Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU (4/10)

Přidáno v úterý 20. 9. 2011


Svrchovanost státu

      Druhá zásada hitlerovské ideologie, idea „svrchovanosti státu", je právě tak falešná, jako je falešný rasismus, a právě tak neoriginální. Vyslovil ji již Platon, starořecký filozof a obhájce otroctví. Hlásá, že člověk není nic a stát že je vše. Na rozdíl od rasismu, jenž sloužil hitlerovcům za prostředek jejich nacionalistické demagogie, sloužila idea ,,svrchovanosti státu" za nástroj jejich demagogie sociální.
      Jeden z předchůdců německého fašismu, na nějž se sami fašisté v tomto ohledu odvolávají, byl Lagarde. Jmenoval se vlastně Betticher; byl to německý theolog, který nejen že nebyl rasistou, ale přijal toto zvučné francouzské šlechtické jméno. Lagarde nejen tvrdil, že „vše skutečné je iracionální, což zde znamená protirozumové", že ,,musíme se vrátit nazpět, totiž k neomezenému absolutismu", že uctívání Lessinga, Schillera, Goetha a vší německé pokrokové literatury je vyvoláno jen ,,legendou o výmarské klasice", ale i že ,,národ pozůstává ne z masy, ale z aristokracie ducha", a hlavně hlásal ideu svrchovanosti prušáckého státu, ideu zotročení lidu absolutistickou monarchií.
      Jak známo, hitlerovci se úporně nazývali ,,socialisty". Než se Hitler dostal k moci, sliboval německému lidu svobodu a blahobyt, zničení kapitalistického vykořisťování, zničení lichvářství bank a šejdířství velkoobchodů, zajištěný život pro ,,malého člověka", jedním slovem - pravý „německý socialismus". A když se k ní podvodem a terorem dostal, zničil poslední zbytky svobody a blahobytu, jež německý lid měl, zajistil německým kapitalistům a velkostatkářům závratné zisky, zajistil německým dělníkům, rolníkům, živnostníkům a zřízencům jejich neomezené vykořisťování a vůbec milionům Němců zabezpečil smrt a zmrzačení ve válce a spravedlivé pykání za její následky. Hitlerovci zničili v Německu i v okupovaných zemích demokracii a ještě zdůvodňovali tuto praxi „teoreticky". Že prý demokracie, kterou oni nazývali liberalismem, je vláda davu, vláda prostředních osobností, slabochů. Že je prý nutné, ,,vrátit se zpět do XVIII. století k samovládě, kdy silná osobnost po své libovůli řídila osudy národů".
      Ano, socialismus si hitlerovci osvojili, ale jen takový, jakým jej vždy malovali jeho nejhorší nepřátelé, právě jako karikaturu socialismu, jako temné kasárny. Takový ,,socialismus" hitlerovci ochotně zřizovali.
      Hitlerovský ,,socialismus" byl nejen demagogickým heslem, ale i sloučeninou nejhorších stránek reakčního socialismu všeho druhu, který se kdy a kde vyskytl. Převzal zbytky socialismu feudálního, tohoto žalozpěvu minulosti, který dokazoval, že za vlády feudálů nebylo novodobého proletariátu a vyčítal měšťáctvu, že tvoří revoluční proletariát, dále zbytky socialismu kobylkářů, kteří přes všechny své nabubřelé fráze, přes hlásání asketismu ,,mlsají - jak to napsali Marx a Engels - smetánku a zaměňují věrnost, lásku a čest za čachrování ovčí vlnou, cukrovkou a kořalkou".
      Převzal také maloměšťácký socialismus, který sice břitce kritizuje zánik drobných měšťáků a rolníků, křiklavý nepoměr v rozdělování bohatství, rozklad starých mravů, který však nemá lepšího návrhu, než opět zavésti starou společnost - cechovnictví v manufaktuře a patriarchální hospodářství na venkově. Do hitlerovského „socialismu" přešel starý německý aneb ,,pravý" socialismus, který prohlásil německý národ za nejvyšší národ a německého šosáka za nejvyššího člověka, který „dával každé jeho ničemnosti skrytý vyšší socialistický smysl, v němž pak znamenala svůj pravý opak".
      Přešel sem i měšťácký socialismus - „Kathedersocialismus" Rodbertusův a Sombartův, snažící se zoškliviti každé revoluční hnutí, dokazující, že měšťáctvo existuje v zájmu pracujícího lidu. Vešel sem oportunistický socialismus německých sociálních demokratů, těchto zrádců revoluční myšlenky, všech těch Ebertů, Noskeů a Loebů, po jejichž zádech vyšplhal se Hitler k moci.
