Úryvky z knihy Miloše Jakeše DVA ROKY GENERÁLNÍM TAJEMNÍKEM (2/2)

Přidáno v úterý 14. 8. 2012


Miloš Jakeš na 1. máji KSČM v Praze 2012

      U příležitosti 90. narozenin soudruha Miloše Jakeše (nar. 12. 8. 1922) zveřejňujeme druhou část úryvků z jeho knihy "Dva roky generálním tajemníkem" (Regulus, Praha 1996). První část zde.

      * * *

      … Vzpomínám, jak nám na setkání generálních tajemníků komunistických stran zemí Varšavské smlouvy u příležitosti zasedání Politického poradního výboru ve Varšavě v roce 1988 Gorbačov sdělil, že podle jejich informací prezident USA Regan a kancléř NSR Kohl dospěli při své schůzce k závěru, že oslabovat socialistické země pomocí zbrojení není populární. A protože na boj za lidská práva zatím reagují jen úzké vrstvy, zejména intelektuálové, je třeba za důležitý prostředek oslabování socialismu považovat tlak na ekologická opatření. O zdraví se bojí všichni lidé, přičemž řešení těchto problémů v socialistických zemích si vyžádá nemalou část národního důchodu a znemožní zvyšovat životní úroveň. Jelikož nemají potřebnou technologii, musí ji kupovat na Západě, což jednak vyčerpá jejich devizové prostředky a zároveň umožní udržet zaměstnanost v ekologickém průmyslu západních států. Z tohoto hlediska že se také na ekologické problémy zaměří jejich propaganda do socialistických zemí.
      Tento přístup byl nesporně chytrý. Ekologické problémy se řešit musí. Jenže ve světovém měřítku je způsobily především vyspělé kapitalistické země, USA a země západní Evropy, nikoli státy socialistické. Vždyť USA s necelými 5% obyvatel se podílely celou jednou třetinou na spotřebě energie, měly největší počet automobilů, dlouho bez katalyzátorů, a svou rozsáhlou, nebezpečnou chemickou výrobou nejvíce zamořily aerosoly a různými škodlivými látkami ochrannou vrstvu atmosféry, a to v době, kdy v jiných zemích bylo vše v plenkách. Vydělaly na tom miliardy dolarů. Dnes požadují, aby ekologické náklady nesly ty země, které se vzhledem ke své průmyslové úrovni podílely na znečištění ovzduší minimálně. Přitom hlavní viníci, USA a řada evropských kapitalistických zemí, dnes bohatnou na výrobě a dodávkách různých ekologických zařízení pro zlepšení životního prostředí. 1)

      V době své dovolené na Krymu v srpnu v roce 1989 jsem měl narozeniny a Gorbačov, který odpočíval taktéž na Krymu, mi telefonicky blahopřál. Krátce jsme hovořili o situaci, když z ničeho nic řekl: „Miloši, já tě ubezpečuju, že my socialismus nedáme.“ Odpověděl jsem, že o tom nepochybuji. Kladl jsem si však otázku, proč mi to vůbec říká? Snad má nějaké informace, že o tom někteří členové vedení naší strany pochybují, nebo že chce provést nějaké změny, které by mohly k takových úvahám vést. Ale dál jsem to nerozebíral. 2)

      V pátek 30. září ve večerních hodinách přes velvyslanectví Německé demokratické republiky předložil telefonicky návrh odvézt občany NDR vlakem do NSR, ale přes území NDR. Vyslovili jsme s návrhem souhlas a byl rychle realizován. V Praze i dalších městech zůstalo mnoho osobních aut, která byla vrácena do NDR. Utíkali především mladí lidé, jak svobodní, tak s rodinami. Tento západoněmeckou vládou organizovaný masový útěk občanů NDR byl načasován tak, aby vyvolal politické napětí a destabilizoval NDR ještě před oslavami 40. výročí jejího vzniku. Byl součástí kroků k likvidaci socialismu na německé půdě i v ostatních socialistických zemích a otevíral cestu k pohlcení NDR Spolkovou republikou Německo, což se brzy stalo skutečností. Hlavní vinu na tom má politika jednostranných ústupků Gorbačova a jeho druhů vládnoucím kruhům USA a NSR, neboť nepochopili, či nechtěli pochopit, že Západ v čele s USA se nikdy nevzdá politiky síly. I po porážce socialismu ji dál cílevědomě uplatňuje a také ji jedině respektuje. 3)

