100 let od pražské konference ruské sociální demokracie - 100 let od vyhnání likvidátorů ze strany

Přidáno ve čtvrtek 19. 1. 2012


Lenin v Praze - obraz darovaný KSČ L. I. Brežněvem v r. 1971

      V lednu 2012 si připomínáme 100 let od VI. všeruské konference Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDDSR), jež se konala v Praze ve dnech 18. - 30. 1. 1912 (současného gregoriánského kalendáře, používaného i tehdy v Rakousku-Uhersku), resp. 5. - 17. 1. 1912 (starého juliánského kalendáře, užívaného do r. 1918 v Rusku). Jak uvedl J. V. Stalin na XV. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) /VKS(b)/: „Tato konference měla v dějinách naší strany veliký význam, neboť položila mez mezi bolševiky a menševiky a sjednotila bolševické organizace v celé zemi v jednotnou bolševickou stranu." /Dějiny VKS(b), Svoboda, Praha 1951, s. 147/
      Na VI. celostátní konferenci SDDSR zastupovalo 18 delegátů přes 20 organizací strany z nejdůležitějších oblastí: Moskvy, Petrohradu, Tbilisi, Baku, Saratova, Kyjeva a jiných. Rovnala se proto formálně svým významem sjezdu strany. Ve zprávě o konferenci, ohlašující znovuvybudování rozbitého ústředního aparátu strany a zvolení Ústředního výboru strany, se pravilo, že od té doby, co se utvořila sociální demokracie Ruska jako vyhraněná organizace, byla léta reakce pro stranu lety nejtěžšími. Přes veškerou perzekuci, přes těžké rány zvenčí, přes zradu a kolísání oportunistů ve straně uchránila strana proletariátu svůj prapor a svou organizaci.
      „Netknut zůstal jeden prapor sociální demokracie Ruska, její program a její revoluční odkazy, netknuta zůstala i její organizace, která mohla být podlamována a ochromována, avšak nižádnou perzekucí nemohla být nadobro zničena," uvádělo se ve zprávě o konferenci.
      Konference zaznamenala první příznaky nového rozmachu dělnického hnutí v Rusku a oživení činnosti strany. Na základě zpráv místních organizací konference konstatovala, že „všude v krajích se mezi soc. dem. dělníky energicky pracuje na upevnění místních nelegálních soc. dem. organizací a skupin".
      Konference zaznamenala, že všude v krajích byla se souhlasem přijata velmi důležitá zásada bolševické taktiky v období ústupu - zásada spojování nelegální práce s prací legální v různých legálních dělnických spolcích a organizacích.
      Pražská konference zvolila bolševický Ústřední výbor strany. Jeho členy se stali Lenin, Stalin, Ordžonikidze, Sverdlov, Spandarjan a jiní. Soudruzi Stalin a Sverdlov byli zvoleni do ÚV za své nepřítomnosti, neboť byli ve vyhnanství. Jedním z náhradníků ÚV byl zvolen soudruh Kalinin.
      Pro řízení revoluční práce v Rusku bylo ustaveno akční ústředí (ruské byro ÚV) v čele se soudruhem Stalinem. Členy tohoto byra se stali kromě s. Stalina soudruzi J. Sverdlov, S. Spandarjan, S. Ordžonikidze a M. Kalinin.
      V. I. Lenin J. V. Stalin G. K. Ordžonikidze J. M. Sverdlov M. I. Kalinin Pražská konference zhodnotila veškerý předcházející boj bolševiků proti oportunismu a usnesla se menševiky ze strany vyhnat. Pražská konference tím, že vyhnala menševiky ze strany, ustavila bolševickou stranu jako samostatnou stranu i formálně. Tím, že bolševici ideově a organizačně potřeli menševiky a vyhnali je ze strany, uhájili pro sebe starý prapor strany, SDDSR. Proto byla i nadále až do r. 1918 bolševická strana nazývána Sociálně demokratickou dělnickou stranou Ruska, s dodatkem v závorkách: „bolševiků".
      Po vyhnání menševiků a zorganizování se bolševiků v samostatnou stranu se bolševická strana zpevnila a zesílila. Strana se upevňuje tím, že se očišťuje od oportunistických živlů - v tom záleží jeden z principů bolševické strany jakožto strany nového typu, zásadně odlišné od sociálně demokratických stran II. Internacionály. Strany II. Internacionály, ač se slovy nazývaly marxistickými, ve skutečnosti trpěly ve svém středu odpůrce marxismu, zjevné oportunisty, a připustily, aby tito lidé II. Internacionálu rozvrátili a uvedli do zkázy. Bolševici naopak vedli nesmiřitelný boj proti oportunistům, očišťovali proletářskou stranu od skvrny oportunismu a dosáhli toho, že vytvořili stranu nového typu, stranu leninského typu, stranu, která později vydobyla diktatura proletariátu.
      Kdyby byli v řadách proletářské strany zůstali oportunisté, nebyla by se mohla bolševická strana dostat na správnou cestu a strhnout s sebou proletariát, nebyla by mohla uchopit moc a zřídit diktaturu proletariátu, nebyla by mohla vyjít z občanské války jako vítěz, nebyla by mohla vybudovat socialismus.
      Pražská konference vytyčila ve svých usneseních jako hlavní nejbližší politické požadavky strany minimální program: demokratickou republiku, osmihodinovou pracovní dobu, konfiskaci veškeré statkářské půdy. Ve znamení těchto revolučních požadavků prováděli bolševici kampaň voleb do IV. Státní dumy. Ve znamení těchto požadavků probíhal nový rozmach revolučního hnutí dělnických mas v l. 1912-1914. /Dějiny VKS(b), Moskva 1938, čes. vyd. Svoboda, Praha 1951, s. 146 - 148/

