J. V. Stalin: Ze zprávy o činnosti na XVII. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) 29. ledna 1934 (2/2)

Přidáno v sobotu 6. 6. 2009


J. V. Stalin

      2. Otázky organizačního vedení

      (...) Vítězství nikdy nepřichází samo - nutno je obyčejně vybojovat. Dobré rezoluce a projevy pro generální linii strany jsou jenom počátkem díla, neboť znamenají jenom snahu zvítězit, ne však samo vítězství. Poté, jakmile je dána správná linie, poté, jakmile otázka byla správně vyřešena, závisí úspěch díla na organizační práci, na organizaci boje za provedení linie strany, na správném výběru lidí, na kontrole, jak jsou prováděna usnesení vedoucích orgánů. Jinak hrozí nebezpečí, že správná linie strany a správná usnesení utrpí vážnou újmu. Nejenom to: poté, jakmile je dána správná politická linie, rozhoduje organizační práce o všem, také o osudu samé politické linie - o jejím provedení nebo o jejím bankrotu.
      (...)
      Byrokratismus a kancelářský šiml správního aparátu; žvanění o „vedení vůbec" místo účinného a konkrétního vedení; okolnost, že struktura organizací je vybudována na přemrštěné specifikaci funkcí a že není stanovena osobní odpovědnost; obezlička v práci a rovnostářství v systému mezd; okolnost, že není prováděna soustavná kontrola toho, co bylo vykonáno; strach před sebekritikou - to jsou zdroje našich nesnází, v tom tkví nyní naše nesnáze.
      Bylo by naivní mít za to, že je možno zdolat nesnáze rezolucemi a usneseními. Byrokraté a kancelářští zkostnatělci dávno již nabyli zručnosti v tom, jak je možno slovy vyznávat věrnost usnesením strany a vlády, ve skutečnosti je však strčit do zásuvky. Aby tyto nesnáze byly překonány, bylo nutno se postarat o to, aby naše organizační činnost přestala pokulhávat za požadavky politické linie strany, bylo třeba zvednout úroveň organizačního vedení ve všech oblastech národního hospodářství na úroveň politického vedení, bylo nutno domoci se toho, aby naše organizační práce zajišťovala praktické provádění politických hesel a usnesení strany.
      Aby tyto nesnáze byly zdolány a aby bylo dosaženo úspěchů, bylo nutno zorganizovat boj za překonání těchto nesnází, bylo nutno včlenit masy dělníků a rolníků do tohoto boje. Bylo nutno mobilizovat stranu samu, bylo nutno očistit stranu a hospodářské organizace od nespolehlivých, nestálých a odrodilých živlů.
      Čeho bylo k tomu zapotřebí?
      Musili jsme se postarat:
      1. aby byla rozvíjena sebekritika a odhalovány nedostatky v naší práci;
      2. aby stranické, sovětské, hospodářské, odborové a komsomolské organizace byly mobilizovány k boji proti obtížím;
      3. aby dělnicko-rolnické masy byly zmobilizovány k boji za provádění hesel a usnesení strany i vlády;
      4. aby bylo rozvíjeno soutěžení a hnutí úderníků mezi pracujícím lidem;
      5. aby byla zřízena široká síť politických oddělení při strojně-traktorových stanicích a sovchozech a aby mezi stranickými a sovětskými vedoucími orgány a mezi venkovem byl zřízen užší kontakt;
      6. aby lidové komisariáty, hospodářské ústředny a trusty byly rozděleny a jejich rozsah zmenšen a aby mezi hospodářskými vedoucími orgány a podniky bylo navázáno těsnější spojení;
      7. aby byl vymýcen nedostatek osobní odpovědnosti za svěřenou práci a zlikvidována snaha o nivelizaci v systému mezd;
      8. aby byl odstraněn systém přemrštěné specializace funkcí, aby byla zesílena osobní odpovědnost a usilováno v našich orgánech o zrušení kolegií s rozhodovací pravomocí;
      9. aby byla zesílena kontrola toho, co bylo vykonáno, a aby bylo usilováno o reorganizaci Ústřední kontrolní komise a Dělnicko-rolnické inspekce za účelem dalšího zesílení kontroly, jak jsou usnesení prováděna;
      10. aby kvalifikovaní pracovníci byli posláni z kanceláří do podniků;
      11. aby byli odhalováni a vyháněni nenapravitelní byrokraté a kancelářští zkostnatělci ze správního aparátu;
