Den vítězství - koho a nad kým?

Přidáno v pátek 8. 5. 2009


Z filmu Osvobození Prahy (1975)

      8. květen je uváděn v současných kalendářích jako Den vítězství. Vítězství koho a nad kým, řeknete si asi při pohledu na tento zvláštní název státního svátku. Na internetové stránce http://www.fronta.cz/konec-valky-den-osvobozeni-den-vitezstvi jsem nalezl rozbor postupných změn názvu i data státního svátku osvobození od fašismu.
      Podle tohoto zdroje byl tento svátek od svého zavedení (až!) v roce 1951 do roku 1990 nazýván Den osvobození Československa Sovětskou armádou. To nebyl zcela přesný název jednak proto, že bylo obecně známo, že k osvobození území Československa přispěla i rumunská a americká armáda, jednak s ohledem na to, že slavná osvoboditelka se v době svého vítězného postupu jmenovala Rudá armáda a název změnila na Sovětskou armádu až v roce 1946. Ale nový název se pak používal i zpětně, stejně jako se od roku 1952 zpětně používal nový název Komunistická strana Sovětského svazu pro předchozí období, ve kterých nesla několik odlišných názvů...
      Za socialismu se náš státní svátek osvobození Československa slavil 9. května. Dnes bývá jako jediný důvod uváděno, že kapitulace německých vojsk vstoupila v platnost 8. května 1945 ve 23:01 hodin berlínského času, což bylo 9. května 1945 00:01 hodin moskevského času. Sovětský svaz proto slavil 9. května a my po jeho vzoru. Důležitou úlohu v upřednostnění 9. května jako státního svátku před 8. květnem však hraje i datum osvobození hlavního města republiky - Prahy - Rudou armádou. To proběhlo až 9. května a oslava osvobození již o den dříve, když ještě 9. května padlo za obranu Prahy tolik vlastenců, antifašistických bojovníků, je projevem neúcty k těmto obětem. (Co to bylo za „osvobozený stát“, když v hlavním městě se ještě bojovalo...?)
      Dnes je módním trendem úlohu Rudé armády v osvobození hlavního města Prahy snižovat a hlásat, že přišla „s křížkem po funuse“. Kdo si však chce udělat představu o obrovské osvoboditelské úloze Rudé armády, měl by znát svědectví pamětníků, ze kterých vychází řada kvalitních knih a filmů - za všechny uvedu „Němou barikádu“ Jana Drdy, „Lazaretní vlak“ Adolfa Branalda či filmy „Osvobození Prahy“ režiséra Otakara Vávry (1975) a „Zbraně pro Prahu“ režiséra Ivo Tomana (1974).
      V letech 1990 - 2000 se státní svátek nazýval Den osvobození od fašismu, přičemž od roku 1991 se slaví (z iniciativy Miloše Zemana, který dal tento návrh za účelem „odstranit fikci stalinské historiografie“) 8. května. V roce 2000 byl název upraven na „Den osvobození“, údajně kvůli tomu, že německý režim byl nacismem a ne fašismem (pak nevím, proč ne tedy „osvobození od nacismu“), spíše však proto, že fašistické prvky stále silněji pronikaly do české buržoazní politiky a nebylo vhodné se proti fašismu takto vyhrazovat.
      Od roku 2004 pak 8. květen nese název „Den vítězství“ (na Slovensku od roku 1994 „Deň víťazstva nad fašizmom“). Přitom toto vítězství by bylo bez osvobození zahraničními armádami stěží možné, takže historicky i morálně by beztak bylo vhodnější slavit spíše osvobození než vítězství.
