Kdy byl v „sovětském bloku" restaurován kapitalismus?

Přidáno v sobotu 21. 1. 2012


Mao Ce-tung znázorněný jako následník Marxe, Engelse, Lenina a Stalina

      V listopadu 2009 jsem zpracoval výtah z knihy zakladatele Marxisticko-leninské strany Německa (MLPD) Williho Dickhuta (1904 - 1992) „Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu”, napsané v l. 1971 - 1972 a česky dosud nevydané. Jelikož tato práce, stejně jako mé komentáře k ní, vyvolává vážné spory mezi marxisty, dovoluji si připojit svůj názor na problematiku převládnutí revizionismu po smrti J. V. Stalina a zvláště po XX. - XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) v l. 1956 - 1961.
      (Práce W. Dickhuta ZDE:1. část, 2. část, 3. část, 4. část, 5. část, 6. část)

      I. Mao Ce-tung a Enver Hodža o restauraci kapitalismu v SSSR

      V českém a slovenském komunistickém hnutí bezesporu převládá názor, že socialismus byl poražen a kapitalismus restaurován na konci 80. a začátku 90. let. Strany, organizace a jednotlivci vycházející z maoistické teorie oproti tomu tvrdí, že „po XX. sjezdu KSSS v únoru 1956 se nová buržoazie chopila politické moci v Sovětském svazu. Otevřeně obhajovala moderní revizionismus a postupně obnovila kapitalismus. Na základě tohoto nového typu státně monopolistického kapitalismu vznikl sovětský sociálimperialismus“. (Program MLPD) Přistoupíme-li na toto stanovisko, nemůžeme zákonitě považovat události kolem roku 1989 za kontrarevoluci a musíme konstatovat, že „ve skutečnosti byl svět svědkem zhroucení části světového imperialistického systému, do té doby ovládaného soupeřením dvou supervelmocí - USA a SSSR.“ (Program MLPD)
      Spor mezi těmito dvěma pohledy na „sovětský blok“ je zhruba stejně starý jako vážný, tragický rozkol mezi KSSS a KS Číny a následkem toho mezi SSSR a ČLR i mezi socialistickými a lidově demokratickými (socialismus budujícími) státy podporujícími jednu či druhou znesmířenou stranu. Hlavní příčinou tohoto rozkolu byla politika sovětského Chruščovova vedení, ať ji nazýváme jakkoli, o čemž nejlépe svědčí skutečnost, že za Stalinova života všechny komunistické a dělnické strany světa a všechny státy socialistického tábora držely pevně při SSSR a zásadní odchylky od sovětské marxisticko-leninské linie se v nich neprojevovaly - s jedinou výjimkou KS Jugoslávie, ostatními stranami po odhalení Titovy zrady odsouzené.
      Odpůrci nového Chruščovova otevřeně antistalinského, skrytě antileninského a antimarxistického kurzu nevystoupili s jeho kritikou ihned po XX. sjezdu KSSS (1956). To bohužel umožnilo Chruščovovi upevnit pozice a zbavit se odpůrců v SSSR i většině „bratrských stran“. Čína a Albánie, jejichž vedení se Chruščovovi nepodřídilo, byly potrestány přerušením hospodářské pomoci ze strany SSSR, odvoláním sovětských odborníků, likvidací stranických a poté i diplomatických styků. V pozdravu XXI. sjezdu KSSS (leden-únor 1959), nesoucího se ve znamení zostřené kritiky Stalinovy politiky a drtivého odsuzování „protistranické skupiny“ Molotova a Malenkova, uváděl generální tajemník KS Číny Mao Ce-tung: „Od Moskevské porady zástupců komunistických a dělnických stran v r. 1957 se značně upevnila semknutost socialistického tábora v čele se Sovětským svazem i semknutost mezinárodního komunistického hnutí, jehož centrem je Komunistická strana Sovětského svazu.“ Když tento pozdrav (přečtený čínským předsedou vlády Čou En-lajem) Mao Ce-tung psal, nemohl ještě znát obsah sjezdových jednání a nemohl tušit, že SSSR začne jednostranně vypovídat hospodářské smlouvy s ČLR již v červnu 1959...
