Od krize až ke zhroucení (2/2)

Přidáno v neděli 23. 10. 2011


J. V. Stalin

XX. sjezd KSSS vyvolal ideový nástup revizionismu a antikomunismu

      Před časem, krátce po roce 1995, jsem zpracoval obsáhlejší text, kterému jsem dal název Revizionisté; pod nadpisem jsem uvedl, že konfrontuje období puče, zrady, moci, slávy a pádu Chruščovova revizionismu se stanovisky klasiků, historickými událostmi a jinými důkazy; snad se mně to i do určité míry zdařilo, ale text svého nakladatele ještě nenašel.
      V současnosti se celkem dost často setkáváme s tvrzením: všechny těžkosti socialismu, dokonce jeho pád se odvíjejí od XX. sjezdu KSSS; to je sice pravda, ale po zkušenostech, získaných studiem let 1953 až 1964, mohu doložit a v Revizionistech to také dělám, že to není pravda úplně celá; na začátku vývoje zpět - ke katastrofě socialismu - byl puč!; kdy se jeho aktéři domluvili?; to nevím! Pučisté: G. M. Malenkov, L. P. Berija, N. S. Chruščov, A. I. Mikojan, V. M. Molotov, K. J. Vorošilov, N. A. Bulganin a L. M. Kaganovič, na veřejnost vystoupili v hodině smrti J. V. Stalina a rozvrátili všechno, co mohli v té historické chviličce obsáhnout.
      Ve čtvrtek 5. 3. 1953 ve 21,50 hod. zemřel J. V. Stalin a již v pátek 6. 3. 1953 se sešla společná schůze pléna ÚV KSSS, Rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR; společná schůze vůbec nebyla kompetentní rozhodovat o zásadních otázkách strany a přesto úplně rozmetala vrcholné stranické orgány - 25členné předsednictvo a 11členný sekretariát ÚV KSSS - zvolené 16. 10. 1952, bezprostředně po skončení XIX. sjezdu KSSS.
      Současně společná schůze úplně rozdrtila organizační a kádrovou výstavbu Rady ministrů SSSR, která do té doby pracovala bez poruch; v ní si pučisté obsadili funkci předsedy, čtyři funkce prvých náměstků předsedy a vedení důležitých ministerstev, rozhodli změnit obsazení funkce předsedy Prezidia Nejvyššího sovětu a jeho tajemníka.
      Před lidem se pučisté zaříkali prohlášením: "Aby nedošlo k žádnému přerušení řízení, považuje Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, Rada ministrů SSSR a prezidium Nejvyššího sovětu SSSR za nutné provést řadu opatření v organizaci vedení státu."
      Tak rozsáhlá opatření neměla stabilizační charakter, byl to hrubý a veřejný puč, zločin na socialismu a to nejen Sovětského svazu, ale celého světa, zatím nedoceněného rozsahu, provedený před očima světového komunistického hnutí, a to za denního světla!
      Potom spiklenci upevňovali své pozice; dělali to jednak zatím skrytou rehabilitací různých elementů, oportunistů, revizionistů antikomunistů a zločinců, prostě všech, kteří se v minulosti svou činností postavili proti socialistické revoluci; kromě toho, získávali i další, nepevné, ti se k nim hlásili již v prvých okamžicích puče, mezi nimi byl například Suslov, pozdější hlavní ideolog a snad na konci své politické avantýry, jeden z těch kdo Chruščova vedl v roce 1964 do zatracení, do telefonu mu měl říci asi toto: "Hned se vrať do Moskvy, čekáme na tebe, už jsme se všichni sešli a poradili se!"; asi tak to bylo, mám to z "druhé ruky", od syna N. S. Chruščova, co se stal občanem USA; takové občanství ho má chránit?, proč asi?, vždyť byl jen šéfem kanceláře, která konstruovala rakety Sovětského svazu a ty byly v tu dobu lepší než rakety Spojených států!
