Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU (10/10)

Přidáno v neděli 16. 10. 2011


NĚMECKÁ FILOZOFIE Z KONCE XVIII. A POČÁTKU XIX. STOLETÍ

      Německá idealistická filozofie od Kanta až do Hegela měla silnou pokrokovou stránku, která kladně ovlivňovala soudobé společenské myšlení a získala si velkou zásluhu tím, že se stala jedním ze zdrojů vědecké filozofie marxismu (zatím co vliv její konzervativní a reakční stránky projevil se mnohem později, zato ovšem neobyčejně zhoubně). Zcela jiný osud měla však německá filozofie počínající polovinou XIX. století.
      Porážka buržoazní revoluce roku 1848 měla za následek, že němečtí měšťáci a maloměšťáci polekaní revolucí odvrhli pokrokovou ideologii. Nechtěli už věřit, že rozum může dát pravé poznání skutečnosti, a že v této skutečnosti je vůbec něco rozumného. Nesnažili se už hledat zákonitosti historického vývoje, hledat ve vědě a v životě cestu k pokroku. Hluboké společenské rozpory nejen nebyly revolucí řešeny, ale bouřlivý vývoj kapitalismu víc a více stupňoval třídní boj a s ním u buržoazie i náladu nejistoty, pesimismu a zklamání dřívějšími pokrokovými ideály. Proto se mohl těšit oblibě takový nicotný filozof-reakcionář jako E. Dühring, proto bylo vzpomenuto i starých spisů Schopenhauerových z roku 1818, které svého času nenacházely žádné pozornosti.
      Svět není ničím jiným než vůlí, jak vůlí mou, jednotlivce, tak i vůlí světovou - ve vůli je podstata světa - a představou, v níž se tato podstata projevuje. Vůle není však s to nasytiti své nekonečné snahy, což přivádí k pesimismu a dále k indické nirváně. Svět je nejhorší ze všech možných světů a žádné zlepšení není v něm možné. Jediným východiskem je „životní vůle", únik z tragiky života k estetice, k libování si v idejích krásy a na nejvyšším stupni k tvorbě krásy geniální osobností.
      Tato filozofie vlastně nebyla originální, byla známa z romantické idealizace filozofie indické. Avšak intelektuálům imponoval nadutý a břitký tón, s nímž Schopenhauer odmítal veškeren historický vývoj, racionalismus a optimismus, otevřeně hlásal přezírání demokracie, pracujícího lidu a nenávist k společenským reformám a tím spíše k revolucím. Schopenhauer si dělal nárok na to, že jeho filozofie není akademická, nýbrž že svou kritikou „univerzitní filozofie", pojednáváním o náboženství, o metafyzice pohlavní lásky atd. skutečně zasahuje do života. Tomu napomáhalo to, že byla jen plochým rozjímáním, přizpůsobeným duchovní úrovni sosáků, jak správně podotkl Engels.
      Byl to nový způsob obrany kapitalistického řádu a všech jeho neřestí. Dosud ideologové buržoazie tvrdili, že mezi kapitálem a prací je možná harmonie, že rozpory v kapitalistické společnosti vlastně ani neexistují, a jestliže přece existují, tu jsou jen náhodné, a proto mohou být snadno odstraněny. Schopenhauerova filozofie nelíčila však kapitalistický řád jako zemský ráj.
      Naopak, podle ní byl nejen kapitalismus, ale i celý svět peklem. Ve světě, tvrdí, panuje chaos, slepé instinkty, ne rozum a dobro, a proto je každá kritika společenského řádu nesmyslná, všechny snahy o jeho zlepšení jsou marné. Rozumí se, že taková nepřímá obrana kapitalismu byla pro něj užitečnější než přímá, která by za tehdejších poměrů byla obranou příliš nejapnou. Všichni, kdo se cítili zklamáni, kdo si zoufali, nemajíce síly bojovat, hledali útěchu v této filozofii pesimismu. Tuto filozofii hlásal ,,osamocený génius" Schopenhauer v zemi, kde kapitalizace, militarizace, hrubost mravů se závratně rozšiřovaly.
      Hlásal ji v zemi, kde ,,spekulace přešla z kabinetu filozofů na burzu" a kde současně s Schopenhauerovým voluntarismem zrodil se i vulgární materialismus Buchnerův a Vogtův, odmítající veškerou teorii. Schopenhauerova filozofie ovlivňovala svým soumračným a žlučovitým „aristokratismem" nejen střední vrstvy, ale částečně i německé dělnictvo, a to zejména prostřednictvím názorů skladatele Wagnera, filozofa „podvědomí" Hartmanna a zejména Nietzscheho a názorů vyvinuvších se pod jejích vlivem.
      Nietzscheánství stalo se vedoucí filozofií imperialistického období. Stalo se módou, mělo vliv na široké vrstvy (a to nejen v Německu) a mnozí intelektuálové, kteří později vynikli jako pokrokoví spisovatelé a myslitelé, neubránili se v mládí jeho vlivu. Byla to filozofie pozdní buržoazní dekadence, filozofie výbojného imperialismu doby Viléma II. Byla to filozofie kritická. Kritizovala však tuto dekadenci a tento imperialismus zprava, žádajíc tedy dekadenci a imperialismus ještě silnější. Proto - a to ještě více než filozofie Schopenhauerova, nietzscheánství, jež stupňovalo nepřímou obranu kapitalistického společenského řádu do nejvyšší míry, vábilo k sobě všechny, kdo trpěli úpadkem, kdo však nebyli schopni jej překonati - v Nietzscheovi viděli svého proroka.
