Miloš Jakeš: Osobní život vedoucího stranického funkcionáře (2/2)

Přidáno v pondělí 25. 5. 2009


Miloš Jakeš v r. 1988

      Našli se i takoví chytráci, kteří hledali protekci a vydávali se za blízké známé a příbuzné, aby prosadili své osobní zájmy. Chtěl bych uvést několik příkladů, jež se týkaly mé rodiny a mé osoby. Na ÚV KSČ přišla anonymní stížnost, že dělníci v dřevařském závodě poblíž Prahy pracovali přes čas, protože museli urychleně zabezpečit zakázku pro M. Jakeše - generálního tajemníka ÚV KSČ. Protože jsem si nic takového neobjednal, nechal jsem přešetřit, o co jde. Zjistilo se, že vedoucí závodu potřeboval nařezat prkna pro známého na chatu a že zakázka měla být splněna do soboty. Aby tento termín splnil, řekl dělníkům, že úkol musí být splněn, neboť jde o zakázku pro Jakeše. Vedoucí se mi tehdy omluvil a záležitost byla uvedena na pravou míru na členské schůzi Revolučního odborového hnutí.
      Bylo též nemálo případů, kdy neznámí lidé se vydávali za příbuzné v domnění, že bude vyhověno jejich požadavkům. Například jakási studentka, vydávající se za moji dceru, ačkoli žádnou nemám, dostala přednostně ubytování na koleji. Jednou jsem zase dostal dopis od předsedy krajského národního výboru v Plzni, že bylo vyhověno žádosti mého synovce, který dostal pozemek na chatu. Žádný můj synovec samozřejmě o to nežádal. Šlo o nějakého vychytralce, kterému odpovědní pracovníci sedli na lep. Z mnoha fám, které se šířily, se zmíním aspoň o jedné. Podle ní je Miroslav Štěpán můj zeť, prý se oženil s mou - neexistující - dcerou. Jistě bylo více takových případů, o nichž jsem se nikdy nedozvěděl, ale mezi lidmi se o nich hovořilo a často byly cílevědomě rozšiřovány, aby vytvářely špatné mínění o stranických funkcionářích.
      Chtěl bych se vyjádřit i k naivní představě, že na ÚV KSČ se mohlo všechno zařídit, o všem rozhodnout, či rozhodnutí jiných orgánů změnit. Opak byl pravdou, neboť vedoucí funkcionáři nerozhodovali o konkrétních otázkách jednotlivců. Ty se řešily v závodech, v družstvech, na školách či v obcích. Mohli jsme zasahovat na základě stížnosti, pokud šetření prokázalo její oprávněnost. Osobně jsem byl vždycky rozhodným odpůrcem jakékoli protekce a vytváření osobní zavázanosti. To platilo i pro rodinné příslušníky.
      Velká pozornost ve sdělovacích prostředcích byla věnována i tzv. ochraně funkcionářů. Přitom s dnešními poměry to nelze vůbec srovnávat. Členové předsednictva ÚV KSČ měli k dispozici auto Tatra 613 s řidičem, které mohli používat i pro soukromé účely. Já jsem měl jako generální tajemník 2 ochránce. Ti se mnou jezdili do práce a zpět, na návštěvy krajů, okresů, závodů, jednotných zemědělských družstev i na chatu. Nebyli však přítomni na chatě ani jinde, když jsem trávil volný čas. Stejně tak nebyla zvláštní ochrana ani u domu, kde bydlím. Nedoprovázeli mě, když jsem šel ve volném čase do Prahy, na procházku, na nákup či návštěvu ke známým. Ve volném čase jsem byl vždy k dispozici, nikdy jsem nepožadoval, jak o tom někteří píší, abych nebyl rušen. Také jsme nebyli vzdáleni od lidu a jeho problémů a málokdy jsme měli čas, abychom, jak se uvádělo, z oken auta pozorovali krajinu a lidi, neboť se obvykle jezdilo brzy ráno a v noci zpět, nebo se četly nezbytné informace.
