Poučení z dějin KSČ (k 90. výročí jejího založení)

Přidáno v úterý 21. 6. 2011


Klement Gottwald

      K vybraným otázkám - úvodní slovo na společenskovědním klubu 19. 4. 2011

      I.) Zásadní rozdíly mezi KSČ a KSČM (charakter stran)

      1) Cíle strany, programové zaměření

      A) Cílem KSČ byla socialistická revoluce, nastolení moci dělnické třídy ve svazku s rolnictvem a ostatními pracujícími, vybudování socialismu jako I. fáze komunistické společensko-ekonomické formace (KSEF). Konečným cílem bylo dosažení II. fáze - komunismu. Ve zkratce řečeno, socialismus byl chápán jako společenský řád, který vystřídá kapitalismus a pro nějž je charakteristické společenské vlastnictví výrobních prostředků, neexistence vykořisťování člověka člověkem a plánovité řízení nejen národního hospodářství. Politická moc je v rukou dělnické třídy ve svazku s družstevním rolnictvem a pracující inteligencí atd.
      Otázka sociální, socialistické revoluce a zejména budování socialismu a jeho rozvoje, tvořily hlavní obsah jejího programu. Upravovaného, specifikovaného podle daných etap dosaženého společenského rozvoje, podmínek a možností a tím konkrétních úkolů strany a společnosti při jeho dosažení, budování. To také bylo předmětem jednání jednotlivých stranických sjezdů.
      Z tohoto hlediska KSČ vždy konkretizovala, specifikovala svůj program. Za klíčové, rozhodující sjezdy lze v tomto smyslu považovat:
      (1) VIII. sjezd KSČ (28. - 31. 3. 1946), jehož hlavním posláním bylo vytyčit kvalitativně nové úkoly, jejichž splnění mělo ještě více posílit moc dělnické třídy a ostatních procujících. Šlo o rozvinutí linie postupného přerůstání revoluce národní a demokratické v revoluci socialistickou, postupného rozšiřování moci a vlivu dělnické třídy na společenské procesy. Slovy K. Gottwalda bylo „…úkolem všech úkolů udržení a upevnění dosavadního kurzu naší domácí a zahraniční politiky, jejího lidového, demokratického charakteru, jakož i důsledné provedení a další tvůrčí rozvíjení všeho toho co bylo naši demokratickou a národní revolucí započato." (viz Dnešní situace, politika strany a její akční program; K. Gottwald, Spisy, sv. 12, s. 365, 366)
      (2) IX. sjezd KSČ (25. - 29. 5. 1949). Ten se zabýval základními otázkami strategie a taktiky pro přechodné období od kapitalismu k socialismu. Tak vytyčil generální linii budování socialismu, jejíž podstatu shrnul K. Gottwald do oněch známých deseti bodů. Nejdůležitějším úkolem bylo vybudování materiálně technické základny socialismu, který byl vyjádřen v prvých čtyřech bodech (rozvinutí výrobních sil v celém NH; likvidace nebo alespoň zmírnění záporných rysů dané ekonomiky; vytvoření socialistických výrobních vztahů; docílit socialistické přestavby vesnice, neboť „Nebude u nás socialismu bez přechodu vesnice k socialismu.") Zvláštní místo v celkovém ekonomickém rozvoji zaujala industrializace Slovenska, která byla považována za důležitý nástroj řešení národnostní otázky. Za nejdůležitější nástroj moci dělnické třídy a KSČ v boji za socialismus byl považován lidově demokratický stát. Podstatou jeho činnosti mělo být uvolňování, organizace a rozvíjení tvůrčích sil lidu při budování socialismu. Kromě výše uvedených úkolů byla v linii IX. sjezdu zdůrazněna mírová zahraniční politika prostřednictvím upevňování všestranné spolupráce se Sovětským svazem a ostatními lidově demokratickými státy a formování akceschopné komunistické strany třídně zakotvené v dělnické třídě, řídící se v každodenním životě zásadami demokratického centralismu, vnitrostranické demokracie, kritiky a sebekritiky. IX. sjezdem bylo dovršeno propracování všech základních otázek generální linie budování socialismu tvůrčím způsobem, tvůrčím uplatněním obecných principů marxismu-leninismu (M-L), Leninova plánu výstavby socialismu a zkušeností KSSS v našich konkrétních podmínkách.
      Sjezd na základě historických zkušeností mezinárodního dělnického hnutí zdůraznil aktuální poznatek vědeckého socialismu o tom, že cesta k socialismu bude i po únorovém vítězství cestou třídního boje, zápasem za revoluční přeměny všech společenských vztahů a poměrů. Generální linie výstavby socialismu odpovídala objektivním potřebám vývoje československé společnosti, byla srozumitelná širokým vrstvám pracujících a stala se podnětem k rozvíjení jejich nebývalé společensko-politické i ekonomické aktivity a iniciativy.
