Miloš Jakeš: Co bylo a je podstatné? (1/2)

Přidáno v pátek 29. 5. 2009


Miloš Jakeš v r. 1988

      Je mi přes 70 let. Patřím ke generaci, která vyrůstala, navštěvovala školy a pracovala v podmínkách buržoazní republiky, prožila Mnichovskou zradu, rozbití republiky, nacistickou okupaci a druhou světovou válku, jakož i radost z osvobození Rudou armádou, což byl můj největší životní zážitek, zápas o politickou moc a vítězství v Únoru 1948. Zúčastnil jsem se aktivně jako člen KSČ politického života, budování socialistické společnosti s jejími klady i nedostatky. Byl jsem účastníkem promarněných nadějí polednové politiky v roce 1968 a po vstupu vojsk jsem se zúčastnil úsilí o další socialistický rozvoj naší vlasti. Věděl jsem, oč nám jde. Můj pohled se může lišit od těch, kteří za socialismu vyrůstali - byli „dětmi“ socialismu a vstoupili do života již v zcela jiných podmínkách a vzhledem ke svým zkušenostem mohli podléhat vlivům laciné propagandy i naivní představě, že bez poctivé práce někdo zařídí, aby byly koláče. Od roku 1987 jsem se podílel na rozvoji socialismu cestou přestavby, která zejména v důsledku mezinárodních vlivů a Gorbačovovy politiky skončila trpkou porážkou komunistické strany a socialismu.
      Vývoj v naší zemi byl vždy určován nejen vnitřními silami, ale i vnějšími vlivy, tím spíše, že jsme malou zemí na citlivém geopolitickém místě v samém středu Evropy, na hranici, kde se po staletí střetávali Germáni a Slované a která se po roce 1945 stala hranicí rozdělující dva různé společenské systémy. Vnější vlivy silně působily - a leckdy rozhodným způsobem - na dějiny našich národů v minulosti, stejně jako na ni působí v přítomnosti a bude tomu tak i v budoucnosti. Na tyto vnější vlivy a postoje však také působila naše vlastní aktivita na mezinárodním i vnitřním poli, schopnost opřít se o nadějné spojence a prezentovat naše zájmy i jejich širší souvislosti. Tato schopnost zejména ovlivňovala, jak v našich podmínkách a za daných možností byly využity globální změny mezinárodní při řešení vnitřních problémů, jak jsme dokázali čelit záporným vlivům a naopak využít pozitivní. Dnes tyto možnosti jsou silně omezeny v důsledku totalizace mezinárodní politiky a diktátu USA.
      Vznik samostatného československého státu v roce 1918 byl především důsledkem vítězství států Dohody v první světové válce. Došlo k němu z vůle vítězů, ovlivněné mohutným revolučním vývojem v Evropě, zejména v Rusku. Cílem tohoto kroku bylo nejen rozbití Rakousko-Uherské monarchie, považované za žalář národů a vytvoření řady národních států, ale také vytvoření sanitárního kordonu proti vítězné revoluci v Rusku. Proto také byla včleněna v roce 1919 do nově vzniklé Československé republiky Zakarpatská Ukrajina pod názvem Podkarpatská Rus.
      Nic na tom nemění skutečnost, že o vznik Československé republiky se významně zasloužil domácí a zahraniční odboj, v jehož čele stál Masaryk, Beneš a Štefánek a že odpovídal přání lidu. Stejně tak porážka socialistických snah začátkem dvacátých let a hospodářská krize začátkem třicátých let měla mezinárodní příčiny.
      V kritickém období naší historie, po nástupu fašismu v Německu k moci, se tyto vnější vlivy projevily v plné nahotě. V roce 1938 byla vydána naše země v důsledku zrady smluvních spojenců Anglie a Francie i naší buržoazie na pospas Hitlerovi. Došlo k obsazení jedné třetiny území Čech a Moravy ve prospěch Německa, k rozpadu republiky, k vzniku klerofašistického Slovenského státu a konečně v březnu 1939 k nacistické okupaci a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. To vše přineslo našemu lidu nepředstavitelné utrpení a veliké lidské, materiální i duchovní ztráty.
