Marxova cesta revoluční kritiky - předmluva ke knize Karla Marxe Rukopisy „Grundrisse"

Přidáno v pondělí 19. 9. 2011


Karel Marx

      Konečně, více než 30 let od prvého a 18 let od druhého vydání v originále, dostává náš čtenář do rukou po částech český překlad Marxova rukopisu, který vešel do povědomí teoretické obce pod názvem Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie: téměř tisíc stran pracovních textů, náčrtů a poznámek, které Marx napsal během několika měsíců koncem padesátých let minulého století v Anglii - převážně německy, částečně anglicky, místy též francouzsky, s příměsí slov asi 5 dalších jazyků. V dnešní bouřlivé době, kdy do světa proniká nejhlubší společenská revoluce, kdy převraty v civilizační základně problematizují den ze dne tradiční jistoty lidského života, kdy každý krok směrem k řešení základních problémů člověka se stává stále zřetelněji závislým na pochopení celku třídně rozděleného světa - v těchto podmínkách představuje pro nás vydání Marxových Základů kritiky politické ekonomie opravdový ediční čin dalekého dosahu a hlubokého smyslu.
      Osudovou přitažlivost Marxova díla pro soudobou civilizaci rozpoznávaly pronikavější hlavy tohoto světa už od přelomu století - od doby, kdy obrovský společenský stroj, vytvořený ve znamení kapitálu, začal produkovat slepé uličky, v nichž se zvedaly vlny sociální revoluce. Vytvoření Sovětského svazu a socialistické soustavy postavilo tuto přitažlivost mimo pochyby. Druhá polovina 20. století přinesla navíc pozoruhodný, historicky jedinečný úkaz: ve světě najdeme dnes vlastně už jen dvě skupiny lidí: zařadíme-li do jedné ty, kdo se Marxe tak či onak na každém kroku dovolávají - ať právem nebo neprávem - pak na druhé najdeme už jen ty, kdo i bez odvolávání fakticky z Marxe na každém kroku něco opisují a přitom s ním a proti němu zápolí - ať už s patřičnou dávkou nevědomosti, anebo s plným vědomím, že jen falšováním marxismu lze dnes vést ideologický boj proti Marxovu odkazu, že jen stavěním marxismu proti leninismu lze Marxovo dílo odtrhnout od jeho dnešních třídních úkolů.
      Slyšeli jsme ovšem nesčetněkrát, že Marx by už měl být odepsán; že jako člověk 19. století je dávno překonán; že jeho myšlenky vyžadují základní revize; že Marxem našich dnů je někdo jiný atd. S tvrdošíjnou důsledností však tyto nároky vždy znovu následovalo vystřízlivění a ozdravující „návrat k pramenům". Pokaždé znovu a víc se ozvěnou vracelo poznání, že k vlastní škodě se soudobý svět dosud plně nevyrovnal s tímto myšlenkovým bohatstvím.
      Marxovo dílo nesporně „stárne" - ale ne víc než skutečnost, civilizace, z jejíž kritiky vyrostlo; udržuje si proto stále původní schopnost obohacovat se praktickou přeměnou tohoto světa. V jistém smyslu dokonce teprve současná doba, jež rozevřela dokořán Marxem zjištěné protiklady, může plně ocenit jeho myslitelskou sílu. Ani pro celou dohlednou epochu nebude zřejmě hodina pravdy spojena s opouštěním Marxovy cesty, nýbrž naopak s pronikáním dál k jejím pramenům. Za jediného předpokladu: že Marxovo dílo nebude zkresleno a zkomoleno čili že se Marxovi přívrženci, jejichž řady se nesmírně rozrostly spolu s postupem socialistické revoluce, budou řídit přáním Lessingovým, které snad nikdy a nad žádné neplatilo víc: „Aby nás méně vynášeli a pečlivěji četli..."
      Čtenáře, který se opravdu ponoří do Marxových prací a který je přitom byť i zběžně obeznámen s jejich různorodou aktuální interpretací, nepochybně zarazí nepoměr mezi množstvím jednotlivých dílčích poznatků a pohledů, jež časem přešly do povědomí lidí a jsou tak či onak všeobecně používány (dokonce i odpůrci marxismu), a skutečným porozuměním Marxovu dílu a jeho pokračování u Lenina, jež je vždy znovu mařeno snahami po jeho revizi.
      V. I. Lenin Vlastní příčinu nutno pravděpodobně hledat hloub: vznik socialismu, nesporně impozantní postup revoluce - to vše prakticky ověřilo Marxovy závěry natolik, že je prostě nelze popřít. Tváří v tvář těmto skutečnostem ovšem různé civilizační, sociální a kulturní struktury buržoazního či „třetího" světa, v nichž se Marxovo jméno jako symbol kritiky ujalo, reagují pouze na určité úryvky z jeho díla, na jednotlivá hesla, odpovídající (či naopak příčící se) jejich zájmovým okruhům, úrovni všeobecné vyspělosti, dobovým cílům či zvláštním podmínkám. Stranou zůstává potom nejednou Marxův způsob přístupu, Marxova cesta, jež tvoří základ jeho díla a v níž právě leží specifická pravda naší epochy:cesta revoluce, po níž nás dovedl vést Lenin.
      Všimněme si už jen toho, že Marxova příslovečná šíře záběru vyvolává útrpný úsměv a podezření z diletantství u nejednoho odborníka, jenž vězí oběma nohama v půdě specializace, rozvinuté průmyslovým systémem do vpravdě úděsných rozměrů. Na druhé straně Marxova vědecká svědomitost a jemnost jeho pojmového aparátu se zdá být pouhým zanedbatelným vrtochem pro nejednoho nedouka, pokud má sklon přijímat myšlenkový svět jen z hlediska okamžité módy.
