Od krize až ke zhroucení (1/2)

Přidáno v pátek 19. 8. 2011


Julius Fučík

Přemítání o krizi a o prvém zhroucení socialismu nejen v Československu

      Seděti v pozoru, s tělem ztrnule vzpřímeným, s rukama ke kolenům a s očima až k oslepnutí upřenýma na zažloutlou stěnu "domácího vězení" v Petschkově paláci - to věru není poloha nejvhodnější pro myšlení. Ale kdo přiměje myšlenku, aby seděla v pozoru?
      Kdosi kdysi - už nikdy asi nezjistíme kdo a kdy - nazval "domácí vezení" v Petschkově paláci "biografem". Geniální nápad. Prostorná místnost, šest dlouhých lavice za sebou, obsazených ztrnulými těly vyšetřovanců, a před nimi holá stěna jako plátno kina. Všecky produkce světa nenatočily tolik filmů, kolik jich na tuto stěnu promítly oči vyšetřovanců, čekajících na nový výslech, na mučení, na smrt. Filmy celých životů i nejdrobnějších úseků života, filmy o matce, o ženě, o dětech, o zničeném domově, o ztracené existenci, filmy o statečném soudruhovi i o zradě, o tom, komu jsem dal ten leták, o krvi, která opět poteče, o pevném stisku ruky, který mne zavázal, filmy plné děsu a odhodlání, nenávisti i lásky, úzkosti i naděje. Obrácen zády k životu každý tu před svýma očima denně umírá. Ale ne každý se znovu rodí.

Julius Fučík, Reportáž psaná na oprátce. (Úvodní stať)

Na uvítanou

      Srdečně tě zdravím, vážený a milý čtenáři!; je velmi pravděpodobné, že Tvé postavení je mimořádné; má domněnka vyvěrá z obavy žes prvým i posledním mým čtenářem současně; témata, která Ti v tomto písemném pojednání předkládám ke čtení, jsou koncipována zcela nezvykle, tvrdím v nich, že buržoazie neporazila komunismus, ale bastarda, zplozeného odporným revizionismem a podlou zradou; je to koncepce zcela neobvyklá, ale pravdivá a proto perspektivní; byl bych rád, kdyby Ti byla spíš posilou a ne jen čtenářským zákuskem, zatím o můj výklad není valný zájem, zatím je to literární propadák, jasně, propadák; proč tedy se trápím s jejich zpracováním(?), proč ve skrytu mé, již dávno vybouřené duše, nacházím tak hlučnou, neodbytnou a vroucí potřebu Tě oslovit(?); následující řádky Ti dají odpověď - jak doufám.
      V. I. Lenin Vezmi si například Lenina; ten v době po prohrané Ruské revoluci, někdy v roce 1907, v jednom ze svých článků, který jsem teď hledal, ale marně, nenašel jsem ho, o jeho existenci však vážený čtenáři nepochybuj, moje paměť i serióznost je Ti zárukou, pojednával o stavu masového odklonu od revoluce, prostě o otřesných důsledcích porážky, které se promítly do vědomí mas; tam, v tom textu, také uvedl výrok, příznačný i pro dnešní dobu; říkal v něm tehdy, tedy po prohrané Ruské revoluci: slušní lidé nyní nečtou Marxe, ale pornografii.
      Později, Bertolt Brecht, německý básník, režisér a teoretik divadla, jehož koncepce vyvolala výrazný světový ohlas, v jedné ze svých básní, kterou nazval Chvála dialektiky, hovořil o jistém a neohroženém kroku bezpráví, o malomocenství utlačených, kteří prohlašovali "nikdy se nepovede, co chceme", ale i o jistotách, které vůbec nejsou jisté, o ustavičném vývoji, který proměňuje existující, tedy "neměnné"; v závěrečné části básně vyslovoval výzvy sraženým, nakonec provolal: "Nikdy se změní v Ještě dnes!"
