Miloš Jakeš: Osobní život vedoucího stranického funkcionáře (1/2)

Přidáno v sobotu 23. 5. 2009


Miloš Jakeš v r. 1988

      Jednou z metod nepřátel socialismu vždy bylo všemožně diskreditovat vedoucí funkcionáře KSČ různými pomluvami a potměšilostmi o jejich osobním životě a tzv. „privilegiích“. Šlo o svědčenou praxi oslabování jednoty strany - stavět členy proti vedení strany a občany proti straně. Přitom naprostá většina funkcionářů strany měla bez ohledu na osobní a leckdy i rodinné potíže jediný cíl - pracovat ku prospěchu našeho lidu, i když ne vždy mohli očekávat uznání.
      Velkou chybou bylo, že veřejnost nebyla dostatečně informována o jejich osobním životě, příjmech, majetkových poměrech a tzv. výhodách.

      Do politiky jsem vstoupil 6. května 1945 a odešel z aktivní činnosti 24. listopadu 1989. Za 44 let mého politického působení - polovinu z toho v aparátu strany - jde, až na několik let před rokem 1948 o období, které po roce 1989 dostalo nálepku „totalita“. Současné mocenské struktury a jim sloužící sdělovací prostředky se snaží různými výmysly přesvědčit veřejnost, že vedoucí funkcionáři strany byli amorální, jen se obohacovali a okrádali stát a tvořili jakousi mafii, prosazující pouze své zájmy a ignorující život občanů a jejich problémy. Jistě se našli i takovíto jednotlivci. Ale většina funkcionářů byli lidé čestní, poctiví, pracovití, spravedliví, obětavě věnovali své síly a znalosti naplnění ideálů, z nichž politika strany vycházela, což samozřejmě neznamená, že byli neomylní a neměli osobní nedostatky.
      Poznal jsem jich tisíce na všech úrovních, neboť jsem prošel, jak jsem tu vylíčil, nejrůznějšími funkcemi od předsedy základní organizace KSČ až po generálního tajemníka strany - a nikdy si většiny z nich nepřestanu vážit pro jejich čestnost, oddanost socialismu a poctivé vztahy k dělnému lidu, jemuž pomáhali zabezpečit lepší budoucnost.
      Chtěl bych se právě na tomto místě krátce zmínit o svém osobním životě. V prosinci 1943 ve věku jednadvaceti let jsem se ve Zlíně oženil s mou první láskou, s absolventkou obchodní školy Květou. Poznal jsem ji v elektrooddělení u Bati, kde jsme společně pracovali. Líbila se mi nejen svým zjevem, půvabem, ale i svými charakterovými vlastnostmi - skromností, neobyčejně vyvinutým smyslem pro četnost, pravdu a spravedlnost. Naplnilo se již přes padesát let našeho společného života.
      Po svatbě až do roku 1950 jsem bydlel dál na internátě ve Zlíně a manželka, která přerušila zaměstnání, neboť jsme čekali rodinu, bydlela se svou matkou v Kroměříži v suterénním jednopokojovém bytě. Mohl jsem tam jezdit pouze na neděli. V červnu 1944 se nám narodil syn. Manželka se mu věnovala s velikou láskou. V roce 1950 jsme konečně dostali pěkný byt v novostavbě ve čtvrti Julia Fučíka ve Zlíně. Přestože jsem v té době patřil mezi vedoucí funkcionáře okresu a aktivně politicky pracoval v závodě, čekal jsem na byt sedm let. Tak vypadala tzv. protekce pro komunisty. V témže roce se narodil druhý syn.
      Když jme se do nového bytu nastěhovali, neměli jsme nábytek - nebyl k dostání, proto nám z internátu půjčili dvě kovové postele. Teprve postupně jsme si byt zařídila k naší spokojenosti. Rodinný život jsme neměli jednoduchý, každý večer a často i v neděli jsem byl na schůzích.
      Veškeré starosti s rodinou ležely na manželce, neboť mně na ně zbývalo málo času. Jedině jí mohu vděčit za to, že naši synové byli dobře vychováni a s úspěchem zakončili i vysokoškolské vzdělání. Musím přiznat, že manželka těžce nesla, jak je její sen, žít klidným rodinným životem, narušován mou politickou prací, velmi náročnou na čas. Bránila se, když jsem měl odejít do Prahy, stejně jako jí nebylo nijak lehce, když jsem na tři roky odejel na studia do Moskvy. Musela se sama starat o rodinu a přitom byla zaměstnána jako dělnice v jednom pražském závodě. Nikdy jsme neměli v domácnosti žádnou pomocnici. Veškeré práce včetně velkého úklidu vykonávala manželka sama. Přitom od roku 1972 od svých padesáti let vychovávala celých šestnáct let vnučku. V té době byla zaměstnána zprvu v osobním oddělení na Českém vysokém učení technickém a poté na ministerstvu těžkého strojírenství. Pracovala do svých osmapadesáti let. Je členkou KSČ.
      Omlouvám se jí dnes za těžký život, který se mnou snáší a děkuji jí za věrnost, lásku, obětavost, pracovitost a porozumění. Veškeré řeči o tom, jak pohodlný život měla žena a rodina vedoucího funkcionáře, pramení jen ze zaujatosti, závisti a neznalosti - a dnes z podněcované nenávisti.
