POVINNOST KOMUNISTŮ - POMÁHAT BUDOUCNOSTI (1/2)

Přidáno v pátek 11. 11. 2011


Ivan Hlivka

      Žijeme v nevýslovně ukrutné a civilizačně úpadkové době. Zavládlo to, co bylo předvídáno před téměř stoletím Leninem. Dvěma slovy: imperialistická despocie. Monopoly mají rozhodující úlohu v hospodářském životě; spojuje se bankovní kapitál s průmyslovým kapitálem a vzniká finanční oligarchie; zvláštní význam nabývá vývoz kapitálu; tvoří se mezinárodní monopolistické svazy kapitalistů, které si mezi sebou dělí svět; vede se boj za nové rozdělení světa; vznikl imperialistický koloniální systém; projevuje se to hlavně v nerovnoměrném ekonomickém a politickém vývoji jednotlivých zemí, v existenci vrstev rentiérů a rentiérských států a institucí a v militarizaci hospodářství; imperialismus znamená reakci po celé linii.
      Za toto skvělé vystižení hlavních znaků kapitalismu v jeho nejvyšší vývojové fázi Leninovi vědecký svět nejvíc dluží.

      Leninem geniálně vyjádřené vlastnosti imperialismu pod závojem globalizace a integrace se propracovávají a zdokonalují, do svého dravého stroje vtahují další a další národy a státy. Jeho zhoubnost a ničivost již dvě desítky let zažívá český národ a národnosti žijící v České republice. Po tom, co se obyvatelstvo nechalo ošálit antisocialistickými darebáky, jeho život upadl do „barbarského“ marastu. Leckdo by mohl – jak je zvykem – říct, že jde o pouhou frázi. Ale „exportéři západní demokracie“ nám poskytují sdostatek podnětů k tomu, aby obsah výrazu obrážel jsoucno. Výraz pouze zhušťuje analýzu viděného a prožívaného.
      O čem nynější situace svědčí? Především o tom, že po vplížení kontrarevoluce imperialistický Západ se nerozpakuje uplatňovat všechny své imperiální zájmy proti zákonným zájmům všem podřízených národů. Je to katastrofa? Jistě, avšak katastrofa optimistická. Imperialisté realizují své sobecké světovládné cíle a představy nemorálními prostředky. Což zákonitě vyvolává zpětnou reakci: u ponižovaných národů se rozplývají iluze o dobromyslnosti Západu, a začínají přemýšlet o minulosti: o tom co bylo, a co je nyní. Ze srovnávání socialistické minulosti s kapitalistickou současností v jejich paměti se nutně nabízejí socialistické přednosti. Z národního i mezinárodního zorného uhlu. Hlouběji než předtím si uvědomují, že teď se dostaly do pazourů násilnického režimu, neboť panovačnost a nelidskost pociťují každou chvíli všech pórech života. Vidí, že vládní kormidlo je ovládané dálkově z jistého zahraničí. Vidí taky, že tyranští „demokraté“ se svými ideově-politickými nepravdami usilují úplně uhasit pochodeň pokroku. Prostě, že se staly objekty raubířství a otroky zájmů agresivních uchazečů o světovládu.
      Tato změna v myšlení lidí, samozřejmě, u těchto dravců vyvolává neklid. Siláckým kázáním o věčnosti svého systému sami nejsou přesvědčení. Děsí je vědomí, že ústup socialismu vůbec ještě nemusí znamenat, že se socialistickou potencialitou je již utrum.
      A co se týče barbarství? Kde neexistují zákony, kterých by se člověk mohl dovolat, kde v soudnictví se rozhojňuje korupčnictví, tam není kultura, ale barbarství. Denně se přesvědčujeme, že kde chybí demokracie v sociální politice, tam je ve vlastním slova smyslu barbarství. Režim je barbarský tou měrou, v němž politický a ekonomický řád nedbá chudobu. Barbarství je i sklon k oklamání, podmanění, zotročení. Proto mluvit o civilizační morálce, bez ohledu na sociální degradaci, je demagogie, sprostá lež.
      A nelze vypustit z paměti ani poznatek, že barbarství se začalo udomácňovat v „nových“ kapitalistických zemích souběžně se zablokováním vztahů s bývalými socialistickými zeměmi. Nástup nejostudnějšího systému ze všech, které kdy v dějinách českého národa existovaly, vzbudil i fázi zpytování svědomí z toho, že socialistická moc nenašla efektivní způsob odporu proti černým sílám světové reakce. Do očí začal bít obraz, jak z někdejších kazatelů „svobody, demokracie a pravdy“ se začali vyklovávat škrtiči těchto hodnot, cyničtí uplatňovatelé amerických zájmů, a postupně i egoistických zájmů svých. Připouštějí sice i pravdu a právo občanů, avšak jen jednu pravdu a jedno právo - právo nemít pravdu, právo na křivdy a příkoří, právo zmocnit se čehokoli a jakkoli.