      M. S. Gorbačov a B. N. Jelcin Realita a střetávání zájmů jsou vždy silnější než sebelepší předsevzetí, i pokud jsou míněna čestně. Gorbačov v nelehké době uvolnil stavidla tak, že voda neteče v předpokládaném řečišti a způsobuje tragické škody. Základní omyl, pokud vůbec jde jen o omyl, spatřuji v nepochopení, že snaha o odstranění bipolárního světa, jehož bipolarita je dána především různým typem společenského zřízení, nezbytně vede k likvidaci jednoho z nich a k jeho pohlcení silnějším, čehož jsme také – alespoň v Evropě – svědky.
      Rozpad SSSR, KSSS, porážka socialismu v řadě zemí Evropy a negace dohod Jaltské a Postupimské konference šéfů vlád SSSR, USA a Velké Británie vedou nutně k otázce, zda šlo ze strany Gorbačova o omyl, neschopnost, či zradu. Soudě podle jeho postojů po tzv. pokusu o převrat v SSSR v srpnu roku 1992 možno hovořit o zradě. Bohužel, navíc i o ztrátě morálky. 4)

      Přemýšlím-li, kde hledat příčinu vývoje postojů M. Gorbačova, pak docházím k závěru, že to mimo jiné byla touha po slávě, která mu byla drogou a jíž často podřizoval svoje postoje. Toho dovedlo dokonale využít jeho okolí a zejména Západ tím, že mu nejen slávu poskytly, ale také z něho učinily trojského koně v úsilí o porážku socialismu. V tom byl Gorbačov blíž A. Dubčekovi, jehož postoje taktéž silně ovlivňoval lesk slávy a popularity, která se v dnešním světě nezískává zaslouženě, ale vyrábí se podle potřeb. 5)

      Politika přestavby znamenala opuštění řady přístupů spojených s dosavadním vývojem a byla i kladnou odpovědí na kritické hlasy občanů. Přitom se vycházelo z toho, že jen s podporou lidí lze tento program realizovat a zlepšit situaci. Hlavním úkolem strany, vlády, národní fronty a celého politického systému bylo vytvořit k tomu podmínky a nepřipustit rozvrat, neboť na něj vždycky doplatí poctiví občané, kteří se dnes stále více přesvědčují o tom, že společnost, kde se na jedné straně hromadí bohatství nevelké skupiny lidí a na druhé straně roste chudoba většiny, je nezdravá, plná skrytých, zostřujících se konfliktů. Znovu se proto nutně bude prosazovat touha po rovnosti, sociálních jistotách a slušném životě. 6)

      Podle mého názoru bylo chybou, že jsme již v polovině sedmdesátých let v duchu přijatého usnesení rozhodněji neusilovali o včlenění bývalých členů strany do veřejného života a o využití jejich schopností. Bránily tomu i zásady kádrové práce, které jsme včas nezměnili. Stejně tak nesprávný byl i postoj k příbuzným emigrantů pokud šlo o možnost zastávat některé funkce nebo vycestovat na Západ. Tato praxe vedla k zatrpklosti a často lidi přiváděla do řad sympatizujících s opozicí. Nelze zařadit člověka či skupinu občanů na celý život do nějaké kolonky a podle toho bez ohledu na jeho vývoj ho hodnotit. Ovšem totéž se děje i dnes. Současný režim to dokonce činí v nesrovnatelně větší míře.
      Postupně, zejména v průběhu rok 1989, se všechny skupiny opozice spojily s cílem svrhnout stávající režim – jak říkali totalitu – a nastolit demokracii. Zatajovali však, že chtějí obnovit kapitalismus, což byl základ celé jejich politiky. 7)

      Činnost protisocialistické opozice přirozeně sledovala i StB, které to podle zákona příslušelo. Měla vcelku přehled o jejích akcích, hlavních organizátorech i ohlasech na tuto činnost. Informace StB i názory ze stranických organizací i veřejnosti mělo vedení strany k dispozici. Věděli jsme, že mezi disidenty, i když dnes se převlékli do křesťansko-demokratického hávu, byli jednotlivci, kteří chtěli využít velkého veřejného shromáždění k 28. Říjnu k zorganizování srážky s pořádkovými silami tak, aby došlo k použití zbraní – a aby bylo několik desítek mrtvých, neboť by to podle jejich názoru otevřelo opozici cestu k moci. I to, jak je vidět, patřilo k jejich pojetí „demokracie a humanity. 8)