      Pak přišel buržoazií a revizionisty velebený XX. sjezd KSS; proč ne; již na konci roku 1955 se revizionismus v Sovětském svazu zorganizoval natolik, že se svou platformou, zatím jemně zastřenou, mohl předstoupit před světovou veřejnost; proto byl předčasně svolán XX. sjezd KSSS; konal se na konci února 1956. N. S. Chruščov
      Sjezd zahájil N. S. Chruščov a mimo jiné v úvodu bez rozpaků, uvedl: "… mezinárodní komunistické hnutí od XIX. sjezdu KSSS ztratilo vynikající pracovníky, a to Stalina, Gottwalda a Tokudu." Potom účastníky sjezdu vyzval, aby jejich památku uctili povstáním. na oficiální části XX. sjezdu KSSS se kult osoby J. V. Stalina neprojednával!
      XX. sjezd KSSS se s velkým zaujetím věnoval otázce forem přechodu jednotlivých zemí k socialismu; smysl této snahy prozradil sám N. S. Chruščov, když uvedl: "Ve Federativní republice Jugoslávii, kde moc patří pracujícím a společnost se zakládá na společenském vlastnictví výrobních prostředků, se v procesu socialistické výstavby vytvářejí svérázné konkrétní formy řízení hospodářství a výstavby státního aparátu"; byla to nesmělá, ale přece jen rehabilitace, jugoslávského revizionismu.
      V hlavním referátu N. S. Chruščov věnoval velkou pozornost otázkám upevňování socialistické zákonnosti; svou péči zdůvodňoval obavami z obnovy pokusů zbytků Berijovy bandy; ale také i zastrašoval, když uvedl: "… v souvislosti s revizí a zastavením četných případů soudního řízení se začala u některých soudruhů projevovat jistá nedůvěra vůči pracovníkům orgánů statní bezpečnosti." Za N. S. Chruščova nikdy nekončící rehabilitace, byla v době konání XX. sjezdu KSSS na jednom ze svých mnoha vrcholů; ortodoxní kádry strany v této době však nebyly zcela pasivní ke zrádné činnosti; to potvrzuje právě uvedený výrok N. S. Chruščova.
      Jeden z hlavních útoků XX. sjezdu KSSS na podstatu socialismu je nutno vidět v otázce hmotné zainteresovanosti; ani tato část zrady nebyla přijímána s pochopením, které vyžadoval N. S. Chruščov; proto v referátu uvedl: "Na půdě utopistických představ se začal zakořeňovat opovržlivý postoj k socialistické zásadě hmotné zainteresovanosti pracovníků na výsledcích vlastní práce."
      My z praxe víme, že hmotná zainteresovanost, v provedení N. S. Chruščova, odbourala socialistickou zásadu odměňování podle množství a kvality práce, přinesla do ekonomiky kapitalistickou filozofii zisku a zavedla velké finanční požitky pro aristokraty, kteří se začali dělnické třídě odcizovat; tím se vytvořily podmínky pro třídní polarizaci socialistické společnosti; v tom je nutno vidět hlavní, řekl bych rozhodující "přínos" XX. sjezdu KSSS. Je to širší tematika a nedá se zde probrat celá; každopádně, na cestě k socialismu se "nůžky" hmotného rozdílu mezi společenskými skupinami, musejí zavírat a ne rozevírat; stále se rozevírající "nůžky" zde byly, to nelze překonat frází; ani termín "reálný socialismus" stále se rozevírající "nůžky" nepřekonal; hlouběji i když ne zcela vyčerpávajícím způsobem, o tom pojednávám v Revizionistech.
      Tato kapitola byla některými recenzenty přijata s výhradami; v létě roku 1995, při recenzi brožury Zradili nás, kterou jsem připravil k tisku a která se této problematiky také dotýká, se našel i takový, který ji prohlásil za zcela zcestnou; ale nevyvracel ji, "jen" ji odmítl urážkou; ta problém neřeší, neodstraní, nepřekoná!; otázka třídní polarizace se musí teoreticky pochopit. ("… s odstraněním třídních rozdílů zmizí sama sebou veškerá sociální a politická nerovnost, která z nich vzniká.") - (K.Marx, Kritika gothajského programu, Spisy, sv. 19, str. 55); sociální a politická nerovnost nemizela, naopak, sociální a politické rozdíly se ve společnosti stále zvětšovaly! nepatrně, ale soustavně!; to byla jedna z hlavních příčin tichého, ale zákonitého pádu reálného socialismu!)
