SVĚDECTVÍ A VYZNÁNÍ bývalého příslušníka Státní bezpečnosti ČSSR Stanislava Semínka (2/3)

Přidáno v pondělí 30. 5. 2011


Státní znak ČSSR

      Pokračování z 1. části.

      V předchozím textu jsem uvedl, že vedení záškodnického spiknutí Horáková-Nestával mělo spojení na protistátní organizace řízené Vatikánem a jeho vysokou církevní hierarchií. Než budu hovořit o tomto spojení a o činnosti významného vatikánského agenta, považuji za nutné poukázat v hlavních rysech na to, jak, v čem a proč byla Vatikánem a jeho vysokou církevní hierarchií prováděna nepřátelská činnost proti Československé republice a jaké zákeřné a lstivé metody a formy byly k rozbíjení našeho státu používány. Ukázat tak druhou zákeřnou tvář vatikánské politiky, krytou pod maskou hlásání slov božích a pravd Kristových.
      VATIKÁN v rozporu s mezinárodním právem zasahoval do suverenity a vnitřních záležitostí československého státu. Prostřednictvím své vysoké církevní hierarchie - představitelů jednotlivých církevních řádů, řeholních kněží a opatů klášterů - řídil a prováděl na území republiky rozsáhlou rozvratnou, špionážní a jinou nepřátelskou činnost s cílem zničit tehdejší lidově demokratické zřízení Československé republiky.
      Z dějin českého a slovenského národa známe, že Vatikán a jeho vysoká církevní hierarchie byli vždy sloupem habsbursko-rakouské monarchie, staletého žalářníka našich národů. Rovněž prokazovaná politická podpora Vatikánu světovému kapitalismu vedla k přímé podpoře světového fašismu, v němž Vatikán spatřoval účinnou zbraň proti vznikajícímu socialismu a pokrokovým hnutím. To dokazují nejen konkordáty uzavřené s italským fašismem a německým nacismem, ale i politická podpora těchto režimů v jejich zločinných akcích v průběhu 2. světové války. Posléze i koncem války v přímé aktivní podpoře Vatikánu při ukrývání a útěcích mnoha nacistických zločinců do jihoamerických zemí, zejména Argentiny a Brazílie, aby bylo znemožněno jejich spravedlivé potrestání.
      Vatikán se nezměnil ani po ukončení 2. světové války, neboť již v květnu 1945 bylo v Praze tajně zřízeno řeckokatolickou církví centrum pro civilní síť banderovských vrahů a špionů, prchajících přes naše hranice z Polska do zahraničí. Stala se jím řeckokatolická fara u kostela sv. Klimenta v Praze 1, v Karlově ul. č. 1, pod vedením banderovského řeckokatolického faráře HUČKA a banderovského providníka pro ČSR ŘEHOŘE BURANYČE, jehož HUČKO udělal svým ministrantem a jako repatriantu české národnosti mu opatřil čs. státní občanství a cestovní pas. Zmíněná fara byla špionážním střediskem a úkrytem, kam chodili nejvyšší členové banderovské špionážní civilní sítě, prchající nebo poslaní s určitými úkoly z východní Evropy, převážně z Polska do Mnichova. Zde také agenti dostávali instrukce, průvodce a různé materiály k ilegální cestě přes čs. hranice do amerického pásma v Německu. Obdobnými opěrnými body - úkryty byly římskokatolické fary, kláštery, které poskytovala církev římskokatolická. Nejvíce jich bylo při hraničních místech našeho státu.
      Výše uvedené skutečnosti prokazují, že Vatikán prostřednictvím své vysoké církevní hierarchie ihned po osvobození Československa Rudou armádou, tedy ještě před únorovými událostmi r. 1948, prováděl nepřátelskou činnost proti nově se tvořícímu státu - lidově demokratickému Československu.
      Je známo, že všechna katolická hierarchie v celé naší zemi vlastnila ještě v r. 1945 obrovské pozemky v rozsahu cca 300 000 ha půdy, které unikly při nedokonalé reformě první republiky. Udržení tohoto církevního majetku bylo také jedním s hlavních zájmů vysoké církevní hierarchie. Proto ta nenávist a odpor proti znárodňování, revizí pozemkové reformy atd.
