KSČ v letech 1921 až 1929 (3/3)

Přidáno ve středu 15. 6. 2011


      Pokračování z 1. části a 2. části. Komunistická strana Československa

      III. sjezd KSČ

      Koncem září 1925 (26.-28.) se v Praze sešel III. řádný sjezd strany, aby zhodnotil výsledky prvého roku úsilí o bolševizaci KSČ, spojené s řešením vnitrostranické krize, s bojem proti pravicovým likvidátorům. Referát k této otázce přednesl B. Šmeral, který ukázal i na vlastní chyby, jichž se dopustil v době krize, kdy se však přesvědčil, že pravicové nebezpečí skutečně ohrozilo stranu. Řada delegátů poukázala na to, že „bubníkovština" ještě nebyla plně překonána, tak jako ani nebylo ve straně zabezpečeno vítězství leninismu.
      Hlavním tématem sjezdového jednání bylo zhodnocení hospodářské a politické situace Československa a určení taktiky a úkolů strany. Referát na toto téma přednesl J. Haken. Uvedl, že nedošlo ve srovnání s r. 1924 k podstatné změně objektivních podmínek třídního boje, a proto je nadále plně v platnosti politická linie vytýčená V. kongresem KI a II. sjezdem KSČ. Sjezd plnění této linie zhodnotil a vytyčil konkrétní úkoly bolševizace v nejbližší době. Zhodnotil rovněž úspěchy KSČ při protidrahotních bojích, ostravské stávce a jiných masových akcích za zájmy pracujících. Došel k závěru, že započatá bolševizace se při nich pozitivně projevila ve stoupajícím vlivu strany mezi pracujícími, v růstu odevzdaných hlasů pro komunistické kandidáty do závodních rad a výborů v r. 1925. Pozitivně byla zhodnocena i organizační přestavba na závodní buňky, avšak s kritickým připomenutím, že (a) ty byly vybudovány jen v menšině průmyslových podniků; (b) a navíc jsou málo aktivní v práci s dělníky. Nedokázaly totiž plnit své základní poslání: šířit vliv strany na závodech, stát se organizátory hospodářských i politických bojů dělníků. (Dějiny ČSR a KSČ, s. 44-47); (Dějiny KSČ 1961, s. 224-225)
      Josef Haken Sjezd se musel rovněž kriticky vyjádřit k plnění jednoho z nejzávažnějších úkolů bolševizace, tj. zakládání a rozvíjení komunistických „frakcí" v masových společenských organizacích, kdy za největší slabinu byla označena práce v odborech. Nejen v Mezinárodním všeodborovém svazu (MVS), ale i v rudých a zvláště reformistických odborech. Vedoucí představitelé MVS na čele s J. Haisem a dalšími oportunisty, tvrdili, že u nás neplatí směrnice Komunistické internacionály o boji za jednotnou frontu odborů, neboť prý zde existují poměrně silné rudé odbory. Přitom MVS při rozšiřování své členské základny, namísto aby získával nové, odborově neorganizované dělníky, soustředil se na přetahování těch komunistických odborářů, kteří i po rozkolu zůstali v reformistických odborových svazech. Tím znesnadňoval úsilí strany o získávání socialistických dělníků pro jednotnou frontu a boj za jednotu odborů. Proto sjezd přijal rezoluci o taktice komunistů v odborovém hnutí, v níž bylo znovu zdůrazněno: „Ne útěk z reformistických organizací, nýbrž práce v nich za účelem prosazení revolučního vlivu v nich. Převádění jednotlivců a skupin z reformistických odborových organizací nesmí však býti připuštěno." (Dějiny ČSR a KSČ, s. 46)
      Díky vzniklému bloku levice a „středu", který se osvědčil v boji s likvidátory, za vyřešení krize, došlo na III. sjezdu při volbě nového ústředního výboru k velmi významné události, ke zvolení K. Gottwalda do nového ÚV KSČ a poté do politického byra a politického sekretariátu. K. Gottwald byl talentovaným, politicky zkušeným a principiálním funkcionářem dělnického původu, s pevným třídním cítěním, příslušníkem mladé generace, která vstupovala do politického života na sklonku války, v období vzniku ČSR, generace, která nebyla tak postižena zátěží psychologie a ideologie sociáldemokratismu. Nebylo tedy náhodné, že od V. sjezdu strany se stal nejvyšším představitelem strany, který se nesmazatelně zapsal nejen do dějin KSČ, ale i celého mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Vedle této šťastné volby do ÚV došlo ovšem i ke zvolení představitelů bývalé „ultralevé" skupiny B. Jílka a V. Bolena, kteří se zcela účelově po V. kongresu KI připojili k levici. Tak tito lidé mohli, při nedostatku kvalitních, levicově orientovaných kádrů, znovu proniknout na významné funkce ve straně, zprvu v pražském kraji a poté i ve vedení strany. Události zejména dvacátého devátého roku zcela odhalily pravou tvář těchto bezcharakterních „ultralevičáků", to, že svým slovním radikalismem jen maskovali svůj nejhrubší oportunismus. Navíc jako představitel levice zůstal tajemníkem ÚV pro práci s německým obyvatelstvem A. Neurath, který později naplno projevil svou trockistickou orientaci. Právě i tyto skutečnosti měly podstatný vliv na další, následnou vnitrostranickou krizi (v letech 1928-1929).