      I kdyby nebylo dialektiky, kdyby nebylo vývoje vpřed, k vyšším a dokonalejším formám života lidstva, celého lidstva, ne jen několika vyvolených, jen jedné skupiny lidí, jejichž moc, bohatství a přepych stojí hlavně na strachu a mámení mas, jehož výsledkem je lidská nevědomost, pak je tu ještě přirozená potřeba, nás, ztroskotaných, odevzdat zprávu ostatním, snad až těm budoucím; ztroskotaní námořníci, vyvrženi bouři, dříve než začali na pustém ostrově, v novém domově, hledat možnost obživy, sestavovali zprávy o příčinách svého osudu, pečetili je do mořem vyplavených lahví, které pak zas moři odevzdávali s nadějí, že živel, které je ničil, ale nezničil, jen uvrhl do stavu nejistoty, spíš beznaděje, bude nakonec milosrdný a odevzdá jejich poselství těm, kteří nemají ponětí o jejich osudu, o důvodech jejich ztroskotání a bude je varovat, a tak zabrání, aby stejným osudem byli zasaženi i oni.
      Jsou ještě i další důvody, které mne nutily, abych zaměřil své snažení k sestavení tohoto textu; nejsou však zdaleka tak podstatné jako jeho obsah; ten se bude, až na nepatrné odbočení, rozvíjet především s postupujícím během historie; začnu zkrácenou historii revizionismu a antikomunismu.

Předhistorie krize socialismu

      Revizionismus (z latinského slova revido, opravuji) představuje, podle vědeckého stanoviska, platného v období "reálného socialismu", politicko-ideový proud v mezinárodním komunistickém hnutí, vzniklý na přelomu 19. a 20. století. (V tomto pojednání snadno prokážu, že revizionismus, jako ideový produkt buržoazního měšťáctví v dělnickém hnutí, vznikl současně s komunismem; již na začátku jeho působení bylo nutno jej revidovat, již na začátku činnosti Svazu komunistů vznikly ve společnosti i v komunistickém hnutí síly, které měly životní zájem na jeho ideové deformaci - revizi, když zjistily, že nedisponují prostředky, které by ho mohly vyvrátit.)
      V podstatě revizionismus vždy odmítá existenci tříd, nebo alespoň jejich antagonistické rozpory, s tím i popírá historickou úlohu dělnické třídy - diktaturu proletariátu, potřebu marxistické, revoluční a proto dělnické strany; revizionismus se formálně, jen slovy hlásí k marxismu, přesto však vehementně usiluje o to, aby se stal jeho součástí, proto mu nadbíhá, proto se jej snaží soustavně vylepšovat, "zjemňovat" jeho "mravy", hlavně jej chce neustále demokratizovat.
      Poznali jsme, že revizionisté se v určitých historických okamžicích dělí na dvě základní skupiny; jedna, když se dovršily důsledky jejich zhoubné činnosti, přechází na stranu likvidátorů a komunismus pomáhá vykořisťovatelským třídám likvidovat nebo její členové se sami stávají vykořisťovateli; druhá skupina, řekl bych, ta která se skládá ze skalních revizionistů, zůstává v komunistickém hnutí a její členové vyčkávají na nový vhodný historický okamžik, v něm opět vstupují do politiky a znovu marxismus revidují; v této skupině nacházíme i jedince, kteří v revizionistické činnosti neustali ani v době, kterou lze specifikovat jako časově vymezené, ale úplné zhroucení komunistického hnutí.
      Za více jak 150 let své zhoubné činnosti, revizionismus se modifikoval do různých forem; každá z nich způsobila v komunistickém hnutí značné škody.
      Opět zdůrazňuji, revizionismus je ve všech směrech pojem velmi široký, rozvětvený; jen si připomeňme revizionismus Bernsteina, Garaudyho, či revizionismus jugoslávský nebo revizionismus nejzhoubnější - revizionismus sovětský, o kterém budu uvádět některé podrobnosti později, zde jen připomenu, že ve svém vývoji prošel třemi, výrazně rozdílnými stadii; v raném období to byl revizionismu Chruščova; ten byl divoký a perfidní - tedy proradný, věrolomný, zrádný, bezcharakterní, podlý; vystřídal ho glazé revizionismus Brežněva a nakonec dílo zkázy, jakou dějiny do té doby nezaznamenaly, vykonal decentní, ale likvidátorský revizionismus Gorbačova.
