Linie strany - na papíře a ve skutečnosti

Přidáno v neděli 15. 5. 2011


Znak Komunistické strany Československa

      Již před mnoha lety si komunisté uvědomovali, že je třeba učit se z dějin vlastního hnutí. Takové poučení z dějin přinášejí již Dějiny VKS(b) /Všesvazové komunistické strany (bolševiků)/ vydané rusky v r. 1938 a česky šírené ilegálně hned v prvních letech nacistické okupace. Myslím, že právě u příležitosti 90. výročí existence KSČ a následnických stran je nanejvýš potřebné si body tohoto poučení připomenout:
      1) Dějiny strany nás především učí, že vítězství proletářské revoluce, vítězství diktatury proletariátu je nemožné bez revoluční strany proletariátu, oproštěné od oportunismu, nesmiřitelné ke kompromisníkům a kapitulantům, revoluční vůči buržoazii a její státní moci. (…)
      2) Dějiny strany nás dále učí, že strana dělnické třídy nemůže dostát úloze vůdkyně své třídy, nemůže dostát úloze organizátorky a vůdkyně proletářské revoluce, neovládne-li progresivní teorii dělnického hnutí, nezvládne-li marxisticko-leninskou teorii. (…)
      3) Dějiny strany nás dále učí, že bez úplného potření maloburžoazních stran, působících mezi dělnickou třídou, ženoucích zaostalé vrstvy dělnické třídy do náruče buržoazie a rozbíjejících tak jednotu dělnické třídy, je vítězství proletářské revoluce nemožné. (…)
      4) Dějiny strany nás dále učí, že bez nesmiřitelného boje proti oportunistům ve vlastních řadách, bez úplného potření kapitulantů ve vlastních řadách nemůže strana dělnické třídy zachovat jednotu a kázeň svých šiku, nemůže dostát své úloze organizátorky a vůdkyně proletářské revoluce, nemůže dostát své úloze budovatelky nové, socialistické společnosti. (…)
      5) Dějiny strany nás dále učí, že strana nemůže dostát své úloze vůdkyně dělnické třídy, dává-li se zaslepit úspěchy, začne-li propadat velikášství, přestává-li vidět nedostatky ve své činnosti, bojí-li se přiznat své chyby, bojí-li se včas je otevřeně a čestně napravit. (…)
      6) Dějiny strany nás posléze učí, že bez širokého spojení s masami bez ustavičného utužování tohoto spojení, bez umění dbát bedlivě hlasu mas a mít porozumění pro jejich aktuální potřeby, bez odhodlanosti nejen učit masy, nýbrž se také učit od mas, nemůže strana dělnické třídy být skutečně masovou stranou, schopnou vést za sebou miliony dělnické třídy a všeho pracujícího lidu. (…)
/Dějiny VKS(b), Svoboda, Praha 1951, s. 359 - 368/
      Hodnotíme-li toto poučení pohledem na dějiny mezinárodního komunistického a dělnického hnutí ze současnosti, nemůžeme mu než dát zapravdu. V podstatě totéž říkají i Dějiny KSSS vydané v Moskvě v r. 1973 (česky 1975), jinak ovšem značnou část závěrů Dějin VKS(b) z r. 1938 odmítající. Základní rozdíl mezi VKS(b) v r. 1938 a mezi KSSS v r. 1973 byl totiž ten, že zatímco v r. 1938 se VKS(b) snažila řídit poučením ze svých dějin, formulovaným ve své zásadní publikaci, po 35 letech v r. 1973 (20 let po smrti J. V. Stalina) už byl zásadní rozdíl mezi cestou k vítězství, vyjádřenou v několika bodech poučení z dějin strany, a mezi skutečnou cestou vedoucí nikoli k novým vítězstvím, ale k prohrám a porážce. Bohužel, tak tomu nebylo jen v KSSS, ale i v KSČ, která linii KSSS a její změny bezvýhradně podporovala.