      Vím, že největší akce proti pozemkovým reformám a zemědělským zákonům byly projednávány a dohodnuty na biskupské konferenci v r. 1946. Tehdy byl dán příkaz, aby v kostelech při kázáních bylo přísnými církevními tresty vyhrožováno všem, kdo se budou hlásit o církevní půdu. Tím vysoká církevní hierarchie své vlastní materiální zájmy postavila nad životními zájmy našeho zemědělského lidu.
      Když reakce počátkem r. 1948 připravovala uskutečnění puče, jednal zrádce Petr Zenkl těsně před únorovými událostmi s pražským arcibiskupem Beranem. Následně poté se církevní hierarchie staví veřejně po boku spiklenců do boje proti našemu lidovému státu. Na biskupské konferenci 9. 2. 1948 církevní hierarchie prohlašuje, že neuznává a nebere na vědomí opatření vlády o církevních pozemcích a přijímá návrh, aby biskupové vyzvali věřící k odporu proti vládě, a souhlasí s návrhem, aby nad Československou republikou byl vyhlášen INTERDIKT /tj. zákaz konání církevních úkonů, např. svatebních obřadů, pohřbů atd./. Ve dnech únorových událostí vydává arcibiskup Beran pastýřský list na podporu pučistů. Nezůstává jen u slovní podpory, ale hierarchie hbitě aktivizuje na území republiky již vybudované rozsáhlé protistátní skupiny k provádění rozvratné a špionážní činnosti. Vydává a rozšiřuje prostřednictvím protistátních organizací např. tzv. Vatikánskou katolickou akci, pobuřující a štvavé letáky a oběžníky, které mají zneklidnit věřící a místní duchovní v jednotlivých diecézích a ovlivnit je k veřejnému vystoupení proti státu.
      Jsou vydány exkomunikační dekrety schválené osobně papežem PIEM XII., které vylučují z církve všechny poctivé věřící katolíky jen proto, že se jakýmkoliv způsobem zúčastňují budování socialismu v našem státě. V jednotlivých diecézích jsou místním kněžím vydávány pokyny, jak je třeba exkomunikaci provádět, sledující přitom cíl rozvrátit a zničit společenskou a hospodářskou soustavu státu. Vyzývají všechny představitele církevních řádů, řeholní kněze, opaty klášterů i laiky k provádění rozvratné a špionážní činnosti a v této souvislosti i ke spolupráci s agenty cizích zpravodajských služeb. Souhlasí, aby církevní kláštery sloužily jako přepážky pro agenty, úkryty pro banderovce a další zločince, k podpoře na jejich cestách a ke shromažďování zbraní. Úkolují řádové kněze, aby při duchovních cvičeních a kázáních vytvářeli nepřátelskou náladu proti vládě, vedli věřící k podpoře banderovců a pomáhali připravovat státní převrat. Požadují spolupracovat se špionážní centrálou, kterou byla v té době papežská INTERNUNCIATURA v Praze, postupně řízená vatikánskými agenty Msgre RITTEREM, FORNIM, VEROLINO a DE LIVE.

      Poté, když ztroskotaly mnohé zločinné akce inspirované Vatikánem a prováděné jeho hierarchií, když došlo k odhalení mnoha význačných vatikánských agentů, přikročil VATIKÁN koncem r. 1949 k novým formám boje proti státnímu zřízení v ČSR, a to systémem tak zvaných fakult, to je plných mocí k vybudování nové tajné hierarchie. Plné moci -fakulty- označované pod přísným papežským tajemstvím, upravovaly pravomoc dosavadních biskupů v jednotlivých diecézích. Jejich pravomoc byla přenesena na novou tajnou hierarchii, vybranou z řad nejspolehlivějších služebníků Vatikánu. Ve fakultách byly přímo pokyny k vedení a řízení boje proti lidově demokratickému zřízení ČSR. Byly také vydány plné moci některým vikářům a děkanům, které na ně přenášely úplnou biskupskou pravomoc v jejich církevních obvodech.
      Způsob, jakým byly plné moci vydány, tj. pod podmínkou nejpřísnějšího papežského tajemství, a zvláštní lstivost, s jakou tato akce byla provedena, odhalují její rozvratné cíle
      Tajnými fakultami byli například pověřeni:
      PhDr. STANISLAV ZELA, světící biskup a generální vikář arcidiecéze Olomoucké, tajně pověřen funkcí ARCIBISKUPA olomouckého.
