Úryvky z knihy Miloše Jakeše DVA ROKY GENERÁLNÍM TAJEMNÍKEM (1/2)

Přidáno v neděli 12. 8. 2012


Miloš Jakeš přijímá gratulaci k 90. narozeninám na OV KSČM Praha 1 v červnu 2012

      DNE 12. 8. 2012 SLAVÍ SOUDRUH MILOŠ JAKEŠ 90. NAROZENINY. SVAZ MLADÝCH KOMUNISTŮ ČESKOSLOVENSKA PŘEJE K DNEŠNÍMU ŽIVOTNÍMU JUBILEU SOUDRUHU MILOŠI JAKEŠOVI MNOHO ŠTĚSTÍ, ZDRAVÍ LÁSKY A JEŠTĚ MNOHO DALŠÍCH LET AKTIVNÍ ČINNOSTI V KOMUNISTICKÉM HNUTÍ.

      * * *

      Tuto knížku jsem napsal v prvé polovině roku 1991 a doplnil hlavně během roku 1992. Soustředil jsem pozornost zejména na důležité události, zvláště pak na dobu od prosince roku 1987 do 24. 11. 1989, kdy jsem byl jako generální tajemník v čele ÚV KSČ a ÚV Národní fronty. Hlásím se k tomu, co dobrého bylo v zájmu našich lidí vykonáno. Není toho málo. Ale hlásím se i k nedostatkům a chybám, k nimž v tomto období došlo, k úsilí překonat je a zabezpečit rozvoj socialismu cestou přestavby. Chtěl bych čtenáři připomenout, o co KSČ politikou přestavby usilovala, jaká opatření k její realizaci byla přijímána, realizována a připravována a také vyjádřit svůj názor na události v listopadu a prosinci roku 1989 a státního převratu, jehož výsledkem je restaurace kapitalismu nejen v naší zemi, neboť šlo o součást mezinárodního procesu. Rád bych též na svém příkladu ukázal, odkud vzešla, čím procházela a s jakými politickými a životními zkušenostmi vstupovala většina mých vrstevníků do vedoucích stranických a veřejných funkcí a jak jsme žili.
      Přes to, co se v naší zemi i jinde v posledních letech stalo a co se děje, jsem přesvědčen, že ideje socialismu, o jejichž naplnění jsem usiloval, představují i nadále lepší budoucnost lidstva. Zůstal jsem komunistou. (Citace knihy: JAKEŠ, Miloš. Dva roky generálním tajemníkem. 1. vyd. Praha : Regulus, 1996, 137 s. ISBN 80-901564-2-8. Tamtéž, s. 6)

      To jsou úvodní slova soudruha Miloše Jakeše v jeho autobiografii Dva roky generálním tajemníkem, kterou čtenářům a návštěvníkům našeho webu vřele doporučujeme. Přečtete si tam svědectví člověka, který dnes tak očerňovanou dobu prvního historického pokusu o nekapitalistickou společnost v Československu prožil od funkce řadového člena KSČ až po piedestal stranické hierarchie.
      Pro pochopení životního postoje, názorů a života Miloše Jakeše nestačí znát pouze účelově zkreslené a sestříhané projevy z youtube.com, které byly pro účel Jakešova zesměšnění vyrobeny tak, aby vypadal jako nekompetentní politik, vidící svět a problémy toho času z nerealistických pozic.
      V následujících dnech vám budeme citovat zajímavé pasáže z knihy, což jistě ocení ti, kteří neradi čtou celé knihy, ale zajímají je jen nejzajímavější úryvky či ti, kteří pro zakoupení nebo půjčení této zpovědi nejsou ještě rozhodnouti.