      Volby v r. 1925 a dělnické boje v letech 1926-1927

      V listopadových volbách byly poraženy politické strany dosavadní vládní koalice buržoazně-reformistické „pětky" (agrárníci, národní demokraté, lidovci, sociální demokraté, národní socialisté) a ocitly se v Národním shromáždění (NS) v menšině. Volby také ukázaly nárůst vlivu buržoazně nacionalistických stran Hlinkovy luďácké strany (HSĹS) a německých stran, jež usilovaly o „jednotu" s českou buržoazií. KSČ, ač se od svého založení zúčastnila voleb poprvé, dosáhla velkého volebního úspěchu, neboť získala 934 000 hlasů, tj. 13,15 %. Tak každý 7 až 8 volič volil komunisty. Tím strana získala 41 poslaneckých mandátů a stala se po agrární straně druhou nejsilnější politickou stranou v ČSR.
      Po volbách premiér A. Švehla přibral do vlády českou živnostenskou stranu, aby zajistil, i když nevelkou a nestabilní, ale přece jen většinovou (o 9 hlasů) vládní koalici v parlamentě. Nová vládní „šestka" „všenárodní koalice" tak mohla počátkem r. 1926 začít s realizací tzv. stabilizačního, protilidového programu, vypracovaného již před volbami. Šlo v něm na jedné straně o odpis milionových částek dlužných daní kapitalistům, a na druhé straně o sražení daní ze mzdy dělníkům, přičemž měli dělníci dodatečně zaplatit i daně za uplynulá léta, kdy se daň nevybírala. V únoru 1926 vedla proto KSČ boje dělníků proti srážkám daně ze mzdy. Na mnoha místech v republice se konaly veřejné schůze, demonstrace i krátké protestní stávky a v řadě případů si tím dělníci vynutili, aby bylo srážení ze mzdy zastaveno. Tento boj dělníků pod vedením KSČ byl posléze spojen i s bojem proti uzákonění pevných agrárních cel (místo cel pohyblivých), v jejichž důsledku mělo dojít, a to v zájmu vyšších zisků velkostatkářů, zemědělské velkoburžoazie, ke zdražení cen základních potravin. S požadavkem zavedení pevných agrárních cen přišla Švehlova agrární strana, podpořená stranou lidovou, která k tomu navíc předložila vlastní požadavek o zavedení kongrui - tj. státního platu kněžím, respektive státního příspěvku, jímž se měly zvýšit jejich příjmy. Oba požadavky se dotýkaly sociálního postavení pracujících. Vzhledem ke svému nepříznivému postavení daného velkou ztrátou voličských hlasů a negativními reakcemi vlastních členů, musela tentokrát sociální demokracie na ně reagovat odmítavě. To vedlo k tomu, že premiér, agrárník A. Švehla, byl nucen 16. 3. 1926 podat demisi, po níž odstoupila i celá vláda, která 18. 3. byla nahrazena úřednickou vládou v čele s J. Černým. Koncem května pak byly návrhy na oba zákony (za podpory agrární strany, lidovců, národních demokratů, živnostenské strany, HSĹS, německé agrární a křesťansko-sociální strany, maďarské nacionální a křesťansko-sociální strany) předloženy Národnímu shromáždění. Socialistické reformistické strany sice vládě nevyslovily nedůvěru, ale bylo zřejmé, že se chystají k opoziční politice. KSČ těmto stranám a jejich odborovým organizacím (na základě jejich vlastních požadavků jako např. zavedení úrazového pojištění pro zemědělské dělníky, zákon o péči pro přestárlé apod.) nabídla společný opoziční postup i při organizování odporu proti „celně kongruové koalici" na bázi jednotné fronty dělnické třídy zdola, to ovšem, jako doposud vždy uvedené strany odmítly. (Dějiny ČSR a KSČ, s. 49-51); (Dějiny KSČ 1961, s. 227)
      Namístě je třeba připomenout, že vedle výše uvedeného bloku buržoazních stran se zformovalo i druhé křídlo české buržoazie pod vedením K. Kramáře, jeho národně demokratické strany (za podpory pravicového křídla národně socialistické strany v čele s J. Stříbrným), které usilovalo o nastolení fašistické diktatury české buržoazie v italském „střihu". K jejich základním požadavkům patřilo: rozpuštění a zákaz KSČ, omezení volebního práva občanů německé a maďarské národnosti, v případě potřeby zrušení parlamentu apod. Nejmilitantnějším představitelem těchto plánů byla odnož národní demokracie - Národní obec fašistická R. Gajdy, založená koncem r. 1925. (Dějiny KSČ 1961, s. 228)
