O bezvýchodnosti „demokratického socialismu" (2/2)

Přidáno v sobotu 5. 3. 2011


Kniha Politika pro každého

      (Dokončení z první části.)

      Morálka, volby a politická pluralita

      „Neřekl bych, že mravnost nebo nemravnost musí být nutně přímo úměrná počtu absolvovaných školních tříd.”, soudí J. Procházka (s. 124). „Velice zajímavá by možná byla statistika o alimentech. Z hlediska třídního původu plátců. … Stejným bludem bylo donedávna mínění, že pouliční kravály a výtržnosti organizují především vysokoškoláci. Ukázalo se, že nikoliv, ale právě naopak! Raději bych žádné prostředí předem nepovažoval z hlediska výchovy za samospasitelné. Ani školní lavice, ani tovární dílnu. Výchova se uskutečňuje individuálně, a nikoliv globálně.
      A vždycky je nejdůležitější, kdo vychovává, jsou-li to lidé vychovaní.
      Stejným omylem je považovat každého vedoucího nebo každého ředitele šmahem za inteligenta. … Spousta vedoucích nejenom že není inteligenty, ale neměla by být ani vedoucími. …
      Nemorálním se mi zdá úsilí některých našich ,pracujících´ brát mzdy pokud možno už vůbec bez práce. … Nemorální taky je, když říkáme něco, čemu nevěříme, a všichni děláme, že tomu věříme. Nemravností je také lhostejnost. …
      To je snad největší nemorálnost - setrvávání na nespravedlivých výhodách, ať to společnosti prospívá, nebo neprospívá. Někdo je horlivý socialista jenom potud, pokud se to týká jiných. A jakmile by mělo jít i o jeho pracoviště, úřad, funkci, začíná kolem sebe horlivě stavět hradby. Jenom si všimněte, kolik svého času vyplýtváme tím, že jsme nuceni myslet za hlupáky! A přihlížet exhibicím tanečníků na všechny čtyři světové strany. Někdy se skutečně zdá, že jsme kritiku připustili jenom proto, aby bylo vidět, že je, nikoliv proto, aby už nebylo, co kritizuje.” (s. 126 - 127)
      „Nemám důvěru k abstinentům, nekuřákům, asketům, lidem bez vášně a bez hříchů, k tuctovým a konfekčním ctnostem, ke všem těm zdrženlivým a opatrným, kteří i do zápasů vstupují až ve chvíli, kdy už je rozhodnuto o vítězi, a nehrozí žádné nebezpečí, že by cokoliv riskovali. Tito malí, drobní a slabí tvořili ty řvoucí a lynčující davy dějin, stáda volící demagogy, pléna papoušků jednomyslně požadující smrt pro křivě nařčené, které neznali ani podle křestního jména, ani podle skutečných činů. Bojím se jejich poslušnosti, nespoléhající se z pohodlnosti na vlastní rozum. Mám hrůzu z jejich lhostejnosti.” (s. 127 - 128) Myslím, že v rámci svého moralizování by měl Jan Procházka dodat, co sám dělal v době, kdy zasedala „pléna papoušků”. Jeho statě v knize začínají rokem 1962, kdy už kritika předchozích let budování socialismu byla stejnou samozřejmostí jako oslavování J. V. Stalina o 10 let dříve…
      Jan Procházka se zabýval v knize také otázkou voleb. „Pro socialismus, chce-li být do budoucna úspěšný, je málo počítat s vnější loajálností společnosti; měl by mít ctižádost získat si její srdce…” (s. 130) „Samozřejmě i náš socialismus je dnes v poněkud výhodnější situaci, než byl ještě před nedávnem. Není už tak bezprostředně ohrožen zvenčí.” (s. 132) Tím se představitelé socialistického tábora marně chlácholili až do konce 80. let…
      „Nikdo by neměl mít před volbami pocit, že je už zvolen.” (s. 132)
      „Je-li základním faktem naší skutečnosti socialismus, snad by mohlo být více stran, které by vyhlásily, jak nejlépe dojít k cíli. Pochopitelně předpokládám, že socialistických stran. Volba by neměla spočívat jenom v rozhodování mezi různými lidmi, ale spíš v tom, že bychom rozhodovali mezi lidmi různých koncepcí. Vytvořit zcela klidně, věcně, z vnitřní potřeby rovnováhy ve společnosti socialistickou opozici je v naší situaci úkol, který nesnese dlouhých odkladů…” (s. 133) Takové koncepce socialismu jsou v módě v dnešní KSČM. Ta ovšem také není žádnou revoluční stranou. Dovedete si představit, že v socialistické společnosti bude soupeřit o moc několik socialistických stran, jedna řídící se marxismem-leninismem a několik reformistických či trockistických? V jednom volebním období zvítězí reformistická strana nebo strany, vládní koalice uzavře smlouvy s kapitalistickými státy a začne pod hesly „demokratizace” rozbíjet instituce socialistického státu; v dalším období zvítězí ultralevá koalice, která vyhlásí kapitalistických státům „revoluční válku” a v dalším období marxisticko-leninská strana, která se to bude snažit všechno dát do pořádku… V ČSSR a několika dalších socialistických státech existovalo více politických stran, všechny samozřejmě podporující socialismus, ale těžko si představit, že by socialistický stát vedla ke komunismu jedno volební období koalice Československé strany lidové a Strany slovenskej obrody a další období Čs. strana socialistická s KS Slovenska…! Marxisticky řízená (a tudíž jediná udržitelná) socialistická společnost předpokládá a vyžaduje vedoucí úlohu komunistické strany jakožto předvoje vládnoucího proletariátu. Stejně tak předpokládá jednotu této strany, jakož i jednotu dělnické třídy, a stejně tak i uplatňování marxismu-leninismu, bez něhož všechny tyto zásady dříve či později pominou. V rámci komunistické strany a dalších stran a organizací Národní fronty (nebo její obdoby) pak může každý plnoletý a svéprávný občan kandidovat a být volen, podílet se na sestavování kandidátek a koneckonců i vytvářet onu „socialistickou opozici”, o které píše Jan Procházka. Protože přijímání názorů nejvyšších představitelů jednomyslně a bez diskuze, formální monolitní názorová jednota je cestou stagnace, před čímž správně varoval V. I. Lenin - a pokud se na toto varování zapomínalo, vždy to mělo pro socialismus tragické následky. Tedy názorová opozice je v socialistické společnosti žádoucí a potřebná, ale ne ve formě soutěže více politických stran nebo koncepcí. (Taková „soutěž koncepcí” tu ostatně jednou byla, v 50. letech v KSSS. Nesportovními metodami v této „soutěži” vyhrál na celé čáře Chruščov, porazivší leninismus! V této souvislosti přikládám citát ze str. 137, že „ta největší a nejfrenetičtější uznání, jak nás učí historie, se doposud vždy stala i nejspolehlivějším náhrobkem.” Tak tomu bylo se Stalinem v 50. letech i s Dubčekem za „Pražského jara“, aniž by jinak tobě dva byli srovnatelní.)

