Enver Hodža: Se Stalinem (3/5)

Přidáno ve čtvrtek 26. 3. 2009


Enver Hodža

      Tirana, 1981

      Zatímco světový kapitalismus jako zastaralý pořádek slábl a upadal, socialismus v Sovětském svazu triumfoval jako nový řád budoucnosti a stával se stále silnější oporou světové revoluce. Za těchto okolností byl kapitalismus nucen využít všech svých prostředků k zasazení smrtelného úderu velkému socialistickému státu proletářů, který ukazoval světu cestu k úniku z vykořisťování. Proto se kapitalisté připravili a zahájili druhou světovou válku. Zrodili, podporovali, podněcovali a ozbrojili hitlerovce pro „válku proti bolševismu", proti Sovětskému svazu, a k realizaci jejich snu o „životním prostoru" na východě. Sovětský svaz pochopil nebezpečí, které mu hrozí. Stalin byl ostražitý, věděl dobře, že všechna obvinění připravená proti němu mezinárodní kapitalistickou buržoazií, ve kterých se tvrdilo, že nebojuje proti rostoucímu nacismu a fašismu, jsou slogany, které lze očekávat od této buržoazie a hitlerovské páté kolony, aby oklamala světové mínění a realizovala své plány útoku na Sovětský svaz.
      7. kongres Kominterny, který se konal v roce 1935, správně popsal fašismus jako největšího nepřítele lidu v konkrétní situaci té doby. Na přímý podnět Stalina tento kongres vyhlásil heslo lidové antifašistické jednotné fronty, která by měla být vytvořena v každé zemi s cílem potlačení agresivních plánů a dravých aktivit fašistických států, aby se národy mohly postavit těmto plánům a těmto činnostem s cílem zabránit nové imperialistické válce, která ohrožovala svět.
      Nikdy, v žádném okamžiku, Stalin nezapomínal na nebezpečí, které hrozí Sovětskému svazu. Po celou dobu proti němu rezolutně bojoval a dal jasné instrukce, že strana musí být připravena na nadcházející bitvy, že sovětské národy musí být marxisticko-leninsky ocelově sjednoceny, že sovětské hospodářství musí být socialisticky konsolidováno, že obranný systém v Sovětském svazu musí být posílen hmotně i kádrově, a mít revoluční strategii s revoluční taktiku. Byl to Stalin, kdo ukázal pomocí fakt ze života, že imperialisté jsou váleční štváči a imperialismus je nositelem kořistnickém války. Proto učil, že lid musí být neustále bdělý a vždy připravený se vypořádat s jakoukoli akcí hitlerovských nacistů, italských fašistů a japonských militaristů, spolu s dalšími kapitalistickými světovými velmocemi. Stalinova slova, cenná nad zlato, se stala návodem pro proletáře a národy světa. Stalin navrhuje, aby vlády mocností kapitalistické západní Evropy vytvořily alianci proti hitlerovcům, ale tyto vlády tento návrh zamítly, ba dokonce porušily alianci jimi předtím vytvořenou se Sovětským svazem, protože doufaly, že hitlerovci odstraní „setbu bolševismu" a vytáhnou kaštany z ohně za ně.
      Tváří v tvář takové mimořádně závažné a nebezpečné situaci, bez možnosti přesvědčit vládní úředníky takzvaných západních demokracií uzavřít společnou protifašistickou alianci, považoval Stalin za nutné jednat tak, aby válka proti Sovětskému svazu byla odložena, s cílem získat čas, aby dále posílil jeho obranu. Za tímto účelem byl podepsán pakt o neútočení s Německem. Tato dohoda sloužila jako modus vivendi k dočasnému odvrácení nebezpečí, protože Stalin viděl hitlerovskou agresivitu, a umožnil pokračování příprav proti ní.
      Mnoho buržoazních a revizionistických politiků a historiků tvrdí, že hitlerovská agrese zastihla Sovětský svaz nepřipravený a vinu za to přikládají Stalinovi! Ale fakta vyvracejí tato obvinění. Každý ví, že hitlerovské Německo, jako agresivní stát, porušilo pakt o neútočení a lupičským a věrolomným způsobem využilo strategické překvapení a početní převahu obrovské síly asi 200 divizí svých i spojenců, a uvrhlo je do „blitzkriegu" podle Hitlerova plánu, podle kterého měl být Sovětský svaz obsazen a poražen během ne více než dvou měsíců!

