Gustáv Husák: Ze zprávy na XIV. sjezdu KSČ 26. května 1971

Přidáno ve čtvrtek 21. 5. 2009


Gustáv Husák s L. I. Brežněvem na XIV. sjezdu KSČ

      Zpráva o činnosti strany a vývoji společnosti od XIII. sjezdu KSČ a další úkoly strany přednesená na XIV. sjezdu KSČ ve Sjezdovém paláci Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze 26. května 1971

      I

      (…)
      Všechna historická vítězství strany jsou spjata s věrností marxismu-leninismu, s jeho tvořivým uplatňováním v našich podmínkách a s nesmiřitelným bojem proti revizionistickým a oportunistickým deformacím. Odklon od těchto zásad měl vždy za následek těžkosti a krize. Nástup nového vedení strany v čele s Klementem Gottwaldem na V. sjezdu strany v roce 1929 a jeho boj s oportunismem umožnily překonat krizovou situaci ve straně a důsledně prosazovat marxisticko-leninské zásady třídní a revoluční politiky v našich podmínkách.
      (…)
      Revoluční přestavba společnosti je nesmírně složitým úkolem. A přece v poměrně krátké době se ji u nás podařilo uskutečnit. Definitivně bylo odstraněno vykořisťování člověka člověkem. Dělnická třída ve svazku s rolnictvem a s inteligencí se stala vládnoucí třídou společnosti. Byla zabezpečena demokratická práva a sociální jistota pracujících, rovnost našich národů a národností. Lid se stal skutečným pánem ve své zemi.
      Ve všech odvětvích národního hospodářství, které dosáhlo mimořádného vzestupu, zvítězily socialistické výrobní vztahy. Hlavním článkem ekonomického růstu byl plánovitý rozvoj socialistického průmyslu, který vytvořil předpoklady pro socialistickou přestavbu zemědělství i ostatních úseků, pro industrializaci Slovenska a pro upevnění obranyschopnosti naší vlasti.
      Od základu se změnil život naší vesnice. Na družstevních základech byla vybudována socialistická zemědělská velkovýroba. Jednotná zemědělská družstva pevně zakotvila na naší vesnici a plně obstála i v politické zkoušce posledních let. Zformovala se nová třída družstevního rolnictva. Sociální a kulturní úroveň vesnice prudce vzrostla a proces odstraňování rozdílů mezi městem a vesnicí úspěšně pokračuje. Pronikavě se zvýšila vzdělanost lidu. Rychle se rozvíjí věda, výzkum, česká i slovenská kultura. Širokým vrstvám byla zpřístupněna nejlepší díla kultury a umění.
      Rozvoj socialistické výroby zabezpečil trvalý vzestup hmotné a kulturní úrovně života lidu. Vláda buržoazie v předmnichovské republice nedokázala vyřešit žádnou ze základních sociálních, národnostních či mezinárodních otázek státu a přivedla náš stát ke katastrofě. Dělnická třída pod vedením komunistické strany v historicky krátké době přesvědčivě dokázala, že socialismus je nesrovnatelně spravedlivější, demokratičtější a pokrokovější společenský řád a přináší šťastnější a bohatší život pracujícímu člověku. Úspěšné výsledky socialistické výstavby v naší vlasti dokazují tvořivou sílu marxisticko-leninských idejí i velkou organizátorskou práci celé strany. Při výstavbě socialismu nám byly velkou pomocí zkušenosti a spolupráce se Sovětským svazem i s ostatními socialistickými zeměmi.
      Výstavba socialismu nebyla lehká, setkávali jsme se s mnoha překážkami a těžkostmi. V složitém vývoji si strana a dělnická třída osvojovaly umění řídit a vládnout. Přitom se staly chyby a vážné omyly. Jsou příčiny objektivní a jsou příčiny i v lidech, které nutné nebyly. Důležité je chyby a omyly poznávat a urychleně je napravovat.

