O problematice identity komunistického hnutí

Přidáno ve středu 8. 4. 2009


Srp a kladivo - pro komunisty nežádoucí?

      Etapa dočasného oslabení a ústupu socialismu a s tím i celého komunistického hnutí způsobená rozpadem světové socialistické soustavy nutí komunisty nově řešit problematiku identity komunistického hnutí, jeho diferenciace od ostatních levicových politických proudů, celou otázku agitace a propagace.
      Nahlížíme-li na tuto problematiku, musíme vycházet ze skutečnosti, že veškerou činnost vyvíjíme v třídně nepřátelském buržoazním státě. To vede některé soudruhy k domněnkám, že je nutné ustoupit od některých rysů dříve pro naše hnutí charakteristických. Proč? Jedním z názorů je, že je tak nutné činit proto, aby se komunisté vyhnuli represi ze strany státní moci. To nelze v současné etapě vývoje kapitalistického společensko-ekonomického zřízení v České i Slovenské republice hodnotit jinak než jako „levicový“ oportunismus - to, co V. I. Lenin nazýval „Dětskou nemocí levičáctví v komunismu“. Tito „pravověrní“, nebo snad lépe „levověrní“ soudruzi, se buď domnívají, že budou vystaveni perzekuci za nošení praporů či oblečení se symbolikou srpu a kladiva, za šíření komunistických tiskovin, za účast na komunistických demonstracích a podobně, nebo jen podobnými řečmi chtějí zakrýt svou pohodlnost, která jim brání v politické práci, v účasti na těchto akcích.
      Je však třeba vidět, že diktatura buržoazie, která je vlastní každému stupni vývoje kapitalistické společnosti, nabývá různých forem a rozměrů. Nejreakčnějším z nich je fašismus, teroristická diktatura zaměřená na kruté potlačení opozičních proudů vedoucí až k fyzické likvidaci jejich představitelů.
      Zkušenosti minulosti i současnosti potvrzují, že hospodářské krize a s nimi související zhoršování životní úrovně obyvatelstva vedou od buržoazní demokracie k fašizaci společnosti. Demoralizované živly z řad pracujícího lidu, které neznají východisko z obtížné situace, se uchylují nejen k trestné činnosti či k sebevraždám, ale i k podpoře ideologií, které buď neposkytují žádné účinné východisko (např. anarchismus, náboženské opium všeho druhu) nebo objektivně stojí proti jejich třídním zájmům (zejména fašismus). K tomu došlo i po hospodářské krizi ve 30. letech v tehdejším Německu, kde krize dokázali pomocí demagogických hesel využít fašisté ve svůj prospěch, stali se vedoucí politickou silou společnosti a se svou nejsilnější opozicí - komunisty - krutě „zatočili“. I současná hospodářská krize posiluje fašistické tendence.
      Je pochopitelné, že buržoazně demokratický stát není a nemůže být ke komunistickému hnutí vstřícný. Komunistický svaz mládeže byl za vyjádření nutnosti revolučního přechodu k socialismu ve svém programu Ministerstvem vnitra ČR v roce 2006 antikomunisticky rozpuštěn, což o dva roky později potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze. V posledních letech se setkáváme s pokusy zakazovat a zabavovat na našich akcích prapory a další materiály se symbolikou tohoto občanského sdružení, ačkoli na nich ani není uvedeno, že se jedná o zmiňované občanské sdružení. (Komunistický svaz mládeže existoval i za předmnichovské republiky - kdybychom měli jeho historické materiály z té doby, také by nám je chtěli zabavovat…?)
      Útoky na komunistické hnutí, jeho jednotlivé členy a přívržence, snahy o kriminalizaci celého hnutí se od roku 1989 stále stupňují. Posledním dokladem tohoto vývoje je odsouzení prokurátorky Ludmily Brožové - Polednové k šestiletému nepodmíněnému trestu za účast v soudním procesu s protistátní skupinou dr. Milady Horákové v roce 1950. A to navzdory vysokému věku obžalované (87 let) a jejímu špatnému zdravotnímu stavu.
      Nicméně ztotožňovat současný režim v českých zemích a na Slovensku s fašismem je přehnané a hovořit v této souvislosti o „neutuchající represi“, které jsou komunisté údajně vystaveni (jak to rád činí bývalý předseda Komunistického svazu mládeže Milan Krajča, aby poukazem na údajnou represi zakryl svou pasivitu), je směšné a nedůstojné vůči našim hrdinným předchůdcům, kteří podlehli skutečné ničivé represi v letech 1939 - 1945. Řadu komunistických myšlenek a stanovisek lze dnes tou či onou formou propagovat legálně. Některé ne, což svědčí o licoměrnosti buržoazní demokracie, „moci vycházející z lidu“.