      (3) XI. sjezd KSČ (18. -21. 6. 1958) a Celostátní konference KSČ (5. - 6. 7. 1960). Již XI. sjezd při zhodnocení dosavadního úspěšného vývoje došel k závěru, že v ČSR bylo odstraněno vykořisťování člověka člověkem a vybudovány základy socialismu. Proto věnoval pozornost (a) objasnění linie dovršení socialistické výstavby a (b) pod bezprostředním vlivem chruščovovského XXI. sjezdu KSSS s jeho subjektivistickým, marxismu-leninismu cizím, revizionistickým přístupem k hodnocení konkrétních historických etap vývoje, vytýčil i u nás úkol vybudování materiálně technické základny dalšího rozvoje směrem ke komunismu. Tím se následně (o 2 roky později), v souvislosti s projednáním návrhu nové socialistické ústavy, který prošel celospolečenskou, nejen vnitrostranickou, ale veřejnou diskusí, zabývala celostátní konference strany, která jej schválila a nová socialistická ústava byla přijata NS 11. 7. 1960. Při zpracování návrhu však došlo k mylnému hodnocení dosaženého historického stupně vývoje našeho společenského (ekonomického, politického, sociálního i duchovního, ideologického a mravního) života. Neboť bylo konstatováno, že v roce 1960 prý skončilo přechodné období od kapitalismu k socialismu a dovršila se I. etapa socialistické výstavby. Socialismus u nás prý definitivně (!) zvítězil, což nám otevřelo cestu ke komunismu. Toho se měla, tak jako za Chruščova v SSSR, dožít ještě naše generace! Čeho jsme se dožili, tomu by snad nevěřil ani tehdejší první tajemník ÚV KSČ A. Novotný! I když to byl on, kdo o osm let později, alespoň na rozdíl od jiných tehdejších a následných vysokých funkcionářů strany, prozřel. Uvědomil si, že Chruščovovu revizionismu, subjektivismu, voluntarismu a zejména antistalinismu naletěl! (viz mj. R. Černý, Exprezident, II. díl, s. 160)
      (4) Ke sjezdům, které projednávaly zásadní proměny naší společnosti při plnění nosného programu KSČ (budování socialismu a komunismu) patřil i XIV. sjezd KSČ, který vytýčil linii „budování rozvinuté socialistické společnosti". Tento sjezd byl realističtější než onen chruščovovským revizionismem ovlivněný XI. sjezd KSČ a celostátní konference z r. 1960, neboť měl za sebou pro socialismus negativní zkušenost z let 1968-1969, kdy došlo k razantnímu pokusu o zvrácení společenských poměrů, o obnovu kapitalistických společenských vztahů a to přes všechny ty líbivé a falešné fráze o „socialismu s lidskou tváří", či „demokratickém socialismu". Význam XIV. sjezdu tedy nespočíval ve dříve zdůrazňované otázce vytýčení linie budování „rozvinutého socialismu", jako spíše ve vyrovnání se s tzv. „pražským jarem", kontrarevolucí z let 1968-1969 ve všech sférách společenského života - politické, ekonomické a ideologické. Naši zkušenost s kontrarevolucí si však „nevzali k srdci" nové generace nejen sovětských vůdců a vysokých funkcionářů strany a státu. Nebrali ji vážně, ale naopak. Stala se pro ně vzorem „nového", „perestrojkového" myšlení a modelu tzv. „demokratického socialismu", který dokázal bleskurychle pohřbít sedmdesátileté a u nás čtyřicetileté úsilí o socialismus a obnovit kapitalismus! A to bylo skutečným cílem Gorbačova a spol., jak to tato „parta" k úžasu mnohých, bez uzardění prakticky prokázala.
      Uvedený model nalezl v dokumentech KSSS své vyjádření i v pojmech „humánní, demokratický socialismus", jak byl charakterizován na únorovém plénu ÚV KSSS v r. 1990 (jež se zabývalo i přípravou XXVIII. sjezdu KSSS) a přijat na červencovém plénu v r. 1991. Sám M.Gorbačov k tomu řekl: „Program byl přijat na plénu ÚV KSSS v červenci 1991, a kdo si ho i dnes přečte, uvidí, že to byl program už jiné strany, program demokratického socialismu … Měl jsem už určité údaje, podle kterých by bylo nejméně pět až sedm milionů členů strany přešlo do strany nové". (K humánnímu, demokratickému socialismu, Týdeník aktualit, č. 9/1990, s. 6; Z.Mlynář, M.Gorbačov, Reformátoři nebývají šťastni, Praha 1995, s. 100) Politická „pluralita" tak v procesu kontrarevolučních přeměn dospěla k zákazu KSSS (srpen 1991) a po té i k rozbití SSSR. „Pluralita" vlastnických forem vyústila, tak jako u nás, do totální nadvlády, monopolu soukromého vlastnictví, do bleskově obnoveného kapitalismu. Tak někteří nejvyšší „komunističtí" funkcionáři zrealizovali svůj cíl a utajovaný životní sen: provedli totální destrukci jedné z nejvýznamnějších komunistických stran - KSSS a prvého socialistického státu, jedné ze supervelmoci - SSSR. Přešli plně na pozice sociáldemokratismu a restaurace kapitalismu.