      Viliam Široký Všechny závěry KSSS i KSČ k smrti J. V. Stalina (1953) a XX. sjezdu KSSS (1956) byly chybné. Hovořily o tom, že nepřátelé socialismu počítali se zmatkem v revolučním hnutí, ale ten nenastal, protože „lid se ještě pevněji semkl kolem strany a jejího ústredního výboru, strana pozvedla ještě výše vítězný prapor marxismu-leninismu a úspěšně vedla lid ke komunismu” (Dějiny KSSS, Svoboda, Praha 1975, s. 531). O významu XX. sjezdu KSSS, na němž v únoru 1956 zvítězila otevřeně antistalinská a skrytě antileninská Chruščovova destruktivní politika a v 30. června téhož roku jej následovala rezoluce ÚV KSSS „O překonání kultu osobnosti a jeho důsledků”, uvedl předseda vlády ČSR Viliam Široký v Národním shromáždění 30. července 1956: „Niet pochýb o tom, že historické uznesenia XX. sjazdu KSSS prinesú ďalšie značné upevnenie jednoty a sily svetovej socialistickej sústavy, upevnenie celého mierového pásma, upevnia a prehĺbia súdržnosť a solidaritu robotníckych strán.“ (Záznam jednání na internetových stránkách Poslanecké sněmovny ČR, http://www.psp.cz.) Obdobně hovořili v té době všichni čelní představitelé KSSS, KSČ a celého mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Někteří později svůj postoj přehodnotili, ale velká část tohoto hnutí plně podporovala sovětskou linii se všemi jejími závažnými odchylkami od marxismu-leninismu až do rozpadu SSSR a světové socialistické soustavy na konci 80. let.
      Viliam Široký patřil k těm, kteří byli v r. 1963 zbaveni funkcí za „politické chyby v 50. letech“, zatímco mnozí jiní straničtí a státní představitelé, provádějící tehdy stejnou politiku, včetně Antonína Novotného, na svých místech zůstali. Vedení KSSS musela během zesilování Chruščovovy linie, stále více se vzdalující marxismu-leninismu v základně i nadstavbě socialistické společnosti, opustit většina vedoucích činitelů z doby Stalinovy smrti. V KSČ něco takového nebylo zapotřebí, její vedení podpořilo Chruščovovy koncepce, včetně „života ještě naší generace v komunismu“, bezvýhradně. Pokud vím, nikdo z funkcionářů KSČ proti oportunistické a revizionistické sovětské linii, určené v zásadě závěry XX. - XXII. sjezdu KSSS, až do zániku KSČ nevystoupil. Veškerá kritika vznášená na stranu KSSS jak v krizových letech 1968 - 1969, tak od listopadu 1989, byla kritikou „zprava“, odmítající více či méně otevřeně marxistický socialismus, založený na společenském vlastnictví výrobních prostředků, plánovitém hospodářství a vedoucí úloze komunistické strany, jako celek, bez ohledu na rozdíly v jeho pojetí a praxi před XX. sjezdem KSSS a po něm.
      Na zasedání ÚV KSČ 24. listopadu 1989 hovořili v tomto duchu i někteří její nejvyšší představitelé, nabyvší odvahu nepapouškovat stanoviska sovětského vedení a říci konečně svůj názor. Karel Beránek, tajemník pro ideologickou práci Městského výboru KSČ Praha, přisoudil aktivizaci protisocialistických sil domněnce, že „stejně jako jinde v socialistických zemích včetně Sovětského svazu, jsme nebyli schopni důsledně a včas rozloučit se se stalinskou, neostalinskou a brežněvovskou formou socialismu a jejich metodami“. Ministr zahraničních věcí ČSSR Bohuslav Chňoupek vyžadoval „jasne sa dištancovať od stalinskej koncepcie socializmu“. Člen ÚV KSČ a bývalý dlouholetý předseda vlády ČSSR a člen předsednictva ÚV KSČ Lubomír Štrougal zdůraznil, že „nejde o kontrarevoluci“ a že v „demokratizačním procesu“ mají komunisté usilovat o „koaliční partnerství“ (s otevřeně protisocialistickými silami). Jejich názory se od mimořádného sjezdu v prosinci 1989 staly oficiální linií KSČ, která se tehdy plně a dokonce oficiálně rozešla s marxismem-leninismem. Nová doba si však žádala nové lidi, a tak Beránka, Štrougala, Adamce a spol. nahradili Ransdorf, Dolejš, Grebeníček, Filip, Balín a spol., rozvinuvší jejich linii.
