Miloš Jakeš: Co bylo a je podstatné? (2/2)

Přidáno v sobotu 30. 5. 2009


Miloš Jakeš v r. 1988

      Hospodářský vývoj v naší republice a struktura její průmyslové výroby byly po celou dobu existence socialistického společenství ovlivňovány studenou válkou a samozřejmě i ekonomickými potřebami členských států Rady vzájemné hospodářské pomoci a hospodářskou spoluprací s nimi.
      Mezinárodní faktor měl značný vliv na situaci v naší zemi i v souvislosti se způsobem odsouzení kultu Stalinovy osobnosti v SSSR na XX. sjezdu KSSS, což vyvolalo krizi v mezinárodním komunistickém hnutí a škodlivé zhoršení vztahů s Čínskou lidovou republikou. Později to byl především vývoj událostí po lednu 1968, kdy Sovětský svaz a další spojenci z obavy, aby v ČSSR nedošlo k restauraci kapitalismu, řešily situaci vojenskou intervencí, spojenou s dočasným pobytem sovětských vojsk v ČSSR. Stalo se tak v podmínkách studené války a rozděleného světa. Tento krok byl Západem sice odsouzen a proti SSSR využit propagandisticky, ale jinak jej západní mocnosti vzaly na vědomí.
      Mezinárodní souvislosti měly rozhodující význam i při pádu socialistických režimů v zemích Evropy. Byly k tomu zneužity i výsledky Helsinské konference konané v roce 1975. Došlo k nevídanému vměšování Západu do vnitřních záležitostí socialistických států, zejména v oblasti lidských práv a svobod, sledujícímu aktivizaci protisocialistické opozice, jak o tom svědčí i vznik Charty 77, které se dostávalo všestranné podpory Západu.
      Rozhodující úlohu mělo sehrát, jak to sami tvrdí představitelé USA, vítězství Západu ve studené válce, dosažené zejména v důsledku jimi rozpoutaného neúnosného zbrojení, které ekonomicky vyčerpávalo SSSR a země Varšavské smlouvy a tím zužovalo možnost řešit nazrálé problémy týkající se zejména podmínek života lidí. Svůj nemalý vliv na veřejné mínění a narůstání protirežimních nálad měla dlouhodobá a účinná propaganda prováděná rozhlasovými stanicemi Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, včetně všestranné podpory činnosti formující se domácí opozice. To samo o sobě však k pádu socialismu nestačilo. Hlavní příčinou, vedle vítězství Západu ve studené válce, jak je čím dále zřejmější, byla neodpovědná politika Gorbačova. SSSR se přestal chovat jako velmoc, kapituloval před USA a začal provádět ekonomickou reformu tak neuváženě, že to vedlo k ochromení sovětského hospodářství. Obrátil se zády k socialistickým zemím, což se projevilo i v rozpuštění Rady vzájemné hospodářské pomoci a Varšavské smlouvy. To vše je možné hodnotit nejen jako ohrožení životních zájmů Sovětského svazu, ale i jeho spojenců, jako historickou zradu socialismu, která rozhodující měrou zavinila rozpad SSSR a porážku socialismu v jednotlivých evropských zemích, včetně Československa. Tím nechci říci, že naše chyby a nedostatky v nemalé míře neovlivňovaly celkový charakter a průběh procesu, který vyústil v restauraci kapitalismu.
      V této souvislosti s nabízí otázka jakou zahraniční politiku provádět. Podle mého názoru to může být v současné situaci jedině politika mimo vojenské bloky, a celoevropské spolupráce a odmítnutí vstupu do NATO.
      Při posuzování celé éry socialismu je třeba brát v úvahu, že tak jako se vyvíjel kapitalismus a postupně se reformoval, aniž byla ovšem zasažena jeho podstata, to je „posvátné“ soukromé vlastnictví, tak se za dobu více než 40 let vyvíjel - samozřejmě úplně odlišně - socialismus a rovněž postupně překonával chyby, různá omezení a ideologická dogmata. Je i jeho zásluhou, že celé období po druhé světové válce jsme mohli žít a pracoval v podmínkách míru, i když pod vlivem negativních důsledků studené války. V naší zemi socialismus úspěšně řešil i vyřešil řadu životních problémů lidí, odstranil vykořisťování, nezaměstnanost, zabezpečil na základě ekonomického růstu slušnou životní úroveň pro všechny občany, výživu na vysoké úrovni, sociální jistoty, bezpečnost občanů, bezplatné vzdělání a zdravotní péči, široký přístup k vědě, ke kultuře, úspěšně řešil bytový problém. Nemálo se učinilo k naplnění skutečné rovnosti občanů a reálnému uplatnění lidských a občanských práv a svobod a zabezpečení podílu a vlivu občanů na řízení a správě závodů, obcí a celé země.