      20 let bylo všechno špatně

      „Pro Československo Budapešť není cesta, byl by to pro nás příliš velký luxus, naše města se rozpadají i bez přičinění našich rukou.”, konstatuje J. Procházka v souvislosti s maďarskou kontrarevolucí r. 1956. Tento pokus o vtip se mi jeví s ohledem na tisíce obětí maďarské kontrarevoluce nemístný. „Náš osud nebude osudem jakobínů, i když se jeden vysoký soudruh dal slyšet, že by stačilo zavřít jedenáct lidí a bylo by po demokratizaci. Myslím si, že je to jeho veliká iluze a omyl. Obrodný proces se už zmocnil statisíců, milionů.” (s. 147) Přitom „demokratizace” ve stylu „Pražského jara” byla brzy po vydání Procházkovy Politiky pro každého ukončena, aniž by byl zavřen z jejích představitelů kdokoli. A nebylo to ani násilným zásahem Sovětské armády, ta v ČSSR byla už v době, kdy Politika pro každého vyšla…
      V článku pro Literární noviny z června 1967, u kterého je poznamenáno, že byl „zabaven Ústřední publikační správou”, uvádí J. Procházka, že „Svaz (spisovatelů) jako celá naše společnost svou skutečnou morálku teprve hledá…” (s. 153) Vycházíme-li ze skutečnosti, že touto morálkou může být jedině morálka socialistická, pak je žalostné, jestli takovou morálku naše společnost ve své většině po 20 letech budování socialismu (a osmi letech od jeho vyhlášeného dobudování) nenašla. Ovšem připustíme-li, že ji nenašla do r. 1968, nemůžeme než připustit, že se tak nestalo ani do r. 1989, navzdory velkohubým proklamacím o „rozvinuté socialistické společnosti”!
      Procházkovy soudy o zahraniční politice nezřídka následný dějinný vývoj nepotvrdil. Viz tvrzení, že „na Středním východě nemůže být mír do té doby, dokud se Sovětský svaz a Spojené státy nedohodnou na jakémsi statutu quo.” (s. 156) Dnes Sovětský svaz dávno neexistuje a na Středním východě není mír stejně… (I článek s tímto konstatováním byl, dle poznámky v knize, v červnu 1967 „pozastaven”.)
      Na s. 159 shrnuje Jan Procházka svůj postoj k dosavadnímu dvacetiletému budování socialismu, kterého se, jak skromně pomíjí, také účastnil: „Nebyla to vláda lidu, ale nad lidem, nebyla to vláda dělnické třídy, ale vláda nad dělnickou třídou; byla to ve skutečnosti neomezená moc několika lidí nad miliónovou vládnoucí stranou.” Podobných negativních výlevů na socialistickou minulost a současnost, typu „už dvacet let pilně nepracujeme” (s. 146), „snad konečně - po té strastiplné oklice - (kráčíme) k demokracii a ke svobodě” (s. 211), je v knize více.
      Procházka se dostává i k dnes opět tak propíranému tématu - StB. „Nevěřím, že všichni příslušníci StB byli od narození násilníci. … Ale spravedlnost by neměla skončit jenom u vyšetřovatelů. Ani u věznitelů. Ani u těch, kteří zabili, falešně svědčili a zastrašovali. Měla by hledat a najít příčiny nepravostí. A posloupnost. Neboť jenom tak se můžeme uvarovat toho, aby se všechno v bleděmodrém neopakovalo zítra nebo pozítří. Chtěl jsem říci, abychom střízlivě, bez hysterie i kocoviny podrobili zkoumání samotný systém!” (s. 172) Podobné výroky vytvářely ze současnosti tak známou paušalizaci, že všichni věznění a vyšetřovaní StB byli nevinní, celá činnost socialistických zpravodajských a vyšetřovacích orgánů byla nezákonná a zkoumání je třeba podrobit celý systém, tedy zřejmě socialismus (asi aby se vyzkoumalo, zda neexistuje něco lepšího!). 