      Dnešní propaganda nihilismu a negace všeho socialistického je založena na lži a podvodu. U mládeže se počítá s neznalostí minulosti a starší se zastrašují, aby mlčeli. Ale každý, kdo objektivně nezaujatě hodnotí, co se udělalo, musí uznat, že přes všechny chyby a omyly to bylo velké a lidem prospěšné dílo. 1)

      Skupiny, ať již neprávem či právem za socialismu postižené, nebo ti, co by se rádi „vykoupili“ za svoji minulost, či mládí, nezkušení radikálové a fanatici, kteří neznají minulost ze své vlastní zkušenosti, společně vystupují proti socialismu. Podněcování částí sdělovacích prostředků dožadují se zákazu komunistické strany a postihu komunistů a chtějí mít hlavní slovo při posuzování, zda byl spáchán trestný čin, přičemž politiku odplaty povyšují nad zákony. Pod praporem „demokracie“ by chtěli kriminalizovat politickou činnost, soudit nebo postihnout každého, kdo nesouhlasí s jejich názory, kdo byl účastníkem socialistické výstavby. Přitom obrovský růst kriminality a zločinnosti, velké podvody a rozkrádání majetku je prakticky nezajímají nebo je vydávají za dědictví socialismu.
      Jejich vliv je zjevný ve sdělovacích prostředcích i v zastupitelských orgánech, jak o tom svědčí přijetí zákona o zločinnosti komunistického režimu, lustračního zákona, či doplnění § 260 Trestního zákoníku či útoky proti prokuratuře a soudcům, pokud usilují o dodržování zákonů a odmítají politické tlaky. Dnes sleduje tato činnost ještě jiný záměr, má odvést pozornost lidí od těžké ekonomické a sociální situace, od dnešních podvodů a afér, zastrašit je politickými procesy a umlčet veřejné mínění. 2)

      Jiná kapitola jsou „oběti“ třídního zápasu, jenž provázel budování socialismu. I zde došlo k omylům a chybám. Intenzita tohoto zápasu i počet postižených byly však dány převážně odporem protivníků socialistické cesty, metodami, jež uplatňovali i rozsahem prováděných, zejména majetkových změn, ale také studenou válkou. Spoluodpovědnost za ztráty a oběti i nespravedlnost a příkoří proto nese i Západ, který vyhlásil program likvidace socialismu, vyzýval naše občany k protisocialistické činnosti a k emigraci. Podporoval ji hmotně i prostřednictvím západních rozhlasových stanic, různých tiskovin, až po teroristy.
      Jen v letech 1951 – 1953 bylo u nás zadrženo 1200 zahraničních agentů s velkým množstvím zbraní. Řada funkcionářů KSČ, národních výborů a JZD se stala obětí teroristických útoků. V letech 1951 – 1956 bylo v ČSR spácháno 79 politických vražd a 115 sabotáží. V letech 1948 – 1954 zahynulo při výkonu služby 113 příslušníků SNB. Většinou byli povražděni teroristy. To vyvolávalo protiopatření, spojené s postihem řady lidí.
      Za normálních okolností a nevměšování ze strany Západu do záležitostí socialistických zemí jsme toho všeho mohli být v nemalé míře ušetřeni. Bez aktivní pomoci a účasti Západu by nebyl ani takový počet těch, kdož se dnes hlásí k obětem tzv. protikomunistického odboje, který byl povýšen na hrdinství. Právě dnes jsou tragické události padesátých let znovu středem pozornosti a jsou zneužívány v boji proti komunistům. Zákonem bylo prohlášeno období budování socialismu za protiprávní stav. Přitom se pomíjí, jaké bezpráví bylo již spácháno po státním převratu v roce 1989 na miliónech lidí, kteří dříve či později budou hledat na to odpověď a mají demokratické právo se nesmiřovat se současným stavem. Je však zásadní rozdíl mezi bojem lidu za sociální právo, právo na slušný život, proti útlaku a vykořisťování a bojem nepřátel socialismu za obnovení kapitalismu, jejichž hlavní oporou byla podpora ze zahraničí, bez níž se jejich činnost nemohla rozvíjet. Svědčí o to i vyjádření bývalého prezidenta USA Bushe, že USA vynaložila na financování nepřátelské činnosti proti socialistickým státům miliardové částky v dolarech. 3) Komunistická strana Československa

