NECHCEME KAPITALISMUS! SOCIALISMUS JE LEPŠÍ!
aneb Zamyšlení nad návrhy programových dokumentů VIII. sjezdu KSČM (2/5)

Přidáno ve středu 30. 11. 2011


Milan Havlíček

      Úvodní referát soudruhů Čeňka Ulricha a Milana Havlíčka přednesený s. Milanem Havlíčkem na XXI. pražské teoreticko-politické konferenci "K návrhům programových dokumentů VIII. sjezdu KSČM" 22. října 2011

      Pokračování z 1. části.

      A jaké jsou výsledky dvacetiletí budování kapitalismu u nás?
      Vezmu to jinak než statistici, ekonomové, politici. Jen tak v tezích a normálně lidsky, jak jde život:
      - rodí se u nás méně dětí;
      - protože se stát neumí postarat, tak jsme vymysleli baby-boxy, abychom co nejméně novorozenců nalézali v popelnicích;
      - zrušili jsme kojenecké ústavy, rušíme dětské domovy, nestavíme ani SOS vesničky;
      - mateřské školky jsme jako socialistickou megalomanii postupně rušili a nyní je nedostatek míst v předškolních zařízeních;
      - zrušili jsme dětské lékaře a zubaře na větších městských školách;
      - preventivní prohlídky dětí a systematické očkování je věcí rodičů, ne státní zdravotní politiky;
      - zrušením mnoha základních škol i škol prvního stupně jsme donutili děti i rodiče do škol dojíždět, snížili jejich bezpečnost, ale i kvalitu výuky. O zvýšených nákladech pro rodiče ani nemluvě;
      - sport a kultura pro děti jsou zase jen a jen o penězích;
      - soukromé střední a vyšší školství dotované státem, tedy z daní všech pracujících, sice nabízí širokou škálu možností, avšak to základní chybí. Kvalita výuky (což prokázaly i výsledky letošních maturit) a připravenost kvalifikovaně vstoupit do pracovního procesu i života;
      - učňovské školství, základ světově uznávané národní zručnosti, kapitalismus postupně zlikvidoval téměř úplně. A tak vám popelnice odváží, pneumatiky přezouvají a komíny vymetají inženýři a doktoři;
      - vysoké školství, je nejenom finanční zátěž pro normální rodiny, ale již pro některé sociální skupiny problém nepřekonatelný. Co je však na vysokém školství nejtragičtější, že nevytváří přední, skutečně vzdělanou, inteligenci. Základnu pro vědu, mistry v řízení i jednotlivých oborech, ale místo toho jakousi šedou nevýraznou hmotu moderních kancelářských byrokratů;
      - současné školství vytváří masu počítačově zručných, anglicky mluvících cvičených opiček a mimořádné úspěchy v této oblasti jsou spíš náhodné;
      - kdo má peníze, může si koupit absolvenství střední i vysoké školy, dokonce i titul. Že podle toho vypadají „odborníci" na ministerstvech a krajských úřadech, nemusím ani připomínat;
      - povolání učitele se stalo téměř nadávkou než úctu mající profese, která staví ve všech oblastech a činnostech základy budoucí společnosti;
      - 700 tisíc evidovaných nezaměstnaných, až 200 tisíc skrytých nezaměstnaných, desetitisíce sociální a jiné dávky zneužívajících spoluobčanů různých národností, na 300 tisíc bezdomovců a přes 400 tisíc neobsazených bytových jednotek, to je vrchol středoevropské civilizace;
      - dětská kriminalita, drogy, gamblerství, prostituce, obchod s bílým masem, lichva a všechny druhy podvodů a korupce sahající do nejvyšších pater společnosti;
      - zákonnost - ano, právní poplatky - ano, ale spravedlnost - ne! Spravedlnosti se u nás lidé dovolávají přes ombudsmana a investigativní pořady televize. To je postavení justice a bezpečnostních složek státu uprostřed Evropy;
      - nejnebezpečnější kriminální kauzy u nás představují policejní mafiánské gangy;
      - úplatky se předávají přímo v parlamentu;