      Také první tajemník Albánské strany práce Enver Hodža byl na XXI. sjezdu nekritický. „Bez této lásky a věrnosti k Sovětskému svazu nemůže být ani svobody ani radosti pro albánský lid a pro žádný národ na světě. To je naše neochvějné přesvědčení a víra.“, uvedl a N. S. Chruščova nazval „drahým přítelem albánského lidu“. Čou En-laj s projevem a s pozdravem od Mao Ce-tunga i Enver Hodža se svým projevem sklidili bouřlivý, dlouhotrvající potlesk od stojících delegátů a hostů sjezdu, jak uvádí sjezdový protokol.
      N. S. Chruščov Čínští a albánští komunisté začali s kritikou Chruščovova vedení veřejně vystupovat až v r. 1960, kdy již tvrdé kroky snažící se je přinutit k bezvýhradné poslušnosti byly v plném proudu. 31. 12. 1961 uvedl Enver Hodža: „Nikita Chruščov pózuje jako pacifista a pacifista v komunistickém přestrojení, ale je kontrarevolucionář, trockistický revizionista, který slouží imperialismu a buržoazii. Plán, který se snaží uplatnit, zamýšlí přeměnit Sovětský svaz v revizionistický stát, způsobit degeneraci sovětského státu a komunistické strany, zkazit mládež a demoralizovat dělnickou třídu. Pokud tento zrádce nebude zastaven, Sovětský svaz se změní ve fašistický policejní stát.“ (Publikováno v souboru projevů a statí „Supervelmoci“.) Ve spisech Mao Ce-tunga z této doby zdaleka tak zdrcující kritiku Chruščova nenacházím. „I když se stranického a státního vedení Sovětského svazu nyní zmocnili revizionisté, doporučuji našim soudruhům pevně věřit, že široké masy, mnoho členů strany a kádrů Sovětského svazu jsou dobré, že chtějí revoluci, a že vláda revizionistů nebude trvat dlouho.“, uvedl Mao na rozšířené pracovní konferenci ÚV KS Číny 30. 1. 1962. Ve svých projevech a statích z první poloviny 60. let volá Mao po jednotě a spolupráci s SSSR a světovým komunistickým hnutím, po kritice a sebekritice. To vyvrací častá tvrzení, že čínsko-sovětský konflikt vyvolala a usmíření odmítla a znemožnila čínská strana. Zmínku o restauraci kapitalismu v SSSR a jemu poplatných státech nacházím u Mao Ce-tunga až v pozdravu V. sjezdu Albánské strany práce 25. října 1966: „Sovětský svaz, Jugoslávie a všechny tyto země, kde je u moci moderní revizionistická klika, buď změnily barvu, nebo tak právě činí. Kapitalismus tam byl nebo má být obnoven a diktatura proletariátu byla přeměněna v diktaturu buržoazie nebo k této přeměně právě dochází.“ Na plénu ÚV KS Číny 28. 4. 1969 Mao uvedl, že „sovětští revizionisté… jsou buržoazní diktaturou a obnovují diktaturu buržoazie“.
      Výraz „sociálimperialismus“ jsem v Maových pracích zveřejněných anglicky na serveru marxists.org nenalezl. Enver Hodža rozvádí význam tohoto termínu např. ve stati „Všestranná krize v Sovětském svazu“ ze 24. 3. 1970: „Americký imperialismus a sovětský sociálimperialismus jsou úhlavními nepřáteli lidu. Oba bojují proti ostatním národům a zemím, proti revolučním silám. Tento společný cíl je spojuje, sjednocuje. Ale protože jsou imperialisty, mají i vlastní cíle, které je rozdělují a stavějí je proti sobě. Jedním z těchto cílů je ovládnutí světa, přerozdělení světa na sféry a zóny vlivu, při současném tichém vzájemném torpédování pozic v dosavadních sférách vlivu. Proto jsou mezi nimi rozpory, které jsou čím dál naléhavější. Na tyto rozpory se nesmí zapomínat ani je podceňovat. Ve skutečnosti mohou být tak závažné, aby vyústily do ozbrojených konfliktů, do imperialistické války mezi nimi.“ (Ze sborníku „Supervelmoci“.)