      A čím se německý imperialismus stával dravějším, tím důležitější úlohu hrálo pro něj nietzscheánství. Neboť jemu se podařilo přivábiti do imperialistického tábora tu inteligenci, která se nedala chytit na přímou, hrubou, šovinistickou a utlačovatelskou propagandu. Nietzscheánství se tedy dostalo spravedlivého vysvědčení, když po padesáti letech, uplynuvších od vyjití Nietzscheovy „Vůle k moci" nazval sám Hitler Nietzscheho svým prorokem. Na počátku svého filozofického vývoje viděl Nietzsche sílu člověka v geniálnosti a později se snažil vysvobodit ho z pesimismu výzvami k svobodě ducha, zůstávaje celkem žákem Schopenhauerovým.
      Rozhodující byla však poslední perioda jeho filozofie, která nastoupila po letech 1870-71, po založení německé říše Bismarckem, po francouzsko-pruské válce, po krvavém zadušení Pařížské komuny pomocí prušáckých bodáků. Jak tenkrát vznikla idea ,,vůle k moci", líčí Nietzscheova sestra. Nietzsche, jenž byl od roku 1869 profesorem klasické filologie v Basileji, přihlásil se jako dobrovolník do armády, a protože byl slabého zdraví, zúčastnil se tažení jen jako sanitář. Tenkráte, v roce 1870, pozoroval pruské vojáky, mašírující při zvucích píšťal, a ,,pocítil v nich zplna výraz rasy, rozhodnuvší se zvítězit, vládnout neb zahynout, pocítil, že projevem nejsilnější a nejvyšší životní vůle je vůle k válce."
      Psal své sestře: „Pocítil jsem, jak je dobře, že Wodan (starogermánský bůh války) vkládá v prsa vůdců tvrdá srdce. Jak by mohli jinak unésti tu hroznou zodpovědnost, když posílají tisíce na smrt, aby přivedli k nadvládě svůj národ a spolu s ním i sebe." Od té doby počal Nietzsche hlásat vůli k moci, vychvalovat válku, zvířeckost, zuřivě štvát proti liberalismu, demokracii a socialismu. Stejně jako jeho předchůdce Schopenhauer, byl Nietzsche obhájcem kapitalistického řádu, používaje nepřímého způsobu obhajoby. Nepopíral vnitřní nesoulad tohoto řádu, ale vykládal jej z všeobecného světového nesouladu jakožto jedině možný a přirozený stav. Valná část mladého pokolení buržoazní inteligence, kterou přechodně lákala romantika socialismu, našla v nietzscheánském pesimismu ,,vyvolených lidí", v této paradoxní kritice kapitalismu zprava své pravé místo - kladný poměr ke kapitalismu monopolistickému.
      Vždyť na rozdíl od Schopenhauera, jenž svou filozofií jen odváděl od demokratické revoluce a přiváděl k pasivitě, nietzscheánství znamenalo přechod k aktivní podpoře monopolistického kapitalismu, imperialismu, přechod mnohých nadaných mladých lidí, nespokojených společenskými a kulturními poměry, do tábora dekadence a reakce, a přitom s iluzí, že je to vzpoura proti shnilé společnosti. Nietzscheova filozofie lišila se od Schopenhauerovy ovšem ještě tím, že se vrátila k pojetí historického vývoje (čehož bylo pro novou periodu kapitalismu zapotřebí), že zavedla zvláštní ,,náboženský ateismus", opírající se o mysticky zfalšovaný darwinismus, že částečně použila tehdejšího psychologismu a sociologismu francouzských pozitivistů.
      Nietzsche byl zklamán politikou Bismarckovou, jeho kompromisy s liberální buržoazií, zachováním zdánlivě demokratických forem, avšak sympatizoval s Vilémem II. „Náš nový císař líbí se mi víc a více", psal. ,,Vůli k moci jako princip už jistě pochopí." Proto Nietzsche kritizoval Bismarcka, kritizoval ho se zřetele monopolistického kapitalismu, avšak „revolučně", žádaje radikální „přehodnocení všech hodnot", zničení zastaralé buržoazní kultury. Nietzsche vymezoval duševní stav Evropy jako „nihilismus", jako negaci všech hodnot. Prohlásil neužitečnost a nesmyslnost soudobého světa a litoval, že neexistuje „vyšší typ člověka, zjev vzácný i v minulosti, jehož tvůrčí síla a nevyčerpatelná plodnost udržovaly v lidstvu víru v člověka."
      Nietzsche nazýval většinu lidí „stádem", „lůzou", „davem", který „zapomněl na skromnost, přehání své potřeby," „masou, která tyranizuje výjimečné osobnosti". Nietzsche jmenoval sám sebe „prvním nihilistou" a říkal, že „obrací svůj zrak do minulosti, když předvídá budoucnost". Toužil po návratu antického otrokářství, jež vydával za ideální společnost. Nietzsche kritizoval celou dosavadní filozofii, nazývaje ji „chorobnou", „dekadentní", „idealistickou" za to, že se snažila objektivně zkoumat pravdu, za to, že prý byla vždy proti životu, proti jeho vášním a pudům, proti přírodnímu člověku.
      Nietzsche tvrdí, že člověk „nenachází ve věcech konec konců nic jiného než to, co sám v ně vložil." Je to poučka, kterou si Nietzsche nepochybně vypůjčil u pozitivistů a kterou s ním sdílejí i soudobí machisté. Cílem lidských snah není, tvrdí Nietzsche, pravda nebo užitek, ale „vůle k moci". Proto jsou pokrok a vývoj od nižšího k vyššímu lživé ideje. Vesmír je chaos, v němž neexistuje žádná jednotnost a pořádek, žádná logičnost a účelnost, žádná nutnost a příčinnost. Život se nesčetněkrát opakuje ve věčnosti, je „věčným návratem" - vše se znovu a znovu navrací zpět. Nietzsche hlásá tento „věčný návrat" jako jakýsi nový druh náboženství, které život přijímá a vytváří.
