Gustáv Husák: Leninské učení o straně a československá realita

Přidáno ve středu 22. 4. 2009


Gustáv Husák

      Stať uveřejněná v časopise Otázky míru a socialismu - leden 1970

      Socialismus - jediná alternativa vývoje Československa

      (…)
      Dát se cestou k socialismu znamenalo vést důsledný zápas s třídními nepřáteli. Všechny ostatní koncepce výstavby nového Československa, založené na idejích třídního smíru a na myšlence převedení staré třídní struktury do nového společenského řádu, se ukázaly jen jako víceméně maskovaná snaha po restauraci předmnichovských kapitalistických poměrů.
      (…)
      Včasné teoretické a praktické řešení nových problémů, které přináší život, je povinností strany, podmínkou a vyjádřením její avantgardní role ve společnosti. (…)

      Hájíme třídní přístup a princip proletářského internacionalismu

      (…) Rolnictvo, inteligence, mládež, všechny sociální skupiny mohou docílit uspokojování svých specifických zájmů pouze za dvou podmínek: budou-li uspokojovány základní zájmy dělnické třídy, tj. úspěšný rozvoj socialismu, a přejdou-li politicky na pozice dělnické třídy.
      Komunistická strana pak - jako strana dělnické třídy - harmonizuje tyto zájmy, nadřazuje zájem celku nad zájem dílčí, zájmy většiny nad zájmy menšiny, zájmy perspektivní nad zájmy krátkodobé, momentální, zájmy internacionální nad úzce chápané zájmy národní. V tom je podstata úlohy strany jako vedoucí síly celé socialistické společnosti. V tom je záruka nejen proti sektářským chybám, ale i proti revizionistickému hlásání „netřídní“ strany, netřídního „všelidského“ socialismu, demokracie, svobody a dalších abstrakcí „s lidskou tváří“, jak jsme toho byli často svědky v demagogické propagandě po lednu 1968.
      Poslání komunistické strany se nevyčerpává řešením sféry zájmů a existence třídně rozděleného světa, dvou světových soustav a spleti vojenskopolitických bloků, jimiž je socialistická soustava obklopena. Za této situace vystupuje do popředí internacionální charakter proletářského boje a komunistické strany. Dělnická třída nemůže nejen vydobýt politické pozice proti síle mezinárodně sjednoceného mocenského kapitálu, ale ani je udržet, nebude-li věrna principu proletářského internacionalismu.
      Tento princip tvoří neoddělitelnou součást ideologie i politiky každé komunistické strany. Můžeme se i v této další stěžejní otázce marxisticko-leninského učení zamyslit nad československými událostmi, odehrávajícími se zejména po lednu 1968, kdy se nejrůznější reakční směry slévaly v proud buržoazního nacionalismu, o němž prohlašoval V. I. Lenin, že je největším nebezpečím dělnického hnutí. (…)

      Vedoucí úloha komunistické strany - základní předpoklad cesty vpřed

      (…)
      Různí ideologové se pokoušeli stavět do nesmiřitelného protikladu leninismus s marxismem. V rozporu s historickou pravdou tvrdili, že marxismus nepřisuzoval komunistické straně žádný význam. Na druhé straně prý Lenin tuto stranu vytvořil, a tím prý podřídil proletariát vůli stranického vedení a učinil z něho předmět manipulace komunistickou stranou, vedoucí úloha strany v socialistické společnosti je prý specificky a čistě ruskou záležitostí, není internacionálním principem. (…)
      Jeden z hlavních směrů útoků proti vedoucí úloze strany byl veden prosazováním koncepce pluralistického československého politického systému, v němž by Komunistická strana Československa hrála nikoli vedoucí úlohu, ale pouze roli jednoho z „rovnocenných partnerů“. (…) Volalo se po takzvaných svobodných volbách v partnerském vztahu s Komunistickou stranou Československa.
      (…)
      V kapitalistické společnosti je moc v rukou buržoazie a objektivně stojí proti vykořisťovanému lidu. V socialistické společnosti je moc v rukou pracujícího lidu v čele s dělnickou třídou. Moc vykonává pracující lid prostřednictvím zastupitelských orgánů, jako jsou Federální shromáždění, Sněmovna lidu, Sněmovna národů, Česká národní rada a Slovenská národní rada a národní výbory. Nelze tedy podsunovat socialistické společnosti takové vztahy, které jsou vlastní společnosti kapitalistické. Proto také Komunistická strana Československa není organizací, která stojí mimo společnost, lid nebo dokonce nad společností či proti lidu. Strana jako vedoucí síla si nepřisvojovala a neosobuje žádná administrativní práva vůči dělnické třídě, družstevnímu rolnictvu a socialistické inteligenci. Strana existuje proto, aby lidu sloužila. Nikoli však aby posluhovala zaostalým elementům a poddávala se okamžitým živelným náladám.
      (…)
      Komunistická strana Československa ve své politice vyjadřuje a obhajuje skutečné objektivní zájmy pracujících, a to bez ohledu na to, že si tuto skutečnost část pracujících ještě neuvědomuje. Proto také neměli pravdu ti, kteří hovořili o vztahu strany k pracujícím jako o vztahu budovaném na autoritě monopolní moci komunistů. Ať už si to někteří soudruzi uvědomili či ne, sklouzli nezávisle na svých sebelepších úmyslech do teorie takzvané nové třídy vykořisťovatelů a vlastníků, podle níž komunisté ve svých rukou soustředili absolutní moc, počínaje vlastnictvím výrobních prostředků a konče vládní a výkonnou mocí. Sklouzli na sociálně demokratické teorie takzvaného demokratického socialismu, který staví do nesmiřitelného protikladu socialismus a demokracii.