      II Gustáv Husák hovoří na XIV. sjezdu KSČ (v pozadí L. I. Brežněv a L. Svoboda)

      (…) Od počátku šedesátých let se začalo ve vedení naší strany projevovat opojení z dosažených úspěchů, které se stalo jednou z příčin narůstání subjektivismu a voluntarismu při určování politických i ekonomických cílů i při jejich praktické realizaci.
      Vedení strany v čele s Antonínem Novotným nesprávně hodnotilo dosažený stupeň vývoje společnosti a idealizovalo úroveň její morálně politické jednoty. Přání se vydávalo za skutečnost a z toho vyrůstala subjektivistická snaha předbíhat vývoj. Vzhledem k nedostatku hlubší analýzy struktury tříd a sociálních skupin naší společnosti se povrchně hodnotila současná vývojová etapa a vyhlašovaly se nereálné termíny dovršení socialistické výstavby. V roce 1960 Antonín Novotný prohlásil, že „v naší zemi byly vyřešeny všechny základní úkoly přechodu od kapitalismu k socialismu". V průběhu padesátých let bylo skutečně dosaženo významných úspěchů v socialistické výstavbě. Zvítězily socialistické výrobní vztahy - ovšem především z hlediska vlastnických forem. To však není totožné se „splněním všech základních úkolů přechodu k socialismu", jak to interpretoval Antonín Novotný. Kromě toho nebyly v této souvislosti rozebrány a určeny ostatní úkoly třídního boje na půdě velmi mladé socialistické společnosti i výrobní, sociální a ideologické podmínky všestranného začlenění bývalých maloburžoazních vrstev do systému socialistické velkovýroby. Marx, Engels a Lenin vždy zdůrazňovali všestrannost třídního boje, z něhož není možno beztrestně vyjmout ani ekonomickou, ani politickou, ani ideologickou stránku věci. Zvláště formování socialistického člověka - velký zápas o jeho socialistické vědomí, boj proti setrvačnosti, třídně cizím tendencím - nebylo v našich podmínkách, kde působily silné tradice a vlivy, podloženo účinným programem. Mezinárodní aspekty našeho vývoje určené vyhraněným třídním antagonismem současného světa podstatně zesilovaly naléhavost politickoideového zápasu. Nevedl se dostatečný zápas s narůstajícím pravicovým oportunismem ve straně, který byl odrazem působení maloburžoazních vrstev i mezinárodních vlivů.
      Vedení strany nevyvodilo závěry a poučení ani z maďarské kontrarevoluce a nevyzbrojilo stranu proti metodě ideologické diverze, kterou začali imperialisté používat jako hlavní zbraň proti socialistickým zemím. S tím souviselo i úsilí Novotného vedení obejít nebo odsouvat nápravu chyb a omylů z padesátých let, za které neslo přímou politickou odpovědnost. Z neochoty posoudit skutečnou situaci na základě marxisticko-leninského rozboru se zákonitě rodily improvizace všeho druhu a z toho vyplývající dezorientace strany. Narůstající rozpor mezi slovy a činy se výrazně projevoval v nereálnosti koncepcí v ekonomické oblasti, což vedlo i ke ztroskotání třetího pětiletého plánu a ke stagnaci naší ekonomiky.
      V době, kdy se Československo stalo předmětem soustředěného náporu politické a ideologické diverze antikomunistických centrál na Západě, které se zaměřovaly na znevažování socialistických zásad a hodnot, na podněcování nacionalistických a protisovětských nálad i maloměšťáckých předsudků, vedení strany svou neprincipiální politikou umožnilo, aby se na klíčová místa v kultuře, ve společenských vědách, ve sdělovacích prostředcích, ale i v masových organizacích, ve státních a stranických orgánech dostali lidé nepevní a dokonce i takoví, kteří nestáli na pozicích socialismu. Přitom vedení strany svými nesprávnými metodami odrazovalo mnohé poctivé a čestné komunisty od angažovaného boje v této oblasti.