      Nietzsche nejen sám sebe nazývá cynikem, ale taktéž prohlašuje, že to, co filozofie odsoudila jako něco, co nemá právo na existenci, přivádí se činem k neexistenci. Říká, že „soudobá ctnost, duchovnost, věda jsou formy nemoci", že „nadvládu vzal dnes stádní pud a demokracie, neboť se počítá za ctnost býti nulou, zatím co ve společnosti aristokratické vše závisí od jednotky. Tvrdí, že ,,kdo dává přednost míru proti válce, je zaměřen proti samému životu", že „musí se ctíti osud, osud, který praví slabému: „zhyň!" Nenáviděný jím „stav převahy stáda nad pasáky" byl prý značnou měrou připraven francouzskou revolucí, kterou Nietzsche proklíná, žádaje zničení všeho, co světu dala.
      Hitlerovská protižidovská propaganda Přírodní vědy mají se vzdáti zákonitosti, v politice má být stanoveno právo silnějšího, národní hospodářství musí se vrátit k otrokářství, historická věda nesmí se pokoušet o vysvětlení dějin pomocí pojmů rozumových, umění má býti zcela bezobsažné. Nietzsche prohlašuje, že „křesťanství, revoluce, zničení otroctví, rovnost práv, filantropie, mírumilovnost, spravedlnost, pravda, vědeckost, - toto vše jsou jen pouhá slova, pyšné názvy, nemající žádnou reálnou cenu, ale hodící se jen jako klamná bojová hesla", že toto vše je „jen komediantství, vymyšlené ... Židy."
      Nejsilněji nenáviděl však „geniální syfilitik" Nietzsche socialismus a nejvíce se ho také obával. Roku 1871 psal „Více než národních bojů lekli jsme se internacionální hydry, která se náhle tak strašně objevila jako znamení zcela jiných bojů v budoucnosti". A dále: „Já vzývám proti optimistickému duchu revoluce: écrassez l'infame!".
      Socialismus, tvrdí Nietzsche, je „důsledně promyšlená tyranie nejničemnějších a nejhloupějších, povrchních a závistivých". Ačkoliv pokládá socialismus za beznadějný a socialisty za lidi neschopné rozhodných činů, přece se obává, že „v jednotlivých místech Evropy se socialisté mohou dopustiti násilných činů, takže se pak Pařížská komuna, která nachází obhájce i v samém Německu, ukáže být jen lehkým zkažením žaludku v porovnání s tím, co nás očekává". Avšak Nietzsche přece jen věří, že ,,vlastníků bude vždy více než dosti, aby znemožnili socialismu státi se čímsi více než záchvatem nemoci."
      Může se zdáti, že Nietzsche nenáviděl křesťanství ne méně než socialismus. Zdánlivý jeho ,,ateismus" byl však jen hrou na radikalismus tohoto „vzteknuvšího se maloměšťáka". To, co opravdu v křesťanství nenáviděl, nebyly náboženské předsudky, ale požadavek rovnosti a štěstí pro všechny, „království boží" pro dobré věřící, a taktéž to, že křesťanství bylo předchůdcem demokracie.
      Nietzsche snažil se přece dokázat, že na soudobém úpadku není vinno hospodářské a politické zřízení kapitalismu, nýbrž demokracie, která jde prý proti přírodě, proti životu. A přitom se Nietzsche dovolával vědy, že prý potvrzuje „aristokratický charakter přírody": třídní rozdělení společnosti a vykořisťování jsou prý věčné biologické zákony.
      Nietzsche nazýval sám sebe ,,vyšším individuem" a hlásal, že on a jemu podobní neuznávají žádnou morálku pro sebe, ale že trvají na „náboženství a morálce pro stádo, aby s jejich pomocí připravovali odrůdu lidí, která sama půjde do rukou těchto vyšších individuí." Říkal: ,,My jsme mimo všechno dobro a zlo, avšak vyžadujeme bezpodmínečně přiznání stádní morálky". A kde leží pohraniční čára mezi těmito dvěma morálkami? „Nová osvěta - psal Nietzsche - je nutná, neboť stará byla v duchu stádní demokracie, rovnosti všech. Nová chce ukázati cestu panovnickým povahám: jim (právě tak jako panovnickým státům) se vše dovoluje, co se nedovoluje stádním bytostem." A Nietzsche učí, že „vše, v čem je obsažena síla nepřátelské rasy anebo nepřátelského stavu, vykládá se jako to nejhorší, nejškodlivější".
      Tomu odpovídají pak i vlastnosti nietzscheovského etického ideálu: „Skromný, pilný, dobročinný, zdrženlivý - takovým chtěli byste vidět člověka? Ale já si ho představuji jen jako ideálního otroka, otroka budoucnosti." A dále: „Soucit je marnotratnost pocitů - je to parasit škodlivý morálnímu zdraví." „Zkrocení zvířat dosahuje se ve většině případů jen něčím, co je pro zvíře škodlivé: právě tak i mravný člověk není zlepšeným, ale je jen zeslabeným člověkem."
