V. I. Lenin: Předmluva k ruskému vydání dopisů K. Marxe L. Kugelmannovi

Přidáno v pondělí 25. 7. 2011


V. I. Lenin

      Louis Kugelmann (1828 - 1902), německý gynekolog a sociálně demokratický politik, člen Svazu komunistů, I. internacionály a Sociálně demokratické strany Německa; spolupracovník Karla Marxe a Bedřicha Engelse, se kterými vedl se svou ženou Gertrudou v l. 1862 - 1893 korespondenci. (pozn. red.)

      Cílem vydání úplného souboru Marxových dopisů Kugelmannovi ve zvláštní brožuře, jež byly předtím publikovány v německém sociálně demokratickém týdeníku Neue Zeit, bylo seznámit blíže ruskou veřejnost s Marxem a marxismem. V Marxově korespondenci, jak se dalo očekávat, je věnováno velmi mnoho místa jeho soukromým věcem. Pro životopisce je to neobyčejně cenný materiál. Avšak pro širokou veřejnost vůbec a zejména pro dělnickou třídu Ruska jsou mnohem důležitější ona místa dopisů, která obsahují teoretický a politický materiál. Právě u nás, v revolučním období, které nyní prožíváme, je zvláště poučné zahloubat se do materiálu, jenž nám líčí Marxe jako člověka bezprostředně reagujícího na všechny otázky dělnického hnutí a světové politiky. Plnou pravdu má redakce Neue Zeit, když říká, že „nás povznáší, poznáváme-li profily lidí, jejichž myšlení a vůle se utvářely za velkých převratů". Pro ruského socialistu v roce 1907 je toto poznání dvojnásob nutné, neboť poskytuje spoustu velmi cenných rad, týkajících se bezprostředních úkolů, jenž čekají socialisty ve všech možných revolucích, jimiž prochází jejich země. Rusko prožívá právě teď „veliký převrat". Marxova politika v poměrně bouřlivých šedesátých letech musí velmi často sloužit sociálnímu demokratu jako konkrétní vzor pro jeho politiku v soudobé ruské revoluci.
      Dovolíme si proto jen krátce poukázat na teoreticky zvlášť důležitá místa z Marxovy korespondence - a podrobněji rozebereme revoluční politiku Marxe - jakožto představitele proletariátu.
      Mimořádný význam pro úplnější a hlubší ujasnění marxismu má dopis z 11. července 1868. Ve formě polemických poznámek namířených proti vulgárním ekonomům tu Marx neobyčejně jasně vykládá své pojetí takzvané „pracovní" teorie hodnoty. Marx tu stručně, prostě a obdivuhodně jasně rozebírá právě ony námitky proti své teorii hodnoty, které zcela přirozeně vznikají u nejméně poučených čtenářů Kapitálu a kterých se proto velice horlivě chytají tuctoví reprezentanti „profesorské" buržoazní „vědy". Ukazuje tu, jakou cestou šel on sám a jakou nutno volit k vysvětlení zákona hodnoty. Učí nás své metodě na příkladu nejvšednějších námitek. Ukazuje souvislost takové (jak by se zdálo) ryze teoretické a abstraktní otázky, jako je teorie hodnoty, se „zájmy vládnoucích tříd", které vyžadují, aby se „zmatek udržel na věky". Bylo by si jen přát, aby každý, kdo začíná studovat Marxe a číst „Kapitál", znova a znova pročítal uvedený dopis současně se studiem prvních a nejobtížnějších kapitol „Kapitálu".
      Jiná, z teoretického hlediska zvlášť zajímavá mísa dopisů jsou ta, kde Marx hodnotí různé publicisty. Když člověk čte tyto Marxovy kritické poznámky, živě napsané a plné vášně, prozrazující neobyčejný zájem o všechny význačné myšlenkové proudy a podávající jejich rozbor, má pocit, jako by přímo naslouchal řeči geniálního myslitele. Kromě letmých poznámek o Dietzgenovi zaslouží si zvláštní pozornosti čtenářů hodnocení proudhonovců. „Skvělá" intelektuálská mládež buržoazního původu, která se v obdobích společenského rozmachu vrhá „mezi proletariát", ale není sto pochopit hledisko dělnické třídy a vytrvale, opravdově pracovat „v řadě i šiku" proletářských organizací, je vykreslena několika tahy s překvapující výstižností.
