Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU (7/10)

Přidáno ve středu 5. 10. 2011


NĚMECKÉ ŠTVANÍ PROTI SLOVANŮM, ZVLÁŠTĚ PROTI ČECHŮM A SLOVÁKŮM

      Idea vyvolenosti Němců, jichž posláním je světovláda, aplikovala se prakticky na různé národy různým způsobem, v závislosti na politické konjunktuře.
      Jestliže na příklad němečtí šovinisté nazývali Francouze Negroidy, tvrdíce, že v jejich žilách koluje mnoho zuavské krve a jestliže za první světové války z každé krabičky sirek volali „Jeder Stoss ein Franzos!" (každým úderem jednoho Francouze), tu nacistům nijak nevadilo organizovat hnutí pro sblížení německé fašistické vysokoškolské mládeže s reakčními složkami francouzského studentstva a vůbec podporovat francouzské fašisty.
      Nároky Němců na opanování celého světa v budoucnosti nebyly jim přece překážkou, aby vytvořili s Japonci a Italy „osu", dočasně rozdělili s nimi sféry dobyvačné činnosti. Právě tak i hlásání antisemitismu a přezírání Asiatů spojovalo se s demonstrováním „srdečného přátelství" k Arabům a Turkům, kteří měli uvěřit ve zvláště vřelou lásku německých imperialistů. Sám císař Vilém II. podnikl roku 1898 cestu Tureckem, Sýrií a Palestinou, cestu ozdobenou četnými divadelními efekty, které měl tak rád. Neúnavně řečnil a v jedné ze svých politických řečí se prohlásil u hrobu sultána Saladina za „přítele a obhájce třistamilionového musulmanského plemene". Dal se fotografovat v maškarádním zeleném turbanu i bílém burnusu. Totéž opakoval i nacismus: organizoval spiknutí, atentáty a podvratné akce v Iránu, Iráku, Egyptě, Turecku, a v téže době Hitler posílal Baldura von Schiracha, Schachta, Blomberga jun. na ,,cesty přátelství" po blízkém východě.
      V Turecku, které za první světové války bojovalo v zájmech německého kapitálu jako německý vazal, je dodnes silné ohnisko německo-fašistické propagandy. Co se týče Slovanů, má nenávist Němců k nim prastaré kořeny. Němci počali se z vlastního německého území mezi Rýnem a Labem tlačit na východ již v VIII. století. Setkali se však na Labi, na Odře a Visle s mocným odporem slovanských plemen. Roku 782 započal císař Franků Karel uskutečňovat ,,Drang nach Osten" vyhlazováním Pomořanů na březích Baltického moře a dunajských a panonských Slovinců na řekách Dravě a Sávě. Německé loupežné hordy zničily ohněm a mečem kvetoucí mírumilovná města Arkonu, Korenicu, Volyň, Štětin, Kámen, Bělehrad, Starohrad, Kolobřeh, vyhlazovaly obyvatelstvo, nešetříce ani dětí a starců, znásilňovaly ženy, braly zajatce do otroctví.
      V díle započatém Karlem pokračovali jeho následníci, různí Jindřichové a Ottové. Téměř 400 let trvala tato hrozná zvěrstva. Opětovné pokusy Slovanů zbaviti se povstáním krvežíznivých uchvatitelů, zachrániti svou národní samobytnost, ztroskotaly. V polovině XII. století počalo se soustavné násilné poněmčování těchto slovanských plemen. Jen přímo zázračnou houževnatostí a láskou k národu a jeho kultuře je možno vysvětlit, že přes násilnický pruský poněmčovací systém zůstala po něm podnes - vlastně do druhé světové války - mimo četné zeměpisné názvy v Německu přece jen nějaká živá památka. Ovšem, byly to jen tři ostrůvky, nepatrný zbytek těchto kdysi mohutných slovanských národů. U delty Visly zůstalo kolem 200 tisíc Kašubů, na baltickém pobřeží na 200 tisíc severních Slovinců a na Odře a Sprévě asi 800 tisíc Lužičanů se střediskem v městě Budyšíně. Zachovali si vlastní písemnictví a na mírové konferenci po první světové válce se domáhali, ovšem bezvýsledně, autonomie. Dosáhnou-li dnes ti, kteří přežili hitlerismus, nacionální svobody a demokracie, není daleko jisté.