      PhDr. JOSEF ČIHÁK, prelát arcijáhen metropolitní kapituly Sv.Víta v Praze a tajně vysvěcený biskup MATOUŠEK byli tajně pověření pravomocí PRAŽSKÉHO ARCIBISKUPA, s výslovným příkazem k řízení boje proti lidově demokratickému řádu v Československu.
      PhDr. FRANTIŠEK TOMÁŠEK, tajně vysvěcen na BISKUPA pro olomouckou arcidiecézi; na základě příkazu Vatikánu dobudoval v obvodu v olomoucké arcidiecézi rozvratnou síť a udělil některým děkanům tajné moci, které je opravňovaly vykonávat biskupskou pravomoc v jejich obvodu (vikariátech); rovněž ustanovil nové kanovníky, státem neschválené.

      Plné tajné moci předával tehdejší vykonavatel vatikánské politiky u nás, v té době tajemník pražské INTERNUNCIATURY v Praze De LIVE, profesionální agent Vatikánu.
      Výše uvedené nové tajné formy nepřátelské činnosti Vatikánu, realizované s cílem rozvracet lidově demokratické zřízení v Československu, dostatečně odkrývají zákeřnou, lstivou tvář Vatikánu a jeho vysoké církevní hierarchie, krytou maskou šíření náboženství.
      Nyní k osobě opata Jana Opaska, který byl ve spojení s vedením záškodnického spiknutí v čele s Miladou Horákovou a Josefem Nestávalem. Po svém zatčení r. 1949 byl po určité době předán krajskou správou MV Praha na Hlavní správu vyšetřování a já pověřen jeho výslechem. Všechny jeho výslechy, vedené v klidu, volně bez jakéhokoliv nátlaku na vyšetřovaného, jsem nejdříve zaměřil k objasnění jeho osobního života, studia a styků. Jsem přesvědčen, že taktní a slušné vzájemné jednání vytvořilo dobré rovnocenné prostředí, v němž Opasek ke mně hovořil otevřeně o svém soukromí a vztazích, které byly Vatikánem zakázány. Postupně přiznával jím prováděnou protistátní činnost v zájmu Vatikánu. Z jeho vyjadřování a odpovědí bylo zřejmé, že je velmi vzdělaný a znalý příslušník vysoké církevní hierarchie.
      Jan Opasek, opat benediktinského kláštera v Praze - Břevnově, po absolvování dvouletého studia bohosloví v Praze byl vyslán v r. 1935 svým řadovým představeným opatem DOMINIKEM PROKOPEM na tříleté studium do Říma na benediktinskou univerzitu, kde byl vychován v duchu politiky Vatikánu. V r. 1938 se vrátil z římských studii do ČSR a v témže roce ve věku 25 let byl jmenován převorem břevnovského kláštera. V r.1947, když mu bylo 34 let, opatem téhož kláštera.
      Opasek věděl, že papež jako absolutní vládce nestrpí ve své hierarchii nikoho, kdo neposkytuje přímou organizační pomoc cílům Vatikánu. Při výslechu vypověděl, že toužil po vyšší hodnosti, proto se zapojil do boje proti lidově demokratickému zřízení v Československu a velmi aktivně spolupracoval s jeho nepřáteli a odpůrci doma i v zahraničí.
      Opat Jan Opasek - řeholním jménem ANASTÁS - se zodpovídal za velezrádnou a špionážní činnost před senátem státního soudu v Praze v listopadu 1950 v devítičlenné skupině obžalovaných, významných vatikánských špionů, z nichž 2 obvinění, PhDr. STANISLAV ZELA, světící biskup a generální vikář arcidiecéze olomoucké, PhDr. JOSEF ČIHÁK, prelát arcijáhen metropolitní kapituly sv. Víta v Praze, byli členy nově tajné vatikánské hierarchie vytvořené v systému tzv. fakult, tj. plných mocí, o nichž se zmiňuji v předchozím textu.
