KSČ v letech 1921 až 1929 (1/3)

Přidáno v pátek 10. 6. 2011


Klement Gottwald s J. V. Stalinem

      Úvodem: Nekomunistické hodnocení bolševizace v dokumentech KSČS (KSČM a KSS-SDL) a antikomunistické produkci

      Uvedené období patří v dějinách KSČ k nejvýznamnějším. Šlo o proces formování její vlastní komunistické identity, neboť tato strana vznikala ze sjednocení levicově orientovaných členů československé sociálně demokratické strany dělnické, kteří byli samozřejmě, historicky vzato zatíženi svou sociálně demokratickou (reformistickou) minulostí, ideologií a tradicí, kterou bylo třeba postupně překonat. Proces tohoto překonání, přerodu strany ve stranu skutečně komunistickou byl iniciován Komunistickou internacionálou (KI) a označen jako proces bolševizace (probíhající zejména v letech 1924-1929). Avšak již od počátku 60. let, pod vlivem chruščovovského revizionismu, tedy v rámci antistalinského, fakticky protileninského tažení a údajného „tání", zvláště pak v letech 1968-1969, a poté při a po kontrarevolučním převratu v r. 1989, byl proces bolševizace již v samotné KSČ, poté KSČS (federace KSČM, KSS-SDL) označen, v souladu s buržoazní, antikomunistickou ideologií a propagandou, za hrubou deformaci, za tzv. „stalinizaci" komunistických stran, celého mezinárodního komunistického hnutí. Za „stalinizaci", která prý byla těmto stranám bezohledně, pod přímým nátlakem vedoucích orgánů Komunistické internacionály vnucena, což prý zásadním způsobem vedlo k deformaci této strany a tím i k deformaci veškerého úsilí o vytvoření socialistické společnosti. Ta zde prý ani nikdy nebyla, neboť i u nás nešlo o skutečný socialismus, ale jen o jakýsi zdeformovaný pokus, Marxovým ideálům naprosto vzdálený, prý nanejvýš „byrokratický socialismus", fakticky jen „protosocialismus", „dobově omezený a nedostatečný krok na dlouhé a složité cestě společenského pokroku", jak je to formulováno v řadě materiálů KSČM.
      Jak vyplyne z následujícího textu, jde o zcela účelové a záměrně povrchní hodnocení, fakticky dezinterpretaci historických událostí a faktů ve své podstatě shodné s buržoazními, antikomunistickými přístupy. K nim z nověji u nás publikovaných patří např. práce francouzského politologa J. Rupnika „Dějiny Komunistické strany Československa". Zde je rovněž položen důraz na to, že bolševizace prý byla nejen KSČ, ale i všem ostatním stranám (sekcím) vnucena Komunistickou internacionálou. Cituji: „Bolševizace KSČ byla součástí všeobecného přenášení ruského bolševického modelu na celou Kominternu. Systém myšlení a centralistického autoritářského uspořádání, produkt specifických podmínek zaostalého Ruska, kde nebyly žádné demokratické tradice, byl povýšen na univerzálně platný model rozchodu s decentralizační tradicí sociálnědemokratické Druhé internacionály." (J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa, Od počátků do převzetí moci. Nakladatelství ACADEMIA 2002, s. 58) Nejen to, pojem bolševizace prý „obsahoval představu, že se na stranu vzešlou z určité tradice a pracující ve specifických podmínkách budou aplikovat normy vypracované ve zcela jiných souvislostech a zavedených ze zahraničí, ruskou KS a Kominternou. Obsah a prováděcí metoda bolševizace v rozhodující fázi let 1928-1929 jsou totiž - podle Rupnika - pochopitelné, pouze pokud je posuzujeme nejen ve vztahu k bolševické doktríně, jak ji formuloval Lenin, nýbrž i ve vztahu k tomu, k čemu právě v SSSR docházelo: totální (ba přímo totalitární) monolitismus strany je nezbytným předpokladem skutečné sociální revoluce vyznačující se násilnou kolektivizací, rychlou industrializací a přetvářením struktury sovětské společnosti terorem. Bolševizace předpokládá, že se strana stane mikrokosmem neoddělitelným od svého společenského projektu. Z tohoto hlediska je bolševizace KSČ základem autoritářského a byrokratického socialismu, který byl v Československu nastolen o dvacet let později. A to nejen proto, že se v únoru 1948 moci chopil právě gottwaldovský aparát nastolený v letech 1928-1929, nýbrž i proto, že tento aparát už měl základní rysy stalinského prototypu, k němuž se hrdě hlásil". (Tamtéž, s. 87) Potud známý antikomunistický politolog J. Rupnik.