      V závěru zasedání 24. 11. 1989 vyzval nově zvolený generální tajemník KSČ Karel Urbánek: „Musíme jednat tak, abychom přesvědčivě prokázali dělnické třídě, družstevním rolníkům, inteligenci, všem občanům upřímnost snah strany o přestavbu a demokratizaci hospodářské a společenské oblasti.“ (Záznam jednání v: Poslední hurá, Cesty, Praha 1992, s. 4 - 153.) „Přestavbu a demokratizaci hospodářské a společenské oblasti“ již v té době ovšem prováděly jiné síly, nehlásící se k socialismu již ani formálně. A provádějí ji dodnes. Tragický vývoj v KSČ a celém mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí dal závěrům Dějin VKS(b) zapravdu a popřel teze nenávistných pomlouvačů a popíračů leninsko-stalinské politiky, která toto hnutí dovedla k největším vítězstvím. Posuďme skutečnost závěru 80. let se svrchu uvedenými šesti body poučení z dějin strany:
      1) V žádné zemi, kde došlo k obnově kapitalismu, neexistovala v té době revoluční strana proletariátu oproštěná od oportunismu. Vládnoucí strany vystupovaly jen proti jeho nejviditelnějším, nejradikálnějším formám, ostatní jeho formy ve svých řadách tolerovaly a v mnoha oblastech činnosti je přímo ovládal. Revoluční vůči buržoazii tyto strany nebyly, naopak usilovaly o kompromisy nebo dokonce (formou společných podniků a „hospodářské plurality“) o spolupráci s ní (silně negativní úlohu v tom sehrálo překroucení teze o mírovém soužití států s různým společensko-ekonomickým zřízením, interpretující třídní nepřátele jako seriózní obchodní partnery).
      2) Marxisticko-leninskou teorii tyto strany formálně uznávaly a jejich členové o ní museli mít povědomí. Nicméně jejich skutečnou oddanost tomuto světovému názoru nikdo nezkoumal (a pokud ano, byli to často lidé sami takové oddanosti zcela cizí a dnes zkoumající oddanost novodobé „svobodě a demokracii“). Závěry XX. a následujících sjezdů KSSS v mnoha ohledech učení klasiků marxismu-leninismu revidovaly a z oficiálního výkladu vědeckého světového názoru se tak stávala nesrozumitelná motanice.
      3) Úplné potření maloburžoazních stran se nekonalo, protisocialistické názory v ostatních stranách a organizacích Národní fronty mimo KSČ přetrvávaly a naplno se projevily při kontrarevoluci v listopadu 1989. Úspěšné potlačení maloburžoazních stran ovšem těžko mohly provádět maloburžoazní živly ve vedení vládnoucích komunistických stran.
      4) Nesmiřitelný boj proti oportunistům ve vlastních řadách byl po r. 1956 prohlášen za chorobný přelud „chybné Stalinovy teze o neustálém zostřování třídního boje v procesu budování socialismu“. Poslední prověrka stranických řad se v KSČ konala v r. 1970, nebyla však důsledná a nepodařilo se zabránit tomu, aby se převlékači kabátů postavili do řad pověřovatelů, nikoli prověřovaných. Ostatně se skutečností, že nejhorší bezcharakterní kariéristé každou prověrkou stranických řad projdou a ještě v ní sami potrestají řadu čestných komunistů (viz např. kariéru N. S. Chruščova a L. P. Beriji), se nedokázalo komunistické hnutí nikdy vyrovnat a ve své většině si ji ani připustit.
