Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU (8/10)

Přidáno v neděli 9. 10. 2011


IDEOLOGICKÁ PŮDA, ZE KTERÉ VYROSTL NACISMUS

      Ačkoliv nacismus je nerozlučně spjat s německým imperialismem a je tedy zjevem moderním, zrodivším se v našem XX. století, byl přece jeho příchod připraven vším předešlým vývojem Německa dlouho před tím, než vznikl německý imperialismus. Že se nacismus mohl objevit právě v Německu, mělo ovšem příčinu v celkovém hospodářském a politickém a nejen kulturním a ideologickém vývoji této země.
      Počínaje již od Starogermánů, německý národ se osudově zpožďoval ve svém vývoji průběhem celých svých dějin. Už bitva v Teutoburgském lese položila k tomu základ, neboť domnělé vítězství Germánů zdrželo na jistou dobu jejich spjatost s vyspělou římskou kulturou. Ale nejhorší následek měla pro Německo třicetiletá válka. Utvrdila jeho politické rozdrobení a hospodářsky je zdržela na úrovni XVI. století. Zatím co XVII. věk byl pro Anglii a Francii dobou vytváření sjednocených nacionálních států, dobou vyzrávání buržoazie (a v Anglii i dobou jejího příchodu k vládě), dobou, kdy se přírodní vědy, filozofie a umění vymanily z církevních a náboženských okovů, nenastoupilo pro Německo žádné obrození. Westfálský mír utvrdil Německo na dvě stě let jako konglomerát feudálních knížectví, která neustále mezi sebou bojovala a uzavírala bezprincipní smlouvy s cizími mocnostmi výhradně v malicherných zájmech svých panovnických rodin. Následkem toho neměli Němci dlouho žádné všenárodní zájmy, žádné národní cítění. Buržoazie nestala se tedy tenkráte v Německu nositelem hospodářského a politického pokroku, jako tomu bylo v jiných evropských zemích. Německá ekonomika zůstala na úrovni řemesla a manufaktury a příliš slabá buržoazie uzavírala kompromisy s vládnoucími feudály. Od této doby byly kompromisy v politice pro Německo příznačné. V Německu nikdy ani jedna revoluce nebyla dovedena do konce.
      Tyto poměry nemohly ovšem stimulovat pokrok v technice, ve vědě, ve filozofii, v umění a v politickém myšlení Němců. Proto mravy a veškerá životní zřízení zůstaly v Německu na úrovni XVI. století, to znamená na úrovni doby, skončivší krvavou porážkou selské války a shnilým kompromisem náboženské reformy Lutherovy. Společenské myšlení mělo trpasličí ráz, vládlo v něm omezené šosáctví, každé vzepětí k velikým idejím se nezbytně ztrácelo v prázdných spekulacích.
      Všechny tyto okolnosti měly zhoubné následky na vytváření národního charakteru Němců. Až dodnes zůstaly u nich hluboké stopy luteránství, především v pojetí povinnosti, poměru k práci a vrchnosti. Luther učí, že vůle Boží se zjevuje člověku osobně hlasem jeho svědomí. Povinnost (,,Pflicht" od „pflegen") stala se zvykem, vrchnosti byly z „milosti boží", pracovní obor („Beruf" od „rufen") byl něčím, k čemu člověka povolala sama prozřetelnost. Pro Němce stal se pracovní proces jakýmsi fetišem. ,,Být Němcem znamená dělat věc pro ni samu", pravil Richard Wagner. To vše bylo vlastně jen výrazem určitých společenských potřeb: zdůrazňování práce bylo namířeno proti darmožroutství feudálů, zdůrazňování svědomí proti trvání feudálního bezpráví, zbožnění vrchnosti mělo pomoci císaři proti intrikánství feudálů. Ale německý národní charakter nabyl odtud bezměrné tuposti a strnulosti v poslušnosti vůči vrchnosti, ve vyplňování rozkazů, stal se pedantským, posedlým mánií ,,pořádku" a „organizace". A provinciální uzavřenost maličkých státečků vychovávala malichernost, sentimentalitu a přehnanou náklonnost k rodinné útulnosti.