      Je jasné, že idea socialismu je přímým opakem toho, co hitlerovci nazývají „svrchovaností státu" a co ve skutečnosti znamenalo jen neomezenou moc nacistické strany. Socialismus nejen neničí osobnost, ale naopak, vychovávaje v člověku kolektivní city, podřízení osobních zájmů společnosti, naopak dává této osobnosti plnou možnost všestranného vývoje. Socialistický řád zajišťuje harmonický souhlas mezi osobností a společností. Právě při socialismu, jak to názorně dokazuje sovětská skutečnost, mohou se zplna vyvíjet lidové talenty, které byly dříve dušeny.
      Idea „svrchovanosti státu" je dnes čistě imperialistická idea. Ona sloužila k obohacení německých velkokapitalistů, bankéřů a továrníků, se kterými Hitler a jeho smečka dávno srostli, aby společně tyli z německé a hlavně z cizí krve a potu. Vyždímat všechnu šťávu z lidu, proměnit národ ve jménu domnělých zájmů „svrchovanosti státu" v krvavý a krvácející nástroj pro obohacení Hitlerových vyvolenců, ponechat nějaké ty kousky členům SS i SA a drobečky širokým vrstvám fašistické strany - v tom byl smysl této druhé ideologické zásady hitlerismu.
      Rozumí se, že i stupňované vykořisťování německého pracujícího lidu a bohatnutí německých magnátů dovedli hitlerovci demagogicky přebarviti. Jednoduše dali pojmu „práce" nový smysl, tvrdíce že život a práce jsou pojmy totožné, z čehož vyplývalo, že kapitalista a velkostatkář „pracují" právě tak jako dělník, rolník, řemeslník nebo učitel, že „Thyssen, Krupp, Benz jsou velicí vojevůdci, jako byli Napoleon a Goethe, Schiller a Adolf Hitler". Říkali: „Dělníci vědí, že jsou povinni následovati a poslouchati ve všem podnikatele jako svého vůdce." Přímo tvrdili o sobě, o dravcích parazitech: „My všichni jsme němečtí dělníci." Takový byl soudobý „německý národní socialismus", a jeho strana se nazývala „stranou dělnickou".
      Odůvodněním ideje „svrchovanosti státu" je stará reakční teorie „reků" a „davu", která tvrdí, že „dav" je beztvárná hlína v rukou „reka", teorie, která v nové době pochází od hegeliánství čtyřicátých let minulého století. A jde přes Stirnera a bratry Bauerovy, přes samolibou „kriticky myslící" německou inteligenci, jejíž „pravý socialismus" podrobil zničující kritice již Marx ve své „Svaté rodině", dále přes Schopenhauera a Nietzscheho.
      O této teorii, která byla v devadesátých letech předešlého věku rozšířena i v Rusku mezi „národniky" a která ovlivňovala ideologii závažných složek veškeré evropské inteligence, psal znamenitý ruský myslitel Plechanov: „Pokud existují „reci", kteří se domnívají, že stačí, aby jejich vlastní hlavy se staly osvícenými, aby mohli vésti dav všude, kam se jim zlíbí, aby mohli hnísti z něho jako z hlíny vše, co jim napadne, dotud království rozumu zůstane krásnou frází, ušlechtilým snem. Počne se k nám blížiti sedmimílovými kroky teprve tehdy, až sám „dav" se stane „rekem" historického dějství a až se v něm, v tomto šerém davu vyvine příslušné sebevědomí. Rozvíjejte lidské vědomí, říkali jsme. Rozvíjejte vědomí výrobců, připojujeme teď. Subjektivní filozofie se nám zdá Škodlivou právě proto, že brání inteligenci pomáhati vývoji tohoto sebevědomí, že staví „dav" proti „rekům", domnívajíc se, že „dav není nic jiného, než souhrn nul, jichž hodnota je závislá jen na ideálech reka, stavícího se v čelo." Idea „svrchovanosti státu" nemá pro nacisty samostatný vyznám. Jest plně podřízena výbojným cílům německého imperialismu. Hitler to říká otevřeně v „Mém boji": „Nacionální socialismus vidí ve státě v podstatě jen prostředek k dosažení cíle, a tento cíl chápe jako zachování rasové existence lidí. Tedy v žádném případě nevěří v rovnost ras, ale přiznává vedle jejich rozličnosti jejich vyšší nebo nižší hodnotu a následkem toho cítí povinnost, v souhlase s věčnou vůlí, řídící vesmír, dopomáhati k vítězství lepším, silnějším a k podmanění horších a slabších." Nacismus tedy staví „rasu" a ,,národ" výše než „stát". To je pochopitelné i proto, že hitlerovci zdědili ideu pangermanismu.