      Směšným, ale zřejmě účinným pomluvám neušla ani chalupa na Šumavě, kde prý jsou kliky ze zlata a já nevím, co ještě. Dokonce se před ní zastavovaly autobusy a cestující se upozorňovali na tuto „atrakci“. Přitom kvalita chalupy a vybavení značně zaostává za běžným standardem. Navíc jsem jen jedním ze šesti spoluvlastníků. Svoji místnost a podkroví mám z přebudovaného malého chléva.
      Je pravda, že po zvolení generálním tajemníkem jsem musel čelit snahám oddělit mne od ostatních a vůbec od lidí, vytvářet jakýsi kult mé funkce. Ani jsem nedosedl na novou židli a již různí pečovatelé, manipulátoři mi vnucovali různá práva a „výhody“. Každý by jistě měl vždycky projevit velkou rozhodnost, aby se tomu ubránil. Chtěl bych pro ilustraci uvést několik příkladů. Po skončení prvního dne zasedání, na němž jsem byl zvolen generálním tajemníkem, jsem odjížděl do budovy ÚV KSČ a před autem, jež jsem dosud používal, stála tzv. „zebra“ s houkačkou a výstražnými světly a za ní doprovodné vozidlo s ochránci. Přesvědčovali mě, že to tak musí být, nakonec však souhlasili, že „zebra“ jezdit nebude. Tak se i stalo. Stejně tak jsem odmítl přestěhovat se do stranické vily, kterou předtím generální tajemníci užívali, a to A. Dubček a po něm, než se stal prezidentem, i G. Husák. Nesouhlasil jsem ani s ochranou u domu, ani s návrhem, abych na Orlíku používal objekt, kde dříve byl A. Novotný, či změnu lékaře, k němuž jsem chodil. Nedovolil jsem rovněž, aby opravy domu a malování hradil ÚV KSČ. Vše jsem si platil sám. Miloš Jakeš v r. 1989
      Snaha o umělé vytváření kultu osobnosti se mi vždycky protivila. Proto jsem nesouhlasil s požadavkem, aby v kancelářích stranických sekretariátů byly umístěny mé portréty, nebo se nesly při různých oslavách. Když jsem v Praze při oslavě 1. máje uviděl v průvodu své portréty, cítil jsem se trapně. Organizátorům jsem to vytkl s tím, aby se to již neopakovalo. Všechno, co souviselo s protekcí, vytvářením pozice výlučnosti a vzdalování se od ostatních mi bylo z duše protivné. Se socialismem bylo spjato i morální ocenění pracovních výsledků a obětavé práce pro společnost propůjčováním státních vyznamenání. Dostalo se i mně této cti a vážím si toho.
      Ani trochu neodpovídá skutečnosti tvrzení, jak dobře a v poklidu si vedoucí funkcionáři žili a starali se jen o to, aby ve funkcích co nejdéle zůstali a mohli dál využívat „různých výhod“. Pracovali většinou 12 - 14 hodin denně a soboty i neděle věnovali studiu materiálů. I když jsme s mou ženou rádi chodili do divadla, do kina a na výstavy, velmi často mi na toto potěšení nezbyl čas, ani na fotbalové, hokejové či jiné sportovní utkání. Styky s ostatními vedoucími funkcionáři se omezovaly na pracovní, doma jsme se nenavštěvovali.
      Takový život vedla většina funkcionářů. Já osobně od roku 1945. Tíha odpovědnosti, pracovní vypětí, různé stresové situace a nutnost dávat si neustále pozor, to vše stravovalo síly těch, kdo poctivě pracovali pro věc socialismu. Jejich rodiny a osobní záliby na to doplácely. Myslím proto, že nebylo co závidět.

M. Jakeš: Dva roky generálním tajemníkem, Regulus, Praha 1996, s. 128 - 132