      Římská říše německého národa byla tedy opravdu vybudována na krvi, jenže v jiném smyslu, než to tvrdí sami Němci - na krvi vyhlazených Slovanů. Němcům však fyzické zničení slovanských národů nestačilo; snažili se zničit je i morálně, vydávat je za méněcenné, za polodivochy, nezpůsobilé tvůrčí samostatné činnosti, neschopné být nositeli historického vývoje. Proto německá historická věda a šovinistická literatura vůbec, všichni ti Arndtové, Rankeové, Leové, Hefterové, Lemkeové, Mommsenové, Treitschkeové a mnozí jiní líčí Slovany jako pasivní, trpnou rasu, schopnou jen napodobování; vzali prý od Němců veškerou kulturu - a ještě jsou za to nevděčni - zatím co Němci jsou rasa aktivní, činná, tvůrčí, originální. Sám název ,,Slované" odvozovali němečtí historikové od „Sklave" - otrok, tvrdíce, že slovanští národové byli národy otrockými, ačkoliv je nejpravděpodobnější, že Slované byli tak nazváni svými sousedy podle jmen svých příslušníků: Miroslav, Vladislav, Boleslav atd. Dějiny minulosti vypadaly s tohoto hlediska jako triumfální pochod německého národa, jemuž se stavěli Slované do cesty. Přítomnost pozůstávala v definitivní proměně slovanských zemí v „subgermánskou Evropu" a budoucnost zářila vládou Němců nad světem, ve kterém pro Slovany nebylo místa.
      Pangermanismus byl - a následkem zeměpisné polohy a historických okolností musel přirozené býti - především protislovanský svou ideou i působností. Jeho metodou bylo násilí. Od Karla, císaře Franků, až do Bismarcka - celé tisíciletí - byla to jediná linie, jejíž program roku 1891 formuloval Alldeutscher Verband: ,,Poslání našeho národa nemůže omeziti svůj horizont úzkým rámcem germánského impéria: dějiny, kultura, sebehodnocení dávají našemu národu právo na světovou pozici ... Pravý národ má právo pomocí své dobré šavle vybojovati si prostor, kterého potřebuje pro své děti, nemající již dosti místa v rodné zemi ..."
      A Němci se opravdu starali, aby uskutečnili tento program - pochopitelně mnohem dříve, než byl formulován, starali se jak jen mohli, ovšem, ne vždy úspěšně. Rusové, Poláci, Češi, Ukrajinci, Bělorusové, Jihoslované bili Němce mnohokrát, hrdinně odráželi teutonské uchvatitele, kteří svůj výboj a loupež jednou přikrývali bojem proti pohanství, po druhé proti kacířství, po třetí proti bolševismu. Němci zaslouženě utrpěli od Slovanů těžké porážky - na jezeře Čudském, u Grunwaldu, od husitů a mnohé jiné. Adolf Hitler
      A proto, když Hitler psal: „My počínáme tam, kde jsme zůstali stát před 600 lety", to jistě netušil, že toto „proroctví" uskuteční se brzy, ovšem ne tak, jak on to myslel. Ano, jen „tito lidé, bez svědomí a cti, lidé se zvíře morálkou", mohli, jak říká Stalin, míti tu drzost vyzývat k zničení velikého ruského národa, národa Plechanova a Lenina, Bělinského a Černyševského, Puškina a Tolstého, Glinky a Čajkovského, Gorkého a Čechova, Sečenova a Pavlova, Rěpina a Šunkova, Suvorova a Kutuzova! ... Jenom tito krkavci mohli vyhlazovati polský národ - národ Koperníka, Mickiewicze, Chopina, ničiti český a slovenský národ - národ Husa, Chelčického, Žižky, Komenského, Dobrovského, Kollára, Šafaříka, Purkyně, Palackého, Havlíčka, Nerudy, Štúra, Hviezdoslava, Smetany, Dvořáka, Masaryka, vyhlazovat Ukrajince, Bělorusy, Lužičany, Srby, Chorvaty, Slovince, zotročovat Bulhary, Makedonce.