      12. aby byli sesazováni ti, kdož přestupují usnesení strany a vlády, podfukáři a mluvkové, a aby byli nahrazováni novými lidmi - lidmi činu, schopnými zajistit konkrétní řízení svěřené jim práce a utužení stranické a sovětské kázně;
      13. aby byla provedena očista sovětských a hospodářských orgánů a omezen počet jejich zaměstnanců;
      14. posléze, aby byla provedena očista strany od nespolehlivých lidí a odrodilců.
      J. V. Stalin na zasedání prezídia Nejvyššího sovětu SSSR (...)
      Ústřední výbor se přitom řídil geniální Leninovou myšlenkou, že hlavní věcí v organizační práci je vyhledávání lidí a kontrola toho, co bylo vykonáno. Chci stručně pojednat o výběru lidí a sesazování těch, kdož se neosvědčili.
      Kromě nenapravitelných byrokratů a kancelářských zkostnatělců, které je nutno odstranit a o čemž nejsou mezi námi žádné spory, jsou u nás ještě dva typy pracovníků, kteří brzdí naši práci, překážejí naší práci a zabraňují nám jít vpřed.
      Jedním typem pracovníků jsou lidé s velkými zásluhami v minulosti, lidé, kteří se pokládají za velké pány, lidé, kteří si myslí, že zákony strany a sovětů nejsou psány pro ně, nýbrž pro hlupáky. Jsou to lidé, kteří nepokládají za svou povinnost provádět usnesení strany a vlády a podlamují tak základy stranické a státní kázně. Nač spoléhají, když přestupují stranické a sovětské zákony? Spoléhají na to, že sovětská vláda se neopováží na ně sáhnout pro jejich staré zásluhy. (...) Nutno je sesazovat bez váhání z vedoucích míst bez ohledu na jejich zásluhy v minulosti. (Výkřiky: „Správně!") Nutno je sesazovat a zároveň degradovat a zprávy o tom uveřejňovat v tisku. (Výkřiky: „Správně!") Toho je zapotřebí proto, aby byl těmto nadutým velkopanským byrokratům přistřižen hřebínek a aby byli odkázáni do patřičných mezí. Toho je zapotřebí proto, aby byla utužena stranická i sovětská kázeň v celé naší práci. (Výkřiky: „Správně!" Potlesk.)
      A nyní o druhém typu pracovníků. Mám na zřeteli typ mluvků, řekl bych, poctivých mluvků (smích), lidí poctivých, oddaných vládě sovětů, avšak neschopných něco řídit, neschopných něco zorganizovat. Loni jsem hovořil s jedním takovým soudruhem, soudruhem velmi váženým, avšak nepolepšitelným mluvkou, schopným utopit ve žvástu jakékoli živoucí dílo. Naše rozmluva probíhala asi takto:
      Já: Jak je to u vás s osevem?
      On: S osevem, soudruhu Staline? Zmobilizovali jsme se. (Smích.)
      Já: Nu, a jak to dopadlo?
      On: Vyhnali jsme otázku na ostří nože. (Smích.)
      Já: Nu, a co dále?
      On: Nastává u nás přelom, soudruhu Staline. Brzo dojde k přelomu. (Smích.)
      Já: A dál?
      On: U nás jsou patrny pokroky. (Smích.)
      Já: Nu, a dál? Jak je tomu u vás s osevem?
      On: S osevem to u nás, soudruhu Staline, zatím nejde kupředu. (Všeobecná veselost.)
      Tady máte fysiognomii mluvky. Zmobilizovali se, vyhnali otázku na ostří nože, nastává u nich přelom, jsou u nich patrny pokroky a věc se z místa nehýbe.
      Právě tak, jak charakterizoval nedávno jeden ukrajinský dělník stav jedné organizace, když se ho ptali, jaká linie je v této organizaci: „Cožpak linie... linie přirozeně je, pouze práci není vidět." (Všeobecný smích.) Je zřejmé, že tato organizace má také své poctivé mluvky.
      A když sesazuješ takové mluvky a posíláš je co nejdále od operativní práce, sprásknou ruce a diví se: „Pročpak nás sesazujete? Cožpak jsme neudělali všechno, čeho vyžaduje věc, cožpak jsme nesvolali slet úderníků, cožpak jsme nevyhlásili na konferenci úderníků hesla strany a vlády, cožpak jsme nezvolili celé Politbyro Ústředního výboru do čestného předsednictva (všeobecná veselost), cožpak jsme neposlali pozdrav soudruhu Stalinovi - co tedy ještě od nás chcete?" (Všeobecný smích.)
      Co máme dělat s těmito nepolepšitelnými mluvky? Ponecháme-li je na vedoucích místech, jsou s to utopit jakékoliv živoucí dílo v záplavě nemastných, neslaných a nekonečných řečí. Je zřejmé, že je nutno sesazovat je z vedoucích míst a přemisťovat je na jinou práci, na práci, která nevyžaduje pohotovosti a praktičnosti. Mluvkové nepatří na vedoucí místa. (Výkřiky: „Správně!" Potlesk.)