      V situaci boje proti agrárním clům, kongruovému zákonu, fašistickému nebezpečí, nezaměstnanosti atd. volání KSČ po vytvoření jednotné fronty dělníků (při zaktivizování závodních buněk a místních organizací KSČ a jejich agitaci pro ni v závodech) vyvolalo velký tlak na výbory reformistických stran a odborů, který je nakonec donutil uzavírat dohody s organizacemi KSČ a MVS o společných protestních akcích. Tak v červnu 1926 uspořádali kovodělníci v Praze a na Kladně mohutné demonstrační stávky, které se staly počátkem široké vlny protestů dělníků, jež se následně rozšířily přes všechna průmyslová centra v českých zemích až na Slovensko. Demonstracím udávala ráz komunistická hesla „Pryč s Černého vládou!", „Pryč s agrárními cly a drahotou!". (Tamtéž, s. 229-230)
      Souhrnně řečeno: výsledky voleb a bezprostřední vývoj po nich, se stal východiskem pro novou taktiku vlády české buržoazie, která si již před r. 1925 upevnila své hospodářské pozice, nyní i politické, neboť její politická síla vzrostla. Buržoazní politické strany se cítily tak silné, že se přechodně rozhodly obejít bez účasti sociálně demokratických, reformistických stran. Po přechodné, již druhé neparlamentní úřednické vládě J. Černého, byla proto v říjnu 1926 vytvořena, na základě „celně kongruové" koalice českých a německých buržoazních stran, nová Švehlova „vláda silné ruky", tzv. panské koalice. V ní došlo ke spojení české, slovenské a německé buržoazie proti dělnické třídě a ostatním pracujícím. V naplňování jejího asociálního programu jim nakonec stejně pomohly „socialistické", sociálně reformistické strany (sociální demokracie a národní socialisté), které sice přešly do „opozice", ale jen loajální, víc než tolerantní, čímž mohly ve své, fakticky těsné spolupráci s buržoazií nadále pokračovat. Počítaly s tím, že je to bude v „opozici" méně kompromitovat před dělníky a zmenší ztrátu volebních hlasů. Vládu panské koalice radostně uvítal prezident T. G. Masaryk, který v ní viděl naplnění svých snah o spolupráci s německým obyvatelstvem, šlo mu však samozřejmě o spojenectví mezi českou a německou buržoazií, kterou vláda také vyjadřovala. Do r. 1929 uskutečnila mnoho dalších opatření, která odhalovala její charakter. Již počátkem r. 1927 přikročila ke zrušení volebního práva vojáků, v červenci téhož roku došlo k uzákonění nové organizace politické správy, která oklešťovala pravomoce okresních a zemských zastupitelstev. Rovněž zhoršila zákon o sociálním pojištění atd. (Dějiny ČSR, Naše vojsko Praha 1954, s. 249)

      IV. sjezd KSČ (březen 1927), následná krize strany a nástup Gottwaldovy levice

      Švehlova staronová vláda „panské koalice" plně podpořila úsilí kapitalistů o prohloubení a zintenzivnění jejich bezohledné racionalizace a tak začala opět odbourávat sociální vymoženosti a buržoazní svobody pracujících, upevňovat a rozšiřovat státní represivní aparát. Připravovala, obdobně jako dnešní Nečasova vláda „panské koalice", daňovou reformu, jejímž smyslem bylo další zvýšení daňové zátěže pracujících, omezení státních výdajů na sociální a kulturní účely při snížení daní podnikatelům, při zhoršení sociálního pojištění dělníků. Současně zostřila perzekuci revolučního dělnického hnutí, kdy inscenované protikomunistické procesy se střídaly s politickými přepady komunistických sekretariátů a zintenzivnilo „bílení" komunistického tisku. (Dějiny KSČ 1961, s. 235- 236)
      Přestože sociálně demokratičtí reformisté považovali stávky a demonstrace při řešení sporů mezi dělníky a podnikateli za přežitek a sabotovali jakýkoliv rozvoj revolučního dělnického hnutí, rostla při aktivní úloze KSČ radikalizace širokých vrstev dělnické třídy, mládeže a žen, tedy těch, kteří nejvíce trpěli kapitalistickou racionalizací. Ano, jestliže bylo v r. 1926 podle oficiálních údajů prostávkováno na 735 000 dnů, pak v r. 1927 jejich počet stoupl již na 1 466 000 dnů a v r. 1928 na 1 728 000 dnů. Tyto skutečnosti postavily před KSČ nutnost důsledně se orientovat na vedení hospodářských bojů, vyrůstajících z radikalizace širokých mas dělnické třídy a spojovat je do širokého jednotného proudu proletářské ofenzivy proti náporu buržoazie. To ovšem vyžadovalo, aby KSČ byla schopna dovedně volit pružnou a zásadovou taktiku, která by byla schopna čelit šíření reformistických iluzí, odhalovala podstatu tzv. „opozice" reformistických stran a vedla ke shromažďování proletářských mas kolem sebe. Aby toho byla schopna, bylo třeba, aby se sama zbavovala sílících oportunistických tendencí.