      Jakými principy řídili se němečtí fašisté ve svém poměru k Slovanům a obzvláště k Čechům, říká nám otevřeně spis ,,Nacionálně-socialistická politika vůči cizím národům", vydaný v roce 1943 jakýmsi Leuschnerem, „zplnomocněncem říšského školení při rasově politickém úřadě NSDAP", jak se ten chlap honosně tituloval. Pod hlavičkou ,,Češi" čteme tam: ,,O rasové substanci českého národa platí obecně totéž, co bylo řečeno o národě polském. V našem osobním poměru k Čechům dali jsme se rasově říditi tím hlediskem, že oni - jako příslušníci slovanského národa - mají vlastnosti, které je zásadně oddělují od německé podstaty a německého rodu. Z hlediska nacionálně-politického je Čech právě tak naším nepřítelem, jako je jím Polák. Jestli dnes Čech nesdílí osud Poláků a zaujímá přece jakési zvláštní postavení, není to, jak by se zdálo, důsledek rozličného hodnocení, ale konec konců jen důsledek odlišných průvodních okolností těch historických zjevů, které byly rozhodujícími při rozbití Československa. Vzhledem k dnešní politicko-nacionální situaci musíme zabrániti především asimilaci jen tím, že bude vybudována hlubokými a ostrými opatřeními obranná hráz, která biologicky oddělí německý národ od Čechů. Ovšem, při tom rasový politik je si vědom, že umělé zahrazení vytvořené zákonem nemůže trvale zabrániti proniknutí Čechů do německého národa."
      Jak vidíme, zde se Němcům vysvětluje, že Čechy postihne tentýž osud, který postihl Poláky a který má postihnout všechny Slovany, to znamená - vyhlazení. Příčinou toho, že Češi prozatímně obdrželi „zvláštní postavení" - ,,svůj" protektorát se ,,svou českou vládou", že jim ještě nebylo zakázáno mluvit česky, že se jim prozatím dává možnost ,,vyžíti" se - jsou jen vedlejší průvodní okolnosti, jen taktické opatření vyvolané tím, že Němci potřebovali dočasně české země jako svou zbrojovku, jako své nejbezpečnější zázemí.
      Ovšem toto vysvětlení bylo určeno jen pro Němce. Co se týče Čechů a Slováků, tu jim nacisté, jak známo, tvrdili, že zničivše Československou republiku, nezištně je „zachránili" od nebezpečí „rudého imperialismu" a „západní plutokracie". Němečtí fašisté doufali, že se jim dočasně podaří využíti Čechů a Slováků ve svém vyhlazovacím boji proti ostatním Slovanům, řídíce se heslem „divide et impera" (rozděluj a panuj), právě tak, jako již dávno Němci využívali jagellonského Polska, jež oloupili o nejbohatší západní země a štvali je proti Rusům, Ukrajincům a Bělorusům, jako v habsburském Rakousku používali Chorvatů proti Srbům a Poláků proti všem druhým slovanským národům.
      Vše to nic neměnilo na vyhlazovacím programu Hitlerově: „Chceme-li vybudovat Velkoněmeckou říši, musíme nejprve vyhladit slovanské národy, prostor Čech a Moravy bude kolonizován německými rolníky, musíme vyhnat Čechy ze střední Evropy. Pokud tam budou Češi, budou stálým ohniskem husitského nebo bolševického rozkladu." A dále: „Slované se rozmnožují jako hmyz. Slované představují přechod od člověka k zvířeti, mají blíže k opici než k člověku. Je třeba dosíci především zmenšení počtu slovanského obyvatelstva. Přirozený instinkt přikazuje každému tvoru, aby nejen porazil svého nepřítele, ale aby ho také zničil. Dříve měli vítězové přirozené právo vyhubit plemena a celé národy." Nic se také nezměnilo u Němců na Rosenbergově hodnocení Čechů: ,,Divokost, spojená s malicherností charakteru zůstala podnes znakem větší části češství." Kdyby němečtí fašisté nebyli utrpěli porážku ve válce, kdyby byli měli opravdu možnost budovat dále svůj „nový pořádek", byli by zničili Poláky, právě tak jako zničili Židy, a Čechy právě tak jako Poláky - všechny národy by byly přišly na řadu.
