Albert Einstein: Proč socialismus?

Přidáno v neděli 4. 9. 2011


Albert Einstein

      Uveřejňujeme článek vynikajícího vědce a humanisty Alberta Einsteina (1879 - 1955). Není nutné, abychom ho našim čtenářům představovali. Jeho jméno všichni známe od dětství. Ne však už všichni víme, že v posledních letech života se Einstein ve svých úvahách a perspektivách lidské civilizace a možnostech pokroku svobody a humanismu obracel k myšlence socialismu.
      Článek "Proč socialismus?" byl napsán ve vrcholném období studené války, mccarthismu a »honů na čarodějnice" pro první číslo marxistického časopisu Měsíční přehled (Monthly Review) v New Yorku, v němž vyšel v květnu 1949. Přetištěn byl např. v newyorských Myšlenkách a názorech (Ideas and opinions) a v časopise ÚV KSSS Komunista (Kommunist).

      Člověk je osobnost a zároveň i společenská bytost. Jako osobnost se snaží chránit svou vlastní existenci a existenci svých blízkých, uspokojit svá osobní přání a rozvinout své schopnosti jako bytost sociální usiluje o úctu a lásku ostatních lidí, chce sdílet jejich radosti, utěšit je ve smutku, zlepšit jejich životní podmínky. Pouze existence těchto různých, často protichůdných snah určuje zvláštní charakter člověka a na jejich specifické kombinaci závisí stupeň, na němž může individuum dosáhnout vnitřní rovnováhu a přispět k blahobytu společnosti.
      Je zcela možné, že relativní síla těchto dvou snah je v podstatě zafixována dědičně. Avšak konečnou podobu dodává osobnosti prostředí, v němž člověk během svého vývoje pobývá, struktura prostředí, v němž roste, tradice této společnosti, ale i to, jak společnost hodnotí rozličné typy chování. Člověk jako Individuum je schopno myslet, cítit, snažit se o něco a samostatně pracovat, ale na společnosti je ve svém fyzickém, intelektuálním a emocionálním bytí natolik závislý, že nelze o něm uvažovat nebo ho pochopit mimo rámec společnosti.
      Tato »společnost« zajišťuje pro člověka jídlo, oblečení, bydlení, pracovní nástroje, do vínku mu dává jazyk, formy a základní myšlenkový obsah. Život člověka je možný díky práci a uspěchání mnoha miliónů lidí v minulosti i přítomnosti, všech, kteří jsou zahrnuti pod prostým slovem »společnost«.
      Jestliže se sami sebe zeptáme, jak se má změnit struktura společnosti a její kultura, aby lidský život byl co nejpříznivější, pak musíme mít neustále na paměti, že existuji určíte podmínky, které nejsme schopni změnit. Biologická podstata člověka se pro praktické cíle změnit nedá. A kromě toho. Technologické a demografické procesy několika posledních staletí vytvořily podmínky, jež jsou rovněž nezměnitelné. V oblastech, kde se lidé usídlili natrvalo, předpokládá výroba hmotných statků nezbytných pro život, dělbu práce a vysoce centralizovaný výrobní aparát. Doba, kdy byli jednotlivci nebo poměrně nevelké skupiny zcela samostatné, což se při pohledu do minula jeví tak idylicky, je navždycky pryč. Bude to poněkud přehnané, řekneme-li, že z hlediska výroby a potřeb už dnes lidstvo tvoří světové společenství.
      Nyní chci krátce definovat podstatu soudobé krize. Je jím vztah člověka jako individua ke společnosti. Člověk si více než kdy jindy uvědomuje svou závislost na společnosti. Nechápe však tuto závislost jako jev pozitivní, ale spíše jako hrozbu vůči jeho přirozeným právům nebo dokonce vůči jeho ekonomické existenci. Jeho postavení ve společnostl je navíc takové, že jeho egoistické tužby neustále rostou, zatímco jeho sociální tužby, svou podstatou už mnohem slabší, stále více upadají. Tímto procesem jsou zasažení všichni lidé bez ohledu na postavení ve společnosti. Jsouce, aniž si to sami uvědomují, vězni vlastního egoismu, cítí se být bezbranní, osamocení a neschopní a naivně, prostě a bezmyšlenkovitě se opájejí životem, člověk může najít smysl života — života krátkého a plného nebezpečenství — jen tehdy, zasvětí-li se společnosti.
      Ekonomická anarchie kapitalistické společnosti v té podobě, v níž existuje nyní, je podle mého názoru reálným pramenem zla. Vidíme obrovskou masu výrobců, kteří se ustavičně snaží připravit se navzájem o plody jejich kolektivní práce — a to nikoliv silou, ale v souladu se zákonem stanovenými pravidly. Zde je důležité, že výrobní prostředky, to znamená všechny výrobní kapacity nezbytné k výrobe spotřebního zboží a pro nové Investice, mohou zákonitě být a z velké části také jeho soukromým vlastnictvím jednotlivých osob.