      Ale každý ví, co se stalo ve skutečnosti. „Blitzkrieg", které slavil úspěch v celé západní Evropě, na Východě neuspěl. S velkými silami v zázemí, s podporou všech sovětských obyvatel vyčerpala ustupující Rudá armáda síly nepřítele, aby pak přešla do protiútoku a rozdrtila jej postupnými údery, což nakonec donutilo hitlerovské Německo bezpodmínečně kapitulovat. Historie již zaznamenala rozhodující roli SSSR při porážce hitlerovského Německa a obecně rozdrcení fašismu za druhé světové války.
      Jak by mohl Hitlerův plán „blitzkriegu" proti Sovětskému svazu být poražen, a jak by mohla tato země sehrát tak významnou úlohu v záchraně lidstva z fašistického otroctví bez předchozí všestranné přípravy na obranu, bez ocelové síly a pevnosti socialistického systému, který za druhé světové války odolal ve své největší a nejtěžší zkoušce? Jak lze tato vítězství oddělit od mimořádně velkých zásluh Stalina o přípravu země na imperialistickou agresi, o porážku hitlerovského Německa a o historické vítězství nad fašismem? Jakékoli ďábelské pokusy chruščovovských revizionistů oddělit Stalina od strany a sovětského lidu v souvislosti s rozhodující úlohu socialistického státu v tomto vítězství jsou rozbity napadrť tváří v tvář historické realitě, kterou nemůže žádná síla vyvrátit nebo snížit, ani ji vymazat. Válka sovětských národů se Stalinem v čele vedla k osvobození řady zemí a národů z nacistického otroctví, přinesla zavedení lidové demokracie v několika zemích východní Evropy a dala silný impuls pro národní osvobození, antiimperialistické a antikolonialistické boje, díky čemuž se koloniální systém rozpadl a zhroutil, a vytvořila nový poměr sil ve světě ve prospěch socialismu a revoluce.
      Chruščov byl tak opovážlivý, že obvinil Stalina jako osobu „odtrženou" od reality, která údajně neznala situaci v Sovětském svazu a ve světě, která údajně nevěděla, jak jsou rozmístěny síly Rudé armády a řídila je používajíc školní globus jako mapu!
      Dokonce i takové hlavy světového kapitalismu jako Churchill, Roosevelt, Truman, Eden, Montgomery, Hopkins a jiní byli nuceni uznat nepopiratelné zásluhy Stalina, i když se ve stejné době nijak netajili svým nepřátelstvím k marxisticko-leninské politice a ideologii a Stalinovi osobně. Četl jsem jejich vzpomínky a viděl, že tyto hlavy kapitalismu hovoří o Stalinovi jako o státníku a vojenském stratégovi, popisují ho jako velkého muže „obdařeného mimořádným smyslem pro strategii", „s mimořádnou bystrostí mysli v rychlém porozumění problémům". Churchill řekl o Stalinovi: „Respektuji tohoto velkého a skvělého člověka..., jen velmi málo lidí na světě by mohlo pochopit problémy, které jsme řešili dokonce několik měsíců, během několika minut. On pochopil všechno ve vteřině".
      Chruščovisté chtěli vytvořit iluzi, že ne Stalin, ale oni údajně vedli Velkou vlasteneckou válku Sovětského svazu proti nacismu! Ale celý svět ví, že se během té doby ukrývali ve stínu Stalina, na kterého pěli pokrytecké hymny chvály, říkajíce: „Za všechna naše vítězství a úspěchy vděčíme velikému Stalinovi" atd., atd., v době, kdy se chystali rozmetat tato vítězství. Skutečné hymny vycházející od srdce zpívali slavní sovětští vojáci, kteří vstupovali do historických bitev se jménem Stalina na rtech. Jakkoli daleko od Sovětského svazu, albánští komunisté a lid cítili velkou roli Stalina velmi silně a důvěrně v nejzásadnějších okamžicích naší země zkoušené italskou a německou fašistickou okupací, kdy se rozhodovalo o osudu naší vlasti, zda zůstane v otroctví nebo se dočká svobody a světla. Během nejtěžších dnů války byl Stalin vždy vedle nás. On posiloval naše naděje, osvětloval naši budoucnost, zoceloval naše srdce a vůli, zvyšoval naši důvěru ve vítězství. Mnohokrát poslední slova albánských komunistů, vlastenců a partyzánů, pokládajících své životy na bojištích nebo tváří v tvář nepřátelským šibenicím, kulometům a samopalům, zněla: „Ať žije komunistická strana!", „Ať žije Stalin!"