      Znak KSČ B) Pokud jde o KSČM, i jejím cílem je (i pod vlivem poblouznění „gorbačománií"), dle jejích „zakladatelských" dokumentů - tj. ustavujícího a I. i II. tzv. kladenského sjezdu KSČM (prý sjezd komunistické identity!) - „demokratický socialismus" antikomunistické SI, který má své ideové kořeny v revizionismu Bernsteina a Kautského, ve II. internacionále (viz L. Adamec, Ustavující sjezd KSČM, RP 2. 4. 1990; Dokumenty II. sjezdu KSČM, Program, úvod: „Za národní charakter strany a demokratický socialismus", s. 16, 17.; Dokumenty II. sjezdu KSČM, Kladno 12. - 13. 12. 1992, s. 7 aj.) Proto byl fakticky zcela odmítnut náš předchozí vývoj, politika KSČ! Zejména období bolševizace, poúnorové období, 50. léta a poslední dvacetiletí tzv. normalizace. Za nejpozitivnější pak, vedle verbálního uznání politiky KSČ v období bojů proti krizi 30. let a proti fašismu z konce 30. let a v letech 40., jsou považována především léta 60., zejména rok 1968. Tak nalezneme v dokumentech I., tzv. olomouckého, i II., tzv. kladenského, sjezdu takovéto formulace: „Střetnutí obrodného směru v komunistické straně s její dogmatickou a konzervativní částí, která bránila socialismus v jeho stalinské podobě, bylo hlavním obsahem událostí roku 1968 v Československu. Šlo o historicky nejvážnější … pokus o zásadní reformu socialismu v celé její historii … Akční program KSČ z dubna 1968 byl, a to nejen komunisty přijímán jako program demokratického socialismu…" (I. sjezd KSČM, Olomouc 13. -14. 10. 1990).
      Uznat „přínos pražského jara, rehabilitovat reformní komunisty … Žel teprve tato (r. 1989 - ZK) porážka vytvořila podmínky a předpoklady pro přerod strany i pro renesanci socialismu (! - ZK). Máme tedy historickou povinnost - zbavit ho všeho vulgárního, doktrinářského … uplatnit alternativu demokratického socialismu." (II. sjezd KSČM, Kladno 12. -13. 12. 1992).
      Pokud jde ještě o negativistické, nekomunistické hodnocení procesu čtyřicetiletých snah o budování socialismu, jeho pojetí u KSČ, je možné pro ilustraci připomenout i slova předchozího předsedy KSČM M. Grebeníčka, vyslovená na konferenci k 80. výročí KSČ a zopakovaná na konferenci k 60. výročí osvobození. Zde uvedl, že naše porážka, to prý byl „totální krach sovětského modelu socialismu, který nedokázal uskutečnit humanistický Marxův projekt socialistické společnosti svobodných a rovnoprávných lidí". Zásadní chybou pak bylo, „že KSČ se nedokázala vzepřít prosazení sovětského modelu společnosti jako jediného možného" a tak „vlastně položila základy svých budoucích problémů. Ano" - zdůraznil - „mám na mysli především nepřijatelné praktiky odhalené dvacátým sjezdem KSSS." (Z vystoupení M. Grebeníčka na celorepublikovém aktivu KSČM k 80. výročí…, 19. 5. 2001 - HaNo, 21. 5. 2001; M. Grebeníček, Mezinárodní konference k 60. výročí osvobození, Praha 23. 4. 2005).
      Takže jsme se, tak jako Titova Jugoslávie, měli „vzepřít"? Rozbít formující se jednotnou soustavu lidově demokratických států ve střední Evropě a ekonomicky i vojensky se svázat se Spojenými státy (USA) a západní Evropu? Měli jsme být součástí druhé (imperialistické) strany „železné opony", klínem vraženým do východního bloku? Jiná cesta zde totiž pro nás nebyla.
      Navíc si zde nemohu odpustit poznámku: nejen v těchto materiálech, ale i v celé řadě dokumentů a projevů vedoucích funkcionářů a ideologů KSČM je nejen naprosto negativisticky, nedialekticky, povrchně, schematicky a nehistoricky prezentován údajný „stalinský" či „sovětský model socialismu" a jeho „stalinistické" či „neostalinistické" kopie u ostatních zemí bývalé světové socialistické soustavy. A to bez pochopení (u mnoha lidí zcela záměrného) právě historických, zcela zásadních přeměn v jeho vlastním vývoji. Ve vývoji reálně působících socialistických systémů od VŘSR po kontrarevoluční převraty na přelomu 80. a 90. let minulého století. Nešlo přece o jediný, stále stejný, strnulý a monolitní „model", společenský systém. Opak byl pravdou, kdy právě proto mohlo „dojít" i k „jeho" erozi a zkolabování. To je ovšem na jinou debatu.
      Pokud jde o pozdější interpretaci programově nosného konceptu „demokratického socialismu", pak bylo pro jeho přijatelnost nutné jeho určité zakamuflování, aby nebilo tolik „do očí", že komunistická strana - KSČM převzala zjevně antikomunistickou koncepci. Tak došlo k jeho přeformulování, při vypuštění pojmu „demokratický" a objevil se, z marxistického hlediska těžko identifikovatelný „moderní socialismus", dosažitelný reformní cestou, „revolučním reformismem", užijeme-li „magických" slov M. Ransdorfa, opsaných od francouzských socialistů. V KSČM je pak socialismus chápán takto:
      „Programovým cílem KSČM je vybudování moderní socialistické společnosti, společnosti svobodných, rovnoprávných občanů, společnosti demokratické, samosprávné, politicky a hospodářsky pluralitní prosperující a sociálně spravedlivé. Společnosti, která každému poskytne příležitost, aby mohl uplatnit svou práci, své nadání, aby se mohl reálně podílet na vytváření své vlastní budoucnosti. Významným východiskem pro tyto přeměny je zvládnutí vědeckotechnické revoluce při respektování kulturně humanizačních a ekologických hledisek." (Dokumenty II. sjezdu KSČM, tzv. kladenského, s. 38) Socialismus je „demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír." (Dokumenty VII. sjezdu KSČM, s. 123)
      Jde o vágní a ve vztahu k vědeckému socialismu a komunismu přespříliš opatrnické formulace. Žádné zespolečenštění výrobních prostředků, plánovité řízení zejména ekonomických vztahů a procesů zabezpečující eliminaci bezohledně působících „tržních sil" s jejich totálně negativním dopadem na zbídačování pracujících lidí, jejichž jediným příjmem je holá mzda, na zbídačování důchodců, zdravotně postižených atd.