      Revizionismus jako pojem není zcela ujasněn; každý z klasiků používal svou vlastní specifikaci a nebyl v ní důsledný; tak například V. I. Lenin v dubnu 1908 napsal článek Marxismus a revizionismus; uváděl v něm známý výrok, který praví, že kdyby se geometrické axiómy dotýkaly zájmu lidí, lidé by je opravovali; z toho potom vyvodil závěr: "Není divu, že Marxovo učení, které přímo slouží výchově a organizování nejpokrokovější třídy soudobé společnosti, které ukazuje úkoly této třídy a dokazuje: soudobý řád bude nevyhnutelně - v důsledku ekonomického vývoje - nahrazen novým řádem, že si muselo na své životní dráze vybojovat doslova každý krok."
      Potom, v říjnu a listopadu 1918 napsal brožuru Proletářská revoluce a renegát Kautsky; mluví v ní o reakcionářích, nepřátelích dělnické třídy, o sluzích buržoazie, o renegátech, o "marxistech" i o "socialistech", Kautského tam kvalifikuje provoláním: "Ukázalo se, že renegát Bernstein je ve srovnání s renegátem Kautskym úplné štěně", výraz revizionista však pravděpodobně v celém obsáhlém pojednání vůbec nepoužil, přesto, že všichni, s kterými v pojednání vede bojovou polemiku, se rozešli s marxismem.
      Ne, nebude možné revizionismus a revizionisty unifikovat, ani pro školní potřebu, do tabulky nebo grafu, jak to vyžaduje didaktika; proto jsem ti milý čtenáři zatím podal jen hrubou, neúplnou, proto nepřesnou specifikaci neobyčejně širokého spektra socialismu nepřátelských proudů, které se staly historickými a zatím neutříděnými pojmy a které v obecném podvědomí zapadají do oblasti, kterou nazýváme revizionismus; ale to jistě nám nebude překážet, abychom si uvědomili směr a obsah našich postojů i naléhavost a směr našich rozhodných akcí proti nepřátelským směrům, kterým říkáme revizionismus; konečně, následující rozbory konkrétních případů revizionismu nám specifikaci přece jenom přiblíží.
      Ještě základní - rámcová charakteristika pojmu antikomunismus; ten spatřuji v organizované činnosti socialismu nepřátelských států, jeho orgánů nebo orgánů na jeho území dislokovaných nebo činnost jejich agentů - disidentů, rozmístěných na území socialistických států; jedním z prvních projevů "čistého" antikomunismu byl kolínský proces s členy Svazu komunistů v roce 1852, potom Bismarckův zákon proti socialistům z roku 1878, vojenská intervence čtrnácti států proti sovětskému Rusku, ve které československé legie hrály úlohu, kterou dějiny nemohou přehlédnout; a to v době, kdy Československo státem ještě ani nebylo!; za antikomunismus je nutno pokládat i trestnou činnost proti socialistickému státu, předních politických, hospodářských a státních činitelů komunistického hnutí, jak byla prokázána a zatím soudní cestou nevyvrácena, například v soudním procesu s protisovětským trockistickým centrem v roce 1937, či v soudním procesu s protisovětským pravičácko-trockistickým blokem v roce 1938 nebo v soudním procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s R. Slánským, jenž probíhal v listopadu 1952 a v dalších soudních procesech; nelze anulovat rozhodnutí kvalifikovaného soudu usnesením politického orgánu, který je pod neobyčejně tvrdým a nesmlouvavým tlakem spiklenců, kteří si musí upevňovat nejen své vedoucí postavení, ale dokonce i svoji existenci vůbec, jen nehoráznou pomluvou revolucionářů a soustavnou likvidací i potencionálních politických oponentů; jejich nemilosrdné útoky proti svým "druhům", také spiklencům z března 1953, Molotovovi, Malenkovovi, Kaganovičovi, Bulganinovi a Vorošilovovi, z tribuny XXII. sjezdu KSSS, tedy z období, kdy již byli zcela politicky bezvýznamní, ale kdy jejich mýtus ještě stále ve veřejnosti působil, dokazují nevyvratitelnost mého tvrzení s nelítostnou pádností.
      Lidé, kteří se dali na cestu násilné likvidace socialismu a byli za to řádnými, veřejnými soudy a podle platného právního ustanovení odsouzeni, nejsou totožní s revizionisty, kteří chtějí "jen" marxismus a socialismus v denní praxi učinit hodnějším nebo ho spřátelit s buržoazií, například cestou konvergence; ale!; jsou to ještě "jen" revizionisté, když rehabilitují antikomunisty?; jsou si blízcí a v dějinách se stává, že rozdíl mezi revizionisty a antikomunisty zcela na čas vymizí.
