Gustáv Husák: Aktuálnost leninských myšlenek o státě a demokracii

Přidáno v sobotu 25. 4. 2009


Gustáv Husák

      Stať uveřejněná v sovětské Pravdě 15. dubna 1970

      (…)
      Věrnost myšlenkám leninismu a obhajoba jejich čistoty jsou základním měřítkem správnosti politiky komunistických a dělnických stran, a to jak v jejich vnitřní, tak i zahraniční politice.
      (…)

      I
      (…)
      Předpokladem přechodu od diktatury proletariátu ke všelidovému státu je v souladu s Leninovým učením plné a konečné vítězství socialismu. A právě zde projevilo počátkem šedesátých let tehdejší vedení strany nedostatek správného leninského přístupu k pojetí vývojového stadia diktatury proletariátu. Tato otázka sice vyžaduje hlubší a dlouhodobější analýzu a kolektivní posouzení, ale již dnes se předběžně ukazuje, že došlo k přecenění úlohy, kterou má změna vlastnictví výrobních prostředků, a k přecenění kvantitativních změn v sociální struktuře společnosti.
      Vykořisťovatelské třídy byly sice zbaveny svého ekonomického postavení, avšak jejich příslušníci stále tvořili početnou sociální vrstvu. V Československu ještě dožívají pozůstatky bývalých buržoazních tříd a početná vrstva maloměšťáků, žijí zde lidé, kteří do února 1948 byli organizováni v buržoazních stranách a podobně. Právě této otázce byla věnována nedostatečná pozornost.
      Příliš rychlá orientace na všelidový stát a to, že se nedostávalo skutečných třídních postojů, vedlo tedy již v této době k závažným chybám a omylům. (…)
      Úvahy o všelidovém státu se odůvodňovaly například tím, že již přestal působit třídní antagonismus nebo že přinejmenším nepůsobí negativně. Právě zde došlo k přeskočení některých stupňů vývoje, k projevu určitého „utopismu“, který nechal vzniknout myšlenkám o rovnosti všech občanů, o svobodě pro všechny a podobně. Zároveň byla přehlížena existence různých sociálních skupin a vrstev a nedoceněna otázka, jaké cíle kdo sleduje, co posiluje a co oslabuje socialistický stát.
      Prostě scházelo zde ono leninské „přesné pozorování dějin“, konkrétní rozbor reálné skutečnosti a třídní přístup k hodnocení celkového vývoje. Zabsolutnila se úloha změny vlastnických vztahů a podcenila se úloha myšlení lidí, existence různých sociálních skupin a vrstev, jejich postoje a zájmy. (…)

