POVINNOST KOMUNISTŮ - POMÁHAT BUDOUCNOSTI (2/2)

Přidáno v pondělí 14. 11. 2011


Ivan Hlivka

      Dokončení z 1. části.

      Kdyby komunisté podlehli „modernistickému" tipování cest, které by zkrátily lhůtu návratu lepší budoucnosti, pak by to znamenalo, že přestali myslet. Nehledě na to, že v návrhu programu strany píší, že KSČM vidí v socialismu „zákonitou budoucnost společnosti"; že socialismus „nemůže být umělou konstrukcí, ani ideálem filozofů, ani živelným výsledkem revolučního snění utlačovaných"; že „cesta k socialismu nemůže přehlížet (jako by cesta mohla přehlížet něco - I. H.) historickou zkušenost z pokusu vybudovat socialismus u nás", a že zkušenost „ukázala, že socialistické ideály nejsou utopií a že je lidé mohou uskutečňovat", všechno ostatní, co následuje, je ve skutečnosti popíráno nesmyslnými tezemi o globalismu a „občanské společnosti".
      Jejich spojování představy socialistické budoucnosti s rozvojem kapitalistické globalizace, není ničím jiným, než klamavým produktem povrchní fantazie. Podle nich kapitalistická globalizace je „součástí civilizačního pokroku", je „v souladu s cíli budoucí socialistické společnosti".
      Za prvé, je naprosto zjevné, že tato smyšlenka byla vytvořena za tím účelem, aby představili svůj „originální" výmysl, bez ohledu na to, vychází-li z reality, nebo ne. Jsou to mistři na produkování zmatených myšlenkových produktů. Pohlédneme-li na to z druhého zorného uhlu, pak dojdeme k vývodu, že podobné „originální" šplechty dobře slouží loudavým sociálně demokratickým reformistům.
      Nikoli; globální ekonomiku řídí živelné síly současného kapitalismu, vynášející na globální úroveň oživené formy sociálního darwinismu, politiku expanze a agrese, namířenou proti „méněcenným" národům a rasám. „Moderní myslitelé" si nelámou hlavu nad zhoubností, kterou přináší globalismus revolučním hnutím; ani málo je nerozrušuje fakt, že globalizátoři dělají z národů pouhé oběti svých imperiálních zájmů a že bez rozpaku dělají z pokrokových hnutí terče útoků obludně reakční mašinérie.
      Vytváří se tak nový typ světové civilizace, naprosto vzdálený od demokratické civilizace, absolutně odlehlý od toho, s kterým pevně počítají oficiální „teoretici" vedení strany. Ne, jejich spekulace kolem revoluční potence imperiálního globalismu je dobrá leda pro hlupáky.
      To, co sleduje kapitalistická globalizace, není těžké odhadnout: její hlavním a jediným cílem je na věčné časy zmařit socialistické perspektivy, znemožnit a zlikvidovat revoluční strany a hnutí.
      Nikoli, reakčním světem vykalkulovaný a řízený globalizační pochod Západu nevytváří pro boj za socialismus podmínky. Naopak, všemožně kompromituje a hatí procesy, které by mohly vyúsťovat k návratu svého antipoda, socialismu. I to je jeden z důvodů, proč postsocialistické národy odsoudil do neokoloniálního poddanství, a komunistické strany pomoci lstí a vyhrůžek spoutal do takové politické klece, aby z ní nemohly podněcovat masy k spravedlivému boji za lepší budoucnost. Ví dobře, že vzpoura života je revoluce.
      Maně se nabízí otázka: čím je motivována dezerce těchto „proto"-teoretiků na nemarxistické ideologické pozice, čím je živený jejich odpadlý duch. Již před několika lety prohlásil jejich vedoucí, že se musí vymodelovat nové pojetí socialismu, a že tento problém mohou vyřešit pouze teoretici „zbavení stranické kazajky". Proč asi? Zřejmě právě proto, aby se nemuseli řídit učením Marxe a Lenina, které předpokládá nejen úvahy o realitě, ale i její kritiku a hledání způsobu řešení jejích případných absurdit. Proto odmítají tuto lucerničku, kterou by měl mít každý komunista, natož „teoretik", ve svém nitru rozsvícenou. A možná i proto, že v jejich genetickém fondu možná neexistuje hluboká neslučitelnost s kapitalismem. Proto i to upřednostňování evoluce před revolucí.
      Ostatně, právě to dávají najevo svým nezájmem o dějící se konflikty mezi národy v EU. Pravděpodobně i kvůli tomu, aby se nemuseli „zaměstnávat" diferencí mezi internacionálními vztahy v socialistickém společenství a protichůdnými vztahy v uctívané EU. Jistě, museli by sdělit, že za socialismu - třebaže taky docházelo k sporům o to, co se může a co se musí - národy společenství mohly svobodně problémy řešit, projednávat a přít se o různá řešení. Museli by připomenout příklad socialistické soudržnosti, pospolitosti, vzájemnosti.
