KSČ v letech 1921 až 1929 (2/3)

Přidáno v neděli 12. 6. 2011


      Pokračování z 1. části.

      II. Dočasná a částečná stabilizace kapitalismu v ČSR a orientace na bolševizaci KSČ (v letech 1924 - 1929) před nástupem jeho krize

      Mezinárodní souvislosti

      Jestliže se na sklonku předchozího období (1921-1923) rozpory uvnitř imperialistických mocností nadále zostřovaly, což se projevilo zejména v rozporech a konfliktech mezi francouzskou a německou buržoazií v otázce placení reparací, které hrozily vyústěním v nový válečný konflikt, začala se přes krizové jevy (v letech 1922 až 1923) prosazovat částečná a dočasná stabilizace kapitalismu, která se v r. 1924 rozšířila téměř na celý kapitalistický svět. Jeho ekonomika totiž vstoupila do fáze cyklického vzestupu, provázeného rostoucí koncentrací a centralizací kapitálu, kdy v r. 1925 dosáhl index světové průmyslové produkce 20% nárůstu oproti předválečnému období. Průmyslová výroba se přitom v těchto letech rozvíjela bez hospodářských krizí a v r. 1927 překročila předválečný stav. Daný vývoj byl ovšem značně nerovnoměrný. Na jedné straně se prvenství USA dále posílilo, neboť Spojené státy dosáhly 144% průmyslové výroby r. 1913, kdežto Francie 130%, Německo 103% a Anglie pouze 99%.
      Kapitál v hlavních kapitalistických státech dokázal sice udržet své panství metodami buržoazní demokracie i za účasti reformistů ze sociálně demokratických stran ve vládě, ale zároveň v některých méně rozvinutějších kapitalistických zemích byl kapitalistický systém udržen a zafixován fašistickými nebo polofašistickými diktaturami (Itálie, Portugalsko, Polsko a Litva).
      V této době i nadále pokračoval proces oslabování francouzských pozic v Evropě ve prospěch Anglie. Ta také podporovala Itálii v protifrancouzské politice, když v září 1926 uzavřela smlouvu s Rumunskem, v listopadu 1926 s Albánií a v dubnu 1927 s Maďarskem, což mělo za následek narušení „malodohodového" bloku a oslabovalo francouzský vliv v této oblasti atd. (viz Dějiny ČSR a KSČ v letech 1924-1929, skripta VŠP ÚV KSČ 1971, s. 63)
      Přitom se také, po porážce intervence imperialistických mocností, upevnilo postavení SSSR, čímž se vytvořila určitá rovnováha sil a nastalo dočasné období mírového soužití obou protikladných společenských systémů. Sovětský svaz využil tohoto období oddechu k obnově hospodářství zruinovaného světovou válkou a sedmi lety imperialistické agrese a občanské války. V roce 1927 dosáhl předválečné hospodářské úrovně, překročil ji a začal uskutečňovat socialistickou industrializaci. (viz Přehled nejnovějších dějin I. 1917-1929, NPL 1962, s. 297)
      V této době (1924-1929) pokračovaly přeměny v politice kapitalistických velmocí a ve vztazích mezi nimi, tak i vůči cizorodému, překážejícímu SSSR, který měl být vymazán z mapy světa, a započatému rozpadu světové koloniální soustavy, tedy rozmachu národně osvobozeneckého hnutí v koloniích (zejména v Číně, Maroku a Sýrii), které oslabovalo totální nadvládu monopolní buržoazie imperialistických velmocí ve světě atd. V příkrém rozporu s tím, že buržoazní a jim přisluhující (tak jako i dnes) „socialističtí" - reformističtí politici šířili naděje a iluze o nadějích na mír ve světě, pokračovalo horečné zbrojení, které dokazovalo, že imperialistické vlády považují zmírněné mezinárodní napětí za období „pokojné" přípravy nových imperialistických válek. Tak i dohody podepsané na locarnské konferenci (říjen 1925) měly jen navenek vyvolat dojem, že slouží politice míru, zmírňování mezinárodního napětí, neboť zaručovaly „nedotknutelnost" hranic mezi Německem, Francií a Belgií a zavazovaly tyto státy nepřistupovat k řešení sporných otázek válkou. Skutečným smyslem uvedené konference, plánů na „smíření" Evropy byla však snaha vytvořit nový protisovětský válečný blok kapitalistických států, v němž britský a americký imperialismus přisoudil roli agresora proti SSSR dravému a zmáhajícímu se německému imperialismu. Proto byla na konferenci odmítnuta záruka nedotknutelnosti československých a polských hranic s Německem. Obětování těchto spojenců mělo otevřít Německu prostor k tažení na Východ, na Sovětský svaz. (viz Dějiny KSČ, Praha 1961, s. 207) V čele pokusů o vytvoření jednotné protisovětské fronty stanula Anglie, kde konzervativní vláda nastoupila cestu protisovětských provokací, které vyvrcholily v květnu 1927 přerušením diplomatických styků se SSSR. Přes tlak Anglie i na jiné kapitalistické země, aby učinily totéž, ani jeden stát ji nenásledoval. Příznivý ohlas však nalezla tato protisovětská politika zejména v Polsku a pobaltských zemích. Toto vše také podmiňovalo a určovalo i mezinárodní postavení a směřování ČSR. (viz Dějiny ČSR a KSČ v letech 1924-1929, skripta VŠP ÚV KSČ 1971, s. 64)
      Pro MKDH v této době sehrála velký význam jednání V. (červen-červenec 1924) a VI. kongresu KI (srpen 1928), která se zabývala dalším rozpracováváním taktiky jednotné fronty dělnické třídy a nutně proto musely reagovat na prohlubující se spolupráci vůdců sociálně demokratických (dělnických) stran s buržoazií a tím i vlivem zátěže sociáldemokratismu a reformismu v komunistických stranách a tedy i nastolením a rozvíjením linie bolševizace těchto stran jako sekcí internacionály. Mnozí historici, kteří svou kritikou míří právě proti bolševizaci, rádi zdůrazňují, že prý linie VI. kongresu KI „třída proti třídě" způsobila komunistickým stranám a dělnickému hnutí v řadě zemí velmi vážné problémy a ztráty, a to tak jako boj proti „sociáldemokratismu" vůbec, který prý zatlačil do pozadí či přímo zlikvidoval garnituru politických vůdců schopných dialogu s ostatními proudy v dělnickém hnutí.