      Filozofie má tedy vytvořit novou morálku s úmyslem vychovati vládnoucí kastu - budoucí pány světa; a k tomu je zapotřebí „nového teroru". A tato „vládnoucí rasa může vyrůsti jen z hrozných a násilných počátků. Vznikl problém: kde jsou barbaři XX. století? Objeví se asi a konsolidují se jen po ohromných socialistických válkách. Především musí býti překonáno svědomí, neboť svědomí je perverzita, vychovaná křesťanstvím a demokracií." Musí být odstraněno vše, co „překáží člověku uskutečňovati jeho přirozené, utlačovatelské a vykořisťovací pudy." A proto Nietzsche praví: „Já bojuji proti myšlence, že egoismus je škodlivý a opovrženíhodný." „Zvířectví již nevzbuzuje hrůzu.“ „Já se raduji z vojenského vývoje Evropy... Barbar a taktéž divoké zvíře se potvrzuje v každém z nás ..." Odtud tedy: „Podporování vojenského státu je nejvyšší prostředek, veliká tradice, která musí býti buď přijata nebo podporována v zájmu nejvyššího typu člověka, silného typu. A se všemi pojmy zvětšujícími nepřátelství a distanci mezi státy může se v souvislosti s tím počítati jako se sankcionovanými (na příklad nacionalismus, ochranná cla)".
      Jak je vidět, dalo nietzscheánství opravdu to, co potřeboval německý imperialismus. Ovšem hitlerismus musel o mnohém mlčet, o čem si Nietzsche mohl dovolit mluviti přímo, otevřeně. Vždyť Nietzsche obracel se jen k „pastuchům", ale nacisté organizovali už i ,,stádo". Nemohli říkat přímo německému lidu, že z něho chtějí udělati otroky, museli před ním schovat takové „lidumilné" výroky Nietzschovy jako: „Nemáme nic proti těmto dobrým jehňatům, ba my je milujeme, co může být chutnější než něžné jehně?"
      Nehodilo se jim také, že Nietzsche byl příliš salonní, že se štítil divokých židovských pogromů, ovšem jen proto, že byl příliš estétem a intelektuálním labužníkem. Rovněž nemohli ovšem potřebovat takové výroky Nietzscheovy, jako ,,Mými předky byla polská šlechta: hle, odkud mám tak mnoho rasových instinktů v krvi" a jiné výroky, nesmiřitelné s rasovou vyvoleností Němců. Což, všemu tomu se lehce odpomohlo - hitlerovci jen trochu ,,opravili" Nietzscheho, ,,domyslili". Podvodům, falšování přece přivykli.
      A tak německý imperialismus hnil tak dlouho, až porodil hitlerismus. Tu se barbarství a zvířectví, o nichž Nietzsche jen snil, staly skutečností a samo nietzscheánství, ve kterém se vychovávala německá mládež, dopomohlo k tomu nemálo. Masové zločiny, ukrutnosti, vyhlazování celých národů, chladnokrevně páchané ,,plavou bestií" - nic nás nemůže udivit, když si vzpomeneme, v jakém duchu byl německý národ soustavně vychováván.
      Nietzsche udělal pro přípravu hitlerismu tak mnoho, s takovou dokonalostí korunoval vše reakční, co kdykoli dala německá idealistická filozofie, že po něm zůstalo vlastně už málo práce pro pozdější reakcionáře-filozofy. To hlavní co zbývalo - vřadit do nové filozofie prušáctví. Nietzsche byl ještě jeho protivníkem, avšak Spengler, autor spisu „Prušáctví a socialismus" byl jeho kazatelem.
      Němečtí filozofové období dekadence udělali tedy jen ještě jeden, dva kroky. Spengler ve svém „Zániku západního světa" prohlásil, že ne poznání, ale jen čin otvírá člověku a národu skutečnost, že všelidské činy, právě tak jako všelidská skutečnost, neexistují, ale že existuje jen čin a skutečnost nacionální, a že nejvyšší čin je politika. Spengler tvrdí dále, že německo-germánský světový názor odmítá odůvodnění politiky myšlením, neboť velicí státníci řídí se ve své politice jen nacionálním pocitem skutečnosti. V myšlení není obsažen žádný ryzí život, v racionální vědě není žádná duševní věčnost. Je tedy podstata všeho - světa, člověka, života, společnosti a politiky - mystická. Je to něco, co se nemůže a nesmí pochopiti.
      Tento mystický pocit života je vrozen árijcům, měli jej Rekové. Právě proto nevytvořili na příklad teorii iracionálních čísel, neboť jim byl vrozen mystický strach před nevyjadřitelným a neosobním, před tím, co musí zůstat tajným. Němci, kteří jsou dědici apollonovské duše Řeků (u Řeků byla prý s ní v rozporu asijská dionysovská duše, neboť jejich rasa byla pokažena), jsou nejlepším národem. A jen nejlepší národy, právě tak jako jen nejlepší individua, mají právo existovati. Osud byl však Němcům nepříznivý: jsou (jako celek, tedy i němečtí kapitalisté a velkostatkáři) „národ proletářský", zatímco západní národy - Angličané a Francouzi (opět jako celek, tedy i angličtí a francouzští dělníci a rolníci) jsou národy buržoazní".
      Spengler dokazuje německé vládnoucí třídě (v „Rocích rozhodnutí"), že musí okamžitě přestat být zbabělou, liberální k dělnictvu a pacifistickou, neboť jinak bude pozdě a dělnická revoluce se spojí s revolucí ,,barevných" v koloniích. Jediná spása je ve „velikých a silných dravcích", v „césarech", v těchto představitelích severní rasy „zrozené k panování." Později však hitlerovci, schvalující v celku Spenglera, kritizovali jeho přílišný fatalismus, jeho příklon k latinskému přísloví „ducunt volentem fáta, nolentem trahunt" (Osud vede poslušného, neposlušného vláčí). Rosenberg poučoval Spenglera, že německá duše má faustovský charakter, že se řídí zásadou „Já chci!"
