Enver Hodža: Život pro komunismus

Přidáno v úterý 24. 7. 2012


Enver Hodža

      Albánie, tato malá země na Jadranu, byla na počátku 20. století velmi chudá. Bylo zde více než 90% analfabetů, téměř žádné školy, několik lékařů, žádný průmysl, rozsáhlé močály, téměř žádné silnice, žádné dopravní prostředky, žádné železnice, atd. atd. Ti, kteří měli chleba, byli považováni za bohaté. Panovala zde reakční, středověká ideologie a praxe, jako je krevní msta. Vztahy mezi lidmi byly feudální. Žena byla otrokem muže.
      V listopadu 1917 dělnická třída a chudí venkované Ruska, v čele s bolševickou stranou, svrhli moc kapitalistů a nastolili diktaturu proletariátu. Ohlas Říjnové revoluce byl cítit také v Albánii. První brožury o Rusku a komunismu přišly ze zahraničí. Byly šířeny v malých kroužcích dělníků a intelektuálů.
      Kominterna se významně zapojila do budování komunistických stran. V roce 1928 Albánci v exilu v Sovětském svazu založili albánskou komunistickou skupinu. Podle statutu této skupiny bylo jejím úkolem vytvářet další ilegální komunistické skupiny v Albánii a podnítit revoluční aktivitu. Byl navázán kontakt s již existujícími malými komunistickými skupinami v Albánii. Už během svého mládí Enver Hodža (narozen 16. října 1908 ve městě Gjirokastër) získal zkušenost s činností jednotlivých okupantů a velmocí, které utlačovaly a vysávaly Albánii. V roce 1924 vstoupil do demokratického hnutí. V roce 1930 absolvoval vysokou školu v Korce. V té době byl poprvé uvržen do vězení reakčními úředníky krále Zoga, protože se soudruhy protestoval proti okrádání studentů. (Ahmet Zog se dostal k moci v roce 1924 po vojenském svržení buržoazně demokratické vlády Fan Noliho.)
      Po několik let Enver Hodža studoval na univerzitě ve Francii. Začal sympatizovat s Francouzskou komunistickou stranou a publikoval materiály o Zogově režimu v Albánii v jejích novinách "L´Humanité". Jeho stipendium bylo zrušeno, takže byl Enver Hodža nucen přijmout práci u albánského konzulátu v Belgii. Ale i odtud jej Zogovi agenti vyštvali. Do Albánie se vrátil v roce 1936. Roky boje změnily Envera Hodžu v komunistu.
      Nejprve pracoval jako učitel na střední škole v Tiraně, pak na vysoké škole v Korce. V Korce se stal jedním z nejaktivnějších členů místní komunistické skupiny. Byl také aktivní v organizaci "Rinia Korcare" (Mládež Korce).
      Dne 7. dubna 1939 italská fašistická vojska napadla Albánii. Albánci pocítili důsledky okupace velmi brzy. Stovky vlastenců byly uvězněny nebo poslány do koncentračních táborů. Ale fašisté se setkali s hořkým lidovým odporem. Komunisté se postavili do jeho čela, i když nebyli organizováni v jedné straně. Na základě rozhodnutí komunistické skupiny v Korce byl Enver Hodža poslán do Tirany v zájmu rozvoje zdejší protifašistické práce. Tento úkol využil k rozhodnému boji za jednotu různých komunistických skupin v Albánii a pro založení komunistické strany.