      Jako druhý důvod k údajné nutnosti ústupu od komunistické identity známé z období do roku 1989 je soudruhy zastávajícími tyto názory uváděna snaha o lepší dorozumění a spolupráci s politickými partnery, s nekomunisty, větší obecná přijatelnost komunistického hnutí. Zastánci takových názorů tvrdí, že máme-li získávat jako komunisté nové členy a příznivce, musíme se zřeknout symboliky srpu a kladiva, případně i rudých praporů, názvu „komunistický“ a nemáme se slovně hlásit se k marxismu-leninismu, pokud tedy nemáme přímo ustupovat od jeho zásad. Abychom prý byli jako komunisté „lépe přijatelní“, měli bychom se distancovat od své minulosti, hlásat, že nemáme nic společného s událostmi před rokem 1989, a místo vyzdvihování dosažených úspěchů socialismu z té doby se neustále omlouvat za skutečné či domnělé chyby a přehmaty. Jistě, v naší propagaci by bylo velkým omylem tvrdit, že v letech budování socialistické společnosti v Československu k žádným pochybením nedošlo. Na tyto omyly je účelné poukázat, ale zároveň je třeba vysvětlit tehdejší situaci, osvětlit jejich příčiny i následky. Zaujmout i k ožehavým otázkám jasné stanovisko a věnovat se dále jiným záležitostem, ne se neustále k této problematice vracet a řešit dokola, zda to či ono bylo správné či nesprávné.
      Například Komunistická strana Řecka v 90. letech zpracovala marxisticko-leninskou analýzu faktorů vedoucích k pádu socialistických systémů v Evropě. Komunistická strana Čech a Moravy se k ničemu takovému neodhodlala a hodnocení tohoto období z pera či úst jejích ideologů typu Josefa Hellera či Jiřího Dolejše si často nijak nezadá s hodnocením buržoazních politiků a jim sloužících médií.
      Naši „opatrní“ soudruzi soudí, že nejvíce podpory pro naše cíle získáme, když se budeme neustále omlouvat, od něčeho se distancovat a za něco se skrývat. Uvedu příklad: pravice spustí pokřik, že užíváme symboliku srpu a kladiva, my tedy od ní ustoupíme, abychom byli „přijatelnější“. Později pravici vadí naše rudé prapory a rudé hvězdy. Ustoupíme tedy i od nich, abychom byli přijatelnější. Poté pravici začne vadit slovo „komunistický“ v názvu organizace. Ustoupíme tedy i od něj. Ustoupíme od každé naší programové zásady, která vadí pravicovým - buržoazním - představitelům.
      Pravičáci křičí, jakých „zvěrstev“ jsme se dopustili v 50. letech, v roce 1968 a podobně. A my, abychom byli pro ně „přijatelnější“, nebudeme osvětlovat, proč ke krokům pro někoho nepopulárním docházelo, nýbrž je společně s pravicí odsoudíme.
      Je zřejmé, že takový bezprincipiální postoj vede k ústupu ze všech pozic, k naprosté ztrátě komunistické identity a přechodu na sociálně demokratické pozice.
      Ptám se: je cílem komunistů ustupovat z pozic proto, aby byli přijatelnější pro nekomunisty či dokonce pro pravici, ze své podstaty buržoazní a antikomunistickou? Není a nemůže být! Naopak, nekomunisty musíme pro své zásady a programové cíle získávat a proti nepřesvědčitelným antikomunistům, svým třídním nepřátelům, bojovat formami úměrnými danému stupni vývoje.
      Přístup nás komunistů k řešení všech otázek musí být třídní, proletářský, stejně jako je třídní, buržoazní, přístup antikomunistů. To znamená, že nemůžeme požadovat nějakou „svobodu pro všechny“, „demokracii pro všechny“, „politickou a hospodářskou pluralitu“ a podobné beztřídní idealistické sociální utopie, jak to činí ideologové Komunistické strany Čech a Moravy a Strany demokratického socialismu, která je s jejími „teoretiky“ a „analytiky“ ideově zajedno. Sociálně demokratická teorie tzv. „demokratického socialismu“ je právě svými ideami o „třídním smíru“, „politické a hospodářské pluralitě“ (tedy popíráním vedoucí úlohy komunistické strany) a „svobodě a demokracii pro všechny“ výrazem netřídního, pravicově oportunistického přístupu. Její hlasatelé se bláhově domnívají, že kapitalismus je možno překonat vytvářením výrobních družstev konkurujících kapitalistickým koncernům či dokonce odkupováním krachujících podniků od kapitalistů, nebo alespoň to tvrdí. „Demokratický socialismus“ je bohužel zakotven ve stále platných usneseních sjezdů a programových dokumentech KSČM z doby od prosince 1989.
