NECHCEME KAPITALISMUS! SOCIALISMUS JE LEPŠÍ!
aneb Zamyšlení nad návrhy programových dokumentů VIII. sjezdu KSČM (5/5)

Přidáno ve středu 7. 12. 2011


Milan Havlíček

      Úvodní referát soudruhů Čeňka Ulricha a Milana Havlíčka přednesený s. Milanem Havlíčkem na XXI. pražské teoreticko-politické konferenci "K návrhům programových dokumentů VIII. sjezdu KSČM" 22. října 2011

      Pokračování z 1., 2., 3. a 4. části.

      Dalším dokumentem předloženým k vnitrostranické diskusi je Socialismus v 21. století. Již na posledních dvou sjezdech normální funkcionáře strany tento dokument nezajímal, a proto jej s úlevou jen vždy brali na vědomí jako nějaké nutné zlo. Uvedený dokument nenahrazuje ani krátkodobý program strany a ani dlouhodobou programovou vizi.
      Schizofrenní na rozhodnutí ústředního výboru předložit uvedený dokument do celostranické diskuse na výročních členských schůzích je především v tom, že z jedné strany nechce, aby se funkcionářský aktiv vzdělával, utíká od dialektického a historického materialismu, od marxismu-leninismu, zamlčuje současný teoretický stav v rámci mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, ale z druhé ukládá, aby se k uvedenému dokumentu členská základna vyjádřila.
      Ústřední výbor dopředu věděl, že skutečná odborná stanoviska k tomuto dokumentu budou jen výjimkou. Dokonce je nebezpečí, že stanoviska okresních konferencí budou dílem jednotlivců a stud z nepochopení dokumentu jen donutí delegáty nepřekážet.
      Autoři nové vize socialismu se zříkají vědeckého, marxisticko-leninského pohledu na socialismus. O leninismu se nezmiňují vůbec.
      Marxe a Engelse se slovně dovolávají všichni, ale zcela ignorují podstatu jejich učení. Jestliže klasikové vědeckého socialismu chápou socialismus dialekticky, tvůrci nové vize socialismu chápou socialismus v převážné míře metafyzicky, nejsou tudíž schopni odhalit ani základní rozpor socialismu, jenž se stává zdrojem jeho dalšího progresivního vývoje.
      Dialektické pojetí socialismu představuje socialismus jako přechod od kapitalismu ke komunismu, tedy jako přechod od třídní k beztřídní společnosti. Jeho základní rysy musí tedy být poznamenány jednak mateřskými znaménky kapitalismu, jednak výhonky komunismu.
      Právě v tom je základní rozpor socialismu, z něhož se následně odvíjí dynamika jeho vývoje. To ovšem znamená jasně vymezit mimikry kapitalismu a podat základní charakteristiku komunismu. Bez těchto skutečností nelze vytvořit dialektické pojetí socialismu. O uvedených aspektech však v předložených dokumentech není ani zmínky.
      Tím, že se autoři ve svých dokumentech zříkají vědeckého pojetí socialismu, docházejí ke zcela chybnému pohledu na jeho materiální základ. Vycházejíce z jakýchsi obecných zákonů výroby promítají ve skutečnosti do socialismu zákony kapitalistické výroby, které slovně zlibozvučňují na „socialistické tržní hospodářství". Proto se do pojmu společenské vlastnictví výrobních prostředků v jejich pojetí dostávají oddělené ekonomické subjekty, včetně subjektů soukromých, které mezi sebou soutěží, vzájemně si konkurují a o hospodářské efektivnosti podniků a o pracovních zásluhách jejich zaměstnanců rozhodují tržní prvky.
      Princip hmotné zainteresovanosti, který po XX. sjezdu KSSS nahradil socialistický princip mzdové diferenciace, aby tak přispěl ke kapitalizaci socialistických výrobních vztahů, se má opět stát motivačním stimulem individuálních pracovních činností v „moderním socialismu", přestože pramení z podstaty kapitalistické výroby.
      Konkurence ekonomických subjektů a tržní cenotvorba mají ovládnout podstatnou část ekonomiky jejich socialismu. Člověk se nestačí divit, co mohou stvořit „kreativní myslitelé" ve dvacátém prvním století! Pluralita ve vlastnictví výrobních prostředků je možná pouze v období přechodu od kapitalismu k socialismu, není však možná v období vyspělého socialismu a jeho dalšího progresivního vývoje směrem ke komunismu. Izolovaní výrobci, kteří se skrývají pod pojmem společenského vlastnictví, budou specializovaní na výrobu konečných užitných hodnot, budou produkovat pro trh, na němž budou výrobky stát jeden proti druhému jako klasické zboží. Izolovaní výrobci tedy budou své výrobky prodejem na trhu přeměňovat ve zboží za účelem maximálního zisku.