      Z takových úhlů se právě to, v čem se zračí podstata marxismu, jeví jako vnější náhoda, osobní osud či věc individuální povahy, talentu.
      Proč vlastně začínají Marx a Engels v raných pracích „kritikou německé filosofie a filosofie vůbec" či „účtováním se svým dřívějším filosofickým svědomím" -tedy kritikou, jež v nejobecnější poloze postihuje způsob činného sebeuplatnění člověka v buržoazní průmyslové civilizaci? Proč pokračují „kritikou politiky a národohospodářství" - jak zní Marxem zamýšlený titul textů označovaných obvykle jako Ekonomicko-filosofické rukopisy? Proč se nakonec soustřeďují na kritiku politické ekonomie - natolik, že toto rčení provází jako titul či podtitul téměř všechna další Marxova díla? Proč uprostřed této práce, kterou považují za klíčovou, nejednou naznačují potřebu jít dál ke kritice všeobecných určení produkce, celého způsobu osvojování světa - a tak se vlastně opět z opačné strany vracejí k výchozí problematice?
      Marx a Engels kriticky zpracovávají látku filosofie, politiky a ekonomie, protože právě v těchto formách se konstituovaly obrysy života v buržoazní průmyslové civilizaci. Právě a jen jejich kritickým přezkoumáním bylo možno teoreticky otevřít proces překonávání kapitalismu a průmyslové civilizace, jež se realizovala v jeho znamení: Právě a jen tím bylo možné uvolnit cestu revolučnímu hnutí, které pracujícím tohoto světa dovoluje jeho úplnou praktickou přeměnu. Ukazuje se, že Marxova a Engelsova univerzalita, jejich schopnost zvládnout vrcholy německé klasické filosofie, francouzské politické a sociální teorie a anglické politické ekonomie nebyla vůbec jen šťastnou shodou okolností či neobvyklým osobním darem, nýbrž zároveň strohou podmínkou, bez níž nebylo možné vypracovat totální, vnitřně konzistentní kritiku buržoazní průmyslové civilizace - a tedy být Marxem či Engelsem. Jen na tomto základě bylo možno najít cestu, která vychází z úrovně nejvyššího dosaženého stupně civilizace (buržoazní systém) a zároveň tento stupeň kriticky překonává a otvírá nové horizonty vývoje. Praktické úsilí revolučního hnutí, které vychází z tohoto myšlenkového bohatství, se ovšem může a dokonce musí brát nejrůznějšími cestami, často velmi rozsáhlými oklikami, s použitím velmi odlehlých zkušeností. Avšak nejhlubší, rozhodující poznatky vědy o společnosti se přitom vždy nabízejí pouze na magistrále života na marxisticko-leninské cestě boje o vyšší společenskou formaci.
      Po řadu desítiletí od Marxovy smrti byli jeho přívrženci odkázáni na hotové výsledky, na publikace ponejvíce z pozdější doby. Uprostřed stále se rozšiřujícího zápasu o elementární předpoklady revoluce na půdě politické moci bylo a je právě toto strhující revoluční dědictví nejpodstatnější. Pokud však z prací, jež se podařilo Marxovi a Engelsovi dokončit a vydat, nebylo plně vidět celou cestu jejich revoluční kritiky, mohly být jednotlivé jejich myšlenky chápány vulgarizovaně jako pouhé izolované poučky či hesla. Tím spíše, že Marxův způsob uvažování byl svou úrovní i dosahem tak odlišný od tehdy běžného přístupu.
      V tomto světle - jak to např. popisuje K. Kautsky - se pak sám Marx jevil jednou jako pouhý vysoce specializovaný ekonom, jindy jako pouhý obratný politický taktik, s jehož „učením" je možno spojit kteroukoli filosofii apod. Problémy kritiky buržoazní ekonomie, politiky i filosofie, souhrn výbušných otázek seberealizace člověka, vše to, co od počátku bytostně provázelo Marxovu cestu, se zdálo být pouhou radikální formulací či epizodou hodnou zapomnění anebo nezralými plody či eschatologickými prohřešky Marxova mládí.
      A naopak: jakmile se ve 20. a 30. letech našeho století objevily rozsáhlejší Marxovy rukopisy z raných dob, svědčící výrazně o filosofické a ryze vědecké fundamentaci jeho cesty, začala se romanticky laděným interpretům jevit jeho pozdější díla, především systematicky postupující kritika politické ekonomie, jako ustrnutí a úpadek, jako ztráta revoluční bezprostřednosti či ústupek organizaci, hnutí.
      Tak začal postupem času figurovat „mladý Marx" proti „starému", „zralý Marx" proti „nezralému" a naopak - bez ohledu na to, že každé takové postavení otázky už předpokládá tak či onak redukci Marxova díla na uzavřený okruh, který vzhledem ke své vnitřní omezenosti a rigidnosti fatálně propadá - tak jako buržoazní ideologie - tradičnímu cyklu „mládí" (období objevování, „bouří a kvasu"), „zralosti" (období klasického rozvoje a systematizace) a „stáří" (období vyčerpání a úpadku).
      Tam, nesrovnání Marxových přípravných textů s hotovými publikovanými pracemi vykázalo zřetelné rozdíly v logice podání (Marx sám v dodatku ke Kapitálu přesně definuje rozdíl mezi metodou bádání a výkladem), začala se zcela obdobně konstruovat trhlina mezi „exoterickým" a „esoterickým" Marxem -jak to formuloval např. H. Klages - protiva mezi Marxem - vědcem a Marxem - revolucionářem apod.