      Ještě několik rysů ke všemu tomu, co vytvářelo společenské myšlení v předfašistickém Německu, připojil Frobenius v „Dějinách kultury Afriky". Dokazoval, že tvorba má smysl jen jako ponoření do života, což předpokládá neopotřebovanou „panenskou substanci", kterou má ovšem jen německý národ. Tvrdil, že přírodní vědy a věda vůbec, snažíce se dosáhnouti stále větší přesnosti, což vedlo k stále větší specializaci na úkor celistvosti, že toto vše je zvrácenost, že věda se nyní podobá železničnímu řádu, že se odklonila od života. Skutečná kultura je však „takové uchvácení podstatou věci, že až vcházejí do nacionálního vědomí člověka a přijímají tam novou podobu.
      Také takoví filozofové jako na příklad Kayserling, které fašisté odmítají - Kayserlinga za to, že jak říká Rosenberg, „hledal budoucnost na dráze intelektu, jenž je cizí severnímu duchu, místo na dráze vůle“ - zúčastnili se objektivně vytvoření ideologie, která připravila fašismus, a to nejen všeobecně svým bojem proti jedině vědeckému materialistickému světovému názoru, ale i každý z nich obzvláštními příspěvky. Kayserling na příklad tvrzením, že „jedno jen poznání nevytváří ještě žádný světový názor, jedna síla úsudku nedává ještě pravdu, ryzí filozofie je problém formy, a tedy výraz umělecké síly".
      Musím e míti stále na vědomí, že filozofie je pro fašisty jen prostředkem, že je vůbec nezajímá, je-li správná. Proto mnozí z nich se neštítili brát na příklad u neokantiánců, a také u jednoho z vedoucích neokantiánců, u Žida Hermanna Cohena, jejich reakční tvrzení, že svět je tvůrčím aktem myšlení. A v každém případě široce využívali toho rozleptání, jež bylo způsobeno touto protivědeckou filozofii v hlavách německých intelektuálů. Ovšem, to jim nevadilo, aby potom nepronásledovali neokantiánskou školu jako ,,židovskou". Je přirozené, že různí teozofové, antropozofové, okultisté, rozšiřující východní a především indickou mystiku, považující život za odraz „astrálního bytí" a přiznávající zvláštní význam biologickému myšlení, pomohli rozviklati racionální složky myšlení německé inteligence, německých maloměšťáků a části dělnictva.
      Mystika je jednou z nejvážnějších složek, jež připravovaly hitlerovskou ideologii a jež se staly její složkou. Mystika, jak říkají sami fašisté, odvolávajíce se na středověkého mnicha meistera Eckeharta, je „zavírání" (od řeckého) očí, aby člověku nepřekážely žádné vnější smyslové vjemy a mohl tak zažíti nezbadatelná tajemství svého vlastního já, a tím zachytiti duševní zákon svého vlastního životního tempa. Mystiku, „zavírání očí" před fakty skutečnosti, jako vůbec vše iracionální, vše mimorozumové a „nadrozumové" potřebuje hnijící imperialismus. Tím se má zastřít jeho hniloba a jeho nevyhnutelná zkáza, má se vsugerovat lidu, že „strhnouti clonu se světového tajemství je prznění svatyně bytí", že místo toho lid se má ,,němě skláněti před iracionálností života" a hlavně ovšem, že ,,je nemožné poznati tajemství společnosti", jak to v bezpočetných variacích tvrdili různí fašističtí filozofové a polofilozofové, na příklad Noltenius, Mannheim, Rosenberg a jiní.
      Imperialismus potřebuje mystiku a iracionalismus proto, že má strach před rozumným lidem, před lidem chápajícím skutečnost. „Dělníkům dali logiku a oni se začali bouřiti", psal již Nietzsche. Proto filozofové vládnoucích tříd imperialistické epochy, počínaje francouzským intuicionistou Bergsonem a konče nacisty, kloní se tak ochotně k antiintelektualismu. Mystika má pozlatit německým fašistům jejich dobrodružnost, jejich psychopatickou vášeň k světovládě, jež nemůže být rozumově odůvodněna. „Musíme svaliti rozum z jeho trůnu", psal Rosenberg, a Hitler tvrdil o sobě: „Já jednám s jistotou lunatika". Nacisté jednoduše tvrdí, že „intelekt je semitský marxistický výmysl pro zničení rasové duše Němců." I ještě výrazněji: „Kdo odmítá magické schopnosti lidské duše, ten nikdy nebude s to pochopiti nacionální duši Němců", jak píše na příklad Ettig.
      Ovšem, odmítání nějakého názoru fašisty z důvodu, že je „židovský", nemůže se bráti vážně. Vždyť oni vděčně přijímají filozofii francouzského Žida Bergsona a jestliže s nenávistí zavrhují filozofii Spinozovu, není to ovšem pro to, jak předstírají, že byl Židem, ale pro jeho revoluční myšlení, pro jeho racionalismus, protože tento filozof neosobní substance byl zásadním protivníkem autoritarismu, vůdcovství. Vždyť i u Kanta, u něhož berou ideu absolutní povinnosti (to je produkt jeho severní krve!), zavrhují ideu člověka jako rozumné bytosti, tvrdíce, že v tomto případě zahovořila v něm krev cizí.
      Nenávist k rozumovým prvkům, které právě dělají filozofii vědeckou, rozšiřují fašističtí ideologové na veškeré dějiny filozofie. Je přece Krieck protivníkem Demokritovým proto, že ,,odtud se započala atomistická mechanika, jakož i autonomní racionalismus". A Böhm syčí: ,,Descartes je i dnes náš největší filozofický protivník, protože se stal východiskem snah, které mohou býti sjednoceny společným názvem: vědecký světový názor". Tedy: „Ať zhyne rozum, ať žije mystika!"