      Jan Opasek svou velezrádnou a špionážní činnost ve veřejném jednání před senátem státního soudu v plném rozsahu doznal. Vzhledem k časovému odstupu poukáži jen na nejdůležitější úseky jeho protistátní činnosti. V r.1945, po svém jmenování opatem, navštívil v listopadu Řím a byl přijat ve slyšení papežem Piem XII. V tomto slyšení sdělil papežovi informace o poměrech v ČSR, zejména o některých opatřeních učiněných v zájmu vnitřní bezpečnosti státu, a současně poukázal na věci, které ohrožují politickou a hospodářskou moc vysokého kléru v Československu. Papež Pius XII. mu dal na srozuměnou, že v boji proti uskutečňování socialismu v ČSR nebude církev na území republiky osamocena. Při této návštěvě Říma byl Opasek přijat jednotlivě také dalšími významnými vatikánskými činiteli, nepřátelskými vůči republice, a to: TARDINIM, MONTINIM, PASSETIM a kardinálem MICAROU, kterým sdělil stejné zprávy jako papežovi. Od každého z nich obdržel příkazy a směrnice, aby církevní hodnostáři rozvraceli budování socialismu v Československé republice. Obdobná přijetí se konala vždy, když Opasek navštívil Řím, což podle něho bylo celkem 5x v období 1945 - 1949. Při svých návštěvách v Římě vedl též jednání s dalšími činiteli. Například s FIDELISE DE STOTZINGENEM, opatem primusem benediktinského řádu, od kterého již za své první návštěvy Říma v r.1945 dostal příkaz shromaždovat a do Říma zasílat špionážní zprávy. Tento příkaz Opasek plnil. K dalším patřili Monsignore BAFILE, který byl jedním z vedoucích činitelů vatikánské špionážní služby, a PREŠEREN, chorvatský jezuita, který řídil špionážní službu jezuitského řádu pro Československo a ostatní slovanské země.
      Opasek měl také spojení na Vatikánský rozhlas, kde při návštěvách sděloval lživé a pomlouvačné informace Karlu FOŘTOVI, který je jako hlasatel vatikánského rozhlasu používal k vysílání do ČSR.
      V mezidobí návštěv Říma Opasek předával špionážní zprávy přímo na papežskou INTERNUNCIATURU v Praze nebo je zasílal prostřednictvím italského a francouzského velvyslanectví v Praze. Spolupracoval taktéž s belgickým občanem YVESE BEAUJEANEM, který v ČSR působil jako novinář a kterého využíval k zasílání špionážních zpráv emigrantům československého původu působícím v Anglii - Peroutkovi a Brušákovi.
      V době únorových událostí se zapojil do akcí zaměřených na podlamování důvěry obyvatelstva, zejména katolíků, k československé vládě a jejímu socialistickému programu. Obdobně se zúčastňoval protistátní činnosti ilegálních skupin orelských, připravujících kontrarevoluční puč. Spolupracuje s členy záškodnického spiknutí M. Horákovou, J. Nestávalem, P. Zenklem a doktorem Ripkou, pro které byl spojkou mezi nimi. Byl v úzkém spojení s pražským arcibiskupem Beranem, který znal jeho protistátní činnost a umožnil mu navázat spojení s polskými kardinály HLONDEM a SAPIÁKEM, kteří byli organizátory odporu proti lidově demokratickému zřízení v Polsku.
      Jako vyšetřovatel Opaska musím po pravdě říct, že jmenovaný o svém nepřátelství k ČSR vypovídal před senátem státního soudu velmi podrobně a jeho doznání při veřejném procesu bylo kajícné a upřímné.
      Rozsah jeho nepřátelské činnosti a zejména dlouholeté spojení s nejvýznamnějšími představiteli vatikánské politiky a dalšími vedoucími činiteli Vatikánu, od kterých dostával příkazy a směrnice k boji proti Československu, prokazují, že v té době byl opat Opasek nejvýznamnějším vatikánským agentem v ČSR.
      V této souvislosti chci upozornit na jeho poslední slova v závěru procesu. Poznamenal jsem si je a mám je jako vzpomínku na jeho vyšetřování. Dle mého názoru prokazují charakter člověka, který si s odstupem času uvědomil, jakou špatnost prováděl.
      Poslední slovo opata Jana Opaska:
      „Za svého vyšetřování přemýšlel jsem o své protistátní velezrádné a špionážní činnosti, kterou jsem prováděl, a o jí podobné činnosti katolické hierarchie v našem státě.