      Nemůžeme tvrdit, že socialismus a diktatura proletariátu jako nevyhnutelná dějinná etapa budování socialistické společnosti (jejíž nevyhnutelnost je dnes mnoha soudruhy programově popírána) demokracii vylučují. To není pravda. Socialistické zřízení, vláda pracujícího lidu v čele s jeho organizovaným předvojem, komunistickou stranou, je založena na socialistické demokracii. Buržoazní demokracie je demokracií menšiny namířenou proti většině a dává především právo buržoazii vykořisťovat pracující, zatímco pracujícím přiznává jejich práva pouze formálně, neboť pro uskutečnění řady z nich, zejména v sociální oblasti, nejsou v kapitalismu podmínky. Oproti tomu socialistická demokracie je demokracií pro většinu, pro pracující, namířenou proti menšině, proti vykořisťovatelům. Pracujícím lidem poskytuje socialismus podstatně širší možnosti zajištění jejich sociálních požadavků v oblasti zaměstnanosti, bydlení, odpočinku, výchovy dětí apod. než kapitalismus, stejně jako jim socialismus zajišťuje podstatně větší podíl na řízení celého politickohospodářského mechanismu prostřednictvím orgánů lidové moci, odborů, závodních rad a podobně. Svědčí o tom i příklad Československa z let 1948 - 1989.
      Naší generaci, která už z období socialistického Československa nepamatuje nic nebo jen velmi málo, však jsou z tohoto období ve veřejných sdělovacích prostředcích a ve školách (obojím ovládaném buržoazií) prezentovány jen okrajové, zveličované, nevypovídající a často zkreslené skutečnosti typu front na banány, drátů na hranicích, politických procesů a znečištěného životního prostředí.
      S třídním přístupem souvisí i to, že komunisté by v buržoazním státě v principu neměli být státotvornou stranou, a to ani pokud se účastní koalic v parlamentu či dokonce ve vládě, do kterých je v příhodné situaci možné vstupovat, ovšem se zřetelem na to, že není možné bezcharakterní kompromisnictví za účelem získání výhod ze strany buržoazní moci (jak je tomu bohužel do značné míry v současnosti). Komunistická strana v buržoazním státě musí být z principu „státoborná“, směřující k překonání kapitalistické společnosti, k socialismu a v konečné fázi ke komunismu. A to přes všechnu nenávist, kterou bude muset za takový postoj snášet. (I k takové profilaci má dnešní KSČM daleko.)
      Příkladem takové třídní „státoborné“ politiky je postup KSČ za předmnichovské „první republiky“. Tehdejší KSČ, ačkoli měla v buržoazním parlamentu své poslance a senátory, se přes veškerou perzekuci nesnížila k posluhování buržoaznímu státu a neochvějně hájila zájmy pracujícího lidu. Pro ujasnění tehdejších pozic komunistické strany nejlépe poslouží např. četba prvního parlamentního projevu poslance Klementa Gottwalda z roku 1929. (Tehdejší situace byla samozřejmě odlišná než dnešní, např. komunistická strana měla silnou oporu v Sovětském svazu a Komunistické internacionále, nelze proto vše kopírovat mechanicky.) Máme se stydět za minulost hnutí, za revoluční tradice?
      Za svůj třídní přístup, za svou vědeckou teorii marxismu-leninismu, za svou symboliku se musíme my komunisté doslova bít, a ne od ní pro „větší přijatelnost“ ustupovat. Nejde přitom o to hlásit se ke své třídnosti, ke své teorii slovy, ale především v souladu s ní jednat. Při takovém přístupu postupně získáme další a další členy a příznivce. Deklarovat se jako „radikální levice“ a jednat jako sociální demokracie znamená zůstávat u prázdných frází. Když se vzdáme všeho, co nás odlišuje od sociální demokracie a jiných nekomunistických levicových (či rádoby levicových) proudů, kdo nás bude podporovat, koho získáme? A na co jej získáme, když už nebudeme mít žádné specifické, vlastní ideje?