      K charakteristice pojmu antikomunismus ještě několik odkazů na faktické události. Antikomunismus prováděl v sovětském Rusku agent britské tajné služby Sidney Reilly, (kterého finančně podporoval prezident Československa T. G. Masaryk) a jeho muž činu, Boris Savinkov. V. Kopecký o tom píše v Pamětním výpisu k historii ČSR a k boji KSČ za socialistické Československo, str. 249: "Návštěvníci 'Celostátní výstavy archivních dokumentů', uspořádané na hradě pražském, mohli na vlastní oči vidět strašlivý dokument, a sice: T. G. Masarykem jako prezidentem republiky podepsaný poukaz na poskytnutí veliké peněžní podpory Savinkovovi pro jeho kontrarevoluční teroristickou akci v boji proti sovětské moci. O tomto činu T. G. Masaryka jsme před válkou nevěděli, poněvadž kompromitující dokument byl velmi tajně ukryt a nikdo nemohl mít tušení o jeho existenci. Byl nalezen až po roce 1948 v tajném oddělení prezidentského archivu na Hradě."
      A nyní několik pohledů do dějin; marxismus již za života svých zakladatelů sváděl nejeden rozhořčený boj s odpůrci; a nebyli to jen představitelé a zastánci tehdejší moci, ale i nejbližší z bojové družiny Marxovy; uvedu jednu epizodu, která nakonec, jak dokážu, vyústila do mnoha osobních tragédií členů Svazu komunistů.
      Karel Marx Bedřich Engels Marx spolu s Engelsem se nikdy nebáli statečně a otevřeně, jako praví vůdci proletariátu, v zájmu dělnické třídy revidovat názor, který se v praxi ukázal mylným nebo nepřesným.
      Tak tomu bylo také v létě roku 1850, kdy Marx s Engelsem došli na základě svého ekonomického a politického studia k přesvědčení, že světová obchodní krize z roku 1847 byla vlastní matkou únorové a březnové revoluce a že období prosperity, které opět následovalo v polovině roku 1848, bylo ekonomickou základnou pro nové posílení evropské reakce; tento vědecký objev měl dalekosáhlé důsledky pro vnitřní boj; Marx si uvědomil, že byla-li nová revoluce možná jen jako následek nové krize, musí se také změnit i taktika Svazu; namísto bezprostřední přípravy revoluce se museli komunisté orientovat na dlouhodobé a namáhavé shromažďování sil.
      Takové střízlivé hodnocení narazilo však u maloburžoazních emigrantů ve Svazu komunistů na rozhořčený odpor; během zasedání ústředního výboru 15. září 1850 Marx prohlásil: "Menšina nahrazuje kritický názor dogmatickým, materialistický názor idealistickým. Místo skutečných poměrů stává se jim hybnou pákou revoluce pouhá vůle."
      Ale frakce, vedená Augustem Willichem, setrvávala na svých dobrodružných a pučistických názorech; všechno přesvědčování bylo marné; revoluční netrpělivost a teoretická nezralost zkalily smysl pro realitu i tak starému komunistovi a Marxovu příteli, jakým byl Karl Schapper, v londýnské emigraci dokonce získali převahu Willichovi přívrženci; Marx se rozhodl pro opatření vpravdě marxistické; navrhl, aby ústřední výbor přeložil své sídlo do Kolína; návrh byl přijat, ale Willichova frakce se nepodřídila, postavila se proti usnesení ústředního výboru a vytvořila svůj vlastní svaz; brzy nato ji kolínský ústřední výbor ze Svazu komunistů vyloučil.
      To byla "epizoda" Marxova boje s revizionismem; zůstaneme právě v tomto období a ukážeme si na zoubky antikomunismu, který využil oslabení Svazu komunistů, jak v jiném prostředí se "vypořádal" s komunisty, jak blízko sebe stojí antikomunismus a revizionismus, jak již tehdy uměly na sebe navazovat.
      Kolínský ústřední výbor, jehož představitelem byl lékař dr. Roland Daniels, blízký Marxův a Engelsův přítel, řídil práci v Marxově duchu; s tím, což jistě nepřekvapuje, nesouhlasila státní moc; proto v polovině května byli členové kolínského ústředního výboru a řada dalších členů Svazu, zatčeni.