      Výrobní plán, jehož se autoři „moderního socialismu" dovolávají, se za této situace stane neúčinným nástrojem řízení socialistické ekonomiky. Rozhodujícím regulátorem „socialistické výroby" se stane zákon hodnoty. To ostatně otevřeně přiznává i J. Dolejš: „Zákon hodnoty a nadále se vyvíjející tržní kategorie budou zprostředkovávat pohyb socialistické ekonomiky a vykonávat funkci objektivní zpětné vazby subjektivních hospodářských rozhodnutí společnosti." A k tomu ještě dodává: „Socialistická ekonomika bude ekonomikou rozvinuté zbožní výroby." Svatá prostoto! Vždyť ve formě hodnoty výrobků vězí „…již v zárodku celá kapitalistická výrobní forma…" a „…zákon hodnoty je právě základním zákonem výroby zboží, tedy i její nejvyšší formy, kapitalistické výroby…" (B. Engels: Anti-Dühring, Svoboda, Praha 1949, s. 265-7).
      A má-li být socialistická ekonomika ekonomikou rozvinuté zbožní výroby, pak v žádném případě nemůže jít o ekonomiku socialistickou, neboť progresivní tendencí socialistické ekonomiky je právě odstranění zbožní výroby, předpokladem čehož je vznik jediného celospolečenského vlastnictví výrobních prostředků.
      (Ekonomika socialismu „tvůrčích novátorů" nebude schopna vytvořit materiální základ dalšího progresivního společenského vývoje, nebude schopna vytvořit podmínky pro vznik ekonomiky času. Vytvoření ekonomiky času, o níž se autoři zmiňují, a to na základě tržních vztahů, je myslitelné pouze v hlavách pomatených intelektuálů, kteří se zhlížejí v eklekticismu.)
      Na kapitalistickém základě „socialistické tržní ekonomiky" nelze nikdy úspěšně řešit ani ekologické problémy, ani realizovat socialistickou kulturní revoluci, změnit myšlení a způsob života lidí, a tak veškerá pojednání o těchto sférách společenského života stávají se pouhou ekvilibristikou slov a všechny ušlechtilé hodnoty společenského vědomí „nové hvězdy socialismu" zůstanou pouhou utopií. Pouze ono náboženství bude v koexistenci s ateismem vzkvétat, neboť „socialistická tržní ekonomika" neodstraní jeho sociální kořeny.
      Tvůrci sjezdového dokumentu revidují historickou úlohu dělnické třídy. Hybnou silou společenských změn se má stát kognitariát, prekariát, ale i subjekty jiné. Dělnickou třídu posadili autoři na chvost vývoje, protože poroste úloha a pozice inteligence jako inspirátora a předního nositele nové racionality.
      A přitom dělnická třída přes všechny své kvalitativní proměny zůstává nejvykořisťovanější třídou kapitalistické společnosti, a proto coby nejrevolučnější síla má objektivní zájem stát se hrobařem kapitalismu. Nic na tom nemění fakt, že v nejvyspělejších kapitalistických zemích došlo k procesu otupování kapitálového vztahu v důsledku částečného podílu dělnické třídy na vykořisťování zemí v neokoloniálním postavení.
      Tato tendence není věčná. Její dočasnost je dána jednak nerovnoměrným vývojem kapitalismu v imperialistickém období, který dle stále platné Leninovy teorie socialistické revoluce může zažehnout jiskru revoluce v nejslabších článcích řetězce imperialistických zemí, tedy právě v oněch neokoloniálních zemích, jak jsme toho svědky kupříkladu v Latinské Americe, a tím odbourávat ony výhody podílu na vykořisťování, jednak neustálým zefektivňováním procesu kapitalistické produktivity práce, který se po porážce socialismu v SSSR a v zemích střední a jihovýchodní Evropy bude bez zábran dále prohlubovat.
      Historickým úkolem dělnické třídy však není jen se stát hrobařem kapitalismu, nýbrž i tvůrcem beztřídní společnosti. Jen dělnická třída může tohoto cíle dosáhnout, neboť vzhledem ke svému postavení ve společenské dělbě práce za socialismu je předurčena být i nejrevolučnější silou prosazující progresivní společenský vývoj, pokud však není zrazena svými předáky.