      V Moskvě studoval spolu s námi v jednom ročníku i A. Dubček. Byl oblíben, jevil se jako upřímný soudruh a přítel Sovětského svazu, byl kamarádský, rád sportoval. Zvolili jsme ho předsedou naší stranické organizace. Od začátku studia vzhledem k tomu, že uměl dobře rusky, byl v sovětské skupině. Od ostatních se neodlišoval. Rád však byl středem pozornosti. Tato vlastnost ho činila manipulovatelným.
      Pokud jde o studium, patřil mezi ty, kdož měli slabší výsledky. Jeho politické názory se v podstatě nelišili od ostatních. Po přečtení Hochmanovy knihy 'Naděje umírá poslední', která je prakticky zpovědí Dubčeka o jeho názorech a činech, v níž Dubček pohrdá Sovětským svazem, pak musím říci, že tehdy, pokud jde o vztah k SSSR a KSSS, lhal a přetvařoval se, což potom potvrdil jeho postoj v celém období od roku 1969 i celý obsah uvedené knihy. 4)

      Náš vztah v 1. polovině roku 1968 mohu charakterizovat jako přátelský. Postupně, zejména poté, co se stále více stával oporou pravicových protagonistů Pražského jara a nereagoval na narůstající nebezpečí, toleroval činnost antisocialistických sil, podléhal manipulaci ze strany tisku a sláva se stávala pro něho drogou, naše vztahy ochladly. Musím však uvést, že v osobních rozhovorech často vyslovoval opačné stanovisko, než jaké veřejně proklamoval. Ukázal se jako manipulovatelný slaboch, a proto se stal praporem, pod nímž se shromažďovali i nepřátelé socialismu. Jeho politické názory se plně projevily v průběhu státního převratu roku 1989, kdy za jeho aktivní účasti došlo k porážce socialismu a restauraci kapitalismu v naší zemi. 5)

      Pokud jde o mé postoje, oznámení o vstupu vojsk jsem přijal s velkým znepokojením. Nebylo však pro mne přílišným překvapením, neboť o takové možnosti se mezi vedoucími funkcionáři strany i státu hovořilo, když dohody a sliby z jednání se vlastně nerealizovali. Jejich obsah často nebyl ani celému vedení strany znám. Nepovažoval jsem pobyt vojsk za okupaci, neboť jsem byl přesvědčen, že vedení KSSS a bratrských stran nechce poškozovat zájmy ČSSR, jeho lidu a socialismu. O okupaci jsem měl jiné představy, znal jsem ji přece z doby obsazení Československa nacisty před druhou světovou válkou a z jejich následného počínání. Vstup vojsk jsem pociťoval jako naši porážku, jako výraz naší neschopnosti dostát závazkům a řešit vlastními silami situaci v zemi. S tímto vědomím jsem připojil svůj podpis na Moskevský protokol a podílel se pak na jeho naplňování. Chápal jsem jej jako reálnou možnost k uskutečňování polednové politiky zbavené negativních jevů, k obnově vzájemné spolupráce se SSSR a zeměmi socialistického společenství, bez níž byl další socialistický vývoj nemožný. Považoval jsem náš národní a státní zájem mít i nadále přátelské vztahy se SSSR. 6)

      Gustáv Husák Po zvolení Husáka prvním tajemníkem, zvláště po XIV. sjezdu KSČ v roce 1971, jsem se nesetkal při žádném jednání, jemuž jsem byl přítomen, s nátlakem vedení KSSS, s žádnými požadavky, které by bylo možno označit za přímé vměšování do našich záležitostí. Tato setkání měla charakter soudružské výměny názorů, konzultací a hledání společných, vzájemně výhodných východisek a cest širší spolupráce s SSSR i dalšími členskými zeměmi RVHP. Dnes je oficiální názor na tyto otázky jiný, ale historii nelze předělat ani se na ní mstít – co se stalo, nelze změnit – lze se jen poučit.
      Podíváme-li se na události roku 1968 s odstupem času a z hlediska státního převratu v roce 1989, pak vše nasvědčuje tomu, že byl nastartován stejný proces, že pravicové části protagonistů pražského jara šlo o totéž, co se pak stalo v 89 roce a čehož mnozí z nich byli velmi aktivními účastníky před i po listopadu 1989. Rozdíl je v tom, že v důsledku Gorbačovovy politiky jednostranných ústupků Západu nastaly k svržení socialismu příznivé mezinárodní podmínky. 7)