      Pro názornost srovnejme uvedené s obsahovým dokumentem z dílny „transformující" se KSČ z r. 1990 „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu" jenž byl projednán 18. sjezdem KSČS (3.-4. 11. 1990) a tím prakticky i KSČM. Strany, pod zásadním, inspirujícím vlivem vítězící kontrarevoluce, narychlo „přetransformované" z KSČ, které se přitom (jako své předchůdkyně kromě účelové finanční a právní návaznosti!) zřekla. Jde zcela jednoznačně o s Rupnikem shodné, negativní hodnocení minulosti KSČ i mezinárodního komunistického a dělnického hnutí (MKDH) a to objektivně vzato z antikomunistických, minimálně sociálně demokratických pozic. Zde je dokonce pomlouvačným, zlovolným jazykem řečeno, že prý ve „stalinském mechanismu se řada představitelů nového vedení po V. sjezdu, včetně samotného K. Gottwalda, přetavuje z podoby čestných dělnických a intelektuálských revolucionářů do podoby poslušných dogmaticko-byrokratických vůdců tvořících výchozí bod i špičku nově se formujících vládnoucích vrstev budoucího poúnorového období." (viz „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu", Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, 3.-4.11.1990, s. 8; též 6. zasedání ÚV KSČS, září 1990, Č.j. ÚV-58/90, s. 7)
      Jak tedy jednoznačně prokazují nejen obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS z listopadu 1990, ale i z prvého sjezdu KSČM z října téhož roku, došlo v průběhu jednoho roku, tj. mezi listopadem 1989 a listopadem 1990 ne k formální, ale k zásadní, radikální přeměně KSČ. Došlo k jejímu tzv. „přetransformování" v KSČS (KSČM a KSS-SDL), jež měla nicméně, historicky vzato (neboť došlo k bleskové negaci KSS, k její „přeměně" na SDL i k rozbití společného státu Čechů a Slováků), jen jepičí trvání. Pokud jde o KSČM, pak z hlediska programového a vůbec ideologického, teoretického a politického zde již započal vyhraněný proces její sociáldemokratizace, jejího odkomunizování, které bylo založeno na „návratu" této strany ke svým prapůvodním „kořenům", k sociální demokracii, z jejíž marxistické levice vzešla. Nezbytnost obratu zpět k reformistickému typu strany bylo mj. zdůvodňováno tím, „že se dějinná iniciativa Leninova Října vyčerpává" a „tradiční pojetí strany jako inspirátorky třídních bojů" se přežilo. Za stranu hodnou následování byla fakticky označena Francouzská socialistická strana, usilující „cestou revolučního reformismu" při vtažení buržoazie „do třídní spolupráce nového typu" o „samosprávný socialismus". (viz M. Ransdorf, O krizi komunistického hnutí, Sborník K vytvoření moderní levicové strany, ÚV KSČS 1990, s. 54-56 aj.) Sociáldemokratizace KSČM vyplyne jasně a zřetelně napovrch, když si porovnáme zejména prvé desetiletí vzniku a formování této tzv. nové, „moderní levicové strany" - KSČM (1990-2000) s prvým desetiletím zrodu KSČ (1921-1929). Dle mého názoru nejvhodnějším průvodcem nám přitom může být již připomenutý nekomunistický, nemarxistický obsahový dokument, který byl projednán na 6. zasedání ÚV KSČS v září 1990 a následně (usnesením vzatý na vědomí) na 18. sjezdu KSČS (Praha 4.-6. 11. 1990) - Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu. Zde je ve vztahu k procesu bolševizace uvedeno: „Nebylo náhodné, že to byli především revolučně radikální sociální demokraté v Rusku, kteří na základě Leninova revolučně utilitárního (prospěchářského? - ZK) výkladu K. Marxe a B. Engelse nabídli proletariátu a všem utlačovaným radikální východisko. Dobově, ale i geopoliticky podmíněná představa rychlé porážky vládnoucí buržoazie, nastoupení diktatury proletariátu a vybudování komunistické společnosti … Vznik Komunistické strany Československa byl tak nejen součástí procesu hledání dobově podmíněného východiska z krize socialistické teorie a praxe, ale i součástí rozkolu v dělnickém hnutí, jež svými důsledky výrazně ovlivnil celý jeho další vývoj. Sociálně demokratické strany se po skončení 1. světové války postupně integrovaly do politických systémů států poválečné Evropy a v jejich rámci akcentovaly především evoluční prostředky zápasu o sociální spravedlnost. Komunistické strany se jako sekce přísně centralizované III. internacionály snažily naopak o dosažení tohoto cíle provedením socialistické revoluce, dobytím politické moci a nastolením diktatury proletariátu. Do vývoje obou proudů dělnického hnutí, které měly teprve v souvislosti s nástupem fašismu pocítit tragické důsledky vzájemné nedůvěry, začal vstupovat nový závažný faktor. Byly to problémy spojené s historicky prvým pokusem o vybudování socialistické společnosti v Rusku a později v SSSR.