      Nejednou se stávalo, že prostřelujíce srdce synů a dcer našeho národa, nepřátelské kulky současně prostřelovaly dílo Stalina, které střežili ve svých hrudích jako nejcennější poklad. Navzdory otevřeným i skrytým snahám vnitřních i vnějších nepřátel Sovětského svazu o sabotáž socialismu po druhé světové válce, správnost Stalinovy politiky udávala tón v řešení velkých mezinárodních problémů. Válkou zničená země Sovětů, která ztratila 20 milionů lidí na bojištích, byla rekonstruována s ohromující rychlostí. Tato skvělá práce byla provedena sovětským lidem, dělnickou třídou a družstevním rolnictvem, pod vedením bolševické strany a velkého Stalina.
      V letech druhé světové války revizionizmus posílil zradou Browdera, bývalého tajemníka Komunistické strany USA, který spolu se svými revizionistickými spolupracovníky rozpustil stranu a vstoupil do služeb amerického imperialismu. Browder byl pro likvidaci jakéhokoli vymezení hranice mezi buržoazií a proletariátem, mezi kapitalismem a socialismem, pro jejich sloučení do jednoho světa, byl proti revoluci a občanské válce a pro mírovou koexistenci tříd ve společnosti. Dá se říci, že s touto „bílou linií", se svou kapitulantskou politikou, předešel Browder Tita, který pro své antimarxistické a antileninské názory a stanoviska vstoupil v ideologický a politický konflikt se Sovětským svazem v době války, i když tento konflikt vypukl otevřeně až po válce. Po mnoha trpělivých pokusech navrátit renegáta Tita k linii hnutí, když se přesvědčili, že je nenapravitelný, Stalin, bolševická strana a všechny ostatní skutečné komunistické strany na světě ho jednomyslně odsoudili. Stalo se zřejmým, že Tito pracuje ve službách světového imperialismu, spoléhaje se na americký imperialismus a ostatní kapitalistické státy a jimi podporován. Připojuje se k chóru buržoazní propagandy, ve snaze zúročit kredit, kterého se mu dostalo od imperialistů, Tito mimo jiné pomluvil Stalina, že údajně připravoval útok proti Jugoslávii. Čas ukázal, že Tito lže. V různých rozhovorech, které jsem měl velkou čest vést se Stalinem, mi Stalin řekl, že nikdy neexistovala a nemohla existovat jakákoli myšlenka útoku Sovětského svazu na Jugoslávii. Jsme komunisté, řekl Stalin, a nikdy nenapadneme cizí zemi, tedy ani Jugoslávii, ale budeme odhalovat Tita a titoisty, což je naší povinností jako marxistů. To, zda zůstane Tito u moci, nebo bude v Jugoslávii svržen, to je otázka vnitřní, se kterou se musí vypořádat národy Jugoslávie. Není na nás zasahovat do této aféry, řekl. Gang Nikity Chruščova byl povzbuzován a podporován ve svých útocích proti Stalinovi odpadlíkem Josipem Brozem Titem, který se otevřeně odhalil již daleko dříve, a později Mao Ce-tungem a spol. a ostatními revizionisty různých odstínů. Ve skutečnosti všichni z nich byli přisluhovači kapitalismu, zaměření na zničení socialismu v Sovětském svazu zevnitř, znemožňující vybudování socialismu v Jugoslávii a konsolidaci socialismu v Číně a na celém světě. To je důvod, proč odporovali Stalinovi, v němž viděli silného muže, proti kterému se neodvážili nic namítat, dokud byl naživu.
      Tito zrádci byli pokračovateli sociálních demokratů, revizionistů, oportunistických renegátů z Druhé internacionály, pokračovatelé jejich neslavného díla za jiných okolností a podmínek. Tvrdili, že uplatňují organizační formy boje „úměrně" situaci a údajně vytvářejí nové nápady „korekce" a doplnění marxismu-leninismu v souladu s duchem doby, atd. Bez ohledu na jakékoli formální rozdíly, které se projevovaly v jejich názorech a postojích, měla tato spodina jeden cíl: bojovat proti marxismu-leninismu, popírat naprostou nezbytnost proletářské revoluce, zničit socialismus, potlačit třídní boj a zabránit svržení staré kapitalistické společnosti v základech. Stalin byl skutečný internacionalista. Vzal v úvahu zvláštní vlastnosti každého sovětského státu, ze kterých byl vytvořen sovětský stát jako svaz mnoha republik, které byly složeny z mnoha národů, mnoha národností, a proto zdokonalil řízení těchto republik a současně respektoval jejich rovná práva. Díky správnému uplatňování marxisticko-leninské národností politiky se Stalinovi podařilo zformovat a upevnit bojovnou jednotu různých národů Svazu sovětských socialistických republik. Jako hlava strany a sovětského státu přispěl k transformaci vězení národů - starého carského Ruska - ve svobodnou, nezávislou a suverénní zemí, kde národy a republiky žily v souladu, přátelství a jednotě, s rovnými právy. Stalin znal národy a jejich historickou formaci, znal jednotlivé charakteristiky kultury a psychologie jednotlivých národů a vedl je marxisticko-leninským směrem. J. V. Stalin
      Internacionalismus Josefa Stalina je jasně patrný také ze vztahů, které prosazoval se zeměmi lidové demokracie, které měl za svobodné, nezávislé, suverénní státy, blízké spojence Sovětského svazu. Nikdy neuvažoval o tom, že by tyto státy měly být ovládány Sovětským svazem, ani politicky, ani ekonomicky. To byla správná marxisticko-leninská politika, kterou sledoval Stalin.