      Nemůžeme se stydět za to, že jsme komunisté. Je ostudné se na akcích s převahou komunistů „pro lepší přijatelnost“ oslovovat „občané“ a „dámy a pánové“ a potlačovat zde komunistickou propagaci a zmínky o komunistických organizacích, jak se to děje například na protiradarových demonstracích.
      Nesmíme se bát řevu pravičáků a dalších svých neuvědomělých, antikomunistickou propagandou ovlivněných spoluobčanů. Ničím neuděláme těmto lidem větší radost, než když po jejich křiku ohledně svého programu od něj ustoupíme, po jejich křiku ohledně naší rétoriky ji změníme, po jejich křiku ohledně symboliky ji přestaneme používat. A naopak, když antikomunisté uvidí komunistickou akci a spustí povyk, že „hnusní bolševici měli akci a měli tam srpy a kladiva, prapory s Leninem a hesla o socialismu“, je to pro nás propagačně podstatně lepší, než když antikomunisté konstatují, že viděli komunistickou akci a „ti bolševici tam neměli vůbec nic zajímavého“.
      Řada soudruhů i ve vysokých stranických funkcích, komunistů v orgánech státní správy a samosprávy, bohužel bojuje za cíle specifické pro naše hnutí v lepším případě pouze slovy, nikoli činy, v horším případě už ani těmi slovy. Před bojem za tyto cíle dávají přednost uzavírání koalic s buržoazními partnery, což je pohodlnější a finančně výhodnější.
      Proto jsou jim trnem v oku příslušníci jejich strany či hnutí, kteří tyto postoje kritizují. Komunistický svaz mládeže se v posledních letech před svým rozpuštěním profiloval jako marxisticko-leninská organizace. Svaz mladých komunistů Československa na tuto orientaci a na všechny pozitivní rysy práce Komunistického svazu mládeže navazuje. Proto to mladí komunisté ani v rámci vlastního hnutí, prolezlého výše uvedenými představami, neměli a nemají lehké.
      Je až ostudné, že někteří propagátoři „dekomunizace“ komunistických akcí ohánějíce se obavami před perzekucí, diskreditací apod. sahají k tak nevybíravým metodám, že nakonec jsou to oni, členové komunistické strany, kteří jako jediní na akci této strany nebo akci jí podporované zakazují prapory se srpem a kladivem, zatímco složky státní moci k nim nemají žádné námitky. Členům Komunistického svazu mládeže - Svazu mladých komunistů Československa jistě utkvěly v paměti například vulgární výrazy na adresu praporů se srpem a kladivem ze strany ředitele a.s. Futura, člena KSČM soudruha Špáse, na slavnosti Haló novin v září 2008, kde navíc jmenovaný soudruh nebyl k rozhodování v této věci kompetentní, neboť pořadatele - Pražskou radu KSČM - nezastupoval. Podobně nedůstojně a odpudivě se zachoval na demonstraci proti americkému radaru v Praze 4. dubna 2009 člen KSČM soudruh Prokeš, který při spatření praporů se srpem a kladivem zapomněl, že demonstrace je namířena proti radaru, a začal místo proti radaru protestovat proti těmto praporům tak vehementně, že po svinutí praporů KSM se domáhal i svinutí praporů SMKČ a za jeden z těchto praporů pak začal s hysterickým křikem tahat tak silně, že jeho železnou tyčí praštil přes hlavu vedle stojící soudružku.
      Je zřejmé, že pro účinný postup vpřed je nutné překonat současnou slabost, přestárlost a nejednotu komunistického hnutí. K tomuto postupu nám však rozhodně neposlouží neustálé ustupování, omlouvání se a posluhování. I když i mezi mladými komunisty jsou zastánci pravicově oportunistických „demokraticko socialistických“ teorií, na příkladech komunistických stran a organizací z našich republik i zahraničí vidíme jasně, že širší podporu mládeže, která má přirozený sklon být radikální, získají jasně profilované komunistické organizace provádějící důslednou třídní komunistickou politiku, strany a organizace s nezaměnitelnou komunistickou identitou.
      Domnívám se, že má-li se komunistické hnutí pohnout z místa, musí nejen obnovit svou postupně ztrácenou identitu a sjednotit se v příslušné marxisticko-leninské linii, ale především obnovit vzdělávání svých členů v duchu marxismu-leninismu, aby i mladí komunisté věděli, zač, proč a jak bojovat a z nevědomosti nepropagovali různé škodlivé názory a teorie, které hnutí oslabují a rozkládají.

Leopold Vejr