1951: Sovětská vláda - nejdemokratičtější vláda na světě (2/2)

Přidáno v pátek 29. 5. 2009


Ilustrace k Morálnímu kodexu budovatele komunismu (vydána 1979)

      Sovětská volební soustava.

      Sovětský demokratismus se názorně projevuje ve volební soustavě SSSR. Všechny orgány státní moci - od vesnického sovětu až po Nejvyšší sovět SSSR - jsou voleny lidem na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva při tajném hlasování.
      Všeobecné volební právo znamená, že volební právo ve SSSR mají všichni občané obojího pohlaví bez ohledu na jejich rasovou a národnostní příslušnost, náboženské vyznání, vzdělání, bez ohledu na to, žijí-li stále na jednom místě nebo mění-li místo pobytu, ať pocházejí z jakékoli třídy nebo společenské vrstvy a ať je jejich majetkové postavení jakékoli. Stejné volební právo jako všichni občané mají i osoby, konající základní vojenskou službu.
      Právo volit poslance do orgánů státní moci mají občané SSSR obojího pohlaví, kteří dosáhli 18. roku svého věku. Poslancem Nejvyššího sovětu SSSR může být zvolen každý sovětský občan, který dosáhl věku 23 let. Poslancem Nejvyšších sovětů svazových a autonomních republik může být zvolen každý sovětský občan, který dosáhl věku 21 let, poslancem místních sovětů může být zvolen každý občan, který dosáhl 18 let věku.
      Tak mají všichni dospělí občané v SSSR právo účastnit se voleb do orgánů státní moci. Jedinou a zcela pochopitelnou výjimku tvoří osoby duševně choré a osoby, odsouzené soudem ke ztrátě volebních práv (po dobu určenou v rozsudku).
      Rovné volební právo znamená, že všichni voliči jsou si ve volbách rovni, nikdo z nich nemá žádných zvláštních práv a výhod. Každý volič má jeden hlas.
      Přímé volební právo znamená, že poslance do všech orgánů moci, od vesnického a městského sovětu až po Nejvyšší sovět SSSR, volí občané nikoli prostřednictvím volitelů, nýbrž bezprostředně sami. Každý občan SSSR se účastní voleb do všech orgánů moci.
      Tajné hlasování znamená, že nikdo nemůže vědět, komu dá volič svůj hlas. Volič hlasuje tajně, ve zvláštní místnosti, kde kromě něho nikdo nesmí být. Takový přístup zajišťuje úplnou svobodu hlasování.
      Právo podávat kandidátky mají veřejné organizace a spolky: komunistické stranické organizace, odborové organizace dělníků a úředníků, družstevní organizace, organizace mládeže a kulturní spolky. Kandidáti na poslance jsou schvalováni na plenárních schůzích rolníků v kolchozech, vesnicích a volostech, na plenárních schůzích dělníků a úředníků sovchozů v sovchozech, vojenských osob ve vojenských útvarech.
      Kandidáti na poslance sovětů jsou tedy navrhováni samotným lidem. Sám lid se v osobě svých zástupců účastní organizace voleb a kontroly jejich provádění. Proto jsou vytvářeny ze zástupců veřejných organizací pracujícího lidu volební komise.
      Jinak to vypadá v kapitalistických zemích. Ústavy a volební zákony buržoazních států jsou vytvářeny tak, že mnozí občané jsou buď vůbec zbaveni volebních práv, nebo jsou v těchto právech silně omezeni. Kapitalismus brání tisícerými pracujícímu lidu v účasti na volbách a zajišťuje volbu takových poslanců, kteří slouží buržoazii.
      V mnoha zemích, včetně některých států USA, je zavedena volební daň. Mnozí dělníci a rolníci nemohou tuto daň zaplatit a neúčastní se voleb. V těchto státech hlasují pouze lidé zámožní a bohatí. Je pochopitelné, že hlasují pro buržoazní poslance.
      Aby se mohl volič účastnit voleb do horní sněmovny Švédska, musí mít během tří let majetek v hodnotě nejméně 50.000 švédských korun. Takové požadavky - mít určité vlastnictví - jsou kladeny na voliče i v mnohých státech USA. Jeden americký činitel, vysmívající se tomuto systému, psal: „Před vámi je člověk, který dnes vlastní osla a tento osel má cenu 60 dolarů. Dnešního dne tento člověk - volič - jde se svým oslem volit a hlasuje. Zítra mu ale osel zdechne. V ten den jde už volit bez osla a tu se ukáže, že vůbec nemá hlasovacího práva. Nyní mi řekněte, kdo byl tedy voličem - člověk nebo osel?“