      - na sociální služby stát ani kraje nemají prostředky, ale 135 miliard pro nejreakčnější, zkorumpovanou a pedofilií i dětskou pornografií prolezlou církev, to máme. Ale co chceme od církve, která žehnala Hitlerovi, jeho zbraním i pecím v koncentračních táborech, která požehnala i Trumanovým atomovým bombám svrženým na Hirošimu a Nagasaki. Ve všech tzv. humanitárně (děti, ženy, starce) bombardujících armádách NATO jsou polní kuráti a různí kaplanové všech možných církví připraveni zdůvodnit boží oprávněnost takového konání a odlehčit svědomí;
      - lidé nemají právo na práci, mladí nemají šanci získat po studiu zaměstnání, ekonomickou jistotu, možnost normálně žít, zakládat rodiny a přitom se neklepat strachy, že přijdou o práci, nebudou mít na splátky, na školné dětem;
      - jen v letošním roce dostouplo číslo exekucí k 700 tisícům. Každé šesté rodiny se dotkla letos exekuce. Je to novodobé trauma celé společnosti;
      - strach a sobectví je průřezovým charakterem psychiky společnosti;
      - zdravotnictví se stalo jedním velkým kšeftem. Politici se snaží upravit původní představy socialismem zkažených lidí, že lékař myslí především na blaho a zdraví pacienta, na novou Hippokratovu přísahu „...za peníze udělám cokoliv";
      - ve všech celospolečensky potřebných oblastech sloužících všem lidem, které před převratem garantoval stát, jsou dnes měřítkem peníze, úplatky, známosti a přístup státu k jejich naplňování závisí od výsledku voleb;
      - ve středním věku by si občan, pokud se již stačil zbavit dětí a nemusí se starat o rodiče, nemusí splácet několik půjček a má stabilní příjem, mohl začít chvilku užívat. Ale říká si: „...až budu v penzi, tak..."
      - ve stáří, pokud se ho vůbec dožije, tak občan vychvalovaného Česka neví co dřív poplatit. Nájem, energie, zdravotnictví, pomoci dětem a vnukům... a aspoň jednou dvakrát denně se najíst. Nemůže si vlastně nic dovolit, a tak se utěšuje vtípky typu: ...je lepší mít Parkinsona a trochu z frťana vybryndat, než mít Alzheimera a zapomenout ho vypít.
      Naštěstí současné vlády dobu mezi odchodem do penze a odchodem do penálu úspěšně zkracují na minimum. A tak si živě představuji situace, kdy třiasedmdesátiletí dělostřelci v Brdských lesích radostně provádí cvičné střelby bez chráničů sluchu; kdy vypsání pokuty třiasedmdesátiletým policistou čtyřiasedmdesátiletému mladodůchodci, potrvá déle než turecká telenovela. Naštěstí zbraně v tom věku budou mít příslušníci ozbrojených složek už jen plastové nebo gumové, aby si neublížili. Jasně vidím, jak svalnatí pětašedesátníci přikládají pacienty na ucho rozklepaným internistům, aby si mohl poslechnout ozvy. Řidiče městské dopravy zase kolektivním zpěvem udržují cestující při životě, aby se vůbec dostali do práce a řidič jim po cestě neusnul, atd., atp. V kolektivních smlouvách se mezi benefity možná objeví i poukázky na „pampersky" a pracovní porady a večírky při odchodu do důchodu se budou rovnou konat v obřadních síních krematorií.
      Ale vláda to jistě vyřeší.
      Možná tím, že budou moci od roku 2013 chodit důchodci na přechodech na červenou a od roku 2015 to budou mít povinné.
      Tak takhle nějak vypadá výsledek těch radostných dvaceti let budování kapitalismu u nás. Žádné jistoty, strach, sobectví a peníze, tak jako vždy až na prvním místě.
      Každý z naznačených problémů lze propagandisticky protikapitalisticky uchopit. Jen my to neumíme nebo nechceme.
      Objektivní pohled na současný život u nás by měla komunistická strana v krátkodobém horizontu programově využít k odpovědím na otázky Co dělat? Jak to dělat a s kým to dělat? Ne mlčet a nechávat většinu věcí na náhodě či několika funkcionářích.