      Mnoho energie věnoval XX. sjezd KSSS mírové koexistenci a mírové spolupráci dvou, proti sobě stojících politických systémů; Leninovo kdo Z koho se do Chruščovem propagované leninské mírové politiky jaksi nevešlo.
      Revizionisté svá stanoviska nezdůvodňovali; a když k tomu přistoupili, hned byl patrný jejich podvod; bylo tomu tak dvakrát v otázce leninského pojetí míru.
      Jednou, když vedoucí redaktor listu Pravda P. A. Saťukov, na XXII. sjezdu KSSS, se snažil z leninské koncepce, pojednávající o možnosti vítězství socialismu v jedné zemi, v rozporu s logikou zdravého rozumu, dokázat, že V. I. Lenin tu měl na mysli trvalý mír mezi státy různého společenského řízení; a to přesto, že v této stati V. I. Lenin uvedl:
      "Nerovnoměrnost ekonomického a politického vývoje je bezpodmínečným zákonem kapitalismu. Z toho vyplývá, že je možné vítězství socialismu nejprve v několika málo zemích nebo dokonce v jedné, jednotlivé kapitalistické zemi. Vítězný proletariát této země by se po vyvlastnění kapitalistů a zorganizování socialistické výroby ve své zemi, postavil proti ostatnímu kapitalistickému světu, získával by na svou stranu utlačované třídy jiných zemí, podněcoval by je k povstání proti kapitalistům, a kdyby bylo zapotřebí, vystupoval by vojensky proti vykořisťovatelům a jejich státům…" (V. I. Lenin, Spisy, sv. 21, str. 343 - 347)
      V. I. Lenin Podruhé z V. I. Lenina dělal pacifistu jeden z nejlépe ideologicky připravených sovětských revizionistů, B. N. Ponomarjov; ten, jako vedoucí jedenáctičlenné skupiny doktorů historických věd, určené ke zpracování dějin KSSS, na obhajobu závěru XX. sjezdu KSSS, nechal do nich uvést:
      "Již v roce 1922 Lenin navrhl, aby byla z návrhu prohlášení sovětské delegace na janovské konferenci vyškrtnuta slova, že 'naše pojetí dějin … předpokládá nevyhnutelnost nových světových válek'." (Dějiny KSSS, Svoboda, 1975, str. 538)
      Podrobnosti nám však ukáží, že tomu bylo zcela jinak. Tak především: nejedná se o veřejný výrok V. I. Lenina, ale jen o strojopis, který pořídila sekretářka, jako neověřený telefonický vzkaz V. I. Lenina V. M. Molotovovi; v něm je mimo jiné uvedeno:
      "V materiálu soudruha Čičerina, který má název Podklady pro první projev na konferenci, navrhuji tyto změny: … 2. …osmá a devátá řádka zdola - rozhodně vypustit jakoukoli zmínku o 'nevyhnutelném násilném převratu a o nevyhnutelnosti krvavého boje' a místo toho říci jenom to, že my komunisté se neztotožňujeme s názory pacifistů, což je z komunistických tiskovin dostatečně známo, ale protože jsme sem přijeli jako obchodníci, považujeme bezpodmínečně za svou povinnost všemožně podporovat jakýkoli pokus a pokojné řešení sporných otázek. 3. Na téže straně, druhá a třetí řádka shora - rozhodně vyškrtnout slova, že naše 'pojetí dějin zahrnuje použití násilných opatření'. 4. Druhá strana, druhá a třetí stránka shora - rozhodně vyškrtnout slova, že naše pojetí dějin nutně předpokládá nevyhnutelnost nových světových válek. V žádném případě taková silná slova nepoužívat, neboť by to znamenalo nahrávat nepříteli. Omezovat se jenom na upozornění, že názory komunistů se nekryjí s názory takových pacifistů, jako jsou státy, se kterými začínáme jednat, nebo státníci typu Hendersona, Keynese atd., ale protože chceme uzavřít hospodářskou dohodu, považujeme za svou povinnost učinit všechno, co je v našich silách, pro co nejúspěšnější splnění alespoň jisté části tohoto pacifistického programu." (V. I. Lenin, Sebrané spisy, sv.45, Svoboda, Vydání II., 1989, str.93 a 94)
      Nejednalo se o koncepční politicko ideové stanovisko, ale o taktický postoj při jednom a to obchodním jednání s kapitalistickými pacifisty, jednalo se o snahu co nejúspěšnějšího splnění pacifistického programu; konsorcium revizionisticky orientovaných vědců, kteří obchodovali s leninskými axiómy, z něho udělalo všeobecně platný ideologický zákon komunistů.