      V USA se od voliče požaduje, aby v daném státě prožil určitou dobu: rok či více. V důsledku těchto omezení jsou miliony zemědělských a stavebních dělníků a také nezaměstnaných, kteří se stěhují z místa na místo, zbaveny volebních práv.
      Při volbách do buržoazních parlamentů jsou velmi rozšířena rasová a národnostní omezení. V USA je pouze 10 ze 100 dospělých černochů zapisováno do volebních seznamů a pouze 1 ze 100 hlasuje. V britském impériu je obyvatelstvo kolonií zbaveno volebního práva do anglického parlamentu. V mnohých kapitalistických zemích jsou ženy zbaveny volebních práv.
      Mládež zpravidla nebývá připuštěna k účasti na volbách do buržoazních parlamentů. Ve Švédsku mají volební právo osoby, které dosáhly 23 let, v Dánsku a Holandsku - 25 let. V USA mohou být voleny do senátu osoby, které dosáhly 30 let.
      Velký počet pracujících není připuštěn k účasti na volbách pro nedostatečnou gramotnost (tak zvaný census gramotnosti). V řadě států USA osoby, které nemají střední vzdělání, musí vykonat zvláštní zkoušku z angličtiny a ze základů ústavy. V roce 1942 bylo v sedmi jižních státech USA zbaveno hlasování 10,890.000 lidí. Někteří z nich neprospěli při zkoušce a jiní nemohli zaplatit volební daň.
      Volby v SSSR a v kapitalistických zemích jsou prováděny zcela odlišně. Volby do sovětů poslanců pracujícího lidu v SSSR jsou prováděny za obrovského politického rozmachu. Stávají se z nich demonstrace morální a politické jednoty sovětské společnosti, demonstrace semknutosti všech sovětských lidí kolem komunistické strany a sovětské vlády, v celonárodní svátek. V březnu roku 1950 se účastnili voleb do Nejvyššího osvětu SSSR téměř všichni ze 111 milionů voličů (99,98%). Pro kandidáty, navrhované společně komunisty a nestraníky, hlasovalo více než 99,7 procenta voličů.
      V žádné buržoazní zemi nebylo nikdy takové všeobecné účasti voličů na volbách do orgánů státní moci, takové jednoty voličů jako v SSSR. Voleb do anglického parlamentu v roce 1945 se zúčastnilo pouze 75 procent voličů. Ve Spojených státech amerických se zúčastnila voleb do kongresu v roce 1948 necelá polovina voličů. Volby v kapitalistických zemích probíhají za urputného třídního boje a nátlaku na voliče ze strany vykořisťovatelských tříd.
      Vůdci buržoazních stran se všemožně snaží získat většinu hlasů voličů. Buržoazní strany vydávají ohromné částky na volební kampaň. Aby propašovali do parlamentu své přisluhovače, používají kapitalisté široce podplácení voličů, neskrblí nejlživějšími sliby, uchylují se k hrozbám a násilnostem. Nezřídka dostávají kandidáti buržoazních stran většinu hlasů různými úskoky. Na příklad ve Spojených státech amerických v kraji Kansas-City, kde byl za poslance zvolen Truman, který se stal později prezidentem USA, jezdily skupiny falešných voličů v nákladních autech a hlasovaly na několika volebních místech.
      Někdy se pracujícím podaří přes zběsilý odpor kapitalistů dostat do buržoazního parlamentu své představitele - komunisty. Komunisté využívají parlamentu k demaskování buržoazní vlády a kapitalistického řádu, k ochraně zájmů pracujícího lidu a k sjednocení pracujících proti jejich vykořisťovatelům.
      Důležitým projevem sovětského demokratismu je to, že poslanec, zvolený do sovětu, je povinen plnit příkaz voličů a skládat jim účty ze své práce. Voliči mají právo odvolat poslance před uplynutím lhůty, zklamal-li důvěru lidu, a zvolit na jeho místo jiného. Poslanec sovětu slouží lidu.
      V buržoazních zemích voliči taková práva nemají. Nemohou odvolat poslance, který zklamal jejich důvěru. Buržoazní poslanci se nemusí odpovídat svým voličům. Ihned po volbách zapomínají na své sliby, které dali voličům, a plní v parlamentech vůli buržoazie.
      Ze srovnání volebních systémů v SSSR a v kapitalistických zemích je jasně vidět, že nejdemokratičtější na světě je sovětská volební soustava. Taková volební práva, jako mají občané Sovětského svazu, a takové podmínky k jejich skutečné realizaci všemi voliči nejsou v žádné jiné zemi.