      5) Zaslepení úspěchy, propadání velikášství, ignorování nedostatků, obava z přiznání vlastních chyb a jejich nápravy se staly počínaje Stalinovou smrtí a XX. sjezdem KSSS, přes velkohubé deklarace, oficiální linií. Diskuze o ekonomických problémech v SSSR zahájená na základě posledního Stalinova spisu v r. 1952 byla záhy po Stalinově smrti ukončena a brzy byla realizována ekonomická opatření, před kterými Stalin varoval a jež uvrhla Sovětský svaz (a všechny země sledující jeho linii) na cestu restaurace kapitalismu. V 60., 70. ani 80. letech si např. KSČ vůbec nepřipouštěla, že většina mladé generace nejen není aktivními budovateli socialismu a komunismu, nýbrž ji politická situace naprosto nezajímá a socialismus chápe v lepším případě jako samozřejmost, za kterou není třeba bojovat, v horším jako něco, co se jí netýká nebo dokonce jako nepřítele bránícího ve vysněném západním konzumním stylu života. Není divu, že laciné havlovské povídačky měly mezi takovou mládeží úspěch a že dnes tehdejší mládež, dnešní čtyřiceti- a padesátileté, mezi aktivisty a podporovateli komunistického hnutí téměř nenajdete, dokonce mám dojem, že je jich méně než dvacetiletých a třicetiletých, kteří už vyrůstali v restaurovaném kapitalismu.
      6) Ani široké spojení komunistické strany s masami nebylo před listopadem 1989 příkladem souladu teorie a praxe. Jak „nadšené“ a „upřímné“ byly početné manifestace za socialismus v předlistopadové ČSSR, dokázaly v průběhu kontrarevoluce podobně početné, leckdy ještě početnější demonstrace proti socialismu a za obnovu kapitalismu, která sice probíhala skrytě, pod demagogickými hesly, ale uvědomělé masy široce spojené s komunistickou stranou by taková hesla odhalily a nepodpořily. Zatímco v prvních letech budování socialismu se československá společnost dělila na jeho přívržence a odpůrce, v 80. letech už převažovaly politicky lhostejné, pasivní masy, jejichž nevystupování proti socialismu bylo chápáno jako jeho uvědomělá podpora. V listopadu 1989 se jasně ukázalo, jak byla taková interpretace mylná.

      Ano, domnívám se, že porážka KSČ byla způsobena bezvýhradným následováním sovětské linie, v níž po smrti J. V. Stalina převládl oportunismus a revizionismus umožnivší v polovině 80. let nástup likvidátorské bandy v čele s M. S. Gorbačovem. Toto bezvýhradné následování bylo zakotveno i ve stanovách strany. Organizační řád KSČ přijatý IX. sjezdem v r. 1949 pravil: „Zkušenosti slavné Všesvazové komunistické strany (bolševiků), která je předním oddílem mezinárodní dělnické třídy, jsou straně stálým zdrojem poučení při výstavbě socialismu a v boji za vítězství komunismu.“ V době přijímání tohoto organizačního řádu ovšem nikdo netušil, že i slavná VKS(b), později KSSS, se může dopustit fatálních chyb. Netušil to ani Klement Gottwald, jehož heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy“ se stalo po jeho smrti odůvodněním přejímání menševické chruščovovské a likvidátorské gorbačovské linie. Obdobně to formulovaly stanovy KSČ až do mimořádného sjezdu v r. 1989. Od XII. sjezdu v r. 1962 zněla formulace: „Strana tvůrčím způsobem využívá bohatých zkušeností bratrských komunistických a dělnických stran, především Komunistické strany Sovětského svazu, osvědčeného a uznávaného předvoje světového komunistického hnutí.“