      Zásada kolektivního řízení. Kolik z tohoto umělého a protileninského pojmu vytloukl N.S.Chruščov politického kapitálu? Mnoho! Jím si vytvářel politické klima ke svému tajnému projevu o kultu osobnosti J. V. Stalina. Byl to sjezd dobré režie.
      V Revizionistech jsem také uvedl: "K. Marx a B. Engels v Manifestu… slavnostně prohlásili: 'Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly…' A N. S. Chruščov utekl se svým kultem osobnosti J. V. Stalina do podzemí, aby na tajném zasedání delegátů XX. sjezdu KSSS, tedy na shromáždění vysloveně frakčním - mandát delegátům zanikl v okamžiku oficiálního skončení sjezdu, připravil další kolo protistranické, protikomunistické štvanice, další kolo rozsévání revizionismu.
      V projevu sice N. S. Chruščov útočil jen na osobu J. V. Stalina, ale v podmínkách vypjatých třídních vztahů tím napadal samu podstatu socialismu; těžké důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat; ještě v roce 1956 se zakymácela Německá demokratická republika, v Polsku tekla krev a padaly tam životy, v Maďarsku vzplála kontrarevoluce a způsobila řež, jaká se v dějinách třídních srážek vyskytuje jen ojediněle; i ve vzdálené Číně vystoupila buržoazie se svou kontrarevolucí.
      Noční projev N. S. Chruščova proti osobě J. V. Stalina, vyslovený před bývalými delegáty XX. sjezdu KSSS, se nikdy nestal součásti protokolu sjezdu a komunistické hnutí o něm nikdy nebylo oficiálně informováno, (západní agentury však informovány byly), způsobil světovému komunistickému hnutí těžkou a nezhojitelnou ránu; nebylo proti němu obrany a to především proto, že zakrátko, v rozporu se skutečností, jak je tomu u revizionismu naprosto běžné, byl bez skrupulí, vydáván za akt XX. sjezdu KSSS a nikdo proti tomuto podvodu nevystoupil; mlčela i KS Číny.
      J. V. Stalin V záhlaví kapitoly „XX. sjezd KSSS" - v textu Revizionisté - je uvedena stať, vyslovená J. V. Stalinem na VII. zasedání Exekutivy Komunistické internacionály (EKI). Uvedl v ní: "Jsou třídní nepřátelé, kteří se nesmiřují se sovětskou mocí a snaží se ji svrhnout stůj co stůj. Jsou i takoví třídní nepřátelé, kteří se tak či onak smiřují se sovětskou mocí. Jsou nepřátelé, kteří se snaží připravit podmínky ke svržení diktatury proletariátu… Jsou i takoví nepřátelé, kteří spolupracují se sovětskou mocí a bojují proti těm, kdo usilují o její svržení; spoléhají při tom, že diktatura proletariátu bude pozvolna ochabovat, degenerovat a že potom vyjdou vstříc zájmům nové buržoazie." (J. V. Stalin, Spisy, sv. 9, str. 77)
      To bylo v roce 1937, v době konání EKI přesné, pregnantní vyjádření; síly, čekající na svou příležitost, byly poslušné. Ale jen do doby zrodu své šance; konkrétně, do XX. sjezdu KSSS; v Revizionistech o tom podávám důkazy v kapitole, která nese název: "II. sjezd spisovatelů - prvý revizionistický plod XX. sjezdu KSSS v Československu"; v úvodu této kapitoly uvádím poměrně dlouhý odstavec, kterým na alegoriích pateticky charakterizuji stav vědomí některých spisovatelů; takto laděná úvaha končí prozaickým prohlášením: "Pochopitelně, obavy zasáhly především souběžce, kteří se socialisticky angažovali. A to byli i někteří spisovatelé. Proto se rychle převlékali a začali hrát jiné role. V Československu dostali k tomu jedinečnou příležitost na II. sjezdu spisovatelů." A také ji plně využili; lidé třídně nepevní snadno odloží charakter; přesvědčili jsme se o tom vždy když dějiny odbočily; známá, vzletně vyjádřená teorie K. Čapka o věrnosti, působí přesvědčivě, ale pravdivá není, neposuzuje lidi podle třídního hlediska; po vítězství proletářské revoluce jen některý maloměšťák zůstal věrný své třídě, naprostá většina z nich přeběhla bez uzardění k proletariátu a do jeho strany; tam dobrovolně, ale jen formálně převzali komunistickou ideologii a v podstatě obětavě plnili běžné, každodenní okrajové úkoly; jejich následující generace je v jejich politickém zaměření "věrně" následovala; tak ve straně postupně rozkládali bolševickou revolučnost; za otřesů, například v roce 1968 nebo v roce 1989, v úprku přešli na stranu antikomunismu; jen třídně zakalení a pevně orientovaní na diktaturu proletariátu, zůstanou marxismu - leninismu věrni za všech okolností.