      Kontrarevoluce 17. 11. 1989 Nedocenili jsme také, že Praha je nejen významným centrem průmyslu, dělnické třídy, ale také centrum maloměšťáctví a různého elitářství. Existovalo a existuje zde nemalé soustředění těch, kteří se cítili socialistickými změnami poškozeni ekonomicky (svědčí o tom vysoký počet restituentů) či politicky a společensky, včetně stranických pohovorů v roce 1970, i nemálo těch, jejichž osobní ambice nebyly naplněny, a i ti, kdož se v důsledku různých důvodů cítili ukřivděni. 9)

      Přestože se informace o smrti studenta Šmída ukázala jako účelová lež, neovlivnilo toto zjištění již vzniklou atmosféru. Protisocialistické opozici se stále více dařilo s podporou zahraničního vysílání manipulovat veřejným míněním a pronikat do našich masových sdělovacích prostředků. Stávky pražských divadel a jejich vyžití pro nátlakové akce, stupňující se účast na shromážděních v Praze, vznik Občanského fóra v neděli 19. 11. 1989 a sdělení M. Štěpána, že je nereálné zorganizovat v Praze shromáždění komunistů, to vše dokazovalo, že situace se dále zostřuje. Klíčovou otázkou se stal vliv na sdělovací prostředky, zejména rozhlas a televizi, neboť ty šířily atmosféru z Prahy do celé země, kde byl dosud klid a byla vyslovována podpora ÚV KSČ. S touto podporou a při mobilizaci strany bylo možné situaci ovlivnit. 10)

      Základní masou demonstrantů byli školáci a studenti, kulturní pracovníci, k nimž se postupně připojila i část dělníků a úředníků. Používaly se všechny možné formy působení na veřejnost – stávky, stávková pohotovost, setkání v divadlech, návštěvy závodů studenty a herci, velká shromáždění s řadou krátkých projevů a doplněných vystoupením herců a zpěváků a hudebních skupin, což vytvářelo zvláštní atmosféru jednoty, uspokojovalo mentalitu mládeže a zvyšovalo emoce, přitažlivost a bojovnost i odvahu. Zvlášť aktivní úlohu hráli studenti a profesoři pražských uměleckých škol, v nichž byly pěstovány opoziční nálady, nepřátelský vztah ke KSČ a SSM, elitářství a přezíravý postoj k pracujícímu člověku. To bylo i zdrojem jejich opoziční aktivity i vlivu na ostatní studenty. Přitom šlo většinou o děti umělců, které byly při velkém počtu uchazečů přednostně přijímány. 11)

      Lidé, kteří vždy vystupovali na podporu všeho, co se navrhovalo, a neměli nikdy v postatě vážnější připomínky, jakoby na to, že u všeho dlouhá léta byli, zapomněli a tvářili se, že dávno bojovali za změnu politiky. 12)