      Zcela logicky začal cyklus potěmkinských teorií. Nejen konzervativní, ale i sociálně demokratičtí, i komunističtí reformističtí ideologové, nepociťují úzkost svědomí, začali klábosit „originální“ námitky proti marxistickým revolučním teoriím – včetně Února 1948 a reálného socialismu. Myšlenkový svět těchto legračních postav je ovlivněn učením proslulých renegátů revolučního dělnického hnutí Bernsteina a Kautského.Tudíž tyto postavy nemají ani vlastní názory, ani vlastní svědomí. Jsou to tedy velmi smutné postavy.

      Nemalý počet komunistů po tom, co poslouchají a čtou příšerně nepochopitelné výplody skupinky, s pověstným titulem „moderní teoretici strany“, se pozastavují nad otázkou, jak je možné, že za dvacet let nikdo jim neodejmul oprávnění reprezentovat ideologii strany. Nejde o to, že by tito lidé byli jen nezpůsobilí, ne, naopak, jedná se o vychytralce, kteří si pomocí „moderních“ hloupostí snaží získat jméno a dobré postavení. Ale tato drzost straně jen škodí. Poučují všechny kolem dokola o údajné nepoužitelnosti „zastaralého“ marxismu pro „modelování“ nového socialismu. O jejich předloze povíme na svém místě.
      Na tomto místě pouze předešleme, že k němu patří šíření nepravd o reálném socialismu, o socialistickém společenství, zatajování pravdy o podstatě a projevech socialismu na světové aréně, prokazatelné skutečnosti, že reálný socialismus – vzdor některým chybám - byl formou, která představovala nejvyšší vůli k svědomitému soužití národů a států, dorozumění mezi jejich vládami, že byl prototypem humanismu.a komunismu a že byl nejvznešenějšim hlasem, který na světě kdy zazněl. Lze se domnívat, že příčina vězí v tom, že by museli konstatovat neschopnost kapitalistického světa dospět k podobné eleganci.
      Popis o socialismu je nutný jako odpověď na řeči o úpadku reálného socialismu. Proto nebude na škodu připomenout ještě některé jeho bytostné priority. Jedná z nich vězela v tom, že zatímco v předsocialistické době nemohl prostý občan bez značných obtíží vyřešit svou existenční otázku, za socialismu byl ve vážnosti a žil bez hmotného a kulturního sužování. Každým dnem připojoval ke svému životnímu standardu, který byl hned po válce nevysoký, nový přírůstek. Každým dnem bylo jeho postavení jistější. Co by se dříve pokládalo za štěstí, se změnilo na právo. Mnoho rodin nacházelo blahobyt přichystaný společností a státem, které byly zhmotněním pravého zázraku organizace. Život se pohybuje po kolejích a není pravděpodobné, že by se v něm přihodilo něco panovačného, brutálního a ohrožujícího. Po všech základních a rozhodujících stránkách se novému zdál život zbavený obtíží. Význam tohoto faktu a jeho důležitost se objeví automaticky, uvědomíme-li si, že podobná životní volnost úplně chybí lidovým vrstvám dnes. Dnes cítíme existenci a běžnou situaci jako řadu překážek a potíží, které musí snášet, a jediné východisko vidí ve smíření se s nimi a přizpůsobit se těsným životním rozměrům.
      Ještě zřejmější protichůdnost vyvstane, když přejdeme od postavení materiálního k občanskému a mravnímu. Člověk za socialismu nepociťoval téměř žádné společenské omezování. Neexistovaly privilegované kasty. Všichni lidé byli před zákonem rovni. Byla to náramná novinka v lidském a národním osudu, kterou přinášel socialismus.
      Velká tma, které se přizpůsobují moderní teoretici, vnáší do jejich myšlení velký zmatek. Projevuje se to v jejich kriticismu vůči socialistickému násilí a nedostatku demokracie. Vytýkají mu revoluční násilí.