      Sociálně ekonomická situace v ČSR v letech 1924-1929

      První republika - náš vzor?! Koncem roku 1923 byla i u nás překonána hospodářská krize a došlo k vzestupu průmyslové výroby, kdy tento růst byl pomalejší. Těžký průmysl se dostal zhruba na předválečnou úroveň r. 1924. Výroba lehkého průmyslu se však nadále pohybovala pod touto hranicí. Přesto se v těchto letech (1924-1925) přiblížila průmyslová výroba v ČSR předválečnému stavu. Následně pak v r. 1926 nastala mezikrize. To vedlo k poklesu průmyslové výroby cca na úroveň r. 1924, kdy byl nejvíce postižen lehký průmysl, zaměřený z velké části na vývoz. To vše vedlo k růstu nezaměstnanosti - v srpnu 1926 bylo v ČSR 77 445 nezaměstnaných oproti 39 743 v říjnu 1925. Uvedený krizový pokles byl překonán a na přelomu r. 1926-1927 došlo opět k vzestupu průmyslové výroby, kdy v r. 1927 byla překročena předválečná úroveň. Tak přišla nová fáze průmyslového cyklu - konjunktura. Za této konjunktury proběhly významné strukturální změny. Zvýšila se váha těžkého průmyslu, který překročil předválečnou úroveň o 40 %. Naproti tomu váha lehkého průmyslu z hlediska produkce poklesla asi o 10% oproti předválečné úrovni. Dle odhadů se těžký průmysl v r. 1927 podílel na celkové výrobě v hodnotě 37,9 % a v r. 1930 41,8 %. Tento rozvoj souvisel i se zakládáním a rozšiřováním nových průmyslových odvětví (chemického, automobilového a leteckého). Průmyslová výroba pak dosáhla vrcholu v r. 1929, kterého již nebylo za celé trvání první, předmnichovské republiky dosaženo. Předválečná úroveň výroby z r. 1913 tak byla v těchto letech (1927-1929) překonána asi o 20%. (Tamtéž s. 8-10, 65-67)
      Došlo nejen k významným strukturálním změnám československého průmyslu, ale i ke zrychlení koncentrace a centralizace a tedy i monopolizace kapitálu, zejména v průmyslu, hlavně českého, tak jako i ke koncentraci finančního - bankovního kapitálu. Do r. 1929 ovládlo několik největších podniků převážnou většinu výroby v mnoha odvětvích. Např. tři největší společnosti v hutním průmyslu (Báňská hutní společnost, Vítkovické železárny a Pražská železářská společnost) vyráběly v r. 1929 - 98,2 % celostátní produkce surového železa a 87,9 % oceli. Ve strojírenství ovládly většinu výroby rovněž tři monopolistické skupiny (největší z nich Škodovy závody, dále ČKD a Ringhofferovy závody). Obdobný proces probíhal i v bankovnictví. Počet obchodních akciových bank se od r. 1924 do r. 1929 snížil víc než o třetinu z 31 na 20! Přitom sedm největších čsl. bank (k nejmocnějším patřila Živnobanka, Agrární banka s Moravskou bankou, Anglo-Pragobanka ad.) soustředilo ve „svých rukách" v r. 1929 asi 80 % veškerého akciového kapitálu. (Tamtéž s. 67-68)
      Uvedený rozvoj průmyslu byl rovněž podmíněn kapitalistickou racionalizací, která vedle své technické stránky (modernizace strojního zařízení, technických a organizačních opatření) měla i svou stránku sociální, jež byla založena na zesílení vykořisťování dělnické třídy, na stále rostoucím zvyšování intenzity práce. V českých zemích je možné o kapitalistické racionalizaci hovořit právě až po prvé světové válce. O jejím větším rozsahu lze pak hovořit až po r. 1926, kdy docházelo nejen k zavádění pásové výroby, ale i k zavádění nových mzdových systémů, specializace, normalizace a typizace, a nové techniky. Ano, ještě v r. 1924 stoupenci taylorismu poukazovali, že až na Baťu se u nás taylorismus ani fordismus neuplatňuje. To vše bylo samozřejmě spojeno s prudkým růstem intenzifikace práce, se zvyšováním pracovního výkonu a tím i ke zvyšování nadhodnoty. Zvláště zavádění nové techniky bylo provázeno vyřazováním dělníků z práce, neustálou nezaměstnaností. Jak bylo konstatováno na V. sjezdu KSČ, v období dočasné stabilizace kapitalismu stoupla výkonnost dělníků o 15-20%, někde i o 40 % a více. Zvláštností přitom nebyl vzestup výkonnosti i plných 100 %. (viz Postavení dělnické třídy v českých zemích, 1924-1925, Naklad. Práce, Praha 1965, s. 104-105; 109)