      2) Čí byla KSČ a čí je KSČM stranou z hlediska třídního zaměření?

      KSČ byla založena jako strana proletariátu, dělnické třídy a ostatních námezdně pracujících tříd a sociálních skupin. Ve stanovách schválených XII., XIII. a XIV. sjezdem je uvedeno, že to „je dobrovolný svazek stejně smýšlejících lidí - komunistů, který sdružuje nejuvědomělejší příslušníky dělnické třídy, rolnictva a inteligence."
      KSČM je stranou, bez jasně artikulovaného třídního zakotvení. Na rozdíl od KSČ zde není jasné čí zájmy, které třídy nebo tříd a sociálních skupin vyjadřuje a prosazuje. Není to uvedeno ani ve stanovách strany. Přitom je notoricky známo, že v tzv. soudobých, prý „civilizovaných" společnostech jsou politické strany koneckonců vždy stranami těch či oněch společenských tříd. Podle zejména různých projevů předních funkcionářů KSČM je prý tato strana stranou neprivilegovaných. Podle jejího nosného hesla je stranou „s lidmi pro lidi". Dle jejího programového cíle můžeme říci, že je stranou občanů, kteří jsou pro socialismus, jenž je ovšem velmi abstraktně až neurčitě vymezen. Do jeho vymezení se dá dosadit ledacos (viz předchozí bod). Jistě, že jsou komunistické strany stranami občanů, lidí, ale k lidem, občanům přeci náleží i buržoazie, velkoburžoazie, tak jako i její nejrůznější političtí, právní, ideologičtí aj. představitelé. Jejich zájmy nemohou tyto strany vyjadřovat a prosazovat!

      3) Ideologie strany

      KSČ se nejen hlásila, ale i vycházela z marxismu, marxismu-leninismu (M-L), který stručně řečeno představuje ucelený, harmonický a konzistentní systém filozofických (dialektický a historický materialismus), ekonomických (politická ekonomie kapitalismu a socialismu) a společenskopolitických (vědecký socialismus a komunismus) názorů, jež tvoří ucelený vědecký světový názor vyjadřující objektivní zájmy proletariátu. Proto je jeho (proletariátu) vědeckou ideologií. M-L představuje dialektickou jednotu teorie a metody (je i teorií metody - metodologií) poznání a praktické, revoluční přeměny světa. Není tedy jen metodou.
      Miloslav Ransdorf KSČM se k marxismu-leninismu nehlásí, fakticky jej odmítá. To znamená, že neuznává leninskou etapu v samotném vývoji marxismu, natož leninismus jako marxismus současné epochy. Jak to lapidárně vyjádřil jeden z předních ideologů KSČM M. Ransdorf, který sám sebe považuje, zřejmě oprávněně, za hlavního ideologa strany, lze leninismus považovat jen za jednu z možných variant marxismu nic víc a nic méně. Variantu podmíněnou poměry zaostalého, carského Ruska. Pokud se KSČM k marxismu hlásí, pak jej prezentuje jen jako metodu nebo metodologii (tj. teorii metody).
      S marxismem jako s teorií, tj. uceleným výkladem skutečnosti, jako s učením o zákonitostech střídání společensko-ekonomických formací, o emancipaci proletariátu, politické moci, státu, diktatuře buržoazie, revoluci a diktatuře proletariátu atd. atd., se nepočítá, nemluví, nepíše. Jak bylo řečeno, marxismus není jen metodou, jak je to často, zřejmě zcela záměrně prezentováno v dokumentech KSČM. Záměrně především proto, že se tak implicitně odmítá marxismus, M-L jako teorie, teoretický výklad světa, právě jako učení o třídním boji, socialistické revoluci, diktatuře proletariátu atd. Pokud jde ještě o M. Ransdorfa, ten navíc hlásá nejen „otevřenost" marxismu (i nemarxistickým, tedy buržoazním a antikomunistickým vlivům, idejím), ale při fetišizaci „pluralismu" i údajnou „pluralitu" marxismu. „Pluralismus" má totiž být dokonce i hlavním cílem komunistů, neboť prý „jen blázen nebo naprostý šílenec" by se zbavoval naší „demokratické" a „otevřené společnosti", „ekonomické, politické a kulturní plurality", tedy plurality kapitalistické! (viz M. Ransdorf, Jenom blázen by se zbavoval plurality, MF DNES, 30. 11. 2002; „Jen blázen by se vzdával hodnot spojených s ekonomickou, politickou a kulturní pluralitou", říká M. Ransdorf, Právo 5. 12. 1998)

      4) Strana revoluční nebo reformistická, čistě parlamentaristická?

      Přes všechny problémy byla KSČ od svého založení stranou revolučního typu. Nejen usilovala o přípravu socialistické revoluce, ale byla i hegemonem procesu přerůstání národně demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Od února 1948 sehrála vedoucí úlohu na čele obrozené Národní fronty (do února 1948 šlo o svazek dělnické třídy, rolnictva, drobné městské buržoazie, inteligence a té části demokratické buržoazie, která chce program NF provádět, viz K. Gottwald: Spisy, sv. 12, s. 21) a to přes všechny chyby a nedostatky, jichž se při realizaci zásadních revolučních přeměn, při budování socialismu dopustila.
      KSČM se politicky uplatňuje, realizuje a prezentuje především a hlavně jako strana volební, parlamentaristická, reformistická. Přestože se v některých dokumentech píše a při referátech i mluví, zvláště v poslední době (což je alespoň trochu pozitivní) i o vhodnosti využívat mimoparlamentních aktivit, ty ve skutečnosti téměř neexistují.
      Navíc i využívání parlamentu jako arény boje proti kapitalismu, boje za zájmy pracujících, při jejich ochraně před asociálními ataky pravicové, prokapitalistické většiny (k níž ve své podstatě patří i sociální demokracie), i při obraně socialistické minulosti, je mizivé. A když se objeví zásadové vystoupení poslanců KSČM (např. zvláště M. Semelové a také i M. Grebeníčka), jsou ze strany vedení atakováni a ostatní přihlášení do diskuse dotlačeni k tomu, aby se vzdali slova. Abychom prý nenahrávali zákazu strany apod. Typický oportunizmus, snaha „zalíbit se" a udržet za každou cenu, ne proto, aby byly prezentovány a prosazovány skutečné zájmy proletariátu, pracujících.