      Enver Hodža Enver Hodža došel přes charakteristiku režimu v SSSR jako revizionismu, restaurovaného kapitalismu, diktatury buržoazie a sociálimperialismu až k jeho označení za fašismus. V předmluvě ke vzpomínkové knize „Se Stalinem“ se v r. 1981 obrátil k sovětskému lidu s výzvou: „Musíte zničit diktátorský fašistický režim, který se skrývá za klamné slogany. Musíte vědět, že ti, kteří vás vedou, jsou fašisty, šovinisty a imperialisty. Připravují vás jako palivo do kanónů pro dravé imperialistické války, k zabíjení lidí a pálení a ničení zemí, které chovaly velké naděje ve vlast Lenina a Stalina.“
      Výroky sovětských a jiných jim poplatných vedoucích představitelů vládnoucích komunistických a dělnických stran v 60. - 80. letech (včetně československých) na adresu čínského a albánského vedení uvádět nebudu, byly totiž - na rozdíl od stanoviska protistrany - v češtině široce publikovány a jsou dobře dostupné. Některé jsem uvedl v článku „Maoismus - rozkladná ideologie v komunistickém hnutí“.

      II. Jak mají marxisté definovat sovětský režim po XX. sjezdu KSSS?

      „…Socialismus není nic jiného než nejbližší krok kupředu od státně kapitalistického monopolu. Nebo jinými slovy: socialismus není nic jiného než státně kapitalistický monopol, jenž byl přeměněn, aby sloužil všemu lidu, a proto přestal být kapitalistickým monopolem.“, uvedl Lenin v článku „Hrozící katastrofa a jak jí čelit“ v září 1917 (zvýraznění kurzívou je Leninovo). Z toho jasně vyplývá, že přestane-li socialistický režim sloužit lidu, nýbrž začne sloužit privilegované skupině mocipánů povýšených nad lid, stává se nevyhnutelně státně kapitalistickým monopolem. Tak je tomu bezpochyby v současné ČLR (nikoli na základě učení Mao Ce-tunga, ale jako naprostý výsměch tomuto revolucionáři, k němuž se dnešní čínské vedení formálně stále hlásí!), dost možná i v dalších státech hlásících se dodnes k socialismu. Bylo tomu tak ale i v SSSR a „sovětském bloku“ po roce 1956...?
      „Pak (po zrušení soukromého vlastnictví, pozn. LVE) bude používáno plodů společné práce a výhod ze všech zlepšení a strojů k prospěchu všeho pracujícího lidu, všech dělníků.“, napsal Lenin o socialismu v r. 1903 v brožuře „K vesnické chudině“. Nesloužily už plody společné práce po XX. sjezdu KSSS všemu pracujícímu lidu, ale jen byrokratům, „nové buržoazii“? Pokud by tomu tak bylo, jak je možné, že v SSSR, ČSSR i jiných státech „sovětského bloku“ byla po celá 60. - 80. léta tak vysoká životní úroveň, na niž prostí lidé ještě zcela nezaslepení buržoazní propagandou dodnes vzpomínají, že neexistovala nezaměstnanost, že jim tento režim zajistil kvalitní, bezplatné nebo levné a dostupné školství, zdravotnictví, bydlení…?
      „Slovník vědeckého komunismu“ vydaný Politizdatem v Moskvě v r. 1975 a česky Svobodou v r. 1978 definuje státní kapitalismus jako „hospodářství, které vede stát buď společně se soukromým kapitálem, nebo bez něho, avšak na principech kapitalistického podnikání. Státní kapitalismus existuje jako hospodářské zřízení ve vysoce vyspělých zemích státně monopolistického kapitalismu, v rozvojových zemích, které bojují za ekonomickou nezávislost, a v zemích uskutečňujících přechod od kapitalismu k socialismu“. Doplnění, že může existovat a existuje i v zemích „uskutečňujících přechod od socialismu ke kapitalismu“, je nasnadě. Pak je jen na nás, přikloníme-li se k tezi, že přechodné období státního kapitalismu na přechodu od socialismu ke kapitalismu začalo v „sovětském bloku“ už ve 2. polovině 50. let, nebo za něj budeme považovat až konec 80. let (období gorbačovštiny).
