Takzvaná Komunistická strana Čech a Moravy nemá žádnou revoluční perspektivu

Přidáno v pondělí 22. 4. 2013


Projev s. Lukáše Vrobela

      Projev soudruha Lukáše Vrobela na 34. pražské teoreticko-politické konferenci 13. dubna 2013

      Vážené soudružky, vážení soudruzi,
      když jsem si přečetl „návrh tématických priorit“ této konference, zvěděl jsem z něj, že by se řečníci měli ve svých referátech zaměřit na otázku, jak zlepšit práci KSČM a jak tuto stranu více zviditelnit. Já se však musím tázat: Pomůže nějak komunistům jakési zlepšení práce KSČM a její zviditelnění, pokud by k němu nějakým zázrakem došlo? Pomůže nějak české společnosti, resp. její většině, pracujícímu lidu, proletariátu a jeho spojencům, poznání informací o KSČM a jejích stanovisek? Bude větší společenská podpora této straně a její lepší volební výsledky pozitivní změnou v české politice?
      „Návrh priorit“ mj. zmiňuje „bezradnost a programovou prázdnotu ,demokratických´ stran“, myšleno tím zřejmě ostatních politických stran vyjma KSČM. O bezradnosti a programové prázdnotě KSČM návrh mlčí. Vyzývá KSČM k fundované marxistické analýze kapitalistické krize. Táži se: Proč by měla nemarxistická, antimarxistická politická strana dělat marxistickou analýzu? Dle známé Leninovy definice je marxistou pouze ten, kdo uznává nezbytnost nastolení diktatury proletariátu. Tuto definici si Lenin „nevycucal z prstu“, nýbrž v ní geniálně shrnul učení Marxe a Engelse. KSČM se formálně hlásí k marxismu, ovšem marxistická není ani slovy, natož pak činy. Značka není tak důležitá, jako obsah. V tomto souhlasím se slovenským ministerským předsedou Ficem, že není důležité, zda je kočka černá nebo bílá, ale zda chytá myši. Pokud KSČM chytá myši, pak leda do hnijících praporů a transparentů pozůstalých po KSČ, s níž údajně slovy svých vůdců nemá nic společného, které hnijí na půdách a ve sklepích stranických sekretariátů, odkud nesmějí být vytaženy, aby jejich použitím nedocházelo k „provokacím“, a čekají, až v důsledku biologicky způsobeného úbytku členské základny budou tyto prostory opuštěny a vyklízecí firmy pozůstatky po slavnějších časech komunistického hnutí vyvezou na skládky.
      Soudím, že pro marxisty dnes není na pořadu dne zabývat se tím, co by měla nebo neměla dělat KSČM. To jim v zásadě může být jedno. Tato strana je už od svého vzniku nekomunistická, strana podporující současný kapitalistický pořádek. Na pořadu dne je zabývat se tím, co by měli dělat marxisté, co by měli dělat komunisté – bolševici. Dle mého názoru: zaprvé, uvědomit si, že v současné době v České republice žádná obsahem komunistická, tj. marxistická (resp. marxisticko-leninská) politická strana neexistuje. Zadruhé, uvědomit si, že takovou stranu je třeba vytvořit, obnovit. Zatřetí, pochopit, že takováto strana nemůže vzniknout a nevznikne z KSČM, maximálně tak na jejích troskách po apokalypse, k níž už od svého vzniku neodvratně spěje, nebo někde úplně jinde. A pokud v době jejího vzniku bude ještě KSČM existovat, nevznikne tato strana z ní, nýbrž PROTI ní.
      Marxismus-leninismus byl jako generální linie mezinárodního komunistického hnutí poražen na XX. sjezdu KSSS před 57 lety. Zde je třeba vidět počátek kontrarevoluce a obnovy soukromovlastnického kapitalismu, nikoli na Národní třídě 17. listopadu 1989. Revizionismus a likvidátorství koryfejů tzv. demokratického socialismu, chopivších se vesla v závěru roku 1989, byly natolik zběsilé, že jim překážela předchozí „jemně revizionistická“ chruščovovská linie, tehdy halasně odsouzená současně s vyházením jejích představitelů, kteří nástup Havla a „comeback“ Dubčeka nesli nelibě a nepřevrátili kabáty, anebo dokonce, i když pozdě, prohlédli zhoubnost orientace na „všelidový stát“, „stranu všeho lidu“, „pohasínání třídního boje“, „úplné a definitivní vítězství socialismu“, „rozhodnou převahu sil socialismu nad silami kapitalismu“, „rozvinutou socialistickou společnost“ apod. a rehabilitovali Stalina, o němž se bohužel po předchozích 30 let málokdo z nich odvážil nahlas říci slovo dobrého. Dlužno dodat, že takto zhanobení a odklizení představitelé Husákovy éry po sobě zanechali stát s fungujícím znárodněným průmyslem a zemědělstvím, bez nezaměstnanosti a bezdomovectví, s obstojnou životní úrovní pro každého, nízkou kriminalitou, téměř bez dluhů, takže už proto je nechci házet do jednoho pytle s Filipy a Dolejši, kteří po hospodářské stránce mají kolem sebe a za sebou jen skandály a mlžení. A stát nebo vládnoucí stranu naštěstí nikdy neřídili. Ale to odbočuji.