      Potýkal se se silným odporem z řady komunistických skupin, proti kterým se formovala jednotná KS. Oportunismus, skupinkaření, sektářství atd. provázely tento proces. Skupina "Korce", skupina "Shkodra", skupina "Mládež" nebo skupina "Zjarri" – ty všechny vystupovaly jako "Komunistická strana Albánie". Žádný lídr se nechtěl vzdát svého postavení - "jeho" skupina byla důležitější než hnutí. Byla např. rozšířena "teorie kádrů" tvrdící, že komunisté by neměli organizovat a mobilizovat masy, ale uzavřít se ve svých ulitách a řešit především teoretické vzdělání, "školení kádrů". Teprve pak může začít revoluční aktivita.
      Skupina "Mládež" byla toho názoru, že v Albánii neexistuje žádný proletariát a proto žádný třídní boj. Fašismus považovala za prospěšný pro Albánii, protože v této formě kapitalismu se vyvíjí a roste proletariát. Vedoucí představitelé skupiny "Shkodra" neviděli problém ve svědectví u soudu. V lednu 1939 zradili u soudu své soudruhy. Soud odsoudil 52 obžalovaných k různým trestům. Vůdci skupiny "Shkodra" považovali výpověď za způsob, jak otestovat soudruhy tváří v tvář mučení nepřítele. Trockismus a anarchismus byly rozšířené ve všech skupinách. Ale dost příkladů. Tito představitelé komunistických skupin nebyli vhodní k vytvoření jednotné komunistické strany. Naopak, byli překážkou.
      Albánští komunisté bojovali aktivně proti fašistům a organizovali lidový odpor. Bojovali jako partyzáni v horách. Nicméně roztříštěnost byla překážkou. Ta musela být překonána. V zaostalé zemi, jakou byla Albánie, a to za podmínek fašistické okupace, bylo nesmírně obtížné sjednotit místní komunistické skupiny. 8. - 14. listopadu 1941 se 15 zástupců různých komunistických skupin sešlo v Tiraně: Qemal Stafa, Vasil Shanto a Pilo Peristeri a další. Byl zvolen ústřední výbor s Enverem Hodžou v čele. Dále bylo rozhodnuto, že vedoucí představitelé komunistických skupin musí předat všechny kontakty na členy své skupiny ústřednímu výboru. Potřeba jediné KS byla komunistům stále zřejmější.
      Komunistická strana se zrodila v ohni třídního boje, v boji proti svým vlastním vůdcům. Strana byla zpočátku velmi malá. Čítala asi 400 členů. KS Albánie, která se později přejmenovala na Albánskou stranu práce, okamžitě začala organizovat Národní osvobozeneckou armádu a vést ozbrojený boj proti fašistům.
      Kromě KS Albánie nebyla žádná jiná politická strana nebo síla v Albánii, která sledovala tento cíl. Tímto způsobem KS Albánie spojila nejen nepočetné dělníky, ale také zemědělce, řemeslníky a další v protifašistickém odboji za osvobození Albánie. Byl to boj plný obětí. Nejdříve italští a poté němečtí fašisté se chovali v Albánii nelidsky: 28 tisíc albánských mužů a žen položilo své životy za svobodu, 7,3% obyvatel bylo zabito nebo vážně zraněno, bylo zničeno 21% domů, třetina hospodářských zvířat, řada mostů, továren, dílen, přístavů atd. zničeno nebo poškozeno. Enver Hodža jako partyzánský vůdce