      (…) Neprincipiální přístup k vážným problémům vedení strany navíc často komplikovalo administrativními zákroky i necitlivým vztahem k řešení národnostní otázky, zvláště ve vztahu mezi Čechy a Slováky. Dlouhodobá perspektiva sbližování socialistických národů byla v Novotného pojetí překroucena na byrokratický centralismus, což zákonitě vedlo k deformaci rovnoprávných vztahů mezi našimi národy.
      Celý tento vývoj vyvolával ve straně a ve společnosti napětí, vedl k formálnosti vnitrostranického života, k pasivitě velké části členů strany i k tolerování názorů neslučitelných se socialismem uvnitř strany.
      (…)
      Soudružky a soudruzi! Jestliže si znovu připomínáme základní příčiny nedávného vývoje v Československu, který v roce 1968 vyústil v kontrarevoluční hrozbu celému našemu zřízení, děláme to proto, že se často klade otázka, jak mohlo k takovému vývoji dojít, když byla v naší zemi delší období u moci dělnická třída, když komunistická strana byla vedoucí silou a pracující lid ve své obrovské většině stál na pozicích socialismu.
      Jednou z určujících příčin tohoto katastrofického vývoje bylo, že do vedoucích stranických orgánů postupně pronikla řada lidí, kteří se stále více zpronevěřovali marxismu-leninismu a proletářskému internacionalismu, narušovali normy stranického života a principy demokratického centralismu. A tito lidé postupně převládli ve vedení strany. V komunistické straně se zvláště v posledních letech otupil třídní pohled na problémy, poklesla revoluční bdělost a ideová zásadovost, rozmohly se maloměšťácké způsoby, kariérismus, konjunkturální přizpůsobivost. Komunistická skromnost byla v mnoha případech nahrazována velikášstvím a slavomamem. Tyto záporné tendence postupně pronikaly do všech oblastí našeho společenského života. Na těchto vlnách se nesla pravicová a antisocialistická propaganda. V důsledku postupu a činnosti pravicových sil ústřední výbor strany a zvláště jeho předsednictvo a sekretariát přestaly plnit úkol rozhodujícího centra při výstavbě socialismu a ochraně revolučních vymožeností lidu.
      (…)
      Imperialisté po maďarských událostech v roce1956 změnili své metody. V dnešní době, kdy v myslích a srdcích nejširších vrstev pracujících zakotvily ideje socialismu, soustřeďují se především na ideologickou diverzi. Aby rozložili stranu a socialistickou společnost, aby zakryli své pravé víle, vedou boj pod pseudosocialistickými hesly za „vylepšení" socialismu. Místo socialismu budovaného na zásadách marxismu-leninismu snaží se prosadit maloburžoazního model „konzumního" socialismu, který by byl mostem k restauraci kapitalismu. Orientují se na podporu všech odstředivých nacionalistických a revizionistických proudů, jejichž silnou základnou je maloburžoazní živel. Je jen logické, že různé hvězdy a hvězdičky takzvaného pražského jara, které u nás tak horlivě „reformovaly" socialismus, působí dnes jako otevření nepřátelé v propagačních ústřednách a tiskových orgánech imperialismu na Západě.
      Alexander Dubček a jeho stoupenci poškozovali stranu a lid prosazováním revizionistické koncepce takzvaného demokratického socialismu
