Enver Hodža: Chruščovisté

Přidáno v úterý 10. 3. 2009


Enver Hodža

      Tirana, 1980

      Část I (úvod)

      Dvě desetiletí uplynula od setkání 81 komunistických a dělnických stran, které se zapsalo do historie jako jedna z nejvýznamnějších událostí v boji, který je sváděn mezi marxismem-leninismem a oportunismem. Na tomto zasedání naše strana zahájila palbu na Chruščovovu revizionistickou skupinu, která vládla Sovětskému svazu a snažila se všemi způsoby si podrobit celé mezinárodní komunistické hnutí, všechny komunistické a dělnické strany světa, a poslat je na cestu zrady.
      Náš otevřený a principiální útok na chruščovovský soudobý revizionismus na zasedání v listopadu 1960 nebyl překvapivým krokem. Naopak, bylo to logické pokračování marxisticko-leninské linie, kterou Albánská strana práce vždy prováděla, byl to přechod k nové, vyšší etapě boje, který naše strana dlouho vedla na obranu a důsledné uplatňování marxismu-leninismu.
      Od okamžiku, kdy chruščovisté převzali moc, do okamžiku, kdy jsme vyšli do otevřené konfrontace s nimi, prodělaly vztahy Albánské strany práce se Sovětským svazem složitý proces, s oklikami, s obdobími zhoršení a obdobími dočasné normalizace. Byl to proces seznamování se prostřednictvím setkání v průběhu boje a neustálých názorových střetů. Poté, co chruščovovští revizionističtí pučisté přišli k moci, naše strana, opírajíc se o tamní události, o určitá prohlášení a činy, které byly z počátku obtížně rozpoznatelné, ale krok za krokem konkrétnější, začala vnímat velkou nebezpečnost této kliky renegátů, kteří se ukryli za ohlušující pseudomarxistickou demagogii, a chápat, že se tato klika stává velkou hrozbou jak pro věc revoluce a socialismu jako celku, tak pro naši zemi.
      Stále více jsme si uvědomovali, že názory a stanoviska Nikity Chruščova na důležité otázky mezinárodního komunistického hnutí a socialistického tábora se liší od našich názorů a stanovisek. Zejména XX. sjezd KSSS byl událostí, která nás postavila proti Chruščovovi a chruščovistům. Jako marxisté-leninovci a marxisticko-leninským způsobem jsme čas od času sdělovali sovětským představitelům své výhrady a námitky k jejich smířlivému postoji vůči jugoslávským revizionistům, k mnoha aspektům jejich bezcharakterní zahraniční politiky, k mnoha jejich chybným a zcela nemarxistickým stanoviskům a postojům k významným mezinárodním problémům, atd. I když někdy předstírali ústup, pokračovali ve svém kursu, když jsme odmítli strávit, co nám předložili, ale naopak obhajovali své názory a prováděli svou vnitřní a vnější politiku.
      V průběhu času jsme se mohli lépe vzájemně seznámit se svými pozicemi, a ani jedna ze stran nedůvěřovala straně druhé. Z naší strany jsme pokračovali v ochraně našeho přátelství se Sovětským svazem, s jeho lidem, pokračovali v budování socialismu podle učení Lenina a Stalina, pokračovali jako dříve v obraně velikého Stalina a jeho díla a neochvějně bojovali proti jugoslávskému revizionismu. Naše stávající pochybnosti o sovětských revizionistech se zvyšovaly a prohlubovaly den za dnem, protože den za dnem jednal Chruščov a jeho společníci v protikladu k marxismu-leninismu.
      Chruščov si byl vědom našich výhrad ke XX. sjezdu, a také k politice, která následovala ve vztahu k titoistům, ale jeho taktika nebyla dalším zhoršováním vztahů s námi Albánci. Chtěl využít našeho přátelství se Sovětským svazem k dobytí albánské pevnosti zevnitř a získat nás úsměvy a hrozbami, snižováním některých úvěrů naší zemi, jakož i prostřednictvím tlaku a blokád. Chruščov a chruščovisté si mysleli: „Známe Albánce. Jakkoli jsou tvrdohlaví, jakkoli mají horké hlavy, nemají ke komu jinému se obrátit, protože my jsme si je k sobě připnuli, a pokud budou nepoddajní, pokud nás nebudou poslouchat, ukážeme jim zuby, odřízneme je a bojkotujeme je, a stejně tak všechny, kteří nám vzdorují.“