      Považuji za svou povinnost, abych řekl svůj dnešní názor na vlastní činnost zvláště těm několika tisícům věřících a kněží, kteří mě znají jako oddaného služebníka vatikánské politiky.
      Jisté je, že jsem mohl udělovat svaté svátosti, že jsem mohl hlásat slovo Boží věřícím a že jsem mohl vyučovat pravdám Kristovým. Místo toho jsem však slepě poslouchal štvavých příkazů Vatikánu.
      Příkazů, které rozvracejí náš stát a staví nás proti vlastnímu národu, příkazů, které nejsou myšleny ku prospěchu pracujícího lidu tohoto státu, ale ku prospěchu bohatců a kořistníků světa kapitalistického.
      S hanbou musím doznat, že my, představitelé katolického života v našem státě, jsme velmi často zaměňovali tento prospěch s náboženstvím. Ve slepé poslušnosti politických příkazů Svaté stolice pracovali proti republice, místo abychom přiložili sami ruku k dílu. To byla cesta bohužel celé katolické hierarchie v našem státě. To byla i cesta moje. Byl bych věru rád, kdyby má slova mohli slyšet ti, kdo řídí katolickou církev v našem státě."
      Poslední slova opata Opaska na soudním procesu prokazují, že jím prováděná nepřátelská činnost nebyla vykonstruovaná a jeho vyšetřování nebylo vynucené násilím, jak se ještě dnes šíří křivé, tendenčně zaměřené zprávy v naší společnosti.
      Jan Opasek byl odsouzen na doživotí. Později mu byl trest snížen a on byl propuštěn z vazby. V r. 1968 měl odejít do Rakouska a zpět do republiky se měl vrátit po převratu roku 1989. Pokud vím, nikdy proti svému vyšetřovateli pomlouvačně a s nenávistí nevystoupil.
      V přední části ,,Svědectví" se zmiňuji o tom, že Opasek měl ke mně určitou důvěru a že došlo k vzájemnému sblížení. Tuto skutečnost chci potvrdit následujícím případem.
      Výkon trestu vykonával Opasek ve věznici v Leopoldově na Slovensku. Zde byl v určité době požádán 2 příslušníky čs. rozvědky o určitou informaci s vazbou na vatikánskou špionážní centrálu. Odmítl s nimi hovořit. S ohledem na důležitý požadavek bylo rozhodnuto, abych s ním v dané věci jednal já osobně. V přátelském rozhovoru odpovídal na kladené otázky a na můj požadavek vše písemně zpracoval a podepsal. Dnes už mohu říci, že se jednalo o podrobný popis organizační struktury a kádrové obsazení jednotlivých špionážních služeben církevních řádů, kdy každý řád měl vlastní špionážní služebnu s návazností na hlavní centrum vatikánské špionáže. Dále byl zpracován popis místa, plánek umístění jednotlivých špionážních objektů.

      Po ukončení vyšetřování opata Opaska jsem byl 1.listopadu 1950 jmenován náčelníkem oddělení v sektoru B Hlavní správy vyšetřování STB a v této funkci působil do 1. 8. 1956, kdy jsem byl přeřazen na první správu MV.
      Koncem roku 1950 jsem byl zařazen do vyšetřovacího týmu nově vznikajícího sektoru A, který pracoval na odhalení nepřátelské činnosti protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Po zatčení určitých osob jsem pomáhal při vyšetřování několika z nich, mezi kterými byl např. Artur LONDON, bývalý náměstek ministerstva zahraničních věcí. Později jsem převzal zatčeného JUDr. Gustava HUSÁKA. Výslech se týkal jeho styků a činnosti v době slovenského fašistického státu a činnosti slovenských buržoazních nacionalistů. Po určité době JUDr. HUSÁKA převzali slovenští příslušníci STB.
