Formování komunistické identity KSČ (1921-1929) a její falešné hodnocení KSČM

Přidáno v pátek 29. 4. 2011


Komunistická strana Československa

      K 90. výročí založení KSČ, I. část

      V květnu letošního roku uplyne 90 let od založení Komunistické strany Československa. Její vznik byl součástí širokého proudu formování světového komunistického hnutí, jehož zrod zákonitě vyplynul z vyostřených rozporů kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu, které vyústily v rozpoutání světové války. Pravicoví vůdcové sociálnědemokratických stran třebaže tvrdili, že budou proti válce bojovat, v okamžiku jejího vypuknutí se ztotožnili s válečným úsilím imperialistických vlád. Šlo o otevřenou zradu dělnické třídy, která rozložila řady mezinárodního proletariátu a umožnila mezinárodnímu kapitálu rozpoutat válečná jatka. Za této situace jedině ruští bolševici požadovali přeměnu války imperialistické ve válku občanskou, tj. za zrušení kapitalismu a tím i válek vůbec. Tak se z útrap první světové války zrodil vzestup revolučního protiimperialistického hnutí, jež však dospělo k vítězství jen v Rusku, kde existovala skutečně revoluční, marxisticko-leninská, komunistická strana (KS) ruských bolševiků, která dovedla proletariát a chudé rolnictvo k vítězné VŘSR a ustavení III. (komunistické) internacionály (KI).
      Součástí tohoto světodějinného vývoje především pod vlivem VŘSR bylo i založení KSČ z levice uvnitř čs. sociální demokracie, jež se začala formovat po vzniku první Československé republiky a za vedení B. Šmerala, A. Zápotockého a J. Hakena získala dokonce většinu v této straně. Završení tohoto procesu však bylo oportunistickým vedením znemožněno. Proto došlo k vydělení se této levice ze sociální demokracie a 14. - 16. 5. 1921 k ustavení KSČ. Tato skutečnost ovšem v následujících letech (zejména 1924-1929) postavila před stranu nezbytnost její bolševizace, vyprofilování její skutečné komunistické identity což je dnes rovněž víc než aktuální. Tento proces byl iniciován KI. Byl to V. kongres (červen-červenec 1924) a VI. kongres (srpen 1928), které se zabývaly rozpracováváním taktiky jednotné fronty dělnické třídy, kdy bylo nutné reagovat na prohlubující se spolupráci vůdců sociálně demokratických stran s buržoazií a spolu s tím i na stále silný vliv sociáldemokratismu a reformismu v KS. Proto bylo nutné u těchto stran vytýčit a realizovat linii jejich bolševizace.
      Zvláště se jí zabývalo V. rozšířené plenárního zasedání exekutivy KI (21. 3.- 6. 4. 1925), jež se věnovalo situaci v KSČ. Vymezilo ji následovně: „Bolševizace sekcí Komunistické internacionály je shrnutí a použití zkušeností KSR(b) ve třech ruských revolucích a také, rozumí se, i zkušeností každé jiné sekce, mající za sebou vážné bitvy. Ve světle těchto zkušeností musí si všechny sekce Komunistické internacionály ujasnit úkoly stojící před nimi samými a zobecnit své vlastní zkušenosti. Bylo by však velkou chybou mechanicky přenášet zkušenosti Ruska na jiné země … Bolševizace je umění aplikovat obecné zásady leninismu na danou konkrétní situaci té či oné země. Bolševizace je umění uchopit onen hlavní „článek řetězu", s jehož pomocí lze vytáhnout celý „řetěz". A „článek řetězu" nemůže být v každé zemi stejný při té různotvárnosti společensko-politické situace, jakou pozorujeme. Bolševizace je dlouho trvající proces, který … teprve začal." (Za bolševickou orientaci KSČ, Sborník dokumentů k I. svazku spisů K. G., Praha, SNPL 1955, s. 14-16). Bolševizace tedy znamenala nejen přijetí hlavních zásad leninismu, ale především každodenní praxe komunistických stran v duchu těchto zásad. KI přitom, jak je i výše uvedeno, upozorňovala, že heslo bolševizace (1) nesmí být chápáno jako mechanické přenášení „hotových" pouček a zkušeností, ale jako tvůrčí uplatňování obecně platných zásad a poznatků v konkrétních historických podmínkách dané země; (2) aby mohla strana získat podporu většiny dělnické třídy, musí upevnit své spojení s masami této třídy a ostatních pracujících a vymaňovat je z vlivu reformistických a buržoazních stran; (3) je třeba překonat sklony k podceňování spojenců proletariátu a přistoupit k soustavnému boji za vybudování pevného svazku dělnické třídy s pracujícím rolnictvem a s národně osvobozeneckým hnutím porobených národů v koloniích a kapitalistických zemích; (4) organizační upevnění komunistických stran na bázi leninských zásad demokratického centralismu, kritiky a sebekritiky a jejich přebudování na základě závodních organizací (buněk), při výchově stranických kádrů atd. Je třeba zdůraznit, že orientace KI na vnitřní upevnění a zdokonalení komunistických stran byla historicky nutná a jedině správná. Bolševizace přitom nebyla něčím zcela novým, ale tím o co KI usilovala od svého vzniku. V tomto hesle byly její úkoly jen důsledně shrnuty a uvedeny do vzájemných souvislostí. Prosadit a osvojit si je nebylo snadné, naráželo na trvalý odpor oportunistických a reformistických sil nejen ve vedení strany. Jistý zlom nastal až při jednání III. sjezdu KSČ (1925) a zejména po IV. sjezdu (1927), kdy se v boji s jílkovským oportunistickým vedením konečně zformovala pevná levá - bolševická, marxisticko-leninská opozice na čele s nejvýznamnějším a největším představitelem KSČ K. Gottwaldem, která zvítězila na V. sjezdu strany v únoru 1929.