      V době nástupu kapitalistické konjunktury se v jednotlivých sekcích KI objevovaly stále výrazněji pravičácké sklony a tendence, projevující se v přehlížení rozporů kapitalistické stabilizace, růstu radikalizace mas a ve ztrátě revoluční perspektivy a ústupem před „silou" kapitalismu, v pochybování o účelnosti vedení masových bojů, v oživování reformistických iluzí. Pod vlivem těchto skutečností došlo ve vedení KSČ na přelomu let 1926-1927 ke značnému oslabení, bohužel vnitřně nesourodé levice. Její tvář totiž tvořili zejména mladí funkcionáři bez dostatečné autority. Neurathova skupina se projevila jako trockistická, Burian, Verčík a jiní oportunisté, kteří v době II. sjezdu vystupovali jako „leví", odpadli. To sice vylepšilo ideové stmelení revolučních kádrů, ale jejich vliv na vedení strany byl oslaben. Levice ve svém původním složení, jak se zformovala před a na III. sjezdu KSČ, se rozpadla. To spolu s tím, že byl B. Šmeral povolán do Moskvy na práci v EKI, napomohlo skupině bývalých ultralevičáků na čele s Jílkem a Bolenem, aby posílila své pozice ve vedení KSČ. Pod pseudolevicovou frazeologií prosazovali ve straně své egoistické zájmy, obsazovali klíčová místa ve stranickém aparátě, trpěli nárůst pravicových tendencí v MVS, orientovali stranu na jednorázové kampaně a se svými stoupenci blokovali bolševizaci KSČ.
      Antonín Zápotocký Za těchto podmínek se 25.-28. březena 1927 sešel IV. sjezd KSČ, který měl stanovit linii strany pro nadcházející období. J.Haken referoval o hospodářské a politické situaci v zemi a úkolech KSČ. Sjezd zhodnotil stabilizaci kapitalismu u nás jako přechodnou a relativní. Vycházel z předpokladu, že plné rozvinutí kapitalistické racionalizace a asociální opatření buržoazní vlády budou zostřovat rozpory mezi buržoazií na jedné straně a dělníky a malorolníky na straně druhé. Za hlavní úkol proto stanovil boj za udržení a rozšíření jejího spojení s pracujícími. Cestou k tomu viděl v boji za jejich dílčí požadavky. Proto mnohem větší pozornost než dříve byla věnována odborové politice strany, zlepšení práce komunistů v odborech. A. Zápotocký uvedl, že práce komunistů v odborech, zejména v reformistických, tak jako i MVS se zanedbávala. Mnohá správná rozhodnutí k odborům se v praxi neplnila. K základním problémům patřilo pojetí boje za jejich jednotu, frakční práce komunistů v rudých i reformistických odborech. Přitom odmítl názory, že v současné době není možné vést úspěšné hospodářské boje, ale vyžaduje to pečlivou a důkladnou přípravu. Přesto však konkrétní otázky a problémy vedení hospodářských bojů zůstaly i na sjezdu na okraji pozornosti, ačkoliv praxe zimních měsíců r. 1926 - 1927 vyjevila známky nového vzestupu stávkové vlny. Negativní skutečností bylo, že i tak sjezdové dokumenty ustupovaly oportunistickým náladám Haisovy skupiny v rudých odborech, která přehnaně zdůrazňovala obtíže vedení stávkových bojů v podmínkách hospodářského poklesu a snažila se zaměřit veškerou pozornost na „získání" reformistických odborů pro společný postup. (Dějiny KSČ 1961, s. 237-238; Dějiny ČSR a KSČ, s. 80-81)
      Závažné oportunistické chyby se projevily i v usnesení sjezdu o agrární otázce, o nichž referoval V. Bolen. Základní chybou bylo, že nezaujal skutečné třídní stanovisko k problematice vesnice, nepochopil, že vybudování svazku dělnické třídy s chudým rolnictvem je možné jen v boji za takové požadavky, které odhalují třídní protiklady na vesnici. Proto byla přijata rezoluce, která zcela opomíjela základní požadavek řešení agrární otázky - konfiskace veškeré velkostatkářské půdy a jejího rozdělení mezi drobný zemědělský lid. Místo toho se všeobecně mluvilo o revizi pozemkové reformy. (Za bolševickou orientaci KSČ, SNPL Praha 1954, s. 300) V jednání IV. sjezdu se projevilo i jisté sebeuspokojení nad dosaženými výsledky, které se nejvýrazněji projevilo ve zprávě sekretariátu ÚV, přednesené B. Jílkem, který tvrdil, že někteří soudruzi „až příliš ostražitě dbají čistoty leninské linie" a přehnaně vyzdvihoval úspěchy v používání taktiky jednotné fronty, dosažený stupeň konsolidace závodních buněk atd. (Dějiny KSČ 1961, s. 240)