      Socialismus byl ze své podstaty revoluční. Jeho revolučnost tkvěla v pozvedání obyčejného člověka a společnost i na stále vyšší úroveň. Revolučnost se nevyčerpala vyvrácením starého řádu, ale stále mířila k cíli – usazení a zdomácnění kvalitativně nového a vyššího společenského řádu.
      Vnukal svým obyvatelům jistotu života a růstu. Běh socialistického života se měnil a zrychloval, zaznamenával jak úspěchy tak i zklamání a nespokojenost. Jeho demokratičnost byla dokumentována faktem, že strpěl koncem osmdesátých devátých let hrubý nátlak na veřejnou moc ze strany organizovaných i neorganizovaných grázlů a svedeným a obelstěným obyvatelům antisocialistickými nepřáteli.
      Karel Marx V. I. Lenin Demokratický ústup socialismu zneužili imperialističtí dravci a kdejaká asociální havěť k nastolení tmářského režimu. Čeho se nepodařilo dosáhnout potomkům klasiků revolučního učení, Marxe a Lenina, domohli se pomocí zaslepující teologie „konzumenti všech zemí, spojte se!“ strůjci kapitalistické globalizace. Lidstvo se octlo ve psí: jeho většina je strhávána do hmotné a duchovní bídy, život ztrácí humanistický rozměr. Ukazuje se jasně, že bez revoluční duchovní síly povede naše doba, - i přesto, že je objektivně revoluční, - ke katastrofě.
      Bez revolučního ducha se ani v situaci, vyznačující se vzrůstem ekonomické, vojenské, politické i morální vyčerpanosti kapitalismu, se nezvedne vážný odpor davu a revolučních sil proti rekordně vykořisťovatelskému světu. To by si měli uvědomit „modernisté“.
      Existenční poměry, které zavládly v postsocialistických letech, jsou obludně děsivé. Je rozmetán svět člověka a společnosti ze socialistické doby; zničený stav mezilidské důvěry, optimistický náhled na svět a na budoucnost, radostný pocit kolektivnosti v práci. Zkrátka, zvyšuje se pocit lidské bezmoci, který je porovnatelný snad jen s válečnou dobou. Pro socialistický veřejný život bylo nejdůležitější, že pracující lid dosáhl plné společenské moci. Protože však pracující se nenaučili řídit svou vlastní existenci, kontrolovat ty, kdo vládl společnosti, trpí nyní nejvážnější krizí, jaká mohla země, národy a kultury potkat.
      Zpátečnické tendence pronikají do společenské mravů, způsobu žití. To je i důvod, proč se ozývají hlasy, aby byly bráněny poslední zbytky lidství.

      Komunistický výklad problémů doby musí být pravdivý a jasný. Dnes to do značné míry nejde. Preferováni ideologové ze záhadných důvodů si při koncipování systému stranické ideologie vypomáhají imitaci idejí, které nedbají na skutečnost. Proto jejich uvažování zpravidla není pravdivé: nedefinuje přesně, co věci a úkoly jsou a co v nich je podstatné, nebo vedlejší. Tak úkol komunistické strany všestranně působit na masy se odsouvá do neznáma. Přesto, že v historickém procesu lidové masy byly vždy činným seskupením, v němž aktivní a rezolutní jedinci či skupiny působily na ostatní lidové vrstvy, vtiskujíce jim určitou shodu a tvářnost. Předpokládalo to ovšem jisté základní pojítko mezi tzv. avantgardou a masou. Vždyť jedinec nebo skupinka, která se ideově a měšťáckým chováním lidu odcizuje, nemůže se nadít, že může mít mezi masou sympatie a vliv.