      * * *

      A co politická práce strany?
      Historickou povinností komunistických stran v této aktuální politicko-ekonomické situaci ve světě a ve svých zemích je využít všech dostupných prostředků k uvědomování lidí o hrozícím nebezpečí. Postavit se do čela odporu ohrožených a utlačovaných lidových mas a být připraveni převzít odpovědnost za zachování lidské existence na zemi a nastolení sociálně spravedlivé společnosti.
      Je však zřejmé, že politická linie KSČM s takovou povinností a odpovědností zatím ve své práci moc nepočítá.
      Od jejího vzniku v době nastupující „sametové" kontrarevoluce probíhá uvnitř strany nepřetržitý boj o zachování jejího marxisticko-leninského charakteru. Nově zvolené orgány strany se distancovaly od předlistopadové KSČ, připojily se k negativní kritice čtyřiceti let budování socialismu antisocialistických sil, neobhájily obětavou budovatelskou práci milionů lidí, nesporné úspěchy a vymoženosti, které tato práce pod vedením KSČ naprosté většině lidí přinesla. Nově vzniklé orgány označily KSČM za politickou stranu odlišnou od předlistopadové KSČ - převzaly však její členskou základnu, majetek i organizační výstavbu.
      Pod vlivem dočasné porážky socialismu u nás, v Sovětském svazu i v dalších evropských zemích, došlo k výraznému zesílení militantního antikomunismu. To se odrazilo i v názorových střetech uvnitř strany, v představách vedoucích funkcionářů a celé členské základny o perspektivách a dalším směřování strany. Pod proklamacemi o modernizaci strany dochází k zesílení revizionismu a oportunismu. Nositelé těchto tendencí dosáhli, v souladu se zájmy antisocialistických sil, rozhodujícího postavení v orgánech strany. Strana, organizačně jednotná, se stala ideově, a tím i akčně, nejednotnou. Tento stav v drobných obměnách trvá do současnosti.
      Hlavní příčinou tohoto, pro perspektivu dalšího společenského vývoje v zemi, velmi negativního stavu se jeví skutečnost, že se vedoucí představitelé strany, ve své většině, vzdali základního, vědecky zdůvodněného principu v činnosti marxisticko-leninské strany, třídního přístupu. Dokumentují to nejen mnohé výroky představitelů KSČM a dokumenty strany, ale i například slova předsedy ÚV KSČM V. Filipa, v jeho písemné odpovědi na dopis řadového člena strany, který kritizoval právě tuto skutečnost, slovy (cituji): „...vyhraněnost třídní společnosti, podle učení marxismu-leninismu, doznala tak zásadních změn, že toto dělení již neexistuje."
      Takovéto zásadní stanovisko nejvyššího představitele KSČM se zákonitě odráží nejen ve všech jeho vystoupeních a vystupování mnoha dalších představitelů KSČM v médiích a na veřejnosti, ale také ve všech dokumentech strany a v její každodenní politice. To samozřejmě plně vyhovuje současným mocným. A naskýtá se otázka, v čem se vlastně liší politika KSČM a její cíle od politiky a cílů sociální demokracie?
      Odmítnutí třídního přístupu v politice, v době, kdy se prohlubuje základní rozpor kapitalismu - rozpor mezi prací a kapitálem, zastírá objektivní skutečnost, že nenasytná touha vlastníků rozhodujících výrobních prostředků a faktických nositelů státní moci po maximálních ziscích vytváří zákonitě protipól této snahy - třídu námezdně pracujících, kteří jsou, v těchto novodobých otrokářských podmínkách, nuceni prodávat svou pracovní sílu třídě kapitalistů, aby uživili sebe a svou rodinu, a to bez jakékoliv záruky perspektivy svého fyzického přežití.
      Odmítnutí konkrétně historického a třídního pohledu zastírá také tu objektivní skutečnost, že tento třídně antagonistický rozpor může být vyřešen jen v nesmiřitelném třídním boji vyvlastněním vyvlastňovatelů a převzetím jejich politické nadvlády tvůrci duchovních a materiálních hodnot - novodobým proletariátem, jehož jádrem je a bude moderní dělnická třída. Je proto vážná chyba, že se v politice KSČM s touto třídou příliš nepočítá. Svědčí o tom mimo jiné i „zastoupení" dělníků v Parlamentu ČR, ve vedoucích orgánech strany i například v dokumentu Socialismus v 21. století.
      Třídní princip ve veškeré činnosti KSČM je výrazně oslabován dvacetiletou rezignací vedoucích orgánů strany na systematickou ideologickou práci uvnitř strany na základě tvůrčího rozvinutí teoretického odkazu klasiků. Namísto toho jsou do strany intenzivně vnášeny názory toto učení revidující.
      Mnozí vedoucí představitelé strany ignorují a před členskou základnou zatajují kritické hlasy oponentů a dokonce i závažné podněty, které vycházejí z mezinárodních teoretických konferencí a seminářů konaných v ČR i v zahraničí.
      Jakoby někomu vadila skutečnost, že na těchto akcích bývají prezentovány myšlenky z odkazu Karla Marxe, jenž byl vyhlášen největší osobností tisíciletí.
      Nemalým problémem v polické praxi strany je neúměrný podíl vedoucích představitelů strany a některých poslanců a senátorů na činnosti v parlamentu na úkor prezentace strany mezi lidmi v terénu, na náměstích a ulicích. To, spolu s jejich nadstandardními příjmy, vytváří ve společnosti takovou atmosféru, že při odpovědi na otázku, koho jako voliči volí, když vyjadřují nespokojenost s poměry, odpovídají monolitně: „Všichni jsou tam stejní, jde jim jen o sebe." Naskýtá se zde porovnání politické praxe vedoucích funkcionářů komunistické strany v době světové krize ve 30. letech minulého století a vedoucích funkcionářů strany v současné globální krizi kapitalismu.

