Vysvětlení k „radikalitě"

Přidáno v neděli 26. 6. 2011


Martin Peč

      Je samozřejmostí účastnit se – pokud situace dovolí – různých klasických akcí, historického a pietního nebo společenského a politického ražení. Tyto tradice je dobré udržovat, modernizovat, oživovat je. Ale tento koloběh se nesmí stát překážkou. Překážkou čemu? Překážkou zesílené iniciativě ve všech moderních formách společenské a politické angažovanosti, která by nabyla širších forem, než na které jsme byli doteď zvyklí. Koneckonců zvyk je našim asi největším nepřítelem – mnohé pokazil, na některé nedostatky se díky němu nedokázalo včas přijít. A nekončíme jen u forem – nabyla by i jiného obsahu, třeba méně klasického (a leckdy předvídatelného a ohraného), ale tím více akčního a aktuálního. Na neustále se zhoršující sociální situaci a vpravdě nezdravé politické ovzduší určitý souhrn zvyklostí za uplynulá léta nemůže stačit – a největším neštěstím by bylo, aby nás běh událostí, rychlost protestů zdola za lepší sociální podmínky či požadavky v politické oblasti nepřistihly nepřipravené. Proto – byť asi s větším vypětím sil – musíme reagovat ve formě práce naprosto aktuálně, nedávat tedy angažovanosti šance pouze na ustálených akcích – byť mají pro nás určitý sentimentální nádech. Události – jak pozorujeme v Řecku, Španělsku nebo Portugalsku – se i na našem kontinentu začínají prudce urychlovat a je na nás, jak se situace chopíme, jak dokážeme svou politiku vysvětlit, jak se dokážeme zapojit do zkvalitnění dění.
      Zde nejde o pojem radikalita, který bývá naschvál a účelově používán proti těm, kteří jen neopotřebovávají své hýžďové svaly sezením na schůzích či konformní existencí u koryt. Nejde o radikalitu, nezaměňujme – jde o důslednost! To je ten termín, který tu 20 let chybí. Komunistická strana, která svým charakterem ani není komunistickou, se vzmohla pouze na krátkodobá vítězství dosažená prostě jen lacinou nostalgií, jen sázkou na nejstarší generaci, která nezadržitelně vinou přírodních zákonů odchází – nikdy úspěch nenastal díky důsledné práci mezi občany, neustálým vysvětlováním programu, přesvědčováním, uskutečňování skutečně komunistické a REÁLNÉ, nikoli vysněné politické linie a bojem za ni. Jenže stroj se kupodivu opotřeboval.
      Vojto, to nevíš, jak situace vypadá? Komunisté (spíš ti, kteří se tak rádi nazývají, aby oklamali vlastní voliče) jsou jen loutkou ostatních stran, jsou jen ti, kteří sedí mlčky v dobře placených dozorčích radách a pro občany neudělají NIC, protože to NĚCO by jim uškodilo mezi kamarády v ČSSD či ODS. To je ta NEKONFLIKTNOST, kterou ty prosazuješ, ale zatím jsi dokázal pouze to, že není CO zakazovat, že KSČM je naprosto nefunkčním torzem, o které nemají ani zakazovatelé zájem. Politický styl KSČM, neslanost, nemastnost, bezzubost, ta NEKONFLIKTNOST, která dělá konflikty pouze proti svým opravdu komunistickým členům, dokázala opravdu uplatnit termín „hledání nového dna“. Nezlob se na mě, Vojto, ale pokud chápeš politickou činnost jako dirigování valčíku na Titanicu, tak to je nejen pro mě UBOHOST.