      Mystika znamená víru v mýty, ovšem, pro fašisty prakticky ne v mýty Řeků, Germánů atd., ale v nové mýty, vytvářené samými fašisty nebo jejich ideologickými předchůdci. Je to na příklad Lagardeova mystická idea národa: ,,Národy jsou myšlenky Boha", nevznikly historickým vývojem, nýbrž byly jako „celistvosti" stvořeny. Jsou to - nám již známé - mystické ideje ,,krve", ,,půdy" a ,,cti", za kterou prý vždy bojovali Němci. ,,Dnes se probouzí nová víra, mýtus krve, víra, že spolu s krví hájíme též božskou podstatu člověka vůbec", říká Rosenberg a pokračuje: „Zákon cti je neodvratným osudem německé duše a není smiřitelný ani s křesťanskou láskou k bližnímu, ani se zednářským humanismem, ani s římskou filozofií". Je to iracionální princip „morfologie", tvrdící, že každá věda, umění, politika, stát, hospodářství - jsou živé organismy, řízené každý svou tajuplnou ideou. O tomto mystickém názoru, jejž Hofer nazval „neoromantismem", říká, že ,,Hitler proměnil jej v lidové hnutí". Je to konečně tvrzení, že zřídlem nejvyšší moci je zjevení boží, že ,,vůdce je vtělením myšlenky vesmíru".
      Takových mystických principů můžeme u fašistů napočítat celé množství. Tak na příklad Klagges tvrdí, že nejen národy a státy, ale i krajiny a kontinenty mají své duše. Důležitou úlohu hrají u fašistických ideologů mystická pojetí „organické celistvosti" a „univerzální hierarchie". Z „organické celistvosti", již si fašisté „vypůjčili" u biologů-vitalistů, u gestalt-psychologů a filozofů-holistů, vyvozují, že veškeré pokusy analyzovat tajuplný, rozumem nepostižný celek (řekněme společnost) jsou „mechanické".
      Dále opodstatňují tím i absolutní solidárnost celku, ,,souručenství" (Gemeinschaft) a jeho orgánů. Z „univerzální hierarchie" vyplývá, že zřízení světa pozůstává z absolutního podřízení nižších útvarů útvarům vyšším, a že tedy v celém světě vládne princip nerovnosti, že útvary nižší jsou zářením útvarů vyšších, že tedy i nižší třídy společenské existují jen díky třídám vyšším, a nižší rasy jen díky rasám vyšším.
      Adolf Hitler Obzvláštní pozornosti těšila se u hitlerovců mystika askeze. Sám Hitler, jak známo, předstíral, že vede asketický život. A v letech, kdy fašisté připravovali válku, kázali německému pracujícímu lidu askezi. Tak na příklad Springer psal: „Askeze je základem skutečné kultury", a Spann: „Nejhorší neřestí naší doby je, že se lidé vyhýbají utrpení. Kdyby si bídní vážili utrpení, lehko by je snášeli a necenili by tak bohatství."
      Rozumí se, že sami fašisté dobře znali cenu svých mýtů, že si byli vědomi, že mýtus je jen prostředek k ohlupování masy. Mannheim ve své „Ideologii a utopii" to otevřeně vyžvanil: ,,Vůdce ví, že všechny politické a historické názory (rozumí se fašistické - A. K.) jsou jen mýty. On sám je jich prost, ale váží si jich - a to je druhá stránka otázky - protože vyvolávají nadšení, které přivádí v pohyb iracionální podstatu člověka - city, a vedou k praktickým činům''. Je to tedy důsledně v duchu Nietzscheově, jenž přece tvrdil, že ,,mýtus a iluze jsou omyly, fikce, ale takové, které musíme pokládati za pravdy, neboť jsou nám užitečné - jako na příklad náboženství- ovšem, dříve se fikcí užívalo jen nevědomky, teď je nadčlověk musí vědomě vytvářeti."
      S tím také souhlasí Sorelem vybudovaná ,,teorie mýtů", která tvrdí, že mýtus je ,,iracionální idea, jejíž správnost je věc vedlejší, hlavní však je její účinek na masy." „Sociální mýtus filozofa Pareto, jehož se hitlerovci dovolávají, to taktéž potvrzuje.
      Poslední krok, jenž přivedl německou reakční filozofii přímo k hitlerismu, vykonala tak zvaná ,,filozofie existenciální" a „filozofie života". Za zdroj a prvky poznání pokládá pocity, jak „existují" v našem vědomí, a hodnotí je výhradně z hlediska jejich biologické hodnoty. „Existencí" rozumí se zde naše vjemy, subjektivnost, která se chápe jako antagonistický protiklad k materiálnímu „bytí", čemusi, co je člověku cizí a nepřátelské.
      Na vznik „existenciální filozofie" v Německu měl velký vliv druhořadý dánský náboženský spisovatel z první poloviny XIX. století, Kierkegaard, který s nietzscheánstvím sloučil takové položky jako: lidsko myšlení naráží nevyhnutelně na paradoxy; Bůh je nedostižný rozumu a člověku; křesťanství je v rozporu se světem, dobou a lidským rozumem, hřích je horší než jakékoliv utrpení atd. Kierkegaard sloučil Nietzscheovu ideu „člověka vůle" s mystickou posedlostí strachem před smrtí. Tragédie člověka pozůstává v tom, že je ,,vržen" do světa, že musí žít jako ryba na souši. Z toho pak vyplývá, že hlavní filozofické kategorie jsou: strach, zoufalství, paradox, okamžik, rozhodnutí, oběť.
      Vychovávati v sobě vůli je nutné především proto, že v člověku, který si uvědomuje ničící sílu vůle, vzniká strach před smrtí. Jediným prostředkem, jenž může ztlumiti strach před smrtí, je vůle, vůle, která si může podmaniti druhé, zničiti je. Aby sám nezemřel, musí rozsévati kolem sebe smrt. Dojdu-li k přesvědčení, že umírání je nezbytné, že býti milován Bohem je utrpení a že láska k Bohu je také utrpení, tu mám povinnost zabrániti rovněž štěstí všech druhých".