      Volební plakát prvorepublikové KSČ V politickém systému „Socialismu v 21. století" odmítají jeho duchovní otcové úhelný kámen marxismu, to je nejrozvinutější formu demokracie v dějinách, kterou Marx nazývá - diktaturou proletariátu. Autoři nepochopili dialektický vztah mezi demokracií a diktaturou v dějinách třídní společnosti.

      Jestliže v kapitalismu existuje buržoazní demokracie pro menšinu v dialektickém vztahu s diktaturou proti většině, v socialismu existuje socialistická demokracie pro většinu v dialektickém vztahu s diktaturou proti menšině.

      Nejrozvinutější forma demokracie v dějinách nemá však nic společného s jakousi „nejširší demokracií", kterou nám tvůrci dokumentu podsouvají a jíž mají de facto na mysli jakousi abstraktní, všeobjímající demokracii zaštítěnou politickou pluralitou, která prý nahradí někdejší monopol jediné strany.

      „Zvláštního významu bude nabývat parlamentarismus jako vrcholně demokratický systém zabezpečování zákonodárné moci uplatňující především principy většiny a ochrany menšiny, reprezentativity zastoupení a uznání plurality, " tvrdí tvůrci. Zapomínají, že kapitalistický základ jejich socialismu se nutně promítne do výše popsané selanky parlamentarismu, že korupce a lobbyistický boj reprezentantů rozmanitých forem pluralitního vlastnictví výrobních prostředků budou diktovat podobu „socialistických zákonů".
      Socialistický stát nemůže být reprezentantem celé společnosti, právě proto, že je to stát! Socialistický stát musí být nástrojem politické moci dělnické třídy a jejích spojenců a vyjadřovat jejich zájmy.
      S vývojem socialismu a jeho přeměnou v beztřídní komunistickou společnost bude pak socialistický stát odumírat a socialistická demokracie, jejíž podstatou nutně musí být až do odstranění tříd diktatura proletariátu, bude negována komunistickou samosprávou.
      Do té doby však není možné, aby v socialistické demokracii absentovala avantgardní role komunistické strany, jak prohlašují tvůrci „nového socialismu". Absence této vývojové tendence v socialistické společnosti znamená absenci síly, která vnáší do celé společnosti revoluční uvědomění, vědecké zdůvodnění pro plánovitost a nezbytnou organizovanost při rozvíjení socialismu a jeho dalšího vývoje směrem ke komunismu.