      ***

      Jelikož v carském Ruském impériu byla sociálně demokratická strana v ilegalitě a konání její konference by zde jistojistě skončilo pozatýkáním delegátů, musela se konat v zahraničí. Praha byla vybrána proto, že to bylo město slovanské, tzn. ruští delegáti se zde lépe domluvili a byli méně nápadní než v západní Evropě, bylo z Ruska dobře dostupné a nežili zde ruští emigranti, takže zde carská policie neměla své špicly jako např. v Paříži. Svůj význam mělo také to, že V. I. Lenin znal Prahu už ze svého pobytu v r. 1900 (možná i v r. 1901). Znal se osobně i s tehdejším předsedou ÚV Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické Antonínem Němcem ze zasedání mezinárodního socialistického byra.
      Tyto informace a mnohé další zajímavé údaje o pražské konferenci SDDSR a Leninově pobytu v Praze popisuje Miroslav Ivanov ve své knize „Lenin v Praze", odkud čerpám většinu níže uvedených poznatků. (III. vydání, Svoboda, Praha 1973)
      Po propuštění z vazby opouští Lenin v červenci 1900 Rusko a přesídluje do Mnichova, pošta mu však z konspirativních důvodů chodí přes Paříž. To doručování zdržuje, je proto nutné najít výhodnější tranzitní stanici. Na podzim 1900 se tedy Lenin vypravuje do Prahy vyjednat osobně se spolehlivým soudruhem přebírání korespondence z Ruska a její odesílání do Mnichova, jakož i předávání zásilek v opačném směru. Tím se stal řezbář František Modráček, původně anarchista, v l. 1893 a 1894-95 vězněný, od 1897 člen sociální demokracie. Leninova korespondence byla směřována nejprve na adresu tiskového družstva sociální demokracie ve Smečkách 27, od března 1901 pak do Modráčkova bytu v domě č. 384 ve Vršovicích u Prahy. Na základě této adresy se Leninova žena Naděžda Konstantinovna Krupská domnívala, že zde žije její manžel pod pseudonymem Modráček a přijela ho na jaře 1901 navštívit. Zastihla však jen manžele Modráčkovy, kteří ji pohostili kafem a koňským gulášem, přespala zde a poté odjela do Mnichova. Dům č. 384 na rohu dnešní Charkovské a Černomořské ulice v Praze - Vršovicích dodnes stojí. Nedaleko odtud připomínaly návštěvu Leninovy ženy Sady Naděždy Krupské, dnes Heroldovy. N. K. Krupská
      Z Leninovy korespondence lze soudit, že Vladimíř Iljič pobýval v Praze znovu na jaře 1901, ale není to jednoznačně dokázáno, protože Lenin často v dopisech o místě svého pobytu nepsal pravdu, aby zmýlil policii, pokud by se jí dostaly do rukou.
      V létě 1911 poslal Lenin ze své pařížské emigrace tajně do Ruska Serga Ordžonikidze, aby zřídil komisi, která by měla na starost volbu ruských delegátů na pražskou konferenci. Počátkem listopadu 1911 vyzval Lenin dopisem jednoho ze členů komise, Osipa Aronoviče Pjatnického, aby odjel do Prahy zařídit vše potřebné. Pjatnický předal dopis Lenina Antonínu Němcovi, ten pověřil zabezpečením konference a péčí o delegáty Emanuela Škatulu a Jáchyma Havlenu. Tato péče nespočívala jen v zajištění ubytování a stravování, ale i v seznámení s Prahou a v neposlední řadě zajištění ostříhání, oholení, oblečení a obutí odpovídajícího českým zvyklostem, aby Rusové v Praze nebyli nápadní. Za pozornost stojí, že za obleky sociální demokracie neplatila hotově, ale oděvní firma Stránský výměnou za ně bezplatně inzerovala v soc. dem. tisku.
      Někteří delegáti byli při cestě na konferenci ještě v Rusku zatčeni a příslušné organizace musely proto volit a posílat druhého nebo i třetího zástupce. Představitelé některých organizací se přesto do Prahy nedostali. Ačkoli konspirace ruských bolševiků byla velmi přísná a také čeští organizátoři učinili vše, aby jednání utajili, podařilo se carské policii dostat na pražskou konferenci dva své konfidenty. Jedním z nich byl moskevský carský agent Roman Václavovič Malinovský, místopředseda sociálně demokratické frakce v Dumě, na pražské konferenci dokonce zvolený do ÚV SDDSR(b). Především díky němu byla ještě během jednání do Moskvy odeslána (19. a 27. 1.) podrobná hlášení o průběhu akce, místě konání, včetně detailních údajů o delegátech, jejichž pravá jména však neznal a byl nucen uvádět pouze pseudonymy. Přesto na základě jeho udání carská Ochrana pozatýkala jak některé delegáty vrátivší se z Prahy do Ruska, tak další významné bolševiky v Rusku, např. Ordžonikidze, Sverdlova a Stalina. Druhým přítomným konfidentem byl A. S. Romanov. Po vítězství Říjnové revoluce byli oba popraveni. Konfident R. V. Malinovský
      I agenti pražské policie o konání konference ruských bolševiků a přítomnosti Lenina v Praze věděli. Dochovalo se např. svědectví pamětníka, jemuž už v době jejího konání sdělil konfident Vladimír Vinkler, že v Praze právě pobývá Lenin, a jmenoval ho tímto jménem (pseudonymem). A tak je paradoxní, že zatímco nepřátelé v té době o Leninovi dobře věděli, většina jeho českých pomocníků ho znala jen pod pseudonymem Mayer (Meyer), pod nímž tehdy v Praze pobýval, a teprve po Říjnové revoluci poprvé uslyšela jméno Lenin (či Uljanov) a na základě fotografií v tisku zjistila, že se jednalo o „Mayera"…