      Osvobození Albánie

      I když více než 700 tisíc fašistických vojáků vkročilo do albánské země během 2. světové války (počet obyvatel Albánie činil v té době kolem jednoho milionu), i když fašisté jednali zvířecky, byli poraženi. Soudruh Enver Hodža byl vůdcem KS Albánie a národně osvobozenecké armády. Všechny revoluční, národně demokratické a pokrokové síly byly sjednoceny. Byly zvoleny lidové rady. A konečně 28. listopadu 1944 demokratická vláda Albánie se usadila v Tiraně a chopila se moci. O den později, 29. listopadu 1944, bylo osvobozeno poslední albánské město, Shkodra. Tak byly desítky let dlouhé boje a úsilí albánského lidu k dosažení svobody a nezávislosti na cizích mocnostech korunovány úspěchem.
      Enver Hodža a albánští komunisté a spolu s nimi celý albánský národ převzali dědictví, kterému výraz "těžké" vlastně lichotí. Zogův režim a fašismus nezanechaly nic, na čemž by bylo možné zbudovat nezávislou, pokrokovou Albánii. Naopak – všechno zničily! Albánští komunisté a Enver Hodža nepodlehli těmto obtížím. Vyhrnuli si rukávy a začali uspokojovat nejnaléhavější potřeby lidí. Bažiny byly vysušeny, produkce obilovin rozšířena a zřízeny zavlažovací systémy s cílem zajistit chleba. Byly postaveny školy, probíhaly kurzy gramotnosti, byli vyškoleni odborníci a zajištěno alespoň minimum kultury a vzdělávání. Továrny byly přestavěny a rozšířeny, zbudovány vodní elektrárny a železniční tratě, nové průmyslové zařízení bylo konstruováno za účelem uskutečnění prvních kroků na cestě k modernímu průmyslu. Byly vyvinuty ochrana zdraví a hygiena, vyškoleni lékaři a sestry, aby se zamezilo nejhorším epidemiím a nemocem. Úspěch prvních let budování Albánské lidové republiky zdaleka překonal vývoj v předchozích letech albánských dějin, v nichž se rozvoj země zcela zastavil. Lidé žili v hladu a bídě. Nyní země probudila, ožila a bouřlivě kráčela vpřed. Enver Hodža v čele albánských partyzánů

      Neustálý boj

      Brzy Albánie a Albánská strana práce získaly zkušenost, že ne každý, kdo si říká komunista, jím opravdu je. Tito v Jugoslávii se obrátil k západnímu kapitálu, vzal si půjčky od imperialistů USA, pokusil se rozbít socialistický tábor a měl spadeno také na Albánii. V rámci "bratrských polibků" chtěl učinit z Albánie jugoslávskou provincii. Tito se nazýval "marxistou", ale marxismus všestranně ohýbal, aby se vešel do jeho mocenských zájmů. Revidoval marxismus – proto se takoví lidé nazývají revizionisty. Tito se stal agentem kapitálu v socialistickém táboře a chtěl zasít svůj revizionismus, svou zradu marxismu, do všech komunistických stran. Albánská strana práce (ASP) a Albánie byly v bezprostředním nebezpečí. Tito a jeho lidé již vytvořili skupiny z Albánie a ASP, které pracovaly pro jeho cíle. Tito mluvil o "demokracii", ale v praxi pracoval s prostředky spiknutí a svých tajných služeb (což je mimochodem charakteristický znak všech revizionistů). Soudruh Enver Hodža obhajoval marxismus stejně jako nezávislost Albánie a ASP proti Titovým útokům. Společně se Stalinem a Informačním byrem komunistických a dělnických stran vedl rozhodný boj proti Titově zradě.
      Lpění na marxismu-leninismu a v neposlední řadě zkušenosti s titovci naučily albánské komunisty ostražitosti a citlivosti k vývoji v Sovětském svazu po Stalinově smrti. Nikita Chruščov poradil Albáncům, aby přeměnili svou zemi v sad, jemuž by on posílal chleba: "Množství pšenice, které spotřebujete, je menší než množství, které u nás sežerou myši," řekl Chruščov. Dále měl v plánu mohutně rozšířit albánský přístav Vlore (Valona) jako základnu pro sovětskou flotilu. Albánská nezávislost byla opět v ohrožení. "Bojovali jsme bosí a bez chleba, ale nikdy jsme se nesklonili!" – Enverova odpověď popsala albánskou pozici. Když bylo jasné, že Chruščov a jeho kolegové se neodvratně ubírají cestou zrady a nemohou se vrátit k zásadám marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu, Albánská strana práce a Enver Hodža je odmítli jako zrádce a nepřátele a jasně se od nich oddělili. Po přerušení diplomatických vztahů Chruščovem v roce 1961 přestala Albánie působit ve Varšavské smlouvě (formálně odtud vystoupila v r. 1968).

