Projev soudružky Jiřiny Švorcové na XIV. sjezdu KSČ

Přidáno v úterý 7. 6. 2011


Jiřina Švorcová

      U příležitosti 40. výročí konání XIV. sjezdu KSČ (Praha 25. 5. - 29. 5. 2011) přinášíme sjezdový projev soudružky Jiřiny Švorcové, nar. 1928, české herečky, v l. 1976 - 1989 členky ÚV KSČ, nositelky Řádu práce (1970), Řádu vítězného února (1978), zasloužilé umělkyně (1973), laureátky státní ceny (1980), národní umělkyně (1984). Soudružka Jiřina Švorcová v současnosti bojuje o život v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kde je lékaři od 22. května udržována v umělém spánku.

      Drahé soudružky a soudruzi, tak jsme se přece dočkali a prověřeni a zoceleni (potlesk) více než dvouletým bojem, za pevné internacionální pomoci můžeme pozdravit skutečný XIV. sjezd1) komunistů Československé socialistické republiky. (Potlesk.)
      Každý náš umělecký tvůrce, který hluboce cítí a prožívá osudy svého lidu, může v tomto okamžiku opravdu vyjádřit radost a skutečné vnitřní uspokojení nad tím, že XIV. sjezd strany nejen pravdivě bilancuje složitý třídní zápas minulého období, ale že současně vytyčuje smělý, potřebám společnosti odpovídající program dalšího vývoje. Je to radostné především pro ty umělce, kteří zůstali věrni revolučním tradicím a zápasům našeho lidu a kteří neustoupili ze základní leninské cesty pevného sepětí tvůrčího talentu lidu se socialismem a komunismem. (Potlesk.)
      Nepřátelé socialismu a ti kulturní pracovníci, kteří se stali, ať vědomě či nevědomě, jejich nástroji, rozpoutali v roce 1968 naplno v revizionistickém duchu otázku tzv. absolutní svobody umělecké tvorby, nesměřující nikam jinam než k odtržení kultury od vedoucí úlohy strany a státní kulturní politiky. Útok byl ovšem veden už do zčásti otevřených dveří, protože v důsledku nedostatků marxisticko-leninského řízení společnosti se ani v kultuře nepociťoval už dlouhá léta vliv pevného, cílevědomého stranického vedení. Jednotliví funkcionáři sice fungovali tu a tam s odpuštěním jako hasiči, kteří zabraňují nejkrajnějším výstřelkům, spíše však věděli, co se nemá, ale nedokázali na základě promyšlené koncepce a cílů s souladu s objektivními potřebami společnosti postavit před kulturní pracovníky jasný program. Z tohoto ovzduší potom snadno vznikaly samozvané elity, prohlašující, že svědomí národa může vytvářet a představovat jen posvěcený intelektuál, že oni jsou odborníky nad stranu a lid a stát, že jim přímo osudově náleží posoudit a rozhodnout, jakou cestou se mají ubírat naše národy a dokonce snad lidstvo samo. (Potlesk.) Za potřebné a prospěšné se pochopitelně považovalo především jen to, co nemilosrdně zveličovalo chyby minulosti, vymýšlelo tragiku a odcizení člověka od společnosti. Podporováni potleskem ze Západu a radostným souhlasem svých souvěrců začali nakonec probouzet v lidech odpor a nedůvěru k socialismu jako k principu. Byl postupně líčen jako nehumánní, zmrtvělá společnost. Kontrarevoluce chtěla zneužít tragických historických zkušeností našeho lidu, obrátit bílé v černé a naopak, a nestydatě se pokoušela úplne očernit socialistický stát a prameny jeho svobody. Od kritického postoje, který nebyl veden jasným třídním hlediskem, vedla šikmá plocha k revizionismu a likvidátorství.
      Po 45. a 48. roce, po rozmachu a velkých úspěších naší současné a po masovém ohlasu sovětské tvorby, přestávala z důvodů, které byly objasněny v Poučení přijatém naší stranou2), přestala být socialistická tématika a angažovaná tvorba přitažlivá pro široké vrstvy, a buďme si upřímní - i pro členy strany.
      To byla také jedna z příčin, proč se divadla, knižní produkce, filmová distribuce i tvorba komercializují, obracejí se výlučně k lehkému žánru, bulvárnímu repertoáru, k detektivkám a gangsterkám a podobnému zboží pro povrchní masovou potřebu a finanční efekt. To byla vlna, která působila na rozrušování socialistického vědomí občanů, podporovala a živila maloměšťácké přežitky a prakticky smetla socialistickou angažovanou tvorbu a potlačila pokusy o vytvoření jejího programu.