      * * *

      Současná iniciativa KSČM „Společenství Práce a Solidarity" je jistě vykročení správným směrem. Pozitivní výsledek této aktivity se však dostaví pouze tehdy, když nebude pouhou záležitostí funkcionářů, ale když se s ní ztotožní a v praxi ji uskuteční početné skupiny vykořisťovaných občanů, kteří budou nejen chtít, ale kteří budou nuceni svou ekonomickou situací jít do bojů proti nespravedlivému režimu.
      Vést je přitom musí lidé nebojící se kriminalizace a osobních obětí.

      * * *

      KSČM Naše občasná kritika směřuje k vedoucím orgánům strany. Současně však vyjadřujeme vysoké uznání a obdiv práci mnohých členů a funkcionářů strany v základních organizacích, okresních výborech, krajských radách, zastupitelů za KSČM i některých poslanců, kteří ve složité politické situaci nepodlehli psychologickému teroru současného režimu, zůstali věrni komunistickým ideálům a statečně navázali na boj svých předchůdců za sociálně spravedlivou společnost a národní svobodu v době předmnichovské republiky, v průběhu nacistické okupace a v letech budování socialismu po druhé světové válce.
      Jsme přesvědčeni o tom, že nemáme-li se stát bezvýznamným subjektem české politické scény, musíme provést i odbornou analýzu etapy budování socialismu v naší zemi. Zhodnotit úlohu komunistické strany v tomto období a otevřeně přiznat chyby, které vedly k porážce socialismu. Důsledně však musíme obhájit výsledky práce a služby milionů občanů naší vlasti. Obhájit tu nespornou skutečnost, že období budování socialismu bylo, přes různé problémy, nejúspěšnějším obdobím v historii českého a slovenského národa. Obdobím, v němž byl život lidí, kteří vytvářeli duchovní a materiální hodnoty nesrovnatelně lidštější, než je schopna zabezpečit jakákoliv forma kapitalismu. Obhájit i ten fakt, že dosažené úspěchy mohly být uskutečněny, vzhledem k nepřetržité ekonomické blokádě, ideologické diverzi, teroristické činnosti a vojenskému ohrožení ze strany Západu, jen v internacionální jednotě států světové socialistické soustavy.
      Teprve na základě takové analýzy bude možné přijmout kvalitativně nový krátkodobý i dlouhodobý program strany, který bude odpovídat objektivním zájmům tvůrců duchovních a materiálních hodnot.
      Na základě všech výše uvedených skutečností jsem přesvědčen, že nastala doba vhodná k výměně většiny vedoucích přestavitelů strany a k vypracování stanoviska strany k současné situaci ve společnosti a naznačení východisek z ní.
      Vyzývám delegáty sjezdu, aby se nad situací ve straně odpovědně, kriticky a sebekriticky zamysleli a navrhli postupy jejího řešení.

      * * *

Pokračování v další části.