      * * *

      II) K některým aspektům základních předpokladů a příčin pádu socialismu i ve vazbě na KSČ a KSČM

      Vedle poučení z pozitivního vývoje KSČ je zvlášť aktuální i poučení z její krize a zániku socialismu koncem 80. a počátkem 90. let minulého století. Jde o celý složitě strukturovaný komplex příčin a podmíněností - objektivních a subjektivních, podstatných i méně podstatných, hlavních a vedlejších atd., které nakonec vedly k sebedestrukci komunistických stran a ke zhroucení socialismu v SSSR a v dalších zemích střední a jihovýchodní Evropy.

      1) V systému a struktuře podmínek, předpokladů a příčin vystupuje podle mého názoru, jako základní objektivní předpoklad a podmínka (ne příčina!) možné porážky socialismu, od které se odvíjely i konkrétní kauzální souvislosti, to, že socialistické revoluce zvítězily v zemích s nižším stupněm rozvinutosti výrobních sil a ne v zemích nejrozvinutějších. Tam ovšem nezvítězily proto, že tam chyběly skutečně revoluční dělnické strany. Když totiž v roce 1918 vypukla revoluce v Německu a Rakousku nešel rakouský a německý proletariát cestou ruských bolševiků, cestou Lenina, ale za zrádným sociálně demokratickým vedením O. Bauera, B. Adlera, K. Rennera v Rakousku a F. Eberta a P. Scheidemanna v Německu. Proto ve střední (kde byla potlačena i Maďarská a Slovenská republika rad) a západní Evropě zůstala u moci buržoazie a dělnická třída byla ve svém revolučním vystoupení zrazena a poražena. Sociálně demokratické strany se tak staly významnými a neocenitelnými oporami kapitalistických režimů.
      Od uvedené, v zásadě nejen vnitřní, ale zejména vnější, objektivní historické podmínky a předpokladu se zákonitě odvíjela nejen ekonomická, ale i vojensko-politická převaha světového kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu. Ten také od samého počátku zrodu prvé socialistické země, Sovětského Ruska usiloval o jeho zničení, o zničení socialismu! Tak došlo již v letech 1918-1922 k imperialistické agresi, intervenci dohodových mocností (Anglie, Francie, USA, Japonsko aj.) proti rodícímu se Sovětskému Rusku. Budování socialismu tak započalo po občanské válce a imperialistické agresi, v imperialistickém obklíčení, pod jeho obrovským tlakem, zvláště pod trvalou hrozbou jeho vojenských agresí a válek.
      Z toho vyplývala celá řada dalších kauzálních souvislostí, k nimž mj. patřily: 1/ nezbytnost uskutečnění politiky urychlené industrializace a kolektivizace (tolik některými tzv. marxisty kritizované!) a tím i zabezpečení obrany země proti vnějším i vnitřním nepřátelům sovětské moci; 2/ agrese fašistického Německa a jeho spojenců (umožněná protisovětskou politikou dalších imperialistických - tzv. „demokratických" mocností - zejména V. Británie, Francie), s cílem zničit SSSR; 3/ čtyřicet let světovým kapitalismem vedené studené války, založené na permanentní vojenské hrozbě a horečném zbrojení, se snahou uzbrojit SSSR a vnutit socialistickým zemím vynakládání obrovských výdajů na jiné než sociálně ekonomické účely, než na zvyšování životní úrovně lidu. Studené války, která nakonec vyústila - avšak na základě jiných a to svým charakterem zejména subjektivních předpokladů, faktorů a příčin - v porážku řady socialistických zemí v čele s SSSR.