      Po roce politického působení v Praze jsem dostal v roce 1953 byt ve Vršovicích, v přízemí činžáku. Bydleli jsme tam do roku 1972, v posledních letech pak společně s rodinou mého syna, ačkoliv jsem byl předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ - vysokým funkcionářem strany. Vstoupil jsem sice do stavebního družstva, ale to bylo, jak všeobecně známo - na dlouhé lokte. Tedy žádná protekce. V té době jsem onemocněl. Po propuštění ze sanatoria mi kladli na srdce, že musím mít v zájmu zdraví ostatních členů rodiny svoji místnost. Ale kde ji vzít? Proto jsem se v roce 1972 rozhodl využít na základě inzerátu nabídky soukromníka na odkup vilky, v níž bydlím dosud, ve třípokojovém bytě. Se mnou tam bydlela moje rodina a nyní rodina vnučky. Šlo o neudržovanou vilku, takže oprava stála nemálo peněz, které jsem si musel vypůjčit a několik let splácet. Nikoho jsem neokradl, majiteli jsem zaplatil, co požadoval a co v té době odpovídalo předpisům. Vlastnit osobní majetek v podmínkách socialismu nebyla žádná výhoda a také ne zvláštnost, která byla charakteristická pro funkcionáře. Tak například podíl soukromých rodinných domků a vilek přestavoval 45% podílu všech bytů, přes 50% rodin vlastnilo osobní auto a asi 30% rodin Pražanů chatu nebo rekreační chalupu. K tomu je třeba dodat, že bydlení ve vlastním domku či vilce včetně pořízení i údržby bylo vzhledem k vysoké dotaci nájemného ve státních bytech, kde nájemník se nemusel o nic starat, nejméně 3x dražší.
      Lži o získávání majetku tzv. stranickou nomenklaturou jsou dnes v módě, neboť se tím snadno podněcuje závist a nenávist. Přitom každý může prokázat, jak nabyl to, co má. Měl přece konkrétní příjmy a lze zjistit, zda mu to umožňovaly. Stejně tak nesmyslné jsou pomluvy o kontech vedoucích funkcionářů strany v zahraničí.
      Platy vedoucích funkcionářů strany nebyly malé, ale nikdy nedosahovaly výše státních funkcionářů, kteří měli navíc i různé výhody, ani hospodářských činitelů. Když jsem pracoval jako předseda Jednotného národního výboru, byl mi refundován můj plat ve výši platu v zaměstnání, jako tajemník ÚV SSM jsem měl plat 3000 Kčs měsíčně, jako pracovník ÚV KSČ po návratu ze školy v Moskvě 1800, později 3000 Kčs, jako vedoucí Úřadu pro národní výbory a poté náměstek ministra vnitra od roku 1960 do roku 1968 5000 Kčs, vše hrubého. Ve funkci předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise jsem měl hrubý plat 9000 + 5000 Kčs, jako tajemník 10 000 + 6000 a jako generální tajemník 16 000 + 8000 Kčs. Vše včetně prostředků určených na tzv. výlohy spojené s funkcí. Poslanecký paušál 2000 Kčs jsem předával straně. Myslím, že dnes za pouhé 3 roky byly příjmy mnohých dnešních vedoucích přestavitelů větší než mé za celý můj život. Po listopadu 1989 se rozšiřovaly nesmyslné fámy o výši platů funkcionářů. Na Václavském náměstí visel plakát, že můj příjem je 180 000 Kčs měsíčně, pravda byla, že to bylo za rok - a dále že máme 5 služek - pravda byla a je, že žádnou. Lidé, bohužel, tomu věřili a podněcovalo to jejich zášť. Organizátoři, jak vidět, postupovali podle zásady - napřed hoď na člověka bláto a potom křič - vidíte, jak je špinavý. M. Jakeš v r. 1988
      Pokud někdo z členů vedení strany používal rekreační chatu na Orlíku, platit cca 200 Kčs měsíčně za nájem, přičemž stravování v jídelně bylo účtováno jako v každé restauraci. Stejně tak tomu bylo i na pracovišti. Nikdo ze stranických funkcionářů neměl zvláštní prostředky na tzv. reprezentaci. Hostům mohl poskytnout kávu nebo čaj. Vše další platil každý ze svého. Připadá mi směšné, že dnes, kdy jsou promrhávány miliardy, se vedlo vyšetřování i proti těm bývalým vládním činitelům, kteří ze svého reprezentačního fondu poskytli dárky u příležitosti životních jubileí. Byly vyšetřovány i takové případy, kdy hodnota daru nepřesahuje 200 Kčs, nebo šlo o 2 kg srnčí kýty.
      Určitou výhodou byla možnost zúčastnit se na pozvání té či oné bratrské strany léčení či rekreace v jejich sanatoriích. Byl jsem několikrát v této souvislosti na dovolené zejména v SSSR a v Bulharsku. Za to se platil ústřednímu výboru KSČ poplatek, zahrnující i dopravu 3000 - 4000 Kčs na osobu.
      Předmětem velké kritiky zejména po listopadu byl Sanops a tzv. Dodávková služba. Dnes se již k tomu mlčí, neboť nová vládnoucí elita má lepší služby Na Homolce a v Ústřední vojenské nemocnici. Konec konců každý režim se stará i o zdraví vedoucích funkcionářů a o to, aby zbytečně neztráceli čas. Pokud jde o dodávkovou službu, sám jsem jejích služeb využíval minimálně, ať již jde o nákup potravin či průmyslového zboží. Řeči o tom, že zboží ze zahraničí bylo téměř zdarma, jsou nesmysl. Ceny odpovídaly přepočtu na Tuzex. Při nákupu potravin se platil 3%ní příplatek k běžným cenám. S čistým svědomím mohu prohlásit, že jsem nikdy žádná privilegia nepodporoval.

M. Jakeš: Dva roky generálním tajemníkem, Regulus, Praha 1996, s. 128 - 132