      Dělnické hnutí ve světě a doma

      Po porážce revolučních akcí v Evropě v r. 1923 (potlačení povstání v Bulharsku a dělnických vlád v Německu - Sasku a Durinsku) došlo k odlivu revoluční vlny a k upevnění politické moci kapitálu, a to za pomoci sociálně demokratických stran. Došlo k nástupu dočasné stabilizace kapitalismu, což umožnilo rozšíření a zesílení vlivu reformistické ideologie v dělnickém hnutí, kdy sociálně demokratické strany ve většině zemí upevnily a rozšířily svůj vliv. Ze strany buržoazie začala být prováděna politika zapojení předáků pravicových sociálně demokratických stran do buržoazních vlád, aby mohli aktivně pomáhat při upevňování pozic kapitalismu. V lednu r. 1924 se ve Velké Británii dostala k moci první labouristická vláda, která vystřídala zdiskreditované konzervativce. Ve Francii to byla vláda „levého bloku" s účastí socialistů. Buržoazně radikální a sociálně demokratické strany se dostaly k moci i v Dánsku, Rakousku a ve Švédsku. Všechny zcela otevřeně prováděly politiku třídní spolupráce s buržoazií. Pravicoví sociální demokraté a socialisté pomáhali buržoazii i ideologicky, hlavně svým působením na pracující masy, kdy hlásali nástup éry „rozkvětu" a jednoty zájmů dělníků a podnikatelů. A protože byli proti jakékoliv revoluční činnosti, snažili se pracujícím namluvit, že lze socialismu a blahobytu dosáhnout spoluprací s buržoazií, a tím i docílit pokojného vrůstání kapitalismu do socialismu, jak to i potvrdilo usnesení II. kongresu Socialistické dělnické internacionály (Marseille 1925). To stanovilo tyto hlavní směry činnosti socialistických stran: všemožně napomáhat stabilizaci kapitalismu; odmítat revoluční boj a uplatňovat politiku třídní spolupráce s buržoazií; distancovat se od revolučního boje v koloniích, polokoloniích atd. (Mezinárodní komunistické, dělnické a národně osvobozenecké hnutí /60.-80. léta 18. století - 1973/, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976, s. 173-174)
      Státní vlajka SSSR Události z r. 1923 - stejně jako revoluční boje v Evropě v předcházejících letech - tak ukázaly rozpor mezi objektivními a subjektivními podmínkami možných socialistických revolucí. Šlo o to, že v žádné zemi mimo Ruska nebyly komunistické strany na takové výši, aby dokázaly využít příznivé situace k vítězství nad kapitálem. Z toho vyplynul nezbytný závěr, že bylo nutné zvýšit úsilí, aby mladé komunistické strany zvládly marxistickou společenskou vědu a praktické, politické umění, aby dokázaly důsledným uplatňováním své strategie a taktiky porazit buržoazii.
      V této etapě částečné a přechodné stabilizace kapitalismu bylo hlavním úkolem dělnické třídy, celého mezinárodního dělnického hnutí uhájit to, co již bylo vybojováno a zároveň se připravit na budoucí zápasy s kapitálem. Šlo především o uhájení zrozené základny světové revoluce, SSSR, který zahájil výstavbu nového, skutečně spravedlivého společenského řádu, socialismu. Ve vlastních kapitalistických zemích pak musela dělnická třída hájit vymoženosti, které s ostatními pracujícími vybojovala v prvých poválečných letech: určitá, i když jen buržoazně demokratická práva, osmihodinový pracovní den, závodní rady aj. Musela zápasit o udržení i zvýšení životní úrovně, která byla v prvních letech dočasné stabilizace pod předválečným stavem, neboť se kapitalisté snažili udržet mzdy na nízké úrovni a obnovit tak předválečnou úroveň výroby na účet pracujících. Dělníci si vybojovali zvýšení mezd proti poválečným letům 1918 až 1923 jen za cenu zvýšení intenzity práce. Přesto však ve dvacátých letech nedosáhly reálné mzdy ve většině kapitalistických států předválečnou úroveň. (viz Přehled nejnovějších dějin I. 1917-1929, NPL 1962, s. 333)
      Bylo rovněž nezbytné vést boj proti propouštění z práce, proti nezaměstnanosti, která se v porovnání s předválečným obdobím mnohonásobně zvýšila. Např. v USA byl podíl nezaměstnaných dělníků v letech 1924-1926 o třetinu vyšší než v posledních pěti letech před válkou. Procento nezaměstnaných v Anglii v letech 1924-1928 se proti čtyřem předválečným letům ztrojnásobilo. V Německu stouplo procento nezaměstnaných v letech 1924-1928 ve srovnání s lety 1910 až 1913 více než čtyřikrát. (Tamtéž, s. 298)
      Karel Kreibich V tomto období KSČ věnovala velkou pozornost i akcím mezinárodního charakteru. V lednu 1927 uspořádala několik akcí proti reakčnímu převratu v Litvě, na jaře na obranu čínské revoluce a SSSR. Protestní hnutí organizovala i proti své perzekuci, proti politickým procesům s komunisty. Proto uspořádala v lednu 1927 protestní schůze proti procesu s Jílkem, Kreibichem, Harusem a Šafránkem souzeným za obstrukci při proticelním boji a dále pak při procesu proti Vodičkovi, Polákovi, Borkovi aj., kteří byli obviněni ze špionáže pro SSSR. V létě pak proti špionážnímu procesu s Paufošímou a Včeličkou apod. (viz Dějiny ČSR a KSČ v letech 1924-1929, skripta VŠP ÚV KSČ 1971, s. 75-76)

      Politická orientace dělnické třídy

      Příslušníci dělnické třídy se v letech 1924-1929 sdružovali v různých politických stranách. Zásada organizovat se, být členem nějaké politické či obdobné zájmové organizace nebyla tehdy tak všeobecně vžitá. Počet organizovaných dělníků ve vztahu k jejich celkovému počtu tak byl neúměrně malý. Jistý přehled jejich politické orientace z této doby lze proto vyjádřit spíše tím, komu odevzdávali své hlasy ve volbách (a to v % vyjádření).
      Pokud jde o KSČ: bylo to v Čechách v r. 1925 - 12,6 %, v r. 1928 - 12,10 % a v r. 1929 - 10,30 %; na Moravě a Slezsku v r. 1925 - 11,1 %, v r. 1928 - 9,81 %, v r. 1929 - 8,90 %. Z hlediska celé ČSR, bylo to v prvých volbách, jichž se KSČ zúčastnila, tj. v r. 1925 934 000 hlasů z celkového počtu 7 107 000 oprávněných voličů. Tak KSČ z těchto voleb vyšla jako druhá nejsilnější politická strana. (viz Klement Gottwald, Revolucionář a politik, Praha 1986, s. 39) Reformistické strany (čsl. sociální demokracie; německá sociální demokracie; národně socialistická strana) v v r. 1929: v r. 1925 - 30,8 %, v r. 1928 - 35,74 %, v r. 1929 - 37,70 %; Morava a Slezsko: v r. 1925 - 21,7 %, v r. 1928 - 26,95 %, v r. 1929 jak v Čechách, tak na Moravě a ve Slezsku a reformistické strany získaly - hlavní buržoazní strany (agrární strana, národně demokratická, lidová a živnostenská) v Čechách: v r. 1925 - 32,2 %, v r. 1928 - 30,78 %, v r. 1929 - 29,94 %; Morava a Slezsko: v r. 1925 - 40,0 %, v r. 1928 - 38,74 %, v r. 1929 - 37,31 %. Z uvedeného lze usuzovat, že v letech 1925 až 1929 došlo ke značným změnám, kdy procento hlasů pro KSČ a pro buržoazní strany se snížilo. Pochopitelný je pokles u buržoazních stran, kdy více získala jen agrární strana. (viz Postavení dělnické třídy v českých zemích, 1924-1925, Naklad. Práce, Praha 1965, s. 146) Pokud jde o uvedený pokles hlasů KSČ (od r. 1925 do r. 1929), jako jediné strany, která skutečně a důsledně obhajovala politická a hospodářská práva pracujících, dělnické třídy, drobných rolníků a bezzemků, je daleko složitější. Nejčastěji, zvláště v antikomunistické literatuře, je objasňován jen důsledky prý vnucené bolševizace nerespektující naše specifické národní podmínky, která prý proto nenašla pozitivní odezvu mezi pracujícími, dělnickou třídou. Jistěže realizace procesu bolševizace narážela na odpor reformistických funkcionářů a členů strany, tak jako na nepochopení mnoha řadových členů strany, o odborářích (v rudých odborech) ani nemluvě. To vše samozřejmě mělo nemalý vliv na početní stav, pokles členské základny KSČ, jejíž kvalita se ovšem přitom zlepšovala, tak jako zde zároveň dočasně působil i negativní dopad na volební výsledky. Budoucnost však jednoznačně prokázala, že šlo o víc než pozitivní krok k zaktivizování KSČ, k tomu, že tato strana dokázala stanout na čele zápasů dělnické třídy a ostatních pracujících za jejich zájmy, ve své perspektivě za socialismus.
      Walter Ulbricht Pokud jde o počty členů strany v tomto období, pak podle přístupných údajů: v říjnu r. 1924 podle II. sjezdu KSČ měla strana 99 700 členů (Dějiny KSČ 1961, s. 214); v září r. 1925 činil počet členů KSČ 93 220 (Tamtéž s. 223); 1926 to bylo podle referátu Pjatnického na X. plénu exekutivy KI 92 818 členů, v r. 1927 - 138 000 členů, v r. 1928 - 150 000 a v r. 1929 - 81 000 členů. (Převzato: J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa, Od počátků do převzetí moci, ACADEMIA 2002, s. 85) Na uvedené údaje prý reagoval W. Ulbricht (NKS) výkřikem: „To je Jílkův podvod". Z celého sledu čísel, jež prezentoval Pjatnickij na základě informací od Jílka, vyplývá, že jím předaná čísla nejsou přesná, pravdivá. Ani údaj o r. 1929, hlášený již novým vedením, nebyl pravděpodobně správný. KSČ měla koncem tohoto roku cca 25 000 - 30 000 členů. (viz Postavení dělnické třídy v českých zemích, 1924-1925, Naklad. Práce, Praha 1965, s. 147) Podle jiného zdroje pak v prvé polovině r. 1930 se předpokládal počet členů strany mezi 21 000 až 30 000 členů. (Dějiny KSČ 1961, s. 278)