      Ve skutečnosti však všechny podobné kontrapozice různých „Marxů" proti sobě bývají pouze důsledkem neschopnosti vniknout do povahy Marxova díla jako celku, anebo vyjadřují vědomý pokus o jeho revizi, rozbití na odporující si složky. V takové interpretaci se nutně ztrácí právě cesta revoluční kritiky, která charakterizuje Marxovo dílo. Neboť pravda - celá pravda - není nikdy dosažitelná na půdě pouhých pouček; jejím skutečným živlem a kritériem je cesta, spojení teorie a metody, kritiky a praktické přeměny světa. „K pravdě nepatří jen výsledek, ale také cesta" - tato podivuhodná, zcela moderně znějící slova, jež si kdysi Marx poznamenal, ve své důsledné aplikaci ve své důsledné aplikaci zdvihla jeho pojetí rázem vysoko nad tradiční základy společenské vědy a vědecké kritiky, tvoří dodnes zdroj jeho neopakovatelné badatelské síly - a zároveň i zdroj obtíží, častý kámen úrazu pro výklad jeho myšlenek.
      Čím víc se totiž mění civilizační podmínky, za nichž se uskutečňuje společenský vývoj, čím víc postupuje společenská revoluce do nitra soudobého světa, tím bezmocnější je pochopitelně představa o „marxismu", která jej rozbíjí do tříště dílčích pouček, hesel a pohledů, jež dodnes plní hlavu tak mnohého z těch, kdo se k Marxovi hlásí a přitom jeho dílo pustoší v duchu revizionismu. Neboť tato představa se nutně dále vzdaluje od bohatství cesty, po níž se realizuje pravda marxismu jako světového názoru dělnické třídy.
      Stalo se proto holou nezbytností pro rozvoj marxistického myšlení zvládnout nejen výsledky Marxovy myslitelské činnosti, ale také cestu, po níž je těchto výsledků dosahováno. Svéráznou roli v tom má seznámení s rukopisným dědictvím, z něhož je patrno, jak se tato cesta prakticky konstituovala od počáteční expozice problémů buržoazní průmyslové civilizace až k postupnému zvládnutí celého komplexu její kritiky. Po vydání Marxových raných rukopisů má tu klíčové postavení několik rozsáhlých přípravných textů ke Kapitálu. Z nich zřejmě nejdůležitější jsou právě Základy kritiky politické ekonomie.
      Význam těchto rukopisů není ovšem ani v bohatství autoritativních citací, ani ve „vyčerpávajícím" podání látky. Čtenář, který by hledal v Marxových výrocích sumu „pouček", bude na prvý pohled spíše zděšen, když ho ovane dech tvořivé myslitelské činnosti. Snad nic v tomto rukopise není „hotové" a „vyčerpávající"; snad na žádnou formulaci nelze bez rozvahy přísahat. Marx se tu přímo před očima čtenáře propracovává k novým pojmům a novým koncepcím (viz např. změny v pojetí peněz, krystalizace pojmů „práce", „pracovní síla" atp.); z nejrůznějších stran a nečekaných úhlů vrací se ke svým předpokladům; uvádí postupně do pohybu kategorie, které si vulgární interpretace zvykla považovat za neměnné, za věčnou konstrukci, do níž lze bez zvláštní myslitelské námahy vtěsnat společnost i dějiny. Znovu a znovu odličuje Marxova analýza ve společenské realitě určení, náležející poměrům mezi lidmi, od jejich věcných tvarů a skořápek, sledujíc zároveň jejich vnitřní vazbu; opět a opět se tu dostávají ke slovu pojmy naplněné bohatým obsahem (práce, zboží, kapitál apod.) - tam, kde běžný rozum zůstává u jednorozměrných představ a abstraktních určení. Celistvost, vzájemná podmíněnost a pohyblivost společenské skutečnosti tvoří všude základní hledisko; neexistuje společenský fenomén, jehož vývojová logika by nebyla určena vlastní matérií, skutečností, praxí. Nad stránkami Základů politické ekonomie nejlépe pochopíme, jak hluboce pronikl do podstaty Marxova přístupu Lenin, když v jeho vědecké metodě zkoumání společnosti shledával historismus provedený do všech důsledků.
      Tam, kde předmětem Marxova zkoumání je už plně rozvinutý osamostatněný, odcizený systém společenských poměrů (jako je tomu v buržoazní průmyslové civilizaci), kde tedy duchovní reprodukce skutečnosti probíhá tak, že v prvém článku je už v zárodku obsaženo celé další rozvinutí rozporů (tak postupuje Marx v „Kapitálu"), mohou se ovšem všeobecná abstraktní určení této společnosti jevit čtenáři, jenž není zasvěcen do jejich fenomenologie, jako absolutní existenční formy, v níž se pohybuje každá dějinná skutečnost - a tedy i jako obecné kategorie a nazírací formy společenského vývoje vůbec. V této představě je pravdivé to, že vývoj nejrozvinutější třídní formace poskytuje abstraktní prostředky, jež dovolují objasnit i méně vyvinuté třídní systémy. Avšak v mezích této představy je zas zároveň dějinný vývoj uzavřen do abstraktních forem třídní společnosti, za nimiž musíme předpokládat vznik vyšších forem historického pohybu.