      Vlastník výrobních prostředků je schopen získat pracovní sílu. S využitím výrobních prostředků vyrábí dělník výrobky, které se stávají vlastnictvím kapitalisty. Zde je důležitý zejména vzájemný poměr mezi reálnou hodnotou toho, co dělník vyrábí, a toho, co za to dostává. Dokud je pracovní smlouva »volná«, pak to, co dělník dostává, není určováno reálnou hodnotou jeho výrobků, nýbrž jeho minimálními potřebami a poptávkou po pracovní síle a nabídkou této síly. Důležité je uvědomit si, že ani v teorii není plat dělníka určován hodnotou toho, co vyrobil.
      Setkáváme se s tendencí soukromého kapitálu ke stále větší koncentraci, částečně kvůli konkurenci mezi kapitalisty, částečně i proto, že rozvoj technologie a rostoucí dělba práce stimulují utváření větších výrobních jednotek na úkor menších. Výsledkem tohoto vývoje je oligarchie soukromého kapitálu, jehož kolosální moc nelze efektivně kontrolovat ani v demokratické společnosti. Je to proto, že členy zákonných orgánů volí politické strany, které jsou v podstatě financovány a ovlivňovány soukromými podnikateli, kteří se pro praktické cíle snaží oddělovat volební záležitosti od zákonodárců. Důsledkem je, že představitelé lidu hájí zájmy neprivilegovaných skupin obyvatelstva neefektivně. Navíc v existujících podmínkách soukromí podnikatelé nutně kontrolují hlavní zdroje informací, ať už přímo či nepřímo, tj. tisk, rozhlas a vzdělání. A proto prostý občan může jen velice těžko, a ve většině případů nemůže vůbec, dojít k objektivním východiskům a závěrům a rozumně využít svých politických práv.
      Situace v ekonomice založené na kapitalistickém soukromém vlastnictví je tudíž charakterizována dvěma hlavními principy:
      za prvé — výrobní prostředky (kapitál) jsou soukromým vlastnictvím a vlastníci s nimi nakládají podle svého uvážení.
      Za druhé — pracovní smlouvy jsou volné. Čistá kapitalistická společnost v tomto smyslu však neexistuje.
      Je třeba mimo jiné zdůraznit, že dělníci dosáhlí dlouhým a ostrým politickým bojem úspěchů, když některým dělnickým kategoriím zajistili »vylepšenou« formu volné pracovní smlouvy. Jako celek se však nynější ekonomika od »čistého" kapitalismu mnoho neliší. Vyrábí se pro zisk, nikoliv tedy pro užitek, ale neexistuje záruka, že všichni, kteří chtějí a mohou pracovat, skutečně práci najdou: téměř vždycky existuje armáda nezaměstnaných. Dělník se neustále bojí, že ztratí práci. Technický pokrok často vyvolává růst nezaměstnanosti, nikoliv, aby ulehčoval těžkou práci. Orientace na zisk spolu s konkurencí mezi kapitalisty je příčinou nestability v akumulaci a využívání kapitálu, což vede ke stále vážnějším depresím. Neomezená konkurence je provázena stále větším plýtváním prací, čímž se sociální vědomí společnosti deformuje.
      Tuto deformaci osobnosti považuji za největší zlo kapitalismu. Tímto zlem trpí celý náš vzdělávací systém. Studentům se vštěpuje přehnaný pocit konkurence a na první místo při přípravě na budoucí kariéru se učí klást úspěch.
      Jsem přesvědčen, že existuje pouze jedna cesta, jak s tímto zlem skoncovat, a to vytvořením socialistické ekonomiky a v návaznosti na to vzdělávacím systémem, který je orientován na sociální cíle. V této ekonomice má výrobní prostředky ve svých rukou sama společnost a užívá je plánovitě.
      Je si však třeba uvědomit, že plánovitá ekonomika ještě není socialismus. Plánovitá ekonomika jako taková může přivodit i úplné zotročeni osobnosti. Dosáhnout socialismu — to vyžaduje vyřešit některé velice složité sociálně politické problémy jako například:
      Jak se zřetelem k daleko sahající centralizaci politické a ekonomické moci předejít tomu, aby se byrokracie nestala silou, která má veškerou moc?
      Jak uchránit práva osobnosti a zároveň zaručit demokratickou protiváhu moci byrokracie?
      Cíle a problémy socialismu nejsou jednoduché. To, jak plně si je uvědomíme, má v naší přechodné době velký význam.

český překlad převzat z http://www.novysmer.cz