20 let do r. 1968 vedli Československo samí kariéristé a tupohlavci, vyplývá z Procházkovy knihy. Dělali přitom samé chyby, ale nepřátele přitom neměli, protože všichni „političtí” odsouzení z té doby byli nevinní… Takže se proti kariéristům a tupohlavcům vlastně nikdo nestavěl, všichni s nimi souhlasili a nespokojenost s původním vedením se objevila a narůstala až v „oteplovacích” skocích, za které J. Procházka označil roky 1956, 1963 a 1968. Procházka přitom na jiných místech knihy zdůrazňuje, že připouští pouze „socialistickou opozici”. Co dělat s „nesocialistickou” (protisocialistickou) opozicí, existuje-li (a po celou dobu 1948 - 1968 samozřejmě, byť neformálně, existovala a aktivně působila!), nezmiňuje. Zdá se, že si její existenci nepřipouští, v duchu tehdy všeobecně rozšířených představ o dosažené společnosti bez třídních antagonismů, o všelidských hodnotách, nadtřídní svobodě, demokracii a humanismu a „jednom světě”! Jenže, bylo-li předchozích 20 let budování socialismu tak špatných, jak Jan Procházka píše, není samozřejmé, že nutně musí existovat osoby zaměřené protisocialisticky?!
      „Nelze pominout, že i myšlenky lze umlčet. Ale i nevysloveny existují a jsou silou…”, píše J. Procházka na s. 174. Škoda, že z toho nevyvodil závěry uvedené výše. „Měli bychom zkrátka už skutečně říkat, co si myslíme, a žít tak, jak mluvíme.” (s. 176) Ano, to by situaci značně zjednodušilo. V atmosféře „obrodného procesu” začala konečně i protisocialistická opozice po letech takto jednat, ale Jan Procházka jako by to neviděl. Existence takových sil se dotýká slovy: „Bylo by krásné, kdybychom už přišli na to nejzákladnější: že lidé, kteří pozvedají kritický a někdy i zlobný hlas, mají zájem, aby to bylo lepší! Ti druzí totiž už dvě desetiletí jenom mlčí. A potichu čekají." (s. 219 - 220) V r. 1968 už nemlčeli. V bratrských zemích věděl o tom, že se v ČSSR otevřeně mluví o zločinnosti KSČ a nutnosti věšet komunisty na lucerny, kdekdo! Ale u nás to mnozí, kteří měli být cílem onoho věšení, vědět nechtěli… (Jak jsem poznal Jana Procházku na základě četby jeho knihy, chtěl by zřejmě protisocialistické opozici poskytnout měsíčník pro demokratickou výměnu názorů… Ona už vlastně v té době svá média měla, např. Reportéra, Literární listy aj…. Kdo do Tebe kamenem, Ty do něho chlebem… Chce-li kontrarevoluce věšet komunisty, dejme jí prostor, ať to může psát a říkat nahlas, hlavně nebuďme vůči ní „nehumánní”!)
      Jan Procházka se zastává Pavla Kohouta, který byl prý šikanován a bylo mu vyhrožováno vyloučením ze Svazu spisovatelů. „Podstatou každého byrokratického systému je nehledat v počínání lidí skutečný a pravdivý smysl, ale jenom potvrzení permanentních podezíravých fikcí…” (s. 177) Jenže v případě Pavla Kohouta, slavného autora mimořádně nejapných agitek z 50. let, signatáře Charty 77 a nadšence pro Václava Havla v 90. letech, se nejednalo o „podezíravou fikci” - to potvrdil svou podporou restaurovaného kapitalismu po r. 1989 a např. i výrokem pro Právo z r. 2000, že již před 40 lety přišel na to, že „politický model, který zpočátku podporoval, byl zgruntu vadný”…
      Ale vraťme se k výrokům Jana Procházky: „Národ vykázaný ve své většině od správy svých věcí už znovu stojí na prahu naší politiky. Je naší povinností dodat mu sebedůvěru a povzbudit jeho odvahu. Aby otevřel dveře.” (s. 215) „Zaplnili jsme svůj život hlučnými a prázdnými frázemi. Zvykli jsme si, jak při různých příležitostech mluvit, jak psát hlášení, jak vyplňovat dotazníky, jak číst noviny. Ale ve skutečnosti jsme si na to nikdy nezvykli, vždycky to pociťujeme jako disharmonii mezi ideálem a skutečností. … Aktivní vztah k současnosti je především kritický vztah k současnosti. Neboť jenom ten je svým smyslem zaměřen do budoucnosti. Svět se od svého vzniku měnil k lepšímu myšlenkami i činy rebelů.” (s. 180) Jenže nejen k lepšímu. Perestrojkové „rebelie” let 1988 - 1989 vrátily společenský vývoj ke kapitalismu a mnozí „rebelové” přitom o takový návrat vůbec neusilovali, stejně jako o něj neusiloval Jan Procházka v r. 1968...!