      II
      (…)
      Mocenské nástroje socialistického státu mají velký význam pro konečné vítězství socialistické revoluce, pro udržení a rozvíjení politické moci dělnické třídy a pro další výstavbu socialistické společnosti. Boj o mocenské pozice, proti snahám oslabit spojení komunistické strany s dělnickou třídou a s ostatními pracujícími se vede především prostřednictvím státu a jeho orgánů. Socialistický stát také jako reprezentant celé společnosti vlastní základní výrobní prostředky, plánovitě usměrňuje a zajišťuje hospodářskou politiku a zároveň realizuje politickovýchovnou funkci ve sféře školství, osvěty, vědy a kultury včetně využívání hromadných sdělovacích prostředků. Dosažení určité mocenské pozice umožňuje proto ovlivňovat a později i určovat ekonomickou politiku a obsah politickovýchovného působení.
      Toho všeho jsou si dobře vědomy síly, které bojují proti socialismu, ať v mezinárodním měřítku či uvnitř jednotlivých socialistických zemí. Proto v současné době mění strategii i taktiku, neboť vědí, že nemohou počítat s klasickou formou kontrarevoluce - totiž s ozbrojeným povstáním, které by vedlo k násilnému ovládnutí socialistického státního mechanismu. V zemi, kde již byly vybudovány základy socialismu, nemohou tyto síly přejít ihned k ozbrojenému povstání, neboť by nezískaly masovou podporu a narazily by na odpor vedoucí síly společnosti - komunistické strany, na odpor dělnické třídy a na odpor mocenských orgánů socialistického státu.
      Proto je volena jiná taktika. Dochází k „tichému a dlouhodobému“ působení s cílem pronikat do strany, do státních orgánů a dobrovolných společenských organizací, paralyzovat a zevnitř rozvrátit jejich činnost nepřímými politickými a ideovými prostředky. To platí především pro světový imperialismus, který poznal riziko ozbrojené agrese proti socialismu a neuspěl ani s hospodářskou blokádou socialistických zemí. Změna jeho strategie i taktiky v boji proti socialistickým zemím spočívá především v podpoře těch sil, které se snaží rozkládat socialismus uvnitř těchto zemí. K tomu účelu se vytvářejí v některých kapitalistických zemích různé instituce a „centrály“ vybavené odborníky, kterým je poskytována finanční pomoc, jsou jim dávány k dispozici hromadné sdělovací prostředky a podobně. Klíčový význam v této taktice imperialismu má pak zaměření na dlouhodobý rozvrat ideologie marxismu-leninismu.
      Důležitým aktérem, s kterým při své strategii a taktice světový imperialismus počítá, jsou různé revizionistické a pravicově oportunistické síly uvnitř té socialistické země, na niž se v určité době soustředí pozornost. A to zejména tehdy, dojde-li k některým chybám v politice komunistické strany této země. Přitom postup těchto sil musí být ovšem pečlivě maskován hesly o obraně socialismu, o nových modelech ekonomického a politického řízení a podobně. Neboť jedině tak mají tyto síly naději získat podporu takových lidí, kteří to se socialismem sice myslí subjektivně dobře, jsou však - více či méně oprávněně - nespokojeni s některými nedostatky a chybami, k nimž dochází při jeho budování.
      Cílem je svést tuto nespokojenost revizionistickým směrem a vnášet tak postupně do vědomí těchto lidí jinou ideologii, změnit jejich postoje i jednání. Logika politického vývoje tak dovede řadu lidí, kteří to myslí se socialismem subjektivně dobře, na objektivně a často později i subjektivně protisocialistické pozice. V takovém případě hrozí velké nebezpečí věci socialismu, jestliže se komunistická strana dopustila chyb a nemá sílu je napravit, jestliže včas tento proces působení nepřátelských sil nerozpozná.
      (…) Mechanismus politické organizace socialistické společnosti, jak známo, zahrnuje především vlastní státní mechanismus (orgány a aparát státu), dále dobrovolné společenské organizace (například odbory, organizace mládeže, žen a podobně) a konečně organizaci zvláštního typu - organizovaný předvoj dělnické třídy a ostatních pracujících - marxisticko-leninskou stranu. Této straně náleží v tomto mechanismu vedoucí úloha.
      Především připomeňme, že „nové taktice“ pravicově oportunistických sil se v Československu neubránila ani strana sama. Uvnitř strany narůstaly nejrůznější oportunistické proudy, které zneužívaly stranické kritiky chyb, omylů a deformací předcházejícího období a pod heslem zcela nového „modelu socialismu“ odmítaly základní principy výstavby strany, její vedoucí postavení ve společnosti, její internacionální charakter a podobně. Tyto síly působily legálně v orgánech strany až po ty nejvyšší, měly rozhodující vliv na hromadné sdělovací prostředky a licitováním se svobodou, demokracií a humanitou dezorientovaly značnou část poctivých komunistů. Vytvářely bojové křídlo uvnitř strany, které získalo silné mocenské pozice a usilovalo fakticky o moc ve straně a ve státě.
      Pokud si připomínáme Leninovy práce o socialistickém státu, je třeba zmínit se i o úloze státu při realizaci ekonomické politiky. Již v souvislosti se svržením buržoazie vyjádřil Lenin důležitou myšlenku, že toto svržení „je možné provést jedině tehdy, přemění-li se proletariát v panující třídu, schopnou potlačit nevyhnutelný, zoufalý odpor buržoazie a zorganizovat všechny pracující a vykořisťované masy pro nový hospodářský řád.
      Proletariát potřebuje státní moc, centralizovanou organizaci moci, organizaci násilí jak k potlačení odporu vykořisťovatelů, tak k vedení obrovské masy obyvatelstva, rolnictva, maloburžoazie a poloproletářů při ,uvádění´ socialistického hospodářství ,do chodu´."
(V. I. Lenin: Spisy, sv. 25. Praha 1956, s. 414 - 415.) V této souvislosti se Lenin také zmiňuje o požadavku všeobecné evidence a nejpřísnější kontroly, prováděné socialistickou společností a státem. Tuto myšlenku pak rozvádí zejména ve své práci Nejbližší úkoly sovětské moci. Dále Lenin vytyčuje jako úkol proletářské státní moci organizovat v celostátním měřítku velkovýrobu ve státních podnicích, rozdělovat pracovní síly mezi různá hospodářská odvětví a podniky a rozdílet mezi pracující lid ohromná množství spotřebních prostředků patřících státu.
      Tyto myšlenky jasně vyjadřují nutnost regulace a ovlivňování hospodářské politiky „z centra“, ze strany socialistického státu a jeho orgánů. Zkušenosti z dalšího období budování socialismu v Sovětském svazu pak ukazují dvojí. Za prvé, že i v oblasti hospodářské politiky se musí uplatňovat vedoucí úloha komunistické strany. Za druhé, že usměrňování a ovlivňování ekonomické politiky „z centra“ se musí dít na základě plánu jako důležitého centrálního regulačního činitele. (…)
      Jakékoli pokusy o oslabování vedoucí úlohy strany v ekonomické politice, o podceňování úlohy státu a jeho orgánů při centrálním ovlivňování hospodářství otevírají možnost pravicově oportunistickým silám usilovat i zde o revizi socialismu. Pak se mohou objektivit tendence nahradit marxisticko-leninské pojetí socialismu novým modelem „demokratického socialismu“, což má své neblahé a dalekosáhlé důsledky i v celé oblasti ekonomiky.