      S odstupem doby - tvrdí se dál v dokumentu - víme, že se uskutečňoval za mimořádně nepříznivých podmínek daných jak ekonomickou, politickou a kulturní zaostalostí Ruska, tak ozbrojenou intervencí, hospodářskou a politickou blokádou vyspělých kapitalistických zemí. Všechny tyto vnější i vnitřní konkrétně historické podmínky, za nichž „sovětský model socialismu" vzniká, se promítly i do charakteru a dalšího vývoje bolševické strany, její ideologie a kvality vedoucích představitelů, kteří mají významný podíl na antihumánních, odpuzujících projevech nového systému, jež měl být pokrokovější negací společnosti založené na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a vykořisťování." (6. zasedání ÚV KSČS, září 1990, Historické kořeny o novou levicovou stranu, s. 3-4)
      Uvedená poměrně rozsáhlá citace dokládá, že jde o vědomě cílené zkreslování historické skutečnosti. Je třeba si položit otázku: Co je myšleno onou vzájemnou nedůvěrou? Ze strany sociální demokracie nešlo z daleka jen o nedůvěru, ale spíše o nepřátelství, naprostý odpor k jakékoliv skutečné spolupráci při obraně zájmů dělnické třídy. Šlo o sabotování jakékoliv snahy vytvořit jednotnou frontu proti kapitálu, o zrazování zájmů dělnické třídy při aktivní spolupráci s buržoazními vládami a účasti v nich! Ostatně tak tomu je i dnes u ČSSD. Pokračujme: „Od poloviny dvacátých let se však pod přímým tlakem vedoucích orgánů Kominterny prosazovala v KSČ bolševizace, která vyřadila z reálného vedení strany B. Šmerala a eliminovala jeho linii, která mohla působit jako pozitivní, integrující prvek celého československého levicového hnutí. Ve vedení aparátu posílila bolševizace ty byrokraticko-dogmatické skupiny, které byly ochotné a schopné přizpůsobivě reagovat na tlaky z Moskvy, a jež se vyznačovaly plochým pragmatismem i tendencí k umrtvování aktivity a tvořivého myšlení členů strany. Právě takový charakter mělo jílkovské vedení ve druhé polovině dvacátých let…" („Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu", dok. 18. sjezdu KSČS , s. 7-8)
      Z p;ozic antistalinismu nastoleného, prosazeného a rozjetého XX. a XXII. sjezdem KSSS byla dále takto zkresleně interpretovaná historická skutečnost: Prý „vývoj v SSSR, zejména po nástupu J. V. Stalina k moci, se postupně promítl do vývoje Komunistické internacionály a jejích jednotlivých sekcí. Neúspěch poválečné revoluční vlny" tak „napomohl vytvoření teorie o budování socialismu v jedné izolované zemi." Opět zde máme co dočinění se zcela nepravdivým tvrzením. S uvedenou myšlenkou, na základě teorie o nerovnoměrném vývoji kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu, přišel V. I. Lenin. Jak je dále v materiálu uvedeno, prý právě „tyto momenty dokázal Stalin plně využít. Přetvořil je do podoby totalitního zjednodušení všech politických mechanismů směrem k centralizované moci doprovázené myšlenkovou intolerancí a sektářstvím. Nešlo jen o SSSR, ale ve svých důsledcích i o likvidaci skutečných i potencionálních odpůrců v činnosti celého komunistického hnutí." A jak je v materiálu dále uvedeno, prý: „Z těchto historických kořenů se zrodila politika bolševizace i strategická linie VI. kongresu KI „třída proti třídě", která způsobila komunistickým stranám a dělnickému hnutí v řadě zemí velmi vážné problémy a ztráty … Došlo k „bolševizačnímu" procesu, který pod heslem boje proti „sociáldemokratismu" zúžil sociální základnu komunistického hnutí, zbavil ho manévrovací schopnosti, zatlačil do pozadí či přímo zlikvidoval garnituru politických vůdců schopných dialogu s ostatními proudy v dělnickém hnutí. Zároveň potlačil demokratické prvky vnitrostranického života komunistických stran a zvýraznil jejich polovojenský charakter umožňující mocenský diktát vedoucích stalinistických skupin a jimi ovládaných aparátů. Právě v tomto kontextu je třeba vidět i vývoj KSČ v složitém období dvacátých let …" (viz Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, 3.-4. 11. 1990, „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu", s. 7; tento dokument byl projednán na 6. zasedání ÚV KSČS v září 1990, s. 5-6) Potud jen zlomky ze subjektivistických hodnotících soudů z dílny oficiálních ideologů a nejvyššího orgánu „transformující se" strany s názvem komunistická.