      V období budování socialistické společnosti byla tehdejší historiografie negativně ovlivňována zamlčováním podílu americké armády na osvobození ČSR. I přes fakt, že americká armáda tato území osvobodila jen proto, aby je celá nezabrala Rudá armáda a nepostupovala dále až k Atlantskému oceánu, bylo nevhodné se o americké armádě vůbec nezmiňovat, hovořit o „osvobození celého území Československa Sovětskou armádou“ - opakovaně tak činil i Gustáv Husák, např. v projevu u příležitosti 25. výročí Slovenského národního povstání 29. srpna 1969: „Naše města a vesnice od východu až k západu budou zanedlouho vzpomínat 25. výročí hrdinného povstání lidu v Praze a nakonec osvobození celého našeho státu - Československé republiky - Sovětskou armádou.“ (G. Husák: Výbor z projevů a statí 1969 - 1981, I, Praha, Svoboda 1982, str. 90)
      Na území osvobozeném americkou armádou se provokativně stavěly pamětní desky a pomníky Sovětské armádě, ulice a náměstí se pojmenovávaly po Rudé či Sovětské armádě apod. Komunistickou stranu a celý socialistický systém takové jednání, takové zatajování zcela známé skutečnosti, diskreditovalo. Není ani divu, že po roce 1989 se tyto pomníky staly obětí antikomunistických útoků. Není však pravda, že byla úloha americké armády zamlčována úplně, např. v „Přehledu dějin KSČ“ se uvádí: „Do západních Čech pronikla koncem dubna americká armáda.“ (Přehled dějin KSČ, Praha, Svoboda 1976, str. 217) Podobně v ostatních historických publikacích.
      Dnes jsme svědky opačného extrému - o hrdinství Rudé armády, která za cenu nesmírných obětí osvobodila naprostou většinu území ČSR - se téměř nemluví, na vojenských přehlídkách a ve vojenských muzeích se prezentuje především armáda americká a její technika, každému jednotlivě padlému americkému vojákovi se staví honosné pomníky a pomníky osvobození Rudou armádou (často společné s pohřebištěm jejích vojáků) pustnou nebo jsou cíleně devastovány či likvidovány. Památník osvobození Prahy na náměstí Sovětských tankistů, po listopadu 1989 hanebně zostuzený a odstraněný
      Známý je osud tanku na náměstí Sovětských tankistů (dnes náměstí Kinských, šlechtického rodu kolaborujícího s nacisty!) v Praze na Smíchově, který byl přemalován potupně na růžovo, pak odstraněn úplně a od srpna 2008 (na protest proti „sovětské okupaci“ z roku 1968) je v blízkosti někdejšího podstavce zapíchnuta do země replika zadní části růžového tanku. Vypadá mimořádně obludně a zahraniční návštěvníci Prahy, kteří o věci nic nevědí, asi nechápavě kroutí hlavou...
      Případ odstranění reliéfu se srpem a kladivem z památníku v Brně - Králově Poli antikomunistickým zastupitelem za ODS Pelánem je jen jedním z mnoha. Z pamětních desek, pomníků a památníků osvobození jsou oficiálními zásahy (někdy prezentovanými jako „restaurace“) anebo vandalstvím běžně odstraňovány nejen symboly Rudé armády, ale i vysvětlující texty.
      O Rudé armádě se dnes říká, že k nám přijela znásilňovat a krást, že přijela nahradit nacistickou hrůzovládu komunistickou a podobně. Přitom je nejen doloženo, že k případům nepřípustného chování vojáků Rudé armády téměř nedocházelo, a pokud ano, byli jejich pachatelé tvrdě trestáni - nezřídka zastřelením - ale Sovětský svaz si nedělal nárok ani na velkou část zařízení nacistických továren zřízených za války, kterou si mohl dle tehdejších spojeneckých dohod odvézt. A co se politického vlivu týká, Rudá armáda neměla při osvobozování Československa a dalších států žádnou záruku, že půjdou cestou socialismu. Kdyby chtěla vývoj těchto států v tomto smyslu ovlivňovat, stěží by se po osvobození stahovala zpět do SSSR, ale zůstala by u nás tak, jako v zemích západní Evropy zůstala armáda americká.