      Ve svých pamětech jsem psal o své žádosti Josefu Stalinovi v roce 1947 v souvislosti s vytvořením nějaké albánsko-sovětské společnosti, která by využívala naše podzemní bohatství. Řekl mi, že nezakládají společné podniky s bratrskými zeměmi lidové demokracie, a vysvětlil mi, že i první kroky, které byly v tomto směru podniknuty některými zeměmi lidové demokracie, považuje za mylné. Je naší povinností, pokračoval Stalin, nabídnout zemím lidové demokracie technologii, kterou budeme vlastnit, a ekonomickou pomoc, kterou jsme schopni poskytnout, a musíme být vždy připraveni je podporovat. Tak Stalin smýšlel, a tak i jednal.
      Chruščovisté naopak nesledovali takový kurs. Pustili se cestou mazané spolupráce s kapitalisty, vytvoření vojenské, politické a ekonomické „jednoty" s bývalými zeměmi lidové demokracie ve svém vlastním zájmu, a to na úkor ostatních.
      Proměnili Varšavskou smlouvu v nástroj k uvržení svých nových kolonií do otroctví, formami a způsoby údajně socialistickými. Transformovali Organizaci Varšavské smlouvy z organizace vzájemné hospodářské pomoci, kterou byla v době Stalina, ve způsob kontroly a využívání jejích členských zemí. Proto politika Josefa Stalina při řešení všech hlavních politických, ideologických a ekonomických problémů byla jednou věcí, zatímco politika chruščovistů a dalších moderních revizionistů je něco zcela jiného. Stalinova politika byla zásadová a internacionalistická, zatímco politika sovětských revizionistů je kapitalistická, zotročující ostatní národy, kteří padli nebo padají do jejich pastí. Imperialisté, Tito, chruščovisté a všichni ostatní nepřátelé obvinili Stalina tvrdíce, že po druhé světové válce rozdělil sféry vlivu v dohodě s bývalými protifašistickými spojenci - Spojenými státy americkými a Velkou Británií. Čas poslal všechna tato obvinění do odpadkového koše, stejně jako tomu bylo u všech ostatních...
      Po druhé světové válce Stalin obhájil s příkladnou spravedlností národy, jejich národně osvobozenecký boj a jejich národní a sociální práva proti chamtivosti svých bývalých spojenců v protifašistické válce. Nepřátelé komunismu, od mezinárodní buržoazní reakce až po chruščovisty a všechny ostatní revizionisty, se snažili všemi prostředky očernit a narušit všechny ctnosti, čisté úmysly a činy tohoto velkého marxisty-leninovce a diskreditovat první socialistický stát, zřízený Leninem a Stalinem. S velikou chytrostí chruščovisté, tito noví učedníci Trockého, Bucharina, Zinověva a Tuchačevského, vyvolali sebevědomí a pocit nadřazenosti v těch, kteří se zúčastnili války. Podporovali výsady pro elitu, otevřeli cestu byrokracii a liberalismu ve straně a státě, znásilnili skutečné revoluční normy, a postupně se jim podařilo lidu implantovat poraženeckého ducha. Představovali všechno zlo své činnosti, jako by vycházelo z „krutých a sektářských postojů, způsobů a stylu práce" Stalina. Tyto ďábelské skutky těch, kteří drželi kámen a skrývali ruce, oklamaly dělnickou třídu, družstevní rolnictvo a inteligenci a rozhýbaly všechny disidentské elementy, které do té doby zůstávaly v utajení. Disidentům, kariéru hledajícím a zdegenerovaným elementům, bylo řečeno, že za nimi přišla doba „skutečné svobody", a tuto „svobodu" že přinesl Nikita Chruščov a jeho skupina. Tak byla připravena půda pro likvidaci socialismu v Sovětském svazu, pro svržení diktatury proletariátu a nastolení „všelidového státu", který ve skutečnosti neměl být ničím než diktátorským státem fašistického typu, jako je tomu nyní.

z angličtiny přeložil Luděk Kobza