      Co bylo v řadě rezolucí se nerealizovalo a zapadlo. Pro intelektuální vrstvy tu bylo abstraktní umění a pop-art, kafkiáda, propagovaný a popularizovaný Garaudy3), Ernst Fischer4), nová vlna ve filmu se svým "intimním osvětlením" a "sedmikráskami", která končí u bezohledných antihumánních a reakčních pohledů na naši současnost. A to vše prý ve jménu prohloubení duševní úrovně a osvícení našeho lidu, prý obrody socialistického umění a socialismu vůbec.
      Strana tehdy ovšem neuměla účinně bojovat proti rozkladným tendencím, neodhadla a neodhalila je, neměla argumenty pro obhajobu marxisticko-leninských zásad, které nepřestaly platit ani v kultuře, ani tehdy, ani dnes. (Potlesk.) A tak i mnozí z těch, kteří to s tou kritikou nedostatků společnosti mysleli opravdu poctivě, došli k pochopení, že objektivní vyznění názorů a postojů tlumočených uměním má vždy svou politickou váhu a dopad někdy v rozporu s původním úmyslem, a že často ten, kdo si myslí, že chtěl pomoci, citelně uškodil. Dočkali se také důkazů o tom, že politické záměry a ideologické zaměření těch, kteří tehdy stáli mocensky v čele naší kultury, jsou scestné a socialismu nepřátelské. Důkazy o tom nakupil ve zběsilém tempu šedesátý osmý a šedesátý devátý rok. Máme je na stránkách tehdejšího tisku, ve filmových archívech a leckde jinde.
      Socialistický stát nemůže potřebovat takové umění, které bude rozkládat společenské vědomí lidí, oslabovat jejich víru v možnosti socialismu, které bude glorifikovat a idealizovat maloměšťáctví, zasévat nihilismus, i když to bude dělat s rafinovaným použitím některých prvků profesionálního mistrovství. (Potlesk.) Takovému umění u nás svoboda nemůže a nebude kvést. (Potlesk.) Taková tvorba by totiž byla klackem hozeným pod nohy pracujícím této země, kteří mají před sebou ten nejkrásnější úkol. Navzdory škudcum, navzdory nepřátelům a všem nevěřícím Tomášům vytvořit z této země bohatý, úspěšný a prosperující socialistický stát. (Potlesk.) A naše svoboda, svoboda umělců? Co může být krásnějšího, než dát všechny své síly na podporu tohoto díla. (Potlesk.)
      Umění tady přece není k tomu, aby jednotliví mistři jeho prostřednictvím demonstrovali své talenty, ale aby prostřednictvím jejich talentů umění obohacovalo svět a zmnožovalo krásu a prohlubovalo poznání o člověku i o světě. (Potlesk.) A dokud bude svět třídně rozdělen, dokud bude na světě jediný nezaměstnaný, jediné hladové dítě, není ani pro tvůrce větší cti a větší slávy, než sloužit zájmům proletářské revoluce, zájmům lidu a pokroku. (Potlesk.)
      Je jasné, že mnohým tvůrcům není dnes lehko. Doposud je jim zatěžko pochopit a přiznat své omyly a vystoupit z řady, která je stále ještě kontrolována a držena v šachu scestným pojetím cti a svědomí. Ano, jde o jejich čest a svědomí. Jde o osud jejich talentů, o smysl celého života. A jsem přesvědčena, že moudrá politika strany i logika vývoje i sám život je přivede nakonec k plnému a prožitému pochopení leninských zásad a koncepce kulturní politiky strany. Totiž že tvůrčí dílo umělce musí být vždy organicky spjato se základním ideologickým směrem, k němuž se dobrovolně připojuje. A ten základní ideologický směr je komunismus. Není žádná vyšší forma (potlesk) svobody umělecké tvorby než práce pro komunismus.
