O antimarxistické podstatě polpotismu

Přidáno v úterý 3. 7. 2012


Pol Pot

      „Nepokoušejte se o stejnou chybu, jakou jsme udělali my při Velkém skoku vpřed. Je nesmysl vybudovat komunismus během několika let.“ (Čou En-Laj k delegaci Rudých Khmerů v ČLR)

      Poslední dobou jsem na internetu narazil na pár zajímavých hodnocení období vlády tzv. Rudých Khmerů v Kampučii v letech 1975-1979. V mnoha z nich byl tento režim nazýván jako nejčistší a nejryzejší komunismus. Mým cílem je vyvrátit tento pomatený názor antikomunistických nedouků.
      Abychom mohli Pol Potův režim pochopit (nezaměňujte za akceptovat), uveďme si, co mu předcházelo. Po vyhnání francouzských kolonizátorů se v zemi dostal k moci princ Sihanouk. Ačkoliv by se mohlo zdát, že to bude znamenat feudalismus, opak je pravdou a nový vládce Kambodže byl překvapivě nakloněný levicovým myšlenkám, dokonce uskutečnil několik návštěv zemí socialistického tábora, např. v roce 1972 v Rumunsku, v Číně několikrát včetně exilového pobytu.
      Avšak byl záhy svržen Lon Nolem, který ustavil vojenskou juntu, ne nepodobnou vojenským režimům v Jižním Vietnamu (Ngo Din-Diem) nebo pinochetovskému Chile. Životní podmínky již tak chudých Kambodžanů se dále zhoršovaly a tehdejší Komunistická strana Kampučie (či Rudí Khmerové, později během vlády nazývaná „stranou Angkor“) zahájila ozbrojený boj proti této mizérii.
      Občanská válka trvala celých 5 let a na jejím konci např. ceny vody a rýže stouply na téměř 25násobek předválečné hodnoty. Američané, válčící v sousedním Vietnamu, ochotně poskytovali Lon Nolovi leteckou a dělostřeleckou podporu. Mnohdy byly vyhlazeny celé vesnice, o nichž se režim domníval, že v nich jsou podporováni Rudí Khmerové. Tyto události hrály velkou roli při formování názorů rolníků, kteří se později přidávali na stranu běsnících jednotek Pol Pota. Občanská válka skončila dobytím Pnompenhu (hlavní město Kampučie) jednotkami Rudých Khmerů.
      A to je začátek vlády Pol Pota, která se stává předmětem mnohých dohadů a sporů.
      Státní vlajka Demokratické Kampučie (1975 - 1979) Téměř ihned po dobytí Pnompenhu zahájil Pol Pot „evakuaci“ hlavního města, která měla trvat jen čtyři, pět dní. Pod záminkou amerického bombardování. „Evakuováni“ byli i nemocní (kdo nemohl opustit nemocnici, byl zastřelen). Cizinci byli naloženi do náklaďáků a odvezeni na hranice s Thajskem. Nicméně se obyvatelé (pokud přežili) Pnompenhu do svých zničených domovů mohli vrátit až po dlouhých 4 letech. (Někteří se ještě podívali do Tuol Slengu, ale to je kapitola sama pro sebe.) Místo brzkého návratu byli převezeni do venkovských oblastí a donuceni zakládat zemědělská družstva. Ti, kdo projevili sebemenší známku odporu, byli zastřeleni. Zřejmě jim mnozí obyvatelé Kampučie později velmi záviděli, neboť popravy kulkou probíhaly pouze prvních několik měsíců, zatímco zbývající roky do pádu Pol Pota se popravovalo motyčkami a jinými zemědělskými nástroji, vyhladověním či dokonce podřezáním palmovými listy.
      A při vystěhování Pnompenhu narážíme na první rozpor mezi marxismem a Pol Potovým režimem. Marx a Engels píší o odstranění rozdílů mezi vesnicí a městem, ale cestou zvyšování životní úrovně na vesnici. Pol Pot a jeho spolupracovníci nesprávně označili město za líheň buržoazních manýrů a popravili naprostou většinu vzdělaných lidí, mezi něž mnohdy počítali i obyčejný průmyslový proletariát, jehož však bylo v Kampučii poskrovnu.
      Národností menšiny v zemi byly terorizovány, v lepším případě vyháněny do zahraničí nebo asimilovány (Čamové), v horším případě vražděni (Vietnamci, Číňané). Revoluce měla být čistě khmerská, protože jiný národ podle RK nebyl schopen ji dokonat do konce.
      „Khmerský národ dokázal vybudovat říši Angkor. Dokáže vše.“ ...
      Další rozpor s marxismem. Lidé se rozdělují podle tříd a politického smýšlení, ne podle něčeho tak imaginárního, jako je národnost. Proletářský internacionalismus asi RK moc neříkal. Khmerové považovali po staletí Vietnamce za své odvěké nepřátele. Pol Pot tuto nevraživost mezi dvěma národy setřel v okamžiku, kdy začal do Hanoje vysílat stovky kádrů k výcviku a s pomocí Viet Congu se dostal k moci. Aby je později do jednoho popravil s obviněním, že jsou schopni ho zradit v případě vietnamského útoku. Hezké, Vietnamci také posílali své kádry do socialistické Evropy „na zkušenou“ a přece je nikdy nelikvidovali... Naprostá většina kádrů ve Východní provincii (hraničící s Vietnamem) byla povražděna a s nimi zhruba 100 000 obyvatel této části země. Co kdyby Vietnamci zaútočili a místní by se k nim přidali?
      Dalším rozporem nejen vůči marxismu, ale i zdravému rozumu bylo anulování všech sňatků. Prostě vás rozvedli. A rozdělili. A vševědoucí strana Angkor vám přidělila nového partnera. Zamilovat se do někoho jiného mohlo znamenat perzekuci či smrt.
      Rudí Khmerové roztočili kolo dějin opačným směrem. Místo oslavy pokroku a modernizace země ničili vše, čemu nerozuměli i ti nejposlednější venkované. Mít doma rádio? Problém. Auto? Problém. Knihy? Problém. Mnohdy stačila i pouhá schopnost číst. Vzdělanost je přece buržoazní přežitek... Co na tom, že Lenin všem bolševikům odkázal, že se mají učit...
      Snad těchto pár odstavců postačí, abychom pochopili, jak moc „komunističtí“ Rudí Khmerové byli. Až vás zase někdo z řad antikomunistů bude poučovat, poučte vy jeho. A klidně můžete přidat, že USA dodávaly do Kampučie zbraně. Pro Rudé Khmery. Stejně jako tak činily v případě Lon Nola. Přece bylo třeba učinit Kampučii demokratickou.
      Nebo spíše destabilizovat situaci v regionu, když už se nepovedlo zastavit sjednocení a socializaci Vietnamu...

Libor Liebermann