      Další formování KSČ a její boj za zájmy dělnické třídy

      KSČ ve snaze o vytváření jednotné fronty dělníků od podzimu 1923 věnovala velkou pozornost organizování hnutí závodních rad, a to tak, aby se tyto orgány vymanily z reformistické politiky třídní spolupráce s buržoazií, a byly využity k boji za dělnické zájmy a požadavky. Tak proběhla řada místních a oblastních konferencí závodních výborů a rad, což na podzim r. 1924 vyvrcholilo jejich celostátním sjezdem, který vyzval dělníky, aby se pod vedením závodních rad a výborů sjednotili k boji proti drahotě, zhoršování pracovních podmínek, za zvýšení mezd a proti oklešťování politických práv zastupitelských orgánů dělníků v závodech.
      Uvedené souviselo s potřebou zlepšení práce strany mezi pracujícími, na závodech, se zlepšením její organizační i ideově-osvětové práce. Zcela zásadní vliv na vývoj v KSČ i v tomto směru měl V. kongres KI, jenž se sešel ve dnech 17. 6.-8. 7. 1924 v Moskvě, který se věnoval úkolům MKDH v nové situaci. Kongres stanovil, že základním úkolem KS je postavit se do čela bojů dělnické třídy a pracujících rolníků za jejich dílčí hospodářské požadavky a za těchto bojů je uvědomovat a organizovat ve směru příštích rozhodujících zápasů za svržení kapitalismu. Kongres podrobil zásadní kritice oportunistické zkreslování taktiky jednotné fronty, k němuž v posledních letech v komunistickém hnutí docházelo. Tak na základě seriózního a hlubokého zhodnocení zkušeností z dosavadního vývoje komunistických stran, vytyčil kongres politiku nezbytného upevnění všech těchto stran na teoretických, strategicko-taktických a organizačních základech marxismu-leninismu, tak aby byly tyto strany schopny plnit roli revolučního předvoje dělnické třídy a ostatních pracujících. To se stalo obsahem hesla bolševizace.
      Taktikou komunistických stran i nadále zůstala taktika jednotné fronty proletariátu, jejíž úspěch ovšem záležel právě na vyspělosti, zralosti těchto stran. Stručně a jednoznačně řečeno slovy tezí V. rozšířeného plenárního zasedání exekutivy KI (21. 3.-6. 4. 1925, které se zabývalo i situací v KSČ): „Bolševizace sekcí Komunistické internacionály je shrnutí a použití zkušeností KSR(b) ve třech ruských revolucích a také, rozumí se, i zkušeností každé jiné sekce, mající za sebou vážné bitvy. Ve světle těchto zkušeností musí si všechny sekce Komunistické internacionály ujasnit úkoly stojící před nimi samými a zobecnit své vlastní zkušenosti. Bylo by však velkou chybou mechanicky přenášet zkušenosti Ruska na jiné země … Bolševizace je umění aplikovat obecné zásady leninismu na danou konkrétní situaci té či oné země. Bolševizace je umění uchopit onen hlavní „článek řetězu", s jehož pomocí lze vytáhnout celý „řetěz". A „článek řetězu" nemůže být v každé zemi stejný při té různotvárnosti společensko-politické situace, jakou pozorujeme. Bolševizace je dlouho trvající proces, který … teprve začal." (Za bolševickou orientaci KSČ, Sborník dokumentů k I. svazku spisů K.G., SNPL Praha 1955, s. 14-16)
      Bolševizace tedy znamenala nejen přijetí hlavních zásad leninismu, ale především každodenní praxe komunistických stran v duchu těchto zásad. KI přitom, jak je i výše uvedeno, upozorňovala, že heslo bolševizace (1) nesmí být chápáno jako mechanické přenášení „hotových" pouček a zkušeností, ale jako tvůrčí uplatňování obecně platných zásad a poznatků v konkrétních historických podmínkách dané země; (2) aby mohla strana získat podporu většiny dělnické třídy, musí upevnit své spojení s masami této třídy a ostatních pracujících a vymaňovat je z vlivu reformistických a buržoazních stran; (3) je třeba překonat sklony k podceňování spojenců proletariátu a přistoupit k soustavnému boji za vybudování pevného svazku dělnické třídy s pracujícím rolnictvem a s národně osvobozeneckým hnutím porobených národů v koloniích a kapitalistických zemích; (4) organizační upevnění komunistických stran na bázi leninských zásad demokratického centralismu, kritiky a sebekritiky a jejich přebudování na základě závodních organizací (buněk), při výchově stranických kádrů atd. Je třeba zdůraznit, že orientace KI na vnitřní upevnění a zdokonalení komunistických stran byla historicky nutná a jedině správná. Bolševizace přitom nebyla něčím zcela novým, ale tím, o co KI usilovala od svého vzniku. V tomto hesle byly její úkoly jen důsledně shrnuty a uvedeny do vzájemných souvislostí. (Dějiny KSČ 1961, s. 209-210); (Dějiny ČSR a KSČ v letech 1924-1929, skripta VŠP ÚV KSČ 1971, s. 23, 24)
      Pokud jde o V. kongres KI a naši stranu, je třeba připomenout, že byla na tomto kongresu věnována značná pozornost právě KSČ. Kongres odhalil nejzávažnější nedostatky a chyby v její politice. Vedení KSČ bylo kritizováno za to, že (a) nevystupovalo proti pravicovým, oportunistickým názorům na taktiku jednotné fronty a heslo dělnické vlády; (b) že podceňovalo význam rolnické otázky, práci s rolnictvem; (c) že nedoceňovalo marxisticko-leninské řešení národnostní otázky; (d) za chybné bylo označeno usnesení brněnské konference k organizačním otázkám a zdůrazněno, že je nutné, aby byla neodkladně zahájena přestavba strany na závodní buňky atd. V poměru k této kritice se československá delegace na kongresu rozdělila. Většina delegace, jejíž stanovisko tlumočil B. Šmeral, prohlásila, že kritiku, i když ve všech bodech neodpovídá zcela skutečnosti, přijímá s největší vážností a vyslovila obecně souhlas s nutností bolševizace KSČ. Základní chybou této většiny však bylo, že přeceňovala dosavadní úspěchy KSČ a neuvědomovala si vážnost pravicového nebezpečí ve straně. Proto zaujímala smířlivecký postoj k oportunistickým tendencím ve straně. To umožňovalo, aby se v řadách strany skrývali i pravičáci, kteří byli proti celé linii V. kongresu, proti bolševizaci. Naproti tomu menšina delegace, jejímž jménem vystupovali A. Neurath, J. Verčík, E. Freid aj., přijímala kritiku KSČ plně a bez výhrad. Tento proud se posléze zformoval v levicový směr, který podrobil oportunistickou tendenci ostré kritice a požadoval důslednější uplatňování leninských principů v politice KSČ.

