KSČ v letech zásadních revolučních i kontrarevolučních přeměn (1945 - 1989) a její nástupkyně - KSČM

Přidáno v úterý 23. 8. 2011


Komunistická strana Československa

      K 90. výročí založení KSČ, IV. část

      K výrazné zvláštnosti naši porážky patří skutečnost, že jsme měli, a to v souvislosti s tzv. pražským jarem roku 1968, již dávno za sebou svou velkou vlastní zkušenost se všemi těmi negativními jevy a procesy (jimž dávno předtím vytvořily prostor dopady chruščovovského revizionismu na bázi antistalinismu), které představovaly snahy o destrukci socialismu, jež v polovině 80. let v doposud nebývalé míře přinesla tzv. „perestrojka". Nebylo přitom náhodné, že se Gorbačov odvolával právě na pražské jaro, jako na svůj vzor. Přestože si řada našich politiků a ideologů uvědomovala, kam neprincipiálnost a ústup z ML pozic může vést a povede, neznalost pozadí perestrojky vedla nejen u nás k mnoha iluzím a naivním aktivitám i tzv. reformních komunistů, zatím co se protisocialistické sily aktivizovaly, včetně tzv. Obrody jako „socialistické opozice" (zvláště po setkání Dubčeka s Havlem na jaře 1989 a dohodě o společném postupu). Dokladem toho byly nejen srpnové demonstrace spoluorganizované a koordinované i prostřednictvím vysílaček Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Vše nasvědčovalo tomu, že vývoj i u nás spěje ke konfrontaci a ohrožení socialismu.
      M. S. Gorbačov Druhou zvláštností
bylo, že nezbytnost jistého odbyrokratizování v politické sféře, při zaktivizování členů strany, tak jako ostatních stran a organizací NF a jejich ještě bezprostřednější zapojení do správy a řízení společenských, socialistických procesů, byla stále více „inspirována" antisocialisticky deformovanou perestrojkou. Těmto deformacím vedení KSSS nečelilo. Naopak vytvářelo prostor pro jejich dynamický nárůst, a určující část vedení je vlastně řídila, až posléze nabyly na převaze. Bezbřehost v interpretaci perestrojky a s tím i zásahy nejvyšších představitelů KSSS do vnitřních záležitostí ostatních socialistických zemí (připomeňme u nás návštěvu licoměrného tajemníka ÚV KSSS a agenta CIA A. Jakovleva a Gorbačovův nátlak na vedení KSČ, aby komunističtí poslanci zvolili antikomunistu a předního aktéra kontrarevolučního převratu V. Havla prezidentem!) při rostoucím neklidu mnoha dezorientovaných občanů, včetně členů KSČ, iniciovaném a „živeném" disentem a jeho zahraničními chlebodárci (mj. přes již připomenuté vysílačky), při neschopnosti rozštěpeného vedení strany danou situaci zvládat, vedly nakonec k naší porážce v kontrarevolučním převratu.
      Pravá tvář Václava Havla Výrazným specifikem
„nástupnické" KSČM
- měřeno jejími zakladatelskými sjezdovými dokumenty nekomunistické strany „demokratického socialismu" (blíže o tom viz I. část tohoto textu) - bylo, že se přihlásila jako ke svému příkladu, vzoru a východisku právě k „pražskému jaru" z roku 1968. Tedy ke kontrarevoluci kamuflované frázemi o socialismu s „lidskou tváří". Navázala tak na neprincipiální a rozbíječskou činnost zakukleného sociálního demokrata A. Dubčeka (který prý byl vedle L. Adamce velkým vzorem pro dlouholetého předsedu KSČM M. Grebeníčka) a dalších tzv. „reformních komunistů". Špiček funkcionářského aktivu té doby (F. Kriegel, J. Smrkovský, J. Špaček, Č. Císař, V. Slavík, O. Šik, Z. Mlynář, J. Hájek, F. Vodsloň, E. Goldstücker, B. Šimon, M. Hübl, J. Šabata, J. Litera, V. Šilhan, L. Lis a další), kteří v KSČ vytvořili protistranické tzv. „druhé centrum" moci, zásadně ovlivňující vývoj ve straně i ve společnosti. Je třeba si uvědomit, že ti z nich, kteří v roce 1989 ještě žili, se zcela aktivně podíleli na vítězném, na lžích založeném, kontrarevolučním převratu. Toto „druhé centrum" jako „elita vlivu" a „elita moci" vytvořilo „jednotnou pravicovou frontu" s tzv. „elitou svědomí národa", do níž patřili někteří společenskovědní pracovníci, novináři, publicisté, spisovatelé a umělci. K nejaktivnějším patřili: Jan Hájek, K. Kosík, J. Klofáč, P. Machonin, F. Šamalík, D. Šlejška, K. Kaplan, J. Křen, J. Kantůrek, J. Hochman, J. Ruml, L. Vaculík, P. Kohout, J. Procházka, A. J. Liehm aj. Součástí tohoto proudu byli i představitelé otevřeně antisocialistických sil, jmenovitě prof. V. Černý a V. Havel.
