Obrana socialismu - nejvyšší internacionální povinnost (5/5)

Přidáno v sobotu 4. 4. 2009


SSSR - ČSSR

      Článek z novin „Pravda" ze 22. srpna 1968
Nakladatelství tiskové agentury „Novosti", Moskva

      V poslední době vznikly a začaly v Československu aktivně pracovat kontrarevoluční a antisocialistické organizace, které měly určitou sociální základnu, opírající se o podporu ze zahraničí; ty se snažily čím dál více uchopit moc. Ve skutečnosti se v zemi zrodila politická opozice, která měla provést v Československu restauraci kapitalistického pořádku.
      V ČSSR existovaly v posledních dvaceti letech nekomunistické strany, které byly členy Národní fronty. Vedení těchto stran se podílelo na linii výstavby socialismu. Svou činností přispívaly k tvůrčí práci nekomunistických sil v zemi V posledních sedmi měsících však došlo v linii těchto stran k základním změnám. Vedení lidové a socialistické strany změnilo ostře kurs. Hrubě byla zneužita hesla spolupráce s KSČ v rámci Národní fronty a došlo až k vytvoření legální opozice. Ve svých dočasných programech žádalo vedení obou nekomunistických stran stejná práva na moc jako komunistická strana. To bylo na jaře. V červnu však už nikdo neskrýval, že jde o něco jiného: o odstavení komunistické strany od moci a vytvoření nového, nekomunistického vedení v zemi.
      Úloha československé sociálně demokratické strany v minulosti je dostatečně známa. Pravicové vedení ČSDS rozbíjelo řady dělnické třídy a poskytovalo nejaktivnější podporu reakci v jejím boji proti komunistům. Bylo nadějnou oporou buržoazního zřízení. V roce 1948, kdy čestné revoluční elementy sociálně demokratické strany se spojily s komunisty, ČSDS přestala existovat. Však během letošního roku se začala prakticky obnovovat.
      Dne 12. června byl v Praze rozšířen dokument s názvem „Pozice městského přípravného výboru čs. sociálně demokratické strany a současná politická situace“. V dokumentu se konstatovalo, že po 20leté přestávce se sociálně demokratická strana vrací k politickému životu a že vlastně nepřestala existovat jak z právnického hlediska, tak ve „vyjádření konkrétní politické koncepce“. Spojení s KSČ z června 1948 se prohlašovalo za neplatné.
      V Československu vznikla v posledních sedmi měsících celá řada protisocialistických skupin a organizací. Dělaly si nárok na úlohu centra opozice a čím dále méně skrývaly, že jejich cílem je zlikvidovat socialistické zřízení.
      Otevřeně kontrarevoluční organizací byl „Klub 231“. V jeho čele stáli lidé jako starý fašista Brodský, bývalý buržoazní generál Paleček, pro špionáž odsouzený agent imperialistické rozvědky Rambousek, Čech a jiní. Všichni jsou zkušenými a zavilými nepřáteli socialismu.
      Klub angažovaných nestraníků byl další vysloveně protisocialistickou organizací, která působila velmi aktivně. Snažila se do svých řad zapojit inteligenci, dělníky i příslušníky armády. Ideovým vůdcem tohoto klubu se stal Ivan Sviták, svého času vyloučený z řad KSČ. Ten vypracoval strategii a taktiku organizace. V rozsáhlém prohlášení, zveřejněném v časopise Reportér, nastínil Sviták obraz postupného odstranění komunistů a uchopení moci protikomunistickými živly - pomocí mimořádných parlamentních voleb.
      „Klub 231“ a „KAN“ zdaleka nejsou jedinými organizacemi protisocialistického zaměření, které zde aktivně působily. Pražané čtou dopis pěti komunistických a dělnických stran ústřednímu výboru KSČ v Rudém právu 18. 7. 1968 (publikováno 1970)
      Protisocialistické organizace v ČSSR udržovaly rozsáhlé styky se zahraničními emigrantskými kontrarevolučními centry a se zahraničními buržoazními stranami a kruhy.
      Vedoucí činitelé ČSSR tvrdili, že proti opozičním organizacím se zakročí zákonně. Neudělali však nic.
      O vážnosti situace v zemi a o nutnosti neodkladně zarazit nepřátelské síly jasně svědčí zveřejnění a široká propagace kontrarevoluční platformy, obsažené ve výzvě 2000 slov. Tento dokument, zřetelně zaměřený proti KSČ, obsahuje otevřenou výzvu k boji proti ústavní moci.
      Dokument byl široce využit ke sjednocení těch, kdo nejsou spokojeni se socialistickým zřízením, a posloužil jim jako akční program. Není možné si nepovšimnout toho, že autoři této nepřátelské platformy vyhrožovali, že budou obhajovat svou pozici i za cenu použití zbraně. Otevřené vystoupení těchto sil - výzva „2000 slov“ - dávalo možnost rozhodně proti nim zakročit s podporou zdravých sil strany a dělnické třídy. Nenásledovalo však nic, co by se dalo považovat za rozhodný odpor proti kontrarevolučním silám.
      Pod heslem „odstranit konzervativce z orgánů státní moci“ se objevovaly stále častěji požadavky na vypsání voleb do Národního shromáždění před termínem. Záměrem představitelů pravicových organizací bylo dosáhnout ve volbách porážky KSČ. Šlo o zjevný pokus o kontrarevoluční převrat.
      Snahou kontrarevoluce bylo uchopit moc potichu, bez ozbrojeného konfliktu. Počítala však i s jinými možnostmi. Známé odhalení ukrytých zbraní svědčí o tom, že reakce nevylučovala ani možnost ozbrojeného střetnutí s obhájci socialismu. Důstojníci bývalé benešovské armády vytvořili Svaz zahraničních vojáků. V bezprostřední blízkosti hranic Československa se soustřeďovaly početné skupiny kontrarevolucionářů, z nichž někteří pronikli do ČSSR i se zbraněmi. Sviták prohlásil na schůzi, konané na Karlově universitě, že v zájmu prosazení zásad demokratizace a k dosažení absolutní svobody nevylučuje ani občanskou válku.