      Adolf Hitler Je to idea sjednocení všech Němců na světě v jeden politický celek, bez ohledu na to kde žijí - přiřazení k Němcům i Švýcarů a Rakušanů - idea, která byla jen pláštíkem dobyvačných cílů. Sjednocování Němců neslo s sebou sjednocování území obývaných Němci, opětovné připojení k Německu Porýní, Rakouska atp., ale to vše bylo jen přechodným stupněm k dobyvačné okupaci cizích území. Tyto ideje velkoněmeckého státu rozšiřovaly aktivně již koncem minulého století různé mocné organizace, které Němci měli po celém světě. Pangermanismus, velkoněmecká ideologie razila cestu německému imperialismu. V poslední době to byl „Volksbund für das Deutschtum im Auslande", který měl více než 500 odboček. Jejich členové vykonávali politickou a hospodářskou špehounskou službu v zájmech velkoněmecké státní myšlenky. Ostatně se tím zabývaly i četné německé výzkumné ústavy a vědecké společnosti zeměpisné, jazykozpytné atd. a rovněž různé vědecké výpravy. Spolupracovníci těchto ústavů, . účastníci těchto výprav, členové těchto vědeckých společností, „vážení" profesoři a akademici, bývali často, ještě za vilémovského Německa, vědomými a přímými agenty imperialistických úsilí. Nezřídka se stávalo, že takový „učenec", který se zabýval babylonským klínovým písmem nebo náboženskými představami taoismu, byl při tom i důstojníkem a vyzvědačem německého generálního štábu.
      Idea státu, jehož svrchovanost se tak vyzdvihovala hitlerovskou ideologií, byla idea korporativního stavovského státu - obrovského lisu, jenž měl pod ohromným tlakem a pod demagogickým heslem „jednoty národního celku" znemožnit vývoj třídního boje. Proto hitlerovci stále tvrdili, že třídní duch je Němcům cizí, že je to duch mamonu, zatím co ryzí Němec má ducha stavovského, který je duchem práce a cti. Z týchž důvodů tvrdili jak ideologičtí předchůdci německých fašistů, tak i oni sami - Sombart, Spann, Schulz a mnozí jiní - že „svoboda" je pojem „židovský", „zednářský", „literární" neb „marxistický", že je totožná s nekázní, čímž se dokazuje rozklad západních států, proměnivších stavovský řád ve zhoubný parlamentarismus.
      Ovšem, idea „svrchovanosti státu" také připouštěla „svobodu". Ale pouze v tom smyslu, jak ji chápal již „prorok fašismu", Nietzsche. V „Soumraku model" psal: „Co je svoboda? Být lhostejným k utrpení, těžkostem, hladovění, ba k samému životu... Svoboda znamená, že pudy mužské, dychtící po válce a vítězství, berou nadvládu nad druhými pudy, na příklad nad pudem štěstí..." Ano, takový stát a takový národ nevolníků potřebovali hitlerovci, a proto neustále vsugerovávali pracujícímu lidu: „národ je idealistou, nechce žádná práva, ale chce jen plniti své povinnosti". Tvrdili, že svoboda, za niž dříve bojoval, je „ráj pro lůzu", že však národ je „svazem duší", že materiální zájmy pracujících mas jsou věcí vedlejší.
      Stát, který může zabezpečiti uplatnění ideje „svrchovanosti státu", je, jak to tvrdila nacistická teorie a jak to uplatňovala nacistická praxe, státem totalitním. Totalitní stát znamená hospodářsky válečný státní kapitalismus, to znamená, že si stát, jenž je jen výkonným výborem finančního kapitálu - jehož instituce skrytě před veřejností řídí několik magnátů - podřizuje všechny nejvážnější hospodářské pozice. Všechny společenské instituce bez výjimky, ať jsou to odbory, družstva, vědecké společnosti, církevní obce nebo spolky sportovní, spolky filatelistů neb kuželkářů, se kontrolují ve všech podrobnostech totalitním fašistickým státem. S totalitním státem je slita nacistická strana.
      Formálně je totalitní stát vlastníkem všeho: půdy, podniků - ovšem jen formálně, neboť na základě „sociálního práva" odevzdává tento majetek v léno velkostatkářům a podnikatelům. Je tedy rozdíl mezi tímto „německým právem vlastnictví" a právem římským jen věcí demagogie. Totalitní stát proniká do rodiny, do soukromého života: bratr se bojí sestry, otec syna, každý Němec vidí v druhém Němci agenta tajné státní policie. Totalitní stát proniká svými chapadly do mozku každého jednotlivce, určuje, co a jak smí myslit a cítit. A vše to za jediným účelem, aby se všechno podřídilo zájmům monopolistického kapitálu, zájmům zesíleného vykořisťování a výbojné války. A vše to pod názvem socialismu, německého nacionálního socialismu.