      Vnitrostranická diskuse před II. sjezdem KSČ

      V srpnu 1924 byla v KSČ zahájena otevřená vnitrostranická diskuse o výsledcích jednání V. kongresu, která se stala důležitou součástí příprav II. sjezdu KSČ. Strana před pracujícími, celou dělnickou třídou přistoupila zcela otevřeně k projednávání základních otázek své politiky, k odhalování svých chyb a nedostatků, k hledání cest a prostředků k nápravě. Tím ukázala, že na rozdíl od buržoazních a reformistických stran jí nejde, jako jim, jen o výnosné mocenské pozice při službě zájmům kapitálu, kapitalistickému režimu, ale naopak, kdy neskrývá své cíle, že chce vést zápas za zájmy pracujících, za revoluční přeměnu společnosti, odstranění kapitalismu. Diskuse probíhala na členských schůzích, stranických konferencích a ve stranickém tisku. V ní došlo k historicky prvému a velkému názorovému střetu uvnitř strany o vyjasnění dalšího postupu a úkolů strany v období přechodu revolučního hnutí do nové situace, odlivu revoluční vlny a upevňování kapitalismu po r. 1923 a jeho dočasné stabilizace. To vyvolalo zejména u ideově nevyzrálých a nepevných členů zmatek, zvláště u těch, kteří se doposud nevyrovnali se sociálně demokratickými tradicemi, sociálně demokratickým ideovým dědictvím (členskou základnu KSČ tvořilo 70 % bývalých sociálních demokratů). To je vedlo ke kapitulantským náladám a k přesvědčení, že stabilizace kapitalismu není dočasná a je proto třeba se vrátit ke starým a „osvědčeným" formám a metodám boje proti němu. Na druhé, zcela opačné straně v KSČ působily i jiné nesprávné názory, a to netrpělivých členů a funkcionářů, kteří nepřipouštěli myšlenku o stabilizaci kapitalismu (ač jen dočasné) a domnívali se, že může strana udržovat lidové masy v bojové pohotovosti, že je možné i nyní vést rozhodující úder proti kapitalismu. Ve straně, v jejím funkcionářském aktivu i v členské základně však existovala, i když v menšině, i relativně silná skupina nositelů v zásadě marxisticko-leninské názorové a politické orientace, vyhraněných stoupenců bolševizace.
      Kl. Gottwald J. Šverma J. Haken V. Kopecký Tak se v diskusi objevily tři základní proudy a tendence, které se postupně vyhranily ve směry: pravicový - oportunistický, levicový a středový. Zcela pozitivní a zásadní roli v obratu k bolševizaci sehrál směr (1) levicový, marxisticko-leninská levice, která vystupovala proti názorům, jež zužovaly bolševizaci pouze na určitá organizační opatření a zdůrazňovala, že jde o zásadní změny v celém životě strany, v její ideologii, taktice i organizaci. K levici patřil K. Gottwald, J. Šverma, J. Bubeníček, J. Harus, J. Haken, Č. Hruška, V. Kopecký, B. Köhler ad. Bohužel tato levá opozice nebyla ještě ideologicky plně jednotná a sourodá, kdy přitom vedoucí postavení v tomto směru získali v této době lidé, které mnozí členové strany oprávněně označovali za „konjunkturální levičáky" - A. Neurath, J. Doležal, J. Verčík, E. Burian aj. Tito vůdcové levé opozice, ideově vesměs slabí, se vyznačovali doktrinářským přístupem k ML a za hlavní úkol považovali jen účelové odstranění dosavadního vedení strany a ty, kteří s nimi nesouhlasili, označovali jednoduše za pravičáky a oportunisty. Jejich uvedené přístupy a postoje situaci ve straně a v jejím vývoji jen komplikovaly a ztěžovaly. Nebylo proto náhodné, že tito „konjunkturální levičáci" od ML levice buď jako oportunisté (E. Burian, J. Verčík) nebo trockisté (A. Neurath) odpadli. Uvedený levicový směr vedl intenzivní zápas zejména se silným a značně vlivným (2) oportunistickým směrem, který ve skutečnosti odmítal bolševizaci a setrvával na nesprávném hodnocení stabilizace kapitalismu jako pevné a trvalé, kdy proto případná socialistická revoluce není problémem této generace, ale může být možná až v daleké budoucnosti. Proto by se strana měla vrátit jen k parlamentárním opozičním metodám a zřeknout se organizování masového proletářského boje! V průběhu diskuse ovšem daní funkcionáři své pochyby vyslovovali jen v dílčích otázkách, neměli odvahu s takovými názory vystupovat zcela otevřeně. Tak se u nich projevovala snaha obcházet zásadní otázky, se sklonem k mlhavým a mnohoznačným formulacím, narážkám a pomluvám. (Nepřipomíná to něco v dnešní KSČM?!) Tvrdili, že Kominterna nebyla správně, pravdivě informována a naznačovali, jakoby usilovala o odstranění všech dosavadních vůdčích představitelů KSČ a chtěla je nahradit jen mladými, zcela nezkušenými soudruhy. Dále soustavně sabotovali budování komunistických frakcí v rudých i reformistických odborech. K představitelům tohoto směru ve vedení strany patřil A. Muna, J. Skála, B. Hůla. Ve vedení odborů (MVS) J. Hais, J. Sýkora. Do blízkosti pravičáků se dostal i K. Kreibich. V průběhu diskuse se vyhraňoval ještě jeden (3) proud reprezentovaný zejména B. Šmeralem a A. Zápotockým, který představoval široký funkcionářský kádr především z české části KSČ, byl později nazván „středem". Jeho představitelé měli snahu vést stranu v bolševickém duchu, ale překonávat sociálně demokratickou ideologii i praxi bylo pro ně obtížné. Hlavní jejich chybou bylo podcenění nebezpečí oportunismu v KSČ i v mezinárodním komunistickém hnutí, čímž objektivně nahrávali pravičákům. (Dějiny KSČ 1961, s. 211-213);(Dějiny ČSR a KSČ, s. 26, 27) A. Zápotocký B. Šmeral