      Pruské státní ministerstvo projednávalo zatýkání na zvláštním zasedání 3. června 1850; do Londýna bylo potom vysláno několik policejních úředníků, především policejní rada Stieber, aby Marxe špehovali a opatřili pro plánovaný proces proti "Marxově straně" "přitěžující materiál"; pronásledování Svazu komunistů se stalo státní akcí prvního řádu, do které se zapojilo dokonce i pruské ministerstvo vnitra a zahraničí.
      Výslechy zatčených, ani špiclování však nepřinesly podklady potřebné pro průběh "regulérního" soudu; protože však "komunistické spiknutí" muselo být odhaleno stůj co stůj - král to osobně požadoval - soustředila se policie na výrobu dokumentů a fabrikování špiclovských zpráv; na to potřebovala půldruhého roku; proces proti zatčeným členům Svazu komunistů mohl být před kolínským porotním soudem zahájen teprve v říjnu 1852; v té době už byla činnost Svazu v Německu vládními akcemi prakticky ochromena.
      Jak to vypadalo v oněch týdnech a měsících v těsném bytě Marxovy rodiny, vylíčila Jenny - Marxova manželka - v dopise, který byl odeslaný 28. října Ad. Clussovi: "… všechno, s čím přišla policie, je lež. Krade, falšuje, páčí zásuvky, křivě přísahá, křivě svědčí, a ke všemu tvrdí, že má tuto výsadu vůči komunistům, kteří stojí hors de la société… (mimo společnost) Všechno je teď boj mezi policií na jedné straně a mým mužem na druhé …"
      Hned po skončení kolínského procesu proti komunistům navrhl Marx v londýnské obci Svazu, aby se organizace Svazu v Londýně rozpustila a prohlásila, že trvání Svazu, který teď už beztak nebyl akceschopný, ani na kontinentu, neodpovídá situaci; to se také stalo; Marx a Engels až příliš dobře věděli, že takovou sílu, jakou bylo dělnické hnutí zplozené moderní společností, je sice možno pronásledováním a potlačováním přibrzdit, a dokonce i vrhnout zpět, ale nikdy ji nelze v jejím zákonitém vývoji zadržet; Engels pln víry, příteli napsal: "'Neue Rheinische Zeitung' ani Manifest, stejně jako všechno ostatní z dějin vyškrtnout nemohou a celé jejich vykořisťování jim není nic platné."
      A také jim skutečně nic platné nebylo; právě tak jako důsledky zrady sovětských revizionistů problémy kapitalismu definitivně nevyřešily; náprava ale nepřijde sama; musí se protrpět a vybojovat!
      Pařížskou komunou z roku 1871, jednou z největších událostí světových dějin, začíná nové období osvobozeneckého boje proletariátu; u vládnoucích tříd vyvolala "komuna" smrtelný strach před nastupujícím proletariátem. (Tento strach přetrvává dodnes.) Jak rostlo dělnické hnutí ve viditelnou sílu, zesilovali i protisocialističtí ideologové své útoky na marxismus; ten, v důsledku ekonomických činitelů, přenesl své generální stanoviště do Německa; tam se tehdy ve velmi nebezpečné síle projevovaly protimarxistické názory německého buržoazního ideologa E. Dühringa.
      Z Marxových a Engelsových dopisů, zvláště z ledna 1868, je zřejmé, že jejich kritický pohled na Dühringa se formuloval již v této době.
      V polovině sedmdesátých let měl Dühring značný vliv na sociální demokraty; mezi jeho nejaktivnější obdivovatele je nutno zařadit Ed. Bernsteina, J. Mosta a F. W. Fritzsche; na krátkou dobu mu podlehl i A. Bebel, který v březnu 1874 uveřejnil ve Volksstaatu dva anonymní články pod názvem Nový komunista; Marx a Engels proti nim ostře protestovali u W. Liebknechta - redaktora listu.
      Začátkem roku 1875 nabylo rozšíření dühringovštiny krajně nebezpečných rozměrů; přispělo k tomu druhé vydání Dühringových Kritických dějin politické ekonomie a socialismu a Kurzu filozofie; Dühring, který se stále prohlašoval za přívržence socialismu, v nich ostře zaútočil na marxismus; v dopisech z 1. února a 21.dubna 1875 navrhoval Liebknecht Engelsovi, aby vystoupil proti Dühringovi na stránkách listu Volksstaat.