Člověk vůle

Wehrmacht

      Třetí zásadou fašistické ideologie je ideologie ,,člověka vůle". Právě tak jako rasismus a jako ideu „svrchovanosti státu" ,,vypůjčili" si hitlerovci i tuto ideu. V XIX. století hlásali její nejpodstatnější prvky známí filozofové úpadku německé buržoazie, Schopenhauer a Nietzsche, hlásali ji i jiní dekadenti.
      Vše, co existuje, je vytvořeno vůlí člověka, mou vůlí - učí tato filozofie. Svou vůlí já mohu stvořit neb zničit svět. Proto ne cit a ne rozum, ale vůle je to nejhlavnější v člověku. Jen člověk silné vůle je skutečný člověk. Člověk musí vychovávati v sobě vůli k moci. Aby se člověk nedostal pod vládu druhého, pod vládu jeho vůle, musí mu sám vnucovat svou vůli, musí užívati násilí. Aby nebyl zničen, sežrán, musí člověk sám ničit, požírat, drásat vše kolem. V tom spočívá smysl života. A takové jsou ctnosti ,,člověka vůle".
      Nietzsche nazýval svůj ,,ideál člověka" „nadčlověkem". Vymezil přesně, že ,,nadčlověk" je ,,plavá bestie", že je to ,,člověk-pán", ,,aristokrat ducha", muž, který, „když jde k ženě, bére s sebou karabáč". Hitlerovci šli ještě dále ve vytýčení obrazu, vytvořeného touto - s dovolením - ,,filozofií". Pro ně byl „člověk vůle" jako ideál ,,opravdového Němce" prostě jen esesák.
      Rozvíjejíce dále ideu „člověka vůle", hitlerovci popírali význam rozumu a rozumového jednání, kultury. Kulturu, vědu (ovšem s výjimkou té, která slouží militarismu), nazývají s opovržením ,,intelektuálním rozvratem našeho století", ,,židovským kacířstvím". Vyzývali Němce ,,vrátiti se zpět k přírodě, k té šťastné době, kdy ne kultura, ale prvotní pudy řídily chování lidí - předků, uplatňujících se fyzickou silou". Neustále tvrdili, že - ,,soucit je slabošstvím a ukrutnost hrdinstvím". Sami o sobě přiznali, že mají ,,ctnosti lidojedů".
      Idea člověka vůle, idea zvířecké síly zubů a drápů, idea všepožírajících zuřivých dravců měla stmelit rasismus i svrchovanost,,státu", byla jádrem aktivity fašistické ideologie. Tato idea zví řeckého egoismu, dovedeného do krajnosti, byla hlavním prostředkem mravního rozvratu, kterým se nacisté snažili působiti na široké masy a hlavně na mládež dočasně jimi okupovaných evropských zemí. A doposud po sobě zanechala hluboké stopy. Přání, ukojit jakýmikoliv prostředky své nejnižší pudy, dosáhnout pro sebe všeho byť i na vrub zničení druhého, chladná vypočítavost a bezcitnost, úplná lhostejnost k osudu a k utrpení bližního, plazení se před těmi, kteří stojí ve společenské stupnici výše a zpupné smýkání těmi, kteří v ní stojí níže, vyloučení z okruhu svých zájmů všeho vznešeného, proměna i těch nejlepších citů a záměrů - lásky, přátelství, vědy, umění, v prostředky k obohacení a v kariéru - všechny tyto vlastnosti ,,člověka vůle" vštěpovali němečtí fašisté národům, aby je tak rozložili a demoralizovali.

Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU, Svoboda, Praha 1946