      Mým největším překvapením bylo, že jsem převzal k vyšetřování Karla ŠVÁBA, do zatčení mocného člena na ústředním sekretariátu, člena zpravodajské a bezpečnostní komise sekretariátu ÚV KSČ, náměstka ministerstva Národní bezpečnosti, politika, který dosud zasahoval do vyšetřování a na poradách s námi vyšetřovali byl v jednání velmi hrubý. Tedy osoba s nesmírnou politickou a bezpečnostní mocí. Dalším překvapením pro mě byla změna jeho chování, když jsem přistoupil ke konkrétnímu výslechu zaměřenému na jeho věznění v koncentračním táboře v SACHSENHAUSENU. Vyzval jsem ho, aby podrobně vypovídal o své kolaboraci a spolupráci s nacisty. Tento postup jsem volil proto, že jsem měl určité informace o jeho zradě na základě výpovědi svědka, jiného vězně tábora, jehož dopis z roku 1945 byl nalezen v archívu sekretariátu ÚV KSČ. Pojednou nebyl přede mnou všemocný Karel Šváb, jak jsme ho znali, ale posmutnělý člověk, který po určité době tichým hlasem svou kolaboraci s nacisty doznal.
      Přiznal, že tak činil proto, aby si zajistil určité výhody a přízeň vedení nacistického tábora, což vedlo k tomu, že mu byla svěřena přisluhovačská funkce stolového a později i vyšší funkce, které mu umožnily okrádat spoluvězně na stravě, což prováděl, i když byl jimi za to otevřeně kritizován.
      Na moji otázku, zda o své kolaboraci uvědomil KSČ, sdělil, že v roce 1945 ústně informoval R. Slánského, který mu řekl, že o tom ví, neboť o kolaboraci obdržel dopis od jeho spoluvězně. Přes tuto skutečnost Slánský požádal Švába, aby mu písemně popsal, čeho se v koncentračním táboru dopouštěl. Šváb Slánského požadavek splnil a předal mu písemný doklad o své kolaboraci. Slánský nepodnikl vůči Švábovi žádný postih a později jej dosadil do vedení bezpečnostní funkce na sekretariátu ÚV KSČ, při čemž si vyhradil, že všechny záležitosti vyplývající z výkonu této funkce bude Šváb projednávat výhradně s ním.
      Z výpovědi Švába vyplynulo, že mu bylo jasné, že Slánský sleduje v KSČ vlastní politické cíle a on se stává jejich vědomým vykonavatelem. Na moje vyzvání pak vlastnoručně napsal a podepsal výpověď v dané záležitosti. Jednalo se o vážnou a důležitou výpověď k osobě Slánského, který byl dosud ve vysoké stranické a vládní funkci. Proto jsem ji okamžitě předal jistému sovětskému poradci prostřednictvím svého přítele a kolegy, jenž byl s ním v denním přímém styku. Tím bylo znemožněno vyzrazení výpovědi do rukou Slánského.
      Šváb poté podrobně doznával protistátní činnost, která v souhrnu spočívala v tom, že zajišťoval ochranu nepřátelského centra, neodhalení jednotlivých členů a všech nepřátelských skupin, které byly využívány Slánským v rámci protistátního spiknutí k zajišťování jeho mocenského postavení.
      Koncem dubna 1951 jsem v důsledku těžkého zranění při výkonu služby (zástřel střepinou útočného granátu, porušení hrudního koše a plic, komplikované zánětem osrdečníku a značnými poruchami nervové soustavy) skončil vyšetřování Karla Švába a za mě ho převzal jiný kolega. Po zrušení pětiměsíční pracovní neschopnosti jsem se vrátil zpět do sektoru B a pracoval na úkolech, které byly mému oddělení stanoveny, a někdy pomáhal při vyšetřování případů v různých oblastech republiky.

      V letech 1954-6 jsem absolvoval na právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze dvouletý kurs lidově demokratického práva pro vedoucí pracovníky ministerstva vnitra. V srpnu 1956 jsem nastoupil na 1. správu MV a vykonával stanovené úkoly.
      V roce 1960 jsem byl vyrozuměn náčelníkem správy, že jsem byl vybrán MV do skupiny příslušníků SNB, která má odletět na Kubu a tam pomáhat kubánským soudruhům. Považoval jsem to za čest. Společně se skupinou 10-12 vybraných příslušníků z různých útvarů SNB jsem absolvoval 3měsíční celodenní výuku španělštiny a v závěru před komisí úspěšně složil zkoušku. Později, v době skončení přípravy na odlet, jsem byl vyrozuměn, že náš odlet se ruší. Důvodem bylo jeho neustálé oddalování ze strany vedení našeho státu, což přimělo Fidela Castra k tomu, že se obrátil na N. S. Chruščeva, a ten na Kubu okamžitě vyslal své bezpečnostní pracovníky. Osobně jsem byl zklamán, rád bych pomáhal kubánským soudruhům k obraně jejich vlasti, ale chápal jsem rozhodnutí Fidela Castra, neboť to bylo v době politického napětí a také zanedlouho došlo ke známé agresi USA proti Kubě. Vrátil jsem se k plnění úkolů na 1. správu MV.