      Jak již bylo uvedeno, v době konání IV. sjezdu a po něm (1927-1928) došlo k nástupu nové a silné vlny živelného hnutí dělníků za mzdové požadavky a další stávkové boje. Vedení KSČ a ani rudých odborů však toto hnutí nepodchytilo a nepostavilo se do jeho čela, jak to vyžadovala strategie a taktika bolševizace. Sílící oportunismus v KSČ pak vyvrcholil při třídních bojích dělníků a ostatních pracujících proti zhoršení sociálního pojištění. Šlo o to, že koncem r. 1927, to je v době vrcholné konjunktury a obrovských kapitalistických zisků, předložila vláda návrh novelizace zákona o sociálním pojištění. V něm bylo mj. navrženo vyloučení mladistvých a sezónních dělníků z pojištění, snížení dávek a postavení orgánů sociálního pojištění pod kontrolu nejen státního aparátu, ale i podnikatelů. Návrh vyvolal u dělníků a ostatních pracujících bez rozdílu jejich stranické či odborářské příslušnosti odpor, kterému se museli přizpůsobit i reformisté. Ti pod tlakem i svých členů byli donuceni jednat s revolučními organizacemi. Sociální demokraté však tento odpor chtěli využít jen k tomu, aby demonstrovali svou sílu a donutili vládu k přijetí jejich zástupce do komise, která o novele zákona jednala. Nechtěli tedy, aby došlo k dalšímu rozvinutí dělnického boje.
      Naproti tomu vedení KSČ vyzvalo dělníky k rozhodnému boji proti návrhu a vytyčilo heslo ne proti zhoršení, ale „za zlepšení sociálního zabezpečení". To mezi pracujícími nalezlo odezvu a dotlačilo reformistické předáky k přislíbení společného postupu s KSČ. Obě strany se tak dohodly na přednesení projevů při společné demonstraci, která měla proběhnout 29. 3. 1928 na Staroměstském náměstí. To podmínili tím, že se obě strany zřeknou vzájemné kritiky v průběhu akce, což sice vedení KSČ a MVS formálně odmítlo, fakticky se však reformistům, kteří si nepřáli další rozvinutí celé akce, podřídilo. Reformisté svůj sabotérský přístup předvedli poté, co byla demonstrace na Staroměstském náměstí (29. 3. 1928) na poslední chvíli policií zakázána, a oni vyvinuli silný nátlak na dělníky, aby se demonstrace nezúčastnili a nevycházeli do ulic. Přesto tisíce dělníků, po prolomení policejního kordonu, demonstraci uskutečnilo. Jílkovo vedení sice poté vydalo výzvu k jednodenní generální stávce a ke svolání celostátního sjezdu zástupců závodních výborů a rad, ale zradu reformistů před dělnickou třídou zamlčelo a nepostavilo se do čela boje. Zato se postavilo proti návrhu levicových soudruhů, aby nové společné akci, svolané na 3. 4. 1928, byl dán bojový ráz. Svůj nesouhlas zdůvodnilo tím, že prý je třeba dodržet dohodu s reformistickými předáky o klidném a spořádaném rázu projevu. Tak se díky oportunistickému přístupu Jílkova vedení podařilo reformistům stotisícovou demonstraci ovládnout. Namísto revolučních hesel KSČ a revolučního rázu demonstrace, byl zde přijat jen reformistický požadavek okamžitého svolání Národního shromáždění. Boj za zlepšení sociálního pojištění tedy skončil porážkou dělníků. V září za podpory reformistů jen s malými úpravami, parlament novelu zákona odhlasoval. Vedení KSČ se tak při útěku od vlastních hesel plně přizpůsobilo reformistům. Pokus strany vést tento boj samostatně - poté co reformisté po krátkém společném postupu nechtěli jít dál a KSČ podrazili, stupňovat jej a rozšířit, jak to vyžadovala taktika jednotné fronty a bolševizace v souladu se zájmy dělníků - zcela ztroskotal.