      Poprvé, jen malou poznámkou, vystoupil Engels proti Dühringovi v únoru 1876, a to v článku Pruská kořalka v německém Říšském sněmu, otištěném v listu Volksstaat; vliv dühringovštiny se rozrostl na velkou část členstva německé sociálně demokratické strany; to přinutilo Engelse, aby koncem května 1876 přerušil práci na Dialektice přírody a vypořádal se s novopečeným "socialistickým" učením; na Anti-Dühringu pracoval téměř dva roky; jeho uveřejnění vyvolalo zuřivý odpor stoupenců Dühringa, kteří na řádném sjezdu strany, konaném v Gotě na konci května 1877, ostře, ale bezúspěšně požadovali zákaz publikace Engelsovy práce v ústředním orgánu strany; pak bylo toto dílo v publikacích velmi rychle rozšiřována po celé Evropě; u nás mělo zpoždění; poprvé bylo vydáno v překladu Ivana Hálka v Praze až roku 1933.
      Engels své velmi rozsáhlé, filozofické a polemické dílo zahájil prohlášením: "Moderní socialismus je svým obsahem - především produktem pozorování, jednak třídních protikladů panujících v moderní společnosti mezi majetnými a nemajetnými, mezi námezdními dělníky a buržoazii, jednak anarchie panující ve výrobě… staré idealistické pojetí dějin, které nebylo ještě vytlačeno, nevědělo nic o třídních bojích spočívajících na materiálních zájmech, vůbec nic o materiálních zájmech; výroba i všechny ekonomické vztahy se tu vyskytovaly jen tak mimochodem, jako podřadné prvky 'kulturních dějin'… avšak nové fakty si vynutily, aby celé dosavadní dějiny byly podrobeny novému zkoumání, a tu se ukázalo, že veškeré dosavadní dějiny byly dějinami třídních bojů, že tyto navzájem proti sobě bojující třídy společnosti jsou pokaždé produktem výrobních sil a směnných vztahů, zkrátka ekonomických vztahů své epochy; že ekonomická struktura společnosti tvoří pokaždé reálnou základnu, z níž je nutno konec konců vysvětlovat veškerou nadstavbu právních a politických institucí, i náboženských, filozofických a ostatních představ, kteréhokoli období dějin. Tím byl idealismus donucen vyklidit i své poslední útočiště, tím bylo dáno materialistické pojetí dějin a nalezena cesta, jak vysvětlit vědomí lidí z jejich bytí, místo aby se jako dosud vysvětlovalo jejich bytí z jejich vědomí."
      Tolik z Engelsova Anti-Dühringu; jde jen o ukázku věrnosti našich klasiků; jak i v pokročilejším věku zůstávali materialisty a svá revoluční stanoviska z mládí precizovali a rozšiřovali.
      Na konci devatenáctého století zrál kapitalismus rychle do své poslední vývojové fáze - do imperialismu. (To tvrdím přesto, že jsme nyní zahlcováni informacemi o tak zvané globalizaci.) A v tomto období vystoupil jeden z předáků říšskoněmecké sociální demokracie a sice Eduard Bernstein, se svou knihou Předpoklady socialismu; v ní a společně s jinými revizionisty i v denní politice dokazoval, že za novodobého rozvoje kapitalismu nastává rozsáhlá koncentrace kapitálu, kapitalistické podniky se stále více koncentrují v rukou společností, kartelů, trustů a že v těchto nových poměrech moderního kapitalismu pozbývá platnost Marxova teze o zbídačování dělnické třídy i teze o zostřujícím se třídním boji mezi proletariátem a buržoazií; revizionisté dokazovali, že namísto zbídačování dělnické třídy, stále větší část dělnictva dosahuje vyšší životní úrovně, blízkou postavení středních vrstev a že překračuje propast, která jí dříve dělila od buržoazie; z toho vyvodili závěr odmítající dřívější revoluční cíl; tak se rodila teorie, snažící se prosadit spolupráci tříd, jako prostředek pokroku a lepšího postavení všech.
      V tuto dobu však se začalo probouzet jiné pojetí, pojetí vycházející z odkazů Marxe a Engelse, pojetí Vladimíra Iljiče Lenina - bolševické pojetí!
