SVĚDECTVÍ A VYZNÁNÍ bývalého příslušníka Státní bezpečnosti ČSSR Stanislava Semínka (1/3)

Přidáno ve středu 25. 5. 2011


Státní znak ČSSR

      Z pohledu vyšetřovatele protistátních organizací, které v době budování socialismu prováděly zejména v 50. letech minulého století nepřátelskou činnost na území Československa

      Jsem ročník 1922. V době nacistické okupace jsem byl nasazen v srpnu 1941 do letecké továrny AVIA v Praze Letňanech a zde téhož roku vstoupil do ilegální KSČ. Naše tehdejší činnost spočívala ve finanční podpoře rodin zatčených a popravených soudruhů a v sabotáží leteckých výrobků.
      Dne 10. června 1945 jsem byl přijat do vznikajícího Sboru národní bezpečnosti (SNB) a nastoupil do výcvikového střediska v Kutné Hoře. Poté v určitých časových intervalech působil střídavě na četnické stanici v Kácově a u strážního oddílu Kolín při střežení německých zajatců.
      Dne 28. 2. 1946 rozkazem Zemského velitelství SNB v Praze jsem byl zařazen do půlročního kursu čekatelů SNB v Jablonci nad Nisou. Zde jsem kromě vojenského výcviku se zbraní získal i odborné vědomosti mimo jiné z oblasti trestního, ústavního a správního práva. Zdokonalil jsem se v pátrací a daktyloskopické službě, v nauce o zbraních a střelbě a osvojil jsem si vojenský trestní zákon a vojenský řád. Našimi učiteli byli vybraní četníci, kteří dokonale znali nejen přednášená témata, ale byli odborníky v jejich realizaci v praxi.
      V kursu, kde jednotlivé předměty byly klasifikovány bodem 1-5, jsem získal rovných 190 bodů z 225 možných a dosáhl v celkovém hodnocení prospěch velmi dobrý. Z 322 absolventů jsem byl 86. v pořadí.
      Dnem 19. 8. 1946 jsem byl převelen do Prahy k MV-SNB stanice Praha Spořilov. V době začínajících událostí v únoru r. 1948 jsem byl zařazen do pražského pohotovostního oddílu SNB a zasahoval jsem v souladu se zákonem proti demonstraci studentů před Pražským hradem, kteří se domáhali násilného proniknutí k prezidentovi republiky Dr. Benešovi, aby mu předali písemné prohlášení k podpoře odstoupivších zrádných ministrů. Tehdy ozbrojení puškou jsme přehradili několika řadami prostor před hlavním vchodem do Pražského hradu, a to od vchodu do pražského arcibiskupství ke zdi vlevo na začátek snižující se silnice do Nerudovy ulice. Já byl v 1. řadě naproti známému z Kutné Hory. Za námi leželi příslušníci pohotovostního pluku SNB – 9600 Praha se dvěma kulomety, kteří byli nasazováni proti bandám banderovců. Kromě křiku studentů a jejich snahy proniknout naší hradbou se v našem prostoru nic nedělo. Po určité době bylo několika studentům povoleno předat Dr. Benešovi jejich písemné prohlášení a studenti se začali pozvolna rozcházet. Jednalo se o část demonstrace, která šla na Hradčanské náměstí horem přes Pohořelec, zatímco druhá část demonstrace po rozdělení na Újezdě směřovala k Malostranskému náměstí.
      Obdobně jsem zasahoval proti demonstraci Selské jízdy v Královohradeckém kraji. Odtud jsme byli staženi do kasáren s tím, že budeme nasazeni proti bandám banderovců. K tomu však nedošlo.
      Krátce jsem působil jako ochrana bytu tehdejšího ministra zemědělství s. Ďuriše a posléze střežil po určitou dobu bývalého ministra spravedlnosti Dr. Drtinu, a to v nemocnici na Bulovce, kde byl ošetřován po své nepodařené sebevraždě.