      Někteří členové stany a funkcionáři během listopadových událostí, včetně bývalého předsedy KSČM J. Svobody, podporovali opozici v době, kdy strana usilovala cestou přestavby o potřebné změny a překonání nedostatků a po 17. Listopadu projevovali náramnou radost, že byl za jejich účasti svržen „totalitní“ režim. Tito lidé se, ať již v myslné představě, že pomohou socialismu, anebo se zlými úmysly, spojili s jeho nepřáteli. Nelze jim odpustit, s jakou aktivitou a servilností vůči strůjcům státního převratu se podíleli na hanobení revoluční minulosti a restauraci kapitalismu. Zazářil mezi nimi Valter Komárek. Tento někdy až servilně se nám podbízející ředitel Prognostického ústavu ČSAV měl otevřené dveře k většině vedoucích představitelů strany a vlády. Aktivně se podílel na vypracování cest dalšího sociálně ekonomického rozvoje. Analýzy a návrhy vycházející z Prognostického ústavu, jemuž jeho kritici říkali „Jakešova věštírna“, byly vedením strany využívány. Proto bylo pro mne a nejenom pro mne překvapující, jak se tento „prominentní“ ředitel stal v listopadu předním kritikem socialismu a hlavním licoměrným žalobcem vedení strany, které nazval „mafií“. Skutečnost ovšem byla taková, že pokud lze vůbec mluvit o nějaké mafii, pak fungovala především v Prognostickém ústavu v čele s V. Komárkem. Svědčí o tom, že z jeho nepočetných řad vzešli vedle Komárka Klaus, Dyba, Dlouhý a další, kteří stanuli ve vysokých vládních funkcích a dnes navlékli dresy různých politických stran. Patří mezi ně nemálo bývalých členů a funkcionářů KSČ, kteří byli po roce 1968 vyloučeni nebo vyškrnuti. Jejich přisluhování V. Havlovi a jiným představitelům dnešní moci, jejich neochota či zbabělost postavit se na stranu socialismu třeba – jak kdysi uváděli – „s lidskou tváří“, zcela jasně odhalily jejich „pravou tvář“ a jejich skutečné úmysly, které se už dnes – na rozdíl od roku 1968 – nesnaží zastírat. 13) Pravá tvář Václava Havla

      … Je zahájena kampaň na volbu nového prezidenta. K volbě prezidenta zaujal stanovisko mimořádný sjezd KSČ, který se konal 20. a 21. 12. 1989. Prakticky podpořil kandidaturu Václava Havla. Přijal řadu usnesení, kterými se strana měla rozejít s minulostí a zvolil do čela strany L. Adamce a V. Mohoritu. Výsledky tohoto nejprapodivnějšího stranického sjezdu čekají na zhodnocení. Podle mého názoru byl tragédií strany a negací celé její předešlé činnosti, kterou hodnotil v podstatě jako její největší nepřátelé, čímž ještě zvýšil desorientaci členů strany v období, kdy bylo možno vývoj ještě ovlivnit. Není jistě bez zajímavosti, že přes 70% delegátů tohoto sjezdu, kteří takové hanebné stanovisko schvalovali, ze strany odešlo.
      V prosinci 1989 také dochází z podnětu Občanského fóra k rekonstrukci Federálního shromáždění. Poslanci se bez voleb stává mnoho disidentů a řada bývalých funkcionářů KSČ, kteří z ní byli v roce 1970 vyloučeni, zatímco právoplatně zvolení poslanci jsou zbaveni mandátů. Do čela Federálního shromáždění je zvolen Alexandr Dubček.
      Za neuvěřitelného nátlaku sdělovacích prostředků a zmanipulovaného davu se prosazuje veřejná volba V. Havla prezidentem, a to pod dohledem televizních kamer. Bylo chybou, že vedení strany ustoupilo pod tlakem a agresivitou sdělovacích prostředků a narůstajícího antikomunistmu a nepožadovalo tajnou volbu z více kandidátů, po čemž opozice vždy volala, ať již šlo o Císaře, A. Dubčeka či L. Adamce, jejichž kandidatura měla podporu velkých skupin občanů. Tak se „jednota“ a manifestační volba zdvižením ruky stala demonstrací, že většina lidí souhlasí s protisocialistickou politikou Havla a podporuje ho, což zdaleka neodpovídalo skutečnosti a je dodnes politicky zneužíváno. Člověk, který se netajil svým nepřátelství ke komunistické straně a k socialismu je zvolen v duchu doporučení mimořádného sjezdu především hlasy poslanců – členů KSČ. Byla to ta nejhorší varianta. Není bez zajímavosti údajné vyjádření L. Adamce, že byl požádán M. Gorbačovem, aby strana kandidaturu V. Havla podpořila. 14)