      Obnovit komunistickou identitu KSČM není možné. Není možné obnovit něco, co nikdy neexistovalo. V tomto ohledu panují škodlivé iluze i mezi levicí v KSČM, lze-li o takovém směru hovořit, tedy mezi marxisticky orientovanými odpůrci linie většiny současného vedení. Jinak než jako zcela odtržené od reality nemohu hodnotit ty soudruhy, kteří soudí, že velká většina členské základny dnešní tzv. Komunistické strany Čech a Moravy je naladěna revolučně, zatímco vládnoucí pravicově oportunistická klika stojí v protikladu k této členské základně a je od ní beznadějně odtržena. Pokud by tomu tak bylo, čím si vysvětlit tak silnou pozici všelijakých těch Filipů, Dolejšů, Kováčiků, Vostrých a Ransdorfů? Znamenalo by to snad, že výsledky všech sjezdů KSČM byly zfalšovány? Ale i pokud by byly, jak je možné, že kritické hlasy k nekomunistické orientaci strany na sjezdech a plénech ÚV téměř nezazněly? Nedostali snad jejich nositelé slovo? Sundejme si růžové brýle a přiznejme si, že skutečnost je mnohem prozaičtější. Intrik proti marxisticko-leninské opozici není v KSČM v zásadě potřeba, žádná taková opozice zde neexistuje. Existují pouze různé nejednotné skupinky či jednotlivci zleva kritizující filipovštinu, ovšem asi na horším stupni organizovanosti, než byly marxistické kroužky v Petrohradě před příchodem Lenina. Navíc tyto marxistické kroužky konce 19. století, a nejen v Rusku, vesměs chápaly nutnost utvoření bojovné strany proletariátu a nesnažily se zbytečně přemlouvat cara, aby byl dobrý a spravedlivý, zatímco se snaží někteří dnešní kritici vedení KSČM jej zbytečně přesvědčit, aby dělalo komunistickou politiku. Je možná krásné nechat se unášet přesvědčením, že členská základna KSČM je ve své většině revoluční, ale v běžné základní organizaci KSČM, kde pětašedesátiletý je pokládán za mladíka a o člověka pod šedesát zde nezavadíte a kde jediným zdrojem informací považovaným za hodnověrný jsou už po čtvrt století Haló noviny, je Vojtěch Filip pokládán za Lenina dneška a kdo nějakým způsobem kritizuje, je nepřítelem strany, možná i lidu.
      Už od vzniku KSČM se část jejích členů snaží ji přeměnit v marxisticko-leninskou. Snaží se stále stejně - stačí otevřít protokoly minulých těchto konferencí nebo starší čísla Dialogu, hovoří a říká se zde vesměs stále to samé, ale od slov je bohužel daleko k činům. Postupem času bohužel i některé organizace, považované svého času za radikální a zásadové, degenerovaly v pochlebující agentury vládců KSČM. Ano, včetně některých spolupořadatelů této konference, např. takzvaného Komunistického svazu mládeže vedeného a v zásadě i tvořeného pány doktory Gondou a Musilem, který je vším, jen ne komunistickým, jen ne svazem a jen ne mládeže. Dalším podobným příkladem je OV KSČM Praha – východ.
      Ukazuje se, že tudy cesta nevede. Kdo se snaží komunizovat KSČM, plýtvá silami a nakonec dekomunizuje sám sebe. Bolševici musí usilovat o založení vlastní organizace. To neznamená odmítnout působení a členství v nekomunistických strukturách, zvlášť, když pro vznik bolševické strany dosud zorganizované síly nejsou. A nebude lehké je zorganizovat nejen pro nenávist jejich odpůrců všech barev a odstínů, nýbrž i pro nepochopení řady poctivých zastánců socialismu, volajících do posledního dechu: „Nerozbíjejte stranu!“
      Za těchto okolností neodmítám působení v KSČM, ovšem s vědomím jejího řazení mezi nekomunistické a sloužící toliko ke sběru sil pro vytvoření organizace nové. Nevidím velký rozdíl mezi působením v této straně a stranách jiných nebo dejme tomu v reformistických odborech. Vždyť ČSSD či Zemanovci se od KSČM programově odlišují jen tím, že se k socialismu nehlásí ani slovy, zatímco KSČM se k němu nehlásí „jen“ činy... Nechápu humbuk, dělaný některými soudruhy okolo volby Miloše Zemana prezidentem ČR. Některým je proti mysli kriticky podporovat Zemana jako menší zlo. Přitom KSČM tito soudruzi vesměs volí, dokonce jsou jejími členy. To není menší zlo? To je dobro? To je ideál? Táži se. Zemana tvrdě kritizují a odmítli jej proto volit. Nezdál se jim jako „menší zlo“ ani proti německému římskému katolíkovi feudálního původu, oblíbenci sudetoněmeckých revanšistů Schwarzenbergovi. Filipovo vedení neméně tvrdě kritizují, ale jeho stranu pravidelně znovu volí jako „nejmenší zlo“. Filip s Dolejšem se mohou jen smát. Kritizujte si nás jak chcete, stejně nás znovu zvolíte. Mně osobně je sympatičtější demagog Zeman, který o sobě netvrdí, že je komunista, než ještě větší demagog Filip, který zastává podobně marxismu cizí stanoviska jako Zeman a ještě k tomu o sobě tvrdí, že je komunista a vede dle názvu komunistickou stranu.
      Zůstaneme-li ještě na chvíli u otázky voleb, zamysleme se nad tím, zda jsou pro bolševiky nějak zásadní volební úspěchy KSČM. Pro mě je vztah k jejím volebním výsledkům rovněž jen volbou nejmenšího zla z různých jeho podob, z rozličných stran a hnutí podporujících kapitalismus. Jsem ochoten podpořit KSČM, nemastně, neslaně, neprůbojně hájící kapitalismus s lidskou tváří, takzvaný sociální stát, ale nebudu si dělat iluze o výrazných zlepšeních životní úrovně většiny společnosti v důsledku volebních zisků KSČM. Raději uvidím ve volených funkcích nedůvěryhodné kariéristy z KSČM než ještě mnohem méně důvěryhodné politiky otevřené pravice. Ale dělat velké rozdíly mezi oportunisty na formální levici, mezi představiteli KSČM, ČSSD či Zemanovců, mohu jen dle zásady, že kde jde méně o moc a o peníze, tam se hrne méně kariéristů, takže KSČM by na tom v tomto ohledu měla být lépe než soc. dem. či strana prezidentova. Ale např. ve městě, kde bydlím, zastává KSČM natolik reakční pozice, že v komunálních volbách podpořím raději nějakou i slovy nekomunistickou alternativu, protože ta udělá pro své město v dobrém rozhodně více.