      Z jejich „nestranných" teoretických zmatků lze vyvodit, že v jejich nitru vegetuje náklonnost k pověstné „třetí cestě". Že při odpovědi na otázku, kapitalismus nebo socialismus, mají právo být všeobecní, ideově chabí. Což je tak hloupé, jako očekávat, že vykořisťovatelé zachovají neutrálnost v otázce, má-li být na světě socialismus nebo kapitalismus.
      Tohle světonázorové pochybení v situaci, která přináší stále více dokladů o tom, že kapitalistická „demokracie" již téměř vyčerpala své vnitřní rezervy, je nejen nepochopitelné, ale přímo absurdní. Pouze ideově beznadějně zaslepený intelektuál nemůže vidět, že současný kapitalismus představuje pro vývoj lidstva stupeň absolutní negativity. Že již ho nelze ani zlepšovat, ani reformovat. A že tudíž existuje pouze jedna alternativa: protože ztělesňuje všechny sociální nemoci, nutno jej zničit.
      Ze svých nuzných ideových zásob reakční ideologové nemají - mimo mamonářství a mystifikace - co lepšího lidstvu nabídnout. Zbývá jim jediné: těžit z toho, že i když ideály svobody a demokracie jsou stále živější, přesto všechno komunistické projekty budoucnosti i vinou zmatených představ stoupenců kapitalistické globalizace a integrace, jsou mlhavy, a dokonce jsou poznamenány zpozdilými bludy. Jsou směsicí nevědeckých, dokonce idealistických představ o budoucnosti. I samotné pojmy levicový nebo komunistický - jak se lze přesvědčit z textu „Socialismu v 21. století" - ztrácejí jasné kontury. Projekty modernistů svým smyslem i orientačním obsahem se vzdalují od opravdového socialismu. .
      Názorně to dokládá sofistikovaná a zmatená konstrukce tzv. „občanské společnosti", která má tvořit kostru, řád a formu socialismu v současném století.
      Moudrý Anatole France říkal, že hlupák je mnohem větším neštěstím než člověk zlý. Zlý člověk totiž občas odpočívá; hlupáci nikdy.
      Nejde o to, že by „modernisté" byli hloupí. Naopak, jsou chytráci, ale tato schopnost jim je k ničemu. Jednou provždy prohlašují za svatou pravdu výběr cizí otřepanosti, předsudků, nebo prostě jen prázdných slov, a všude jej potom vnucují s odvahou, vysvětlitelnou jen omezeností. Tak je to i s jejich „občanskou společností", která má být pomůckou jejich protirevoluční koncepce, a tudíž prostředkem socialistické antikoncepce - ochranou proti reálnému socialismu a umrtvujícím přípravkem proti revolučním aktivitám.
      V naplánované občanské společnosti bude, podle jejich slov, všechno dokonalé. Bude v ní , „pravděpodobně" (!) „v hodnotových škálách stoupat pocit sounáležitosti se společností a vědomí spoluzodpovědnosti, silnější bude i sociální cítění, snaha pomoci těm, kteří se bez přímé pomoci neobejdou …, a morálka se bude stále více jevit jako bezprostřední regulátor vztahů mezi jednotlivci opírající se o společenský zájem, …ideologie přestane být nástrojem k prosazování zájmu kapitálu,…logický vývoj povede k tomu, že funkce třídní ideologie bude odumírat"…
      Je zcela zřejmé, že se jedná o „dokonalou" proradnost, bezcharakternost a podlost. Elaborát, který připravili, se vyznačuje průtokem otřelých sloganů, a ani náhodou nemůže být nějakým přínosem k poznání. Občanská společnost má nahradit socialistickou společnost; její kostru i obsah má tvořit aplikace současných reakčních společenských teorií, kde je občanská společnost označována jako stupeň ve vývoji industriální společnosti, samozřejmě na základě pravzoru americké ideologizované společnosti (viz např. D. Bella).
      Jistě by bylo příjemné žít ve společnosti, pro níž by byly spory, srážky a revoluce pouze minulostí. Možná že v daleké budoucnosti se taková pohádková společnost zrodí. Nicméně současnost neposkytuje podklady pro podobný optimismus.