      Jinou kapitolu tvoří činnost strany po státním převratu a po vítězství Občanského fóra ve volbách 1990, což zásadně změnilo postavení KSČ, která se stala opoziční stranou. Přitom cílem vládní koalice bylo a je vytlačit ji vůbec z politického života a s poukazem na minulost ji zbavit práva hovořit do věcí veřejných, práva být legální opozicí. Je přirozené, že formy a metody práce strany dnes nemohou být stejné, jako když byla vládnoucí stranou. Měla by se však přihlásit ke všemu pozitivnímu, co bylo za více než 40 let pracujícím lidem naší země právě pod vedením KSČ vykonáno, i k tomu, že KSČ měla reálný program přestavby, jenž reagoval na existující nedostatky a zabezpečoval další socialistický rozvoj země. Myslím, že o tom svědčí dostatek faktů a že lidé nezapomněli, jak žili a pracovali, co vše se jejich přičiněním a v jejich prospěch změnilo a co se jim dnes bezostyšně bere.
      Ke kampaním, které byly po 17. Listopadu organizovány proti bývalému vedení ale také proti celé straně, Lidovým milicím, Bezpečnosti a armádě, bych chtěl uvést, že vše, co se dělo do 24. 11. Ze strany předsednictva ÚV KSČ a státních orgánů, bylo v souladu s Ústavou a platnými zákony o ochraně socialismu, které nebyly plně využity, přestože šlo, jak to potvrdil další vývoj, o protiústavní státní převrat, o likvidaci socialismu. 15)

      Předsednictvo ÚV KSČ 7. Prosince mě a M. Štěpána v naprostém rozporu se stanovami strany za tzv. hrubé chyby při řešení společenského napětí, zejména událostí 17. Listopadu, aniž by mě jako bývalého generálního tajemníka vyslechlo, ze strany vyloučilo. Sdělil mi to týž den v průběhu jednání předsednictva ÚV KSČ asi kolem 18. hod. telefonicky můj bývalý pomocník, který tak učinil z pověření K. Urbánka. Byl jsem zdrcen. Nechtělo se mi tomu věřit. Protože předsednictvo ÚV KSČ ještě zasedalo, odebral jsem se ihned do budovy ÚV KSČ a žádal, aby mě předsednictvo vyslechlo a za mé účasti rozhodnutí znovu posoudilo. Bylo mi řečeno, abych čekal. Čas běžel. V 19:30 hod. jsem zašel do místnosti s televizním přijímačem, abych vyslechl televizní noviny. A zároveň zprávu o svém a Štěpánově vyloučení z KSČ. Věděl jsem, že na tom nic nezměním, ale přesto jsem dál čekal ve víře, že budu aspoň formálně slyšen. Nedočkal jsem se. Předsednictvo skončilo, členové vycházeli ze zasedací místnosti, v jejímž předsálí jsem seděl. Podávali mi ruce a většina se tvářila zúčastněně. Přijal mě K. Urbánek a vyslovil nad vyloučením lítost. Uvedl, že byl proti tomu, včetně některých dalších soudruhů, ale většina byla toho názoru, aby se tak stalo v zájmu strany a uklidnění před okresními konferencemi KSČ a hlavně pak, aby se strana zbavila zátěže 17. Listopadu tím, že určí viníky. Ostře jsem odmítl toto nepřijatelné a škodlivé stanovisko a uvedl jsem, že právě tím na sebe strana vzala plnou zodpovědnost i za zásah na Národní třídě a hodila nás na pospas rozvášněné ulici. Generální tajemník Urbánek k tomu nemohl nic říci, jen znovu litoval. Nevím, zda existuje v historii jiná strana, jíž generální tajemníci byli do jednoho vedením vlastní strany zhanobeni a vyloučeni. Svědčilo to o maloměšťáckom radikalismu ve straně, o snaze projít se zdravou kůží tím, že svalím vinu na druhé a obětuji je. Vstal jsem a odešel. 16)

      Největším zklamáním pro mne bylo, že nikdo z přítomných členů předsednictva ÚV KSČ a komunistických poslanců neměl odvahu vstát a k tomu, co jsem z tribuny parlamentu uvedl, říci: „Jakeš má pravdu!“ Ztráta solidarity i ze stany blízkých spolupracovníků a přátel, lhostejnost, vedená obavou, aby sami nebyli obviněni, pocit osamocenosti v kritických okamžicích byly pro mne osobně velmi bolestné. 17)