      Nicolae Ceaušescu Sociálimperialismus je dle Leninovy definice ze spisu „Stát a revoluce“ (1916) „socialismus slovy, imperialismus činy“. Označení „sociální imperialisté" osobně pro sovětské vedení po XX. sjezdu nepovažuji za správné, protože SSSR neměl imperiální ambice v tom smyslu, že by chtěl anektovat nějaká území proti vůli jejich lidu nebo cizím státům či územím (mimo „sovětský blok“) silou vnucovat svou politiku. A co se týče samotného „sovětského bloku”, ani jeho státy nebyly nuceny plně kopírovat sovětskou politiku a ani tak nečinily, např. upuštění od kolektivizace zemědělství, rozpuštění některých družstev a zachování soukromé malovýroby např. v Polsku a Maďarsku rozhodně nebylo „vnuceno SSSR” a dané státy na něj více doplatily, než jím získaly. Např. Ceaušescovo Rumunsko, členský stát Varšavské smlouvy i Rady vzájemné hospodářské pomoci, si v hospodářských i politických otázkách zachovávalo od sovětské linie značné odstup, ovšem nikoli směrem k marxismu-leninismu, ale ke kolaboraci se západním imperialismem, což Rumunsku rovněž neprospělo. Vždyť Rumunsko odmítlo i sovětskou vojenskou intervenci v ČSSR v srpnu 1968, stejně jako Albánie (která na protest proti ní vystoupila z Varšavské smlouvy), Čína a Jugoslávie (tyto zbývající státy ovšem do „sovětského bloku“ v té době nepatřily)…
      Proti „sovětské okupaci” ČSSR protestovali svorně maoisté, titovci, trockisté i „demokratičtí socialisté”, ale ani tu nelze považovat za projev „sovětského sociálimperialismu” či dokonce fašismu, když byla realizována na základě předchozích dohod uzavřených s československým vedením a jen díky sabotáži ze strany Dubčekovy kliky, neschopné zabránit otevřené kontrarevoluci. Odpůrci intervence z řad (pseudo)levice dodnes křičí o „potlačení revolučního hnutí”, přitom však alespoň z minimálního povědomí o situaci v ČSSR v r. 1968 je zřejmé, že zanechání volného průběhu událostí by nevedlo k obrodě socialismu na principech marxismu-leninismu, k zavržení sovětského revizionismu a obnově diktatury proletariátu, nýbrž k obnově kapitalismu a zavlečení do chomoutu imperialismu právě tak, jak se stalo po listopadu 1989.
      Ze svých nepatrných znalostí novodobých dějin a vzpomínek pamětníků soudím, že kopírování sovětských vzorů a některé snahy „být sovětštější než Sověti” byly zcela dobrovolnou politikou oportunistů v jednotlivých komunistických stranách, nikoli nějakým dopadem „sovětského sociálimperialismu”.
      J. B. Tito Trockisté považují režimy ve všech státech, kde byly nebo ještě jsou u moci komunistické strany, za státně kapitalistické, ale degeneraci diktatury proletariátu v diktaturu nové buržoazie (byrokracie), ve státní kapitalismus, nestavějí do období po XX. sjezdu KSSS, nýbrž do období po Leninově smrti a potlačení trockistické a jiné opozice Stalinovým vedením. „…buď se byrokracie stává stále více orgánem světové buržoazie v dělnickém státě, svrhne nové formy vlastnictví a uvrhne zemi zpět do kapitalismu, nebo dělnická třída rozdrtí byrokracii a otevře cestu k socialismu.“, napsal Trocký v r. 1938 v dokumentu „Smrtelná agónie kapitalismu a úkoly Čtvrté internacionály: Mobilizace mas okolo přechodných požadavků pro přípravu uchopení moci“. Mnohá obvinění, vznesená Trockým na adresu Stalina a jeho vedení, jsou zcela výstižná pro Chruščovův revizionismus a jeho dovršení, Gorbačovovo likvidátorství. Trockisté však nepovažují za příčinu pádu SSSR a světové socialistické soustavy chruščovovský revizionismus, nýbrž „stalinismus“ - ten „stalinismus“, jenž dal socialistickému táboru teprve vzniknout, jenž teprve umožnil vítězství socialismu v SSSR (Lenin zemřel dříve, než mohlo být socialistické budování završeno, než mohla být dokončena industrializace a kolektivizace), jenž dosáhl porážky fašismu a vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce…! (A čeho dosáhl za tu dobu trockismus…?!)