      Buržoazní demokracie - demokracie pro bohaté.

      Buržoazní noviny a rozhlas křičí, že prý v kapitalistických zemích vzkvétá demokracie. Život však každodenně tuto buržoazní lež vyvrací.
      V. I. Lenin Buržoazie tvrdí, že v zemích kapitálu existuje svoboda tisku. Jaká tam však může být svoboda tisku, když tiskárny, továrny, papír, noviny, časopisy a nakladatelství patří kapitalistům! Jakou svobodu tisku může mít pracující člověk, když k založení novin je třeba mít miliony! Žádný kapitalista nedovolí, aby v jeho novinách byly otištěny články nebo zprávy, které se mu nehodí.
      Ve Spojených státech amerických, jakož i v ostatních kapitalistických zemích, je vydávání novin soustředěno v rukou několika společností největších kapitalistů. V jejich službách jsou celé bandy najatých pisálků
. Za peníze napíší buržoazní prodejní novináři jakoukoli lež o Sovětském svazu a o revolučním dělnickém hnutí. Redaktor jedněch amerických novin, John Swinton, prohlásil: „…povinností novináře je překrucovat pravdu, lhát, přikrašlovat, osočovat a zrazovat svůj lid a svou vlast za třicet stříbrných.“
      V. I. Lenin říkal o buržoazní svobodě tisku: „…ve skutečnosti je to svoboda pro boháče kupovat a podplácet tisk, svoboda boháčů opíjet lid sprostou buržoazní novinářskou lží…“ (V. I. Lenin, Spisy, sv. 28, 4. rus. vyd., str. 348)
      Aby bylo dosaženo skutečné svobody tisku pro pracující, je třeba nejprve vzít kapitalistům možnost najímat spisovatele, kupovat nakladatelství a podplácet noviny, a proto je nutno odstranit politické a hospodářské panství buržoazie.
      V buržoazních ústavách je napsáno, že všem občanům se poskytuje svoboda shromažďování. Avšak i to je svoboda pouze pro bohaté, kteří mají k dispozici všechny nejlepší veřejné i soukromé budovy a místnosti, vhodné pro schůze, a také dostatek volného času pro schůze a mají postaráno o jejich ochranu buržoazním vládním aparátem. Pracující masy, tj. obrovská většina obyvatelstva, nemají ani místností, ani volného času, ani ochrany. Schůze pracujících jsou dokonce ještě rozháněny policí nebo bandami, najatými buržoazií.
      Aby bylo dosaženo skutečné svobody shromažďování a aby byla uskutečněna pravá demokracie pro pracující lid, „jest třeba,“ říkal Lenin, „nejdříve vzít vykořisťovatelům všechny veřejné a přepychové soukromé budovy, je třeba nejdříve poskytnout pracujícímu lidu volný čas, je třeba, aby svoboda jeho shromažďování byla chráněna ozbrojenými dělníky a nikoli šlechtickými nebo kapitalistickými důstojníky s neuvědomělými vojáky“. (Tamtéž, str. 438)
      Svoboda v buržoazních zemích je svoboda boháčů bohatnout z práce dělníků a rolníků a svoboda pracujícího lidu umírat hladem. „Pravá svoboda,“ říká soudruh Stalin, „je pouze tam, kde se člověk nestrachuje, že může zítra ztratit práci, obydlí a chléb. Pouze v takové společnosti je možná skutečná a nikoli papírová, osobní a každá jiná svoboda.“ (Lenin a Stalin, Sborník děl ke studiu dějin VKS(b), sv. III, rus., str. 666)
      Zaprodanci buržoazie prohlašují, že v buržoazních zemích existuje rovnost. Jaká však může být rovnost mezi kapitalistou a dělníkem, mezi statkářem a rolníkem, mezi nasyceným a hladovým, jestliže první mají bohatství a politický vliv ve společnosti a druzí jsou obojího zbaveni, jestliže první jsou vykořisťovateli a druzí vykořisťovanými?!
      Slovy dovolují buržoazně demokratické státy pracujícím sdružovat se ve svazy, na příklad v odbory. Aktivní členové odborů, chránící práva dělníků, jsou však propouštěni z práce a odevzdáváni soudu. Když odbory v boji proti krutému vykořisťování pořádají stávky, pak buržoazní vlády používají proti stávkujícím ozbrojené moci, slzotvorných plynů, kulometů, obrněných vozů a dokonce tanků.