      ***

      Konference sestávala z 23 zasedání, která probíhala denně vždy od 10 do 13 a od 15 do 20 hodin. Referent měl na projev 40 minut, dalších 20 minut na shrnutí diskuze, jednotliví diskutující při prvním příspěvku 15 minut, při dalším už jen 5 minut. V závěru vystoupil německy Antonín Němec, Lenin ho překládal do ruštiny. Po skončení konference navštívili ruští bolševici Národní divadlo, kam jim vstupenky zajistil pokrokově orientovaný kapelník František Picka.
      Lidový dům v pražské Hybernské ulici, místo konání konference Jednání probíhalo v Lidovém domě v Hybernské ulici, tehdejším i současném sídle sociálně demokratické strany (dnes by zde ovšem bolševiky jednat nenechali). Lidový dům vstoupil do dějin ještě jednou na podzim 1920, když o něj vedli dělníci krvavý boj s policií, hájící zájmy pravicových sociálně demokratických vůdců, rozhodnutých si majetek strany přivlastnit, což se jim díky pomoci buržoazní represe podařilo. Proti revolučním dělníkům a proti bolševikům v té době už stáli i mnozí ti, kteří v l. 1900 a 1912 v Praze jednali s Leninem a pomáhali mu, mezi nimi Antonín Němec, Josef Stivín i František Modráček. Boj o Lidový dům vyústil v generální stávku a celé střetnutí revolucionářů s reformisty pak v založení Komunistické strany Československa, jejíž ustavující sjezd se konal 14.-16. května 1921 v Národním domě v Praze - Karlíně. Lidový dům tak stál u rozchodu ruských i českých revolucionářů se zrádci a kompromisníky.
      V l. 1953 - 1990 se v Lidovém domě nacházelo Muzeum V. I. Lenina a místnost, v níž se konference konala, byla upravena do původního stavu a nesla název Leninova síň. V r. 1988 se muzeum chlubilo 32 500 exponáty, navštěvovalo jej ročně 140 000 návštěvníků, v archívu bylo přes 3 000 darů, 2 000 plakátů, přes 3 000 diapozitivů a mnoho dalších historických dokumentů. Muzeum mělo 26 výstavních sálů, z nichž tři největší zaujímaly plochu 355 čtverečních metrů. (V. Cibula: Objevujeme Prahu, Albatros, Praha 1988, s. 231)
      Delegáti VI. všeruské konference SDDSR byli ubytováni ve třech hotelích a v bytech českých sociálních demokratů. Nejvíce pohromadě - čtyři - jich bydlelo v hotelu Belveder na Letné (dnes vysokoškolská kolej a hostel Mikoláše Alše, Na Výšinách 2, Praha 7 - Bubeneč). Po svém příjezdu do Prahy je zde navštívil i Lenin. Výhodou hotelu bylo, že patřil sociálně demokratickému okresnímu důvěrníku Františku Regnerovi. Zde byli umístěni delegáti bez pasů, zatímco nájemníci zbývajících dvou hotelů museli mít doklady v pořádku. Jedním z nich byl hotel Myška na Žižkově, na křižovatce U Bulhara poblíž hlavního nádraží (tehdy nádraží císaře Františka Josefa), kde pobýval i Lenin. Kniha přesnou polohu tohoto hotelu Myška neuvádí a nepřináší ani jeho fotografii, ale z textu je zřejmé, že později se jmenoval Tatra a nacházel se v dnešní Husitské ulici. V době vydání knihy ještě fungoval a autor zde po stopách Leninova pobytu (bezvýsledně) pátral. V r. 2012 už se nepodařilo zjistit, o který objekt se jednalo a zda ještě existuje (doplňující informace uvítáme). Doloženo je, že v hotelu Myška platil Lenin za noc 1 korunu 60 haléřů.