      Je tu Marxův názor na Düringa, jímž jako by předjímal obsah proslulé knihy „Anti-Düring", kterou napsal o devět let později Engels (společně s Marxem). Existuje ruský překlad Cederbaumův, v němž jsou bohužel nejen vynechávky, ale je také špatný a chybný. Je tu též poznámka o Thünenovi, týkající se rovněž Ricardovy teorie o rentě. Už tenkrát, roku 1868, Marx rozhodně zavrhoval „Ricardovy chyby", které definitivně vyvrátil ve třetím dílu „Kapitálu" z roku 1894 a které dodnes opakují revizionisté - o našeho ultraburžoázního a dokonce „černosotněnského" pana Bulgakova až po „téměř ortodoxního" Maslova.
      Zajímavý je též úsudek o Büchnerovi, kdy Marx hodnotí vulgární materialismus a „povrchní žvásty" opsané z Langa (osvědčený pramen „profesorské" buržoazní filozofie'!).
      Přejděme nyní k Marxově revoluční politice. U nás v Rusku je mezi sociálními demokraty podivuhodně rozšířena jakási bosácká představa o marxismu - jako by revoluční období se svými zvláštními formami boje a zvláštními úkoly proletariátu bylo div ne výjimkou, kdežto „konstituce" a „krajní opozice" - pravidlem. Ani v jediné zemi na světě neprobíhá v této chvíli tak hluboká revoluční krize jako v Rusku a ani v jediné zemi nejsou „marxisté" (zlehčující a vulgarizující marxismus), kteří by se tak skepticky a šosácky stavěli k revoluci. Z toho, že obsah revoluce je buržoazní, se u nás povrchně vyvozuje, že buržoazie je hybnou silou revoluce, že proletariát má v této revoluci druhořadé, nesamostatné úkoly, že nemůže revoluci vést.
      Jak dovede Marx v dopisech Kugelmannovi odhalovat toto oplošťování Marxismu! Je tu například dopis z 6. Dubna 1866. Marx dokončil tehdy své hlavní dílo. Německou revoluci roku 1848 zhodnotil už definitivně 14 let před tímto dopisem. Své socialistické iluze o blízké socialistické revoluci v roce 1848 vyvrátil sám roku 1850. A v roce 1866, kdy teprve začal pozorovat nárůst nových politických krizí, píše:
      „Kéž naši šosáci pochopí" (jde o německé liberální buržoy) „že bez revoluce, která odstraní Habsburky a Hohenzollerny..., musí koneckonců dojít zase k třicetileté válce..."
      Ani stopy po iluzích, že nejbližší revoluce (přišla shora a ne zdola, jak Marx očekával) odstraní buržoazii a kapitalismus. Naprosto jasné a zřetelné konstatování, že odstraní pouze pruskou a rakouskou monarchii. A jaká víra v tuto buržoazní revoluci! Jaký revoluční zápal proletářského bojovníka, který chápe ohromný význam buržoazní revoluce pro socialistický vývoj!
      Tři léta nato, když v předvečer pádu napoleonského císařství konstatuje Marx ve Francii „velmi zajímavé" společenské hnutí, mluví přímo nadšeně o tom, že „Pařížané začali důkladně studovat svou nedávnou revoluční minulost, aby se připravili na další revoluční události". A když popsal třídní boj, který se mu při tomto hodnocení minulosti vyjevil, uzavírá: „A tak vře celý ten historický čarodějný kotel! Kdy k tomu dojde i u nás (v Německu)!
      Nu, čemu by se měli učit od Marxe ruští marxisté z řad inteligence, zachvácení skepticismem, otupělý pedantstvím, náchylní ke kajícným řečem, rychle unavení revolucí, kteří jako o svátku sní o tom, jak budou pohřbívat revoluci a nahradí ji konstituční prózou. Měli by se učit od teoretika a vůdce proletářů víře v revoluci, umění, jak vyzývat dělnickou třídu, aby až do konce hájila své bezprostřední revoluční úkoly, měli by se učit duševní pevnosti, která nepřipouští malomyslné fňukání nad dočasnými nezdary revoluce.
      Marxističtí pedanti si myslí: to všechno je etický žvást, romantika, nedostatek realismu! Ne ne, pánové, to je - spojování revoluční teorie s revoluční politikou, ono spojení, bez něhož se z marxismu stává brentanismus, struvismus, sombartismus. Marxova doktrína spojila teorii a praxi třídního boje v jeden nedílný celek. A není marxistou ten, kdo v ospravedlnění toho, co existuje, překrucuje teorii střízlivě konstatující objektivní situaci a dochází tak daleko, že se snaží co nejrychleji se přizpůsobit každému dočasnému útlumu revoluce, co nejdříve odhodit „revoluční iluze" a chopit se „reálného" příštipkaření.