      Na stránkách „Základů kritiky politické ekonomie" je sledován sám vznik všeobecných abstraktních forem. Vedle buržoazní průmyslové civilizace se tu bezprostředně zkoumá i několik odlišných společenských a civilizačních okruhů. Analyzuje se tu např. vznik a vývoj vlastnických forem už od antiky (především „privátu") i raně buržoazních forem (zbožněpeněžní cirkulace) až po rozvinuté podmínky kapitalismu. Vystupuje tu proto na povrch mnohem zřetelněji historická podstata a hranice těch nejabstraktnějších všeobecných forem a kategorií, jež bývají považovány za „věčné" konstanty, za obecný rámec společenského života a dějin vůbec; ve skutečnosti jde o produkty zcela specifického stupně civilizačního vývoje, za něhož jsou třídní poměry odděleny od lidí a rozvinuty samostatně do formy všeobecnosti - a tak je tomu právě v buržoazním průmyslovém systému. Jsou bezprostředně prakticky pravdivými vlastně jen pro tyto poměry.
      Tak je tomu s pojmem „práce": vystupuje bezprostředně ve své abstraktní podobě „práce vůbec", „abstraktní práce" pouze v nejrozvinutějším systému dělby práce - v kapitalistické továrně, u pásu, v průmyslu založeném na strojové soustavě. Avšak podobný osud mají i pojmy, na nichž je založena celá soudobá sociologie (jako je „společnost" vůbec, abstraktní „individuum" apod.): zdají se být předpotopním základem veškerých dějin, ačkoli v této abstraktní podobě, jako „reálná abstrakta" jsou vlastně produktem zcela určitého dějinného rozvoje - totiž právě buržoazní průmyslové civilizace.
      Běžná představa rozumí obdobně marxistickému pojmu výrobních sil tak, že v nich vidí nikoli určitou historicky vznikající charakteristiku společenské a lidské praxe, způsob přetváření světa a sebeutváření člověka, nýbrž spíše jednou pro vždy vymezený soubor věčných činitelů výrobního procesu. Podle toho dochází pak v dějinách vlastně jen ke kvantitativnímu rozmnožování těchto předem jako výrobní síly určených věcí. „Základy kritiky politické ekonomie" zcela vyvracejí tuto vulgarizaci. Líčí proces dělby práce a používání výrobních sil, v němž se výrobní síly lidského života oddělují od člověka i od naturálního prostředí. Vytváří se tak celá škála společenských i technických činitelů produkce lidského života s proměnlivou strukturou i dynamikou. Až konečně v moderní průmyslové produkci (ve dvojici strojových mechanismů a pracovních sil) se shledáváme s „výrobními silami o sobě" - s abstraktními jednotkami výrobních sil ve formě věcí. Podle nich je pak zpětně i kupředu modelována představa výrobních sil vůbec, která ovšem v sobě nese meze, z nichž povstala.
      Samo postavení člověka ve světě přírodních sil se ve skutečnosti mění: v určitých fázích používá člověk jako stěžejní výrobní síly sama sebe či druhého člověka, později nechává společnost vystupovat vedle toho své výtvory, aby konečně ze sféry bezprostřední výroby vyřadila pracovní sílu člověka a nahradila ji technickou aplikací vědy - této nejdynamičtější výrobní síly lidského společenství, „nejsolidnější formy bohatství". Tím se však podstatně mění a obohacuje sám pojem výrobních sil, pro nějž už přestávají stačit představy, odvozené a převzaté z tradičního průmyslového systému. Právě od pronikání vědy jako bezprostřední výrobní síly společenské práce očekává Marx v „Základech kritiky politické ekonomie" vytvoření předpokladů k realizaci převratu v hmotných základech života lidí na bázi socialismu.
      Ve všech těchto úvahách se Marxova cesta s plastickou názorností odděluje od klasické karteziánské představy o vztahu objektu a subjektu v historickém procesu, ve společenské praxi. Ve vnějších, člověkem modifikovaných, ale od člověka oddělených podmínkách života vidí Marx různé dějinné stupně a roviny sebeutváření společenského člověka. Zároveň na druhé straně Marx chápe historicky nejen objektivní svět - to samo by vedlo do slepé uličky relativismu - ale i sám subjekt, společnost a člověka.
      Společnost nepovažuje Marx za pouhý souhrn jednotlivců, za sumu vztahů, za komplex poměrů, v nichž vystupují individua v produkci lidského života navzájem. Představuje tedy strukturu, jež se mění a vlastně teprve vypracovává v procesu dělby práce a součinnosti lidí ve výměně látek s přírodou. Společnost ve své abstraktní formě vzniká rozkladem naturálních, nižších vazeb kmenových, stavovských; společnost ve své vlastní pozitivní podobě předpokládá posléze i překonání hranic a protiv třídních na půdě komunismu.
      Obdobně oproti tradičnímu zvěčněnému pojetí člověka jakožto jedince, pro kterého je společnost a svět něčím vnějším, k čemu může být i nebýt lhostejný, shledává Marx v „Základech kritiky politické ekonomie" naopak člověka, který svou individualitu teprve utváří, vypracovává z vázanosti na prostředí, který se zjednotlivuje historickým procesem - tedy mění se z pouze naturálního jedince a „stádní bytosti" v „individuum určené ze všech stran společensky".