      Jak píše Zdeněk Nejedlý ve své knize „Dějiny Sovětského Svazu (1917 - 1947)“: „Ani stopy tu nebylo po starém děsu z příchodu a ubytování vojska ve vsi a jiných podobných zjevech, činicích v militaristických státech i vlastní armádu bičem obyvatelstva.“ (Zd. Nejedlý: Dějiny Sovětského svazu (1917 - 1947), Praha, Orbis 1948, str. 374) A dodává: „To těžko lze slovy vyjádřit i také ocenit, čím vším byl Stalin v této válce sovětskému lidu a sovětskému státu. Muž s autoritou, jakou ani přibližně neměl žádný státník v jiném státě. A s autoritou opírající se ne o moc, ale o lásku všeho lidu. Milovaný s celou duší a celým srdcem každým člověkem bez rozdílu věku, povolání, národnosti. Muž však i geniálně vidoucí a znalý věci. Jehož každé slovo, každý krok, každý čin přinesl Sovětskému svazu zisk a slávu. Není také události, děje, aby za nimi nestál Stalin. Velký při tom i demokrat, jenž vše nejen dělal s lidem, ale i přičítal lidu.“ (Tamtéž, str. 381) J. V. Stalin
      O nezapomenutelné úloze J. V. Stalina v čele Sovětského svazu, jeho komunistické strany a jeho Rudé armády hovoří také svědectví Zdeňka Fierlingera z knihy „Ve službách ČSR“: „Korunou našeho pobytu v Moskvě po stránce formální byla slavnostní večeře v nádherném starobylém sále georgijevských rytířů v Kremlu. Byli přítomni takřka všichni význační političtí i vojenští sovětští činitelé v čele s generalissimem Stalinem. Molotov, jako příkladný a vždy dobrosrdečný a pozorný hostitel, pronášel četné přípitky, na něž členové naší delegace s větším nebo menším úspěchem odpovídali. Tak je to v Moskvě, v duchu starého ruského pohostinství, obvyklé. Ve svých přípitcích naši delegáti zřídka kdy opomněli vítěznou Rudou armádu. Její jméno bylo na rtech všech nás. Byli jsme si vědomi toho, že pouze dík obrovskému úsilí rudoarmějců, letců a námořníků blíží se hodina našeho plného osvobození. Stalin velmi realisticky a prozíravě odpověděl na tyto přípitky. Konstatoval, že my všichni pějeme chválu Rudé armádě, avšak nesmíme přitom zapomenout, že vojáci jsou jen lidé, zejména když prošli v neustálých a vyčerpávajících bojích tisíce kilometrů od Stalingradu až po Karpaty. Proto také je třeba takové vojáky shovívavě soudit, dojde-li tu a tam k incidentům, které jsou v zázemí za bojující frontou obvyklé a kterých se žádná armáda, a to sebeukázněnější, nevyvaruje. Později, když protisovětská kampaň, podporovaná agitací měšťáckého tábora, snažila se využít banálních incidentů, k nimž na některých místech fronty docházelo, tu členové naší delegace si často vzpomněli na přípitek Stalinův.“ (Zd. Fierlinger: Ve službách ČSR - Od přepadení SSSR do konce druhé světové války, Praha, Svoboda 1949, str. 601 - 602)
      Této večeře se účastnil i člen vedení Komunistické strany Slovenska a Slovenské národní rady Gustáv Husák, který v knize „Svědectví o Slovenském národním povstání“ píše (v roce 1964, kdy vyzdvihovat Stalina nebylo po opakovaných Chruščovových útocích vůbec v módě!): „Na závěr jednání a státní návštěvy Beneše v Moskvě uspořádal Stalin slavnostní večeři v krásném Georgijevském sále v Kremlu. Přítomni byli téměř všichni významnější političtí i vojenští činitelé SSSR a vedoucí osobnosti československého politického života. (...)
      Na mnohé přípitky na slávu SSSR a Rudé armády odpověděl Stalin: Všichni chválíte Rudou armádu. Pochopitelně, vždyť je za co. Nezapomeňte však, že i vojáci jsou lidé. A naši vojáci, než se dostali k vám, prošli mnoho tisíc kilometrů ve strašných bojích. Viděli svá zničená města a vesnice, zavražděné nebo odvlečené rodiny. Prošli vším myslitelným lidským utrpením. Nedivte se, jestliže po tom všem někdy vybočí z kolejí obvyklých v normálním životě. Pochopte to, a já vás za ně prosím: odpusťte jim. Tato Stalinova slova na mne zapůsobila neobyčejně silně. Vrchní velitel vítězné armády, která přináší svobodu desítkám národů a zničila nejmohutnější armádu světa, se omlouvá za možné drobné přehmaty svých vojáků! I v tom byla síla socialismu.“
(G. Husák: Svědectví o slovenském národním povstání, III. čes. vyd., Praha, Svoboda 1979, str. 619 - 620)

Leopold Vejr