      Jednota pučistům z hodiny smrti J. V. Stalina nevydržela dlouho; ještě v roce jejich prvého veřejného vystoupení, v roce 1953, nechali popravit L. P. Beriju; kádrová bouře, rozpoutaná uprostřed roku 1957, smetla Malenkova, Kaganoviče a Molotova. Později, ale potichu se propadl do zatracení Bulganin. (Potichu proto, že jeho funkci - předsedy Rady ministrů SSSR - se rozhodl převzít sám velký a nyní již největší N. S. Chruščov.) Na XXII.sjezdu KSSS, s těžkou potupou, byl odvržen Vorošilov; jen Chruščov s Mikojanem si zůstali věrni; s ohledy je zlikvidovala nová, glazé generace revizionistů; bylo to v závěru roku 1964.
      Za vrchol zrady pokládám usnesení XXII. sjezdu KSSS; přijal program, ve kterém bylo veřejně vyhlášeno: likviduje se diktatura proletariátu, zavádí se všelidový stát, strana přestává být dělnickou, ale všeho lidu, tedy i těch třídních nepřátel, o kterých mluvil J. V. Stalin na VII. Kongresu EKI!!!
      Pak se uprostřed roku 1963 projednával dopis Ústředního výboru komunistické strany Číny, ve kterém je mimo jiné uvedeno:
     "Co se stane, bude-li na půli cesty oznámeno, že diktatura proletariátu již není nutná? Není to v rozporu s učením Marxe a Lenina o státu diktatury proletariátu? Neumožňuje to šíření této nákazy, tohoto moru, který socialismus zdědil po buržoazii? Jinými slovy, vedlo by to k nesmírně vážným důsledkům a naprosto znemožnilo jakýkoli přechod ke komunismu.
     Může existovat všelidový stát? Je možné nahradit stát diktatury proletariátu 'všelidovým státem'? To není otázka vnitřních záležitostí té které země, ale základní problém ztělesňující univerzální pravdu marxismu - leninismu.
     Podle názorů marxistů - leninovců neexistuje nic takového jako netřídní stát nebo nadtřídní stát. Pokud zůstane stát státem, bude mít třídní charakter. Pokud bude existovat stát, nemůže být státem všelidovým. Jakmile se stane společnost beztřídní, přestane existovat stát… Nesnaží se někdo nahradit stát diktatury proletariátu státem jiného charakteru? Je-li tomu tak, není to nic jiného než veliký historický krok zpět.
     Proletářská strana je jedinou stranou schopnou reprezentovat zájmy všeho lidu, může tak učinit právě proto, že představuje zájmy proletariátu, jehož myšlenky ztělesňuje. Může vést všechen lid, neboť proletariát se může emancipovat jedině emancipací celého lidstva, neboť sama povaha proletariátu umožňuje jeho straně přistupovat k problémům z hlediska jeho současných i budoucích zájmů, neboť strana je bezmezně věrna lidu a je prodchnuta duchem sebeobětování. Z toho pramení její demokratický centralismus a železná kázeň. Bez takové strany je nemožné udržet diktaturu proletariátu a reprezentovat zájmy všeho lidu.