      Na tuto beztoho dosti tučnou půdu lehla ještě jedna kyprá vrstva, z níž tak hojně rostlo jedovaté býlí. Bylo to prušáctví. Nad ostatními německými knížectvími vynikalo Prusko tím, že jeho vládcové a jeho šlechta, tito potomci sveřepých vyhlazovatelů Polabských Slovanů, potomci loupežných rytířů, podnikajících již ve XIII. století krvavá tažení proti Polsku, Rusku a baltickým zemím, rozvíjeli zuřivou dobyvačnou činnost majíce na zřeteli jedině zájmy své vlastní panovnické dynastie.
      Za peníze a vzájemnou pomoc poskytovali ochotně své žoldáky cizím tyranům. Proto se Prusko stalo baštou militarismu, jehož jádrem byla prušácká důstojnická kasta - korpus důstojníků z mladších synů šlechtických junkerských rodin a vojáci, kteří se rekrutovali z ožebračených řemeslníků, sedláků, nádeníků a tuláků. Militarismu, zbrojení, kasárenskému výcviku musela sloužiti škola i krásná literatura, národu se vštěpoval ,,prušácký duch". A pod vedením Pruska skončila revoluce roku 1848 jako všechny německé revoluce kompromisem a monarchickým, reakčním sjednocením Německa.
      Vyvrcholilo to Bismarckem, prusko-francouzskou válkou r. 1871 (která po Sedanu byla reakční), ideou „Velkoněmecka", Německa sjednoceného Prušáky pro výboj a drancování cizích zemí, pro boj za kolonie, za světovou nadvládu. Tak se utvářel německý národní charakter s jeho lačností, ukrutností, panovačností, velikášstvím, zpupností a chvastounstvím jako ideální půda pro imperialistickou ideologii. Při takovém charakteru je pochopitelné, proč byl fašismu ze strany německých lidových mas kladen jen tak slabý odpor, proč hrdinská německá komunistická strana utrpěla v boji za demokracii tak těžkou porážku a proč se ohromná většina Němců tak rychle smířila s hitlerismem.
      Ovšem, německý národní charakter nemá jen tyto záporné stránky. My nemáme v úmyslu tvrdit ani to, že Němci jsou od přírody národem zločinným (což by bylo jen hitlerismem naruby), ani to, že historický vývoj nevychoval v nich žádné stránky kladné. Zajisté, že jejich pracovitost, přesnost, náklonnost k „učenosti" mohly by dát výsledky za jiných poměrů velmi užitečné jak pro německý národ, tak i pro lidstvo. Nikdo nemůže popírat, že Německo dalo v XVIII. i XIX. století z prostředí své buržoazie a v XIX. i XX. století z prostředí jak buržoazie, tak i proletariátu progresivní spisovatele, hudebníky, učence, filozofy a politiky, hlasatele humanity i osvěty a později demokracie i socialismu. Avšak lidskost a pokrok, tyto proudy německé ideologie, jež mají svým symbolem goethovský Výmar, nebyly s to překonati mnohem silnější proudy reakční, jejichž symbolem je prušácká Postupim. Proto Německo dalo sice pozitivními součástkami své ideologie bohatý přínos do světové kultury, dalo jí i Goetha a Beethovena, Kanta a Hegela, Humboldta a Kirchhoffa, Marxe a Engelse, ale ve vlastním německém národě tyto posilní složky nepřemohly jeho ideologickou „misere“ a naopak vylily se do abstraktní spekulace, do apolitičnosti a kosmopolitismu. Ale i navenek ztrácely tyto positivní vlivy čím dále, tím více svou průbojnou sílu, ustupovaly vlivům negativním, jdoucím z reakčního Německa. Rozkladný vliv filozofie Schopenhauerovy, Nietscheovy a jiných, jim podobných dekadentních filozofických směrů a taktéž četných krajně škodlivých názorů, obsažených i ve většině ostatních německých filozofických učeni, pronikal do celého světa.