, hrubě narušovali své povinnosti vůči straně a lidu, které vyplývaly z jejich vysokých stranických a státních funkcí, neustále ustupovali před kontrarevolučním náporem a fakticky mu uvolňovali cestu, hrubě narušovali povinnosti plynoucí z našich spojeneckých závazků, zřekli se linie XIII. sjezdu, dostali se až k likvidátorství, které vyústilo v nepřátelskou platformu známého protistranického vysočanského shromáždění. Na něm byl učiněn pokus vytvořit pod jménem komunistické strany kontrarevoluční štáb, který měl zpřetrhat spojenecké svazky se Sovětským svazem a s našimi socialistickými spojenci a postupně likvidovat vymoženosti socialismu v naší zemi.
      Československé události roku 1968 potvrdily pravdivost leninské poučky, že sebepočetnější revoluční síla, nemá-li zásadové a pevné vedení, které stojí bez výhrad na pozicích marxismu-leninismu, stává se roztříštěnou masou, neschopnou organizované akce, která může v náporu kontrarevolučních sil za určitých podmínek utrpět porážku.
      Objektivní analýza vývoje v tomto období potvrzuje, že kdyby nebylo včasné internacionální pomoci našich nejbližších socialistických spojenců, utrpěla by moc dělnické třídy a pracujícího lidu v naší zemi porážku. To by mělo nedozírné následky nejen pro náš lid, ale i pro mír v Evropě, vedlo by to k ohrožení pozic socialismu a poškodilo celé mezinárodní revoluční hnutí.
      (…)
      Vstupem spojeneckých vojsk se znásobila moc našich vnitřních sil, které byly odhodlány bránit vymoženosti socialismu v Československu a vytvořit pevné zázemí pro rozvinutí široké mobilizace pracujících do boje za překonání kontrarevoluční hrozby politickými prostředky. (…)
      Marxisticko-leninské síly ve straně a společnosti vedly od srpna 1968 do dubna 1969 těžký a složitý zápas. Postupně se poznávaly, sjednocovaly a získávaly na svou stranu i ty, kteří se zpočátku ve složité situaci nedovedli správně orientovat. V tomto smyslu šlo především o to, aby co nejdříve všichni čestní lidé pochopili rozvratné záměry pravicových, protisocialistických a kontrarevolučních sil. Alexander Dubček a jeho stoupenci ve vedení strany pokračovali v politice dvou tváří a v podstatě mařili činnost strany zaměřenou na překonání krizových jevů. Po měsících těžkých zápasů ve straně a společnosti se díky úsilí a obětavé práci statisíců čestných komunistů zformovaly marxisticko-leninské síly v naší straně natolik, že v dubnu 1969 mohl ústřední výbor rozhodnout o zásadních změnách ve vedení strany a zahájit rozhodný zápas za překonání hluboké krizové situace ve straně a společnosti.
      *
      (…)
      Destrukční činnost pravicových oportunistů i přímých antisocialistických sil se plně projevila v mnohamiliónové organizaci Revolučního odborového hnutí. Od vedoucích orgánů ROH, jichž se tyto síly zmocnily, až po základní složky na pracovištích byla v převážné většině tato organizace zneužívána k různým nátlakovým akcím proti základním principům politiky komunistické strany a socialistického státu, což odporovalo nejvlastnějším zájmům dělnické třídy a pracujícího lidu. Ve složitém zápase, namáhavou a obětavou prací komunistů a ostatních socialismu oddaných pracujících bylo dosaženo v průběhu dvou let pokroku i na tomto důležitém úseku.
      Velmi vážné důsledky mělo rozvratné působení revizionistů a antisocialistických sil mezi naší mládeží a v jejích organizacích. Zmocnili se vedení a potom rozbili jednotnou organizaci mládeže a většinu nově vytvářených organizací mládeže postavili do služeb protistranické a protisocialistické politiky. Překonat toto destrukční působení mezi mládeží vyžadovalo nesmírnou politickou práci komunistů i ostatních pracujících. Už přes rok působí nová jednotná organizace mládeže - Socialistický svaz mládeže - která jako významný pomocník strany nabírá síly a stupňuje svůj vliv na mladou generaci.
      (…)