      Po šesti letech mého působení na 1. správě MV mi v listopadu 1962 náčelník oznámil, že na základě rozkazu ministra Štrougala jsem byl ze služeb MV propuštěn a musím okamžitě opustit pracoviště. Řekl mi, že obdobně se postupuje i v jiných útvarech SNB s tím, že příslušníci se měli dopustit porušování zákonů při výkonu své funkce. Náčelník se se mnou rozloučil, umožnil mi rozloučení s kolegy, kteří nechápali, co se děje, a já po odevzdání zbraně a dalších věcí v klidu opustil pracoviště. Tento způsob odchodu byl zřejmě ojedinělý, neboť jak jsem později zjistil, všude jinde byli příslušníci po seznámení s propuštěním ihned eskortováni dvěma ozbrojenými příslušníky SNB z pracoviště, aniž by se mohli rozloučit se spolupracovníky.
      Mně bylo zakázáno pracovat v určitých oblastech a přijmout pracovní poměr tam, kde byl jen náznak toho, že bych mohl přijít do styku s cizinci. Ačkoli jsem ovládal španělštinu, nemohl jsem pracovat např. v Čedoku. (Přitom zde bylo zaměstnáno několik osob dříve trestaných.) Dodnes jsem vděčen svým bývalým kolegům z krajské správy MV Praha, kteří mi přes zákaz pomáhali s nástupem do nového zaměstnání.
      Je pravda, že s námi propuštěnými, kteří si nejsou vědomi porušování zákonů, věrně a spolehlivě sloužili své vlasti, se v určitém období zacházelo nespravedlivě. Vidím v tom začátek přípravy určitých skupin osob na dění v r. 1968. To potvrzuje i skutečnost, že jsem byl v letech 1963-4 sledován a provokován amnestovaným americkým agentem, kterého na mne nasadili.
      Ihned po propuštění v r. 1962 jsem se odvolal k ÚV KSČ a k prezidentu republiky s. Novotnému, kterému jsem v dopise současně popsal svoji činnost v bezpečnosti, rozvedl používané metody a odmítl tvrzení o porušování zákona z mé strany. Poukázal též na protistátní činnost Karla Švába a Artura Londona a vyvracel tvrzení o vykonstruování výpovědi. Také jsem poukázal na to, že na jedné straně jsou rehabilitováni zločinci, o jejichž trvajícím nepřátelství k ČSSR není možné pochybovat, a na straně druhé hromadně propuštěno mnoho příslušníků SNB včetně těch, kteří v únoru 1948 aktivně odhalovali a vyšetřovali členy protistátních skupin, připravujících za pomoci Západu ozbrojený kontrarevoluční puč, mezi něž patřím i já.
      Na žádné své odvolání jsem nedostal odpověď. Jsem toho názoru, že nebylo prezidentovi předáno. Že taková situace byla, potvrzuje Antonín Novotný v knize „Exprezident", v níž mluví o tom, že v daném období o mnoha věcech nebyl informován. Teprve později, asi začátkem r. 1964, jsem byl předvolán do budovy ÚV KSČ ke 2 komisím pro přehodnocování soudních procesů, což jsem chápal jako důsledek svého odvolání v prosinci 1962. Dnes již nevím, zda se jednalo o komisi Pillerovu nebo Kaplanovu (který později emigroval na Západ. Asi věděl proč.) Byl jsem dotazován k případu Karla Švába, Artura Londona a dalších osob. V této souvislosti chci upozornit, že jsem vyšetřoval mnoho osob protistátně činných, ale dotazy komise se týkaly vyjma Karla Švába vždy jen osob židovského původu. Členy přehodnocovací komise nezajímalo mé stanovisko k protistátní činnosti Švába, Londona a dalších. K mému sdělení, že jsme při vyšetřování využívali i dokumenty o jejich nepřátelství z archivu ÚV KSČ, se vyjadřovali, že jde o materiály nevěrohodné, které jsme používali k vykonstruování soudních procesů. To dokazuje, že komise pomíjela tyto dokumenty a důkazové materiály svědčící o nepřátelské činnosti souzených osob. Naproti tomu se snažili vnutit mi přiznání, že jsme při vyšetřování porušovali zákony, falšovali a upravovali výpovědi vyšetřovaných, přičemž nikdy nepředložili žádný důkaz, že tomu tak bylo.