      Na druhé straně německé dekadentní myšlení - tento pestrý jedovatý květ, který vyrostl z hnilobné půdy nejvýbojnějšího německého imperialismu - živilo se ochotně šťávami černé reakce, ať prýštily v jakékoliv zemi. Tak například romantická idealizace budhismu, uchvácení jógami, theosofií a antroposofií, spiritismem atd., rozšiřovanými Steinerem Drieschem a jinými, zakotvilo v jistých vrstvách německé inteligence počátkem XX. století silněji než v Anglii a v Americe, kde se vše to prvotně objevilo. A co je zvláště příznačné, vše to se potom rozešlo z Německa do celého světa v ,,prohloubené" podobě, jako zhoubná nákaza pro mozky inteligence, zklamané a marně hledající pevnou oporu. K tomu připojil se ještě stav hluboké kulturní degradace, který nastoupil v Německu po první světové válce spolu s inflací, s nezaměstnaností, s poválečnou kocovinou.
      Proto německý imperialistický kapitál nejen že našel v milionových masách nezaměstnaných potřebný lidský materiál pro své hordy, ale měl také proti sobě jen slaboučkou polovičatou výmarskou republiku, socialistické dělnické hnutí nakažené lassalovstvím, slabošskou, lecjak potřeštěnou inteligenci a ovšem i komunistickou stranu, které se však nepodařilo vésti masy do rozhodujícího boje. Snadné vítězství hitlerismu bylo tedy historicky důkladně připraveno, nebylo žádným divem.
      Přitom máme stále na zřeteli okolnosti, které připravovaly německý národ pro fašismus, a ne příčiny jeho vzniku. Neboť příčina vzniku fašismu netkví ovšem ani ve středověkém vývoji Německa, ani v Německu XVII. století, ani v prušáctví, ale jedině v imperialismu, v této poslední etapě hospodářského, politického a kulturního vývoje kapitalistického řádu, do které vstoupilo Německo koncem XIX. století. Jsou proto pokusy německých fašistů dokázati oprávněnost, nezbytnost fašismu, odůvodniti jej historicky přirozeným vývojem ze samé „podstaty německého národa", z německé „národní duše", ,,z historického poslání" německého národa, z jakéhosi tajemného, vnitřního ,,smyslu" dějin Němců - oprávněny jen jedním: ne skutečným stavem věcí, ale pochopitelnou snahou posvětit podlost dneška podlostí včerejška.
      Ve skutečnosti však žádná neměnná, věčná ,,podstata německého národa", žádná trvalá neměnící se „národní duše" u Němců neexistovala a neexistuje, právě tak jako neexistuje u jiných národů. Národní charakter Němců není určen jejich biologickou bytostí a jejich geografickou polohou, nýbrž dějinnou výchovou, jíž se tomuto národu během staletí dostávalo. Proto není tento charakter věčný a stálý, což dává naději, že špatné stránky při příslušné výchově, obzvláště nových pokolení, mohou být potlačeny a stránky kladné rozvinuty. A taktéž nemůže býti řeči o jakémsi poslání, o záhadném cíli, jejž postavila prozřetelnost nebo příroda a jehož prý mají Němci historicky dosáhnut, v čemž je prý smysl jejich existence. Smysl dějin národa mění se od jednoho údobí k druhému, jest výsledkem a ne předem daným cílem vývoje. Měl německý národ historické poslání dát lidstvu Goetha a Schillera, Helmholze a Gaussa, Bacha a Beethovena, nebo bylo jeho posláním, smyslem jeho dějin dáti nám Hitlera a Göringa, Himmlera a Goebbelse, Ribbentropa a Rosenberga? Stačí postaviti takovou otázku, aby bylo jasné, jak nesmyslná a reakční je teorie o ,,dějinném poslání" a ,,smyslu dějin" jakéhokoliv národa a tedy i Němců.