      Tvrdili nám, že politika a umění se navzájem vylučují, že socialistická angažovanost je v rozporu s uměleckým mistrovstvím. My však máme v minulosti nemálo příkladů, kdy umělci právě proto, že byli spjati s revolučním zápasem lidu, vytvořili velká umělecká díla. Namátkou vzpomeňme Wolkra, Neumanna, nebo Pokorného a Laudu s jejich monumentálním sochařským dílem, Závadu, Hrubína, Řezáče, a to nejmenuji největší díla sovětské kultury a pochopitelně ani ne všechna naše. Těžko lze přistoupit na to, že by éra budování socialismu byla méně zajímavá a méně inspirující než bouřlivá minulost jenom proto, že boj už neprobíhá "od fabriky k fabrice". Jsme stále ve středu třídního boje socialismu s kapitalismem. Dnes je třeba, aby umění nejen kritizovalo a odhalovalo, rozbíjelo zbytky starého světa a předsudky v nás, ale i pomáhalo a posilovalo. Naše svobodná společnost plným právem od umělců žádá, aby nejen pomohli poznávat naše chyby, ale uměli také rozmnožit pocit vítězství, aby svými díly potvrdili výsledky budování socialismu a svůj stranický přístup ke skutečnosti vyjádřili způsobem, který je srozumitelný nejširším vrstvám lidu. (Potlesk.)
      Umělec má dnes zbraň, kterou nikdy dříve neměl. Má možnost spojit své sny a hledání s pohledem do budoucnosti a s vědeckým světovým názorem. Jsem plně přesvědčena, že se právě v tomto duchu dočkáme v brzké době nového rozkvětu našeho umění.
      Jde ovšem také o to, jak trvale zajistit, aby se umění skutečně stalo majetkem společnosti. Tady nám někdy ještě nefungují politickoorganizační spoje. Jde o to, aby kulturní politika státu prostřednictvím všech svých řídících složek nejen umožňovala vznik a rozkvět socialistické kultury, ale také zajišťovala, aby výsledky práce umělců se dostaly tam, kam patří - mezi lidi. Komunistická strana jako vedoucí síla ve státě se musí soustavně zabývat otázkami kultury a umění, a to i po této stránce, protože umění je neoddělitelnou součástí našeho života, je velkým poznáním a má ohromný vliv. I uplynulá tragická období nad všechny pochybnosti dokázala - v negativním smyslu - jakou obrovskou společenskou silou může umění být.
      XXIV. sjezd KSSS demonstroval kromě všech velkolepých výsledků a velkorysých perspektiv ekonomických také sílu a přesvědčivost socialistické kultury sovětských národů. Navazujeme a budeme navazovat nejužší spolupráci a chceme si brát příklad z toho, jakou ohromnou práci a jakou životadárnou atmosféru vytvářejí sovětští umělci ve své vlasti. Dlouhé fronty diváků před výstavami, přeplněná divadla, koncertní síně, znamenité filmy, profesionální mistrovství, o němž jsme se sami mohli mnohokrát přesvědčit, ale především inspirující příklad, vzbuzující touhu po tvůrčí činnosti v celém národě. Kdo viděl třeba amatérský taneční soubor lvovského televizního závodu nebo desítky jiných, dá mně jistě za pravdu.
      A tak si myslím, že bychom si tady měli vzít příklad z toho, jakou péči a jaké prostředky věnuje stát třeba prostřednictvím podniků této doslovně celonárodní iniciativě a tvořivosti lidu. (Potlesk.)
      Mezi našimi kulturními pracovníky již dlouhá léta přežívá názor, že kdyby kultura skutečně dostala zpět to, co vydělává, byla by vlastně soběstačná a prý tedy právem společensky nezávislá.
      Soudruzi, máme dnes samočinné počítače. Tam nám to spočítejte! Kolik stojíme a zač stojíme, kolik čeho a za co dáváme. (Potlesk.) Prověřme si, jestli prostředky, které se vydávají na kulturu a činnost všech jejích zařízení, jsou rozdělovány opravdu spravedlivě a účelně a zdali plní tato zařízení svůj úkol. Zda všechno, co se distribuuje pod hlavičkou různých uměleckých agentur po vlastech českých, je opravdu cenné a zda se tu právem vydávají občanské a státní prostředky. Zdá se, že mezi profesionální uměleckou tvorbou bude dost inflačního zboží. (Potlesk.) Možná že kdybychom nabízeli méně, ale kvalitněji, zbyly by konečně peníze i na stavbu důstojných stánků umění i v Praze a na podporu jednoho z nejkrásnějších divadel, jakým jsou třeba spartakiády.