      II. řádný sjezd KSČ

      Po vnitrostranické diskusi (ve dnech 31. října až 4. listopadu 1924) se sešel II. řádný sjezd KSČ, jehož jednání probíhalo za situace přibližně vyrovnaného zastoupení levice i dosavadního vedení strany. To naznačovalo, že v KSČ nebyl obrat za bolševizaci úplně probojován. Za této situace se měl sjezd stát významným mezníkem v boji za bolševizaci, za její definitivní prosazení. V tom sehrálo důležitou roli vystoupení významného funkcionáře VKS(b) D. Z. Manuilského, který tlumočil stanovisko exekutivy KI k závažným otázkám bolševizace naší strany (KSČ). Na jedné straně ocenil význam masového charakteru KSČ, na druhé straně kritizoval její dosavadní vedení za to, že se snažilo jednotu a masovost strany zachovat tím, že se při volbě taktických úkolů přizpůsobovalo méně vyspělé části členů KSČ a dělnické třídy. (Dějiny KSČ 1961, s. 214)
      D. Z. Manuilskij Sjezd v přijaté rezoluci vyslovil plný souhlas s V. kongresem KI i s jeho kritikou KSČ, věnoval se agrární otázce, k níž přijal směrnici objasňující buržoazní charakter pozemkové reformy a ukázal, že hlad rolníků po půdě může být vyřešen jen revolučním řešením - vyvlastněním veškeré velkostatkářské půdy a jejím bezplatným předáním rolnictvu. Přijal rovněž rezoluci o národnostní otázce, v níž vytyčil heslo práva národů na sebeurčení až do oddělení a přijal organizační řád strany, v němž byly zakotveny podmínky členství, to, že základ „organizace tvoří závodní buňky (v továrnách, na dolech, v dílnách … atd.)". Byl zde rovněž podrobněji formulován princip demokratického centralismu, úloha stranických orgánů, komunistických frakcí v mimostranických (závodní výbory, odbory, obecní zastupitelstva, parlament, družstva aj.) organizacích. (viz Založení KSČ, SNPL 1954, Sborník dokumentů ke vzniku a založení KSČ 1917-1924, Rezoluce o agitaci a propagandě leninismu, s. 181-191) Významnou byla rezoluce o agitaci a propagandě leninismu, o spojení ideologické výchovy s praxí třídního boje. Zde bylo mj. uvedeno: „Konečné ideologické vítězství marxismu a leninismu nad pseudomarxismem II. internacionály a nad celou maloměšťáckou ideologickou veteší, hluboké zakořenění marxismu a leninismu ve vědomí vedení i členstva strany znamenají také skutečnou bolševizaci strany. Tato bolševizace vytvoří ze strany cílevědomou vůdkyni mas, omezí možnost ideologických, taktických a organizačních chyb na minimum a tak zkrátí cestu, vedoucí k osvobození proletariátu." (Tamtéž, s. 169-170)
      Pokud jde o volbu nového vedení, žádala levice, aby bylo zvoleno takové, které bude zárukou uskutečňování bolševizace a navrhla proto kandidátku s výraznou převahou stoupenců levicového směru. Představitelé dosavadní většiny předložili vlastní kandidátku. Tak vyvstalo nebezpečí rozepře při volbách, která se mohla stát zdrojem krize a rozkolu ve straně. Proto byla vypracována společná kandidátka, kdy byl zvolen ÚV z 18 stoupenců levice a 14 představitelů většiny dosavadního vedení. Tím si ve vedení KSČ udržely značné pozice pravicové živly.
      Po sjezdu začalo vedení strany plnit především usnesení související s bojem za jednotnou proletářskou frontu, které se týkalo zejména výstavby závodních buněk. Proto bylo do poloviny r. 1925 vybudováno vedle dosavadních 2 700 městských a vesnických organizací 1 300 organizací (buněk) na závodech. Usilovalo rovněž o zlepšení práce v odborech, kdy šlo především o spojení všech odborových organizací hlásících se k Rudé odborové internacionále do jedné odborové ústředny - Mezinárodního odborového svazu (MVS), který vznikl v r. 1922 sloučením bezohledně vyloučených odborových organizací a svazů pravicovými sociálně demokratickými reformisty z Odborového sdružení československého. To nebyl jednoduchý úkol, neboť ze čtyř svazů, které měly námitky ke vstupu do MVS, tři z nich pod vlivem oportunistických vůdců se tomu vzpíralo. Snažilo se prý zachovat „nezávislost" na KSČ.
      Hlavní činnost strany byla zaměřena na organizování protidrahotních demonstrací a bojů za mzdové požadavky ve významných průmyslových centrech. V lednu a zejména v únoru dosáhla vlna protidrahotních demonstrací a schůzí vrcholu. Tento rozmach donutil buržoazii, aby 11. 2. 1925 zařadila otázku drahoty na pořad jednání parlamentu. Vedení KSČ a Celostátní dělnický výbor vyzvaly dělnictvo a ostatní pracující v Praze k demonstracím vyjadřujícím odpor proti drahotě, lichvě a odbourávání dosažených jejich sociálních vymožeností. V předvečer jednání Národního shromáždění se na Staroměstském nám. konal tábor lidu, který byl završen demonstračním průvodem Prahou. Ten byl na Václavském náměstí napaden oddíly policie, které použily proti demonstrantům obušky. Bránící se demonstranti prorazili kordon a četníky zahnaly, ti poté začali střílet do davu a na dlažbě zůstalo ležet šest těžce a větší počet lehce raněných. Demonstrace však pokračovala, kdy až přivolané posily četnictva a vojska dělníky rozehnala. Střelba do lidí, tento ne údajný, ale skutečný masakr (toto z mnoha podobných „humanistických" opatření vskutku „demokratické", dnes tolik idealizované masarykovské buržoazní republiky) vyvolal po celé zemi velké pobouření. (Dějiny KSČ 1961, s. 214, 219); (Dějiny ČSR a KSČ, s. 32-34)