      Mnozí naši občané si možná ještě dnes kladou otázku, zda muselo vůbec dojít k únorovým událostem r.1948. Moje odpověď zní, muselo, a to z následujících příčin:
      Je známo, že v Košicích 4. 4. 1945 vznikla první vláda osvobozeného Československa - Vláda národní jednoty Čechů a Slováků - a byl přijat Košický vládní program, který stanovil úkoly k budování lidově demokratického státu v osvobozené vlasti. I když představitelé Československé strany národně socialistické, Slovenské demokratické strany a Československé strany lidové slíbili v Košicích věrnost Vládě národní jednoty, slib nedodrželi. Reakční představitelé uvedených stran a jejich ministři ve vládě se snažili postupně vládu rozvracet, provokovat, aby si vytvořili záminku k jejímu rozbití. Například těžili z obtíží v zásobování, které vznikly v důsledku sucha a neúrody v r. 1947. Dále pomáhali bývalým kapitalistům k obnovení jejich pozic. Posléze 17. 2. 1948 reakční ministři vystupňovali své provokace v souvislosti s přeložením 19 velitelů SNB, kteří byli příznivci národně socialistické strany a byli podezřelí z účasti na přípravě plánovaného reakčního puče.
      Je třeba říct, že v té době byla politická situace velmi vážná. Jak se prokázalo, opozice neponechávala nic náhodě, chystanou demisi svých ministrů rozhodla podpořit ozbrojenými akcemi. Mobilizací „branných komisí“ reakčních stran, důstojnických skupin Svazu brannosti, Sokola, Selských jízd i Orla se chystala převzít moc. Jejich štáby byly posíleny důstojníky americké armády, kteří přijeli do Prahy jako „turisté“. Situace byla o to nebezpečnější, že se na hranicích státu soustřeďovaly západní vojenské síly.
      Klement Gottwald s J. V. Stalinem Zásluhou KSČ pod moudrým vedením s. Klementa Gottwalda ve spojení s dělnickou třídou a za podpory většiny československého lidu byl však učiněn rozhodný škrt plánům naší zrádné i světové reakce a uvolněna cesta k rozhodnějšímu postupu k socialismu.
      V té době, jako příslušník tehdejší oblastní správy STB Praha, jsem byl členem týmu, v němž byli i 2 bývalí koncentráčníci. Naším úkolem bylo v součinnosti s dalšími kolegy odhalovat, zatýkat a vyslýchat nepřátelské agenty a jejich spolupracovníky. Byla to činnost odpovědná, velmi nebezpečná, vysilující a časově náročná.
      V průběhu naší činnosti byly odhaleny:
      Pokus o provedení protistátního ozbrojeného puče, kdy byla prokázaná spoluúčast britských špionů – vicekonzula kapitána Wildasche, britského agenta – zrádce Jebavého a britského špiona majora Prokeše.
      Na mnoha místech úkryty zbraní, a to i v sekretariátu Československé strany národně socialistické v Praze 1 – na náměstí Republiky.
      Rozsáhlá činnost americké vojenské kontrarozvědky CIC.
      Výzvědná činnost francouzského vojenského atašé plk. Helliota a amerického obchodního atašé z USA v Praze Mr. Heyna.
      V průběhu výslechu bylo zjištěno, že někteří členové cizích diplomatických sborů ze Západu vybavovali v ČSR protistátní skupiny zbraněmi a vysílačkami, jak to např. činil Mr. Meryn, obchodní atašé z USA v Praze, který rovněž osobně pomáhal našim nepřátelům při ilegálním přechodu za hranice do západního Německa.
      Jak bylo mnohokrát zjištěno při výslechu agentů - chodců a jiných agentů, uprchlíci byli soustřeďováni ve sběrných táborech americké vojenské kontrarozvědky CIC, přebíráni, dohromady vyškoleni CIC na špiony a teroristy a se zbraní posíláni do ČSR k provádění protistátní činnosti.
      Jedním z mnoha, který byl vyškolen k teroristické činnosti, byl např. MIROSLAV CHOC; ten v únoru 1948, ve snaze vyhnout se odpovědnosti za trestné činy, kterých se v ČSR dopustil, utekl do Německa a do ČSR se vrátil ilegálně jako vyškolený terorista s úmyslem zavraždit vedoucího partyzánského odd. ÚV KSČ majora A. SCHRAMMA, což 27. 5. 1948 v ranních hodinách provedl.
      Kromě vysílání agentů přímo americkou vojenskou kontrarozvědkou CIC vytvářeli si po únoru 1948 vlastní špionážní sítě v ČSR mnozí uprchlíci - zrádní emigranti, kteří působili v americkém okupačním pásmu Německa. Mezi nimi vynikl Ing. BERVIDA, sám agent CIC, budoval vlastní špionážní organizaci.