      Vzájemné vztahy mezi našimi stranami i zeměmi byly přátelské. Sovětští lidé se dívali na Československo jako na svého nejbližšího spojence, oceňovali výsledky, jichž jsme dosahovali, vysokou životní úroveň, vzdělanost, kvalifikaci, pracovitost a kulturnost našeho lidu. Zdůrazňovali, že Československo má nejlepší předpoklady, aby prokázalo přednosti socialismu. O vztahu k Československu svědčí i skutečnost, že prvním zahraničním kosmonautem vůbec byl náš V. Remek. Bylo vzájemné pochopení a podpora. Tedy šlo o vztahy diametrálně rozdílné od dnešních vztahů k Západu, kterému jde zejména o ekonomické, a tím i politické ovládnutí naší země ve svůj prospěch, o surovinovou základnu a levnou pracovní sílu a vývoz svých výrobků, což se děje za široké podpory dnešní vlády bez ohledu na skutečné zájmy našeho lidu. Především k nám proniká vše špatné – zločinnost, korupce, prostituce, drogy, barbarská kultura, honba za penězi, nezaměstnanost, ztráta sociálních jistot. Spolu s tím i zaplevelení našeho jazyka. Normální občan často neví, o čem je řeč, neboť se používají cizí, zejména anglické a německé výrazy, včetně pojmenování podniků, zatímco za celou dobu spojenectví a spolupráce se SSSR převzal náš jazyk jen několik slov, jako chozrasčot, sputnik. 8) SSSR - ČSSR

      Významným mezníkem z hlediska mezinárodních vztahů, k němuž daly podnět socialistické země, se stala Helsinská konference v roce 1975 a její závěry. Byl to signál k ukončení studené války a k rozvoji mezinárodní spolupráce. Nastalo období „tání“. Země Varšavské smlouvy kladly důraz na rozvoj všestranné, zejména hospodářské a vědeckotechnické spolupráce a odzbrojení, zatímco Západ a především země NATO v čele s USA stavěly do popředí a zneužívaly otázku dodržování lidských práv, v niž spatřovaly vhodný nástroj destabilizace socialismu a z těchto pozic kritizovaly situaci v socialistických zemích. S touto jejich politikou byl v souladu vznik Charty 77, která právě na tomto základě rozvinula svoji činnost. 9)

      Naše zemědělství, jež plně obstálo i v mezinárodním srovnání, bylo nesporně úspěšnou oblastí politiky KSČ. Stalo se stabilizačním faktorem národního hospodářství. Lze říci, že v zemědělské výrobě a v životě vesnice nastaly ty největší pozitivní změny.
      Bohužel, všechno vynaložené úsilí je dnes nesmyslnou politikou privatizace a restituce, bezohlednou ekonomickou politikou státu vůči zemědělství téměř ztraceno, a to proti vůli pracovníků v zemědělství. Sleduji s lítostí, co se dnes děje, ničení všeho, co mohlo dobře fungovat i v tržní ekonomice. Nelze to nazvat jinak než zločinem. Je to msta za to, že zemědělci přijali za své a podporovali socialistické společenské zřízení. Totéž lze říci o dnešním postoji k dělnické třídě a k důchodcům.10)