      Lze namítnout, že KSČ nemohla postupovat jinak, než bezvýhradně podporovat sovětské vedení, protože spojence potřebovala a vzhledem ke své geopolitické poloze si Československo nemohlo žádnou „vlastní cestu k socialismu“ dovolit. Tato námitka však neobstojí. Předně, úspěšný socialismus může být jen jeden, a to ten marxistický, budovaný podle učení Marxe, Engelse, Lenina a Stalina a přizpůsobený konkrétním podmínkám daného státu. Rozpad světové socialistické soustavy a restaurace kapitalismu ve většině států socialismus budujících nebyly krachem marxismu-leninismu, ale krachem jeho popírání a znevažování, krachem oportunismu a revizionismu. Iluze, že státy kráčející cestou „tržního socialismu“, kde jsou komunistické strany dodnes u moci, mohou být ve výstavbě socialistické a komunistické společnosti dlouhodobě úspěšné, jsou škodlivé. Možná v těchto státech zůstanou u moci strany s názvem „komunistická“, ale o žádné diktatuře proletariátu, sepětí komunistických stran s masami a cestě ke komunismu zde nelze za podmínek dlouhodobého uplatňování kapitalistických ekonomických mechanismů hovořit.
      Enver Hodža Snadno lze namítnout, že KSČ se nemohla „sama“ postavit celému světového revolučnímu hnutí. Ale byla by sama? Na mezinárodní poradě 81 komunistických a dělnických stran v Moskvě v r. 1961 vystoupil s ráznou kritikou Chruščovových koncepcí a praxe první tajemník Albánské strany práce Enver Hodža. Kromě Albánie a Číny, jejichž výhrady byly, jak dějiny dokázaly, oprávněné, se tehdy - ani později - proti Chruščovovi žádná vládnoucí komunistická strana nepostavila. Když začali představitelé komunistických stran sovětského bloku pochybovat o Gorbačovovi, bylo už pozdě… Chruščov dobře věděl, proč rozpustil Informační byro komunistických a dělnických stran a jejich kolektivní rozhodování nahradil „autoritou“ (reálně svévolí) Komunistické strany Sovětského svazu.
      Samozřejmě, že vzhledem ke geopolitické poloze Československa nemohla KSČ jít POUZE s Čínou a Albánií, ale pokud by její vedení nalezlo dostatek odvahy postavit se pod prapor marxismu-leninismu, ne pod jeho vybledlý chatrný cár v Chruščovových pařátech, pokud by takovou odvahu nalezly zdravé síly v dalších komunistických stranách, mohl být revizionismus poražen a věc socialismu zachráněna - možná i v Sovětském svazu, kde by silný odpor světového komunistického hnutí proti chruščovovštině mohl znovu pozdvihnout revoluční leninsko-stalinské síly. Tím by se předešlo i maoistickým deformacím směřujícím v konečném důsledku k maskované restauraci kapitalismu v Číně. Bohužel, vývoj šel jiným, nám dobře známým směrem.

      90. výročí vzniku Komunistické strany Československa je příležitostí ke zhodnocení jejích úspěchů i porážek. Současná Komunistická strana Čech a Moravy takové zhodnocení učinit z marxistického hlediska nemůže, protože se marxismem neřídí, ale marxisté se bez něj neobejdou. Smyslem tohoto článku nemohla, už s ohledem na jeho rozsah, být důkladná analýza. Chtěl jsem jím především upozornit na zásadně chybné tvrzení, že chyby v práci KSČ před listopadem 1989 byly způsobeny kopírováním „sovětského modelu socialismu“. Každému marxistovi musí být jasné, že jediný a neměnný „sovětský model socialismu“ v l. 1917 - 1991 neexistoval, nýbrž že „sovětské modely“ byly v podstatě dva. Jeden Leninův, rozvíjený po jeho smrti Stalinem, vedoucí k vítězství bolševiků ve Velké říjnové socialistické revoluci, v občanské válce, k vybudování socialistické společnosti založené na industrializaci a na kolektivizaci zemědělství, k vítězství ve Velké vlastenecké válce nad nejreakčnější silou imperialismu - fašismem a ke vzniku světové socialistické soustavy. Druhý Chruščovův, zakonzervovaný Brežněvem a dovršený Gorbačovem, vedoucí k porážce socialismu ve většině států jej budujících, k jeho vážnému ohrožení ve zbývajících státech, kde poražen nebyl, k vážnému oslabení světového revolučního procesu. Dokud KSČ přejímala první z těchto sovětských „modelů“, kráčela i ona, přes nesmírné obtíže, vítězně k lepší budoucnosti. Období, kdy přejímala druhý, ji dovedlo až k listopadu 1989.