      Také Josip Broz Tito označoval SSSR ještě za Stalinova života za státně kapitalistický a imperialistický. Inspirace Trockým je zřejmá. A inspirace Chruščova Trockým a Titem v kritice Stalina rovněž…
      „Rozhodně nechceme návrat k policejnímu režimu, který zde panoval před rokem 1989. Ten byl sice založený na vyvlastnění výrobních prostředků, ale naprosto mu chyběl základní předpoklad socialismu – dělnická demokracie. Rozhodovala úzká skupina byrokratů – a to tak, aby se udržela v sedle. Bez demokracie se strnulý systém centrálního plánování nemohl nezhroutit.“, uvádí ve svém programu Nová antikapitalistická levice, jejíž obdiv k Trockému a nenávist ke Stalinovi není žádným tajemstvím. Blízkost či totožnost pozice trockistů a maoistů v hodnocení „minulého režimu“ je zde zvláště nápadná. I proto osobně označení jakékoli části období před listopadem 1989 za „státní kapitalismus“ nevolím.

      III. Kde se stala chyba?

      Mnozí soudruzi považují za velký přínos Lenina a nedostatek Stalina výběr vedoucích kádrů, svých spolupracovníků. Souhlasím s tímto hodnocením. To byla zřejmě jediná, ale osudová Stalinova chyba, že se kolem něho vytvořil kolektiv nepevných funkcionářů s nedostatkem vlastní iniciativy, slabých v teorii, namnoze oportunistů a kariéristů, jak se projevilo po Stalinově smrti. N. S. Chruščov s J. V. Stalinem
      N. S. Chruščov byl bezesporu velmi schopný člověk, bohužel pro komunistické hnutí v negativním smyslu. Fanatický obdivovatel Stalina za jeho života, fanatický odpůrce Stalina po jeho smrti... Dokázal se prosadit na místo Stalinova nástupce odstrčením všech dalších vážných kandidátů včetně Malenkova, který už v čele Rady ministrů a krátce i KSSS stanul. Dokázal vyházet všechny odpůrce kolem sebe, většinu vedoucích funkcionářů ze Stalinovy éry.
      Brežněv byl, dle mých poznatků, také velice schopný pracovník, bezesporu mnohem čestnější a zásadovější než Chruščov. Soudě dle Brežněvových vzpomínkových knih Celina, Znovuzrození a Malá země, byla jeho činnost na nižších pozicích velice záslužná a úctyhodná. Bohužel nebyl silným teoretikem a zřejmě nebyl dostatečně rozhodný a na post generálního tajemníka nestačil, nemluvě o tom, že se do této funkce dostal po 11 letech zhoubného působení Chruščova.