      Logo KSČM 2) K této porážce však, podle mého názoru, mohlo dojít jedině na základě postupné deformace onoho základního, rozhodujícího politického subjektu, vedoucí síly revolučních přeměn, budování socialismu - komunistických stran. Hlavně a především KSSS, která se stala pro většinu ostatních stran uznávaným předvojem ve světovém komunistickém a dělnickém hnutí. Deformace způsobené vznikem a působením závažnějších subjektivních příčin - chyb a omylů i záměrné zrádné činnosti revizionistických a oportunistických sil v samotném komunistickém hnutí, v mocenských strukturách socialistických států. A samozřejmě i protisocialistických, protikomunistických sil působících i mimo tyto struktury.
      a) Podle mého názoru je dnes možné bezpochyby říci, že porážkou socialismu došlo k završení takové historické tendence, linie ve vývoji dělnického a komunistického hnutí, KSČ nevyjímaje, kterou z hlediska její podstaty označujeme za revizionistickou a oportunistickou, zejména sociálně demokratickou - podle nové generace předních funkcionářů nové, „moderní" „levicové strany" KSČM - prý tzv. „demokratickou" linii, jak ji označili aktéři převratu z řad funkcionářského aktivu KSČ a KSČS, KSČM (viz mj. I. sjezd KSČM i usnesení VV ÚV KSČM k 30. výročí srpna 1968). K nositelům této tendence patřili tedy nejen tzv. reformní komunisté z let 1968-1969, ale i hlavní aktéři transformace komunistických stran na nekomunistické, k nimž patří i ty strany, které pod tlakem členské základny - tak jako v KSČM - si zachovaly název komunistická. Což se samozřejmě promítlo do nevyhraněné a permanentně defenzivní, svou podstatou nekomunistické orientace těchto stran.
      b) Poražen tak nebyl vědecký socialismus, marxismus-leninismus, ale socialismus dle receptů nakonec zvítězivšího (zprvu v podobě chruščovismu a po té gorbačovismu) revizionismu, který na půdě dělnického hnutí a marxismu započal bernsteinismem a posléze působil jako antibolševismus v podobě kautskyánství, menševismu, trockismu, titoismu, dubčekovismu a eurokomunismu atp. Nejbojovněji vystupoval a vystupuje, v ruku v ruce se světovým antikomunismem, jako antistalinismus!
      Mnozí komunisté si dodnes kladou otázku: jak mohlo dojít k vítězství kontrarevoluce v Rusku, v SSSR, v „kolébce" VŘSR, leninismu? Jakoby si neuvědomovali, že ono (Rusko) bylo bohužel „kolébkou" i menševizmu, trockismu, chruščovismu a gorbačovismu, jako deformace, zrady a destrukce socialismu. Neuvědomovali si, že celá ta deformace ML ideologie, charakteru a politiky KS a zrada nebyla něčím náhodným, ale měla svou genezi, své předchůdce, jak to mj. uvádí bývalý Gorbačovův tiskový pomocník Andrej Gračov v knize Kremelská kronika: podle něj „už za Brežněva" se „v aparátu ÚV KSSS vytvořila skupina skrytých opozičníků, která pod vlivem „pražského jara", viru „eurokomunismu" a Sacharovovy konvergence svým nadřízeným podstrkovala své ideje … Další skupinou „neformálů" byli ti, kdo nenáviděli sovětskou moc, bojovali proti ní a byli za to v různé době trestáni. Mimochodem „rozkulačeni" byli rodiče a dědové M.Gorbačova, A.Jakovleva a B.Jelcina." (viz V. Andrijanov, A.Čerňak, Car hraje prezidenta, Orego 2000, s. 69-70). Ano, je třeba vidět i hlubší sociálně třídní determinaci, sociálně třídní původ předních aktérů zrady a restaurace kapitalismu!
      c) Uvedená tzv. „demokratická", nekomunistická linie historicky vyvěrala a vyvěrá z revize základních principů a teoretických závěrů marxismu (Leninovými slovy: revizionismus to je zanášení buržoazní ideologie do marxismu) a z oportunistické praxe na půdě politických stran dělnické třídy. Vedle různých idealistických úchylek a deformací, utopicko-socialistických „vizí", „snů", iluzí a přeludů, tato tendence byla a i dnes je na jedné straně reflexí problémů růstu formujícího se socialismu a na straně druhé určité konkrétně historicky dané a dočasné, do počátku 90. let, stabilizace kapitalismu, umožněné prokapitalistickou politikou sociálně demokratických stran, které se staly vzorem nejen pro Gorbačova, ale i pro jiné. Nejen on usiloval o založení sociálně demokratické strany, ale i jeho vzor a příklad z „pražského jara", A. Dubček, který toho docílil po vítězné kontrarevoluci v r. 1989, jejímž byl jedním z hlavních aktérů! Ano, od iluzí, ješitnosti a zlovůle není daleko ke zradě!
