KSČ v čele bojů pracujících za hospodářské krize, proti fašismu a v národně osvobozeneckém boji (1930-1945)

Přidáno v úterý 19. 7. 2011


Komunistická strana Československa

      K 90. výročí založení KSČ, II. část

      Završení (ne ukončení) procesu bolševizace na V. sjezdu KSČ (únor 1929), který učinil zásadní ML rozbor mezinárodní i vnitropolitické situace, odsoudil oportunistické přeceňování „pevnosti“ kapitalistické stabilizace a předpověděl nástup nové hospodářské krize, fašistické tendence, období válek a velkých třídních zápasů proletariátu atd., sehrálo zcela zásadní význam v obratu politiky KSČ směrem „od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“, v její schopnosti být nositelkou zásad a cílů komunismu, vůdkyní a organizátorkou revolučního hnutí proletariátu. Sjezd vytyčil novou, vskutku revoluční linii: „V celkovém procesu polarizace třídních sil uskutečnit bojovou jednotu proletariátu a revoluční svazek dělníků, rolníků a potlačených národů, uskutečnit v tomto revolučním bloku vůdčí úlohu proletariátu, zlomit vliv reformistů a buržoazie na masy - to je nejdůležitější taktický úkol komunistické strany.“ (Za bolševickou orientaci KSČ, Sborník dokumentů, 1954, s. 180, 181)
      Tento základní úkol vytyčené generální linie byl na sjezdu rozvinut do řady konkrétních úkolů: (a) překonat reformistické metody při vedení hospodářských bojů a usilovat aby v jejich čele byla KSČ a rudé odbory; (b) pečovat o to, aby boj za dílčí požadavky byl podle rozsahu a mohutnosti hnutí spojován s požadavky politickými; (c) hlavní organizační formou jednotné fronty zdola proti spojeným silám buržoazie, státního aparátu a reformistických stávkokazů vidět ve stávkových výborech, demokraticky volených všemi dělníky, aby se tak KSČ mohla opírat při řízení hospodářských zápasů i o masy reformistických a neorganizovaných dělníků atd. K základním předpokladům realizace uvedených zásad a úkolů byla reorganizace rudých odborů a sekcí Mezinárodního všeodborového svazu (MVS), kdy šlo vedle aktivního boje proti vlivu reformistických předáků o soustředění hlavních sil na vytvoření bojové jednoty dělnické třídy a ostatních pracujících, zejména zemědělského dělnictva, chudých a středních rolníků proti jednotné frontě továrníků, statkářů a bohatých sedláků pod vedení KSČ jako nejdůslednějšího obhájce jejích zájmů, jejich revolučního předvoje.
      Toto vše se bezprostředně, zcela jasně a nezpochybnitelně projevilo v masových bojích československého proletariátu v letech nejhlubší světové hospodářské krize z nadvýroby (1929-1933), která zachvátila celý kapitalistický svět na sklonku r. 1929 a v r. 1930. Pokud jde o kapitalistický svět, pak došlo k poklesu průmyslové výroby r. 1932 o 37 %, kdy na jedné straně 30 až 40 mil. nezaměstnaných strádalo, zatímco kapitalističtí monopolisté ničili a znehodnocovali zásoby obilí a potravin, aby udrželi vysoké ceny. Miliony rolníků a malovýrobců bylo ruinováno atd. Tato krize měla v ČSR zvláštní rys: byla hlubší a vleklejší. Nejhlubšího propadu dosáhla v r. 1933 a to 60,2 % úrovně r. 1929. Z celkového počtu 20 vysokých pecí pracovalo pouze 5; výroba sklářského průmyslu klesla na 48,6 % proti r. 1929 a textilního na 59,7 % r. 1927, kdy bylo do r. 1933 zastaveno 312 textilních závodů atd. V témže roce činil vývoz jen o málo víc než 1 stavu z r. 1928. Podle úředních výkazů dosáhla v únoru r. 1933 nezaměstnanost 920 000. Skutečný stav se odhadoval na 1 300 000, kdy přibližně každý třetí dělník byl bez práce (Dějiny KSČ, 1961, s. 273-275). I tehdy buržoazie řešila krizi tak jako dnes, podle zásady „chudým vzít, bohatým dát“.
      Klement Gottwald Antonín Zápotocký Jan Šverma Jak již bylo v letošním lednovém čísle Dialogu uvedeno („KSČM v dnešní krizi a KSČ v krizi 30. let“), byla to KSČ po VI. sjezdu strany (březen 1931), na němž dále propracovala strategii a taktiku boje v období probíhající krize, při propojení hospodářského boje s politickým, kdo vytvářel akční výbory nezaměstnaných a organizoval jejich protesty a demonstrace, kdo měl hlavní zásluhu při organizování dělnických stávek atd. K těm nejvýznamnějším v českých zemích v r. 1931 patřila stávka v Karlově Huti u Frýdku, stávky stavebních dělníků, dělníků v kamenolomech na Frývaldovsku (dnes Jeseník). V březnu 1932 pak došlo na Mostecku k nejvýznamnější stávce, co do rozsahu i politického dopadu, a to i v mezinárodním měřítku, která byla odpovědí na útoky uhlobaronů, kteří přišli s propouštěním horníků a se snižováním mezd. V ní vyvrcholila ofenziva politiky jednotné fronty zdola, která se právě v letech hospodářské krize rozvíjela po vzestupné linii. Stávka nezůstala osamocena. Přidali se k ní i horníci na Kladensku a Ostravsku. Celkem tak stávkovalo asi 50 000 horníků. Její organizace se osobně zúčastnili nejvyšší představitelé strany - K. Gottwald, A. Zápotocký a J. Šverma. Touto stávkou prolomila strana pozice reformistů na Mostecku a stala se její vedoucí silou plně uznanou masami pracujících.