      Zvláště je třeba zdůraznit, že je v celém dokumentu zcela falešně prezentována údajně pozitivní a prý realističtější role sociální demokracie v dělnickém hnutí, oproti radikálním, prý dogmatickým a sektářským komunistickým stranám. V naprostém rozporu se skutečností je intenzivní úsilí KSČ o spolupráci se sociálními demokraty, především se sociálně demokratickými dělníky, o vytvoření jejich společné, jednotné fronty v boji proti kapitálu, v boji za zájmy pracujících zcela opomíjeno, znevažováno, negativisticky hodnoceno. Oproti tomu je sociální demokracie hodnocena pozitivně, i když opak byl pravdou! Proti komu KSČ bojovala, když odhalovala zrádcovské postoje, dvojakost a věrolomnost vůdců reformistických stran, jejich aktivní spolupráci s buržoazií a zrazování dělnické třídy a ostatních pracujících? Proti dělníkům, pracujícím a jejich zájmů nebo správně proti těm, kteří je zrazovali? A právě tato spolupráce s buržoazií vedla k trvalému rozbíjení veškerého úsilí KS o dosažení nejen možné, ale i nezbytné jednoty dělnické třídy, aby mohla čelit nástupu nejreakčnějších sil světové i domácí buržoazie. Slovy J. Dimitrova na VII. komgresu KI: „Fašismus mohl dospěti k moci především proto, poněvadž dělnická třída díky politice třídní spolupráce s buržoazií, kterou provozovali vůdcové sociální demokracie, byla rozpolcena, politicky a organizačně odzbrojena tváři v tvář nastupující buržoazii. Komunistické strany nebyly pak dosti silné, aby bez sociální demokracie a proti ní zburcovaly masy a strhly je do rozhodujícího boje proti fašismu. A vskutku! Nechť se miliony sociálně demokratických dělníků, kteří nyní se svými komunistickými bratry zakoušejí na sobě hrůzy fašistického barbarství, vážně zamyslí: Kdyby rakouský a německý proletariát roku 1918, kdy vypukla revoluce v Německu a Rakousku, nešel za sociálně demokratickým vedením Otto Bauera, Bedřicha Adlera a Rannera v Rakousku, Eberta a Schaidemana v Německu, nýbrž kdyby se byl dal cestou ruských bolševiků, cestou Lenina a Stalina, nebylo by dnes fašismu ani v Rakousku, ani v Německu, ani v Itálii a Maďarsku, ani v Polsku, ani na Balkáně. Pánem situace v Evropě nebyla by buržoazie, nýbrž již dávno dělnická třída. (Potlesk)" (viz VII. Světový sjezd KI, Tiskem Jar. Hoffana, Karlín 1935, s. 11)
      Jak si následně ukážeme, nebyly to sociálně demokratické a socialistické strany, ale Komunistická internacionála a její strany, kdo inicioval a prosazoval nutnost a potřebu vzájemných setkání a dohod se stranami II. a II. a 1/2 internacionály v zájmu dosažení a udržení jednoty dělnické třídy, pracujících, a to i přes odpor jejich vůdců (např. berlínská konference tří internacionál z r. 1922; viz Přehled nejnovějších dějin 1917 - 1929, s. 282-283)

      I. Odliv revoluční vlny, poválečná krize kapitalismu a boj KSČ za jednotnou frontu proti upevňování panství buržoazie (1921 - 1923)

      Mezinárodní souvislosti

      Kapitalistické hospodářství zanechala válka v katastrofálním stavu, čímž se zostřil boj za odbytiště a zdroje surovin, zvláště v evropských kapitalistických zemích. Toto zostřování rozporů uvnitř imperialistických mocností, i když je spojoval společný zájem na zardoušení revolučních přeměn v sovětském Rusku, se nakonec projevilo zejména v rozporech a konfliktech mezi francouzskou a německou buržoazií v otázce placení reparací, které hrozily vyústěním v nový válečný konflikt. Nebylo možné vyloučit ani zorganizování nového tažení imperialistických mocností proti sovětskému Rusku.
      V polovině roku 1920, kdy výroba zdaleka nedosahovala předválečné úrovně, nastala hospodářská krize, která byla ostřejší a hlubší než předválečné a postihla především ty země, které v předchozím roce zaznamenaly ekonomický vzestup a jejichž výrobní síly byly méně zničeny válkou (USA, Anglie). V evropských zemích (krom SSSR) vystřídala krizi velká deprese, kdy výroba stoupala pomalu a ještě v r. 1923 zdaleka nedosáhla předválečné úrovně. Za tohoto stavu ekonomiky se v řadě zemí vytvářely revoluční situace. Přes tyto uvedené krizové jevy začala v letech 1922 až 1923 částečná a dočasná stabilizace kapitalismu v USA, která se posléze (r. 1924) rozšířila téměř na celý kapitalistický svět. Ekonomika totiž vstoupila do fáze cyklického vzestupu, provázeného rostoucí koncentrací a centralizací kapitálu, kdy v r. 1925 dosáhl index světové průmyslové produkce 20% nárůstu oproti předválečnému období.