      Vzhledem k tomu, že jsem některé členy z této sítě zatýkal a vyslýchal, poukáži stručně na jejich protistátní činnost. Vedoucím organizace byl JOSEF HEŘMANSKÝ, kterého jsem spolu s dalším agentem zatýkal v r. 1949 ve spolupráci se dvěma kolegy, a to v dopoledních hodinách v prostoru Hlavního nádraží v Praze. Původně měli zatčení provést příslušníci vojenské kontrašpionáže od REICINA, ale z určitých důvodů, jak se říkalo ze strachu, neboť agenti měli být ozbrojeni granáty, bylo zatčení svěřeno nám. Znali jsme jen stručný popis a jejich oblečení, znakem byla u obou agentů světlá aktovka z vepřové kůže.
      Prvním zatčeným byl Heřmanský, a to přímo v nádražní hale, druhý agent byl zatčen až na stanici tramvaje před Hlavním nádražím. Jmenované jsme předali vojákům a po určité době byli nám vráceni. Jejich výslechy jsem prováděl osobně.
      Do doby zatčení uskutečnil Heřmanský více jak 20 ilegálních přechodů hranic, kdy současně za úplatu převáděl osoby utíkající do Západního Německa a do ČSR převáděl agenty pověřené provádět na našem území nepřátelskou činnost. Jednalo se tedy o velmi zkušeného a nebezpečného agenta. Heřmanský jako zaměstnanec AEROKLUBU byl v úzkém styku s Ing. BERVIDOU, bývalým sekčním šéfem odboru letectví v předúnorovém ministerstvu dopravy, který jako reakční činitel a chráněnec Zenkla byl v únoru 1948 suspendován ze svého odpovědného místa. Heřmanský znal úmysl Bervidy odjet do zahraničí a tam se zapojit do protistátní činnosti spolu s ostatními emigranty. Byl pověřen obstaráním různých tajných hospodářských a politických zpráv, které chtěl Bervida vzít s sebou, což také učinil, aby byl v Německu dobře přijat.
      Heřmanský se ujal svého úkolu a získával nejen hospodářská, politická a vojenská fakta, která měla být utajena v zájmu státu, ale také získal další spolupracovníky pro špionážní činnost. Jeho 16členná skupina, v níž byli dva příslušníci SNB, získávala zbraně a špionážní zprávy. Ze zabaveného dopisu od Bervidy, v němž žádal o další zprávy o SNB, průmyslu, rudných dolech, o vývozu, vyplynulo, že dával příslib k přísunu zbraní a vysílaček, neboť bylo plánováno provádět teroristickou činnost na území republiky.
      Spojení mezi Bervidou a Heřmanským, pokud on sám nemohl osobně, zajišťovali agenti z jeho skupiny Černoušek a Anderle, kteří též ve velkém rozsahu prováděli za úplatu ilegální převody nepřátelských živlů přes naše hranice. Velmi aktivní byla i LUDMILA ČERNÁ, která do protistátní činnosti zapojila svého manžela. Svou nenávist k tehdejšímu státnímu zřízení dávala najevo nejen svým chováním při výslechu, ale i při zatýkání. To jsem prováděl osobně v jednom pražském bytě, kde se ukrývala. Nebýt mé ostražitosti a schopnosti rychlé reakce, kdy jsem jí znemožnil použít pistoli, kterou připravovala k výstřelu, by to pro mne dopadlo špatně, jak při výslechu doznala.
      Odhalení této skupiny prokázalo, že šlo o velmi aktivní a nebezpečnou protistátní organizaci, která v případě přísunu slíbených zbraní a dalších technických prostředků byla ochotná na našem území vraždit.
      Heřmanský byl v dubnu 1950 tehdejším státním soudem v Praze odsouzen k trestu smrti, který byl změněn na doživotí a předán k výkonu trestu do věznice v Leopoldově na Slovensko. Z té se mu podařilo utéci prokopaným tunelem znovu do zahraničí, jak mi řekl později.