      Přechod od kapitalismu k socialismu se má dle tvůrců dokumentu uskutečnit výhradně nenásilnými, demokratickými prostředky. V této souvislosti se v dokumentu uvádí: „Cesta k socialismu je založena na svobodném rozhodnutí většiny obyvatelstva, pravidelně ověřovaném demokratickými volbami, s trvalou odpovědností zastupitelů voličům a různými formami aktivity zdola. Politická revoluce není chápána jako nutně násilné opanování mocenských poměrů. Historické zkušenosti vedou k ostražitosti vůči snahám využívat v revolučním procesu násilné postupy. Radikální demokratizace znamená důsledné uplatňování demokratických principů, radikálně omezující možnosti manipulace a násilí."
      V podobném duchu se vyjadřuje i verze Lubomíra Vacka, cituji: „Cesta k socialismu je založena na svobodném rozhodnutí většiny obyvatelstva, pravidelně ověřovaném demokratickými volbami, s trvalou odpovědností poslanců a zastupitelů voličům. Tato cesta odmítá a vylučuje praxi, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory a vytváří koneckonců i podmínky pro nastolování kultu osobnosti a elit.
      Revoluci chápeme jako nepřetržitý proces směřující ke společenským systémovým změnám. Historické zkušenosti nás však vedou k ostražitosti vůči snahám využívat v revolučním procesu násilné postupy. Pro cestu socialistických přeměn bude generálním požadavkem důsledné dodržování a uplatňování demokratických principů, radikálně omezujících možnosti manipulace a násilí."
      Teoretik KSČM Josef Heller A Hellerova verze se k této otázce vyjadřuje následovně: „…odmítáme fatalistické přesvědčení projevující se u některých stoupenců levice, že totiž kapitalista se nikdy dobrovolně nevzdá a že koneckonců nezbývá než násilné střetnutí, ozbrojený boj, válka. Kapitalista se nebude vzdávat dobrovolně, ale pod tlakem logiky ekonomického vývoje, tak jako kdysi kapitulovali feudálové v řadě zemí před mocí peněz a kapitalistického trhu.
      Revoluce není totožná s jednorázovým politicko-vojenským střetnutím. Naše představa o revoluci nepředpokládá kapitulaci před buržoasií, ale intenzivní třídní boj vedený ovšem co nejhumánnějšími prostředky, který nemá co dělat s gulagy a procesy, nelikviduje demokracii pro všechny, ale naopak ji nebývale rozšiřuje, nepřináší příslušníkům vykořisťovatelské třídy a jejímu aparátu osobní dehonestaci a degradaci, nemluvě už o porušování lidských práv.
      Na ekonomické základně bude vyrůstat i základ třídně sociální struktury. Původní stále ještě třídní boj, i když vedený kultivovanými prostředky, mezi buržoasií a ostatními třídami a vrstvami se bude měnit ve vztahy spolupráce, přičemž buržoasní třída bude tát a její příslušníci se budou přelévat do jiných sektorů, se všemi právy a možnostmi kvalitního života."