      Bylo by však velkou chybou přehlížet úspěchy dosažené v socialistickém Československu od nástupu Novotného vedení do listopadu 1989, tehdejší zlepšování životní úrovně lidu, neexistenci nezaměstnanosti, bezplatné zdravotnictví a školství, úctyhodné sociální zabezpečení, kulturní rozvoj, rozsáhlou a dostupnou bytovou výstavbu a další vymoženosti, o kterých si dnes můžeme nechat jen zdát. Ačkoli můžeme (a měli bychom) k režimu před listopadem 1989 mít vážné výhrady, nemůžeme klesnout k tomu, abychom jej srovnávali s kapitalismem a nelitovali jeho zániku, jak to dodnes činí některé maoistické bojůvky. KSČ měla ještě v listopadu 1989 výrazně blíže k marxismu-leninismu, než KSČM od svého vzniku, světové komunistické hnutí mělo výrazně blíže k uskutečnění svých cílů než dnes. Jsem přesvědčen, že věc socialismu nebyla ani ve 2. polovině 80. let prohraná, leč M. S. Gorbačov nebyl tím „spasitelem“, za kterého byl dlouho mylně považován.
      V současnosti je povinností komunistů v bývalém Československu zaprvé si uvědomit, že revoluční marxisticko-leninská strana zde po celé období restaurovaného kapitalismu až dosud neexistuje, zadruhé dát všechny své síly pro její vytvoření (obnovu). Komunistických představitelů, kritizujících dílo klasiků marxismu-leninismu, už vystoupilo a dodnes vystupuje mnoho. Nic lepšího a úspěšnějšího než oni však žádný z nich nevymyslel. Není nic potupnějšího než si připomínat 90. výročí KSČ v situaci, kdy jí obdobná revoluční strana dělnické třídy a jejích spojenců neexistuje. V prvním roce fašistické okupace ohrožovali členové KSČ pouhým svým členstvím v ilegální straně vlastní život, přesto měla KSČ kolem 20 tisíc platících členů! Dnes, v buržoazní demokracii, revoluční strana typu KSČ neexistuje vůbec a neexistuje ani organizovaná základna pro její obnovu. Opravdu jsou podmínky pro působení komunistů tak špatné? Jak dlouho budeme čekat, až zhoršování životních podmínek revolucionizuje masy? A kde bereme jistotu, že opravdu takto radikalizované masy podpoří komunisty, podpoří marxismus-leninismus, o kterém nic nevědí? Budeme tak dlouho vyčkávat, až tyto masy propadnou radikální sociální demagogii, propadnou fašismu? A kdo se postaví tomuto fašismu, když početnější revoluční dělnické hnutí zde na rozdíl od 30. a 40. let minulého století neexistuje?
      Čest památce hrdinů boje proti imperialismu, za socialismus a komunismus v minulosti, sílu a odvahu bojovníkům proti imperialismu, za socialismus a komunismus v současnosti a budoucnosti! Poučme se z dějin našeho hnutí a nezapomínejme, že tvrz se nejsnáze dobývá zevnitř.

Lukáš Vrobel