     Co se stane, oznámí-li se na půli cesty, před dosažením vyššího stadia komunistické společnosti, že se proletářská strana stala 'všelidovou stranou' a zavrhne se její proletářský charakter? Neodzbrojuje to proletariát a všechen lid organizačně a ideologicky, nerovná se to napomáhání obnově kapitalismu?"
     Důrazně hovořili čínští soudruzi i o sovětském boji proti kultu osobnosti J. V. Stalina; jeho jméno sice neuvedli, ale princip nenechali stranou a prohlásili:
     "… závažnější je skutečnost, že pod záminkou 'boje proti kultu osobnosti' se jisté osoby hrubě vměšují do vnitřních záležitostí bratrských stran a bratrských zemí a nutí ostatní bratrské strany změnit vedení, aby tak mohly těmto stranám vnutit svou vlastní chybnou linii. Co je to jiného než velmocenský šovinismus, sektářství a rozkolnictví? Co je to jiného než podvratná činnost?"
     Tak to bylo jen několik částí z dopisu ÚV Komunistické strany Číny; sovětští revizionisté odpověděli arogancí a dalším zvyšováním napětí ve vzájemných vztazích.
     Zákonitě musel přijít den pravdy čínských komunistů; reálný socialismus, produkt revizionismu a zrady se z hrou- til; tak zanikly výdobytky mnoha generací revolucionářů.
     Avanturismus N. S. Chruščova plodil ustavičné reorganizace; zde připomenu tu, která vstoupila do dějin jako vrchol nesmyslu: podle usnesení plenárního zasedání ÚV KSSS z listopadu 1962 byly reorganizovány stranické orgány podle takzvaného výrobního principu; ve většině oblasti a krajů byly vytvořeny dvě samostatné stranické organizace - průmyslová a také zemědělská - s vlastními vedoucími orgány; vesnické okresní orgány byly zrušeny a nahrazeny stranickými výbory výrobních kolchozních a sovchozních správ; v ústředním výboru KSSS a v ústředních výborech komunistických stran svazových republik byla vytvořena dvě byra - jedno pro řízení průmyslu a druhé pro řízení zemědělské výroby; podle struktury stranických orgánů se reorganizovaly i orgány sovětů, Komsomolu a odborů; samozřejmě, brzy muselo dojít k důsledkům; ty jen urychlily již před tím vzniklou ztrátu dynamiky růstu produkce v Sovětském svazu; bylo to poprvé v jeho historii; i za Velké vlastenecké války, kdy ohromné oblasti padly do rukou nepřítele a kdy země strádala pod údery vojenského napadení, rostl objem produkce SSSR.
     Na lid Sovětského svazu dolehla nouze, začal se blížit hlad; i v Československu jsme pociťovali nouzi v mnoha směrech, maso se prodávalo v malých porcích jen jednou týdně, másla byl nedostatek, chybělo mléko, lid strádal i nedostatkem průmyslového zboží.
     Společenství socialistických států bylo rozrušeno, V Polsku i v Maďarsku, právě tak jako v Sovětském svazu, stáli v čele strany a státu zanícení a aktivní revizionisté, v Rumunsku sílily odstředivé tendence, v Bulharskou vládla neurčitost, Německá demokratická republika zůstávala politickým problémem, v Československu byl devótní vůdce, Antonín Novotný, zamilovaný do osoby N. S. Chruščova, bránil ji i v době jejího pádu z neobyčejně vysokého postavení.
     Za tohoto stavu byl avanturismus N. S. Chruščova již neudržitelný; proto byl v říjnu 1964 odvolán ze svých funkcí a to právě tak jak se do nich dostal - pučem!; revizionisté jinak jednat ani neumějí; k N. S. Chruščovovi byli však jemní, ohleduplní; pochopitelně, byli za jeho avantýry plně spoluodpovědní; proto nápravu prováděli nedůsledně a především bez politického, hlavně bez třídního zhodnocení příčin, které tak vážný stav způsobily.