      Marx dovedl v zdánlivě nejklidnějších, podle jeho výrazu „idylických" dobách - „bezútěšně zbahněných" (podle slov redakce „Neue zeit") vyhmátnout blízkost revoluce a burcovat proletariát, aby si uvědomil své pokrokové, revoluční úkoly. Naši ruští inteligenti, šosácky zplošťují Marxe, učí v nejrevolučnějších dobách proletariát politice pasivity, učí jej pokorně plout „po proudu", nesměle podporovat nejkolísavější živly módní liberální strany!
      Marxovo zhodnocení Komuny, toť koruna jeho dopisů Kugelmannovi. A toto hodnocení je zvlášť poučné, srovnáme-li je s metodami ruských sociálních demokratů pravého křídla. Plechanov, který po prosinci 1905 malomyslně volá „Nemělo se sahat ke zbraním", byl tak skromný, že se srovnával s Marxem. Marx prý také brzdil revoluci v roce 1870.
      Karel Marx Ano, Marx ji také brzdil. Pohleďte však, jaká propast zeje mezi Marxem a Plechanovem při tomto srovnání, jehož použil sám Plechanov.
      Plechanov v listopadu 1905, měsíc před vyvrcholením první ruské revoluční vlny, nejenže vůbec proletariát nevaroval, ale naopak přímo říkal, že je nutno učit se zacházet se zbraní a ozbrojovat se. A když za měsíc boj vzplanul - pospíšil si, aniž sebeméně zhodnotil význam boje, jeho úlohu v celkovém průběhu událostí a jeho souvislost s dřívějšími formami boje, zahrát si na kajícného intelektuála: „Nemělo se sahat ke zbraním."
      Marx už v září 1870, půl roku před Komunou, přímo varoval francouzské dělníky: povstání bude bláhovostí, pravil ve známé adrese Internacionály. Předem odhalil nacionalistické iluze o možnosti hnutí v duchu roku 1792. Dovedl říci nikoli až post festum, ale mnoho měsíců předtím „Nesahejte ke zbraním".
      A jak se zachoval Marx, když se tato, podle jeho vlastního zářijového prohlášení, beznadějná záležitost počala uskutečňovat v březnu 1871? Využil snad toto (jako Plechanov prosincových událostí) pouze k tomu, aby „přiskřípl" své nepřátele, proudhonisty a blanquisty, kteří vedli Komunu? Začal snad bědovat jako guvernantka: neříkal jsem to, nevaroval jsem, tady máte vaši romantiku, vaše revoluční fantasie. Vyprovázel snad komunardy, tak jako Plechanov prosincové bojovníky, mravokárným napomenutím samolibého šosáka: „Nemělo se sahat ke zbraním"?
      Nic takového. Dne 12. dubna 1871 píše Marx nadšený dopis Kugelmannovi - dopis, který bychom rádi pověsili na zeď každému ruskému sociálnímu demokratu, každému ruskému gramotnému dělníkovou.
      Marx, který nazval v září 1870 povstání bláhovostí, věnuje mu v dubnu 1871, když vidí lidové, masové hnutí, maximální pozornost účastníka velikých událostí, jež znamenají ve světovém revolučním hnutí krok vpřed.
      To je pokus, říká, rozbít byrokraticko-vojenskou mašinérii a ne ji prostě předat do jiných rukou. A pěje opravdovém hosana hrdinným pařížským dělníkům, vedeným proudhonisty a blanquisty. „Jaká pružnost," píše, „jaká historická iniciativa a sebeobětavost těchto pařížanů!" „V dějinách neexistuje podobný příklad takové velikosti!"
      Historické iniciativy mas si Marx cení nejvíce. Kéž by se tak byli naši ruští sociální demokraté poučili u Marxe, jak hodnotit historickou iniciativu ruských dělníků a rolníků v říjnu a prosinci 1905!
      Úcta, s níž se hluboký myslitel, který půl roku předem předvídal nezdar, sklání před historickou iniciativou mas - a neživotné, bezduché, pedantské „Nemělo se sahat ke zbraním!" Cožpak to není nebetyčný rozdíl?
      A jako účastník masového boje, který prožíval s celým jemu vlastním zápalem a vášní ve vyhnanství v Londýně, pouští se Marx do kritiky bezprostředních činů „šíleně odvážných" Pařížanů, „odhodlaných šturmovat nebe".
      Ó, jak by si byli tropili z Marxe posměch naši dnešní „reální" mudrci z řad marxistů, odsuzující v Rusku v letech 1906-1907 revoluční romantiku! Jak by sebyli lidé pošklebovali materialistovi, ekonomovi, nepříteli utopií, který se sklání před pokusem šturmovat nebe! Kolik slzí by byli prolili, kolik blahosklonných úsměvů či útrpnosti by projevili všelijací ti opatrníci nad rebelantskými tendencemi, utopismem aj.aj., nad tímto hodnocením hnutí deroucího se k nebi!
