J. V. Stalin: Ze zprávy o činnosti na XVII. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) 29. ledna 1934 (1/2)

Přidáno v pátek 5. 6. 2009


J. V. Stalin

      III - Strana

      1. Otázky ideově politického vedení

      (...) Stranu není možno pokládat za útvar odloučený od lidí, kteří ji obklopují. Strana existuje a působí v prostředí, které ji obklopuje. Není divu, že do strany pronikají nezdravé nálady. A v naší zemi je nesporně živná půda pro takové nálady, už jen proto, že u nás stále ještě existují některé střední vrstvy obyvatelstva jak ve městech, tak i na venkově, které jsou živnou půdou pro takové nálady.
      XVII. konference naší strany prohlásila, že jedním z hlavních politických úkolů při provedení druhé pětiletky je „překonat přežitky kapitalismu v ekonomice a vědomí lidí". To je naprosto správné. Je možno však říci, že jsme všechny přežitky kapitalismu v ekonomice už překonali? Nikoli, to není možno říci. Tím spíše není možno říci, že jsme překonali přežitky kapitalismu ve vědomí lidí. To není možno říci nejen proto, že vědomí lidí zůstává ve svém vývoji pozadu za jejich hospodářským postavením, nýbrž proto, že stále ještě existuje okolní kapitalistický svět, který se snaží oživovat a podporovat přežitky kapitalismu v ekonomice a vědomí lidí v Sovětském svazu a proti kterému my, bolševici, musíme stále držet prach v sudu.
      (...) Všimněme si na příklad otázky vybudování beztřídní socialistické společnosti. XVII. konference strany prohlásila, že spějeme k vytvoření beztřídní, socialistické společnosti. Je pochopitelné, že beztřídní společnost nemůže přijít, abych tak řekl, samočinně. Tuto společnost nutno vydobýt a vybudovat úsilím veškerého pracujícího lidu - zesilováním orgánů diktatury proletariátu, rozvíjením třídního boje, úplným odstraněním tříd, odstraněním zbytků kapitalistických tříd, v bojích proti nepřátelům vnitřním i vnějším.
      Věc je, zdá se, jasná.
      A komu není zatím známo, že prohlášení této jasné a elementární leninské teze zplodilo nemalý zmatek v hlavách a nezdravé nálady mezi jednou částí členů strany? Tezi o našem postupu k beztřídní společnosti, vyřčenou jako heslo, pochopili jako živelný proces. A usoudili: Jestliže už máme mít beztřídní společnost, je tudíž možno oslabit třídní boj, je možno oslabit diktaturu proletariátu a vůbec skoncovat se státem, který musí stejně odumřít v nejbližší době. A upadli do ztřeštěného nadšení v očekávání, že záhy nebude žádných tříd - že tudíž nebude třídního boje - že tudíž nebude starostí a duševního neklidu - že je tudíž možno složit zbraně a jít spokojeně spát v očekávání příchodu beztřídní společnosti. (Všeobecná veselost v celém sále.) J. V. Stalin
      (...) Všimněte si dále otázky zemědělského „artělu" (výrobního družstva) a zemědělské komuny. Nyní jsou všichni zajedno, že artěl je za dnešních poměrů jedině správnou formou kolchozního hnutí. A to je zcela pochopitelné. a) artěl správně spojuje osobní, individuální zájmy kolchozníků s jejich zájmy společenskými; b) artěl se zdarem přizpůsobuje osobní, individuální zájmy zájmům společenským, usnadňuje tím výchovu včerejších jednotlivě hospodařících rolníků v duchu kolektivismu.