      Chruščovova skupina připravila tento způsob jednání, podporovala a prohlubovala jej, domnívajíc se, že tak dosáhne svého cíle „potichu a jemně“ a „bez povyku“. Nicméně, realita ji přesvědčila, že tato taktika jí nepřinese žádné ovoce, a tak se začala projevovat její nesnášenlivost a povýšenost. Situace se stala napjatou a napětí nadále rostlo. Rozumíme jakým směrem jde Chruščov a společníci, proto jsme posílili naši ostražitost, a odpovídaje na projevy jejich despotismu, snažili jsme se prodloužit „mír“ při současné ochraně našich zásad.
      Ale přišel okamžik, kdy přetekl pohár naší trpělivosti. „Mír“, na jehož existenci to dříve vypadalo, již nemohl pokračovat. Chruščov přešel otevřeně k útoku vedoucímu k našemu podmanění a nutil nás sledovat jeho naprosto oportunistickou linii. Když jsme řekli Chruščovovi otevřené a hlasité „Ne!“, říkali jsme „Stop!“ jeho zrádné činnosti. To bylo začátkem dlouhého a velmi obtížného boje, ve kterém naše strana pro svou slávu a slávu lidu, který jí dal vzniknout a vybudoval ji, důsledně hájila zájmy své socialistické vlasti, neustále obhajovala marxismus-leninismus a skutečné mezinárodní komunistické hnutí.
      V té době mnozí lidé nechápali stanovisko Albánské strany práce; někteří přátelé naší strany a země považovali tuto akci za uspěchanou, protože dosud zcela nepochopili chruščovovskou zradu, jiní mysleli, že jsme odešli od Sovětského svazu, abychom se spojili s Čínou, atd. Dnes ne pouze přátelé, ale i nepřátelé socialistické Albánie chápou principiální charakter nepřetržitého boje, který naše strana vedla a vede proti oportunistům všech odstínů.
      Čas plně potvrdil, jak bylo správné, že Albánská strana práce byla pro boj s chruščovisty a odmítla následovat jejich linii. Tomuto boji, který požadoval a stále vyžaduje veliké oběti, naše malá vlast vděčí za svobodu a nezávislost a svůj úspěšný rozvoj na cestě socialismu. Jen díky marxisticko-leninské linii naší strany se Albánie nestala a nikdy nestane protektorátem Rusů nebo kohokoli jiného.
      Od roku 1961 nemá naše Strana práce žádné spojení ani kontakt s chruščovisty. Nebude jej mít ani v budoucnu - nikdy s nimi nenavážeme stranické vztahy, nemáme a nikdy nebudeme mít ani státní vztahy se sovětskými sociálními imperialisty. Stejně jako dosud, naše strana důsledně povede ideologický a politický boj za odhalení těchto nepřátel marxismu-leninismu. V tom jsme se angažovali v době, kdy byl Chruščov u moci, i poté, co byl svržen a nahrazen Brežněvovou klikou. Naše strana neměla iluze, ale naopak, byla si zcela jista, že Brežněv, Kosygin, Suslov, Mikojan aj., kteří byli Chruščovovými nejbližšími spolupracovníky, a kteří společně organizovali a prováděli kontrarevoluci v Sovětském svazu, budou pokračovat ve své dřívější linii.
      Odstranili Chruščova, aby chránili chruščovismus před diskreditací, kterou sám vládce prováděl svým nekonečným šaškováním, odstranili „otce“ s cílem provádět kompletní restauraci kapitalismu v Sovětském svazu s větší intenzitou a účinností.
      V tomto směru se Brežněv a spol. ukázali být „hodnými žáky“ svého nechvalně známého učitele. V Sovětském svazu ustavili a posílili diktátorský fašistický režim, když obrátili zahraniční politiku svého státu v politiku velkostátního šovinismu, rozšiřování a hegemonismu. Pod vedením Brežněvových chruščovistů se Sovětský svaz změnil ve světovou imperialistickou velmoc a stejně jako Spojené státy americké usiluje o ovládnutí světa.