      Na základě takovýchto přístupů a postojů se nelze divit, že při celkovém hodnocení téměř sedmdesátileté historie KSČ a uplynulých čtyřiceti let budování socialismu u nás, se vedení KSČM v podstatě jako k pozitivním, hlásí jen k těm časovým úsekům historie strany, jako jsou 30. a 40. léta minulého stol., kdy je uznáno, že komunisté bojovali za zájmy a sociální práva neprivilegovaných vrstev, proti válce a zotročování národů, kdy šlo o „utváření národně osvobozenecké a po Druhé světové válce národní fronty", neboť prý jen tehdy „dokázala KSČ získat důvěru většiny národa a demokratickou cestou i politickou moc" (Prohlášení KSČM k 90. výročí založení KSČ, HaNo, 14. 5. 2011). Vedení KSČM k pozitivním obdobím v dějinách KSČ a socialismu připočítává ještě 60. léta a zde samozřejmě, jak již bylo uvedeno, především rok 1968.
      Vojtěch Filip K pozitivním obdobím
, podle vedení KSČM, nepatří ona druhá polovina 20. let (léta 1924-1929), tj. období, jež je zásadním způsobem spjato s formováním komunistického charakteru KSČ, s jejím přerodem ve stranu skutečně komunistickou a to na bázi bolševizace, kdy se strana zbavovala sociáldemokratické zátěže - oportunismu a reformismu. Toto období jak jsme již uvedli, hodnotí KSČM ve svých zakladatelských dokumentech v duchu antikomunistické ideologie a propagandy, jako hlubokou deformaci, prý „stalinizaci KSČ" atd. Proto si zřejmě nemohl dnešní předseda KSČM V. Filip ve svém vystoupení na plénu ÚV KSČM (26. 4. 2011) v duchu antikomunistických přístupů, odpustit tvrzení, že prý „KSČM nemůže být dědicem pouze jakýchsi obecných tradic" neboť prý „existoval také stalinismus, doba kdy se strana stala prostředkem upevňování nesvobody a útlaku a nedodržování občanských práv." To jsou opravdu „zlatá slova" nejvyššího představitele údajně komunistické strany. Co považuje za tzv. stalinismus? Industrializaci a kolektivizaci sovětské země, prvé sovětské pětiletky, porážku fašistických hord při svém osvobození i osvobození porobených národů nejen Evropy, včetně Čechů a Slováků? Přeměnu poměrně zaostalé země během tří desítek let (i ve strašných podmínkách světové války!) v supervelmoc? To zřejmě ne, to jej asi příliš nezajímá. Raději se slepě drží (jako mnozí jiní funkcionáři KSČM) velkých lží vyslovených Chruščovem nejen na XX. sjezdu KSSS na adresu J. V. Stalina.
      Podle většiny ve vedení KSČM nepatří k pozitivním obdobím KSČ a socialismu i období tzv. normalizace (prý neostalinismu) mezi roky 1969 až 1989, tj. posledních 20 let socialismu. Období, kdy při internacionální pomoci dalších socialistických zemí došlo k porážce vyhraněně oportunistických a revizionistických sil ve straně a jejich spojenců (mnozí ovšem jako chameleoni „přežili", aby o 20 let později napomohli převratu!), antisocialistických sil mimo stranu, kdy byla obnovena a udržena, přes všechny existující nemalé problémy, dynamika dalšího rozvoje budovaného socialismu. I toto období má tedy být, dle slov V. Filipa, považováno za dobu „nesvobody a útlaku a nedodržování občanských práv"? Dle něj asi ano. Vše tak nasvědčuje tomu, že s takovýmito nejvyššími představiteli spěje KSČM opravdu k „modernitě", k završení svého odkomunizování!

Z. Košťál, Dialog č. 276, srpen 2011

      Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.