      Ve druhé polovině r. 1921 začali v mnoha zemích dělníci různé politické orientace požadovat, aby došlo k jejich spojení a sjednocení v boji proti kapitalistické ofenzívě, proti řešení krize na jejich úkor. Reformističtí předáci socialistických stran, aby zakryli svou neochotu vést skutečný boj proti kapitalismu a své spojenectví s buržoazií, začali šířit lži, že sjednocení maří komunisté, kteří rozbili jednotu dělnické třídy svým odštěpením od sociálně demokratických stran. Proto se stalo hlavním úkolem komunistů otevírat dělníkům oči, odhalovat tyto lži reformistických předáků sociálně demokratických stran a odborů a ukazovat, že jejich skutečným zájmem není vytváření jednoty dělnické třídy, ale jednoty a spolupráce s buržoazií, že dělnickou třídu a ostatní pracující zrazují.
      Komunistické strany měly za úkol přesvědčit mezinárodní proletariát o nezbytnosti jeho jednotného postupu, což se promítlo do jednání jejich mezinárodního sdružení - Komunistické internacionály a to na jejím III. kongresu, který se sešel 22.6. až 12.7.1921. Hlavním heslem kongresu bylo proto vytyčeno heslo „K masám", jehož základem se stala taktika boje o získání většiny dělnické třídy za jednotnou frontu proletariátu proti buržoazii. V tezích je mj. uvedeno, že: „Nejdůležitějším úkolem KI je dobýt výhradního vlivu na většinu dělnické třídy, vtáhnout její nejaktivnější část do bezprostředního boje" a získat tuto většinu mohou KS především v boji za její bezprostřední, dílčí požadavky. Konkrétní teze nové taktiky, které rozvedly uvedené závěry třetího kongresu, byly předmětem jednání předsednictva EKI (prosinec 1921), pod názvem „O jednotné dělnické frontě a o poměru k dělníkům - členům Druhé, Dvaapůlté a Amsterodamské internacionály, jakož i k dělníkům, kteří podporují anarchosyndikalistické organizace." Tyto teze vycházely především ze zkušeností VKS(b) a poukázaly na to, že komunistické strany, které se vydělily ze sociálně demokratických stran při překonávání jejich reformistických přežitků, se musí v praktickém boji, v zájmu dosažení co nejširší jednoty, snažit o dosažení dohod mezi komunistickými a dělnickými stranami, tak jako Kominterny s Druhou a Dvaapůltou internacionálou. Upozornily však, že při těchto dohodách vznikne nebezpečí přeměny jednotné fronty v „bezforemný blok komunistů s reformisty". Dohody měly být proto uzavírány jen za bezpodmínečné podmínky, že KS zůstane zcela samostatnou a ponechá si právo kritizovat sociálně demokratické vedení i v průběhu akcí. (viz Přehled nejnovějších dějin I., 1917-1939, NPL 1962, s. 278, 280; Mezinárodní komunistické a národně osvobozenecké hnutí, Nakladatelství Svoboda Praha 1976, s. 163-164 )
      Reformistické ústředí Druhé a Dvaapůlté internacionály odmítlo návrh KI o společném postupu, myšlenka jednotné fronty pronikla mezi dělnickou třídu a ostatní pracující. To donutilo vedení Druhé a Dvaapůlté internacionály sejít se na společné předběžné konferenci s KI, k čemuž došlo v dubnu 1922 v Berlíně. Zde přes velké obstrukce reformistů bylo nakonec dohodnuto, že budou zorganizovány společné demonstrace pod hesly boje za osmihodinový pracovní den, proti nezaměstnanosti a za navázání diplomatických styků se sovětským Ruskem. Nakonec však byly v praxi tyto akce reformistickými vůdci zmařeny. Dalším rozpracováním taktiky jednotné fronty se na podzim roku 1922 (5. 11. 1922) zabýval IV. kongres KI, který dále rozpracovával taktiku jednotné dělnické fronty a při jejím konkretizování vytyčil heslo boje za dělnickou vládu, které bylo později zkorigováno na heslo dělnicko-rolnickou vládu. Kongres také jednal o agrární a národnostní otázce a pro revoluční hnutí v koloniálních zemích stanovil heslo