      (...)
      J. V. Stalin hovoří na pohřbu V. I. Lenina Nyní jsou již všichni zajedno, že naše úspěchy jsou veliké a neobyčejné. Země byla převedena v poměrně krátké době na koleje industrializace a kolektivizace. Se zdarem byla provedena první pětiletka. To budí pocit hrdosti a posiluje víru našich pracovníků ve vlastní síly. To je arciť v pořádku. Avšak úspěchy mají někdy také svou stinnou stránku. Plodí někdy jistá nebezpečí, která, necháme-li je vyrůst, mohou způsobit všeobecné ochabnutí. Je na příklad nebezpečí, že některým našim soudruhům mohou tyto úspěchy způsobit závrať. To se u nás, jak známo, stávalo. Hrozí nebezpečí, že leckterý náš soudruh v opojení z úspěchů dočista zpychne a dá se ukolébat chvastounskými řečmi, jako „na nás je teď každý krátký" nebo „utlučeme každého čepicemi" atd. To není vůbec vyloučeno, soudruzi. Není nic nebezpečnějšího než takové nálady, neboť odzbrojují stranu a demobilizují její řady. Převládnou-li takové nálady v naší straně, můžeme se octnout před nebezpečím, že všechny naše úspěchy se obrátí vniveč. Ano, první pětiletku jsme splnili úspěšně. To je pravda. Tím však věc, soudruzi, nekončí a končit nemůže. Před námi je druhá pětiletka, kterou je třeba také splnit a také se zdarem. Víte, že plány jsou plněny v boji proti nesnázím, v procesu překonávání těchto nesnází. To znamená, že nesnáze budou a že bude také nutno proti nim bojovat. (...) Je tedy třeba stranu nikoli konejšit sladkými slovy, nýbrž zvyšovat její ostražitost, ne ji uspávat, nýbrž udržovat ve stavu bojové pohotovosti, ne ji odzbrojovat, nýbrž ozbrojovat, ne ji demobilizovat, nýbrž udržovat ve stavu mobilizace k provedení druhé pětiletky.
      Z toho vyplývá první závěr: Nesmíme se opíjet dosaženými úspěchy a propadat velikášství.
      (...)
      Tvrdí se, že na Západě v některých státech je prý už marxismus vyhlazen. Tvrdí se, že prý jej vyhladil buržoazně nacionalistický směr, který se nazývá fašismem. To je ovšem nesmysl. Tak mohou mluvit jedině lidé, kteří neznají dějiny. Marxismus je vědeckým výrazem základních zájmů dělnické třídy. Kdo by chtěl vyhladit marxismus, musel by vyhladit dělnickou třídu. A vyhladit dělnickou třídu možno není. (...) Není možno pokládat za náhodu, že země, v které marxismus úplně zvítězil, je nyní jedinou zemí na světě, která nezná krizí a nezaměstnanosti, kdežto ve všech ostatních zemích, včetně zemí fašistických, zuří už čtyři léta krize a nezaměstnanost. Nikoli, soudruzi, to není náhoda. (Dlouhotrvající potlesk.)
      Ano, soudruzi, vděčíme za své úspěchy tomu, že jsme pracovali a bojovali pod praporem Marxovým, Engelsovým a Leninovým. Z toho vyplývá druhý závěr: Musíme být velkému praporu Marxovu, Engelsovu a Leninovu věrni do konce. (Potlesk.)
      (...) Dělnická třída Sovětského svazu je částí světového proletariátu. (...) Dělníci na Západě říkají, že dělnická třída Sovětského svazu je údernou brigádou světového proletariátu. To je zcela správné. To znamená, že světový proletariát je odhodlán i v budoucnu podporovat dělnickou třídu Sovětského svazu podle svých sil a možností. To nám ukládá vážné povinnosti. To znamená, že čestný název úderné brigády proletářů všech zemí si musíme svou prací zasloužit. To nás zavazuje, abychom lépe pracovali a lépe bojovali za konečné vítězství socialismu v naší zemi, za vítězství socialismu ve všech zemích.
      Z toho vyplývá třetí závěr: Musíme být proletářskému internacionalismu, bratrskému svazku proletářů všech zemí, věrni do konce. (Potlesk.)
      Takové jsou závěry.
      Vztyčme veliký a nepřemožitelný prapor Marxův, Engelsův a Leninův! (Bouřlivý, dlouhotrvající potlesk. Sjezd pořádá soudruhu Stalinovi ovace. Zpívá se „Internacionála". Po zapění „Internacionály" ovace propukají s novou silou. Výkřiky: „Sláva Stalinovi!", „Ať žije Stalin!" a „Ať žije Ústřední výbor strany!")

J. V. Stalin, Otázky leninismu, Praha, Svoboda 1950, str. 464 - 485.
Připravil a tučně zvýraznil Luboš Pravda.