Odpověď soudruhu Bazgerovi

Přidáno ve čtvrtek 7. 5. 2009


Ilustrační obrázek

      Přeji krásný den.
      Rád bych Vám položil otázku která se sice mediálně tolik nerozebírá, která však mezi lidmi koluje a já sám bych si rád ujasnil vlastní stanovisko a vytvořil si názor na základě získaných informací. Informací které získám ode všech. Tedy nejen od tzv. demokratického proudu v KSČM, ale i od tzv."stalinského" proudu. Jistě Vám tato označení nejsou tolik neznámá. Vážně si nechci vytvořit obrázek o strukturách a směru "frakcí" jen dle názoru hellerovců, nebo naopak dle zarytých obdivovatelů celého období poválečných let. Chybí mi informace. Otázky zní:

      1. Jaký je Váš pohled na období poválečné, vládu K.Gottwalda, období normalizace a léta 68-89?
      2. Co pro vás znamená srp a kladivo? Jeho význam v dnešní době a využití symbolu v budoucnosti?
      3. Jak se dle Vašeho názoru staví mládež k minulosti a kde jsou příčiny nevědomosti studentů o období "totality"?

      Prosím o odpovědi. Děkuji.

      R a d o v a n    B a z g e r

      - - -

      Vážený soudruhu Bazgere,
      předně se domnívám, že KSČM dělí na tzv. demokratický proud a "stalinisty" lidé, kteří chtějí stranu rozbít a oslabit. S takovýmto dělením přišli pravičáci stojící mimo stranu, a bohužel je převzali i někteří členové strany, ne všichni se zlými úmysly. Objektivně ale stranu poškozuje. Především je třeba vidět, že velká část členů nepatří ani k vyznavačům "demokratického socialismu", ani k marxistům-leninovcům chápajícím základní otázky hnutí tak, jak byly stavěny před r. 1989, tedy k těm, které vyznavači "demokratického socialismu" označují shodně s pravicí za "stalinisty".
      Odpůrci leninismu (marxismu epochy imperialismu a proletářských revolucí, která trvá od vzniku imperialismu na počátku 20. století dosud - i přes dočasný ústup socialismu v řadě zemí důsledku vlny kontrarevolucí na přelomu 80. a 90. let) rádi označují leninismus za "stalinismus", aby jej diskreditovali a spojili jej s deformacemi, které přisuzují J. V. Stalinovi a jeho "kultu osobnosti". Bohužel, v teoretické i praktické rovině se jedná o popírání leninismu a jeho základních tezí, např. o nutnosti diktatury proletariátu v přechodné etapě budování socialistické společnosti, o nutnosti vedoucí úlohy strany a hegemonie proletariátu, o existenci třídního boje a odporu třídních nepřátel, o nutnosti volby mezi pokojnou a ozbrojenou cestou k socialismu podle konkrétní historické situace, o tom, že svoboda a demokracie mají vždy třídní charakter a nemohou být "absolutní", "pro všechny", atd.
      Asi nejlépe je to rozebráno v knize J. V. Stalina "Otázky leninismu", v úvodní kapitole "O základech leninismu". Někteří odpůrci "stalinismu" namítnou, že toto dílo nemůže být pro komunisty směrodatné, protože ho napsal Stalin a Stalin socialismus deformoval. Jenže: Stalin se ve svém díle - nejen v této knize - vždy důsledně opírá o Lenina, rozsáhle ho cituje a vysvětluje jeho poučky, nikdy je nevyvrací ani nepřekrucuje. Proto popíráním teorietických koncepcí z díla J. V. Stalina popíráme, ať už vědomě nebo nikoli, i teorii V. I. Lenina - leninismus. Nebo také bolševismus, jak se dříve říkalo směru teorie a praxe V. I. Lenina. Dnes pravice ráda označuje komunisty za "bolševiky", ale odpůrci leninismu, byť v řadách komunistické strany, žádnými bolševiky samozřejmě nejsou.
      Osobně se domnívám, že za určité deformace, ke kterým v období, kdy stál v čele sovětské strany a státu J. V. Stalin (a bylo by zvláštní, kdyby žádné za těch 31 let - 1922 - 1953! - nebyly), nenese vinu J. V. Stalin osobně. Řadu z nich způsobovali planí radikálové, kariéristé, kteří v boji proti třídnímu nepříteli, proti zrádcům, vyvolávali represe proti nevinným lidem, i proti přesvědčeným komunistům, aby posílili své osobní pozice. Nechvalně tím proslul v Sovětském svazu maršál L. P. Berija (popravený za tyto excesy v r. 1953).
      Obdobné to bylo v ČSR po roce 1948. KSČ byla tehdy rozkolísána masovým náborem nových členů, z nichž řada nebyla komunisty, nýbrž pouze kariéristy a pasivními jedinci "jdoucími s dobou", a bylo třeba ji od takových lidí očistit. I to se však zvrhlo ve vyřizování osobních účtů, v posilování pozic kariéristů, v opojení z moci a atmosféru strachu. Lze např. při znalosti díla a činnosti G. Husáka těžko tvrdit, že byl zrádce strany. Přesto byl odsouzen na doživotí a vězněn téměř 10 let. Také Marie Švermová, byť byla nositelkou řady chybných názorů a tendencí, se sotva provinila tak, aby měla být odsouzena k doživotnímu trestu. Také okolnosti odsouzení a popravy slovenského komunisty V. Clementise jsou dodnes nejasné - v r. 1963 byl plně rehabilitován a v 70. a 80. letech vysoce oceňován, na rozdíl třeba od R. Slánského, který byl sice rehabilitován také, ale KSČ už se k němu nikdy příliš nehlásila, pravděpodobně za jeho podíl na represích, které vyvolával a sám jim později podlehl...
      Považuji za osobní slabost skvělých komunistů a revolucionářů Kl. Gottwalda a A. Zápotockého, že politické a někdy i fyzické likvidaci tolika členů KSČ nečinně přihlíželi a nezasadili se o to, aby byly okolnosti jejich odsouzení důkladněji prošetřeny.