jednotné protiimperialistické fronty. (viz Mezinárodní komunistické, dělnické a národně osvobozenecké hnutí, Nakladatelství Svoboda, s. 163, 164)

      Počátky boje KSČ za jednotnou frontu a proti sociálně demokratickým přežitkům

      Pokud jde o hospodářskou krizi u nás, ta se dále, tedy i v roce 1922 prohlubovala. Jestliže průmyslová výroba v roce 1920 zdaleka nedosáhla předválečné úrovně, klesla za léta 1920 - 1922 těžba kamenného uhlí o 8%, výroba oceli o 26%, železa o 54%. Silně byl hospodářskou krizí postižen i lehký, zejména textilní, dřevařský a potravinářský průmysl. Odbyt výrobků na zahraničních trzích klesal. V únoru 1922 přesáhl úředně vykazovaný počet nezaměstnaných 140 000 osob. Další desetitisíce dělníků však pracovaly jen 2 až 4 dny ze šesti pracovních dnů v týdnu. Za léta 1921 - 1923 byly dělnické mzdy v průměru sníženy o 20 - 30%, v některých odvětvích o 40 - 50 %. Buržoazie docílila i toho, že byly po válce zavedené přídavky na děti v některých velkých podnicích zrušeny a příplatky za přesčasovou práci v neděli a o svátcích sníženy. (viz Dějiny KSČ, SNPL 1961, Praha s. 179)
      Znak KSČ Tak hospodářská krize a s ní spjatá ofenziva buržoazie proti dělnické třídě těžce postihovala právě nejširší vrstvy pracujících, čímž byla KSČ postavena před úkol obrany těch nejzákladnějších práv pracujících. Přestože těmito skutečnostmi byly u nás vytvořeny příznivé objektivní podmínky pro uplatňování taktiky získání většiny dělnické třídy pro jednotnou frontu proletariátu v boji proti buržoazii, kterou rozpracovala a vytýčila KI na svém III. kongresu v létě 1921, nebyl to vůbec snadný úkol. Dosažení a uplatnění jednotné fronty dělníků bylo totiž u nás za daných politických podmínek a poměrů velmi náročné a nesnadné. Všechny buržoazní a reformistické, socialistické strany (sociálně demokratická a národně socialistická), jejich šířené reformistické a nacionalistické ideologie pomáhaly v řadách dělníků a chudých rolníků udržovat, tak jak je tomu i dnes, iluze o „nadtřídním", „demokratickém" charakteru československého kapitalistického státu. Politická a hospodářská opatření buržoazie a její vlády byla právě i těmito stranami vydávána za zájem „vlasti", „národa" „demokratické společnosti". Jejich představitelé žádali na dělnících, aby se smířili se snižováním mezd a jako vlastenci přinášeli „oběti" mladé republice. Boj proti dělnickému hnutí, persekuce KSČ, byly vydávány za „obranu demokracie". Dnes by k tomu bylo jistě dodáno i „lidských práv", kdy však tehdy, tak jako i v dnešním vládnoucím kapitalistickém ekonomickém a tím i politickém systému vždy šlo a jde především a hlavně o práva garantující prosazení zájmů a potřeb vládnoucí třídy velkokapitálu.
      To vše kladlo velké nároky na mladou KSČ, na její ideovou a prakticko-politickou vyspělost, v níž se tak nutně a logicky projevovaly některé závažné slabiny: většina jejích členů přešla do KSČ z různých stran a organizací, zejména ze sociální demokracie, kdy si sebou přinesla přežitky sociáldemokratismu a tím i reformismu, parlamentarismu, nedocenění mimoparlamentních forem boje a přezírání, podceňování potřeby revoluční teorie jako nezbytné podmínky a předpokladu pro revoluční praxi; zátěž nacionalismu, anarchosyndikalismu, falešného, jen verbálního revolucionářství, levičáckého radikalismu, kdy naprosto chyběla ideologická výchova funkcionářského aktivu i řadových členů strany atd. Šlo tedy především o nezbytnost překonávání těchto zásadních nedostatků, neduhů, které jsou dnes ve své většině bytostně vlastní i KSČM.