      Na rozdíl od artělu, kde jsou zespolečenštěny pouze výrobní prostředky, byly v komunách až do poslední doby zespolečenštěny nejen výrobní prostředky, nýbrž i prostředky k ukojení individuálních potřeb každého člena komuny, tj. členové komuny na rozdíl od členů artělu neměli pro svou potřebu domácí drůbež, drobný brav, krávu, obilí a pozemek při usedlosti. To znamená, že v komunách nebylo tolik dbáno osobních, individuálních zájmů členů, že nebyly tolik spojovány se zájmy společenskými, byly jimi spíše tlumeny v zájmu maloměšťáckého rovnostářství. Je pochopitelné, že tato okolnost je nejslabší stránkou komun. Tím se také vysvětluje, že komuny se příliš nerozšířily a vyskytují se jenom jednotlivě nebo je jich několik desítek. Z téže příčiny byly komuny nuceny, aby uhájily svou existenci a nerozpadly se, vzdát se zespolečenštění prostředků nutných k ukojení individuálních potřeb; práce se v nich začíná hodnotit podle výkonu, obilí je vydáváno domů, je dovoleno držet pro vlastní potřebu domácí drůbež, drobný brav, kravku atd. Z toho však vyplývá, že komuny fakticky převzaly organizační formu artělu. A v tom není nic špatného, neboť to vyžadují zájmy zdravého rozvoje masového kolchozního hnutí. (...) Bylo by zločinem uměle urychlovat proces přeměny artělu v budoucí komunu. To by zvrátilo všechny naše plány a usnadnilo práci našim nepřátelům. Proces přeměny artělu v budoucí komunu musí probíhat postupně, tou měrou, jak se budou všichni kolchozníci přesvědčovat po nutnosti této přeměny.
      (...) Každému leninovci je známo, je-li ovšem skutečným leninovcem, že rovnostářství v potřebách a osobních životních poměrech je reakčním maloměšťáckým nesmyslem, hodným nějaké primitivní sekty asketů, ne však socialistické společnosti, zorganizované marxisticky, neboť nelze žádat, aby všichni lidé měli tytéž potřeby a záliby, aby všichni lidé si zařídili svůj život podle jedné šablony. A nakonec: cožpak se mezi dělníky neudržuje rozdíl jak v jejich potřebách, tak i v osobním způsobu jejich života? Znamená to, že dělníci jsou dále od socialismu než členové zemědělských komun?
      Tito lidé zřejmě mají za to, že socialismus vyžaduje rovnostářství, vyrovnání, nivelizaci potřeb a osobních životních poměrů členů společnosti. Není třeba říkat, že takový názor nemá nic společného s marxismem, leninismem. Rovností rozumí marxismus nikoli rovnostářství v osobních potřebách a životních poměrech, nýbrž úplné odstranění tříd, tj. a) rovné osvobození veškerého pracujícího lidu od vykořisťování, jakmile jsou kapitalisté svrženi a vyvlastněni; b) rovné zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků pro všechny, jakmile jsou tyto výrobní prostředky převedeny do vlastnictví celé společnosti; c) rovnou povinnost všech pracovat podle svých schopností a rovné právo všech pracujících dostávat za to podle své práce (socialistická společnost); d) rovnou povinnost všech pracovat podle svých schopností a rovné právo všech pracujících dostávat za to podle svých potřeb (komunistická společnost). Přitom vychází marxismus ze zjištění, že záliby a potřeby lidí nebývají a nemohou být stejné ani v období socialismu, ani v období komunismu.
      Tak chápe rovnost marxismus. J. V. Stalin
      Žádné jiné rovnosti marxismus neuznával a neuznává.
      Vyvozovat z toho, že socialismus vyžaduje rovnostářství, vyrovnání, nivelizaci potřeb členů společnosti, nivelizaci jejich zálib a osobních životních poměrů, že všichni mají podle plánu marxistů chodit v týchž šatech a jíst táž jídla téhož množství, znamená mluvit nesmysly a ostouzet marxismus.
      Je na čase pochopit, že marxismus je proti rovnostářství. (...)
      (...) Socialismus neznamená bídu a odříkání, nýbrž odstranění bídy a odříkání, zorganizování blahobytného a kulturního života pro všechny členy společnosti.