      Tím, že se člověk vyděluje z původních naturálních svazků s druhými i z okolím, že postupně proti sobě kupí předmětné moci, jež vyrůstají ze společenství - avšak jež mu nepříslušejí a jimž podléhá - dostává sám povahu sebeodcizené bytosti - abstraktního individua. Avšak tím zároveň člověk nabývá teprve možnost vystupovat jakožto formálně svobodné a na okolí nezávislé společenské individuum do různých poměrů s druhými i s přírodou. Teprve překonáním tohoto stádia je pak toto individuum s to nabývat cílevědomě nového poměru i k sobě samému. Takový historický proces staví nakonec člověka nutně před otázku univerzálního osvojení svých odcizených sil, svého vlastního rozvoje jakožto společenského individua. Vývoj výrobních sil a vlastnických forem v buržoazní průmyslové civilizaci tak ukrývá - třebaže ještě v abstraktních protikladných formách - všeobecnou konstituci společenského individua, které je schopno - když jsou odstraněny třídní meze a protiklady - univerzálního a stálého rozvoje. V tomto svém lidském určení už ovšem není individuum pouhým produktem přírody, nýbrž je vysloveně produktem dějin - socialistické revoluce a vysoce rozvinuté civilizace.
      Ze „Základů kritiky politické ekonomie" vyplývá, že Marx ani v této době intenzivních příprav „Kapitálu" v nejmenším neopustil své zaměření k řešení základních lidských problémů. Zdánlivě pouze ekonomické problémy, jak se zračí ve zbožní výrobě, v peněžní cirkulaci, v poměru kapitálu a práce analyzuje Marx jako problémy různých historických stupňů přetváření světa a sebeutváření člověka. Produkce není u Marxe pouhým produkováním věcí, nýbrž především produkováním lidského života - procesem, v němž nejen člověk produkuje, ale také je produkován a reprodukován. Jeví-li se na povrchu soudobé společnosti primárním produkování věcí, je to právě důsledkem specifické, převrácené podoby buržoazní průmyslové produkce a omezenosti lidského života, který je v ní reprodukován. Teprve po přečtení „Základů kritiky politické ekonomie" pochopíme, jaké myšlenkové bohatství je ukryto v tisíckrát opakované Marxově větě, jež definuje jeho pojetí dějin: „Ve společenské produkci svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů,které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil."
      Snad se to může zdát paradoxem, ale právě předchozí kritika filosofie umožnila Marxovi nejpronikavější kritiku politické ekonomie. Klasická politická ekonomie byla s to zobrazit nanejvýš, jak se produkuje uvnitř buržoazních poměrů, nikoli však jak se produkují samy tyto poměry a zároveň jak se produkují podmínky pro jejich zrušení.
      Marx pochopil, že zákonitý civilizační proces není jednorozměrným pochodem, probíhajícím podle jediné logiky a stejných forem. Rozestupuje se naopak do složité dialektiky člověka a jeho díla, zprostředkované též celým předivem ekonomiky. Zbožní výroba, peněžní cirkulace,rozšířená reprodukce kapitálu atd. - spolu s dělbou práce, rozvojem obchodu, vznikem průmyslu apod. - představují různé momenty a dějinné vrstvy civilizačního procesu. Liší se v postavení subjektivních a objektivních prvků výrobního procesu, a přinášejí proto i některé modifikace do zákonitostí společenského pohybu.
      V prvé části „Základů kritiky politické ekonomie" sleduje Marx zbožně peněžní cirkulaci, jak se vyvinula ještě před vznikem vlastní buržoazně průmyslové produkce. Konstatuje, že v této cirkulaci, založené na existenci peněz, dochází k radikální změně v tom smyslu, že se směnná hodnota jako zprostředkovatel koloběhu konstituuje v samostatný aktivní subjekt. Čím víc se tu vychází z vědomé vůle a zvláštních účelů individuí, tím víc se objevuje totalita procesu jako objektivní vazba a cizí moc, která neleží ve vědomí individuí a není podřízena jejich celku. Zde už nejde o pouhou kritiku zbožního fetišismu a s ním spojeného „rozchodu mezi podstatou a jevem" v novodobé společnosti, který kdysi konstatoval Rousseau. Jádro této Marxovy kritiky spočívá mnohem hloub v pochopení změn, jež do struktury objektu a subjektu přináší rozvoj zbožně peněžní cirkulace. Oproti prostému fetišismu zboží, v němž je subjektivita zvěčněných společenských poměrů omezena zvláštní užitnou hodnotou zboží, objevuje se v penězích všeobecná zprostředkující síla, jež zpřetrhává celé předivo naturálních souvislostí lidí a věcí. V penězích dostává společenský poměr samostatnou, na každém jednotlivém zboží nezávislou jsoucnost: dochází tu ke skutečné „transsubstanciaci" společenských svazků ve věčnou moc nad hlavami lidí. Cirkulace, zprostředkovaná penězi, je proto prvou oblastí, v níž vystupuje vlastní podoba odcizení, kde se produkty civilizace skutečně začínají zmocňovat vlády nad člověkem.
      V druhé části „Základů politické ekonomie" Marx dokazuje, že v kapitálu postupuje konstituování odcizené společenské moci ještě mnohem dál. Dostává činnou podobu: kapitál tím, že vstupuje do poměru s živou prací, zdvihá se v totální pohyblivý subjekt, v „hodnotu, jež se sama k sobě chová jako hodnota", v „sebezhodnocující se hodnotu", v „přesahují subjekt" nejen odcizený, ale též odcizující, jenž se realizuje v celém systému průmyslové civilizace.