      U Nietzscheho a Kierkegaarda učil se Jaspers, jenž tyto ideje uspořádal v jakousi soustavu, a dále Heidegger, jejž ovlivnila fenomenologická filozofie Husserlova se ,,zážitkem" jakožto s centrálním pojmem. Heidegger postavil do středu své ,,existenciální" analýzy lidského života starost a tvrdil taktéž, že strach je stěžejní nástroj poznání a že síla rozhodujícího výběru vysvětluje jak jevy života jednotlivce, tak i jevy dějinné. „Filozofii života", která chronologicky předcházela „filozofii existence", založil Dilthey, jenž pokládal poměr mezi životem a smrtí za tu spjatost, která nejhlouběji a nejvšeobecněji určuje naši existenci. Ona, tvrdí Dilthey, určuje naše chápání a naše hodnocení života.
      Je jasné, že „filozofie života" a „filozofie existence" s jejich biologizací světa a poznání se skvěle smiřují s fašistickou ideologií. Vždyť přece hitlerovci tvrdí, že žádná objektivní pravda neexistuje, že je to jen „abstrakce" a že existuje jen ,,organická pravda" neb „životní pravda", to znamená „pravda vrozená rase, která se nedokazuje logicky, nýbrž hlásá a upevňuje nacionálním duchem", jak psal Rosenberg. „Neexistuje taková pravda, která by byla totožná pro Němce, Číňana, Inda, Negra nebo Indiána jako v matematice, tak i v zákonech přírody", tvrdí Krieck.
      Vždyť nacisté neustále opakují, že „biologie je jádrem nacionálně-socialistického světového názoru" a že „dědičnost je osud", že samy dějiny filozofie taktéž nejsou nic jiného, než bojem ras ve filozofii a že pravá filozofie vůbec je zjevem výlučně německým, neboť „Němci a jenom oni mají filozofii vrozenou, mají ji v krvi", jak to říkají Gunther, Beumler, Krieck a jiní „teoretikové" nacismu. A tím je řečeno vše.
      Filozofie a ideologie vůbec je přece pro nacisty jen prostředkem, prostředkem ne k poznání skutečnosti a k jejímu přebudování, jež je důsledkem tohoto poznání, nýbrž prostředkem klamu, tmářství a nenávisti k lidu. Ne pravdu, ne skutečnost hledají ve filozofii, ale jen demagogickou účinnost: „Každý světový názor je silný právě natolik, nakolik je silná vůle stoupenců, kteří jej hájí", prohlašuje cynicky Rosenberg. Tedy - ideologie jako nástroj násilí a otroctví, a násilí a otroctví jako nástroj ideologie. Tak vypadala nacistická skutečnost, tak se osvědčovala 13 let v Německu, tak ji zaváděli němečtí fašisté během šesti let v Československu a v jiných okupovaných zemích, takovou si ji přejí podnes zjevní a tajní přívrženci fašismu pro celý svět.

ZÁVĚR

      Hitlerovská protižidovská propaganda Co se týče převýchovy německého národa samého, jenž napáchal - jak to říká deklarace postupimské konference tří mocností - „úžasné zločiny pod vedením těch, jejichž činy otevřeně schvaloval v době jejich úspěchů a jichž byl slepě poslušen", tu jedním z cílů okupace Německa spojenci je, ,,přesvědčiti německý národ, že utrpěl totální válečnou porážku a že se nemůže zbaviti zodpovědnosti za to, co na sebe přivolal, poněvadž jeho vlastní nemilosrdné vedení války a fanatický odpor nacistů rozrušily německé hospodářství a způsobily nevyhnutelnými chaos i utrpení".
      Dosáhnouti toho nebude ovšem věcí jednoduchou. Nesmíme se dát zmýliti tím, že se dnes Němci právě tak lehko zříkají nacismu jako dříve, když padli do zajetí, křičeli: ,.Hitler kaput!" Není to jenom proto, že tak zvaná chrabrost Němců je rychle opustila (podle přísloví „Hrdinou proti zajíci, ale proti hrdinovi- sám zajíc"), ale z lišáctví.
      A podívejme se, zač a jak kritizují mnozí z těch „kajícníků" Hitlera. Ne pro úsilí o světovládu, ne pro militarismus, ne pro rasismus, ale pro jednotlivé „omyly", jichž prý se Hitler dopustil při provádění svých výbojných plánů: jedni proto, že začal válku na západě a ne na východě, jiní že prý udělal chybu napadnuv Sovětský svaz dříve než skoncoval s Anglií, nebo že nepoužil plynů a bakterií atd.
      Mnozí Němci nechtějí pochopit, že nesou zodpovědnost za nacistické zločiny, ale hlavně si nechtějí uvědomit, že zahraniční politika hitlerismu přímo vyplývá z jeho politiky vnitřní, že byla její konsekvencí. Ne, myšlenka, že jsou národem pánů, byla Němcům a hlavně německé mládeži příliš hluboko vštípena a mnozí z nich ještě dlouho se budou ohlížet po příležitosti dosáhnout potřetí toho, čeho nedosáhli poprvé za Viléma a podruhé za Hitlera. Bude zapotřebí ještě velkého úsilí, než Němci pochopí, že musí začíti svůj politický vývoj tam, kde byl přerušen po nezdařené revoluci roku 1848, tedy novým, opravdu svobodným, a ne výbojným sjednocením Německa.