      K „novým cestám“

      KSČM je jiná. Vyložte si, jak chcete... Mluví se o hledání nových cest. To je jistě pěkné. Musíme samozřejmě – ovšem v marxisticko-leninském duchu(!)– reagovat na aktuální situaci. Nevím ale, na co konkrétně krom několika jalových slov reaguje dnes KSČM. Opravdu nevím. Zatím vidím jen ten „odpor v mezích zákona“, za který by se nemusela stydět ani strana Jaroslava Haška… Ty nové cesty, které se zde proti „dogmatikům“ a „radikálům“ mají prosazovat, jsou klikaté cestičky přes korýtka do propasti.Pro některé je jejich vyšlapávání jistě příjemné, politicky je to však věc neodpustitelná. Jak si, soudruhu předsedo, který jdeš od jedné – nemýlil bych se, kdybych řekl účelové – prohře ke druhé, představuješ ten ideální stav, který ti tak rušíme? Hledači nových cest z úplatkářských kauz? Poslanci se sympatiemi k nejhorším pravičákům? Stav, kdy jsou jen 3 poslanci z celého klubu KSČM komunisté?
      A mládež? Ti mladí, pasivními a línými milovaní, protože NEKONFLIKTNÍ, neušpinění politickou prací a občanskou angažovaností, s plytkými názory, si dnes jednu ruku podávají s ODS, berou od ní korýtka a druhou rukou řídí opilí, což je zřejmě ukázka hledání těch nových cest, asi nový způsob agitace. Starší generace podporuje velké či pravicové koalice na radnicích, je servilní k sociálfašistům a pravici, hájí ne občany,ale svoje prapodivné kšefty a donáší příbuzným z ODS cokoli, co je spojeno s opravdu bolševickou aktivitou, cokoli, co by ohrozilo stávající situaci, selanku sociáldemokratických pseudokomunistů v nynějším kapitalismu.

      Odstřihnout se?

      Vtipné snahy nejen v našem regionu jsou nemálo inspirativní pro napsání reakce na neustálé distancování funkcionářů KSČM od historie KSČ. Lenin v zasedačce OV KSČM Prostějov je již zřejmě navždy zahalen červenou záclonkou , prý se „historicky znemožnil“ (říkají asi lidé, kteří se historicky „zmožnili“ – například, když se „starali“ o státní posléze privatizovaný majetek, který pak kupodivu padl…). Vidíme rozdíly mezi KSČ, která nedávno slavila 90. výročí založení (při tomto připomenutí v regionu nezazněla ani jednou jména Gottwalda, Zápotockého, Fučíka, Švermy, Ziky a dalších), připomínal se pouze vznik domu OV před lety – kde se ale žádná kromě verbálních revolucí u piva či špiritusu nekonala. Prý nemá smysl nic dělat, kapitalisté jsou mazaní – no jak by nebyli, když mají takové „revolucionáře“ od politého stolu… Trochu mi to celkově sugeruje tu definici reálného a dnešního nereálného či surreálného socialismu. Ale řeči se vedly a voda tekla… Distancují se. Minulá éra měla sice „jakási“ pozitiva, no ale spíše většinou negativa a my jsme dnes ti „noví“ (byť poněkud omšelí), čistí, kteří jediní ví, jak má socialismus v lůně kapitalismu (zde by se hodilo dát citaci o lůně z filmu Kladivo na čarodějnice, byla by trefná) budovat. Ano, reálný socialismus byl asi tak plný negativ, že tito noví papaláši jeho výhod využili až do krajnosti – a ukazují dnes těmito distancemi svou tvář, svůj charakter: komunistický profil se jim hodil leda tehdy, když nesl. Tenkrát hráli hru o angažovaných, nyní, když o ně po r. 1989 nebyl pro jejich schopnosti či spíš neschopnosti zájem hrají hru přežívací, medvědí službu hnutí svými opravdovými „schopnostmi“,využívající lidové nespokojenosti jako výtahu ke korytům. Takoví tedy mají utvářet a realizovat socialistické ideály?
      Takových případů je moře. To bych si zde mohl upsat ruku. A kádrová politika? Předsedové OV zahalují obraz Lenina, ruší mítinky mezi dělníky, napadají vlastní členy za to, že hájí komunistickou myšlenku proti neonacistům, kteří si pak těmto funkcionářům stěžují. Takovou absurdní hru by nenapsal ani Havel – jestlipak si Gottwaldovi také stěžovali členové SdP na „příliš konfliktní“ komunisty? Jednoslovně: HNUS! Škoda, že je Ornella Mutti tak daleko – mohla by na to téma natočit druhý díl snímku Bože, jak hluboko jsem klesla…
      Jeden výraz je naprosto pravdivý. Odstřihnout se. Je potřeba se odstřihnout! Nikoli od hrdé a hrdinské minulosti, od minulosti velké myšlenky a její realizace, ale od současnosti špíny kariéristů, póvlu zrádců. Ti totiž opravdu musí patřit minulosti!
      Soudruhu předsedo, já mám rád také rád vozy Volkswagen, ale politická linie se nesmí rozhodovat podle nich!

Martin Peč