      Mezi hořké důkazy o naprosto reakční politice sovětského sociálimperialismu patří tragické události v Československu, posílení převahy Kremlu nad zeměmi Varšavské smlouvy, prohloubení jejich všestranné závislosti na Moskvě a prodloužení chapadla sovětského sociálimperialismu do Asie, Afriky a jinam.
      Správné úsudky a předpovědi naší strany o reakční vnitřní a zahraniční politice Brežněva byly a jsou neustále potvrzovány. Nejnovějším příkladem je Afghánistán, kde se Brežněvovi chruščovisté dopustili otevřené fašistické agrese a nyní se snaží potlačit plameny lidové války ohněm a ocelí za účelem prodloužení své sociálně imperialistické okupace.
      Skutečnost, že naši malou vlast a lid nepostihl tragický osud všech těch, kteří nyní hynou v imperialistickém nebo sociálně imperialistickém otroctví, je nejlepším důkazem správnosti důsledné, odvážné a zásadové linie, kterou naše Strana práce vždy prováděla.
      Zásluha o tento správný kurs patří celé straně, a zvláště jejímu vedení, ústřednímu výboru, který, oddán učení marxismu-leninismu, naší vedoucí teorii, vždy vedl stranu a lid správně. Ve velkých zkouškách, které jsme museli snášet, jednota strany s jejím vedením a sjednocení lidu kolem strany byly výtečné a dále se upevnily. Tato ocelová jednota dala straně podporu a sílu ve složitém, ale skvělém boji také proti chruščovovským revizionistům.
      Tato jednota byla a je základem stability a důvěry, s níž Albánie pochodovala a pochoduje kupředu, odolává tlaku a vydírání, lichotkám a demagogii nepřátel všech odstínů.
      Jako komunista a vůdce strany jsem se také já musel aktivně účastnit a vytvořit svůj příspěvek k celému hrdinnému boji naší strany. Dohlížeje na stranu a její vedení, od osvobození Albánie, zejména v letech 1950 - 1960, jsem mnohokrát vedl stranické a státní delegace v oficiálních jednáních se sovětskými představiteli a s hlavními vůdci ostatních komunistických a dělnických stran. Podobně, jako jsme si mnohokrát vyměnili vzájemné návštěvy, jsem se účastnil konzultací a mezinárodních setkání komunistických stran, na kterých jsem vyjadřoval a hájil správnou linii, rozhodnutí a pokyny strany. Na všech těchto jednáních a návštěvách jsem se seznámil se slavnými, nezapomenutelnými vůdci jakými byli Stalin, Dimitrov, Gottwald, Bierut, Pieck a jiní, a obdobně jsem musel začít jednat a poznat chruščovovské zrádce, kteří dlouhým a složitým procesem postupně uchvátili moc v Sovětském svazu a v bývalých zemích lidové demokracie.
      Vztahy s nimi a stanoviska zastávaná naší stranou v průběhu tohoto období se odrazily v dokumentech strany, v mých spisech, které jsou publikovány na základě rozhodnutí ústředního výboru, stejně jako v jiných dokladech, které se nacházejí v centrálním archivu strany. Nyní předávám tyto poznámky k vydání jako své vzpomínky a dojmy z mnoha kontaktů a střetů s chruščovisty, které pokrývají období od roku 1953, po smrti Stalina, do konce roku 1961, kdy Chruščov ukončil diplomatické vztahy s Albánskou lidovou republikou. Domnívám se, že tyto poznámky, společně s ostatními zveřejněnými materiály a dokumenty o tomto období, budou sloužit k lepšímu seznámení komunistů a pracujících mas s kontrarevoluční činností sovětských revizionistů uvnitř a vně Sovětského svazu a se vždy správným a důsledným zápasem naší strany na obranu marxismu-leninismu, lidu a naší socialistické vlasti.

z angličtiny přeložil Luděk Kobza