      Uvědomovali jsme si však, že existuje stále řada omezení, která oslabovala význam dosažených výsledků a přitažlivost socialismu. Chyběla potřebná míra názorové tolerance, přetrvávalo omezení v oblasti lidských práv a uplatňování svobody slova, shromažďování, možnosti vycestovat bez jakéhokoliv omezení i ve vztahu k emigraci. Nedostatečný byl podíl nečlenů KSČ ve vedoucích funkcích, volby do zastupitelských orgánů neumožňovaly při vlastním volebním aktu výběr z více kandidátů. Ekonomický rozvoj byl brzděn přílišnou centralizací rozhodování a nedostatečným uplatněním působení trhu. Nepodařilo se překonat nezdravé rovnostářství, které postupně oslabovalo iniciativu a zájem lidí. Cenová politika, přehnané dotace některých výrobků plodily nehospodárnost a nedostatkový trh vzhledem k reálným možnostem výroby a tím i problému plynulého zásobování. Řešení těchto a jiných problémů a zabezpečení dalšího rozvoje při zachování všeho, co se osvědčilo, bylo cílem politiky „přestavby“ - to je demokratizace a ekonomické reformy i náplní připravované nové Ústavy. Přitom socialismus může mít - stejně jako kapitalismus - různé formy a uplatňovat i rozličné metody k dosažení hlavních cílů. Vlastnické vztahy jsou však rozhodující pro charakter celé společenské nadstavby, morálky a demokracie, jejíž míra a nerovnost ve vztahu k občanům je v podmínkách kapitalismu de facto určována penězi.
      Dnes se hlavní úsilí antisocialistické kritiky soustřeďuje na to, že sama idea a cíle socialismu jsou nerealizovatelné, a proto „reálný“ socialismus nebylo možné reformovat. Toto tvrzení nemá jiný cíl, než odradit pracující od dalšího úsilí o socialistické přeměny společnosti a lživě jim namluvit, že kapitalismus je jedinou možnou a správnou cestou dalšího vývoje, tedy „na věky“ zabezpečit vládu soukromého vlastnictví a s ním spojeného vykořisťování pracujících. Přitom se zamlčuje, že socialismus byl mladý společenský řád, že jeho budování probíhalo v nepříznivých nepřátelských mezinárodních podmínkách, že chyběly zkušenosti, v důsledku čehož došlo k vážným chybám a jevům, které právem odsuzujeme. Avšak klíčem k změně světa, ke skutečné rovnosti, spravedlnosti, demokracii, svobodě pro všechny občany i národy je i nadále nastolení nekapitalistických vlastnických vztahů k výrobním prostředkům a odstranění vykořisťování. Porážka socialismu v řadě evropských socialistických zemí svědčí o složitosti této cesty, ale v žádném případě neznamená konec idejí socialismu ani konec nezadržitelného úsilí uskutečnit v zájmu lepší budoucnosti lidstva tyto nejhumánnější ideje. To není fráze, to není zbožné přání, to je tendence společenského vývoje.
      Dnes jsme v naší zemi svědky sociálně nemilosrdné politiky obnovy kapitalismu, spojené se mstou nejen za chyby a nespravedlnosti, k nimž v minulosti došlo, ale především pomsty za to, že pracující lid vzal v Únoru 1948 pod vedením KSČ vládu do svých rukou. Přitom Československo bylo nejen rozbito jako socialistický stát, ale jako stát vůbec. Nezávislost naší země je znovu ohrožována mocným Německem. Hrozí nám nová okupace - zatím ekonomická.
      Vítězství Západu je ve své podstatě vítězstvím Pyrrhovým. Způsobilo, jak o tom svědčí současný vývoj, vážnou politickou i ekonomickou destabilizaci ve světě a obrací se proti samotným „vítězům“. Kapitalismus, a tím méně USA, v úloze světového četníka nejsou schopny léčit neduhy světa, a to z jednoho důvodu - jsou totiž jejich základní příčinou. Zejména nebezpečné je zákeřné zneužívání nacionalismu a šovinismu, neboť vede k rozpadu států, k explozi nepřátelství a je zdrojem nových, těžko řešitelných konfliktů.
      Zkušenosti, které jsem po dobu svého života získal, určovaly moje postoje i činnost. Vždy jsme měli na paměti, že politika KSČ má sloužit lidu. A také mu sloužila, což dokazovaly dosažené výsledky, které se snaží dnešní moc a její propaganda popřít.
      I když docházelo k mnoha omylům a chybám při hledání správné cesty, pro pracující naší země se vykonalo mnoho dobrého, takže nikdo, kdo přiložil ruku k společnému dílu, si nemusí nic vyčítat. Nevěřím, že by úsilí od roku 1945 bylo zbytečné a že lidé socialismus odvrhli. Stali se jen obětí v historii bezpříkladného podvodu a lži a postupně ze svých iluzí vystřízliví. Není žádné umění zabezpečit vysokou životní úroveň pro 10% občanů za cenu zbídačování a okrádání většiny ostatních, jak jsme toho dnes svědky.
      Vše, co se stalo po listopadu 1989 a dál se děje ukazuje, že v naší poválečné historii dobu tzv. „totality“ můžeme přirovnat k slavné době husitské, zatímco dnešek k Bílé Hoře a následující době Temna, jak je protireformace popsána Arnoštem Denisem, profesorem Sorbonnské university a přítelem našeho lidu v knize „Čechy po Bílé Hoře“, napsané na samém počátku našeho století.
      Styděl bych se, kdybych zapřel své přesvědčení, zřekl se ideálů, pro jejichž uskutečnění jsem pracoval, a tak vymazal celý svůj dosavadní život. Nepovažuji a nikdy nemohu považovat kapitalismus, který přinesl lidstvu tolik bídy, hladu, válek a utrpení s jeho „demokracií peněz“ za vrchol cílů lidstva. Naopak, jsem přesvědčen, že přes všechny nedostatky a chyby provázející socialistickou výstavbu nešlo o žádné slepé rameno řeky historického vývoje, ale o cestu k lepší budoucnosti lidského rodu, která byla v Evropě dočasně přehražena. Úsilí o jeho uskutečnění neskončilo a věřím, že komunisté přispějí k tomu, že bude úspěšné.

M. Jakeš: Dva roky generálním tajemníkem, Regulus, Praha 1996, s. 133 - 137.