      Tyto nedostatky a přežitky v teorii i praxi nemohla KSČ překonat naráz, nějakým náhlým „sebeosvícením", ale jedině postupně. V praktickém boji proti kapitalistickému vykořisťování a zbídačování pracujících, při očišťování se od buržoazní a maloburžoazní ideologie, od revizionismu a oportunismu ve svých řadách, při vlastním praktickém, aktivním úsilí o vytvoření jednotné fronty dělníků a ostatních pracujících na jejich obranu před bezohledným kapitálem. Usnesení KI o taktice jednotné fronty tak vyvolalo ve vedení KSČ závažné rozpory. Proti Šmeralovi a dalším členům ÚV, kteří se postavili za usnesení KI a usilovali o jeho realizaci v politické praxi strany, vystoupila ultralevičácká skupina (Hauser, Šturc, Šafář, Vajtauer aj.) v čele s B. Jílkem (bezzásadovým frakcionářem aspirujícím od založení strany na úlohu jejího vůdce) a V. Bolenem, která měla převahu v užším VV ÚV KSČ. Ta se odmítavě stavěla k boji strany za dílčí hospodářské i politické požadavky pracujících, k taktice jednotné fronty atd. Nejškodlivěji se jejich působení projevilo ve vztahu k odborům, k jejich činnosti, kdy svými „revolučními" frázemi, předstíraným, falešným radikalismem, anarchosyndikalistickými názory a postoji ochromilo přípravy KSČ na sjezd Odborového sdružení Československého (leden 1922), na němž se mělo rozhodnout, zda se tato největší organizace připojí k Rudé odborové internacionále nebo zda bude pokračovat v politice třídní spolupráce s buržoazií. (DKSČ 1961, s. 185-187)
      „Ultraleví" tak pomohli reformistické byrokracii sociálně demokratických odborářských vůdců získat na sjezdu převahu. Po tomto svém vítězství reformističtí odborářští vůdci zcela odhodili pokrytecky hlásanou politickou „odborovou neutralitu" a v létě téhož roku vyloučili z Odborového sdružení československého (OSČ) všechny svazy, skupiny a jednotlivce, kteří sympatizovali s KSČ. Po tomto cíleném rozkolu poklesl počet členů OSČ z 675 000 r. 1921 na 321 000 v r. 1923. Reformistům se také podařilo zmařit všechny snahy KSČ a revolučních odborářů, aby vyloučené svazy a skupiny byly přijaty zpět do OSČ. Koncem října 1922 se proto delegáti těchto svazů a skupin sešli na vlastním sjezdu, na němž ustavili Mezinárodní všeodborový svaz (MVS), který byl poté přijat do Rudé odborové internacionály. (Tamtéž, s. 189)

      I. sjezd KSČ a boj dělnické třídy

      Jestliže v zimních měsících let 1922 - 1923 v Československu vrcholila hospodářská krize, kdy počet nezaměstnaných k lednu 1923 činil 440 000, pak po překonání této situace přešla česká buržoazie k útoku na materiální, sociální postavení pracujících. Potřebnou záminkou útoku na revoluční dělnické hnutí a především na KSČ se stal atentát na ministra financí A. Rašína. Proti KSČ byla rozpoutána bezohledná kampaň, při níž se šířily lži, že atentát byl zorganizován na příkaz Moskvy. Antikomunistická kampaň měla připravit „veřejné mínění" na prosazení připravovaného zákona „na ochranu republiky", který nebyl ničím jiným, než zákonem na ochranu kapitalistického společenského zřízení.
      Za této situace se sešel 2.-5. 2. 1923 I. řádný sjezd KSČ, který vyjádřil nezlomnou vůli komunistů neustoupit před perzekucí a neúnavně pokračovat v boji za zájmy pracujících. Lze říci, že hlavním bodem sjezdového jednání byly otázky taktiky jednotné fronty a dělnicko- rolnické vlády. V závěrečné rezoluci k této otázce bylo zdůrazněno, že „vláda dělníků a malých rolníků nemůže být docílena nějakým dohadováním nebo čachrováním vůdců v parlamentě, někde u zeleného stolu, nýbrž že může přijít jedině tlakem zdola, jedině změnou dosavadních mocenských poměrů, odstraněním veškeré pasivity pracujícího lidu a tvrdým jeho odhodláním svorným postupem svrhnout dnešní, nemajetnému lidu nepřátelský politický režim." (Studijní materiály k dějinám KSČ v letech 1921-1924, Praha 1959, s. 205) Přesto se do usnesení dostaly i informace, které označovaly dělnickou vládu za „pokus dělnické třídy prováděti dělnickou politiku v rámci a po výtce prostředky buržoazní demokracie …". Tak byl přenášen boj dělnické třídy především na půdu buržoazního parlamentu, buržoazní „legality", což posilovalo reformistické, parlamentaristické iluze. Dodejme ještě, že Šmeralovým referátem a diskusí na sjezdu byl uzavřen boj s ultralevou opozicí, která se v té době již dostala do naprosté izolace. (Dějiny KSČ 1961, s. 194)
      K významným akcím v boji proti snižování mezd dělníků patřila v této době (srpen až říjen 1923) sedmitýdenní generální stávka horníků, kdy se však přes snahy KSČ podařilo reformistům i tentokrát docílit, pod hrozbami o nevyplácení podpor stávkujícím, její zmaření, ukončení. KSČ se přitom dopustila té chyby, že svým úsilím o udržení jednoty stávkujících přistoupila na smír s reformisty, a když poté nakonec přeci jen předložila dělníkům vlastní návrhy na vedení stávky, bylo již pozdě.

Doc. RSDr. Zdeněk Košťál, CSc.

Vysvětlivky:
KH = Komunistické hnutí
KS = Komunistická strana
KSČS = Komunistická strana Československa - (federace KSČM a KSS-SDL)
KSČM = Komunistická strana Čech a Moravy
KSS-SDL = Komunistická strana Slovenska - Strana demokratické levice
VKS(b) = Všesvazová komunistická strana (bolševiků)
NKS = Německá komunistická strana
VV = Výkonný výbor
ÚV = Ústřední výbor
VŠP ÚV KSČ = Vysoká škola politická Ústředního výboru KSČ
ČSSD = Česká strana sociálně demokratická
HSĹS = Hlinkova Slovenská ĺudová strana
MVS = Mezinárodní všeodborový svaz
OSČ = Odborové sdružení československé
Amsterodamská internacionála (AI) = tou se nazýval Mezinárodní odborový svaz založený r. 1919 v Amsterodamu, který byl pod vedením reformistů. Pracovala do r. 1940
Rudá odborová internacionála = založená v roce 1921 z revolučních frakcí reformistických odborů, které byly vytlačeny z Mezinárodního odborového svazu AI, jako sekce KI, se sídlem v Moskvě.
