K čemu komunistický poslanec?

Přidáno v úterý 22. 3. 2011


Martin Peč

      Po reakcích na skvělé vystoupení skutečně komunistické poslankyně Semelové v poslanecké sněmovně z řad spolustranníků z KSČM (viz okresní reakce „To si můžeme vykládat jen mezi sebou tohleto.“) nezbývá nic jiného, než se nad smyslem mít poslance v parlamentu buržoazního státu zamyslet. Úkolem komunistických poslanců je přece ostře veřejně vystupovat proti této zvrácené době, proti syfilitidě antikomunismu, který rozleptává Česko již 21 let, proti protilidovým zákonům, fašizaci či pomluvám. Komunistický poslanec ukazuje svou odvahu a přesvědčení ne kvůli bodům při buržoazních volbách, ale i proto, aby nespokojení, neuplacení a poctiví měli svůj vzor, měli ve svém konání oporu.
      Je zbytečné zdůrazňovat zkušenost, že tuto úlohu dokonale plní poslankyně Marta Semelová a poslanec Staniclav Grospič, zapomenout by se nemělo ani na poslance Grebeníčka. Zvláště poslankyně Semelová ukázala a dokázala, že pravda se nedá zamlčet. Je nutné jí za to poděkovat. Tím ale ve výčtu končíme. Pokud jsme v minulosti hodnotili kriticky okresní politické tragikomedie, pak bychom měli střízlivě přiznat, že dnešní poslanecký klub je až na čestné výjimky jejich vyústěním. O akceschopnosti těch nejmladších poslanců , kteří jsou dokonalým plodem takovéto situace, je lepší pomlčet. Jsem rád, že se s přáteli o politice nebaví (zatímco komunistická mládež je svou aktivitou a skutečným přesvědčením v neustálém existenčním tlaku, na rozdíl od těch, kteří berou desetiticíce, aby komunistickou politiku podporovali), že Schwarzenberg (pozdravujte v Letech…) nebo Kalousek jsou milí lidé se smyslem pro humor, že vzorem pro mladé komunisty by měl být prezident USA Obama, který momentálně používá kolonialistický tlak proti Libyii, Kubě, Venezuele atp. Hlavní je se nezašpinit, kde jinde seženete tak dobrou brigádu…
      Dobrou zlatou mládež jste vytvořili. Nejsem spokojen. Pokud si někdo představuje činnost komunistického poslance jen jako výdělek s jedinou újmou – a to prosezením hýžďových svalů v jistě tvrdých sněmovních lavicích, takový člověk u mě není ani komunista, ani poslanec. Hlasovací mašina bez vlastního názoru – nedejbože podepřenému neustálým studiem nejen svotek o nynějším dění, ale i poněkud závažnější literaturou, to je málo, které ani nenadchne. Styl prvorepublikových poslanců typu Gottwalda, Švermy a dalších se vytratil – vytratil se jako daň pohodlnosti, kdy je výhodnější si notovat s kdejakým pravicovým grázlem, žvatit pro vlastní členy o rozevírání sociálních nůžek (avšak zapomínat na které straně nůžek se nachází) či peskovat některé vlastní kolegy za to, že nezapomněli, že jsou ještě komunisté.
      No nevím… Tímto tempem a stylem ostatních poslanců budeme asi raději za pár let za angažovaností chodit na první máje ČSSD poslechnout si Kamila Emanuela Gotta v kabátě s novinovými výstřižky – jistojistě z našeho už jen levicového tisku. Koneckonců – řekněme si to narovinu – že mnozí politici ČSSD mají daleko lepší třídní vidění – ukované životem v nomenklatuře Novotného režimu, v Lidových milicích nebo dnešní službou pro ty nejnechutnější kapitalisty. Každý zkušenosti nabíráme jinak. Sečteno – komunistická politika je především o osobní odvaze a rozvaze – být neškodný znamená škodit vlastní myšlence. Krucinál, nějak jste nám za ty naše hlasy zpanštěli…

Martin Peč