      Běžné představě se zdá, že uvnitř průmyslové produkce, kde vůči sobě stojí už jen stroje a pracovní síly ve věcné podobě, vyhasíná ekonomický poměr a s ním i fenomén: avšak toto zdání je ve skutečnosti vyvoláno tím, že v průmyslovém systému je výrobní proces už v celé šíři i ve své látkové podobě přetvořen ve výrobní proces kapitálu, že převrácení subjektu a objektu, podřízení živé práce práci zhmotněné, vláda odcizených věcí nad člověkem tu dostává věcnou podobu, je přítomna v každém článku tohoto systému. Odcizení je tu rovnou měrou vtěleno do objektivních i subjektivních prvků výrobního procesu. Člověk se tu setkává nejen s cizí objektivito (výrobními prostředky, náležejícími kapitálu a učinkujícími jako ovládající moc), nýbrž i s cizí subjektivitou (tj. s vlastní činností jako s pouhou aplikací pracovní síly najaté kapitálem k obsluze mechanizmů). V strojové soustavě je pracovní prostředek proměněn i „co do svého látkového jsoucna" v adekvátním kapitálu. Na rozdíl od pouhého nástroje není stroj pouhým pracovním prostředkem jednotlivého dělníka, nezprostředkuje jeho činnost vůči přírodě. Naopak, dělníkova činnost je zprostředkována a ze všech stran řízena pohybem strojové soustavy jakožto společenské výrobní síly. Sama činnost člověka je v buržoazním průmyslovém systému rovněž zcela přeměněna a redukována na pouhou abstrakci lidské činnosti, na reálnou „abstraktní práci": na čistě formální činnost, lhostejnou k určitému obsahu a zároveň na čistě věcnou činnost, lhostejnou k určité formě. Tato proměna zároveň pokračuje v celém mimopracovním životě základní masy obyvatelstva, který je redukován na prostou reprodukci pracovní síly - aby dělník mohl druhý den znovu nastoupit k provádění týchž průmyslových úkonů v rozšířené reprodukci kapitálu. V této souvislosti Marx v „Základech kritiky politické ekonomie" poprvé odhalil tajemství (a možnosti) „konzumního systému" jakožto vnějšího dosazování, umělého produkování potřeb a motivací, které podněcují konzum, a přitom se pohybují v rámci stále téže reprodukce pracovní síly v zájmu rozšířené reprodukce kapitálu.
      Marxova analýza otevřela poprvé totální kritiku buržoazní průmyslové civilizace jakožto vývojového stupně, v němž subjektivita mocí plynoucích z lidské součinnosti a zprostředkovaných v celé produkci lidského života obsahuje maxima oproti subjektivitě každého jednotlivého dělníka - což staví všeobecně a v celá šíři otázku úplného revolučního přetvoření společenských i látkových podmínek lidského života. Zde vystupuje zároveň jak civilizační význam, tak mez kapitálu,který uvedl do pohybu bezohlednou tvorbu bohatství jakožto sebeúčelu, který vynutil všeobecný vývoj na úkor bezvývojovosti většiny lidí a přes jejich hlavy. Kapitál funguje jako podmínka pro rozvoj výrobních sil na onom stupni, kdy tento rozvoj potřebuje vnější ostruhy; stává se jeho brzdou, jakmile se na scéně objevují výrobní síly, které nepotřebují k rozvoji vnější tlak, protože vyvěrají přímo z všeobecné součinnosti ve společnosti a z rozvoje lidských sil.
      Romantická kritika, která si povšimla převrácení subjektu a objektu v buržoazním průmyslovém systému, se dodnes utápí v kontrapozici člověka a jím vytvořeného umělého světa, v perzifláži vnějších fenoménů odcizení a ve „velkém odmítnutí" moderní civilizace vůbec. Proti chladně věcným podmínkám, jež tu sevřely lidský život, staví soudobého člověka (jakožto „člověka vůbec"). Teprve tváří v tvář soudobé „kulturní kritice" můžeme ocenit dalekozrakost Marxova pojetí: nikoli proto, že by Marxova kritika objektivních podmínek, s nimiž se individuum setkává v buržoazní průmyslové civilizaci, nešla tak daleko. Právě naopak - protože jde mnohem dál; protože postihuje celý rozsah mystifikace obsažené v tomto systému; protože odhaluje všechny komponenty převrácení a odcizení - také na straně subjektu. Meze buržoazní průmyslové civilizace se totiž realizují stejně tak v omezených vnějších životních podmínkách jako v omezeném způsobu činného sebeuplatnění člověka; vryly se i do profilu lidského života, do úzkého kruhu potřeb a motivací pracovní síly, do omezeného chování abstraktního jedince k světu, k druhým lidem i k sobě samému. Odcizení objektivních životních podmínek je tak jen protějškem sebeodcizení člověka. Nadvláda mocí vzešlých z lidského společenství nad individuem je jen druhou stranou skutečnosti, že východiskem tu ještě není svobodné společenské individuum.
      Konzumní systém, manipulace mas, pustota a „jednorozměrnost" buržoazního života, zející protiva mezi člověkem a vnějším světem, opuštění, jež pociťuje individuum čelící tlaku průmyslového mechanismu , propast, která před námi vyvstane po prvotní teoretické kritice povrchového živlu v nejvyvinutějších typech buržoazní průmyslové civilizace - to vše ještě není jádrem této struktury, nýbrž pouze zprostředkující vrstvou mystifikované skutečnosti, ve které je ukryto ještě mnohem hlubší převrácení mezi subjektem a objektem v buržoazní průmyslové civilizaci. Maloburžoazní kritika, jež s takovým žárem postihuje tyto fenomény, avšak přitom ulpívá pouze v této rovině jevů ale nejde za ně, stává se vlastně opět nekritickou vůči subjektivitě, realizované kapitálem v celé buržoazní průmyslové civilizaci.Má na zřeteli individuum vytvořené a omezené tímto systémem - tedy abstraktního jedince, který teprve vězí v utváření podmínek svého sociálního života, místo co by z nich vycházel: který pouze protestuje proti vnějším podmínkám civilizace, protože je - také v důsledku svých vlastních mezí - není s to překonat; který ve svém díle, v civilizaci, nenachází ještě ovladatelné nástroje svého vlastního rozvoje. Anebo se ohlíží zpět k jedinci, který se dosud vůbec neodtrhl od naturálních vazeb, nevypracoval své vztahy k druhým i k světu a nepostavil si je proti sobě jako nezávislé společenské moci. Postulát „návratu k člověku" - ovšem k člověku v jeho původní přírodní primitivnosti a neměnnosti, v jeho vázanosti na tradiční kmenové, náboženské, nacionální či poltické pospolitosti - se může zdát vznešeným proti modernímu průmyslovému světu, kde vládne produkce bohatství jakožto sebeúčel, kdežto lidský život se stává pouhým vedlejším produktem tohoto výrobního procesu, kde člověk sám je jen kolečkem průmyslového mechanismu.