      Nedostatková ekonomika, omezený přistup k devizovým prostředkům, různému zboží a službám umožňovalo parazitovat na tom, bezpracně se obohacovat či získávat výhody. Nepodařilo se prosadit požadavek, schválený ÚV KSČ, aby byla uzákoněna povinnost prokázat legálnost nabytého majetku, což široká veřejnost podporovala. Mířil proti různým šmelinářům, vekslákům, korupčníkům. Odpůrci poukazovali na to, že dosavadní předpisy dostačují, že nikoli občan, nýbrž státní orgány musí dokázat, že majetek neodpovídá legálním příjmům a byl získán nezákonnou cestou. To ovšem vedlo k tomu, že k postihům prakticky nedocházelo, neboť kde nebyl žalobce, nebyl soudce. Řešení se spatřovalo v daňovém systému, jehož uplatnění bylo spojováno s ekonomickou reformou a zřízením daňových úřadů, což vyžadovalo čas a nemálo úředníků. Tento problém v nesrovnatelně obludnější podobě existuje právě dnes, kdy dochází v širokém měřítku k zneužívání funkcí, k velkému obohacování jednotlivců na úkor ostatních a společnosti, k všemožným podvodům a daňovým únikům a skutečné korupci. Tolerantnost k těmto jevům v současné době je však dána politikou rychlé obnovy kapitalismu, proto se vůbec nebere ohled na to, jak kdo ke kapitálu, k velkým penězům přišel a přichází.11)

      Z mezinárodního hlediska rostl hospodářský i ideologický tlak na naši zemi. V ekonomice nás silně postihovala řada omezení včetně možnosti přístupu na světové trhy. K tomu je třeba podotknout, že socialistické země nepraktikovaly vykořisťování rozvojových zemí, jak to činily vyspělé kapitalistické země cestou výhodných kursů nákupu levných surovin a výrobků, což jim umožňovalo dosahovat vysokého národního důchodu. Tyto faktory vzhledem k charakteru našeho společenského zřízení u nás nepůsobily, naopak i naše země byla pro vyspělé kapitalistické země zdrojem vysokých zisků, docházelo k přelévání části našeho národního důchodu do zahraničí Ze sdělovacích prostředků Západu se šířily lži, polopravdy, pomluvy a výmysly zneužívající nedostatky, což nezůstávalo bez ohlasu. Vše to sledovalo diskreditaci strany a jejího vedení. Široké, všestranné podpory ze Západu se dostávalo disidentským skupinám v naší zemi, které maskovaly své skutečné cíle, jako by jim šlo jen o boj za lidská práva. Vzhledem k společenskému pohybu v SSSR, Polsku, Maďarsku rostla jejich odvaha a bojovnost. Zvlášť aktivní byli někteří intelektuálové i část těch, kdož museli ze strany v roce 1970 odejít. 12)

      M. S. Gorbačov Gorbačov ujišťoval vedení KSČ, že přestavba má posílit socialismus a že nemá nic společného s tím, o co usilovali revizionisté v roce 1968 v Československu. Odmítal spekulaci o nahrávání disidentům a protisocialistickým silám. Výslovně uvedl, že to nejsou naši „poputčíci“. Pokud jde o mezinárodní aspekty přestavby, tak mimo jiné prohlásil, že za základní považuje v Evropě upevnění spojenectví a bratrství států a stran Varšavské smlouvy. Ale jak ukázala praxe, usiloval, aby se tohoto spojenectví a bratrství zbavil, neboť bylo překážkou partnerství mezi USA a SSSR, v němž on spatřoval základ své politiky. To však předpokládalo, že SSSR pod hesly „svobody a demokracie“ od základu změní svůj systém. Gorbačov dále uvedl, že nemáme kam spěchat, že přestavbu je třeba dělat s ohledem na naše podmínky a opozici v ní neangažovat. Husák to považoval za signál, že není třeba provádět kádrové změny, ani vážnější změny v řízení společenských procesů při budování socialismu. Vyjádřil to výrokem, že potah, který táhne, není třeba přepřahat. 13)