      Krásně se to poslouchá...
      Vzdáleně snad slyším i potlesk příslušníků BIS.
      Víte, přechod k socialismu nenásilnými, demokratickými prostředky je jistě ideální, ale historický vývoj ho vyvrací. Stačí jen připomenout:
      Pařížská komuna se dostala k moci bez násilí, demokratickou cestou, což jí pak reakce krvavě vrátila. Postřílení komunardi v Paříži (1871) V Maďarsku roku 1919 došlo k převzetí moci rovněž mírnou cestou. Pokus však skončil opět krvavou pomstou domácí i zahraniční reakce.
      Ve Španělsku zvítězila levice v třicátých letech demokratickou cestou. Byla svržena domácím fašismem s přímou podporou hitlerovského Německa a fašistické Itálie za blahovolného přihlížení „západních demokracií".
      Salvador Allende Demokraticky zvolená vláda Allendeho v Chile byla v roce 1973 svržena násilím, inscenovaným pinochetovským fašismem, přímo inspirovaným a podporovaným „demokratickými" Spojenými státy americkými.
      Bolševici se po únorové revoluci 1917, jak známo, orientovali na mírný přechod k revoluci socialistické. Sáhli k ozbrojenému povstání až tehdy, když násilné potlačení lidového hnutí buržoazní vládou v červenci 1917 takové řešení znemožnilo. Dobytí Zimního paláce pak stálo šest životů. Po VŘSR propustili bolševici zajaté reakcionáře na čestné slovo. Ti pak proti nim spoluorganizovali krvavou občanskou válku. Museli čelit i vojenské intervenci 14 kapitalistických států, usilujících - jak to už tehdy hlásal Churchill - zardousit revoluci v kolébce...
      Československý Únor 1948 je vydáván za příklad pokojné, ústavní, demokratické cesty k socialismu. Už se však zapomíná dodat zásadní skutečnost, že tato pokojná, ústavní cesta vývoje směrem k socialismu byla umožněna předchozí porážkou nejreakčnějších sil mezinárodní i domácí buržoazie v ostrém střetu druhé světové války.
      Komunisté vždy dávají přednost uskutečnění přechodu k socialismu mírnými prostředky, ovšem historické zkušenosti potvrzují, že se vládnoucí třídy dobrovolně své moci a vlády nad lidmi nevzdávají.
      O míře násilí při změně společensko-ekonomických formací v dějinách nerozhoduje ta společenská třída, která má historickou budoucnost, nýbrž ta společenská třída, která z historické scény odchází.
      A tak si „proroci nové hvězdy socialismu" mohou přes své růžové brýle načrtávat tu nejideálnější cestu k socialismu. Buržoazie, odcházející z dějin, to na vědomí brát nebude.
      V závěru svých vizí „nového socialismu" berou jejich stvořitelé v potaz mezinárodní souvislosti a upozorňují zcela správně na potřebu mezinárodní spolupráce prosocialistických sil. Jedním dechem však uvádějí, cituji: „Významným krokem v evropských podmínkách je založení Strany evropské levice v roce 2004, v níž je KSČM pozorovatelem." Pryč s tzv. Stranou evropské levice (SEL)! Že by se tento politický subjekt kapitalistické Evropské unie hrající roli trojského koně revolučních sil Evropy měl stát tím pravým klíčem k integraci prosocialistických sil? Inu, v hlavách „moderních myslitelů" je možné všechno, i tento blud.
      Jak je z výše uvedeného zřejmé, tvůrci „nového socialismu tentokrát v 21. století" často pod marxistickou frazeologií revidují jádro vědeckého socialismu v ekonomice, politice a celé nadstavbové sféře společnosti. Nevycházejí z vědecké analýzy historického vývoje socialismu ve 20. století, nýbrž ze subjektivních myšlenkových konstrukcí.
      Smyslem uvedených vizí nemůže být revoluční přetvoření světa, spíš pravý opak.
      Proto se domnívám, že by uvedený dokument sjezdu předkládán být ani neměl.

      KSČM Několik slov ke Stanovám KSČM.
      Historicky tvořily Stanovy komunistické strany vstupní selekci výběru členské základny a po desetiletí byly spolu s Programem vždy základním výstavbovým dokumentem strany. Po převratu je spíš potřebují státní orgány, především MV i BIS a vedení strany.
      Dokument je v daných podmínkách i s úvodním doplňujícím materiálem uchopitelný. Přesto má několik záludností.
      Obávám se, že většina základních organizací, které berou Stanovy KSČM do ruky, jen když jim podsouváme nějaké změny, tento dokument vezmou pouze na vědomí. A v tom právě vidím nebezpečí. Odsouhlasí se něco, s čím většinově nemusí členská základna souhlasit.
      I ne zcela jednotný názor delegátů poslední stranické konference může ovlivnit jednání okresních a krajských konferencí. Zároveň se ale nemůžeme vyhnout tomu, když některé organizace či orgány strany přijdou s novými návrhy na další změny stanov. Mají na to právo.
      Vědom si důležitosti sjezdu a jeho nutnosti vyříkat si věci především týkající se politického postupu, navrhoval jsem na posledním zasedání ÚV uzavřít určitým většinovým konsenzem diskusi projednávání úprav Stanov KSČM na posledním, předsjezdovém zasedání ÚV, tak aby nebyla půlka sjezdu věnována jen Stanovám KSČM.