      Porážka Rudého dne (6. 7. 1928) a VI. kongres KI (srpen 1928)

      Největší a nejtěžší porážku utrpěla KSČ krachem tzv. Rudého dne v červenci 1928. Šlo o to, že se měla v Praze konat II. spartakiáda dělnických revolučních cvičenců a sportovců, kterou připravovala Federace proletářské tělovýchovy. Vláda, vědoma si poklesu vlivu KSČ, spartakiádu zakázala. Vedení strany nejprve prohlásilo, že se spartakiáda i přes zákaz bude konat koncem května, poté však rozhodlo, že místo spartakiády bude v červenci 1928 uspořádán Rudý den jako demonstrace proti buržoazní perzekuci. Ten byl ovšem rovněž zakázán. Jílkovo vedení, které dříve s ohledem k reformistům odmítalo, aby strana stanula v čele bojujících mas, aniž by zhodnotilo situaci, do které se právě tímto přístupem dostalo, rozhodlo se akci i přes její zákaz uskutečnit. K jejímu předpokládanému nezdaru přispěly navíc i závažné chyby v její přípravě, kdy se vedení strany nedokázalo opřít o dělníky a zapojilo do její organizace jen úzký stranický aktiv atp. Tak samotný průběh Rudého dne se pro stranu stal politickou katastrofou. 6. července, kdy se na Národní třídě a Václavském náměstí shromáždilo na 6 000 pražských i mimopražských komunistů, nebylo ještě jasno, jak se demonstrace uskuteční. Jílkův organizační „štáb" nejprve rozhodl, aby se demonstranti přidali k hasičskému průvodu a ovládli jej. Vzápětí byl pokyn odvolán a rozhodnuto, že se komunistická demonstrace připojí na závěr hasičského průvodu. Ale ani k tomuto kroku se Jílkův „štáb" neodhodlal a opustil shromážděné komunisty, kteří se na vlastní pěst snažili o vystoupení a byli většinou policisty zbiti. Tak došlo krachem Rudého dne k další porážce revolučních sil, což demonstrovalo, že je úplně podlomena akceschopnost KSČ, že se politikou svého oportunistického vedení dostala opět do krize a je izolována od těch, jejichž zájmy má obhajovat, od pracujících mas. (Tamtéž, s. 247-248)
      Klement Gottwald Ještě téhož večera, 6. 7. 1928, se sešel se stejně smýšlejícími soudruhy K. Gottwald, aby se poradili o vzniklé situaci. Shodli se na tom, že Jílkova skupina dostala stranu do situace, z níž jsou možná jen dvě východiska: buď se ve straně provedou zásadní změny, které povedou k obnovení její schopnosti správně reagovat na potřeby třídního boje u nás, anebo se urychlí proces oportunistické pasivity, jenž prohloubí její izolovanost od mas a vyústí v úplný rozklad této revoluční proletářské strany. Levá opozice v čele s K. Gottwaldem na červencovém zasedání ÚV KSČ (9.-10.) zdůraznila, že porážku Rudého dne nelze posuzovat izolovaně, ale jako důsledek vážných oportunistických chyb vedení strany v předcházejících akcích. „Výsledek Rudého dne je těžkou porážkou strany a veškerého pracujícího lidu … je především důsledkem chyb a nedostatků v činnosti KSČ, nahromaděných za poslední období, a teprve v druhé řadě důsledkem chyb učiněných v akci samé … Vnitrostranický kurz strany byl nesprávný. Vedení nepochopilo nebezpečí zprava, nevolilo správné metody boje proti němu, nedovedlo soustředit všechny bolševické elementy k urychlení procesu bolševizace strany, ocitlo se samo v určité izolaci od členských mas." (K. Gottwald, Materiál k diskusi o československé otázce, Sp. I, 1925-1929, SNPL 1953, s. 103, 111) Levá opozice provedla kritiku nesprávného vnitrostranického režimu, v němž byla kritika potlačována a sebekritika naprosto chyběla, což znemožnilo odstraňování chyb a nápravu nedostatků. Požadovala, aby byli do ÚV přibráni bojovníci za bolševizaci a ten se postavil do čela boje proti oportunismu. Levá opozice tak mohla za pomoci Kominterny nejen odhalit příčiny, ale najít i východiska z uvedené vnitrostranické krize.
      Pro ujasnění příčin a východisek z kritické situace v KSČ měl rozhodující význam VI. kongres Komunistické internacionály a zde kongresem vytvořená československá komise, v níž předložil svůj materiál k diskusi K. Gottwald. Bylo v něm ve shrnuté podobě vyjádřeno stanovisko levé opozice a její platforma boje za překonání oportunismu v KSČ, překonání její krize. Přestože se s ním komise ve všem neztotožňovala, byl považován za solidní dokument pro jednání kongresu. Na základě tohoto dokumentu i vystoupení K. Gottwalda, tak jako i dalších soudruhů z levice (R. Appelt, J. Haken, E. Hršel, P. Reiman, V. Široký a absolventi mezinárodní leninské školy v Moskvě A. Bubeníček, B. Köhler a J. Šverma), došli nejzkušenější představitelé mezinárodního komunistického hnutí k závěru, že právě Gottwaldův směr dává reálné záruky překonání vnitrostranické krize a úspěšného dokončení procesu bolševizace v KSČ.