REVIZE POMĚRU K NĚMECKÉ KULTUŘE

      Hitlerismus a jeho ideologie jsou zjevy ryze německé, vzniknuvší za osobitých poměrů, jež vytvořily německý imperialismus jakožto nejvýbojnější předvoj imperialismu vůbec, a byly připraveny celým historickým vývojem Německa. Přesto přece je dokázáno, že i v jiných zemích mohou se vyskytnout okolnosti příznivé pro vznik fašismu, jak je vidět nejen na příkladech Itálie neb Španělska, ale i na takových zemích jako Polsko nebo Maďarsko, jichž vnitřní řád byl před druhou světovou válkou fašismu velmi blízký, a taktéž na zárodcích fašismu, existujících podnes v mnohých zemích, při tom i v takových demokratických státech, jako Anglie a Spojené státy severoamerické. Mimo to je nesporné, že reakční složky německého společenského myšlení a obzvláště německé filozofie různých věků částečně ovlivňovaly ideologii mnohých národů, při tom i Slovanů a tudíž i Čechů a Slováků.
      Jak to hlásá program naší československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků, nová doba a nové mezinárodní postavení Československa požadují ideologickou revizi jeho kulturního programu, což znamená i revizi poměru k německé a maďarské kultuře, odhalování jejích reakčních prvků ve všech oborech, zesílení slovanské orientace. České myšlení historické, filologické i filozofické bylo příliš dlouho pod vlivem německého filozofického myšlení, učilo se od něho nejen vůdčím, pokrokovým ideám, ale příliš často přejímalo nekriticky i škodlivé, reakční názory a hlavně si přivlastnilo německý spekulativní způsob myšlení, myšlení odloučeného od konkrétní skutečnosti. Všichni vynikající čeští myslitelé nové doby, jako na příklad Havlíček a Masaryk, byli velmi citliví k těmto německým vlivům. Masaryk se snažil neutralizovat je, opíraje se při tom o západní filozofii, hlavně o francouzský a anglo-americký pozitivismus. Ale tyto západní filozofické směry byly příliš chabé, kompromisní, samy prohnilé reakčními sociálními ideami a nemohly proto čelit škodlivým vlivům, jdoucím z filozofie německé.
      Je však podivuhodné, že v Čechách, kde odedávna byla tak široko vyvinuta slavistika, kde zájem o Rusko byl tak všeobecně rozšířen, právě nejpokrokovější ruští filozofové a publicisté jako Radiščev, Gercen, Bělinskij, Černyševskij, Dobroljubov, Pisarev a tím spíše ovšem vynikající ruští marxisté Plechanov a Lenin nebyli téměř známi. Rozhodně ne tak známí jako Merežkovskij, Vl. Solovjov s jejich obhajobou reakčně-nevolnické carsko-pravoslavné ideologie nebo právě jako chorobné, pesimistické stránky Dostojevského, Leonida, Andrejeva atp.
      Právě tak jako francouzský materialismus XVIII. století neovlivnila české filozofické myšlení významněji ani progresivní ruská filozofie.
      Avšak právě ruská progresivní filozofická myšlenka a XIX. století, jež byla spjata s lidovou tvorbou a přírodními vědami, a hlavně s lidovým osvoboditelským hnutím a jež byla právě proto bojovně materialistickou myšlenkou, stala se v Rusku mocnou hradbou, přes kterou se nepodařilo proniknout zhoubným rozkladným vlivům západnického idealismu, jenž se na Rusi téměř vždy křížil s hájením panujícího řádu velkostatkářů a kapitalistů. Žel, že se česká filozofie neopřela o tyto ruské progresivní myšlenkové směry, že se vůbec česká slavistika zabývala jen ruským jazykozpytem, písemnictvím a národopisem. Jistě to bylo podmíněno tím, že společensky reakčně zbarvené složky ruské filozofie, které byly ovšem mnohem přístupnější než složky pokrokové, odpuzovaly svým zpátečnictvím české buditele, tyto bojovníky nejen za svobodu národa, ale i za demokracii.
      Avšak právě pokroková ruská filozofie sehrála nedocenitelnou úlohu ve světových dějinách, neboť ona byla jedním z předpokladů toho, že se v Rusku rozšířil a vyvinul marxismus, leninismus, ideologie avantgardy lidí, kteří v ohni revoluce a v nejsveřepější válce dokázali celému světu, čeho jsou schopny sovětské národy a především hrdinný národ ruský. Pokroková ruská filozofie jako jeden z předpokladů vzniku leninismu má velkou zásluhu o to, že se uskutečnila slova Bělinského, pronesená před sto lety: ,,Závidíme vnukům a pravnukům našim, jimž je souzeno viděti Rusko v roce 1940 stojící v čele vzdělaného světa, dávající zákony i vědě, i umění a přijímající vznešený hold pocty od všeho osvíceného lidstva."