      Avšak samorostlí „myslitelé" jako by se usilovali odpomoci sociálním neduhům pomocí pasivity: povznesením se nad třídní boj. Tím by, samozřejmě, jen zajišťovali trvání kapitalistické společnosti. Proto jejich myšlenková stavba společnosti by mohla sledovat lstivý záměr: navozovat zdání, že třídní boje jsou pro pokrok nepotřebné a nepřijatelné. Nicméně, sociální neduhy budou existovat dotud, dokud nezmizí třídní rozdíly a všechna výroba nebude soustředěna v rukou sdružených výrobců, následkem čehož kapitalistická veřejná moc ztratí svůj politický charakter jakožto organizovaného násilí jedné třídy k potlačování druhé. Občanská společnost v tom podání, jak je představena v návrhu textu, by byla rozvratným směrem socialismu. Od počátku by otupovala třídní boj a smiřovala by protiklady. Kromě toho není jasné, v jakém zeměpisném prostoru by se měla táto okouzlující společnost měla zřídit - v národním ztěží, vždyť by to odporovalo „globalizaci".
      Mohutným a zarytým nepřátelům společenského pokroku by nedalo mnoho práce shromáždit síly na výpravu proti jakémukoli socialistickému náběhu, či jen jeho nádechu. Ostatně, v případě modernistických vizí „nové společnosti", ani by se mobilizovat nemuseli. V této společnosti bude, podle představ její konstruktérů, dominovat tržní systém, člověk v ní bude vystupovat jako „soukromý vlastník", i se svými soukromými zájmy. Tudíž, bude sférou třídního rozdělení, protikladů mezi lidmi, války všech proti všem, protikladem mezi člověkem a společností. Nutným produktem této společnosti bude kapitalistický, nikoli socialistický stát. „V pestrém obrazu plurality forem společenského vlastnictví - stojí v návrhu socialismu v 21. století - bude figurovat „právo na vlastnictví výrobních prostředků". Fráze, že „soukromý zájem vlastníků svede hospodářský mechanismus do společného řečiště socialistického ekonomiky", je zřejmě adresována idiotům.
      Co je u „modernistů" nejnestoudnější ? - Jejich přisuzování svým smyšlenkám socialistických cílů. (I když ve skutečnosti znamenají opak.) Mluví o všem možném, jen zcela výjimečně a velice zdrženlivě kritizují kapitalistické poklesky vůči demokracii, a absolutně se nezabývají tím, co by měla komunistická strana a její ideologie dělat a z čeho vycházet při hledání nejhodnověrnějších a nejjistějších cest k socialismu. Místo toho spekulují kolem evolučního vývoje, který by nepřestupoval zákon soukromého vlastnictví a kapitalistických vztahů. Důvod nemusíme dlouho vyhledávat: vědí, že socialismus nemůže vzniknout bez revoluce a bez odstranění kapitalistických vztahů. Tedy, nikoli administrativními reformami, které by byly provedeny na podkladě těchto výrobních vztahů, a nic by neměnily na vztahu mezi kapitálem a námezdní prací. Místo revoluce počítají s morálkou: tváří se, že nevidí kolem sebe nic z toho, co se týká kapitalistické morálky: že morálka bez sociálního pokroku je lež. V kostce řečeno, jejich slovní kreace jsou jen slohovou ozdobou absurdních myšlenkových konstrukcí utopického socialismu.
      Ne, tam, kde se nepočítá s odstraněním vlastnictví výrobních prostředků, nemůže existovat svoboda, a tím spíše ne socialistická demokracie. Jednou větou: v jejich písemném fanfarónství ve skutečnosti panuje minulost nad budoucností.
      Po přečtení materiálu nelze než se udivit nad tím, že se v něm „pozapomenulo" nad tak závažnou věcí, jakou představuje nutnost omlazování strany a jejího vedení, a s tím související spojení s mladou generací. Jako by se nevědělo, že mladší pokolení bez vsávaní revoluční komunistické ideologie nebude schopno bojovat proti absurdním poměrům a tíživým mřížím moci, které jej zraňují. Mládež má co chránit: své „já", svůj myšlenkový svět, svou budoucnost.
      Komunistická strana Československa Modernistickým prozelytům zřejmě ani ve snu nenapadne, že hlavně díky soustavné péči KSČ o mladou generaci existence strany komunistů se nestala ani dnes „vyřízenou záležitostí". Vzdor tomu, že nynější její následnice občas jakoby pozbývala pravého komunistického ducha. Právě tato skutečnost by měla nabádat komunisty k přemýšlení a k obnově některých stránek své podstaty. I to by napomohlo bližšímu přimknutí se mladé generace ke straně. Neboť by si uvědomila, že bude moci rozhodněji klepat svými kroky o dlaždice nového světa. Očividná politická a ideová váhavost, neurčitost a kolísavost mládeže bude trvat tak dlouho, dokud se nebude moci zachytit velkého politického a ideového proudu. A už dnes lze zpozorovat, že louč nenávisti k systému útisku a sociálního ochuzování začíná mezi mládeži stále víc doutnat. Nynější vzduch ve společnosti je kontaminovaný vládnoucí mocí, a mládež chce stále více volně dýchat. O to více scházejí talenty, které by mohly kráčet v předních řadách bojovníků o výměnu absurdního bytí za bytí nové, zdravější.