II. Internacionála = druhé mezinárodní sdružení dělnické třídy, které v nových historických podmínkách pokračovalo (1889-1914) v činnosti I. internacionály (1864-1876). Ve většině důležitých stran této (II.) internacionály však pravice a centristé postupně vytvořili většinu a v nejkritičtější chvíli, když šlo o vypuknutí prvé světové války, hlasovali pro vojenské úvěry, tedy pro válku. Tak přestala II. internacionála existovat.
Dvaapůltá (II. a 1/2) internacionála = Mezinárodní pracovní společenství socialistických stran - pokus centristů ze sociálně demokratických stran po prvé světové válce o vybudování mezinárodní organizace, která měla zlomit vliv vznikající Komunistické internacionály. Působila v letech 1921 až 1923. K jejím členům patřily: Socialistická strana Rakouska, Nezávislá Labour Party, Francouzská socialistická strana, Nezávislá sociálně demokratická strana Německa, němečtí sociální demokraté z Československa. Hlavními ideology této internacionály se stali vůdcové austromarxismu - O.Bauer, F.Adler.
Oportunismus = přizpůsobení politiky a ideologie dělnického hnutí zájmům buržoazie a maloburžoazie. Projevuje se v odmítání revolučních metod boje, v neprincipiálním kompromisnictví, ve spolupráci s buržoazií a faktickém zřeknutí se boje za socialismus.
Reformismus = politický, oportunistický směr v dělnickém hnutí, který zaměňuje boj proti kapitalismu a vítězství socialismu bojem jen za drobné reformy, které neohrožují či dokonce posilují kapitalismus. U pracujících vyvolává iluzi o možnosti spolupráce dělnické třídy s buržoazií a tím o „vylepšování" kapitalismu pokojnou cestou drobných reforem.
Likvidátorství = původně reakční směr v sociálně demokratické dělnické straně Ruska (SDDR), který usiloval o likvidaci této strany (zahnané carským, stolypinským reakčním režimem do ilegality) a to cestou jejího nahrazení - při zřeknutí se revolučního programu a taktiky - volným, legálním spojením jejích členů do „dělnické" strany. V jejich čele stáli Dan, Axelrod a Potresov, kterým pomáhal Martov, Trockij (ten se přitom prezentoval jako centrista stojící mezi likvidátory a bolševiky) aj. menševici. Likvidátoři byli na Pražské konferenci v r. 1912 vyhnáni ze strany. Obdobné přístupy v KSČ zvolili oportunisté v boji proti bolševizaci, za odvrácení formujícího se komunistického charakteru strany.
Trockismus = odrůda menševismu (sociáldemokratismu), antileninského proudu v dělnickém hnutí, nazvaného podle zapřisáhlého nepřítele leninismu L. D. Trockého. Trockisté mj. bojovali proti Leninovi a bolševikům v odborové otázce, proti Leninovu učení o možnosti vítězství socialismu v jedné či v několika zemích (což i autoři materiálu 18. sjezdu KSČS - „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu", zcela účelově a primitivně pragmaticky „lijí do bot" jen Stalinovi!) a ve spojení se zinovjevci (vytvoření protistranického trockisticko-zinovjevského bloku) se orientovali na rozbití strany při snaze vytvořit stranu kapitalistické restaurace.
Leninismus = nová, vyšší etapa ve vývoji marxismu, jeho tvořivé rozvinutí v nových podmínkách imperialismu a proletářských revolucí, přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu a komunismu. Je to marxismus nejen 20. století, marxismus současné epochy.
ML (marxismus-leninismus) = ucelený, vědecky zdůvodněný systém filozofických, ekonomických, sociologických, sociálně politických názorů, učení o obecných zákonitostech vývoje přírody, společnosti a lidského myšlení, o revolučním přetváření společnosti, svržení vykořisťovatelských společenských řádů a vybudování socialismu a komunismu. Vědecký světový názor dělnické třídy, představující organicky jednotné učení Marxe, Engelse a Lenina, důsledně vycházející z dialektického a historického materialismu. Byl to Lenin, kdo v podmínkách přechodu kapitalismu volné soutěže v imperialismus ubránil marxismus před útoky jeho nepřátel a rozvinul jej na novou a vyšší úroveň.
MKDH = Mezinárodní komunistické a dělnické hnutí