      Právě proto musí být tak důkladně vymýceno všechno profašistické, všechno reakční, a to i v zemích demokratických, jak velkých, tak i malých. Vždyť na tyto reakční složky se spoléhají nejvíce němečtí fašisté. Počítajíce s hospodářskými a sociálními poválečnými těžkostmi, zvláště s masovou nezaměstnaností, počítajíce s politickými a ideologickými rozpory mezi Sovětským svazem a spojenci, doufají právě za pomoci těchto reakčních živlů dosáhnouti nejdříve svárů a potom i války mezi spojenci - a v ní znovunabytí své bývalé moci.
      Pryč s mystikou! A nejde jen o vymýcení reakčních názorů politických. Na drastickém příkladě Německa jsme se přesvědčili, jaký zhoubný následek mají reakční filozofické ideje a vůbec veškerá reakční ideologie pro výchovu národního ducha, jak rozkladně působí na nacionální charakter, jak připravuje půdu pro fašismus. Proto každý důsledný antifašista musí bojovat za demokracii skutečnou, jdoucí do hospodářských základů, a proti demokracii jen formální, za sociální myšlení a proti myšlení individualistickému, za historické pojetí společenského vývoje a proti pojetí biologickému, proti sociálnímu darwinismu, za ideu rovnosti ras, národů, pohlaví, původu, sociálního postavení a proti ideji výlučnosti, za humanismus a proti egoismu, za sociální výchovu a proti blazeovanosti mládeže, za pokrok, kulturu, osvětu a proti všem druhům tmářství, za vítězství rozumu a proti mystice.
      Pokud však jde o ty země, jež byly Němci dočasně okupovány, a taktéž o ty, jež v té či oné formě sloužily fašistickému Německu jako jeho nohsledové, je vymýcení kořenů, ze kterých vyrůstal fašismus a ze kterých by mohl dále růst, pro nové demokratické vlády úkolem přímé obrany. Lid v těchto zemích nesmí nikdy zapomenout, že ti, kteří vždy pohrdlivě mluvili o dělnictvu jako o vlastizrádcích a nabubřele reklamovali své vlastenectví, tito magnáti kapitálu a jejich prodejní žurnalisté, octli se za německé okupace v nepřátelském táboře, neváhali zradit svůj národ, aby, jak se domnívali, zachránili svůj kapitál a svá teplá místečka.
      Je proto hlavní úlohou a vlastní podstatou nové demokracie boj proti všem zbytkům fašismu a proti všem možnostem jeho obrození jak na poli vojenském, tak také hospodářském nebo morálně-politickém, kulturním. Tento boj musí nová demokracie vésti především proti všem, kdo by se pokoušeli o rozviklání demokratického bloku, o rozbití národní fronty. Nesmíme zapomenout, že fašisté zanechali všude své tajné agenty, kteří vystupujíce jako antifašisté, vyplňují provokační úkoly, a těm bezplatně pomáhá všelijaká reakční čeládka.
      Ovšem, boj ovat proti zbytkům fašismu, to neznamená jen pídit se po těchto vlcích v ovčím rouně a odevzdávat je k potrestání. Znamená to na prvním místě chránit jako oko v hlavě demokratické zásady, uskutečňovat je v masovém měřítku, vyvíjet je dále, dávat možnost nejširším masám národa aktivně se zúčastnit demokratických institucí. Neboť nový demokratický řád, stát, v němž opravdu veškerá moc pochází z lidu, může si zajistit své trvání jen aktivní (a nejen poradní) masovou účastí pracujícího lidu ve veřejném životě. Proto musí nová demokracie neustále vést vnitřní boj proti jakýmkoliv tendencím, které by v samotném demokratickém bloku, v samotné Národní frontě pudily nazpět, brzdily vývoj k pokroku a tím obnovovaly nebezpečí fašizace, byť snad i proti vlastní vůli.
      Znamená to ovšem také, že zákony ustanovená rovnoprávnost všech občanů bez rozdílu ras, národností a náboženství musí nevývratně zakotvit v národním vědomí, že musí navždy zmizet ze společenského života veškeré stopy mravní korupce, antisemitismu a podobných zvířeckých rysů, jež zasévali Němci.
      Že však vývoj promění Československo v pevnostní hradbu proti fašismu a jeho ideologii, v to nejen doufáme, ale jsme o tom pevně přesvědčeni. Zárukou je především celá historická, demokratická tradice národů českého a slovenského. Zárukou je dále zeměpisná poloha Československa - této poslední výspy svobodomyslného slovanství na cizojazyčném západě, této země, spjaté nerozlučnou družbou s vlastí velikého ruského národa, se Sovětským svazem. Zárukou je krvavá zkušenost posledních let, tato krutá politická lekce, která nás naučila rozpoznávati pravé přátele od domnělých. Zárukou je naše národní demokratická revoluce.
      Právě zde, v Československu, kde slovanští národové, blízcí duchem, jazykem a kulturou, mohou žít opravdu rovnoprávně jako rovný s rovnými, kde státní moc bude opravdu spočívat na široké masové základně, kde budou lidu zajištěny všechny nejhlavnější demokratické svobody a dána možnost uplatňovat se politicky, kde každý má svobodu svědomí, vědeckého bádání a náboženského vyznání, svobodu neomezenou ničím než zájmem demokracie, právě zde, v zemi pilného, uvědomělého, chrabrého a poctivého lidu, lidu vzhlížejícího s vřelým přátelstvím a vděčností k svému mocnému východnímu spojenci a osvoboditeli, právě zde bude nová demokracie mít pevnou základnu, vznešené úkoly, skvělé perspektivy dalšího vývoje, a proto půda pro fašistickou ideologii zůstane tu provždy neplodnou.

Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU, Svoboda, Praha 1946