      Boj proti maoismu

      Enver Hodža s Mao Ce-tungem na čínském obraze ASP navázala bližší vztahy s Čínskou lidovou republikou až po roce 1956. Tyto kontakty zintenzivnila v důsledku bitvy ASP vedené proti chruščovovskému modernímu revizionismu, vzhledem k tomu, že stále intenzivnější chruščovovské útoky proti marxismu-leninismu na konci 50. let se zaměřily na Komunistickou stranu Číny. ASP přišla v tomto období na pomoc čínské KS. Pokud Čína byla socialistickou zemí a Komunistická strana Číny marxisticko-leninskou stranou, ASP vždy projevovala solidaritu s Čínou. Zároveň ASP sledovala s obavami antimarxistické postoje a činy, jejichž mnohé příklady bylo možno nalézt mezi čínskými představiteli. V létě roku 1971 americký ministr zahraničí tajně navštívil Peking, kde zařídil návštěvu amerického prezidenta Nixona v Číně. Návštěva se uskutečnila v roce 1972. Mao přijal Nixona osobně. Tato událost znamenala zásadní obrat v čínské politice. Čína zaujala místo v imperialistickém soupeření o přerozdělování světa, aby zajistila svůj podíl, přičemž stanula na straně jedné supervelmoci, USA, proti druhé supervelmoci, Sovětskému svazu. Z tohoto důvodu bylo nezbytné uvést prostřednictvím dopisu ÚV KS Číny, že Albánie se rozhodně staví proti této nové hře.
      "My albánští komunisté", napsal Enver v práci Imperialismus a revoluce, "jsme si postupně utvářeli své názory a přesvědčení o nebezpečí, které představují ,myšlenky Mao Ce-tunga´." Soudruh Enver analyzoval čínskou politiku na základě čínského a zahraničního tisku. Albánské velvyslanectví v Pekingu bylo nejdůležitějším zdrojem informací. ASP jen zřídka obdržela informace o čínské politice přes oficiální kanály a od čínských vůdců. Vzhledem k tomu, že byly informace rozporuplné a nedostatečné, byli albánští komunisté nuceni spekulovat a vyvozovat závěry. Soudruh Enver Hodža vystavil čínský revizionismus komplexní analýze. Čínský revizionismus se otevřeně projevil na počátku sedmdesátých let, ale neobjevoval se jen tehdy, nemluvě o období po smrti Mao Ce-tunga. Své ideologické a teoretické kořeny má v tzv. "Mao Ce-tungově myšlení", které se začalo tvořit zejména po roce 1935, kdy se Mao Ce-tung dostal do vedení strany. "Mao Ce-tungovy myšlenky" jsou zásadně odlišné od marxismu-leninismu. Jsou směsicí názorů, myšlenek a teorií vypůjčených z marxismu smíchaných s konfuciánstvím, buddhismem, anarchismem, trockismem, titovštinou, chruščovštinou a eurokomunistickými myšlenkami a teoriemi, spolu se silným nacionalistickým a rasistickým podtextem. Je to směs všech druhů idealistických, pragmatických a revizionistických filozofií, jež proměnily "Mao Ce-tungovy myšlenky" do zbraně každého frakčního proudu a čínskou linii v boj všech proti všem nebo v jejich dočasné soužití.
      Z těchto důvodů se KS Číny nikdy nepodařilo se stát skutečně proletářskou stranou v otázkách ideologie, politiky, složení a organizační struktury. Z těchto důvodů buržoazně demokratická revoluce v Číně nemohla pokračovat socialistickou revolucí ani vést k vytvoření skutečné diktatury proletariátu a nepřivedla zemi na pravou cestu socialistického vývoje. Mao Ce-tung měl pověst skvělého marxisty-leninovce a považoval se za komunistu, ale nebyl jím. Byl to jen demokratický revolucionář, který eklekticky spojoval několik prvků marxisticko-leninské filozofie s idealismem, s buržoazně-revizionistickou filozofií a starověkou čínskou filozofií.