      L. P. Berija Chruščovovský revizionismus nezvítězil až na XX. sjezdu, ale nejpozději současně se Stalinovou smrtí, byť působil samozřejmě již dříve. Už v mnohých sovětských publikacích z konce 40. a začátku 50. let je patrný. Nekonečné nemarxistické žvásty o Stalinově genialitě pocházející od lidí, kteří jej brzy po smrti zostudili, odvrhli a vyhodili z mauzolea, byly jedním z jeho projevů. Kult osobnosti Stalina jako neomylného vůdce (nevytvořený však Stalinem, ale Chruščovem a spol.!) fakticky znemožnil jakoukoli marxistickou diskuzi, vnitrostranickou demokracii a bolševickou kritiku a sebekritiku, jelikož „geniální koryfej všech věd” musel mít pravdu jaksi automaticky. Jestliže byla tato nekritická atmosféra jakžtakž únosná za Stalina, výborného marxisty prosazujícího leninskou politiku, její tragičnost se projevila za Chruščova, jemuž se strana nedokázala postavit, a když se někdo přeci jen proti němu ozval (nejzásadověji a nejdůrazněji ze sovětských komunistů zřejmě V. M. Molotov), bylo už pozdě a zůstal izolován…
      Spor se mezi marxisty-leninovci vede i o úlohu L. P. Beriji. Svědectví pamětníků, obhájců i odpůrců Chruščovovy linie, vypovídají o tom, že Berija stál politicky výrazně napravo od Chruščova, jako první přišel s návrhy kapitalistických reforem, zastával se odstranění Stalinova jména z výčtu klasiků marxismu-leninismu ihned po Stalinově smrti, veřejně Stalina po jeho smrti nesčetněkrát haněl a neskrýval, že ho jeho smrt těší a že jí byl nápomocen (a je pravděpodobné, že přinejmenším nezajištěním pomoci ji urychlil). Bezzásadová stanoviska zastával také v zahraniční politice, např. v rezignaci na socialistický charakter NDR a ve snaze o usmíření s Titovou Jugoslávií. Že se Berija podílel na likvidaci čestných komunistů pro posílení vlastní moci (mezi nimi zřejmě i Ježova), bylo také dokázáno, i v soudním procesu proti němu. Dokonce „svou" knihu o bolševických organizacích v Zakavkazsku nenapsal, nýbrž odcizil autorovi, kterého nechal popravit (např. i dle knihy Felixe Čujeva „Vzpomínky Molotova“). Proces s Berijou a spolupracovníky před jejich popravou v prosinci 1953 byl neveřejný, aby nevyšla najevo provázanost Berijovy bandy s Chruščovem. Zastánci Beriji naopak tvrdí, že všechna obvinění proti Berijovi byla lživá a Berija byl odstraněn, protože byl věrným a poctivým leninovcem a revizionistům překážel.
      V. M. Molotov Sám se domnívám, že nejvhodnějším vedoucím představitelem po smrti Stalina byl V. M. Molotov, v té době však už zřejmě bylo třeba prosadit o generaci mladšího revolucionáře, jenž se sám neúčastnil VŘSR. To se ostatně nepodařilo ani v osobě N. S. Chruščova, který o mnoho mladší nebyl (nar. 1894) a za VŘSR již politicky působil, byť jako menševik, což se tutlalo... Otázka předání vedení socialistické revoluce z rukou generace, která ji sama přivedla k vítězství, do rukou generací mladších, je nesmírně důležitá, závažná a obtížná. V SSSR vedlo omlazení vedení k nástupu gorbačovské kliky, v ČSSR byl stranický aparát na konci 80. let z velké části v důchodovém věku (tedy tvořen aktivními členy KSČ z února 1948), na Kubě jsou v čele staří revolucionáři z roku 1959 dodnes, v KLDR zdegenerovala snaha v udržení kontinuity v pochybný „sociálfeudalismus", v ČLR snad ani o dnešních vedoucích představitelích nelze jako o komunistech, jako o marxistech hovořit.
      Po smrti J. V. Stalina už bohužel v čele žádné vládnoucí komunistické strany a socialistického státu nestál leninovec jeho formátu, schopný dlouhodobě hájit marxistický socialismus v teorii i praxi. Dějiny dokázaly, že ani úsilí Mao Ce-tunga, Envera Hodži, Kim Ir Sena či Fidela Castra nezajistilo trvání diktatury proletariátu po jejich smrti (v případě Fidela po jeho „ochodu do důchodu"). Všechny bývalé socialistické státy, v nichž ještě neproběhla otevřená kontrarevoluce a zachovaly si vedoucí úlohu komunistické strany, přistoupily buď na kapitalistické reformy znamenající rychlejší či pomalejší přechod ke státnímu kapitalismu (ČLR, Vietnam, Laos, Kuba) nebo k záměně diktatury proletariátu diktaturou vůdců, „neomylných" a nekritizovatelných, k (zřejmě) absolutistické vládě jednoho rodu a jím kontrolované vojenské junty (KLDR - o ní mimochodem lze také říci vše to, co sděluje o Brežněvově vedení SSSR Dickhut, tedy z tohoto pohledu lze hodnotit i KLDR jako státní kapitalismus).