      Negativní dopady pro vývoj KSČ a celé československé společnosti mělo postavení bezcharakterního oportunisty A. Novotného do čela KSČ, kde tento stál 15 let - v l. 1953 - 1968. Novotný a jeho spolupracovníci hlásali, že "ještě naše generace bude žít v komunismu", přehlíželi existující problémy. Hospodářství upadalo, rostl nedostatek zboží a z toho plynoucí nespokojenost. Tato situace ovšem diskreditovala nejen Novotného a tehdejší vedoucí činitele, ale celou KSČ a myšlenku socialismu. Byl zde sice zřejmý vliv škodlivých koncepcí N. S. Chruščova, ale ty nemusely nutně být plně přebírány - SSSR přece budoval socialismus o 31 let déle než ČSR, takže vyhlásil-li Chruščov, že "ještě naše generace bude žít v komunismu" v SSSR, nemuselo to nutně znamenat, že tomu bude i v ČSSR...
      Novotného vedení se sice dlouhou dobu bránilo zhodnocení a v některých případech přehodnocení poitických soudních procesů z 1. poloviny 50. let, na druhou stranu však umožnilo vegetovat ve stranickém aparátu řadě pravicových oportunistů, stoupenců sociálně demokratických a jiných antileninských a antimarxistických směrů, ale i vyložených nepřátel socialismu, kteří se otevřeně projevili až v letech 1968 - 1969.
      Alexandr Dubček, který tehdy stanul v čele strany, nebyl dostatečně silnou osobností pro vyřešení vznikající společenské krize a pravicovým tendencím umožnil plný průchod, takže vznikla situace ne nepodobná té v letech 1988 - 1989. Ozývaly se hlasy, že KSČ je zločinecká organizace. V socialistickém Československu se volalo po věšení komunistů na lucerny. (Ostatně působení A. Dubčeka v sociální demokracii po kontrarevolučním puči v listopadu 1989 ukazuje, jaký to byl "komunista"...)
      Ve vzniklé situaci, když českoslovenští komunisté nebyli schopni uhájit socialismus sami a hrozila kontrarevoluce a návrat ke kapitalismu (to, co se stalo v listopadu 1989), bylo stěží jiné schůdné řešení než intervence vojsk Organizace Varšavské smlouvy. Je však zjevné, že tento zásah řada občanů nepochopila a diskreditoval u nich myšlenku socialismu a československé státní nezávislosti. Ne každý chápal a chápe, že tato "nezávislost" byla možná jen v rámci světové socialistické soustavy, jejíž bylo - a v třídně rozděleném světě muselo být - socialistické Československo součástí.
      To, že pak byly na území ČSSR umístěny sovětské vojenské jednotky, bylo jen logickou protiváhou amerických jednotek umístěných v západní Evropě, a to i těsně od hranic ČSSR v západním Německu. Sovětská armáda měla ostatně morální právo ponechat své jednotky na osvobozeném území už v r. 1945, když tak učinila armáda americká.
      Pro další vývoj socialismu mělo pak negativní důsledky nedostatečné vyrovnání se s Chruščovovými koncepcemi oslabujícími celé hnutí, neschopnost překonat rozpory mezi jednotlivými komunistickými stranami a socialistickými státy (což vedlo k izolaci a stagnaci např. ČLR a Albánie), ale především postupný ústup od všech socialistických principů renegátem M. S. Gorbačovem a jeho zrádnou klikou, která postupně stanula v 80. letech v čele sovětského státu, když si postupně získala pozice v aparátu vedeném postaršími, nemocnými a tudíž málo rozhodnými a akceschopnými soudruhy.
      M. S. Gorbačov zcela rozvrátil sovětskou společnost, vytvořil podmínky pro restauraci kapitalismu a světovou socialistickou soustavy fakticky prodal imperialismu. Bohužel, ostatní socialistické státy se jeho zradě nedokázaly včas a jednotně postavit, což byl důsledek jak jejich dřívějších oslabujících sporů, tak přestárlosti stranických aparátů a nedostatečné angažovanosti mladé generace.
      Vůbec jednou z největších chyb byla, dle mého názoru, nedostatečná výchova mladé generace v duchu marxismu-leninismu, její získávání pro politiku komunistické strany. O tom se hodně hovořilo, ale výsledek byl vesměs takový, že mladí lidé brali socialismus jako fakt, nebyli proti němu, ale když byl ohrožen, neviděli důvod za něj bojovat. Dobře věděli o nezaměstnanosti a jiném utrpení pracujících u nás za první republiky a v kapitalistických státech té doby, ale nedokázali si to představit a snadno pak uvěřili povídačkám různých havlů a klausů o tom, že "u nás bude moci pracovat každý, kdo bude chtít" a "na Západě se mají chudí lidé tak, jak u nás nejbohatší".
      KSČ se na konci roku 1989 úplně rozložila, velká část členů ji opustila a zbytek strany pak přijal sociálně demokratickou koncepci "demokratického socialismu" spočívající v "politické a hospodářské pluralitě", které se bohužel dnešní KSČM dosud nezbavila.
      Jednou z hlavních příčin rozkladu KSČ byla dle mého názoru ignorace skutečných názorů, postojů a činnosti členů strany. Poslední velká stranická prověrka byla provedena v r. 1970 po potlačení pravicových sil a nástupu nového vedení v čele s G. Husákem. Za následujících 19 let opět do KSČ nalezla řada kariéristů, kterým byl komunistický vědecký světový názor zcela cizí a chtěli si členstvím ve straně pouze zlepšit společenské postavení. Dnes jsou takoví lidé buď politicky pasivní, nebo působí v buržoazních politických stranách, případně i v KSČM, kterou se snaží posouvat stále více doprava.