      Asi v r. 1963-4 jsem byl předvolán do soudní budovy na Pankráci, kde prokurátor, jehož jméno si nepamatuji, se mnou projednával protistátní činnost bývalého příslušníka SNB, kterého jsem kdysi vyšetřoval. Oznámil mi, že dotyčný si podal žádost o rehabilitaci. V jednání jsem trval na obsahu jeho tehdejšího výslechu a k rehabilitaci se vyslovil negativně, což se prokurátorovi nelíbilo. Jak ten případ dopadl, nevím.
      Při východu z budovy jsem zjistil, že nedaleko čeká Heřmanský. Normálně jsem nastoupil do tramvaje a do druhého vozu nastoupil Heřmanský. Bylo mi to divné, a proto jsem vystoupil na Václavském náměstí a šel směrem k budově Melantrichu. Totéž učinil Heřmanský a v patách za mnou volal: „My se známe, my se známe.“ Když nepřestal volat, obrátil jsem se se slovy: „No a co?“ Vyslovil radost, že mě vidí, že si mě dobře pamatuje a že by se mnou rád mluvil. Upozornil jsem ho, že v bezpečnosti již nepracuji a vyzval jsem ho, aby neobtěžoval. Nevěřil mi a začal povídat o svém útěku z Leopoldova a o dalších přechodech do Německa. Žádal mě o schůzku, na níž bychom si pohovořili. To jsem nejprve odmítl, ale nakonec souhlasil s cílem dozvědět se nějaké údaje, které by mohli využít bývalí kolegové z krajské správy MV Praha. Byl stanoven den a čas schůzky v restauraci U Nováků. O setkání jsem podrobně písemně informoval bývalé kolegy a současně je upozornil na podezřelého muže v naší blízkosti, s taškou v ruce, kterou zvolna pohyboval ve směru naší cesty.
      Schůzka trvala asi 30 minut a byla jištěna mými kolegy ze správy MV Praha. Heřmanský znovu podrobně hovořil o svém útěku z věznice Leopoldov a o svých dalších ilegálních přechodech. Požadoval po mně další schůzku v Krči, s níž jsem rovněž souhlasil. Po setkání s Heřmanským jsem zpracoval a předal kolegům písemný záznam o průběhu schůzky.
      Za několik dnů mi volali bývalí kolegové, abych k nim zašel. Zde mi řekli: „Stando, jdi od toho, je to provokace, jsi pod dohledem kachlíkárny MV. Následující den jsem úmyslně šel k parkovišti, kde pracoval Heřmanský a které bylo v sousedství mého bydliště. Stál jsem blízko, musel mě vidět, ale nezašel ke mně, aby se zeptal, proč jsem nepřišel do Krče. Tím jsem měl potvrzeno sdělení kolegů. Rovněž Heřmanský se nikdy více na parkovišti neobjevil a mě více nekontaktoval. To, že jsem sledován, mne vůbec nepřekvapilo, ale že k tomu MV použije zřejmě amnestovaného amerického agenta, jehož jsem vyšetřoval, je odporné.
      To je důkaz, že již v té době a nejen na MV začaly působit určité negativní kádrové a politické změny v naší společnosti, což se plně projevilo v r. 1968.
      Jako přímý účastník únorových událostí v r. 1948 jsem přivítal nejen vítězství pracujícího lidu, ale svou činností příslušníka SNB jsem pomáhal k tomu, aby zrádné reakci, která po únoru 1948 změnila formy a metody boje, byla vzata jakákoliv možnost obnovit kapitalismus vlastními silami. Jestliže do února 1948 prováděla rozsáhlou nepřátelskou činnost a sabotovala výstavbu republiky využívajíc svých legálních pozic, zaměřila se po únoru na jedinou možnost návratu kapitalismu v ČSR, a to silami zvenčí.
      Část vůdců odhaleného a poraženého protistátního spiknutí ilegálně uprchla ze strachu před lidem – Zenkl, Ripka, Krajina, Stránský a jiní, aby z kapitalistického zahraničí otevřeně pokračovali v žoldu svých chlebodárců ve velezrádných akcích proti republice, s úkolem sjednotit do jednoho šiku zbytek dosud neodhalené reakce v ČSR.
      V roce 1949 jsem byl přeložen do vznikající Hlavní správy vyšetřování STB a stal se členem vyšetřovací skupiny, která téhož roku provedla zatčení 13členné skupiny domácích agentů tvořících centrum protistátní činnosti – „Vedení záškodnického spiknutí proti republice a jeho lidu“, které dle pokynů Petra Zenkla a dalších zrádců realizovalo rozsáhlou rozvratnou, špionážní a záškodnickou činnost s cílem zničit lidově demokratické zřízení v ČSR.