      Ve skutečnosti však moderní průmyslové bohatství, kapitál, není ničím jiným než v protikladné formě existující, součinností lidí vytvořená univerzalita potřeb, schopností, vztahů a produktivních sil individuí. Ve všudypřítomné a všemocné subjektivitě kapitálu, jak je realizována v průmyslovém systému, se zračí člověkem vytvořená moc, schopná totálně manipulovat člověkem -věcnými podmínkami jeho života stejně jako jeho vlastní společenskou aktivitou - moc, která ovšem stojí nad základní masou společnosti. Avšak možnost totální manipulace je zároveň nezbytným předpokladem cílevědomého seberozvíjení člověka a může se stát jeho prostředkem, pokud je svržena protikladná forma této moci. Máme tak před sebou onen stupeň bohatství a civilizačního vývoje, který dovoluje uvést do pohybu hranice na straně objektu i subjektu, a tedy vyvolat novou, vyšší subjektivitu založenou na společenském rozvoji člověka. Teprve z této základny lze otevřít cestu k největšímu obratu mezi subjektem a objektem této civilizace - obratu, který spočívá v totálním osvojování společenské produkce lidského života socialistickou společností ve smyslu přeměny této produkce v proces všeobecného rozvoje lidí.
      Marx proto považoval „krajní formu odcizení", jak se vyvinula v buržoazní průmyslové civilizaci, za nutný historický průchozí bod k překonání odcizení vůbec, k svobodnému sebeurčování člověka, k vypracování subjektivity, založené na všeobecném rozvoji člověka a zprostředkované přetvářením celého komplexu objektivních životních podmínek. Individua si nemohou podřídit své životní podmínky, dokud je sama nevytvoří a dokud v nich a pomocí nich nevytvoří předpoklady, nástroje a hnací síly svého vlastního rozvoje. Vznik mohutného, od člověka odděleného bohatství, ovládaného moderního civilizačního ústrojí - když je zbaveno třídních protikladů a mezí - se rovná vytvoření reálné báze, která nejen dovoluje všeobecnou kultivaci bytostných sil člověka, ale dokonce si za jistých podmínek vynucuje, a postupně z ní dělá základní existenční podmínku společnosti a člověka vůbec.Teprve touto oklikou a na této bázi se stává středem civilizačního procesu absolutní vypracování tvůrčích vloh člověka bez jakéhokoli jiného předpokladu, než je předcházející historický vývoj, což je vlastním cílem komunistického úsilí.
      Problém novodobé civilizace se tedy neřeší odmítnutím produkce bohatství ve jménu člověka, nýbrž rozvinutím bohatství ve společenskou hodnotu, přeměnou produkce bohatství v tvorbu, odhalování a uspokojování bohatých lidských potřeb a sil. To předpokládá především zrušení všech protikladných třídních forem, které brání velké části individuí v osvojování společenského bohatství - čili vytvoření socialistických vztahů. To dále zahrnuje dosažení takové struktury a dynamiky výrobních sil, takových zdrojů bohatství, za nichž by všeobecný vývoj civilizace nebyl vykupován omezování vývoje většiny jednotlivců, nýbrž kdy by naopak univerzální a stálý progresivní rozvoj všech výrobních sil - tedy proces, jemuž dnes říkáme vědecko-technická revoluce - zakládal a současně vynucoval všeobecný rozvoj člověka a jeho bytostných sil.
      Marxova kritika kapitálu zůstává dodnes - či přesněji zůstává stále víc -jediným myšlenkovým projektem, který nejen vnikl do podstaty buržoazní civilizace, ale který proto též dovoluje nalézt východisko z jejích slepých uliček; tvoří nepochybně základnu veškerého moderního humanismu - humanismu boje o vítězství socialismu. Marxovo zkoumání není ovšem určeno žádným předsevzatým cílem, jenž by nevyplýval z věci samé, žádnou absolutní metodou, jež by stála nad matérií dějinného pohybu. Síla jeho kritické metody naopak spočívá v tom, že vědomě volí vždy specifický způsob, odpovídající specifickém předmětu, struktuře a dynamice matérie, kterou sleduje. Na každém stupni se proto v jeho textu znovu nutně mění nejen teoretické výsledky, ale také způsob zkoumání. Kde se jedná o peněžní cirkulaci, funguje jako subjekt směnná hodnota; kapitola o kapitálu sleduje jako určující subjekt sám kapitál; tam, kde Marx nastiňuje obrysy budoucího socialistického vývoje, opírá svůj postup o prosazující se subjektivitu společenské práce; o pro další perspektivu uvažuje o podmínkách, za nichž se směrodatná subjektivita přesune bezprostředně k rozvoji člověka a jeho sil. Každý takový obrat vkládá pochopitelně do civilizačního pohybu nové rozměry.