      Někdy se zdá, že někteří funkcionáři jakoby si namlouvali, že už ve svém založení mají jakousi zvláštní životní sílu, která jim zaručuje vliv na lidské okolí. V tom ovšem připomínají některé své předchůdce. Nu což, furiantství je nakažlivé. Někdy to vypadá, že někteří veledůležití aparátníci nedělají nic jiného, než že na potěšení některých představených vyhledávají slabé stránky reálného socialismu a fráze, kterými by mohli z toho vykonstruovat nutnost zřící se jeho příkladu. Tím ovšem pouze a jedině přinášejí oběť bohu antisocialistické frazeologické otřelosti. A spekulativnímu výkladu revolučních dějin vůbec.
      Dospíváme tak k domněnce, že ve straně dějí věci paradoxního charakteru. Patří k nim i kupříkladu podezřelé obhajování některých původců tohoto stavu. Zvláště těch, kteří trvale na veřejnosti i ve straně znevažují podstatu reálného socialismu. Není to věc nevýznamná: očerňování reálného socialismu lije vodu na mlýn reakční propagandě a reakční ideologie o tom „přesvědčivěji“ může kalit úspěchy socialistického světa. Takovým způsobem může zároveň prodloužit spánek kapitalismem zklamaných mas.
      Rovnost, bratrství, přátelství mezi národy, může kapitalismus něco podobného uvést do mezinárodního života?
      Ne, „modernisté“ nejsou věrohodní politici, ani ideologové. Na to nemají ani dostatečné vzdělání, ani nadání, ani čestnosti. Honí se za přeludem všeobecného obdivu. . Z jejich koncepcí přímo bije do očí, že jejich představy o vývoji světa jsou vizionářským bludištěm. O tom, jak v myšlenkovém labyrintu tápou, přesvědčivě dokazuje jimi zamýšlený „Socialismus v 21. století“, jež má představovat návrh sjezdového programu strany. V elaborátu je sice zmínka, že „Cesta k socialismu nemůže přehlížet historickou zkušenost z pokusu vybudovat socialismus u nás“, že „socialismus mohou lidé uskutečňovat“, avšak další text to nejen nepotvrzuje, ale vyvolává podezření, že se jedná o fintu, nikoli o opravdovost. Z reálného socialismu nic pozitivního nenabyli. Jednoho až dojme, jak se trápí v pavučině bláhové víry, že ve své moudrosti dospěli na výši,odkud mohou bezchybně obsáhnout všechny obraty ve vývoji v budoucnosti. Tato absurdní představivost je o to pikantnější, že z textu nic nenasvědčuje tomu, že by svým rozumem postihli, co je k vidění už dnes: existující i rodící se nové proudy, které signalizují, že ve víru doby sílí vyhlídka příchodu nových přeměn, obratů, k nímž určitě dojde v historicky nedalekém budoucnu. Nic z materiálu nenapovídá o jejich uvědomění, že budoucí přeměny, obraty, převraty zcela jistě neproběhnou tak, jak si dnes oni představují. Historické změny jsou totiž v každém případě závislé na jiných, málokdy dopředu odhadovaných okolnostech. Týká se to i konstelace vnitřních i světových třídních sil. Nevšímají si jaksepatří ani tvářnosti a podstaty současnosti, toho, co se dá vnímat lidským zrakem. Vedou si prostě jako bájný jednooký Kyklop.
      Je více signálů naznačujících, že řešení vnitrostranických problémů se stává imperativem doby.
      Mezi ideologickými kruhy se stal běžným zjev, kdy místo věcné analýzy předpřevratového dění, hledání příčin, které vedly značnou část obyvatelstva do zhoubných sítí, nastrojeným a naparáděným ohavnými rozbíječi socialismu, napodobují pomatence ze 60. a 80. let. Samozřejmě, jejich destruktivní protistranické a protisocialistické záměry.