      Následkem činnosti pravicových, protisocialistických a kontrarevolučních sil vzniklo v Československu reálné nebezpečí kontrarevolučního převratu a likvidace socialistických vymožeností. Zejména tato skutečnost se stala hlavní příčinou obav Komunistické strany Sovětského svazu a ostatních bratrských stran o politický vývoj v Československu a jeho zaměření.
      Ústřední výbory Bulharské komunistické strany, Maďarské socialistické dělnické strany, Jednotné socialistické strany Německa, Polská sjednocené dělnické strany a Komunistické strany Sovětského svazu udělaly všechno, aby pomohly KSČ i lidu Československa překonat nebezpečnou krizi a zvítězit nad rostoucími silami kontrarevoluce politickými prostředky.
      Po květnových rozhovorech zástupců Komunistické strany Sovětského svazu a Komunistické strany Československa v Moskvě navrhoval ÚV KSSS nové dvoustranné jednání s vedením KSČ za účelem posouzení vzniklé situace. Vedoucí představitelé KSČ se tomu však vyhýbali pod různými záminkami.
      Vedoucí představitelé řady bratrských zemí - členů Varšavské smlouvy - se rozhodli, věrni zásadám internacionalismu a vycházejíce z pocitu solidarity s bratrským Československem a z odpovědnosti za osudy socialismu v Evropě, svolat společnou schůzku s vedoucími činiteli ČSSR a v soudružském duchu projednat situaci, jež se vytvořila, najít řešení a nabídnout pomoc. Vedoucí činitelé KSČ bohužel tento návrh nepřijali a do Varšavy nepřijeli. Situace však byla taková, že ke svolání takové schůzky s bratrskými stranami byly všechny politické i morální důvody.
      Varšavská schůzka znovu potvrdila plnou jednotu pěti komunistických a dělnických stran, jejich neochvějnou semknutost a rozhodnost postavit se proti pokusům kontrarevolučních sil.
      Rozbor kontrarevolučních a protisocialistických sil v Československu přesvědčivě dokazuje, že nebyly náhodné, nýbrž organizované. Projevy nesly zřetelné známky zaměření a cílů protisocialistických sil, důslednost a koordinaci pravicových, revizionistických sil uvnitř KSČ, které se otevřeně snažily působit kontrarevolučně uvnitř země, za podpory zvnějšku.
      Všechno svědčí o tom, že události byly řízeny organizovanými kontrarevolučními silami, které měly rozsáhlé spojení uvnitř země, - v souladu s činností protisocialistických sil ve sdělovacích prostředcích a ve spolupráci s nejrůznějšími kluby a druhými politickými stranami. Kontrarevoluční síly narušily i nejdůležitější orgány obrany státu. Pravicové elementy měly své lidi v řídících orgánech KSČ a byly přesně informovány o všech událostech. To zvyšovalo nebezpečí probíhajících událostí a vyžadovalo zásadní boj celé strany proti kontrarevoluci - a především aktivní postup předsednictva ÚV KSČ, všech jeho členů i členů vlády ČSSR. Někteří členové předsednictva ÚV KSČ a vedoucí představitelé vlády však jednali i v rozporu s usneseními předsednictva ÚV KSČ i v zásadních otázkách. Tak např. člen předsednictva ÚV KSČ s. Kriegel nejenže neodporoval protisocialistickým živlům, ale v podstatě solidarizoval s autory kontrarevolučního postupu, jako v případě svého televizního vystoupení - při rozhovoru s autory 2000 slov.
      Komunistické a dělnické strany socialistických zemi ve snaze pomoci bratrům - komunistům a všem pracujícím ČSSR zabránit nebezpečnému obratu událostí v Československu podnikaly vše možné, co bylo v jejich silách. Tomuto účelu sloužila setkání politbyra ÚV KSS a předsednictva ÚV KSČ v Čierné nad Tisou a poté porada zástupců šesti dělnických a komunistických stran socialistických zemí v Bratislavě.
      Zástupci ÚV KSČ ujišťovali na těchto poradách, že podniknou nezbytná konkrétní opatření k stabilizaci situace v zemi, upevnění a obraně socialistických vymožeností.