      Marx se nesnaží o obecný nárys politické ekonomie jakožto ekonomické teorie platné pro všechny epochy. Vidí v politické ekonomii (přes její abstraktní všeobecnost, či spíše právě pro ni) výraz zcela určitých poměrů (totiž poměrů, které se osamostatňují, zevšeobecňují a nabývají povahy samostatné moci nad hlavami lidí, ačkoli jsou právě jen předivem všeobecných poměrů mezi lidmi) v produkci lidského života na zcela určitém stupni (pokud je totiž založena na rozvinuté dělbě práce a trhu a nese s sebou vznik kapitálu a průmyslového systému) -jež se tedy uplatňuje v buržoazní průmyslové civilizaci. Marx prostě píše kritiku politické ekonomie. Rozlišuje přitom ekonomiku prosté zbožní výroby, založené na směně výsledků vlastní práce, a ekonomiku kapitálu, opírající se o masové využití cizí živé práce zhmotněnou prací. Kapitál sám však je pouze počáteční, protikladnou existencí celkové společenské práce (nahromaděné i živé), a jsou-li zespolečenštěním výrobních prostředků odstraněny bytostné protiklady, dostáváme se dále k ekonomice společenské práce, jež je charakteristická pro socialismus. Tou měrou, jak se vytváření bohatství stává vůbec nezávislým na množství jednoduché práce, angažované v produkci (nejprve živé a pak i zhmotněné), a pak jsou do výroby lidského života zapojovány síly, jejichž efektivnost není v žádném poměru ke kvantu bezprostřední práce, kterou stojí jejich produkce, nýbrž závisí na stavu vědy a rozsahu její aplikace -směřuje vývoj, pokud nenaráží na překážky založené v třídní struktuře, opět k novému typu ekonomiky, který Marx zachycuje v podobě ekonomie času. Reálné bohatství se pak už nezračí v množství vynaložené či angažované práce (doby práce) ve společenském výrobním mechanismu, či v rozsahu a stupni zhodnocování kapitálu, nýbrž naopak v množství ušetřené práce a uvolněných společenských fondů čili v kvantu vydobytého „disposable time" - doby, která je k dispozici člověku, která byla osvobozena pro rozvoj člověka.
      Ze „Základů kritiky politické ekonomie" - patrně plastičtěji než z druhých Marxových prací - bezprostředně vystupuje do popředí tajemství jeho cesty; spojuje se v ní poznání objektivní skutečnosti se sebereflexí subjektu, revoluční přeměna světa se sebepřeměnou společnosti a člověka.
      „Základy kritiky politické ekonomie" rozhodně nejsou lehkou četbou. Ale zato jsou četbou, která osvobozuje: Nad jejich stránkami pochopíme, kolik ušlo marxistické myšlení ve 20. století po Marxově cestě a jaké obrovské možnosti se před ním otevírají v epoše vítězství socialismu, bude-li s to sledovat tuto revoluční Marxovu cestu s onou důsledností, s jakou po ní dovedl jít Lenin.
      Pro československého čtenáře je četba „Základů kritiky politické ekonomie" dvojnásobně osvobozující: Tváří v tvář komplexu Marxových myšlenek otevře se totiž plastický pohled na souvislosti oné bolestné krize, jíž prošla naše země, na povahu onoho myšlenkového ovzduší, v němž se posléze zvedla vlna kontrarevoluce. To, co bylo u nás nejednou vydáváno za „modernizaci" či „překonání" Marxe, ukáže se ve srovnání s jeho revoluční kritikou jako mělký, polovičatý odvar,plný iluzí o zděděné realitě a fakticky bezmocný vůči pozůstatkům kapitalismu na dnešní třídně rozdělené planetě. Tak se nám zjeví v novém světle bezstarostnost, v níž po léta žila naše ekonomická teorie i praxe vůči Marxově charakteristice vztahu mezi kapitálem a ekonomickými formami, v nichž se rozvinul (zbožně peněžní vztahy apod.). Tak před námi vyvstanou v pravém světle některé filosofické úvahy o „nezadatelné" subjektivitě individua (fakticky vytvořeného buržoazní civilizací) v dějinném procesu vůbec, jež udělaly z forem buržoazní demokracie „věčné" principy.
      Srovnáme-li tyto a podobné přístupy s Marxovou kritikou subjektivity kapitálu, jenž převrátil všechny společenské i látkové podmínky života v buržoazní průmyslové civilizaci ve výraz svého třídního panství, pochopíme povahu onoho ideového tápání a rozvratu. V teoretickém povědomí naší společnosti, které se po 25 let pod vedením strany propracovává k důsledné a činorodé socialistické kritice zděděných životních podmínek, nebyl boj ještě zcela uzavřen. Kritika dosud nepronikla všechny vrstvy procesu přeměny společnosti. Zůstala tu ještě řada nepřekonaných maloburžoazních iluzí. Právě zde leží hlubší zdroje zmatků, jež na místo Marxova projektu socialismu a komunismu postavily komplex maloburžoazních představ, které se s objektivní nutností v hodinách krize dostávají do služeb kontrarevolučních pokusů.
      Žádná společnost se nemůže vyhnout úplné kritice buržoazní skutečnosti, má-li ji v praxi překonat. Žádná společnost nemůže dojít k vyššímu společenskému řádu, k rozvoji socialismu, na podkladě teoretické bezstarostnosti či nepřekonaných iluzí. A tak představuje zpětný pohled Marxovy revoluční kritiky v našich podmínkách dvojnásob životodárný zdroj naší cesty vpřed.

Radovan Richta
Dobříš 15. 4. 1969