      Vnitrostranická krize v roce 1925

      Nedlouho po II. sjezdu se také, právě v souvislosti s protidrahotními demonstracemi ukázalo, že někteří vedoucí funkcionáři nechtěli plnit sjezdová usnesení spjatá s bolševizací, a sabotovali je. To se projevilo na zasedání politbyra ÚV KSČ po pražských protidrahotních demonstracích, kdy byly předloženy důkazy o frakční činnosti pravicových funkcionářů na čele s předsedou VV KSČ v Praze J. Bubníkem, který byl usvědčen z jejich sabotování a z přípravy útoku proti straně. Tito pravičáci nesouhlasili s bolševizací a závěry II. sjezdu KSČ, vytvořili protistranickou frakci s cílem vystoupit proti vedení strany a stranu rozštěpit. Proto politbyro ÚV KSČ hlavního iniciátora spiknutí J. Bubníka vyloučilo ze strany. To se stalo podnětem k otevřenému vystoupení pravice (krajské stranické vedení v Brně - Krček, Kovanda, Rouček, Knytlová, Vaňková; v Kladně - Muna, Formánek; v Pardubicích, Hradci Králové, Hodoníně a Jihlavě), která dosud svůj odpor k bolševizaci zakrývala formálním souhlasem. Frakcionáři byli přesvědčeni, že se jim podaří zmocnit vedení strany, proto požadovali okamžité svolání celostátní konference nebo mimořádného sjezdu, na nichž měli pod heslem „očisty" strany od „ultralevých hazardérů" získat většinu a zmocnit se vedení. Na straně pravice a Bubníka stáli i někteří poslanci. Většina krajských výborů se však postavila za postup politbyra, s nímž vyslovilo jednoznačný souhlas i vedení komunistické mládeže. Negativní úlohu zde však sehrál svou pasivitou a smířlivectvím k pravici „střed" (Šmeral, Zápotocký aj.). Ve straně tak vzniklo reálné nebezpečí rozkolu, což vyvolalo v celé straně vážnou krizi. (Dějiny KSČ 1961, s. 219- 220); (Dějiny ČSR a KSČ, s. 34-35) Namístě je třeba připomenout, že tento likvidátorský, renegátský nápor oportunistů ve straně nalezl samozřejmě oporu nejen u buržoazie, ale zvláště u sociální demokracie, která počítala s tím, že bude z této krize KSČ těžit a přivede zpět do svých řad mnoho komunistických dělníků. Tehdy také prý na jejich adresu, tak jako i komunistických funkcionářů, pronesl předseda sociálně demokratické strany A. Hampl známá slova: „Hoši, z vandru domů!" (viz V. Kopecký, 30 let KSČ, Svoboda, Praha 1951, s. 43)
      Souhrnně řečeno:
pravičáci, kteří předtím zakrývali svůj odpor k taktice KI a k bolševizaci (umožňující připravit stranu a proletariát na současné a budoucí efektivní formy boje proti kapitalismu), neboť trvali na svém přeceňování dočasné stabilizace kapitalismu, kterou považovali za pevnou a trvalou, vystoupili nyní s touto svou oportunistickou, sociálně demokratickou platformou zcela otevřeně. Vyvolali tak krizi ve straně, která mohla skončit rozkolem a jejím rozbitím. Za této situace musela KSČ pomoci Komunistická internacionála.

      V. rozšířené zasedání EKI v r. 1925, prvé úspěchy bolševizace a III. sjezd KSČ

      J. V. Stalin Tak se v Moskvě ve dnech 21. 3.-6. 4. 1925 konalo V. rozšířené plénum exekutivy KI, které se zabývalo situací v KSČ. Na zasedáních, zejména ve vystoupeních J. V. Stalina a D. Z. Manuilského, byla provedena hluboká, marxisticko-leninská analýza příčin její krize a východisek z ní. Ve Stalinově projevu bylo řečeno, že „hlavní příčinou krize jsou obtíže, spojené s přechodem z období revolučního rozmachu do období klidu" do období upevnění a stabilizace kapitalismu, i když dočasné. To vyvolává mezi dělnickou třídou sociálně demokratické, reformistické iluze (přeceňování dílčích požadavků na úkor základních, reformistické příštipkaření, bezprincipiální kompromisnictví, přeceňování parlamentní činnosti atd.), což samozřejmě nezůstává bez vlivu na komunistickou stranu a může vést k její krizi a likvidaci, zvláště je-li zatížena sociálně demokratickými tradicemi jako tomu bylo u KSČ. Proto je dnes jejím nejbližším úkolem „bojovat proti „ultralevým" úchylkám a zároveň vést rozhodný boj proti nebezpečí zprava, aby pravičáci byli úplně izolováni a definitivně likvidováni. Sjednocení všech skutečně revolučních živlů strany, to je východisko z krize. Bez toho nelze ani pomýšlet na bolševizaci KSČ", uvedl Stalin. Na konci svého vystoupení učinil tento závěr: „Shrnuji. Krize ve straně je. O příčinách krize není pochyb. Hlavní nebezpečí hrozí zprava. Úkolem je rozhodný a nesmiřitelný boj proti tomuto nebezpečí. Sjednocení všech revolučních elementů - to je východisko z krize. Je třeba využít období klidu k upevnění strany, k její bolševizaci, aby byla „vždy připravena" na všechny možné „komplikace", neboť „nevíme dne ani hodiny", kdy nastane událost, otevírající cestu novému revolučnímu rozmachu." Projev v československé komisi VV Komunistické internacionály 27. 3. 1925 (J. V. Stalin, Spisy 7, 1925, Svoboda 1952, s. 73-78)
      Jednání exekutivy Kominterny rovněž ukázalo, že sociálně demokratické, pravičácké názory byly nejvýstižněji vyjádřeny v tzv. Brněnském memorandu (dokument vypracovaný po vyloučení Bubníka likvidátorskou většinou krajského výboru KSČ v Brně na čele s Ečerem a Roučkem). Jednání také dokázala, že smířlivecké názory „středu" (Šmeral, Zápotocký) krizi ve straně ve skutečnosti jen prohlubovaly, a zdůraznila, že základním předpokladem reálného úsilí o jednotu strany je rozhodný boj vedený proti úchylkám a to zcela otevřeně před celou stranou, před dělnickými masami v neoddělitelném spojení s ideovou výchovou v duchu marxismu-leninismu. Zde je třeba připomenout, že soudruzi Šmeral a Zápotocký se na jednání přesvědčili o vážnosti pravicového nebezpečí ve straně a provedli otevřenou sebekritiku. Proto exekutiva KI naší straně navrhla vytvořit společný blok levice a „středu" v boji s pravicí, jako základní předpoklad pro překonání krize a pokračování v bolševizaci při zachování masovosti KSČ.
      Po V. plénu EKI byla zahájena vnitrostranická kampaň, v níž pravice utrpěla porážku nejen v pražském, brněnském, kladenském, ale i v dalších krajích. Část z nich byla vyloučena nebo sama odešla ze strany a ostatní se podřídili usnesením exekutivy KI. Tímto vítězným bojem s likvidátory se upevnila ideová jednota strany. Zkušenosti z této vnitrostranické krize byly poté projednány na III. sjezdu KSČ v září 1925.
      V návaznosti na jarní měsíce, kdy na Ostravsku vstoupilo do stávky (po propuštění 1 000 horníků z dolu Terezie) na 50 000 horníků a dělníků v kovoprůmyslu a dalších závodech (za zvýšení mezd o 25-30 %), a kdy proti nim vystoupilo na tisíc četníků, kteří zatýkali členy stávkových výborů, přepadali dělnická shromáždění a stříleli do dělníků v Orlové (obětí byly 4 lidské životy), pokračovala strana s organizováním stávek i v létě. Tentokrát již „přes hlavy" jejich reformistických, sociálně demokratických sabotérů, kteří byli proti. Postup sociálních demokratů v ostravské stávce byl takový, že zprvu se stávkou, při vyslovení neutrality souhlasili, avšak když k ní došlo, po jejím zahájení se postavili proti. Začali mluvit o „komunistickém humbuku", „komunistickém puči" a vyzvali horníky k návratu do práce, tedy ke stávkokazectví. (viz Postavení dělnické třídy v českých zemích 1924-1925, s. 163) Sociální demokraté tak přispěli k nezdaru stávky, která byla prvým hospodářským bojem, jenž se KSČ s rudými odbory snažila samostatně vést. Z této skutečnosti se však vedení MVS nepoučilo a v dalších mzdových a stávkových bojích v r. 1925 se nadále orientovalo převážně na společný postup s reformistickými odbory, jejíž taktice se podřizovalo. Praxe třídních bojů tedy obnažila skutečnost, že v obsahu a metodách práce MVS působily i nadále silné oportunistické prvky. (Dějiny KSČ 1961, s. 221-222)