      Ideová a akční jednota strany - věrnost leninským principům strany nového typu

      (…) Jedno z nejdůležitějších poučení, které nám daly uplynulé měsíce od ledna 1968, je poznání, že jednota v komunistické straně není bezbřehá, bez hranic, ale že má své principy, svůj konkrétní obsah, svůj smysl a poslání. Tímto smyslem jednoty stranických řad je, aby strana v každé situaci byla akceschopnou, schopnou realizovat svá vlastní rozhodnutí, schopnou vést pracující k budování komunismu.
      Proto i při vytváření a upevňování jednoty KSČ je namístě nejen otázka, na čem nebo pro co, za co se sjednocovat, ale i otázka, s kým se sjednocovat. (…)
      Jednota strany je složitý proces, který má dvě navzájem spjaté stránky. Je to v první řadě ideová jednota, jednota v základních názorech. Tato ideová jednota, jak již učil V. I. Lenin, je umocňována jednotou organizační a vyúsťuje do akční jednoty - v jednotu politické akce komunistů.
      (…) Předpokladem přijetí politické linie ústředního výboru KSČ, a tedy hlavním předpokladem sjednocování strany je uznání a respektování vědecké teorie marxismu-leninismu. Pochopitelně má a musí jít nikoli jen o slovní, formální, ale o faktické uznání této teorie, její uznání činy.
      Potřebného stavu jednoty stranických řad a organizací musí strana dosahovat soustavnou ideovou a politickou aktivitou, marxisticko-leninskou výchovou a vzděláváním členů, soustavným rozborem a zobecňováním stranické praxe, výměnou myšlenek a názorů, a to na každém stupni.
      Ve vztahu k jednotě strany praví velmi známá Leninova teze: „Akční jednota, svoboda diskuse a kritiky - to je naše definice.“ (V. I. Lenin: Spisy, sv. 11, Praha 1956, s. 315.) Co znamená tato teze? Především právo každého člena strany bez výjimky diskutovat na stranických schůzích a ve stranickém tisku o činnosti členů a funkcionářů a kritizovat ji bez ohledu na osoby a funkce, které ve straně zastávají. Tato teze však neznamená absolutní svobodu pro hlásání jakýchkoli názorů. Strana a její stanovy nedávají právo k takovému jednání. Naopak. Každý člen strany má povinnost ve smyslu stanov bojovat a vystupovat proti nemarxistickým, straně nepřátelským názorům. Nikdo ze členů strany, a tím z řad funkcionářů, nemá tudíž ani právo ponechávat nemarxistické, revizionistické a oportunistické názory bez povšimnutí, nikdo nemá v KSČ právo nebojovat proti pravicově oportunistickým názorům jako hlavnímu nebezpečí.
      (…)
      Na druhé straně je však třeba důrazně respektovat a v politické praxi dodržovat zásady, že diskuse ani kritika ve straně nejsou a nemohou být samoúčelem a pro komunisty cílem. Jejich cílem a smyslem je odstraňování nedostatků, zlepšování činnosti, docílení názorové jednoty komunistů a jejich organizací. Současně se ještě setkáváme s lidmi a názory (jichž nebylo po lednu 1968 málo), kteří v diskusi v KSČ jednostranně vidí jen její demokratickou stránku. Ve stranické kázni, zavazující každého člena strany podle stanov plnit usnesení většiny, pak tito liberálové a pravicoví oportunisté nevidí ani nechtějí vidět dialektický protipól svobody diskuse (a míry demokracie a svobody vůbec), ale spíše její potlačení. To je hluboce mylný a své podstatě i nedemokratický názor. Nikdo přece nemůže v komunistické straně a v politické straně vůbec (a dokonce ani ne v buržoazní politické straně) vyžadovat pro sebe tolik „volnosti a svobody“, takovou nevázanost v chování a nezávaznost a neodpovědnost v jednání, která by ho osvobozovala od povinnosti respektovat a plnit vůli a rozhodnutí většiny organizací a strany jako celku.
      (…)
      Strana nemůže diskutovat donekonečna. Přes rozdílné názory, které se budou vyskytovat a vyskytují v diskusích při řešení jednotlivých otázek, musí být diskuse v určitém okamžiku ukončena, musí být přijaty závěry - usnesení, a v duchu přijatého usnesení musí strana také pracovat. Jedině takovýto postup může zabezpečit akční jednotu akceschopnost komunistické strany jako vedoucí politické síly socialistické společnosti.
      (…)
      Stranické orgány musí uvážlivě, citlivě, ale přitom principiálně, bez ohledu na osoby, funkce a přátelské vztahy, jednat s těmi soudruhy a soudružkami, kteří mají dosud ideově politické zmatky a nejasnosti, kteří zpohodlněli či zatrpkli, podléhají pocitu sebeuspokojení či rutině. Získávat je pro aktivní tvorbu a uskutečňování politiky KSČ, pro aktivní účast v životě a činnosti naší strany.

Otázky míru a socialismu, č. 1/1970.
G. Husák: Projevy a stati. Duben 1969 - leden 1970. Praha, Svoboda 1970, s. 356 - 375.
G. Husák: Výbor z projevů a statí 1969 - 1981, I. Praha, Svoboda 1982, s. 150 - 169.
Připravil a zvýraznění v textu provedl Leopold Vejr