      Osobně jsem zatýkal JUDr. JOSEFA NESTÁVALA, významného člena vedení Československé strany národně socialistické (dále ČSNS), a to v ranních hodinách v jeho bytě v Praze 1. Rovněž jsem byl pověřen jeho výslechem. Vzpomínám si, že jmenovaný před odchodem požádal o umožnění osobní potřeby na WC. Později uvedl, že tak učinil z důvodu zničení 5.000,-- korunové bankovky, aby mu nebyla zabavena. Byl velice překvapen, když se dozvěděl, že tím poškodil svou rodinu, neboť z mé strany by nedošlo k jejímu zabavení.
      Všechny jeho výslechy probíhaly vždy v klidu bez jakéhokoliv nátlaku na vyšetřovaného. Ten na položené otázky k přeloženým materiálům svědčícím o jeho protistátní činnosti odpovídal slovy právníka. Později při jednom výslechu mi sdělil, že měl strach. Očekával bití, násilí a byl velmi překvapen, že měl možnost docela svobodně a volně vypovídat o protistátní činnosti svými slovy, která po projednání byla s jeho souhlasem zaprotokolována. Tuto skutečnost uvedl i v průběhu soudního procesu, kdy na otázku předsedy senátu – zda měl možnost při vyšetřování docela svobodně prohlásit všechno, co považoval za důležité s hlediska obhajoby, řekl: „Pane předsedo, mohl jsem to prohlásit, mé vyšetřování bylo vedeno způsobem, který mne překvapil a který jsem neočekával podle tendenčně zaměřených zpráv šířených ve společnosti.“
      Vyšetřovaný patřil mezi přední představitele ČSNS. Působil v mnoha vrcholných funkcích. Po únoru 1948 byl poslán na placenou dovolenou a později přeložen do okresní pojišťovny jako právník právního oddělení. Jak uvedl do protokolu, měl přes svou politickou minulost příležitost pracovat a žít opravdu v dobrých finančních poměrech a jako občan lidově demokratického státu. On však si přál změnu státního zřízení, a proto se aktivně zapojil do protistátní činnosti. Tato činnost ve shrnutí spočívala v následujícím:
      Společně s Miladou Horákovou zorganizoval podle pokynů Petra Zenkla a Dr. Ripky ilegální protistátní rozvratné a špionážní sítě /organizace/ v podobě tzv. 5. KOLONY, které velmi aktivně působily k rozbití lidově demokratického zřízení v ČSR a byly připraveny v případě napadení republiky mařit záškodnickými činy obranu čs. státu. Měl ve vedení celého záškodnického spiknutí rozhodující vliv. Byl to právě on, který podle pokynu Zenkla se snažil s Miladou Horákovou získat pro špionážní a rozvratnou činnost všechny možné reakční živly z řad zkrachovalých politiků, továrníků atd. Vytvořil z reakčních exponentů ČSNS síť takzvaných krajských důvěrníků, kteří měli v rámci své působnosti vybudovat protistátní organizace, ty řídit a podchytit a rovněž řídit již existující jiné protistátní skupiny. Sám převzal funkci krajského důvěrníka pro Pražský kraj a organizoval protistátní skupiny v jednotlivých částech Prahy. Zpracoval a vydal instrukce k vytváření protistátní nálady mezi obyvatelstvem k provádění špionážní a rozvratné činnosti.
      Vytvořil takzvanou hospodářskou radu, která pod jeho vedením zpracovávala hospodářské elaboráty – programy, v nichž byly podrobně propracovány zásady pro jejich realizaci po zničení tehdejšího státního zřízení. Byl to program pro buržoazní vrstvy. Mnohé důkazní materiály byly nalezeny a zabaveny v úkrytu na římskokatolické faře ve Vinoři. Vybudoval a řídil protistátní organizaci, jejímž cílem bylo zeslabit a rozvrátit jednotu odborů, pronikat do jiných masových organizací a rozvracet Obrozenou Národní frontu.