      I když v r. 1932 hospodářská krize ještě nekončila, ale naopak, neboť své hloubky dosáhla až v r. 1933, začala vlna hospodářských bojů po mostecké stávce opadat. Mimořádnou pozornost československé veřejnosti vzbuzovaly jiné události. V Německu směřoval vývoj od poloviny r. 1932 k nástupu Hitlerovy fašistické strany k moci, kterou uchopil v lednu r. 1933 a nastolil otevřenou teroristickou diktaturu v zájmu nejreakčnějších, nejšovinističtějších a nejimperialističtějších představitelů finančního kapitálu. A to za plné podpory amerického a britského velkokapitálu, který v něm spatřoval „záchranu Německa před bolševismem“. Proto ji podporoval nejen finančně, ale i vyzbrojováním nacistického Německa. Je třeba mít (zvláště při dnešním falšování ději) na paměti, že fašismus měl a má stejnou ekonomickou základnu jako buržoazní demokracie, v obou případech mají rozhodující slovo v ekonomickém i politickém, státním životě bankéři, fabrikanti a velkostatkáři! Adolf Hitler
      KSČ vědoma si tohoto nebezpečí nejen pro ČSR, ale celou Evropu, se obracela již od poloviny r. 1932 na všechny poctivé vlastence a antifašisty, na vedení všech vládních socialistických stran s nabídkou na společné akce, k vytvoření jednotné protifašistické fronty, neboť jedině tak bylo možné fašismu čelit. Avšak pravicoví socialističtí vůdcové, tak jako dřív se nechtěli s komunisty postavit do jednotné fronty, ani proti fašismu a návrh KSČ zamítli. Jejich přístup byl spojen s jejich podílem na antikomunistické štvanici, která kulminovala právě v r. 1933, kdy byla KSČ zatlačena téměř do ilegality (od října 1933 do května 1934 byl zastaven téměř všechen stranický tisk, stovky funkcionářů a členů KSČ bylo zatčeno a uvězněno). Vycházel ze zásady, že je prý třeba „chránit demokracii“ jak proti útokům zprava - ze strany fašistů, tak zleva - proti komunistům, zatímco skutečné nebezpečí hrozilo právě zprava, od fašistů, jak to za pár let poznali na vlastní kůži. Je třeba i dnes jasně říci, že „fašistické Německo se všemi jeho hrůzami a barbarstvím je konec konců následek sociálnědemokratické politiky třídní spolupráce s buržoazií“ (VII. světový sjezd KI, 1935, s. 19).
      V polovině 30 let se i česká buržoazie pokusila vyvolat masové fašistické hnutí. V rámci buržoazních stran se již v polovině 20. let zformovalo za podpory pravicového křídla národně socialistické strany v čele s J. Stříbrným i křídlo české buržoazie pod vedením K. Kramáře, jeho národně demokratické strany, které usilovalo o nastolení fašistické diktatury české buržoazie v italském „střihu“. K jejich základním požadavkům patřilo: rozpuštění a zákaz KSČ, omezení volebního práva občanů německé a maďarské národnosti, v případě potřeby zrušení parlamentu apod. Nejmilitantnějším představitelem těchto plánů byla odnož národní demokracie - Národní obec fašistická R. Gajdy, založená koncem r. 1925. (Dějiny KSČ 1961, s. 228) V r. 1934 měla fašistickému hnutí posloužit reakční politická strana Národní sjednocení, která otevřeně prezentovala fašistický program a založila svou kampaň na sociální demagogii i na nacionalistických, protiněmeckých heslech, aby získalo co nejvíce voličů. Sjednocení skončilo ve volbách na jaře 1935 fiaskem. Ani agrárníci šilhající po fašistické diktatuře mnoho nezískali. Avšak henleinovci (Sudetoněmecká vlastenecká fronta usilující o získání vedoucího postavení v pohraničních oblastech ČSR, osídlených německou menšinou) získali jeden a čtvrt miliónu hlasů a stali se nejsilnější stranou v ČSR. Vcelku však volební výsledky prokázaly, že v prvém kole střetnutí byl fašistický nápor zadržen.