      (...) Leninovci se opírají o chudinu, dokud existují kapitalistické živly a dokud existuje chudina, kterou vykořisťují kapitalisté. Jsou-li však kapitalistické živly úplně potřeny a chudina zbavena vykořisťování, úkolem leninovců není, aby upevnili a udrželi chudobu a chudinu - předpoklady existence chudoby a chudiny jsou již odstraněny - ale jejich úkolem je, aby odstranili chudobu a zvedli chudinu k blahobytnému životu. Bylo by pošetilé mít za to, že socialismus může být vybudován na podkladě bídy a odříkání, na podkladě omezení osobních potřeb a snížení životní úrovně lidí na životní úroveň chudiny, která mimo to sama již nechce zůstat chudinou a probíjí se vzhůru k blahobytnému životu. Kdo potřebuje takový, s odpuštěním, socialismus? To by nebyl socialismus, nýbrž karikatura socialismu. Socialismus může být vybudován jenom na základě bouřlivého růstu produktivních sil společnosti, na základě hojnosti zboží a výrobků, na základě blahobytného života pracujícího lidu, na základě prudkého vzestupu kultury. Neboť socialismus, marxistický socialismus, neznamená snížení osobních potřeb, nýbrž jejich všestranné zvýšení a rozšíření, ne omezování nebo odříkání se těchto potřeb, nýbrž všestranné a úplné ukojení všech potřeb kulturně vyspělých pracujících lidí.
      (...)
      Nebo si všimněte na příklad národnostní otázky. (...)
      Co znamená úchylka k nacionalismu, ať už jde o úchylku k velkoruskému nacionalismu, nebo o úchylku k nacionalismu místnímu? Úchylka k nacionalismu je přizpůsobení internacionalistické politiky dělnické třídy nacionalistické politice buržoazie. (...)
      Jsou spory o to, která úchylka znamená hlavní nebezpečí, zda úchylka k velkoruskému nacionalismu, nebo úchylka k nacionalismu místnímu? (...) Hlavním nebezpečím je ona úchylka, proti které se přestalo bojovat a kterou proto nechali vyrůst v nebezpečí pro stát. (Dlouhotrvající potlesk.)
      Totéž platí o pravé a „levé" úchylce ve všeobecné politice. (...)
      Vždy jsme prohlašovali, že „leví" jsou stejní pravičáci, zastírající své pravičáctví levými frázemi. Nyní potvrzují „leví" sami tuto naši charakteristiku. Nahlédněte do loňských čísel trockistického „Bulletinu". Co žádají a o čem tam píší páni trockisté, v čem se zračí jejich „levý" program? Žádají: zrušení sovchozů jako nerentabilních, zrušení velké části kolchozů jako uměle vytvořených, upuštění od politiky likvidace kulactva, návrat ke koncesní politice a odevzdání celé řady našich průmyslových podniků do koncese jako nerentabilních.
      To je program opovrženíhodných zbabělců a kapitulantů, kontrarevoluční program obnovy kapitalismu v Sovětském svazu!
      Čím se liší tento program od programu krajně pravých? Je jasné, že ničím. Z toho vyplývá, že „leví" se otevřeně připojili ke kontrarevolučnímu programu pravých, aby s nimi utvořili blok a zahájili společný boj proti straně.
      (...)
      Naše úkoly na poli ideově politické práce:
      1. Je třeba zvednout teoretickou úroveň strany na patřičnou výši;
      2. je nutno zesílit ideologickou výchovnou činnost ve všech článcích strany;
      3. je nutno ustavičně propagovat leninismus v řadách strany;
      4. je nutno vychovávat stranické organizace a obklopující je bezpartijní aktiv v duchu leninského internacionalismu;
      5. úchylky některých soudruhů od marxismu-leninismu nesmějí být zastírány, nýbrž směle kritizovány; je nutno systematicky pranýřovat ideologii i pozůstatky ideologie směrů nepřátelských leninismu.

J. V. Stalin, Otázky leninismu, Praha, Svoboda 1950, str. 464 - 485.
Připravil a tučně zvýraznil Luboš Pravda.