      Z náčrtu tzv. pavouka, který jsem si zpracoval, bylo prokázáno, že zmíněně vedení udržovalo prostřednictvím svých členů rozsáhlý kontakt s dalšími protistátními organizacemi. Též se spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským a především s podzemními organizacemi řízenými Vatikánem a jeho vysokou církevní hierarchií.
      Od převratu v r. 1989 je česká veřejnost neustále přesvědčována nejen tiskem, který je v rukách zahraničních, zejména německých majitelů, ale především českou veřejnoprávní televizí, že proces se záškodnickým vedením HORÁKOVÁ-NESTÁVAL byl vykonstruovaný, že při výslechu bylo používáno násilí a vyšetřovaní museli vypovídat nepravdivě to, co jim vnutili jejich vyšetřovatelé.
      Jako vyšetřovatel J. Nestávala prohlašuji na svou čest, že uvedené údaje neustále šířené v naší společnosti jsou zprávy tendenčně zaměřené, lživé, sloužící k vyvolávání nepřátelství a odporu nejen vůči tehdejšímu režimu a příslušníkům bezpečnosti, kteří pracovali na odhalení záškodnického spiknutí, ale v současné době i proti KSČM.
      Veřejný proces před státním soudem v Praze v červnu 1950 se konal za přítomnosti mnoha občanů. Ti, pokud ještě žijí, si jistě pamatují, jak obvinění dobrovolně vypovídali o protistátní činnosti. Každý obviněný byl vyzván, aby se vyjádřil k průběhu vyšetřování. Nikdo si ve svém vystoupení na způsob vyšetřování nestěžoval. Obviněný Nestával na vyzvání předsedy senátu hovořil o tom, že měl možnost při vyšetřování svobodně a volně vypovídat a uvést vše, co z hlediska obhajoby považoval za důležité. Stejně jako vystoupení Milady Horákové bylo i jeho filmově zpracováno, to však ČT nevysílá. Zřejmě proto, že filmové snímky by prokázaly, že proces nebyl vykonstruovaný.
      Jako vyšetřovatel J. Nestávala jsem znal podstatnou část protistátní činnosti prováděnou ostatními členy záškodnického vedení a pochopitelně i nepřátelskou činnost realizovanou M. Horákovou, která byla několika vzájemnými konfrontacemi mezi nimi potvrzena.
      Pravda je taková, že M. Horáková nejdříve svou protistátní činnost popírala, ale pod tíhou mnoha písemných dokumentů potvrzujících její protistátní činnost se ke spáchaným zločinům včetně špionážní činnosti postupně přiznávala. Přála si zvrat tehdejších politických poměrů, pracovala pro návrat kapitalismu, počítala s válkou. Z jejího vystupování, a to i před soudem, bylo zřejmé, že je nesmiřitelným odpůrcem lidově demokratického státu. Prohlásila, že k jeho zničení jí nejsou odporné žádné zbraně. V případě války byla ochotna, tak jako ostatní obžalovaní, postavit se na stranu nepřítele a záškodnickými činy mařit obranu státu. Před soudem plně doznala svou protistátní činnost a ničím nenaznačila, že by její výpověď byla vykonstruovaná a vnucená vyšetřovatelem. Podle toho, jak jsem měl možnost jmenovanou poznat, by to nikdy ani nepřipustila.
      Josef Nestával byl státním soudem uznán vinným a odsouzen na doživotí. Milada Horáková se ukázala jako zuřivý nepřítel socialismu a její nenávist přispěla k tomu, že tehdy byla odsouzena k absolutnímu trestu. Je třeba říct, že výše trestu, který jí řádný soud vyměřil, není za její politické názory, ale za její rozsáhlou špionážní a další nepřátelskou činnost, která odrážela tehdejší stupeň násilného odporu zrádné reakce a buržoazních sil.
      Chápu, že pro zastánce kapitalismu a odpůrce jakéhokoliv lidového státu, je M. Horáková v jejich očích nevinná. Je v neprospěch objektivní pravdy, že i někteří současní, hlavně mladší funkcionáři KSČM, se mnohdy přizpůsobují argumentům novodobých falšovatelů dějin a jejich tvrzení přijímají, aniž by se s historií strany a dobou, ve které se procesy udály, hlouběji seznámili a snažili se ji pochopit ve všech souvislostech.

Pokračování v další části.

Stanislav Semínko