      Viliam Široký Jan Šverma Václav Kopecký Na průběh jednání o československé otázce na VI. kongresu měl vliv i vývoj vnitrostranické diskuse u nás. Za levou opozici se postavily KV KSČ v Liberci, Ústí nad Labem, Karlových Varech a většina slovenských krajů i na Zakarpatsku, tak jako i vedení Komunistického svazu mládeže. Nejostřejší boj mezi revolučním a oportunistickým křídlem se rozpoutal v Praze, kde po četných schůzích bylo přijato tzv. Pražské memorandum, v němž funkcionářský aktiv vystoupil proti oportunistické většině v ústředním výboru a ve vedení pražského kraje. Memorandum bylo předáno do Moskvy vyslanou delegací na čele s V. Kopeckým. Oportunistické pražské vedení čelilo kritice funkcionářského aktivu „antimemorandem", jež naplno vyjadřovalo oportunistické názory Jílkova vedení. Potud k československé otázce na VI. kongresu KI.
      Před zformujícím se bolševickým směrem vedeným K. Gottwaldem tak stála obrovská práce s přesvědčením stranického aktivu o nezbytnosti důsledné bolševizace a tedy důsledného boje se silným oportunistickým směrem, který přivedl stranu do krize. Velmi obtížným úkolem bylo překonání kolísavých nálad početných funkcionářských kádrů se sociálně demokratickou minulostí, s jejich smířlivectvím k oportunismu, což po celé období kapitalistické stabilizace značně ztěžovalo boj revolučních kádrů za bolševizaci. Představitelé tohoto směru, kteří byli v diskusi označováni jako „historická pravice", neviděli nebo nechtěli vidět, že překonání sociálnědemokratických tradic je nezbytným předpokladem obnovení spojení strany s masami a postavení se do čela narůstajících masových bojů. Ještě v počátcích diskuse neměla Gottwaldova bolševická levice ve straně výraznou převahu. V září sice získala těsnou většinu v ÚV, ale většina krajů podporovala Jílka (generálního tajemníka strany) a jeho skupinu. Pod vlivem důsledného boje bolševického jádra strany však narůstala v řadách uvedené „historické pravice" stále zřetelněji diferenciace, kdy oportunisté v Haisově a v bratislavské Pezlárově skupině a renegáti jako A. Muna, F. Toužil aj. se sbližovali s Jílkovou skupinou. Jiným vývojem procházel široký okruh dezorientovaných funkcionářů a členů strany, kteří se nelehko zbavovali reformistické zátěže, ale byli odhodláni jít pro stranu správným směrem v boji proti buržoazii. Jejich nejvýraznějším představitelem byl A. Zápotocký, který se postupně dostal na správnou cestu a stal se jedním z nejvýznamnějších členů vedení strany. Na přelomu let 1928-1929 již krajské konference KSČ prokázaly, že Gottwaldův bolševický směr získal ve straně rozhodující většinu. (Dějiny KSČ 1961, s. 251, 254- 255; Klement Gottwald, Revolucionář a politik, ÚML KSČ, 1988, s. 66)

      Závěrem: (1) Bez bolševizace by KSČ nestála na čele masových bojů proti krizi (Mostecká stávka), národně osvobozeneckého boje proti fašismu a jeho přerůstání v boj za lidovou demokracii, nebylo by vítězství ve volbách v r. 1946, února 1948 a prvých úspěšných kroků na cestě k socialismu i přes jeho porážku. (2) Jestliže KSČ jako strana nového, leninského typu vznikla z levice sociální demokracie a přinesla si tak sebou zátěž ideologie a psychologie sociáldemokratismu a reformismu, kterou musela překonat v procesu bolševizace, pak KSČM při svém vzniku šla zcela opačným směrem. V návaznosti na revizionismus padesátých, šedesátých a osmdesátých let, šla přes sebedestrukci KSČ na přelomu r. 1989-1990 v procesu odkomunizování zpět ke svým prapůvodním kořenům, k sociální demokracii, k reformismu.

Doc. RSDr. Zdeněk Košťál, CSc.

Vysvětlivky:
KH = Komunistické hnutí
KS = Komunistická strana
KSČS = Komunistická strana Československa - (federace KSČM a KSS-SDL)
KSČM = Komunistická strana Čech a Moravy
KSS-SDL = Komunistická strana Slovenska - Strana demokratické levice
VKS(b) = Všesvazová komunistická strana (bolševiků)
NKS = Německá komunistická strana
VV = Výkonný výbor
ÚV = Ústřední výbor
VŠP ÚV KSČ = Vysoká škola politická Ústředního výboru KSČ
ČSSD = Česká strana sociálně demokratická
HSĹS = Hlinkova Slovenská ĺudová strana
MVS = Mezinárodní všeodborový svaz
OSČ = Odborové sdružení československé
Amsterodamská internacionála (AI) = tou se nazýval Mezinárodní odborový svaz založený r. 1919 v Amsterodamu, který byl pod vedením reformistů. Pracovala do r. 1940
Rudá odborová internacionála = založená v roce 1921 z revolučních frakcí reformistických odborů, které byly vytlačeny z Mezinárodního odborového svazu AI, jako sekce KI, se sídlem v Moskvě.