      To, že v kapitalistických citadelách na evropském kontinentě (Německo, Anglie, Francie) došlo politikou tzv. „sociálního státu" (jenž byl rekcí na přitažlivost světového socialismu!) s jeho různými sociálními výhodami, ke zlepšení sociálně ekonomických podmínek života určitých vrstev proletariátu a tak ke zmírnění sociálního napětí, k otupení třídního boje a udržení stability kapitalismu, bylo zásluhou právě sociálních demokracií. Rozhodující politickou roli ve stabilizaci kapitalistických ekonomických systémů v nejvyspělejších kapitalistických zemích tak sehrály právě západoevropské sociálně demokratické strany, které se staly nejen pevnými oporami kapitalismu, bojovými oddíly proti socialismu, ale i vzorem mnohých oportunistů, revizionistů, „reformních komunistů" (v KSSS a SSSR zejména v éře Gorbačova, u nás v 60. letech). Ti nakonec - spolu s maloměšťáctvím (s jemu vlastním egoismem, konzumentským způsobem života, podléháním iluzím, extrémním postojům od levičáckého radikalismu, jenž se v zápětí mnění v pravicové nálady, až po antikomunistické a fašistické nálady a tendence!), formalismem a byrokratismem apod. - způsobili ochromení a postupné zahnívání komunistických stran.
      Dnes, po zbavení se zátěže prý „nedemokratického", „byrokratického socialismu", kdy jsme měli vstoupit do „konzumního ráje", vysoké životní úrovně a „právním státem" garantovaných svobod a sociálních jistot při vysokých mzdách a důchodech - jsme samozřejmě svědky něčeho zcela jiného. Totálního ústupu od onoho „sociálního státu", při podstatném zbídačování (v podobě dalších a dalších asociálních Topolánkových, Kalouskových a Nečasových „balíčků" a škrtů) většiny obyvatelstva.
      d) Proces zahnívání, jenž vedl k návratu ke kapitalismu, začal, jak to výstižně postihl významný marxistický teoretik H. Brar, právě „triumfem chruščovovského revizionismu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 a následným překrucováním marxismu-leninismu v oblasti filozofie, politické ekonomie a třídního boje. Pod záminkou „hospodářských reforem" zaváděných od konce 60. let docházelo k postupnému odbourávání centrálního plánování a k zavádění tržní výroby ve stále širším měřítku. Výroba byla více a více řízena jediným kritériem - ziskovostí jednotlivých podniků." Přitom především v SSSR, při existenci jisté mzdové nivelizace došlo „k nevídanému rozšíření diferenciace v odměňování, kdy techničtí a další intelektuální pracovníci, vládní a straničtí funkcionáři, získávali výhodu na úkor výrobního proletariátu, čímž vznikala privilegovaná vrstva, která se jistým způsobem stávala novou buržoazií. Příchodem Gorbačova k moci se již otevřeně a halasně dožadovala bezpečného a oficiálního uznání - návratu tržního hospodářství, aby mohla nastolit kapitalistické poměry ve vlastním zájmu." (H. Brar, Perestrojka. Naprostý kolaps revizionismu, Orego 2002, s. 10) Zde máme ony hlubinné, s dialektikou výrobních sil a výrobních vztahů, s pohybem určujícího faktoru historického vývoje společenskoekonomických formací, způsobu výroby, základní materiální determinanty nazrávání kolapsu socialismu.
      A zde je také, podle mého názoru, možno hledat ony nejpodstatnější kauzální souvislosti a vztahy, jež vedly k přechodu možnosti obnovy kapitalismu, dané výše uvedenými podmínkami a předpoklady (vítězství socialistických revolucí v méně rozvinutých kapitalistických zemích, v onom nejslabším „článku" v řetězci imperialistických mocností, při existenci zprvu horké a po té tvrdé a bezohledné studené války, jimi vedené proti nám!), ve skutečnost. Činnost rozhodujících subjektů řízení společnosti (činitelů strany a socialistického státu), jež byla v rozporu s vědeckou teorií socialismu, tak vytvářela takovou skutečnost (objektivizací, zmaterializováním subjektivních, přesněji subjektivistických záměrů), kdy šlo nakonec při prosazování koncepcí tzv. „tržního socialismu" o nárůst kapitalistických prvků v nerozvinutém socialistickém způsobu výroby. To nakonec vedlo k jeho ochromení a při aktivitě revizionistických a renegátských i otevřeně antisocialistických subjektů k vytvoření předpokladů k jeho odstranění. K obnově kapitalismu.
      Bezpochyby je možné říci, že silné tendence o obnovu kapitalistických poměrů se projevily právě po onom vzpomenutém XX. sjezdu KSSS. A to nejen v Maďarsku a v Polsku v r. 1956, ale i u nás při tzv. „pražském jaru" v letech 1968-1969.
      Paradoxně však na koncepci „tržního socialismu" KSČM plně navazuje. Dnes se již hlásí k socialismu, jakémusi „samosprávnému", což má představovat úsilí o jakousi „demokratickou, politicky pluralitní společnost se sociálně ekologicky orientovaným tržním hospodářstvím, rovnoprávností vlastnických forem" (III. sjezd KSČM, s. 52). Avšak bez dosažení a udržení vedoucí úlohy komunistické strany, jak je tomu doposud v Čínské lidové republice, fakticky preferující „tržní socialismus", by i tam byl bezesporu již dávno a naplno zaveden kapitalismus. Ano, tržní ekonomika, tj. především kapitalismus. Cílem hlavních aktérů politického převratu nejen u nás bylo dosažení právě „tržní ekonomiky" a tak i kapitalismu (O. Šik, Jarní probuzení - iluze a skutečnost, MF 1990, s. 272, 273). O tom, že základním předpokladem socialismu a komunismu je „odstranění buržoazního vlastnictví" (Manifest KS), KSČM oficiálně raději cudně mlčí.