      Lež a pomluva, prznění toho nejsvětějšího, co každý národ má, měly připravovat tento okamžik. Nemá smyslu opakovat to, třebas i za účelem vyvrácení. Cožpak se nerozumí samo sebou, že u Čechů se v celých jejich dějinách nemohl vyskytnouti ani jeden vynikající člověk, ani jeden spisovatel, hudebník, vědec, nebo politik se svérázným myšlením a tvůrčími impulzy, nemohl být prostě proto, že nacistická ideologie a priori vyžaduje, aby národ, sousedící s Němci, neměl nic samostatného, a když je to národ slovanský, tím spíše. Proto v těch případech, kdy nacisté nemohou obejít mlčením takové geniální osobnosti jako Husa, Chelčického, Komenského anebo Palackého, prohlašují jednoduše, že tito myslitelé byli plagiátoři:
      Hus vzal všechny své myšlenky u Wiclifa, Chelčický opakoval jen to, co znal o prakřesťanství, Komenský opsal pedagogiku u Ratkeho a theologii u Mikuláše z Kues, Palacký byl nesamostatným žákem Herdera. A takový veliký dějinný zjev jako husitství charakterizují jedním slovem - anarchie. Jen co je pravda, v tom jsou němečtí šovinističtí ,,učenci" cvičení. Z faktu, že mezi kulturou jedné a druhé země je souvislost, že jisté myšlenky se nezbytně přenášejí od jednoho myslitele ke druhému - jenž je však samostatně zpracuje a přetvoří - udělat jen jednoduché opisování (ovšem jen když se jim to hodí, a vždycky u Němců anebo v nejhorším případě u germánských národů) - na to oni jsou chlapíci.
      Nejsilnější nenávist vyvolávaly u nacistů ovšem ideje humanity a demokracie, které byly nacionálním a státním programem Československé republiky a které zde sice nebyly vládou důsledně uskutečňovány, ale - možná ze všech západoevropských zemí nejsilněji - vešly do vědomí lidu. To bylo jistě jednou z příčin, proč musela zahynout Československá republika jako první ze všech demokracií. A její zničení prohlašovali nacisté a po nich i háchovci za ,,návrat českého národa do lůna německé říše, k svému historickému určení", ke stavu, v němž prý Čechy vlastně povždy existovaly. Právě proto, že nacisté tak nenáviděli humanismus a demokracii, museli tak zuřivě štvát proti Masarykovi a Benešovi. Hesla těchto státníků byla prý jen ,.programem západních mocností, programem toho spiknutí, které bylo zahájeno již před 300 lety zednářstvím a židovstvím proti rozvoji sil německého ducha z germánského lidství."
      Není se co diviti, že si nacisté v tomto štvaní vzali za ideologické spojence takové lidi, jako byl například Pekař, který jako český historik a rektor Karlovy univerzity v Praze vším svým vědeckým dílem dokazoval nesamostatnost českých dějin, který zprznil to nejslavnější období českých dějin - husitství, a dokazoval, že český národ je spjat na život a na smrt s Němci. Toto jeho stanovisko vysvětluje se jeho hlubokou sympatií k fašismu, jeho nenávistí k demokracii a k socialismu. Pekařovy dopisy Pfitznerovi jsou odporným příkladem nízké ideologické zrady národa a lidu v zájmu záchrany pozic vykořisťovatelů, s nimiž jisté složky inteligence, k níž patřil i Pekař, byly spjaty. ,,Pekař připravoval půdu - kvitoval na příklad nacista Fensterer v knize ,,Český nacionální program", vydané v roce 1938, tj. v roce úmrtí Pekaře - pro porozumění mezi národy Bohemie a ukazoval svému národu rozumnou cestu", což znamená cestu zrádců - Háchů a Moravců. ,,Bohemia (jinak Čechy nenazývali) a Morava mohou existovat jen v lůně Velkoněmecké říše, právě tak jako Slovensko jen pod křídlem Německa" - tento ,,nacionální program" hlásaly jak politické spisy nacistů, tak i takové „romány" jako Bodenreuthův „Všechny vody Bohemie tekou do Německa", opakujíce znova a znova, že Češi (a ovšem i Slováci) jsou národ nesamostatný, že vše, co mají a co kdy měli, dali jim Němci.