      Mluvíme-li o nutnosti revize poměru k německé kultuře a tedy i k německé filozofii, nemáme ovšem na zřeteli, aby se hned začalo vymycovati vše, co kdy vzniklo pod německým vlivem. Samostatná, pokroková kultura jakéhokoliv národa nejen dovoluje ale i předpokládá kulturní spojitost s jeho sousedy. A pro národ platí totéž, co platí i pro jednotlivce: všude a stále se učit, ovšem ne papouškováním, ale kritickým přijímáním nového. Tak se vyvíjelo i filozofické myšlení ruského národa. Přisvojovalo si kritické výboje západní filozofie - anglický přírodovědecký materialismus XVII. století, francouzské osvícení a materialismus XVIII. století, dialektiku německé filozofie z konce XVIII. století a počátku XIX. století a zpracovávalo je pro sebe.
      Je však revize poměru ke kulturním zjevům minulosti vůbec oprávněná, není to snad jen bezprincipní přizpůsobování se dočasné konjunktuře? Co má být vlastně měřítkem při hodnocení minulých kulturních zjevů, a tedy i určité ideologie, filozofie atd.?
      Zajisté to nemůže být subjektivní hodnocení této filozofie jejím vlastním tvůrcem, neboť i v tom případě, když si on sám postavil ty nejvznešenější cíle, mohla mít nezávisle od něho zcela jiné, nepředvídané následky. Musí se tedy každé filozofické učení posuzovat objektivně, to znamená, podle jeho působení na skutečnost, na názory a skutky živých lidí.
      Rozumí se, že měřítkem pro takové hodnocení nemůže býti dnešní stav věcí. Mnohé názory, překonané dnes vědecky jako předsudky a pověry, byly kdysi na svou dobu pokrokovými. Ani od těch nejpokrokovějších lidí, kteří žili před 100 lety, nemáme právo žádat, aby si představovali společenský ideál takovým, jako si jej představujeme my. Z druhé strany by však bylo nemenším omylem, kdybychom při posuzování nějakého filozofického směru brali v úvahu jeho působení omezeně právě jen v té době, kdy vznikl, a nevážili i pozdější jeho následky. Ideologické zjevy jsou zjevy historické, a proto se musí hodnotit v jejich vývoji. Každý zjev se musí brát od zárodku až do svého dozrání a zániku.
      Tak na příklad nemůže být pochyby, že filozofie Hegelova, která obsahuje jak pozitivní, tak i negativní prvky, byla při svém vzniku zjevem pokrokovým. Byla vrcholkem vší německé idealistické filozofie a její kladné stránky hrály vůbec velkou pokrokovou úlohu při vytváření vědeckého revolučního marxistického světového názoru. Když však budeme hodnotiti význam Hegelovy filozofie ne odloučeně od celkového dalšího vývoje německé filozofie a ideologie vůbec, ale v souvislosti s ním, postřehneme nezbytně, že se v německé skutečnosti uplatňovaly čím dále, tím více právě ony negativní, zpátečnické stránky hegelovské filozofie. Proto my, kteří přehlížíme vývoj německé ideologie, stojíce na pokraji strašné propasti, do které se nakonec zřítila, nemůžeme hegelovskou filozofii, - která tomu taktéž nemálo posloužila - hodnotit jednoznačně kladně, jak si to kdysi zasloužila přes všechny své stinné stránky. Je tedy revize našeho poměru k ní - a k německé filozofii a kultuře vůbec - nutná. A tato revize není věcí konjunkturní, ale je vážným požadavkem vědecké objektivity.