      III G. Husák s L. Svobodu v r. 1971

      (…)
      Za uplynulých dvacet pět let odstranila socialistická společnost nejen kapitalistické vykořisťování a bídu, ale uskutečnila pronikavé zvýšení hmotné spotřeby a životních podmínek pracujících. Právem můžeme říci: Ještě nikdy v dějinách této země neměl pracující člověk takovou existenční jistotu pro svůj život, pro svou budoucnost. V úrovni výživy a odívání patříme mezi nejvyspělejší státy. Stejně tak je tomu ve vybavení domácností předměty dlouhodobé spotřeby - zatím s výjimkou osobních automobilů. Úroveň společenské spotřeby obyvatelstva je u nás vyšší než v kterékoli kapitalistické zemi.
      V poválečném období se postavilo téměř půldruhého miliónu nových moderně vybavených bytů. Vcelku třetina a na Slovensku dokonce polovina obyvatel žije v bytech postavených po roce 1945.
      Za posledních patnáct let jsme zkrátili pracovní dobu o šest hodin týdně a zavedli jsme pětidenní pracovní týden. Více než třetina dnů v roce jsou dny pracovního volna, a to pro všechny kategorie zaměstnanců bez výjimky.
      Přitom všechny tyto skutečnosti musíme posuzovat z třídního hlediska: zatímco za kapitalismu se za průměrnými údaji skrývá hluboký rozdíl mezi úrovní parazitní spotřeby buržoazie a nízkým standardem lidových mas, je u nás celkový průměr při značné vyrovnanosti výrazem vysoké spotřeby nejširších vrstev lidu.
      *
      (…)
      Tam, kde slábne náš ideový vliv, kde zaostává naše ideologická činnost, politická a kulturní výchova, vytváří se prostor pro nepřátelské tendence a rozmáhá se maloměšťáctví.
      Splnění všech úkolů závisí na našem umění rozvíjet a mobilizovat schopnosti lidí, jejich tvůrčí energii, jejich morální kvality, na našich úspěších při cílevědomém formování socialistického člověka. (…)
      Před významnými a složitými úkoly stojí umění a oblast kultury vůbec. V minulosti - ačkoli nebyly přijímány špatné rezoluce o ideovosti a stranickosti umění, o jeho významu v ideologickém boji strany - se podcenila reálná hrozba nástupu pravicových sil, idealizovala se situace na kulturní frontě. Období narůstání nesocialistických, maloburžoazních tendencí v této oblasti vyvrcholilo hlubokým politickým zneužitím umění a kultury v roce 1968 pro politickomocenské cíle bloku revizionistických a protisocialistických sil.
      Kulturu a zejména tvůrčí svazy v čele se Svazem spisovatelů ovládly agresivní skupiny oportunistů a zneužily jich k působení kontrarevolučních sil. V průběhu konsolidačního procesu, za pomoci četných příslušníků tvůrčí inteligence byla pravicová centra rozbita, zesílil stranický vliv v kultuře a obnovila se řídící úloha socialistického státu. To nesporně patří k pozitivním prvkům naší politiky po dubnu 1969. Víme však, že jsou to začátky práce, že je třeba soustavně a trpělivě vytvářet podmínky pro ofenzivní nástup, pro aktivitu socialistické kultury a umění, pro její ideovost a stranickost. Diferenciační proces na tomto úseku postupuje úspěšně. Dáme plnou podporu těm tvůrčím pracovníkům, kteří se svou prací i svým občanským postojem angažují za socialismus, kteří dávají své talenty do služeb našeho lidu, naší společnosti. Důsledně však budeme postupovat proti zanášení buržoazních a maloburžoazních vlivů do oblasti kultury a umění, která je důležitou složkou politické a kulturní výchovy miliónových mas.
      Do kulturní oblasti pronikly silné tlaky na komercializaci umění, na jeho zhodnocení ve prospěch skupin lidí, kteří jsou více obchodníky než umělci, i když se za umělce vydávají. S tím se smiřovat nemůžeme.
      Víme, že v této oblasti je třeba postupovat citlivě, ale z principiálních pozic. Citlivě k tvůrčímu hledání, k uplatňování individuálních vloh a talentů, k mnohotvárnosti a bohatství forem a stylů socialistického realismu, které budou obohacovat socialistickou kulturu. Nebudeme ustupovat jakýmkoli snahám, který by chtěly znovu zneužívat umění proti straně a socialismu. Socialistické umění je velkou ideovou zbraní. Literatura, divadlo, kinematografie, televize, výtvarné umění, hudba a tak dále mají důležité poslání při formování socialistického člověka, při jeho výchově v duchu naší společnosti. Tato ideová zbraň musí sloužit zájmům dělnické třídy a pracujícího lidu. Socialistická kultura je vpravdě demokratická a humanistická. Je kulturou pro lid, pro pracující, nikoli pro snoby a pro úzkou aristokratickou vrstvu.
      (…)
      Dnešní etapa klade zvýšené nároky na působení hromadných sdělovacích prostředků. Vyžaduje urychleně zvýšit profesionální úroveň, aby obsah novin a časopisů, vysílání rozhlasu a televize byly nejen v duchu politiky strany, což je prvořadé, ale i pestré, přitažlivé, aby sloužily výchově, poučení i zábavě.
      (…) Je třeba získat pracující pro aktivní podporu politiky strany, pro spoluúčast a angažovanost, pracovní i občanskou iniciativu, bojovat proti nepřátelské propagandě, proti vlivům buržoazní ideologie, proti maloburžoazním přežitkům v myšlení i praxi. (…)