     Musím se vrátit do Československa, do roku 1963, to jest do doby, kdy tento neudržitelný a nepochopitelný, v některých případech dokonce přímo směšný stav vrcholil a kdy všechny směry antikomunismu, žijící v tu dobu především mezi inteligencí, se aktivovaly; jádrem jejich vedení se stal Svaz československých spisovatelů, a ten, na konci května 1963, uspořádal svůj III. sjezd; zdržím se u něho; abych zaručil hodnověrnost, milý čtenáři, podstatně omezím své komentáře a budu tě, pokud to bude jen trochu možné, informovat především citáty z projevů diskutujících.
     Ivan Skála Začnu projevem prvního tajemníka SČSS Ivana Skály; byl to básník mého politického mládí, škoda, rád bych se pokochal rozborem jeho literární tvorby, ale stal jsem se politikem a jen z politického hlediska se dotýkám otázek spisovatelů, ty pohříchu byly více politické než literární, literární prostředí bylo pro některé spisovatele jen velmi vhodná startovní rampa antikomunismu, proto právě na politickém podkladě se setkáváme, tedy bojovně, politika to je boj, to je nemilosrdný boj, tento její charakter je zvlášť patrný, když se nezakrývá její třídní podstata; ale pozor, každá politika je třídní a to z toho prostého důvodu, že jiná být nemůže(!); je to laciný argument, že, ale používám ho jen v tomto místě.
     I. Skála v úvodu mluvil pateticky o umění, o dějinách, o prostém člověku, o jeho zápasech s kapitalismem, o hrobech těch kdo padli pod četnickými kulkami, v mučírnách gestapa i o hrobech krasnoarmějců, o patosu partyzánských bojů ve slovenských horách, o budování, o prvních nadšených, překotných a střemhlavých krocích budovatelů, o letech zrání, "kdy jsme dorůstali svých úkolů, kdy nejednou úkoly přerůstaly nás, kdy v nás často bylo více víry než poznání a připravenosti. Jsou to léta vítězství i proher, hledání i nalézání i omylů, nadšení i únavy…", uvedl I. Skála.
     Potom pokračoval: "Jestliže na XII. sjezdu KSČ řekl s.Novotný, že 'v naší vlastní praxi se plně potvrzuje správnost jedné ze základních pouček programu KSSS o tom, že diktatura proletariátu, jakmile splní své historické poslání, to znamená potlačí odpor vykořisťovatelských tříd a odstraní tyto třídy, organizuje výstavbu socialismu a zajistí jeho úplné a definitivní vítězství - přerůstá ve všelidový stát - také u nás vede vývoj socialistické státnosti od proletářské demokracie k demokracii všelidové', pak za tímto zjištěním se nám vynořuje konkrétní podoba člověka, přetvářejícího na různých úsecích práce svoji zemi a sebe v ní…"
     Bože, jak to všechno zašmodrchal I. Skála, ale buďme přísní, ale i spravedliví, on to převzal od autorit, a ne malých, od XXII. sjezdu KSSS, tam to bylo přece slavnostně vyhlášeno i když trochu jinak, ale vyhlášeno to bylo, diktatura proletariátu byla, v souladu s již dosaženou skutečnou skutečností, odvolána, proč ne, už dávno před XXII. sjezdem KSSS byli "socialističtí" aristokraté, lidově - papaláši - vládnoucí třídou, to oni prováděli diktát, dokonce i XXII. sjezdu KSSS.