      O všech těchto otázkách kolují nadmíru zmatené představy. Modernisté nazývají socialismus „totalitou“. Bylo by zajímavé zjistit, jaké myšlenky, resp. obrazy či vidiny při tomto výrazu vyvstávají v přelétavém, možná i poněkud mdlém rozumu „vševědů“ z „centrální skupiny teoretiků KSČM“. Že by opravdu potřebovali mít zmatek v hlavě, aby nepochopili, že socialismus byl mnohem hlubší a zřejmější, vlídnější a radostnější, než oni soudí ve svých paradoxních písemních či verbálních rozjímáních? Vypadá to tak, že dělají všechno pro toto „potěšení: neučí se ničemu jinému, než vybírat z věcí některé, dokonce náhodné, stránky, vydávat je za jejich podstatu, čímž se v jejich hlavách komolí a zkresluje skutečná pravda, která si vždy vyžaduje zabývat se celkem souvislostí, stránek atd.
      Upozornění, že věnovat se problémům doby a strany je povinnost je nespočet. Lze k ním přičíst zavádějícím poučování, že prý politika se má dělat i za cenu ideových zmatků. Tak ovšem může mluvit jen politicky nevzdělané individuum, které nepřihlíží k tomu, že za prvé, nějaká spolehlivá ochrana morálně politického zdraví strany neexistuje; o čemž podává svědectví ne až tak málo choulostivých historek. Ne, ne každý je schopen mít v sobě víc slušnosti než chytráctví a zištnosti. Za druhé, že otroci západních reakčních ideologií ve straně žvástají, že pouze odbočování od socialistické minulosti je vědeckým postupem, a že jen ten může pozitivně uspíšit „modernizací“ strany. Jedná se však o nejnestoudnější příklad demagogie. A za třetí, nechávají o sobě vědět jedinci, kteří věří, že „modernisté“ jsou nadanými tvůrci „nových a nadějných socialistických výhledů“, a že „kovaní komunisté“ jen pouhými šarlatány. Prý všichni bychom měli být vděční za jejich snahu „zapudit dogmatiky“, zažehnout světla „skutečné“vědy a oprostit komunisty od zatemněného marxistického pohledu na svět. Skutečnost je však právě opačná : jejich smyšlenky věci nejenže neobjasňují, ale ještě více zatemňují. Což dokládá i náčrt návrhu programového dokumentu pro sjezd.
      Ze všeho dosud uvedeného lze vyvodit, že chtějí-li komunisté plnit své historické poslání, musí se řídit názorem, že „všichni mají společnou slavnou minulost a měli by mít i společnou vůli v přítomnosti; mít v úmyslu uskutečnit nová velká hrdinství.“ Existence akceschopné strany, její každodenní aktivity, to má být zakotveno v programu každého komunisty i stranických orgánů. Všichni mají před sebou ve skutečnosti tutéž obrovskou překážku, která klade odpor svobodnému rozvoji národa, která nese podvodný název „globalizace“. Nehledě na řečnění o globalizaci, resp. integraci, hlavní ideologické směry stále existují. Uchovaly se i zásadní diference i mezi nimi, i mezi těmi, kdo se včleňují mezi jejich stoupence. A projevuje se to nejen ve vyšších ideově-filozofických sférách, ale i na úrovni všedního vědomí.
      Modernističtí pisálkové si vymýšlejí budoucnost na základě své naivní představivosti - bez hlubokých poznatků o minulosti a současnosti. Budoucnost si představují tak, že v ní se nestrhne nějaký vývoj, který se odvrátí od mechanismu nutnosti. Domnívají se, že jsou spásnými teoretiky, ale neměli by o tom někoho přesvědčovat slovně, stačilo by, kdyby to potvrzovali skutky.
      V každém případě komunisti by se už v přítomnosti měli zabývat chvílí, která se může blížit. A to znamená jednat, a tím pomáhat budoucnosti. Pomáhat třeba i pouhým vzpomínáním. Protože v minutách vzpomínání přemýšlejí o tom, jak se domoci lepších poměrů. I kdyby to bylo jen nadšení ze znovuprožívání minulosti. Pro komunisty má smysl vzpomínat, protože socialistická minulost vrhá do přítomnosti i budoucnosti šťastné sny. Kromě toho, bráníce minulost, brání svůj zítřek.

Pokračování ve druhé části.
Ivan Hlivka (7. 11. 2011)