      IV. Obnova kapitalismu - úmyslná či neúmyslná?

      L. I. Brežněv Sovětský systém po nástupu Chruščova nemohu považovat za státní kapitalismus a sociálimperialismus proto, že nadále splňoval základní znaky socialistické společensko-ekonomické formace, tj. neexistenci soukromého vlastnictví výrobních prostředků a z něj pramenícího vykořisťování, vedoucí úlohu komunistické strany a centrální plánování. Proto tvrdím, že se jednalo o socialismus, i když revizionistický, neboť se řídil v mnoha ohledech revidovanou, oportunismu poplatnou teorií. Pokud bychom připustili, že šlo o kapitalismus, museli bychom připustit existenci a vládu buržoazie, což by znamenalo, že vysocí státní a straničtí představitelé nebo podnikoví ředitelé a manažeři vlastnili výrobní prostředky. To je ovšem nesmysl, každý představitel, i ten nejvyšší, zastával pouze volené nebo jmenované funkce a v případě svého odvolání z nich přišel o jakoukoli možnost ovlivňovat chod podniků, natož z nich mít nějaký prospěch. To byl i případ samotného Chruščova. Kdyby byl buržoou, měl by po svém odstavení z funkcí nadále obrovskou moc a příjmy. Tak tomu rozhodně nebylo. Také v případě úmrtí jakéhokoli stranického a státního činitele nepřebírali, nedědili jeho funkce a vliv rodinní příslušníci, jako by tomu bylo u kapitalistického soukromého vlastnictví.
      Netroufal bych si tvrdit, že Chruščov, Brežněv, Andropov a Černěnko cílevědomě restaurovali kapitalismus, cíleně oslabovali a rozbíjeli SSSR. Jejich politika k tomuto cíli bohužel vedla, ale nemáme podklady k tomu, abychom mohli tvrdit, že se jednalo o úmysl. Nikoho z nich bych nepodezříval z vazalství k USA či jiným zahraničním mocnostem. Chruščovovský revizionismus však dlouhodobě podlamoval třídní uvědomění sovětského lidu a připravil podmínky k nástupu Gorbačova a jeho nohsledů do vedení strany a státu, aniž by existovaly organizované síly schopné překazit jeho plány, když se po r. 1987 a zvláště 1989 ukázala jeho pravá tvář. V případě Gorbačova a jeho věrných po r. 1987 už lze hovořit o cílevědomé restauraci kapitalismu, ostatně mnozí to po r. 1989 sami přiznali. Přitom však v době „přestavby a otevřenosti" většina z nich hlásala, dokud byla u moci, přechod k „demokratickému socialismu" a „přechod k trhu", zřejmě k modelu „socialistického tržního hospodářství", kapitalismu s vedoucí úlohou komunistické strany, státního kapitalismu typu současné ČLR. Pokud jej mysleli vážně a upřímně, vymkl se jim beztak z rukou a z „přestavby" vyšla vítězně likvidace v rukou Jelcina. M. S. Gorbačov a B. N. Jelcin Ale pakliže byl Gorbačov a jeho souputníci „na straně imperialistů" na konci 80. let, nevyplývá z toho nijak, že by imperialistům sloužili nebo před nimi kapitulovali už Chruščov a Brežněv. Proto nesouhlasím s názory, že sovětské vedení už po XX. sjezdu, od poloviny 50. let spolupracovalo s imperialisty „proti revolučnímu hnutí", cíleně likvidovalo socialismus a nastolilo státní kapitalismus, sociálimperialismus či dokonce fašismus. Pokud by tehdejší sovětské vedení imperialistům skutečně sloužilo, nechalo by volný průběh kontrarevoluci v Maďarsku 1956 či Československu 1968, tak jako nechalo gorbačovské vedení volný průběh kontrarevolucím ve všech zemích socialistického bloku, kde k nim došlo a které je nepotlačily samy. Gorbačov prohlásil na XXVIII. sjezdu KSSS v červenci 1990, že mu pád světové socialistické soustavy nevadí, protože je to pád socialismu „takového, který byl v podstatě variantou stalinského autoritativně byrokratického systému, jakého jsme se sami zřekli".