      Podívejme se na pražskou divadelní síť. Živelně rozbujela v minulých letech. Některá divadla prokazatelně již dávno neodpovídají potřebám a zájmům společnosti. Dokonce ani nejsou zajištěna schopnými, politicky vyspělými vedoucími kádry. Řada komisí se už tímto problémem zabývala a zabývá a dosud nejsme schopni dojít k radikálnímu řešení. Zdá se, že i v těchto komisích přežívá oportunismus. (Potlesk.) Vůbec v kádrové otázce stojíme před velice složitým problémem, který můžeme řešit jen za předpokladu jednotného postupu všech řídících složek. Musíme se vyvarovat starých a ke krachu vedoucích praktik, kdy o kulturní politice, o tom, kdo bude a kdo ne, rozhodovali našeptávači, "hradní kádry", ze kterých se vyklubali exponenti pravice, kteří měli vždycky dost drzosti vynutit si přístup k vedoucím funkcionářům a uměli si získat důvěru pro sebe a úzkou kliku navzájem se podporujících elitářů. (Potlesk.) Opravdu důkladně musíme rozvážit otázku, jak využít schopností, pokud tu skutečně jsou, i těch, kteří opustili stranu a postavili se proti zájmům dělnické třídy, a přitom nevystavit naši kulturu nebezpečí, že budou znovu infiltrovat své revizionistické názory, rozkládat uvědomovací proces a postupně se zmocňovat opět vedoucích rolí a vlivu. Ve všech řídících složkách musíme dojít k jednotnému výkladu principu - jednat citlivě, ale zásadově. Stává se totiž, že jeden orgán rozhodne jen zásadově a druhý potom jen s tou citlivostí. (Potlesk.)
      Abychom skutečně dosáhli cílů socialistické kultury, aby všestranně poskytovala svým poznáním a svými vysokými estetickými hodnotami skutečnou pomoc revolučnímu zápasu, musíme naše síly sjednotit. Kulturní politika strany je jednotná. A proto postup nás všech, kteří ji dnes uskutečňujeme, musí být jednotný, programový a pružný. Musíme vychovat nové lidi, nové kádry pro všechny oblasti kulturního života, vyzdvihnout do popředí trvalého zájmu i mimopražskou kulturu, a to nejen jako jednorázový akt, ale jako soustavnou a cílevědomou praxi. (Potlesk.)
      Jde nám o to, aby se socialismus v naší zemi vítězně rozvíjel, aby lidé byli štastni, aby naše kultura a umění sehrály co nejčestnější úlohu. Kolem nových uměleckých svazů se už semkl nemalý počet umělců, skutečných umělců. I my chceme tvůrčí prací přispět k tomu, aby nám rostli lidé charakterově přímí, společensky aktivní, smělí a stateční. Chceme působit na to, aby naši pracující měli široký třídní rozhled o světě, aby hluboce chápali vnitřní i internacionální záležitosti naší země. I umění může přispět k tomu, aby každý občan si byl vědom, na které straně barikády má stát a co nesmí nikdy zradit.
      Jsem přesvědčena, že XIV. sjezd, který vyzdvihuje velkou společenskou a výchovnou úlohu umělecké tvorby a uměleckého poznání, přinese všem našim tvůrcům a umělcům významné impulsy pro to, aby prožili svůj život jako skuteční tvůrci socialistické epochy.
      Tradice, síly a talenty tady jsou a nové rostou po celé zemi. (Bouřlivý potlesk.)

XIV. sjezd KSČ, Svoboda, Praha 1971, s. 214 - 219

      1) Na rozdíl od frakčního, protistranického tzv. XIV. mimořádného sjezdu KSČ, organizovaného pravicovými odpůrci intervence pěti států Varšavské smlouvy v Praze - Vysočanech 22. 8. 1968 (pozn. red. SMKČ).
      2) Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, schválené ústředním výborem KSČ na zasedání dne 11. prosince 1970 a XIV. sjezdem KSČ, odmítnuté mimořádným sjezdem KSČ 20. 12. 1989 (pozn. red. SMKČ).
      3) Garaudy Roger, nar. 1913, francouzský filozof, publicista a politický činitel. 1948 - 1960 redaktor CAHIERS DU COMMUNISME (Sešity komunismu). Od marxistických prací o francouzských zdrojích vědeckého komunismu, teorii poznání, problémech osobnosti, svobody a odcizení přešel v průběhu 60. let k revizionismu; 1970 vyloučen z Francouzské komunistické strany. Maloburžoazní socialismus kombinoval s existencionalismem a jinými směry, v 70. letech se přiklonil k náboženství a 1981 konvertoval k islámu (pozn. red. SMKČ).
      4) Ernst Fischer, 1899 - 1972, rakouský marxistický spisovatel, novinář, literární vědec a politik, kritik intervence pěti států Varšavské smlouvy v ČSSR, za což byl vyloučen z KS Rakouska (pozn. red. SMKČ).