II. Internacionála = druhé mezinárodní sdružení dělnické třídy, které v nových historických podmínkách pokračovalo (1889-1914) v činnosti I. internacionály (1864-1876). Ve většině důležitých stran této (II.) internacionály však pravice a centristé postupně vytvořili většinu a v nejkritičtější chvíli, když šlo o vypuknutí prvé světové války, hlasovali pro vojenské úvěry, tedy pro válku. Tak přestala II. internacionála existovat.
Dvaapůltá (II. a 1/2) internacionála = Mezinárodní pracovní společenství socialistických stran - pokus centristů ze sociálně demokratických stran po prvé světové válce o vybudování mezinárodní organizace, která měla zlomit vliv vznikající Komunistické internacionály. Působila v letech 1921 až 1923. K jejím členům patřily: Socialistická strana Rakouska, Nezávislá Labour Party, Francouzská socialistická strana, Nezávislá sociálně demokratická strana Německa, němečtí sociální demokraté z Československa. Hlavními ideology této internacionály se stali vůdcové austromarxismu - O.Bauer, F.Adler.
Oportunismus = přizpůsobení politiky a ideologie dělnického hnutí zájmům buržoazie a maloburžoazie. Projevuje se v odmítání revolučních metod boje, v neprincipiálním kompromisnictví, ve spolupráci s buržoazií a faktickém zřeknutí se boje za socialismus.
Reformismus = politický, oportunistický směr v dělnickém hnutí, který zaměňuje boj proti kapitalismu a vítězství socialismu bojem jen za drobné reformy, které neohrožují či dokonce posilují kapitalismus. U pracujících vyvolává iluzi o možnosti spolupráce dělnické třídy s buržoazií a tím o „vylepšování" kapitalismu pokojnou cestou drobných reforem.
Likvidátorství = původně reakční směr v sociálně demokratické dělnické straně Ruska (SDDR), který usiloval o likvidaci této strany (zahnané carským, stolypinským reakčním režimem do ilegality) a to cestou jejího nahrazení - při zřeknutí se revolučního programu a taktiky - volným, legálním spojením jejích členů do „dělnické" strany. V jejich čele stáli Dan, Axelrod a Potresov, kterým pomáhal Martov, Trockij (ten se přitom prezentoval jako centrista stojící mezi likvidátory a bolševiky) aj. menševici. Likvidátoři byli na Pražské konferenci v r. 1912 vyhnáni ze strany. Obdobné přístupy v KSČ zvolili oportunisté v boji proti bolševizaci, za odvrácení formujícího se komunistického charakteru strany.
Trockismus = odrůda menševismu (sociáldemokratismu), antileninského proudu v dělnickém hnutí, nazvaného podle zapřisáhlého nepřítele leninismu L. D. Trockého. Trockisté mj. bojovali proti Leninovi a bolševikům v odborové otázce, proti Leninovu učení o možnosti vítězství socialismu v jedné či v několika zemích (což i autoři materiálu 18. sjezdu KSČS - „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu", zcela účelově a primitivně pragmaticky „lijí do bot" jen Stalinovi!) a ve spojení se zinovjevci (vytvoření protistranického trockisticko-zinovjevského bloku) se orientovali na rozbití strany při snaze vytvořit stranu kapitalistické restaurace.
Leninismus = nová, vyšší etapa ve vývoji marxismu, jeho tvořivé rozvinutí v nových podmínkách imperialismu a proletářských revolucí, přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu a komunismu. Je to marxismus nejen 20. století, marxismus současné epochy.
ML (marxismus-leninismus) = ucelený, vědecky zdůvodněný systém filozofických, ekonomických, sociologických, sociálně politických názorů, učení o obecných zákonitostech vývoje přírody, společnosti a lidského myšlení, o revolučním přetváření společnosti, svržení vykořisťovatelských společenských řádů a vybudování socialismu a komunismu. Vědecký světový názor dělnické třídy, představující organicky jednotné učení Marxe, Engelse a Lenina, důsledně vycházející z dialektického a historického materialismu. Byl to Lenin, kdo v podmínkách přechodu kapitalismu volné soutěže v imperialismus ubránil marxismus před útoky jeho nepřátel a rozvinul jej na novou a vyšší úroveň.
MKDH = Mezinárodní komunistické a dělnické hnutí