      Zastánci teze, že po XX. sjezdu vládla v „sovětském bloku“ buržoazie, často argumentují tím, že tehdejší vedoucí představitelé toužili obnovit kapitalismus a zmocnit se výrobních prostředků. To sice někteří z nich po kontrarevoluci potvrdili, ale nebylo jich tolik, aby se dalo hovořit o nějakém obecném, převládajícím jevu mezi předními stranickými a státními činiteli. I tak ale nelze považovat tyto kariéristy za buržoazii pouze proto, že se jí chtěli stát – to by bylo jako považovat za milionáře trhana, který se milionářem touží stát…

      V. Marxisticky objasnit minulost, současnost a budoucnost

      „Bez revoluční teorie nemůže být ani revolučního hnutí“, napsal V. I. Lenin před 110 lety, v r. 1902 v práci Co dělat?. Převládnutím revizionismu a rozkolem v komunistickém hnutí po Stalinově smrti utrpěla marxistická teorie těžkou ránu. Její obnova, zhodnocení vývoje v tomto hnutí a v celém světě a pohledu všech marxistů a pseudomarxistů za posledních už 60 let (od vyjití poslední Stalinovy práce Ekonomické problémy socialismu v SSSR), je nanejvýš aktuálním úkolem.
      Kim Ir Sen Je třeba odpovědět na otázky, proč socialismus v Číně, po desetiletí se řídící idejemi Mao Ce-tunga, zdegeneroval záhy po jeho smrti (ale možná již v posledních letech jeho života) ve státní kapitalismus, pro nějž Dickhutova charakteristika „restaurovaného kapitalismu v SSSR" z doby před 40 lety platí bezezbytku, proč zkrachoval socialismus i v Albánii, jejíž vedení v čele s Enverem Hodžou (zemřel 1985) zásadově oponovalo revizionistickým deformacím z SSSR, ČLR, Jugoslávie i odjinud, proč KLDR marxismus-leninismus otevřeně zavrhla a nahradila revizionistickou „ideologií" čučche a proč dnes už žádný stát řídící se bezvýhradně teorií M-L neexistuje... Nevylučuji, že některá komunistická strana nebo organizace takovou analýzu má, ale já ji neznám.
      Určitě není správné považovat každého jednotlivce a organizaci s jiným názorem na povahu minulého socialismu než je názor náš za agenturu třídních nepřátel. Toto sektářské hodnocení sjednocení a posílení komunistického hnutí neprospěje.
      Mám obavu, že současné světové revoluční hnutí na svého Lenina, schopného sjednotit na základě aktuálních úkolů všechny skutečné revoluční síly a objasnit důležité otázky teorie, historie, současnosti a budoucnosti hnutí, teprve čeká. Pokud takový „Lenin dneška" někde je, ještě o něm nevíme. I to je možné. O existenci Lenina se většina komunistů dozvěděla až po VŘSR a jeho práce poznala ještě později, ačkoli na stejném díle jako Lenin pracovali po léta předtím...
      Pro poznání dějin a teorie M-L je nezbytné poznat a se spisy Marxe, Engelse, Lenina a Stalina srovnat díla Maova, Hodžova, Kim Ir Senova, ale i Trockého, Tita, eurokomunistů, „demokratických socialistů" apod. Bohužel, v češtině je z nich k dispozici velice málo.
      Pro objasnění teorie a dějin revolučního hnutí je potřeba ještě mnoho vykonat. Jenže lidé v produktivním věku musí dnes spíše vydělávat na živobytí než trávit čas studiem marxismu a dějin dělnického hnutí…
      Dělejme pro revoluční teorii a praxi každý, co je v našich silách a co považujeme za smysluplné. Ale mějme přitom na paměti, že teoretizování odtržené od praxe je stejně chybné, jako praxe neopírající se o teorii a založená jen na vlastním rozmaru.

Leopold Vejr