      Klement Gottwald s J. V. Stalinem Je třeba mít trvale na paměti, že bez bolševizace by KSČ nestála na čele masových bojů proti krizi (Mostecká stávka), národně osvobozeneckého boje proti fašismu i jeho přerůstání v boj za lidovou demokracii, nebylo by vítězství ve volbách v roce 1946, ani února 1948 a prvých úspěšných kroků na cestě k socialismu i přes jeho porážku. A přitom právě bolševizace byla při „zrodu" KSČM jako prý „nové" a „moderní levicové strany" naprosto negativisticky zhodnocena a její hlavní představitelé zhanobeni a zneuctěni. To lze doložit jedním z obsahových dokumentů 18. sjezdu KSČS (federace KSČM a KSS-SDL) z roku 1990: „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu." Zde je dokonce zlovolným jazykem řečeno, že prý ve „stalinském mechanismu se řada představitelů nového vedení po V. sjezdu, včetně samotného K. Gottwalda, přetavuje z podoby čestných dělnických a intelektuálských revolucionářů do podoby poslušných dogmaticko-byrokratických vůdců tvořících výchozí bod i špičku nově se formujících vládnoucích vrstev budoucího poúnorového období." (viz „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu", Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, s. 8; též 6. zasedání ÚV KSČS, září 1990, č. j. ÚV-58/90, s. 7). Nejen to, samotná bolševizace je zde hodnocena zcela z pozic buržoazní ideologie a antikomunismu. Navazuje tak na vliv a dopady chruščovovského revisionismu, tedy v rámci antistalinského, fakticky protileninského tažení a údajného „tání", zvláště pak v letech 1968-1969 a poté při a po kontrarevolučním převratu v roce 1989, kdy byl proces bolševizace již v samotné KSČ, poté KSČS označen, v souladu s buržoazní, antikomunistickou ideologií a propagandou, za hrubou deformaci, za tzv. „stalinizaci" komunistických stran, celého mezinárodního komunistického hnutí. Za „stalinizaci", která prý byla těmto stranám bezohledně, pod přímým nátlakem vedoucích orgánů Komunistické internacionály vnucena, což prý zásadním způsobem vedlo k deformaci této strany a tím i k deformaci veškerého úsilí o vytvoření socialistické společnosti. Ta zde prý ani nikdy nebyla, neboť i u nás nešlo o socialismus, ale jen o jakýsi zdeformovaný pokus, Marxovým ideálům naprosto vzdálený prý nanejvýš „byrokratický socialismus", fakticky „protosocialismus", „dobově omezený a nedostatečný krok na dlouhé a složité cestě společenského pokroku", jak je to formulováno v řadě materiálů KSČM.
      Dle uvedeného dokumentu 18. sjezdu KSČS, prý „vývoj v SSSR, zejména po nástupu J. V. Stalina k moci, se postupně promítl do vývoje KI a jejích jednotlivých sekcí. Neúspěch poválečné revoluční vlny" tak „napomohl vytvoření teorie o budování socialismu v jedné izolované zemi." Opět zde máme co dočinění se zcela lživým tvrzením. S uvedenou myšlenkou, na základě objevení teorie nerovnoměrného vývoje kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu, přišel V. I. Lenin! Jak je dále v materiálu uvedeno, prý právě „tyto momenty dokázal Stalin plně využít. Přetvořil je do podoby totalitního zjednodušení všech politických mechanismů směrem k centralizované moci doprovázené myšlenkovou intolerancí a sektářstvím … Z těchto historických kořenů se zrodila politika bolševizace … která způsobila komunistickým stranám a dělnickému hnutí v řadě zemí velmi vážné problémy a ztráty … Došlo k „bolševizačnímu" procesu, který pod heslem boje proti „sociáldemokratismu" zúžil sociální základnu komunistického hnutí, zbavil ho manévrovací schopnosti, zatlačil do pozadí či přímo zlikvidoval garnituru politických vůdců schopných dialogu s ostatními proudy v dělnickém hnutí. Zároveň potlačil demokratické prvky vnitrostranického života komunistických stran a zvýraznil jejich polovojenský charakter umožňující mocenský diktát vedoucích stalinistických skupin a jimi ovládaných aparátů. Právě v tomto kontextu je třeba vidět i vývoj KSČ v složitém období dvacátých let …" (Tamtéž, s. 7; 6. zasedání ÚV KSČS v září 1990, s. 5-6) Potud jen zlomky z falešných, subjektivistických hodnotících soudů z dílny oficiálních ideologů a nejvyššího orgánu „transformující se" strany s názvem komunistická. Dokud se s těmito přístupy a závěry KSČM nevyrovná, do té doby jen těžko dokáže obnovit svou komunistickou identitu a skončí v propadlišti dějin. Sociálně demokratickou pravici zde v podobě ČSSD máme, pro sociálně demokratickou levici v podobě KSČM příliš místa nezbývá.

Z. Košťál, Dialog č. 273, duben 2011

      Objednávky, připomínky, dotazy i své články do marxisticko-leninského měsíčníku „Dialog" můžete zasílat na adresu: Orego, Box 13, 257 26 Divišov, orego@orego.cz.