      7. sjezd Albánské strany práce

      Jak stranický sjezd předvídal, imperialisté a revizionisté zvýšili tlak na Albánii, aby zabránili jejímu postupu vpřed na cestě k socialismu. Zejména posílila nepřátelská činnost čínského vedení pod hlavičkou pomsty ASP, která provedla na svém 7. sjezdu principiální kritiku protimarxistické teorie "tří světů". Čínské vedení se snažilo sabotovat stranický sjezd řízenými provokacemi. Předseda nelegální Komunistické strany Polska, Kazimierz Mijal, žijící v Albánii v emigraci, se vzbouřil a v Tiraně pod vlivem alkoholu nazval ústřední výbor ASP a Envera Hodžu zrádci a ještě mnohem horšími výrazy. Brzy se ukázalo, že KS Číny využívá svůj vliv k rozdělení mezinárodního marxisticko-leninského hnutí. Pozvala Tita do Pekingu a začala jej nazývat "velkým marxisticko-leninským vůdcem“. V Německu "Peking Review" (45/77) šířila "teorii tří světů" jako "novou generální linii" ("Teorie předsedy Maa o rozdělení světa do tří - důležitý příspěvek k marxismu-leninismu"). Pod záminkou, že rozdíly mezi jednotlivými organizacemi nazývajícími se marxisticko-leninskými jsou malé a že by se mohly sjednotit, čínští maoisté oficiálně kontaktovali všechny organizace (KPD / AO, KBW atd.). Současně byl zahájen boj proti jediné straně, dříve uznávané jako komunistická - KPD / ML. Pomocí represí, pomluv a intrik se KS Číny pokoušela přetáhnout marxisticko-leninské hnutí na kontrarevoluční pozice. Bylo jasné, že čínští revizionisté utrpí porážku v ideologickém boji proti ASP. Ale v rámci mezivládních vztahů, zejména v ekonomické a vojenské sféře, si mysleli, že Albánii potrestají. Bezprostředně po 7. stranickém sjezdu mnoho zboží, strojů a zařízení, které měla Čína na základě smluvního závazku dodat, přišlo poškozených nebo vůbec ne. Mezitím se čínští odborníci pracující v Albánii dopouštěli na pokyn shora různých sabotáží. Za účelem přípravy na vznikající novou situaci ústřední výbor přijal všechna nezbytná opatření, aby zajistil, že komunisté a celý národ posílí důvěru ve vlastní síly. Stejně jako kdysi chruščovisté se čínské vedení obrátilo k otevřeně nepřátelské činnosti proti Albánii a oznámilo dne 7. července 1978 své rozhodnutí ukončit Albánii ekonomickou a vojenskou pomoc s okamžitou platností a stáhnout všechny odborníky z Albánie. Tento akt byl logickým důsledkem kurzu směřujícího ke kapitalistickému rozvoji Číny a její transformaci do sociálně imperialistické velmoci.
      Když Čína rozbila všechny smlouvy a opustila nedokončené práce, do nichž Albánie již investovala miliony, toto nevedlo k rezignaci a chaosu v Albánii, ale k znovuvyzbrojení celého národa a ASP k překonání těchto obtíží. Jasný, neochvějný postoj ASP a Envera měl podporu mezi lidem a byl zde chápán. Pracující lidé nebyli manévrovanými masami, ale aktivními účastníky v tomto boji proti zradě socialismu.