      T. G. Masaryk Nyní, pro další důkazy, vstoupíme do roku 1921; knihtiskárna Kalina a Dolenský, Praha II., vydala malou brožůrku, ve které byly uvedeny tři projevy T. G. Masaryka; prvý byl proslovený na Březových Horách v září 1920; obracel se v něm hlavně k dělníkům, členům sociálně demokratické strany; sliboval jim nápravy špatného stavu, který prý byl následkem čtyřleté války; potom projevoval hlubokou lítost nad tím, že dělnictvo ztratilo mimořádnou šanci; ta měla spočívat ve vládě, skládající se ze 17 ministrů, z nichž bylo 9 sociálně demokratických, kteří však, podle výroku T. G. Masaryka, pro rozpory ve své vlastní straně, museli z vlády odstoupit; potom prohlásil: "Rozčilení, soudruhové, není plán, ani nadšení není plán - nejlepší vůle sama nestačí, když není rozvahy a rozumu, a zejména buďte jisti, že k překonání té krize, ve které jste, je potřeba hlav a ne pěstí. Dobře si to pamatujte!"
      A pak spustil o bolševickém Rusku; v té souvislosti si vymodeloval svou vlastní svatozář neohroženého, to dělal zprvu velmi často; této potřeby se později ujala buržoazie a dovedla svou "tvorbu" k velkým výsledkům; její zaujatou péčí se T. G. Masaryk stal otcem národa a jedním z největších humanistů světa své doby.
      Na Březových Horách T. G. Masaryk častoval bolševiky výroky: "Rusko je ohromný národ, ale bohužel neumí číst… Rusko je sedlák, a sedlák nemá komunismus, tam je soukromé vlastnictví. Když bolševická revoluce započala, a když velkostatkářům násilím odňali půdu, půda byla rozebrána sedláky a zůstala v jejich soukromém vlastnictví… Marx a Engels mluvili o proletariátu, ale mysleli na proletariát vzdělaný, jenž dovede pokračovat ve vědecké a filozofické práci Fichteho a Hegela… Socializace - ano: já jsem se ve svém poselství vyjádřil pro socializaci… Sociální revoluce, ta už jest. Většina lidí nepostřehuje, že už jest; ji dodělat a dát ji určité poslední formy, k tomu je potřeba, opakuji, rozumu, ne pěstí…"
      Na ruském proletáři požadoval pan Masaryk, aby pokračoval ve vědecké práci Fichteho a Hegela; sám viděl, zažil a přežil létající kule socialistické revoluce, ale ani ho nenapadlo, aby sobě, "alespoň" podle Marxe, odpověděl, proč revoluce vůbec vzplála.
      Bolševici tvrdili, a tak to bylo jedině správné, historie to potvrdila, že všechna bída hmotná i duchovní pramenila právě z ekonomické podstaty, z nemilosrdného panství vykořisťovatelských tříd; v tomto ekonomickém klimatu bylo vyloučeno, aby proletariát mohl rozvíjet Hegela; proletariát a všichni zbídačení se neučili z knížek; aby je uměli číst, museli zvítězit v socialistické revoluci; učili se ze života.
      V sešitku T. G. Masaryka druhá stať má název Revoluce a bolševici; vyšla ve vánočním čísle Lidových novin, na Štědrý den, 24. prosince 1920; do dubna 1921 vyšla anglicky v 1. čísle revue Easter Europe a francouzsky v Revue de Gene've; hned prvými slovy v ní pan Masaryk odbočil od žhavého problému Československa té doby a uvedl:
      "Nechtěl bych už teď o těch posledních událostech mluvit; musel bych se dotýkat určitých případů a osob, a to nechci, protože se věcí zabývá soud. Mohu vám však povědět své mínění o bolševickém názoru na revoluci. Přirozeně budu přihlížet hlavně k bolševismu ruskému, protože jsem se problémem více zabýval. Chci vám svůj názor formulovat souvisle; o věci jsem se napřemýšlel dost a mám potřebný materiál literární pohotově."