      V ničem se nejeví konfliktnost a kostrbatost vývoje lépe než v ideovém a politickém vývoji současné mládeže. Vyvarovat se vlivů reakční ideologie nelze v situaci, kdy se téměř nelze setkat s jasným slovem o cestách, které by vedly k lepším zítřkům. Kdy se komunističtí administrátoři potácejí v labyrintu antikomunistického „teoretizování" a k mladým lidem se obracejí zády.
      Navržený text pro blížící se sjezd strany nepostihuje mnohé významné sektory života, které by měly tvořit objekt zájmu komunistů a jejich strany. Do očí bije silná degradace kultury, obnažuje se fakt, že se nejedná o náhodu, ale že právě naopak, jedná se promýšlenou strategii imperialistických globalizátorů a integrátorů. Idiotizace národů všech věkových vrstev, dusivý mandl „masové kultury" a další způsoby a prostředky nekulturní „kultury" západního původu nevšímají si kulturních potřeb národa v pravém smyslu tohoto slova, tropí si žerty z progresivního myšlení, z vědy a umění.
      Co je to? Konec dějin nebo kulturní apokalypsa? Ve všem je drsně vnucována kultura jedné země. Ale copak českého občana natolik zajímají aktuální problémy Američanů, copak americký způsob života může být jediným kulturním etalonem? V textu není zmínka o tom, že komunisté od počátku, po vzoru národních obrozenců a literárních klasiků, si vytýčili úkol formovat harmonický vývoj jedince, vyjevovat jeho estetický potenciál, a o tom co si postavili za cíl nynější „demokraté"? Místo sterilních a vyhlazených frází by v něm měla být zmínka o tom, že rozvrácení kultury a vzdělání je účelové: je motivováno vědomím, že nevědomý národ je poslušnější než národ kulturní, že člověk, který je si vědomý svého já obyčejně zvyšuje hlas proti sociálním nešvarům, odmítá plnit nerozumná a pro lid škodlivá nařízení. V tom nutno hledat hlavní příčinu toho, že se uměle vytváří prostředí, které není ani za mák příznivé pro národní rozvoj.
      Ze všeho řečeného lze vyvodit několik poučení: Předně to, že komunistická strana potřebuje hluboké expertízy problémů světa, společnosti, komunistického a dělnického hnutí, i své vlastní. Ne na základě emocionálních hádek, nýbrž na základě tvrdé dialektické logiky. Vycházet z toho, že nová éra v České republice v žádném případě nemůže přeškrtnout éru socialistickou. Dnešek nepřinesl nic jiného než rychlý pokles ekonomiky, prudké snížení kulturní úrovně, rozklad vzdělanostního a systému ochrany zdraví, chudobu a nouzi, zvůli reakce, téměř všeobecný pocit matné budoucnosti.
      Je načase zabývat se vážněji než doposud socialistickou minulostí. Je nejvyšší čas pochopit, čím socialismus skutečně byl, pro český lid i pro celé lidstvo. Protože bez pochopení minulosti nelze postupovat vpřed, do budoucnosti. Naučit se myslet, a ne „přežvýkávat" ideologickými frázemi minulost, současnost a budoucnost. Rozpaky a slepé uličky nelze překonat bez skutečného proniknutí do podstaty dějících se změn, a proniknout do jejich hlubin nelze bez marxisticko-leninského dialekticko-materialistického vodítka.
      Z tohoto vodítka plyne poučení, že předpoklady socialismu se musí vytvářet v rámci přechodního období po revoluci, a nikoli před revolucí, a opírajíce se o její politické výdobytky. Objektivně-živelnému průběhu vývoje se musí postavit tvůrčí a uvědoměle-organizovaný začátek přetvářející činnosti. Deficit strategického cíle znamená klesat do bahna živelnosti, což v konečném důsledku vytváří podmínky pro restauraci starého systému. Právě to se stalo v socialistickém společenství, právě to dodnes nepochopili „modernisté".
      Revoluční tvořivost a komunistická interpretace realit a úkolů není pro věrného komunistu jen posláním. Je to i velká povinnost: protože národ, kterému je bráněno v realizaci svého umu a srdce, nemůže ovlivňovat běh svého života a své budoucnosti.

Ivan Hlivka (7. 11. 2011)