      Nejsilnější odpor tomuto štváčství klade soudobá nová slovanská myšlenka, která je myšlenkou pravé svobody a demokracie pro každý slovanský národ v jednotlivosti a myšlenkou mírumilovné jednoty, bratrského svazku slovanských národů a jich spolupráce se všemi národy světa v zájmu míru, pokroku a lidskosti. Tuto slovanskou myšlenku hlásali právě v tom smyslu a ne ve smyslu výbojného a tyranského panslavismu ti nejlepší představitelé všech slovanských národů. Pro Čechy formuloval ji největší historik a veliký buditel Palacký jako ideu českého národa. Tři hlavní zásady Palackého ovlivňovaly i po něm českou národní politiku, její nejlepší, skutečně pokrokové a lidové směry. Je to především snaha po vysokých mravních ideálech, touha českého lidu po pravdě. Je to dále ryzí humanismus, láska k lidstvu, k lidu a lidem, nerozlučně spjatá s bojem proti výbojnosti a hamižnosti národů, společenských tříd a jednotlivců. Je to konečně patriotismus Palackého, slučující vřelou lásku ke svému národu a jeho kultuře s rozhodným odmítáním myšlenky jakékoliv jeho vyvolenosti, s otevřenou kritikou kazů, které se kdy objeví v jeho veřejném životě. Avšak u Palackého nacházíme nejen tyto obecné zásady, které jsou ideovou podstatou jeho ,,Dějin" a které právě z nich udělaly životní knihu národa probuzeného.
      Roku 1874 napsal Palacký v,,Doslovu" ke svým „Pamětním listům" věštecká slova: „Němci vůbec ještě před několika málo lety nebyli tou měrou zpupní a panovační jako od vítězství Pruska nad Rakouskem a Francií, neboť to byla, říkají, německá vítězství, a Němci osvědčili se teď nepřemožitelnými. Jejich válečná výbojnost a vládychtivost roste od té doby v povážlivé míře, a domnívají se, že nejen nenávidění Slované, ale celý svět musí se podrobiti jejich vůli. Neboť jsou dnes hegemony v Evropě. Na jak dlouho? ... Nechť pak štěstí válečné nějaký čas nerozhodně sem a tam se kloní: nakonec, tím jsem jist, budou Němci udoláni přesilou svých nepřátel na východě i na západě - přec přemoženi."
      A dále:
      „Německá vládychtivost nedosáhne nakonec ničeho jiného než probuzení a zesílení nejen pocitu všeslovanství, ale i vzájemné oddanosti a přátelství mezi Rusy a Čechy."
      Cožpak to nezní jako proroctví, právě tak, jako tento úryvek z „Doslovu" k ,,Radhošti" z roku 1872, kde Palacký říká, že Čechové, co národ „Prušáky pro jejich germanizační fúrii nemohli by pokládati než za úhlavní nepřátele a vrahy národnosti své. Co do Rusův, byl by ale pravý opak toho: těmto přirozeným pokrevencům, přátelům a pomocníkům svým, stali by se nejvěrnějšími, ne poddanými, ale spojenci a podle potřeby třebas i předvoji v Evropě."
      A on pevně věří v budoucnost národa: ,, Třeba by mu souzeno bylo podniknouti opět zkoušku ohněm a železem, chovat on v sobě již jádra živého a zdravého dosti, aby nezahynul v ní, ale vzkřísil se k životu čilému opět, budiž to v okolnostech jakýchkoli."
      Historický vývoj potvrdil tyto geniální předpovědi s přesností tak velkou, jež je dosud stále ještě vzácná ve vědách společenských. Pro Čechy, Slováky a Slovany vůbec, jak v jejich vzájemných národnostních poměrech, tak i vůči všem svobodymilovným národům zůstává dodnes platnou směrnicí heslo Palackého: „Svoji k svému a vždy dle pravdy!"

Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU, Svoboda, Praha 1946