      Požadavek revize našeho poměru k německé kultuře vztahuje se samozřejmě na všechny její obory. Tato revize se nemůže omezit jen na filozofii, ale musí proniknout do historie a do politické ekonomie, do antropologie a etnografie, do teorie válečných věd, do teorie socialismu, do psychologie a pedagogiky, do dějin a metodologie věd přírodních, jedním slovem všude, kde se uhnízdil německý imperialismus, německý šovinismus a militarismus.
      Ve všech těchto oborech existovaly už v předimperialistické periodě Německa škodlivé reakční složky. jež přispěly k vytvoření té vlčí a šakalí ideologie, která se pak zformovala v období německého imperialismu A ve všech těchto oborech pokoušel se duch prušácké reakce ovlivňovati filozofii, konkrétní vědy, umění, politiku, společenské myšlení a mravy druhých národů. Tato ideologie byla dobyvačnou nejen tím, že sloužila dobyvačným cílům německého militarismu a imperialismu, ale i tím, že vsugerovávala druhým národům myšlenku výlučnosti Němců i na ideologické půdě. Tvrdila: ,,Deutschland, Deutschland über alles" nejen proto, že německé uzenky jsou nejlepší, německé šle nejpevnější, německé dívky nejcudnější, německé ženy nejvěrnější, němečtí vojáci nejstatečnější, ale i proto, že jenom německá filozofie je pravá filozofie, jenom německá botanika je pravá botanika, jenom německá poezie je pravá poezie atd.
      Rozumí se, že tomu všemu nepříčilo se to, že zřídla německé fašistické ideologie byla často daleko ne ryze německá. Nacisté měli smůlu. Otcové německého rasismu byli Francouzi Gobineau a Lapouge, Angličan Chamberlain, polský žid Gumplowicz, sám Nietzsche byl polského původu, vynálezci sociální mytologie byli Francouz Sorel a Ital Pareto atp. A ideje geopolitiky a kulturně historického poslání rodily se rovněž na anglické, francouzské a americké půdě, právě tak, jako idea autarkie, jako reakční filozofické, psychologické a pedagogické ideje holismu (celistvosti) vznikly v Anglii a v Americe, jako se tam rozšířil sociální darwinismus, jako právě tam mezi blazeovanou inteligencí západní Evropy a Ameriky vyrostlo celé antiintelektuální hnutí atd. Ovšem tyto ideje neněmeckého původu, přesazeny na německou půdu, nesly zde nejen pyšné květy, ale i nová semena, která se pak vrátila do původních zemí, do Anglie, Francie, Ameriky. Revize našeho poměru k německé kultuře neznamená však její nespravedlivé, předpojaté kaceřování. Vše progresivní, co kdy německá kultura světu dala - říkáme ,,německá kultura", a ne „německý národ", neboť vše kladné bylo dáno v rozporu s většinou německého národa - to vše vysoko hodnotíme a žádný kanibalismus nacistů nemohl to zničit.
      Pokusy hitlerovských zmetků přisvojit si na příklad Goetha drzým demagogickým zneužíváním jeho díla ztroskotaly právě tak, jako ztroskotaly všechny jejich dobyvačné pokusy. Ne němečtí fašisté, ale jedině pokrokové národy jsou pravými dědici německé kultury. Obavy, že otevřená, přísná kritika reakčních složek německé ideologie, obzvláště reakčních stránek těch německých myslitelů, kteří jako na příklad Hegel měli i význačné stránky kladné, může být někým pochopena jako negace německé kultury vůbec, anebo že může podepřít nároky nacistů, prohlašující se za zákonné dědice těchto myslitelů, jsou prostě pošetilé. Cožpak se můžeme vzdáti kritiky na příklad sociálního darwinismu, tohoto zvrácení darwinismu, které má sloužit ospravedlnění ,,přirozeného" „věčného" vykořisťovatelského společenského řádu (a retrográdi pokoušejí se zvracovati každou progresivní myšlenku, když se jim nepodaří umlčeti ji) jen proto, že sám darwinismus je progresivní, revoluční teorie? Cožpak není tato kritika právě naší svatou povinností, abychom tak progresivní ideje očistili a zachránili z drápů tmářů?

Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU, Svoboda, Praha 1946