      Soudružky a soudruzi!
      Cesta k obnově bojovné strany proletariátu a jeho spojenců není a nebude jednoduchá a bude zřejmě ještě dlouhá. O to delší, že prakticky neexistuje střední generace revolucionářů, již dostatečně politicky a životně zkušených, ale současně silných, odhodlaných a akceschopných, spjatých s pracujícími – a nedeformovaných dlouholetou byrokratickou rutinou KSČ a KSČM. Kde jsou ti nadšení vůdci revoluční mládeže z doby před 15 či 10 lety? Nechci být sprostý. A byl bych rád, kdyby osud dnešních komsomolců za stejnou dobu byl lepší. Nesporně je zapotřebí teoreticky zdatných a organizačně schopných kádrů k vedení revolučního hnutí, neméně nutné je pak dokázat je zabezpečit jako uvolněné pracovníky, profesionály. Na tomto fóru asi nemusím připomínat, že o tom psal již V. I. Lenin ve své práci „Co dělat?“ – a nejen tam. A podotýkám, že naši čeští předchůdci dokázali tuto věc zabezpečit už v poslední čtvrtině 19. století, v dobách svého velmi těžkého sociálního postavení i tuhé perzekuce. Poutavě o tom píše ve svých knihách např. mistr pera a mistr revoluce Antonín Zápotocký.
      Až bude v České republice existovat skutečné komunistické hnutí a ne jeho žalostné rozvaliny, v nichž jen tu a tam prosvítá paprsek marxismu do všeobjímajícího temna, pak se můžeme vážně bavit o naléhavých úkolech komunistů v zápase za sociální a politická práva. Nyní je na pořadu dne vyřešit naléhavé úkoly komunistů v zápase za vytvoření vlastní politické organizace.
      Čest práci!