      Občanské fórum Nelze vyloučit, že průběh událostí 17. listopadu měl také posloužit některým členům ÚV KSČ, usilujícím ve spojení s částí Bezpečnosti o provedení změn ve vedení strany podle jejich představ. V žádném případě však nešlo o spontánní vystoupení lidu proti socialismu, jak to uvádí závěrečná zpráva parlamentní komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu. Právě proto, že komise vycházela předem z této legendy, nemohla nic vyšetřit. Nebyl zájem zkoumat skutečné pozadí událostí a celý mechanismus příčin srážky s policií, včetně vzniku desinformace o mrtvém studentu, neboť to by legendu, jejíž potvrzení bylo důležité pro celý další vývoj i zakrytí cílů státního převratu, vyvrátilo. Lid byl „pouze“ podveden. 18)

      Po listopadových událostech se záhy ukázalo, že disidentům a jejich spojencům nešlo o nic jiného než o to, aby pod hesly demokracie a plurality, svobody a lidských práv likvidovali socialismus, rozbili společný stát Čechů a Slováků, nastolili změnu vlastnických vztahů, restauraci buržoazní demokracie a aby změnili naši zahraniční politickou orientaci. Z hlediska cílů i způsobu provedení převratu šlo nejen o antiúnor, ale pokud jde o vztah k šlechtě, církvi i v jiných oblastech o návrat před dvacátá léta. Jedním z ideových vůdců těchto snah byl a je Václav Havel, Tvář tohoto „humanisty“, tolik oceňovaného na Západě, představitele elit, který by chtěl soudit dějiny za to, že se neubíraly cestou, jejímž je vyznavačem, dostatečně ukázal jeho první prezidentský projev 1. ledna 1990, naplněný programovou zlobou, stejně tak i projev, kdy vyhlašoval druhou fázi „revoluce“, i skutečnost, že v krátké době přísahal na tři různé ústavy. 19)

      V zájmu ovlivnění veřejného mínění se tvrdilo, že ekonomika je v ruinách, což je v rozporu s hodnocením MMF. Že je vše devastováno, všude ekologická katastrofa. Šlo o obrovský podvod, demagogii, která měla vytvořit zdání budoucích úspěchů a zakrýt základní problémy, které způsobuje směr politiky vládních seskupení, tj. návrat ke kapitalismu uskutečňovaný pod heslem transformace, majetkový převrat, dělení kořisti, jež je dosud hlavním obsahem činnosti vlády. Mnozí lidé nejsou pod doznívajícími emocemi ochotni si přiznat, že se propůjčili k něčemu, co nechtěli, a mládež, která ne vždy uvažuje o důsledcích, často neví, co chce. Vnucuje se jí úzký individualismus, myslet jen na sebe a nevidět smysl života i v práci pro lidi, v solidaritě. Většina občanů mlčí ve víře, že se ve společnosti v krátké době něco změní k lepšímu. Co se stane? Poroste rapidně počet chudých. 20)

      Propaganda ve sdělovacích prostředcích má zdůvodnit velkou lež o čtyřicetileté minulosti, která prý nebyla ničím jiným než nesvobodnou, nezákonností a devastací všech hodnot, prostě doba temna. Přitom se snaží u lidí vyvolat strach, zbavit je odvahy bránit se této lži. K tomu slouží i nenávistný antikomunismus vyjádřený i zákony. Lustrační zákon postihuje statisíce lidí, dělá z nich druhořadé občany, uvádí v nebezpečí jejich rodiny. Týká se například všech příslušníků Lidových milic, kteří obětavě a nezištně chránili závody, pomáhali odstraňovat následky škod způsobených požáry, živelnými pohromami, aktivně pomáhali brigádnickou prací kde bylo třeba, byli jedni z nejaktivnějších dárců krve a přispívali k ochraně veřejného pořádku. Za to by jim měl i dnes patřit dík a uznání, a ne nenávist. 21)

Citace knihy: JAKEŠ, Miloš. Dva roky generálním tajemníkem. 1. vyd. Praha, Regulus, 1996, 137 s. ISBN 80-901564-2-8.
1) Tamtéž, s. 93 - 94
2) s. 97
3) s. 98
4) s. 99
5) s. 99
6) s. 100 - 101
7) s. 105
8) s. 106
9) s. 110
10) s. 111
11) s. 114
12) s. 116
13) s. 118
14) s. 121
15) s. 121-122
16) s. 122-123
17) s. 123
18) s. 124
19) s. 124
20) s. 125
21) s. 126

Připravil SMKČ Východní Čechy, http://smkc-vychodnicechy.webnode.cz