      Kapitalistické vlády všemožně rdousí osvobozenecké hnutí dělníků a rolníků. Sama myšlenka, že stát mohou řídit prostí lidé, je chápána buržoazií jako úklad proti jejím právům. Buržoazní státy pronásledují a štvou bojovníky za osvobození pracujícího lidu - komunisty. Kapitalisté za pomoci najatých vrahů organizují atentáty na komunisty. V červenci roku 1948 byl proveden zločinný atentát na vůdce dělnické třídy a všeho pracujícího lidu Itálie soudruha Palmira Togliattiho a na vůdce japonské komunistické strany soudruha Tokuda. V srpnu roku 1950 zavraždili fašističtí žoldáci amerického imperialismu zločinně předsedu komunistické strany Belgie, věrného syna belgické dělnické třídy, Juliena Lahauta. J. V. Stalin
      Ve Spojených státech amerických, kde se buržoazie chvástá svou demokracií, obzvláště hnusně štvou a pronásledují komunisty a všechny pokrokové lidi. Vláda USA lživě obvinila vůdce americké komunistické strany a inscenovala proti nim soud. Deset z nich odsoudila k pěti a jednoho ke třem letům trestu odnětí svobody. V květnu roku 1950 reakční úřady USA, porušivše soudní zákony, uvrhly do new-yorského vězení generálního tajemníka americké komunistické strany Denise. Byly uvězněny desítky pokrokových představitelů americké demokratické inteligence, mezi nimi také známý spisovatel Howard Fast.
      Ve Spojených státech amerických existují komise pro vyšetřování „neamerické činnosti“ a komise pro kontrolu loyality (to jest spolehlivosti) státních zaměstnanců. Stačí projevit nesouhlas s reakcionáři a podněcovateli války, vystoupit na obranu demokracie a míru anebo projevit sympatie k Sovětskému svazu - a člověk je propuštěn ze služby bez jakéhokoli soudu, bude prohlášen za „zahraničního agenta“, bude štván a uvězněn. V Anglii pronásleduje vláda komunisty a propouští je ze služby v úřadech. V anglických koloniích probíhá masové žalářování komunistů.
      A současně poskytuje buržoazní demokracie úplnou svobodu fašistům
, aby hlásali nenávist k lidem, aby vraždili pokrokové činitele dělnického hnutí, aby připravovali nastolení fašistického režimu. Američtí a angličtí imperialisté podporují fašistické hrdlořezy v USA a v Anglii. Podporují fašistické Španělsko, podporují a rozšiřují fašistické režimy v Řecku, Jugoslávii a jiných zemích. Křísí německý a japonský imperialismus. Buržoazní demokracie klestí cestu fašismu.
      Taková je tvář americké, anglické a každé jiné buržoazní demokracie. Tak vypadá ve skutečnosti svoboda v buržoazních státech.
      Lenin psal: „…nejdemokratičtější buržoazní republika není nic jiného než mašinérie k potlačování dělnické třídy buržoazií, mas pracujícího lidu hrstkou kapitalistů… V nejdemokratičtějších republikách ve skutečnosti vládne teror a diktatura buržoazie, projevující se otevřeně, když se vykořisťovatelům začíná zdát, že se vláda kapitálu otřásá.“ (V. I. Lenin, Spisy, sv. 28, 4. rus. vyd., str. 436, 439)
      Opravdová demokracie je možná pouze tam, kde není vykořisťovatelů a kde moc je v rukou pracujících.
      Gorkij ústy jednoho z hrdinů svého románu „Matka“ říkal, že „Rusko bude nejskvělejší demokracií na zemi“. Tyto sny velkého proletářského spisovatele se uskutečnily. Sovětská socialistická země je nejdemokratičtější zemí na světě.

Na pomoc posluchačům politického školení 1, Svoboda, Praha 1951 (překlad ze stejnojmenného ruského originálu, Pravda, Moskva 1950), str. 179 - 191. Připravil a zvýraznění provedl Leopold Vejr.