      Po setkání v Čierné a po poradě v Bratislavě neudělaly však vedoucí orgány ČSSR nic, nepostavily se na odpor kontrarevoluci. Naopak, pravicové protisocialistické síly aktivizovaly svou činnost. Tyto síly si vytyčily zcela určité cíle: zbavit KSČ její vedoucí úlohy v rozvoji socialistické společnosti. K tomu zahájily útok proti autoritě strany a organizovaly kampaň osočování a pomluv.
      Po schůzce v Čierné a poradě v Bratislavě rozvinuly pravicové kontrarevoluční síly svoji aktivitu. Protisocialistické živly organizovaly podpisové akce za zrušení Lidových milicí. Akce byly doprovázeny mítinky a demonstracemi protisocialistického charakteru.
      Komunisté, kteří vystupovali na těchto shromážděních, byli hrubě umlčováni a bylo proti nim používáno i násilí. V tisku byla znovu zahájena zběsilá protisocialistická hysterie. Je známo, jakému pronásledování reakce bylo vystaveno 99 zaměstnanců závodu Auto-Praga, a to jen proto, že se odvážně postavili na obranu socialistických vymožeností dělnické třídy a přátelství národů Československa a Sovětského svazu. Organizovaná podvratná činnost dosáhla v posledních dnech vrcholu: byl podniknut otevřený útok na budovu sekretariátu ÚV KSČ v Praze.
      V Čierné nad Tisou se v průběhu jednání projevilo rozdělení sil v předsednictvu ÚV KSČ. Zatímco většina členů předsednictva zaujala principiální linii a potvrdila nutnost rozhodného boje proti reakčním antisocialistickým silám, proti shovívavosti vůči reakci, menšina členů předsednictva v čele s A. Dubčekem vystupovala otevřeně z pravicových, oportunistických pozic. Budova v Čierne nad Tisou, kde se konala společná schůze představitelů ÚV KSČ a ÚV KSS (publikováno 1970)
      Pravicové revizionistické živly ve vedení komunistické strany a vlády Československa zmařily plnění dohody dosažené v Čierné nad Tisou a Bratislavě o nutné obraně socialismu v Československu, o boji proti antisocialistickým silám, o odporu proti úkladům imperialismu. Ve snaze skrýt své pravé záměry frázemi o obraně socialismu chtěli tito lidé ve skutečnosti získat jen čas a tím napomáhat kontrarevoluci. V důsledku jejich zákeřných, zrádných akcí vzniklo reálné ohrožení socialistických vymožeností v Československu. Do arény politického života v Československu vstoupila tvrdá reakce.
      Pro socialistické země se vytvořilo naprosto nepřijatelné ovzduší. Za takové situace bylo nutné jednat, jednat cílevědomě a rozhodně, a neztrácet čas. Právě proto se rozhodl Sovětský svaz a další socialistické státy poskytnout bratrskému československému lidu neodkladnou pomoc, včetně pomoci ozbrojenými silami.
      Osudy socialistického Československa jsou drahé a blízké národům všech socialistických zemí, které nemohou souhlasit s tím, aby naši společní nepřátelé svedli Československo z cesty socialismu, a vytvořili tak nebezpečí, že bude odtrženo od socialistického společenství. Naše národy přinesly příliš těžké oběti, příliš mnoho krve prolily v urputných bojích minulé války, v boji za sociální a národní osvobození, než aby umožnily kontrarevoluci odtrhnout Československo od rodiny socialistických států.
      Obrana socialismu v Československu není jen vnitřní záležitostí lidu této země, nýbrž je i problémem obrany pozic světového socialismu. Právě proto poskytujeme podporu lidu Československa k obhájení výdobytků socialismu.
      Poskytujeme-li bratrskou internacionální podporu našim československým soudruhům - komunistům a všemu československému lidu, plníme tím svou internacionální povinnost vůči nim i vůči mezinárodnímu komunistickému, dělnickému a národně osvobozeneckému hnutí. A tato povinnost je pro nás nade všechno.

Podle publikace Obrana socialismu - nejvyšší internacionální povinnost
připravil Leopold Vejr