Doc. RSDr. Zdeněk Košťál, CSc.

Vysvětlivky:
KH = Komunistické hnutí
KS = Komunistická strana
KSČS = Komunistická strana Československa - (federace KSČM a KSS-SDL)
KSČM = Komunistická strana Čech a Moravy
KSS-SDL = Komunistická strana Slovenska - Strana demokratické levice
VKS(b) = Všesvazová komunistická strana (bolševiků)
NKS = Německá komunistická strana
VV = Výkonný výbor
ÚV = Ústřední výbor
VŠP ÚV KSČ = Vysoká škola politická Ústředního výboru KSČ
ČSSD = Česká strana sociálně demokratická
HSĹS = Hlinkova Slovenská ĺudová strana
MVS = Mezinárodní všeodborový svaz
OSČ = Odborové sdružení československé
Amsterodamská internacionála (AI) = tou se nazýval Mezinárodní odborový svaz založený r. 1919 v Amsterodamu, který byl pod vedením reformistů. Pracovala do r. 1940
Rudá odborová internacionála = založená v roce 1921 z revolučních frakcí reformistických odborů, které byly vytlačeny z Mezinárodního odborového svazu AI, jako sekce KI, se sídlem v Moskvě.
II. Internacionála = druhé mezinárodní sdružení dělnické třídy, které v nových historických podmínkách pokračovalo (1889-1914) v činnosti I. internacionály (1864-1876). Ve většině důležitých stran této (II.) internacionály však pravice a centristé postupně vytvořili většinu a v nejkritičtější chvíli, když šlo o vypuknutí prvé světové války, hlasovali pro vojenské úvěry, tedy pro válku. Tak přestala II. internacionála existovat.
Dvaapůltá (II. a 1/2) internacionála = Mezinárodní pracovní společenství socialistických stran - pokus centristů ze sociálně demokratických stran po prvé světové válce o vybudování mezinárodní organizace, která měla zlomit vliv vznikající Komunistické internacionály. Působila v letech 1921 až 1923. K jejím členům patřily: Socialistická strana Rakouska, Nezávislá Labour Party, Francouzská socialistická strana, Nezávislá sociálně demokratická strana Německa, němečtí sociální demokraté z Československa. Hlavními ideology této internacionály se stali vůdcové austromarxismu - O.Bauer, F.Adler.
Oportunismus = přizpůsobení politiky a ideologie dělnického hnutí zájmům buržoazie a maloburžoazie. Projevuje se v odmítání revolučních metod boje, v neprincipiálním kompromisnictví, ve spolupráci s buržoazií a faktickém zřeknutí se boje za socialismus.
Reformismus = politický, oportunistický směr v dělnickém hnutí, který zaměňuje boj proti kapitalismu a vítězství socialismu bojem jen za drobné reformy, které neohrožují či dokonce posilují kapitalismus. U pracujících vyvolává iluzi o možnosti spolupráce dělnické třídy s buržoazií a tím o „vylepšování" kapitalismu pokojnou cestou drobných reforem.
Likvidátorství = původně reakční směr v sociálně demokratické dělnické straně Ruska (SDDR), který usiloval o likvidaci této strany (zahnané carským, stolypinským reakčním režimem do ilegality) a to cestou jejího nahrazení - při zřeknutí se revolučního programu a taktiky - volným, legálním spojením jejích členů do „dělnické" strany. V jejich čele stáli Dan, Axelrod a Potresov, kterým pomáhal Martov, Trockij (ten se přitom prezentoval jako centrista stojící mezi likvidátory a bolševiky) aj. menševici. Likvidátoři byli na Pražské konferenci v r. 1912 vyhnáni ze strany. Obdobné přístupy v KSČ zvolili oportunisté v boji proti bolševizaci, za odvrácení formujícího se komunistického charakteru strany.
Trockismus = odrůda menševismu (sociáldemokratismu), antileninského proudu v dělnickém hnutí, nazvaného podle zapřisáhlého nepřítele leninismu L. D. Trockého. Trockisté mj. bojovali proti Leninovi a bolševikům v odborové otázce, proti Leninovu učení o možnosti vítězství socialismu v jedné či v několika zemích (což i autoři materiálu 18. sjezdu KSČS - „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu", zcela účelově a primitivně pragmaticky „lijí do bot" jen Stalinovi!) a ve spojení se zinovjevci (vytvoření protistranického trockisticko-zinovjevského bloku) se orientovali na rozbití strany při snaze vytvořit stranu kapitalistické restaurace.
Leninismus = nová, vyšší etapa ve vývoji marxismu, jeho tvořivé rozvinutí v nových podmínkách imperialismu a proletářských revolucí, přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu a komunismu. Je to marxismus nejen 20. století, marxismus současné epochy.
ML (marxismus-leninismus) = ucelený, vědecky zdůvodněný systém filozofických, ekonomických, sociologických, sociálně politických názorů, učení o obecných zákonitostech vývoje přírody, společnosti a lidského myšlení, o revolučním přetváření společnosti, svržení vykořisťovatelských společenských řádů a vybudování socialismu a komunismu. Vědecký světový názor dělnické třídy, představující organicky jednotné učení Marxe, Engelse a Lenina, důsledně vycházející z dialektického a historického materialismu. Byl to Lenin, kdo v podmínkách přechodu kapitalismu volné soutěže v imperialismus ubránil marxismus před útoky jeho nepřátel a rozvinul jej na novou a vyšší úroveň.
MKDH = Mezinárodní komunistické a dělnické hnutí