      V G. Husák

      (…)
      Naši nepřátelé se pokoušejí tvrdit, že vedoucí úloha strany znamená monopol moci a brání rozvoji aktivity pracujících. Jestliže jde o nepřátelskou, protisocialistickou, revizionistickou činnost, potom otevřeně říkáme, že komunisté učiní všechno, aby ji v zárodku zmařili. Jestliže však jde o iniciativu a aktivitu, která přispívá k rozvoj socialistické společnosti, pak smyslem a cílem strany je právě takovou aktivitu všemožně rozvíjet a podporovat. (…)
      *
      (…) V přístupu k lidem je třeba se rozejít se sektářskou představou že to, čemu rozumíme a o čem jsme přesvědčeni my, komunisté, musí být automaticky jasné a pochopitelné každému občanovi. Trpělivě lidi přesvědčovat osobním příkladem i argumenty - to je úkol komunistů.
      Je třeba neustále zdokonalovat formy a metody masové práce, hledat cesty, jak proniknout mezi všechny skupiny pracujících. Za každého poctivého člověka, i když se přechodně dal oklamat a dopustil se chyb, stojí za to bojovat. Za hlavní však musíme v příští etapě považovat masovou práci v závodech. Získat pro politiku strany celou naši dělnickou třídu, udělat ze závodů, zejména velkých, pevné opory strany, dosáhnout, aby každý poctivý člověk poznal a pochopil politiku strany, rozuměl jí a souhlasil s ní - na tento úkol je třeba především soustředit naše síly.
      *
      (…) Především je třeba vyhledávat a vyzvedávat nové, zejména mladé lidi. Přitom je nutné citlivě přistupovat ke zkušenostem starých a osvědčených soudruhů, kteří svůj život zasvětili boji naší strany, a spojovat jejich zkušenosti s elánem mladých lidí.
      Nechceme neustálými reorganizacemi a často zbytečnými kádrovými změnami vytvářet ovzduší neklidu, v němž by se dařilo neodpovědnosti. Snažíme se o co největší stabilitu kádrů, která je nezbytná pro příznivé ovzduší k tvořivé práci. To však neznamená, že by na svých místech měli setrvávat lidé, kteří na své úkoly nestačí. Soudruhy, kteří si svou prací v minulosti získali zásluhy o stranu, je třeba ocenit. Zájmy strany však nedovolují, aby tyto minulé zásluhy ospravedlňovaly neplnění dnešních povinností.
      Závažným úkolem při zvyšování kvality kádrů, zvláště jejich politické úrovně, je budování pevného systému jejich školení. Sebelepší systém nemůže však nahradit jejich vlastní úsilí o zvyšování ideové a teoretické úrovně, o ovládnutí nejnovějších poznatků vědy. Dnes nikdo z nás nevystačí s tím, co se kdysi jednou naučil. Kdo chce řídit, ten musí znát. Proto se musí učit po celý život.
      (…)
      *
      (…)
      Naše péče o budoucnost strany, socialismu a republiky se musí projevit i ve zvýšeném přijímání mladých lidí do strany, v jejím spojení s mladou generací. Překonat nepříznivé věkové složení strany je přímo životní nutností. Péče o růst a kvalitu členské základny je velmi naléhavá a neodkladná. Nemůže se stát nějakou kampaní. Musí být cílevědomě řízeným dlouhodobým procesem. V této souvislosti předkládáme sjezdu návrh na znovuzavedení kandidátské lhůty, která má umožnit kandidátům lépe poznat stranu, práva a povinnosti člena a umožnit také straně, aby lépe poznala je. Život ukázal, že rozhodnutí o zrušení kandidátské lhůty, které přijal XIII. sjezd KSČ, bylo předčasné.
      (…)

XIV. sjezd Komunistické strany Československa. Praha, Svoboda 1971, s. 20 - 79.
G. Husák: Výbor z projevů a statí 1969 - 1981, I. Praha, Svoboda 1982, s. 381 - 472.
Připravil a zvýraznění v textu provedl Leopold Vejr

      Ve světle událostí let 1989 - 1990 můžeme konstatovat, že Komunistickou stranu Československa hluboce poškodilo, že řada tezí ze zprávy XIV. sjezdu nebyla v praxi důsledně rozvíjena nebo se od jejich praktické realizace postupně ustupovalo. Ústup a rozpad strany při kontrarevolučním puči, který zcela překonal předpoklady reakce, ukázal, že v letech 1989 - 1990 platilo stejně jako v letech 1968 - 1969, že "do vedoucích stranických orgánů postupně pronikla řada lidí, kteří se stále více zpronevěřovali marxismu-leninismu a proletářskému internacionalismu, narušovali normy stranického života a principy demokratického centralismu". Kontrarevoluční převrat "potvrdil pravdivost leninské poučky, že sebepočetnější revoluční síla, nemá-li zásadové a pevné vedení, které stojí bez výhrad na pozicích marxismu-leninismu, stává se roztříštěnou masou, neschopnou organizované akce, která může v náporu kontrarevolučních sil za určitých podmínek utrpět porážku". Je tragickou skutečností, že oněmi "určitými podmínkami" pro porážku socialismu byla v této době kapitální zrada sovětského Gorbačovova vedení. (Pozn. Leopolda Vejra)