      Transformace prováděná v současnosti je obnovou kapitalismu se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro život pracujících, přičemž ze Západu Mezinárodním měnovým fondem nadiktovaným, nesmyslným podhodnocením kursu naší koruny a skandálním rozprodejem národního bohatství jednotlivcům a do zahraničí, je na naších národech páchán jeden z nejhorších podvodů v jejich historii. 14)

      Národní fronta, zejména její politické složky, měla předpoklady spoluvytvářet socialistický pluralitní politický systém, včetně soupeření politických stran v rámci socialismu tak, jak to umožňoval návrh nové Ústavy. Ne náhodou jeden z prvních kroků bývalé opozice po porážce socialismu byla likvidace Národní fronty jako pilíře demokratického politického systému v ČSSR a obnovení buržoazního pojetí plurality a státní moci, kde je lid kromě účasti na volbách zbaven reálné možnosti působit na společenský vývoj. 15)

      Třeba si uvědomit, že v roce 1987 byla KSČ, pokud jde o členskou základnu a životní i politické zkušenosti jejích členů, již jinou stranou než roku 1968 a 1970. Například v závodech, družstvech a úřadech představovali 70 i více procent členské základny ti, kdo do strany vstoupili po roce 1970. Tedy lidé, kteří nepoznali poměry buržoazní republiky, ani nacistickou okupaci a v naprosté většině se nezúčastnili zápasu strany o vybudování základů socialismu. O jejich vstupu do strany často již nerozhodovaly ideové a programové důvody, ale pragmatismus, osobní cíle a zájmy. Tato skutečnost oslabovala vnitřní jednotu KSČ i její akceschopnost a ovlivňovala politickou atmosféru v jejích řadách i ve společnosti. Většina starších, zkušených členů strany byla již v důchodu a tím měli malý vliv na vývoj situace a realizaci politiky strany. O přijetí do strany přitom žádali zejména pracovníci státního aparátu, řídících a administrativních složek, kteří často spojovali členství v KSČ s kariérou, zatímco zájem dělníků o vstup do strany klesal. Názorně se to projevilo po listopadu 1989, kdy řada členů i funkcionářů přešla ze stejných kariéristických důvodů na stranu protisocialistické opozice a dala se do služeb restaurátorů kapitalismu, likvidujících i všechno dobré, co vytvořil socialismus. 16)

      Nemalou pozornost věnoval ÚV KSČ zabezpečení informovanosti občanů, jako základního předpokladu jejich aktivního podílu a vlivu na rozhodování i na kontrole řízení země a realizaci programových cílů. Přesto právě v této oblasti přetrvávala řada nedostatků, zejména pokud jde o srozumitelnost, přesvědčivost i konkrétnost i zbytečné utajování, které vede k šeptandě a nedůvěře.
      Nedostatky byly i v propagandě, která často líčila vývoj i dosahované úspěchy bezproblémově, nebyla dost pohotová, otevřená a kritická k nedostatkům (přesto však hluboce zaostávala za sebechválou, které jsme svědky dnes), což zpochybňovalo její věrohodnost a dávalo příležitost Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky i protisocialistickým silám působit negativně na postoje lidí. Nepříznivý ohlas vyvolávaly i často bezobsažné a formální schůze, každoroční oslavy různých událostí se stereotypním programem, které se měnily v jakýsi rituál. Je však třeba dodat, že postupně docházelo k omezování těchto akcí. 17)

Citace knihy: JAKEŠ, Miloš. Dva roky generálním tajemníkem. 1. vyd. Praha, Regulus, 1996, 137 s. ISBN 80-901564-2-8.
1) Tamtéž, s. 24
2) s. 25
3) s. 27
4) s. 31
5) s. 32
6) s. 52
7) s. 52
8) s. 60
9) s. 60
10) s. 62 - 63
11) s. 64
12) s. 68
13) s. 68
14) s. 79
15) s. 81
16) s. 83 - 84
17) s. 86

Připravil SMKČ Východní Čechy, http://smkc-vychodnicechy.webnode.cz