      Také obnova Československé republiky byla výsledkem vítězství protifašistické koalice ve II. světové válce, na jejíchž šestiletých bojích za svobodu národů se podílel i náš lid v domácím i zahraničním odboji po boku spojenců na různých frontách války, v partyzánských oddílech a ve Slovenském národním povstání a Pražském povstání. V zápase proti fašismu obětovalo své životy 360 000 českých a slovenských vlastenců.
      Celý poválečný vývoj v naší zemi byl silně ovlivněn rozhodnutím Jaltské a Postupimské konference, rozdělením sfér vlivu velmocí v Evropě, odsunem Němců. Skutečnost, že převážná část republiky byla osvobozena Sovětskou armádou, která nesla hlavní tíhu boje proti hitlerovské armádě, vytvořila příznivé mezinárodní podmínky k tomu, aby v souladu s přáním většiny lidu a politických sil sdružených v Národní frontě nebyl v ČSR obnoven kapitalistický režim, ale vytvářen lidově demokratický stát, otevírající cestu k budování socialismu.
      Šlo o velmi složité období, kdy se brzy po válce rozpadla protihitlerovská koalice a ze spojenců se stali protivníci. Západ začal provádět politiku zatlačování socialismu, mimo jiné i cestou Marshallova plánu, vyloučením komunistických stran z vlád Francie, Itálie, s cílem upevnit kapitalismus na Západě, včetně Německa. Současně Západ vyhlásil socialismu studenou válku, spojenou s hospodářskou blokádou, zbrojením a podvratnou činností v zemích usilujících o nový společenský řád. Komunistické strany na to reagovaly koncem září roku 1947. Ve Varšavě se dohodly zřídit Informační byro, jehož účastníky byly komunistické strany Československa, Polska, Jugoslávie, Itálie, Maďarska, Francie, Finska a SSSR. Jeho úkolem byla výměna zkušeností a koordinace společného postupu. Jeho působení negativně poznamenala roztržka s Jugoslávií, což ovlivnilo i vývoj v socialistických zemích. Svoji činnost zakončilo v dubnu 1956 v souvislosti s výsledky XX. sjezdu KSSS.
      Postupně došlo ke vzniku dvou samostatných německých států a tzv. železné opony v Evropě. To vše velmi negativně ovlivňovalo celkové ovzduší, politický a hospodářský vývoj v Evropě i v naší zemi. Československo bylo Západem trestáno za to, že u nás nedošlo k obnovení kapitalismu, zmrazením politické, hospodářské a kulturní spolupráce, embargem a stalo se středem pozornosti západních rozvědek organizujících zde mnohostrannou podvratnou činnost. Občané, kteří se nesmířili se socialistickým vývojem v naší zemi, ať již měli pro to důvody politické, nebo se cítili poškozeni hospodářsky (znárodnění) či společensky, byli všemožně podporováni ze zahraničí. Na podporu jejich činnosti směřující proti socialistickému společenskému zřízení a spojené i s teroristickými útoky, sabotážemi, ba i s vraždami funkcionářů, organizováním útěků našich občanů na Západ a zakládáním různých exilových organizací, vynakládaly západní mocnosti, především USA, nemalé finanční a materiální prostředky. Proti ČSSR působila také silná ideologická centra, která denně „zpracovávala“ naše občany. Nepřátelská propaganda směřovala i k tomu, aby proti socialismu bylo zneužito náboženského cítění nemalé části obyvatelstva. I to bylo projevem úporného třídního zápasu, který probíhal v mezinárodních rozměrech i uvnitř naší země.
      Odpůrci socialismu sledovali jeden jediný cíl - zničit tento nový řád a znevážit a zavrhnout všechny jeho přednosti a vymoženosti.
      Ani padesátá léta, spojená s hrubým porušováním socialistické zákonnosti, vězněním a popravami nespravedlivě obviněných a odsouzených občanů, nelze oddělit od mezinárodních vlivů a činnosti západních rozvědek, zejména USA, směřujících k vyvolání podezíravosti některých vedoucích představitelů socialistických zemí pomocí různých provokací. Toto období, přestože KSČ všechny nezákonnosti veřejně odsoudila a většinu obětí rehabilitovala, je i po čtyřiceti letech stále zneužíváno k zatracování socialismu a komunistické strany, a přitom jsou zamlčovány nebo bagatelizovány zločiny, jichž se dopustil a dopouští kapitalismus.

M. Jakeš: Dva roky generálním tajemníkem, Regulus, Praha 1996, s. 133 - 137.