      Moderní Albánie Státní znak Albánské socialistické lidové republiky

      Pod vedením Envera Hodži byl vyvinut albánský průmysl a zemědělství. Bylo to velké vítězství pro Albánii, která nyní mohla nezávisle vyrábět náhradní díly a snížit tak závislost na dodávkách kapitálu, závislost, v níž jsou polapeny mnohé rozvojové země. Bylo to velké vítězství pro Albánii vyrábět svou vlastní elektrickou energii a dokonce ji i exportovat, protože jí byl přebytek. Elektrifikace, první vlastní ocel, rozšiřující se těžba přírodních zdrojů, rostoucí železniční síť, první vlastní traktor – to všechno byla vítězství. Pod vedením Envera Hodži se Albánii podařilo pozvednout se z polofeudální země v průmyslově zemědělský stát. Všech těchto úspěchů mohlo být dosaženo jen díky socialismu a plánovanému hospodářství. Další rozvojové země na srovnatelné úrovni, žijící v podmínkách tržního hospodářství, mohou jen snít o takovém úspěchu. Tam jsou masy stále více a více zbídačovány. Plánované hospodářství umožnilo využít ekonomické rezervy země v nejvýznamnějších sektorech, což byl způsob, jak umožnit rychlé a efektivní budování. Plán nikdy nebyl v Albánii něčím mrtvým, ale vždy bojovou misí. Samozřejmě, že albánský průmysl neměl úroveň hlavních západních imperialistických ekonomik. To bylo jen stěží možné s ohledem na výchozí podmínky a realitu imperialistického světového trhu, který malým národům diktuje.
      Úspěchy socialistické plánované ekonomiky musí být hodnoceny ještě lépe ve světle těchto faktorů. Velký hospodářský rozvoj Albánie umožnil společenský a kulturní pokrok, dříve v Albánii nemyslitelný a dodnes zůstávající nemyslitelným i v mnoha vyspělých zemích. Nebyly zde žádné daně a inflace. Lékařská péče byla zadarmo a tak dobrá, že Albánie měla nejnižší kojeneckou úmrtnost v Evropě. Samozřejmě, mnoho zdravotnických zařízení bylo prostých. Muži mohli odejít do důchodu, když dosáhli 60 let, ženy ve věku 55 let. Nájmy byly extrémně nízké. Kde lidé kdysi žili v hliněných chatrčích apod., nyní všichni měli střechu nad hlavou, i když ne luxusní. Více než 70% mladých lidí získalo vyšší vzdělání. Byly postaveny technické vysoké školy a první univerzita v zemi, Univerzita Envera Hodži. Tento výčet by mohl pokračovat donekonečna.

      Diktatura proletariátu

      Pod vedením soudruha Envera Hodži byl v Albánii vybudován socialismus a realizována diktatura proletariátu. V Albánii to nebyla diktatura byrokratů nad proletariátem, ale skutečná vláda dělnické třídy. Rozhodovala spolu se svou stranou o plánech a kurzu. Mohla odvolat poslance a ředitele v případě, že nejednali v zájmu pracujících. Strana a státní aparát byly pod kontrolou pracujících. Tím se zabránilo důsledkům degenerace Sovětského svazu a východní Evropy. Kádry pravidelně musely pracovat ve výrobě. Mzdy továrních ředitelů, ministrů, univerzitních profesorů byly založeny na průměrné dělnické mzdě. Maximální mzdové rozdíly byly 1:1,5. Zní to pro nás nepravděpodobně, ale bylo to možné v zemi, kterou skutečně řídila dělnická třída. Ceny spotřebního zboží, služeb apod. se nezvedaly, jak jsme "na to zvyklí", naopak: v minulosti probíhalo znovu a znovu snižování cen! Noví členové strany byly kontrolováni svými kolegy. Každý úředník a funkcionář mohl být veřejně kritizován a musel se veřejně vyjádřit. Strana projednávala všechny hlavní problémy v diskuzi s masami. Pouze tímto způsobem bylo možné zvládnout život ohrožující situace, např. při pokusu o anexi Jugoslávií, při vojenských hrozbách Chruščova nebo čínské hospodářské sabotáži. Enver Hodža byl bojovníkem za úzké spojení mezi Albánskou stranou práce a pracujícím lidem. Neúnavně bojoval proti všem formám byrokracie, proti tendenci degenerace.