      Jasnou orientaci v upřesnění nové taktické linie KS a tedy i KSČ při mobilizaci pracujících a všech vlastenců v boji proti fašismu, dal VII. kongres KI (25. 7. - 20. 8. 1935), kdy na vypracování hlavního referátu předneseném J. Dimitrovem se podílel i K. Gottwald. Kongres dal jasnou odpověď na základní otázku jak zabránit příchodu fašismu k moci a jak svrhnout zvítězivší fašismus: „Akční jednota proletariátu v měřítku národním i mezinárodním - toť ona mohutná zbraň, která uzpůsobuje dělnickou třídu nejen k úspěšné obraně, nýbrž i úspěšnému proti nástupu proti fašismu …“ (VII. světový sjezd KI, 1935, s. 20). To zavazovalo KS k uplatňování taktiky jednotné fronty novým způsobem, s důsledností a trpělivostí usilovat o dosažení dohody o společných akcích se stranami a organizacemi různých politických směrů v závodním, místním, krajském, národním a mezinárodním měřítku. Ano, kolem akční jednoty proletariátu bylo třeba seskupit širokou lidovou frontu, s cílem vytvoření vlády lidové fronty.
      Závěry VII. kongresu KI se zabýval VII. sjezd KSČ (11. - 14. 4. 1936) v situaci, kdy reakční křídlo buržoazie usilovalo o fašistický režim a zavlečení země do spolku s Hitlerem a „demokratické“ křídlo o uchování demokratické formy státu při další spolupráci se západními mocnostmi (Francie, Anglie). Sjezd vytýčil jako prvořadý úkol obrany demokracie a republiky proti fašismu, což nikterak nepředstavovalo (jak se zprvu někteří mylně domnívali) nějaký ústup z revolučních pozic ani třídní smír s buržoazií. Naopak, neboť obrana demokracie a nezávislosti ČSR odpovídala zájmům proletariátu a lidových mas, byla součástí obrany míru a tím i Sovětského svazu, hlavního cíle budoucí fašistické agrese. Sjezd ukázal, že bude-li dělnická třída v boji proti fašismu jednotná, bude-li zlomena spolupráce reformistů s buržoazií a dosaženo společného postupu KS se socialistickými stranami (sociální demokracií a národními socialisty), bude odražena hrozba fašistické diktatury a vznikne levicová vláda lidové fronty, která bude schopna provést nezbytná opatření k obraně vlasti. Tímto programem VII. sjezdu si KSČ vytvořila nezbytné předpoklady být nejen avantgardou proletariátu, ale i vedoucí silou našich národů v protifašistickém a národně osvobozeneckém boji.
      Poděkování sudetských Němců Vůdci za připojení k Velkoněmecké říši Tak se i stalo. Byla to KSČ, která na jaře r. 1938 stanula na čele vzedmutého lidového hnutí na obranu republiky, když se reakční představitelé pokusili dostat do vlády Henleina a další fašisty, jako ústupek Hitlerovi a zejména pak, když (pod přímým vlivem lorda Runcimana) byl vypracován (začátkem září 1938) plán akceptující henleinovský požadavek autonomie s návrhem na vytvoření několika samosprávných německých oblastí, které by byly plně v rukách henleinovců. Pobouření lidu nad ústupností vlády bylo obrovské. Nakonec došlo k jednání zástupců 4 velmocí v Mnichově (20. - 30. 9. 1938), kde byly přijaty Hitlerovy požadavky na odstoupení českého pohraničního území Německu, což představovalo krach politiky československé buržoazie a počátek likvidace ČSR. Nezabránily tomu ano obrovské demonstrace a generální stávka, která se uskutečnila 22. 9. 1938. Samozřejmě první „na ráně“ byla KSČ, která byla 20. 10. 1938 zakázána a přešla do ilegality. Lze říci, že hnutí na obranu republiky v r. 1938 představovalo největší společenský pohyb lidu v ČSR od let 1918-1920. Po zabrání pohraničních oblastí Hitlerem a následné okupaci ČSR (15. 3. 1939), tak boj proti fašismu a za obranu republiky přerostl do národně osvobozeneckého boje našich národů, který byl přes Slovenské národní povstání v r. 1944 završen květnovým povstáním českého národa a osvobozením ČSR 9. května 1945. Úspěšné završení národněosvobozeneckého boje bylo umožněno vítězným postupem Rudé armády a jejích spojeneckých vojsk.
      Naprostá většina lidových vrstev našich národů si postupně uvědomovala, že budoucí společenský systém se nemůže vrátit na předmnichovskou úroveň, že musí být postaven na zcela jiných základech. Právě i tyto představy o budoucím vývoji se staly nosným cílem protifašistického odboje KSČ, která si svou neohroženou obhajobou národních zájmů v dobách pro národ nejtěžších získala autoritu mezi početnými vrstvami lidu a stala se rozhodující silou domácího odboje, ve kterém položilo více než 25 000 komunistů svůj život a přes 60 000 jich prošlo fašistickými věznicemi. To vše vedlo k revolučním přeměnám: v ustavení nové vlády Národní fronty (4. 4. 1945) na bázi košického vládního programu, jenž rozšířil a prohloubil demokratická a sociální práva lidu a nově řešil otázku vybudování státní správy, jejíž základ tvořily národní výbory. Stal se programem mobilizace lidu a otevíral cestu dalšímu vývoji revoluce, k lidově demokratickému zřízení.

Z. Košťál, Dialog č. 274, květen 2011

      Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.