      Pamatuji si, že při jednom mém výslechu se v komisi objevil kolega, který byl v 50. letech rovněž vyšetřovatelem. Jeho jméno si již nepamatuji. Byl menší, silnější postavy, pod nosem knírek a neustále kouřil dýmku. Chtěl, abych řekl pravdu o způsobu vyšetřování. Když jsem reagoval slovy: „Řekni ty, který jsi byl jedním z nás, jak jsi protokoly upravoval; dobře víš, že nic takového se nedělalo!" Odešel a více se v komisi neobjevil.
      Z celkového jednání před komisí pro přehodnocování soudních procesů jsem nabyl přesvědčení, že není zájem o objektivní zjištění pravdy, ale naopak, že je snaha prokázat, že proces Slánský a spol. byl vykonstruovaný bezpečností. Přitom stačilo, aby odpovědné osoby svědomitě prostudovaly všechny materiály získané vyšetřujícími orgány SNB, a to jednak výpovědi svědků, přiznání účastníků řízení, písemné materiály a jiné důkazy o trestné činnosti jednotlivých členů záškodnického centra Slánský a spol., které ve značném rozsahu byly uloženy v archivu ÚV KSČ a byly k dispozici příslušným vyšetřovatelům. Tak by se prokázalo, že nejde o vykonstruovanou činnost, ale o pravdivou a důkazy prokázanou činnost proti republice, jak také jednotliví vyšetřovaní při soudním procesu doznali.
      Pokud jde o provedenou rozsáhlou rehabilitaci soudních procesů, jsem přesvědčen, že byla vyvolána pod určitých tlakem dosud neodhalených nepřátel. Ti zůstali skryti do pozdější doby a při vhodné příležitosti působili k otevření rehabilitací, jak prokázal mimo jiné rok 1968.
      Tato moje slova blíže osvětluje Antonín Novotný, který v 1. dílu knihy „Exprezident" na straně 128 uvádí: „Procesy nebyly inscenovány dogmatiky, ale zaviněny politikou sionistů a intrikami tajných služeb Západu. Co jim nebylo dokázáno v době procesů, osvětlil dokonale rok 1968.
      Všichni sionisté, kteří procesy přežili, se stali největšími nájezdníky na socialistické zřízení v Československu. Proto se nemůžeme po lekci, kterou dělnické třídě v době „socialismu s lidskou tváří" revisionismus udělil, dívat na procesy jinak než jako na obranu lidové moci."
      Dále na str. 129 čteme:
      „Je nutno si uvědomit, že všude, kde došlo k dočasným ztrátám komunistických pozic ve prospěch liberalismu a revisionismu, došlo k bleskové rehabilitaci odsouzených za přečiny proti socialistickému státu. Takové očistění nemůže znamenat, že šlo o oběť nespravedlnosti proletariátu, protože se brzy ukázalo, že jejich rehabilitaci prosazovali ti, kteří se podíleli na jejich činech, aniž byli odhaleni. Proto je po letech znovu nalézáme v čele kontrarevolučních akcí."
      S výše uvedeným hodnocením Antonína Novotného plně souhlasím, neboť v celém svém rozsahu odpovídá mému názoru na postup při rehabilitacích v Československu a na události, které probíhaly v roce 1968.
      Pokud jde o tzv. politické procesy, musím říct, že dosud nebyly objektivně zhodnoceny. V dosavadních hodnoceních převažují jednostranné, neobjektivní, negativistické interpretace, v nichž jsou vyšetřovatelé líčeni jako zločinci snažící se dostat za každou cenu z vyšetřovaných doznání. A to není pravda!

Pokračování v další části.

Stanislav Semínko