     Dělníci se stali v nové situaci poslední, nejméně zaopatřenou třídou; a nemohlo tomu být jinak, neboť aristokraté, v důsledku účinnosti hmotné zainteresovanosti, byli stále bohatšími a družstevníci, ti se stali majiteli ohromného množství výrobních prostředků, tak se v podstatě stali kapitalisty a ještě dostávali neobyčejně vysoké státní dotace, vedle toho prodávali přebytky ze svých, stále se zvětšujících záhumenků; to všechno musela dělnická třída zaplatit, a jak jinak než snížením své úrovně a to až na samou, ještě únosnou, ale již krajní mez; z takové pozice se nedá vládnout, kromě toho, usnesení XXII. sjezdu KSSS bylo i v tomto ohledu některými stranami mezinárodního komunistického hnutí, kritizováno; sovětští revizionisté na to museli reagovat; mohla být jejich reakce jiná než revizionistická?; ne nemohla!; proto místo zrušené diktatury proletariátu vyhlásili, až po XXII. sjezdu KSSS, jako náhradní pojem, vedoucí úlohu dělnické třídy; tento pojem nikdy nespecifikovali, byl to únik revizionistického charakteru, únik do záhuby a to doslova do záhuby; v Československu se socialismus zhroutil, úplně se zhroutil dvakrát!, a stále nejsme ochotni se z takových otřesů poučit a jen si lžeme lichotkami, jež vychvalují jakýsi reálný socialismus, je to nepochopitelné, ale pravdivé; zdá se ti, milý čtenáři, že zbytečně mentoruji bývalé, dnes již sice zaniklé autority(?); vůbec ne, přečti si stanoviska klasiků, které jsem pro tebe vybral z jejich bohatého odkazu, zde jsou:
     "Učení o třídním boji, které Marx aplikoval na otázku státu a socialistické revoluce, vede nutně k uznání politického panství proletariátu, jeho diktatury, tj. moci nikým nesdílené a opírající se bezprostředně o ozbrojenou sílu mas. Svržení buržoazie je možno provést jedině tak, že proletariát bude přeměněn v panující třídu, která bude s to potlačit nevyhnutelný, zoufalý odpor buržoazie a zorganizovat všechny pracující a vykořisťované masy pro novou soustavu hospodářství.
     Proletariát potřebuje státní moc, centralizovanou organizaci moci, organizaci násilí jak k potlačení odporu vykořisťovatelů, tak k vedení obrovské masy obyvatelstva, rolnictva, maloměšťáctva a proletářů při 'uvádění socialistického hospodářství do chodu…'
     'Stát, tj. proletariát zorganizovaný v panující třídu' - tato Marxova teorie je nerozlučně spjata s celým jeho učením o revoluční úloze proletariátu v dějinách. Dovršením této úlohy je proletářská diktatura, politické panství proletariátu…" (V. I. Lenin, Stát a revoluce, Spisy, sv. 25, str. 424 - 505)
     Třídy, stále existující, se chovaly zdrženlivě, ale jen do doby, než jim dal XX. a později XXII.sjezd KSSS příležitost.
     Ve spisovatelském prostředí byl jednou z jejich prvních obětí sám I. Skála; byl skandalizován již na II. sjezdu SČSS, který se konal jen několik dnů po skončeni XX. sjezdu KSSS; snad, aby se zavděčil, ve svém referátu na III. sjezdu SČSS, ve značném rozsahu, z mnoha pohledů, vedl rozhodné a odsuzující výtky kultu Stalinovy osobnosti; jak poznáme, nezavděčil se, bezbřehou demokracii, kterou dal XX. sjezd buržoazii, nemohli její agenti, vystupující v rolích spisovatelů, pustit z ruky; říci však, vzplál třídní boj, ne, to nelze říci, neboť proti nastupujícím silám v podstatě nikdo účinný boj neorganizoval, samostatní jednotlivci, jenž proti nim přece jen vystoupili, neuměli jejich záměry demaskovat jako třídní útok na socialismus; bylo to také dost obtížné, agenti nepoužívali ostrou řeč, své skutečné záměry halili, vyjadřovali se vzletně, v alegoriích, pokud zaútočili, tak většinou jen jedním "výstřelem", nebo byli neadresní - neuvedli jméno osoby, kterou kritizovali způsobem vhodným k odsouzení.
     Úroveň úvodního vystoupení I. Skály, co k němu mohu říci, nejsem literárním odborníkem, do sjezdových dokladů se dívám jen z politického zájmu a v tomto ohledu mohu o něm říci: byla to procítěná, horoucí služba revizionismu, byl to obsáhlý, zdálo se, že snad nekonečný patos zradě XX. sjezdu KSSS, ale to všechno, s čím I. Skála vystoupil, uspokojení antikomunistům nepřineslo, ti již dávno posunuli svoje cíle mimo oblast citů a vrhali se na vybrané jednotlivosti, kde měli šanci se prosadit… … …

J. Sedlák