      Marx si však nepotrpěl na velemoudrost piskořů, kteří se bojí posuzovat techniku vyšších forem revolučního boje. Marx pojednává právě o technických otázkách povstání. Obrana nebo útok? - rozvažuje, jako by se válečné akce odehrávaly u Londýna. A rozhoduje: určitě útok, „měli ihned táhnout na Versailles..."
      To napsal v dubnu 1871, několik týdnů před velkým krvavým květnem...
      Povstalci, kteří započali „bláhovou" (září 1870) věc - šturmovat nebe, „měli ihned táhnout na Versailles".
      „Nemělo se sahat ke zbraním" říká se v prosinci, kdy šlo o to násilím odrazit atentáty na vydobyté svobody...
      Vskutku, Plechanov se nesrovnával s Marxem nadarmo!
      „Druhá chyba - pokračuje ve své technické kritice Marx - „ústřední výbor" (vojenské vedení - všimněte si - jde tu o ústřední výbor národní gardy) „se příliš brzy vzdal své moci..."
      Marx dovedl varovat vůdce před předčasným povstáním. Ale k proletariátu šturmujícímu nebe, se choval jako praktický rádce, jako účastník boje mas, povznášejících celé hnutí na vyšší stupeň, přes falešné teorie a chyby Blanquiho a Proudhona.
      „Ať už je to jak chce," píše „toto nynější pařížské povstání - i když bude potlačeno sviněmi a sprostými bestiemi staré společnosti - je nejslavnějším činem naší strany od červnového povstání." (Dne 23. června 1848 vypuklo v Paříži lidové povstání, kterým měla být ve Francii zřízena sociální republika, ale tehdejší prozatímní vláda ho po čtyřech dnech krvavých bojů brutálně potlačila)
      A Marx, aniž zatajil proletariátu jedinou chybu komuny, věnoval tomuto hrdinskému činu dílo, které je dodnes nejlepším vodítkem v boji o „nebe" - a nejhroznějším postrachem pro liberální a radikální „svině".
      Plechanov věnoval prosinci „dílo", které se stalo téměř evangeliem kadetů.
      Vskutku, Plechanov se nesrovnával nadarmo s Marxem.
      Kugelmann zřejmě projevil ve své odpovědi Marxovi jakési pochyby, poukazoval na beznadějnost věci, na realismus v protikladu k romantice - přinejmenším srovnával Komunu - povstání s pokojnou demonstrací v Paříži 13. června 1849.
      Marx okamžitě (17.dubna 1871) čte Kugelmannovi ostré levity.
      „Bylo by ovšem velmi pohodlné," píše, „dělat světové dějiny, kdyby se šlo do boje jen za předpokladů, že vyhlídky jsou neklamně příznivé..."
      V září 1870 považoval Marx povstání za bláhovost. Když však masy povstaly, chce pochodovat s nimi, učit se s nimi během boje, a ne jim dělat mravokárná kázání. Uvědomuje si, že pokus odhadnout předem a naprosto přesně vyhlídky by byl buď šarlatánstvím, nebo beznadějným pedantstvím. Nade vše oceňuje to, že dělnická třída hrdinsky, obětavě a iniciativně tvoří světové dějiny. Marx pohlížel na tyto dějiny z hlediska těch, kdo je vytvářejí, aniž mají možnost předem neomylně odhadnout vyhlídky, a nikoli z hlediska šosáckého intelektuála, který moralizuje „snadno se dalo předvídat... nemělo se sahat..."
      Marx dovedl zhodnotit i to, že bývají v dějinách okamžiky, kdy zoufalý boj mas za beznadějnou věc je nutný pro další jejich výchovu a přípravu k dalšímu boji.
      Našim dnešním pseudomarxistům, kteří tak rádi nazdařbůh citují Marxe, aby z něho přejímali jen hodnocení minulosti, ne však schopnost vytvářet budoucnost - je takové pojetí otázky zcela nepochopitelné, ba dokonce v zásadě cizí. Plechanova ani nenapadlo takto uvažovat, když po prosinci 1905 přistupoval k úkolu „brzdit..."
      Marx však vytyčuje právě tuto otázku a nikterak nezapomíná, že v září 1870 sám považoval povstání za bláhovost..
      „...měšťácká versailleská sběř," píše, „postavila Pařížany před alternativu: buď přijmout boj, nebo podlehnout bez boje. Demoralizace dělnické třídy by byla bývala v tomto případě mnohem větším neštěstím než zánik jakéhokoli počtu ´vůdců´." Tím uzavíráme stručný přehled poučení z politiky hodné proletariátu, o němž píše Marx v dopisech Kugelmannovi.
      Dělnická třída Ruska již dokázala a ještě nejednou dokáže, že je schopna „šturmovat nebe".