      III
      V souvislosti s rozpracováním otázek socialistického státu věnoval Lenin značnou pozornost také problematice socialistické demokracie. Gustáv Husák s Klementem Gottwaldem a Antonínem Zápotockým v r. 1948
      V. I. Lenin podrobil nelítostné kritice abstraktní úvahy o „demokracii vůbec“, otázku „demokratismu samu o sobě“. V práci Proletářská revoluce a renegát Kautsky o takzvané čisté demokracii říká: „Mimochodem řečeno, ,čistá demokracie´ je nejen ignorantská fráze, prozrazující nepochopení jak třídního boje, tak i podstaty státu, ale také trojnásob prázdná fráze, neboť v komunistické společnosti se bude demokracie přetvářet a přeměňovat ve zvyk, bude odumírat, nebude však nikdy ,čistou demokracií´.“
      Posuzování problematiky demokracie, jejích forem a jejího dalšího rozvoje (obdobě jako svobody, humanismu a podobně), je tedy vždy nutné spojovat s rozborem konkrétních ekonomických, politických, sociálních i mezinárodních skutečností na daném stupni výstavby socialismu. Dále souvisí s třídním přístupem k řadě otázek: demokracie pro koho, pro co, v jaké oblasti a ve vztahu ke komu? Jinak zůstává jen u abstraktních hesel o demokracii „vůbec“, která nemají ani tak na mysli skutečné rozvíjení demokracie, jako spíš slouží ke kamufláži zcela jiných cílů a zájmů, ke klamání mas pracujících. Na to právě hrají mnozí novodobí revizionisté marxismu, nositelé teorií o nových „modelech socialismu“.
      V této souvislosti je třeba uvést, že Lenin přikládal důležitost jak otázkám státu, tak i socialistické demokracie nejen po stránce teoretické, ale i po stránce politickopraktické. Význam tohoto komplexního pohledu je dvojí. Za prvé pro posuzování činnosti různých pravicově oportunistických a revizionistických sil a jejich zneužívání hesel o demokracii. „Teoreticky“, podobně jako to v Leninově době dělali Kautsky a jiní, tyto síly mnohé základní poučky marxisticko-leninského učení o demokracii uznávají, alespoň dočasně. Avšak z hlediska politickopraktického, z hlediska konkrétních závěrů, úkolů a opatření, novodobí revizionisté na tyto poučky jaksi „zapomínají“. To jsou právě ony „zapomenuté pravdy“ marxismu, o kterých několikrát hovořil Lenin, na které také v praxi zapomínali mnozí hlasatelé „nového modelu“ socialismu v ČSSR v roce 1968. Ovšem právě ta skutečnost, do jaké míry jsou spojována teoretická a politickopraktická hlediska na stát a demokracii v politice strany a do jaké míry se na ně „zapomíná“, odlišuje marxisty-leninovce od revizionistů a oportunistů.
      Za druhé Lenin spojoval teoretické myšlenky o socialistické demokracii především s politickopraktickými úvahami o sovětech, o jejich funkci a úkolech. Na základě rozboru a srovnávání základních myšlenek Marxe a Engelse o demokracii Pařížské komuny a demokracii sovětů dospěl Lenin k závěru, že proletářská demokracie je vyšším typem demokracie, je demokracií „pro obrovskou většinu lidu a násilné potlačení vykořisťovatelů“ (V. I. Lenin: Spisy, sv. 25. Praha 1956, s. 475.) Její nová kvalita spočívá v tom, že překračuje hranice parlamentarismu - takzvané zastupitelské demokracie - a mění se v demokracii pro masy v tom smyslu, že se pracující stávají přímými subjekty proletářské moci, účastní se bezprostředně jak na vytváření vůle této moci, tak na její realizaci v životě společnosti.
      (…)
      Rozhodná opatření nového vedení Komunistické strany Československa ke konsolidaci vnitřní situace a mezinárodních vztahů a dosavadní úspěchy, kterých bylo na této cestě již dosaženo, svědčí o tom, že jedinou základnou pro správnou politiku komunistických a dělnických stran byla, je a zůstane nevyčerpatelná studnice Leninových myšlenek.
      (…)

Rudé právo 16. dubna 1970
G. Husák: Výbor z projevů a statí 1969 - 1981, I. Praha, Svoboda 1982, s. 170 - 183
Připravil a zvýraznění v textu provedl Leopold Vejr