      Srp a kladivo je základním symbolem světového komunistického hnutí, tak jako rudý prapor a pěticípá hvězda. Je symbolem pracujícího lidu, dělníků a rolníků, tříd vládnoucích v socialistické společnosti. (Inteligence není v marxisticko-leninské teorii považována za třídu, ostatně její příslušníci pocházejí tak či onak z dělnické třídy, rolnictva či buržoazie.) Srp a kladivo je tím, co dodává komunistickému hnutí jeho identitu. Je proto chyba se jej zříkat tak, jak to dělá KSČM a řada "moderně levicových" komunistických a dělnických stran.

      A odpověď na poslední otázku: Jak se staví dnešní mládež k minulosti je zřejmé, stačí se pohybovat mezi mládeží ve školách nebo na pracovištích, abychom si o tom udělali představu. Většina mládeže je dnes ovlivněna všudypřítomnou buržoazní propagandou, která svádí na komunisty snad všechny existující problémy, neustále omílá povídačky o "zločinech komunismu" a zveličuje problémy a nedostatky v minulosti existujícího socialismu (o zločinech fašismu se přitom buď mlčí nebo se snižují, např. i diskreditací komunistických obětí odboje). Zhoubný vliv mají také všemožné buržoazně humanistické a reformistické iluze o "absolutní svobodě", "demokracii pro všechny", "nepřípustnosti jakéhokoli násilí" apod. Proto je dnes získávat mladé lidi pro ideje komunistického hnutí velmi obtížné. Stojí za přečtení například knihy A. Zápotockého "Rozbřesk" a "Vstanou noví bojovníci" vyprávějící o tom, jak to měli těžké první bojovníci za práva pracujících lidí a za socialismus v 19. století. Je hrozné, že se společenský vývoj vrátil zpět do tak daleké minulosti, ale když tyto knihy čteme, opravdu nemůžeme nevidět, že se jako komnisté opětovně nacházíme v tehdejším postavení.
      Ve výše zmíněné antikomunistické propagandě lze tedy najít i příčiny nevědomosti studentů, a mladých lidí obecně, o období takzvané "totality".

      My komunisté bychom se měli snažit obhájit vše, co bylo na existujícím socialistickém zřízení pozitivní a co je pozitivní na myšlenkách marxismu-leninismu a socialismu obecně. Nebát se rozebrat i minulé nedostatky a omyly, ale zjišťovat jejich příčiny, ne je paušálně odsuzovat a omlouvat se za ně. To je totiž přesně to, co po nás pravice chce. S obhajobou myšlenek jako takových jde ruku v ruce obhajoba symboliky, která tyto myšlenky prezentuje. Domnívám se, že antikomunisticky rozpuštěný Komunistický svaz mládeže a současný Svaz mladých komunistů Československa již v tomto směru udělaly dost práce, i když naše aktivity je třeba ještě mnohokrát znásobit.

      To, co jsem výše uvedl, jsou mé názory na Tebou nastíněné otázky a související záležtosti. Není to nějaké jednotné stanovisko proudu, který někteří soudruzi označují shodně s pravicí za "stalinský" - naopak, např. ve věci politických soudních procesů jsou běžné radikálnější názory. Není to ani stanovisko Svazu mladých komunistů Československa, i když se domnívám, že většina soudružek a soudruhů z naší organizace a jejích sympatizantů, kteří se touto problematikou zabývají, má na základní otázky podobný názor.

Leopold Vejr


Hlavní strana portálu SMKČ