      V prvé části svého výkladu se T. G. Masaryk zlobil na ruské bolševiky; vytýkal jim, že jsou pro revoluci stůj co stůj; chválil socialisty západní, zejména sociální demokraty, že se bolševickému tlaku vzpírají; a to přesto, že jsou jimi osočováni; konkrétně se mu nelíbil sám Lenin a Radek taky, protože se oba věnují Kautskému a Bernsteinovi; Lenin všechny sociální demokraty měl, podle T. G. Masaryka, zatracovat jako oportunisty a sociální patrioty, že zfalšovali učení Marxovo, udělavše z Marxova revolucionalismu buržoazní reformismus; často jim prý vytýkal strach, osobní zbabělost "a to mužům, kteří s nasazením života bojovali proti carismu, kteří léta strávili ve vězení a v Sibiři", psal T. G. Masaryk.
      Potom připustil, že Marx a Engels věřili na revoluci a na brzkou pohromu kapitalismu v ní; a když prý přišli na svůj omyl, překládali prý vždy revoluci na dobu pozdější, až se konečně své revoluce i revolucionismu vzdali; zato však prý "usilovněji bojovali volebním lístkem, aby se dopracovali ve voličstvu a v parlamentě většiny a jí provedli přechodní diktaturu proletariátu."
      Engels byl prý radikál, opojený ideály revoluce proti absolutismu, jeho ideály byly hodně abstraktní a vyčerpávaly se úsilím o politickou svobodu, v nejkonkrétnější formě o republiku. Znám je prý dopis Engelse Marxovi z roku 1851, v němž revoluci prohlašuje za jev přírodní (Naturphaenomen), řídící se zákony fyzikálními; měl používat výraz "hmotná síla nutnosti" a ostatní, jemu podobné; oba klasici se měli stále více "odchylovat od anarchismu a přijímali stanovisko vývojové, vypracované revolucionismem a darwinismem vůbec."
      Potom ještě připomněl Engelsův dopis Bernsteinovi, kde se měl jasně vyslovit, že socialisté mohou a musí očekávat republiku měšťanskou; "tím hledisko vývojové bylo určitě vyjádřeno," uvedl T. G. Masaryk.
      Celkový přechod Engelsův na taktiku parlamentní nastal v roce 1895; měl to vyjádřit v předmluvě k Marxovým Třídním bojům ve Francii.
      Z Marxe udělal T. G. Masaryk romantika roku 1848, který posuzoval revoluci jinak v prvním svazku Kapitálu než ve svazcích dalších; a hned si vykasal rukávy a plísnil ruské bolševiky: "Nedělají vědecky správně, když se dovolávají Marxe údobí prvého"; potom ještě uvedl dlouhý odstavec německy, aby dokázal, že Marx se zřekl revoluce za účelem pokojného sociálního převratu v Americe, v Anglii a v Holandsku. "Bolševici se tedy dovolávají Marxe a Engelse docela neprávem. Oba se v socialistickém a vědeckém údobí svého vývoje revolucionismu vzdali. Je přímo nedůstojné, jak bolševici názorům Marxovým a Engelsovým vyhýbají a jak je zamlčují - zřejmý důkaz, že opravdu vědeckého uvažování o politice jsou neschopni."
      Není čas, není zde místo pro rozbor, pro polemiku; přejdu ke třetímu článečku pana Masaryka; ten vyšel v Čase 1. ledna 1921, nese název O tak zvané diktatuře proletariátu.
      A byl to, pane, článek řízný; hned v úvodu vytasil tvrzení: "Není to diktatura proletariátu, nýbrž diktatura nad proletariátem." A také to začal hned dokazovat tvrzením:
      "Převrat listopadový nevznikl hnutím masovým, nýbrž je dílem vůdců, pracujících v zákulisí a shora… Provedli ho vojskem velmi málo socialistickým a od té doby až podnes opírali se o vojsko. (To vojsko nebylo všechno ani ruské, nýbrž byli v něm žoldáci, sloužící za vysoký plat a výhody.)"
      O vojsku čtrnácti intervenčních států se pan Masaryk nikdy ani nezmínil, ale zde hned a bez důkazů, tvrdil: "Bolševický stát je teroristický…" A to několik hodin po bouřlivých prosincových událostech, probíhajících v Československu, kde demonstranti přeplnili věznice až k prasknutí; je toho ještě více, v malém spisku pana Masaryka; zde na oponenturu čas není, ale ukázku "humanistického" antikomunismu jsem pokládal za nutnou, a to proto, že po dobu vlády revizionismu v našem prostředí byla masám pravda o panu T. G. Masarykovi tvrdě utajena.

Pokračování ve 2. části.

J. Sedlák