      * * *

      III) Význam dějin KSČ a poučení z nich pro současnost

      Zabývat se dějinami KSČ je zvláště dnes, v podmínkách restaurovaného kapitalismu a v situaci, ve které se nalézá KSČM, zdrojem velkého ponaučení.
      Za prvé: Dějiny KSČ, prokazují, že její založení v roce 1921 se stalo základním a nezbytným předpokladem k nalezení a umožnění cesty pro naplnění historické role dělnické třídy v našich zemích. Dokazují, že dělnická třída se může osvobodit, to je zrušit kapitalistickou vykořisťovatelskou společnost, jen tehdy pokud je vedena svou skutečně revoluční politickou stranou - stranou komunistickou. Stranou nového, marxisticko-leninského typu, která ovšem musí být schopna při své kritické sebereflexi udržet si revoluční, bolševický charakter, jak to především prokázala víc než třicetiletá historie KSSS (od r. 1917 do 1 50. let, do éry chruščovismu, chruščovovsko-brežněvovského revizionismu) a KSČ (zejména do konce 50. let). Šlo o to nepřipustit, aby vedoucí činitelé této strany opouštěli a posléze i zrazovali její zájmy, tím i zájmy dělnické třídy a ostatních pracujících. Jak k tomu u nás došlo v politické krizi ve straně a společnosti letech 1968-1969, a poté zejména pod vlivem perestrojky v r. 1989
      Za druhé: Dějiny KSČ také, dokazují, že revoluční strana může splnit své poslání - být předvojem proletariátu, dělnické třídy a ostatních pracujících - jedině tehdy je-li s nimi trvale spjata a vychází-li důsledně z marxisticko-leninské teorie. Z leninismu, jako marxismu soudobé epochy, který je i vědeckým učením o skutečně revoluční - komunistické straně, její strategii, taktice i organizačních zásadách.
      Za třetí: Dějiny KSČ ukazují, že proti KSČ bojovala nejen buržoazie, její politická reprezentace ve formě buržoazních politických stran (za prvé republiky i v poválečném období do r. 1948), ale i předáci sociální demokracie a jiní reformisté v dělnickém hnutí, kteří vědomě šířili iluze o nerevoluční, reformistické, tzv. „demokratické" cestě k socialismu. A to jak ve 20. letech a na počátku let 30., tak i po II. světové válce. Své spojence našli uvnitř KSČ v podobě různých pravicově oportunistických, revizionistických aj. skupin a směrů. Tito „bojovníci" přebírali nejen ideologii tradičního reformismu, trockismu a od poloviny 50. let i koncepci tzv. „demokratického socialismu", rozpracovanou ideology nosné opory soudobého kapitalismu - Socialistické internacionály. S touto koncepcí zcela otevřeně vystoupili ve druhé polovině 60. let, v období tzv. Pražského jara 1968. Dnes je, díky platnosti fundamentálních sjezdových dokumentů KSČM (ustavující, I. i II. sjezd KSČM) nosnou v ideologii a politice této strany.
      Za čtvrté: Pokud strana vedla s uvedenými směry a skupinami boj vycházející z vědecké teorie marxismu-leninismu, zocelovala se a byla schopna úspěšně vést dělnickou třídu a její spojence do sociálních a politických zápasů. Jakmile však přistoupila na chruščovovsko-brežněvovskou revizi marxismu-leninismu v otázkách třídního boje, diktatury proletariátu, proletářského a socialistického internacionalismu a připustila šíření iluzí o všelidovém státě a všelidové straně, o ekonomickém dostižení a předstižení USA Sovětským svazem během dvou desetiletí; o tom, že se nalézáme na prahu komunismu nebo přinejmenším v rozvinutém socialismu, o reálných tzv. nekapitalistických cestách a socialistické orientaci řady rozvojových zemí atd., zocelení strany podlehlo korozi. Vyústilo to u nás již ve druhé polovině 60. let (1968-1969) k pokusu o kontrarevoluci a postupně i v KSSS do její stagnace, „perestrojky" a vítězných kontrarevolucí ve východní Evropě.
      Za páté: Dějiny KSČ tak přinášejí i jedno ze zvláštních a zásadních poučení, vyplývajícího z dějin i ostatních komunistických stran, zvláště pak VKS(b) a následné KSSS, a to poučení o nutnosti sebeočisťování komunistických stran. Nebyl to nikdo jiný než V. I. Lenin, kdo si uvědomil, že zvláště po vítězné revoluci, kdy se strana stává vládnoucí politickou silou, bude k sobě přitahovat nejrůznější nebezpečné kariéristické živly a souběžce, a proto musí dbát o čistotu svých řad. Podle Lenina, a jak to potvrdila i praxe, jde a musí jít u těchto stran o historicky nezbytný a permanentní proces zbavování se těchto nejrůznějších kariéristických, maloměšťáckých, revizionistických a oportunistických živlů, různých nadutců a povýšenců. O renegátech samozřejmě ani nemluvě! Musí se - slovy V. I. Lenina - očisťovat „od živlů, které se masám odcizují /nemluvě již samozřejmě o živlech diskreditujících stranu v očích mas/ … od darebáků, od lidí zbyrokratizovaných, od nepoctivců, od nepevných komunistů a od menševiků, kteří si přemalovali „firmu", ale v nitru zůstali menševiky" (V. I. Lenin: O čistce ve straně, Spisy, sv. 33, s. 30, 32). Právě v oportunistické neschopnosti permanentního a seriózního, věcného a poctivého uskutečňování sebeočišťování strany lze vidět jednu ze závažných příčin postupné degenerace a posléze sebedestrukce komunistických stran, včetně KSČ. Ta tento princip po únoru 1948 a v 50. letech uplatňovala a použila i po kontrarevolučních událostech v r. 1968-1969, kdy byl jeho efekt anulován vítězstvím revizionismu a renegátství vládců v bývalé baště revoluce, nyní kontrarevoluce, v Kremlu.
      Za šesté: Dějiny KSČ rovněž potvrdily, že komunistické hnutí může dovést dělnickou třídu k socialistické revoluci a k budování socialismu jedině při respektování nezbytnosti svazku této třídy s pokrokovou inteligencí, s drobným a středním řemeslníkem a zejména s rolníkem. Socialismu totiž nelze dosáhnout bez „socialismu na vesnici", tj. především bez citlivě provedené kolektivizace zemědělství. Gottwaldovské vedení KSČ dokázalo vypracovat její reálnou strategii a taktiku, založenou na diferencovaném přístupu. K. Gottwald to vyjádřil slovy: „… naše politika se musí opírat o malé rolníky, vytvářet spojenectví se středními a izolovat ty velké, postupně jejich kapitalistický rozvoj omezovat a zatlačovat je do pozadí" (K. Gottwald: Spisy, sv. 15, s. 158). Socialistické, tedy především družstevní zemědělství - i když při jeho budování došlo zpočátku i k chybám a přehmatům, které byly předmětem kritiky na sjezdech a plenárních zasedáních ÚV KSČ - jednoznačně prokázalo svou přednost před kapitalistickým. U nás dokázalo zajistit všem dostupné a poměrně levné potraviny, rolníkům nový způsob života a sociální jistoty. Pro náš socialistický společenský systém sociálně třídní stabilizaci a ekonomicky i strategicky významnou potravinovou soběstačnost. To vše dnes pro soudné lidi, vystupuje jako významné ponaučení!
      Za sedmé: Dějiny KSČ ukazují, že úspěchy politické činnosti a schopnost KSČ vést pracující v revolučních přeměnách společnosti byly vždy bezprostředně spojeny s uplatňováním marxisticko-leninské zásady proletářského internacionalismu. A to jak v poměru k mezinárodnímu komunistickému a dělnickému hnutí a ke světové socialistické soustavě, tak při budování socialismu a řešení národnostní otázky ve vlastní zemi. Bez respektování a dodržování této zásady nemůže žádná komunistická strana uspět ani v současnosti, natož v budoucnosti.
      Za osmé: Dějiny KSČ nás na základě zhodnocení druhé poloviny 50. a přelomu 50. a 60. let a zejména pak druhé poloviny 80. let poučily, že je třeba být z M-L pozic principiálně kritický vůči všem deformacím a podstatným odchylkám od M-L, od třídního přístupu, ať už se projeví u kohokoliv ze spojenců, soudruhů v boji. A to i u představitelů těch KS, které jsou či mohou být považovány za vzor a příklad pro činnost ostatních stran, jak tomu po mnohá desetiletí bylo v případě KSSS! Kdyby byl vžit a respektován takovýto přístup jako neochvějný princip v ideologii a politice stran již dříve, byla by naděje k zabránění katastrofálních dopadů Gorbačovova „nového myšlení" „pro SSSR a celý svět" a důsledků „katastrojky" - totálního kolapsu revizionismem a renegátstvím zdeformované strany a socialismu!

Doc. RSDr. Zdeněk Košťál, CSc.