      Druhý hotel pro delegáty se řádnými doklady byl hotel Tichý na Žižkově, v době vydání knihy „Lenin v Praze" už zrušený. Kromě hotelu Myška spal Lenin ještě v bytě žižkovského dělníka. S Leninem byl ubytován pouze jediný delegát, představitel petrohradských dělníků Jevgenij Petrovič Onufrijev. Ten navštívil Prahu v r. 1957 a pokoušel se své někdejší a Leninovo bydliště nalézt, ale nepodařilo se mu to a ani rozsáhlé pátrání s pomocí výzev sdělovacích prostředků v té době nevedlo k jeho lokalizaci. Účastník konference, spolubydlící Lenina J. P. Onufrijev v době kolem r. 1912 Účastník konference, spolubydlící Lenina J. P. Onufrijev v r. 1957
      Po skončení konference Lenin odjel do Lipska zajistit tisk rezolucí a jejich propašování do Ruska. Před svým odjezdem uložil Ordžonikidzemu, aby všem dělnickým delegátům živícím rodiny zajistil peněžitou pomoc. Při odjezdu z konference byl Lenina vyprovodit do vlaku Václav Vacek, první poválečný komunistický primátor Prahy (v l. 1946 - 1954).
      Karel Kreibich Antonín Zápotocký Maxim Gorkij Na pražské jednání SDDSR byl pozván i významný ruský marxista - emigrant G. V. Plechanov, který s Leninovou činností nesouhlasil a účast odmítl, a také Maxim Gorkij, jenž však byl policejně sledován a nechtěl svým příjezdem konferenci prozradit, proto se omluvil. O výsledcích pražské konference napsal Lenin Gorkému počátkem r. 1912: „Konečně se podařilo, přes likvidátorskou pakáž, stranu a její Ústřední výbor obrodit. Doufám, že se s námi nad tím zaradujete." /Dějiny VKS(b), čes. vyd. 1951, s. 147; Spisy, sv. 35, čes. vyd. 1962, s. 10/
      Podle pamětníků, z nichž někteří zaznamenali své vzpomínky písemně už po Říjnové revoluci a za první republiky, další je pak sdělili po 2. světové válce a v 50. letech, se Leninovi v Praze velmi líbilo. Nechal se provádět od českých soudruhů po městě a obdivoval jeho památky, o nichž měl značné vědomosti a sděloval je ostatním. Zajímal se také o český jazyk a studoval česko-ruský slovník. Antonín Zápotocký, který se setkal s Leninem v létě 1920 na sjezdu Komunistické internacionály, byl překvapen, že Lenin rozumí česky. I v té době byl spatřen při čtení učebnice češtiny a Karlovi Kreibichovi žertem řekl, že se bude učit česky, aby mohl události v Československu přímo sledovat. Škoda, že na to Leninovi zbylo tak málo času…

Leopold Vejr