      V obecné poloze vidím tři problémy.

      Jedním je již zmiňovaná absence demokratického centralismu, jako základního prvku výstavby strany a celková přeumělkovanost stanov.
      Druhým jsou snahy vyšachovat sjezd a nejvyšší orgán mezi sjezdy ÚV z konečných řešení. Jako třeba, že VV ÚV může zrušit ZO či okresní výbor. Přiznám se, že při vztazích, které dnes uvnitř strany existují, mě až zamrazilo.
      Třetím okruhem je malá flexibilnost v organizační struktuře výstavby strany.
      Jedním ze závěrů dnešního jednání by mohlo být předání dnes vyslovených připomínek ke Stanovám KSČM těm okresním výborům, které o ně projeví zájem.

      * * *

      Měl jsem ještě v úmyslu pohovořit o dalších aspektech stranické práce, kterým by měl sjezd věnovat pozornost.
      Je to především cílevědomá obrana vlastní historie. Je to potřeba změny nekoncepční práce v ekonomickém postavení strany, dělbě finančních prostředků a odměňování funkcionářů. Stále v centru nedoceňujeme spolupráci s vlasteneckými a společenskými organizacemi spolupracujících v koordinačním centru vlasteneckých organizací. A mnohé další.
      Bohužel nezbývá času ani na rozbor tak důležitých oblasti, jakými jsou například komunistické hnutí a boj za lidská práva, nebo proč například zespolečenštění rozhodujících výrobních prostředků je zároveň jedinou alternativou jistoty boje proti státně byrokratické korupci, nebo proč je nezbytné pracovat na aktualizaci Programu strany.
      Věřím, že na mnohé z těchto otázek najdeme společně odpovědi v diskusi.

      Co říci závěrem?
      Nevím, jestli se delegáti konferencí a sjezdu seznámí s názory, které dnes na konferenci zazní, aby se mohli lépe komunisticky orientovat a rozhodnout. Zkušenost se sjezdovými dokumenty, kde - troufnu si říci - ani deset procent členů si podklady neprostudovalo, ...kdy i na výročních členských schůzích zaznívají hlasy „...oni to ti soudruzi nahoře udělali jistě dobře, my jim věříme"..., kdy dokumenty možná četlo více nestraníků, jinostraníků, antikomunistů či novinářů, než členů KSČM..., ve mně vyvolává spíše skeptický pocit.
      Korunu tomu daly poslední výsledky preferencí, které dialekticky, lenosti v myšlení komunistů nahrávají. Zásluhou vystoupení Marty Semelové, Miroslava Grebeníčka, Stanislava Grospiče... v parlamentu i na veřejnosti, ale i nechtěné zveřejnění Minimálního programu Marxisticko-leninského odborného klubu na internetu a v některých sdělovacích prostředcích, a především všeobecná krize, pomáhají otvírat mnoha lidem oči. Základní příčinou jsou ale především zhoršující se životní podmínky těch nejchudších.
      Rostoucí preference nás nesmí ukolébat. Ostražitost, politický boj, dobré výsledky práce pro lidi a porážka kapitalismu, ty nás budou moci v budoucnu uspokojit.
      A proto vás vyzývám: Udělejme všechno pro obnovu komunistické identity komunistické strany a jednotu komunistického hnutí u nás.
      Lidé o nás musí vědět. Ne pro naše chyby... Lidé o nás musí vědět proto, že nám budou rozumět a věřit, že jim budeme předkládat jasná, reálná, a na jejich hlasech závislá řešení.
      Jestliže jsem začal své vystoupení heslem: „Nechceme kapitalismus! Socialismus je lepší!", tak mi dovolte své vystoupení také jedním heslem ještě zakončit:
      „Moudří, vzdělaní a znalí - volí komunisty!"