      Enver Hodža obhajoval marxismus-leninismus proti revizionistům všech odstínů Albánská strana práce (PPSH)

      Seznámení se s titovskými revizionisty umožnilo Enverovi další rozvoj. Boj proti nim vedl až do smrti. Odhalení titovské zrady pomohlo Albánské straně práce rozpoznat falešný marxismus, tj. revizionismus, jako smrtící hrozbu. "... Že máme co do činění s revizionisty, podvodníky, pokrytci a lumpy, s nestoudnými individui, která hanebně zrazují marxismus-leninismus." (Enver Hodža, Supervelmoci, str. 35) Obhajoba marxismu-leninismu byla od této chvíle hnací silou. Poté, co tento jed otrávil největší komunistické strany a učinil z nich strany revizionistické, soudruh Enver Hodža podporoval nové, rozvíjející se marxisticko-leninské strany. Výstavba bolševických stran byla a musela být provedena v rámci boje proti modernímu revizionismu. Poučení soudruha Envera Hodži vyvozená z degenerace hnutí jsou nezměrným bohatstvím.

      Revizionismus v Albánii

      Zkušenosti z degenerace komunistických stran říkají: Komunisté by neměli "být bezpodmínečně loajální" jakékoli straně ani osobě, protože každý aparát, každá strana může za určitých podmínek změnit svůj třídní charakter nebo může být ovládnuta dřívějšími nepřáteli nebo váhajícími, oportunistickými silami nebo některými silami sledujícími do určité míry vlastní zájem.
      Dnes je Enver Hodža buržoazním tiskem zobrazován jako monstrum, jako někdo, kdo krvavě potlačil celý národ. Je to stejná hra jako v případě Stalina. Všude slyšíme mluvit o "chybách" a Enverova Albánie je napadána. Samozřejmě, Enver dělal chyby. Jak by mohl neudělat žádnou chybu za tak dlouhý život, plný bitev? Ale nadevše platí: chyby nejsou ničím ve srovnání se zásluhami a úspěchy Envera Hodži. Pod jeho vedením byla Albánie povzbuzením pro všechny pokrokové lidi a revolucionáře na celém světě.
      Po celá desetiletí byla Albánie jedinou zemí na světě, kde existoval socialismus. Byla to "osvobozená zóna" v doslovném smyslu slova. Z Albánie celý svět slyšel hlas revoluce, socialismu a komunismu. Albánie podporovala všechna pokroková hnutí, všechny opravdové marxisty-leninovce. Byla vzorem pro pracující lid celého světa. Zkušenosti získané v třídním boji jsou k dispozici a jsou nezbytné pro opětovné budování socialismu. Je povzbuzující, že taková malá země se bránila tak dlouho imperialisticko-revizionistickému obklíčení. Dokonce ani antikomunistická vlna v Albánii nemůže zatemnit zásluhy Envera Hodži o jeho zemi a v dlouhodobém horizontu o světovou revoluci. Naopak! Rychlá integrace dnešní Albánie do kapitalistického tržního hospodářství zdůraznila úspěchy této země za socialismu ještě více. Špinavá realita obnoveného kapitalismu, nezaměstnanost, vykořisťování, závislost, chudoba a hlad způsobí, že dílo soudruha Envera Hodži bude zářit ještě jasněji.

      ***

      Když ústřední výbor Albánské strany práce vyhlásil 11. dubna 1985, že srdce soudruha Envera Hodži přestalo bít v 02.15 hodin, byla tato zpráva přijata albánským lidem s velkou bolestí. Miliony lidí na celém světě truchlily pro jednoho z největších marxistů-leninovců 20. století.
      Enver Hodža nezemře, existuje pouze datum jeho narození!

Ze stránek http://espressostalinist.wordpress.com z angličtiny přeložil Luděk Kobza