      Masaryk, návrat k demokracii a do Evropy Jan Procházka

      „Přečetl jsem si, co napsali teoretici marxismu o agrární otázce. Jsou to neobyčejně obecné pravdy a postřehy. Jak jinak by po padesátileté prověrce praxí nedokázal sovětský zemědělský systém vyprodukovat dost obilí, aby nebyl nucen k ponižujícím nákupům v Kanadě a v USA?” (s. 182) Toto tvrzení má dle mého názoru jeden zápor navíc. Nedokázal vyprodukovat, aby tedy byl, a nikoli nebyl nucen k ponižujícím nákupům v Kanadě a v USA! Nucen by nebyl, pokud by dokázal vyprodukovat. Obilní problém SSSR samozřejmě využil třídní protivník proti socialismu, ačkoli jeho viníkem nebyl socialismus, nýbrž Chruščovova devastace sovětského zemědělství…
      Jan Procházka napsal v r. 1967 také článek ke 40. výročí úmrtí T. G. Masaryka. „Byl-li uznáván i nepřáteli, bylo to především pro dnes už neznámou úctu a toleranci k názorům, se kterými sám nesouhlasil. … Bylo by samozřejmě nesmyslné tvrdit, že byl marxistou. Nebyl. A bylo by směšné zapomínat, že nepochopil Říjnovou revoluci. Spolu s Masarykem ji nepochopili i jiní jeho současníci. A nejenom jeho současníci.” (s. 184) Autor „zapomíná” dodat, že ona „tolerance k názorům, se kterými nesouhlasil” se za Masarykovy republiky projevovala ustavičnou cenzurou a zakazováním komunistického tisku, soudním stíháním, pronásledováním a vězněním komunistických aktivistů včetně poslanců a senátorů, policejním rozháněním dělnických akcí a střelbou do hladových pochodů i do dětí. Říjnovou revoluci Masaryk nejen pochopil (nebyl hlupákem), ale také proti ní - právě proto - aktivně bojoval.
      „Mladé revoluce se celkem logicky ptají jenom kdo je pro a kdo je proti. Ale naše revoluce už je dospělejší. A je nejenom socialistická, je i česká a slovenská. A navíc evropská.” (s. 185) Zdůrazňování „evropského rámce” je dnes mezi „demokratickými socialisty” stejně populární jako za „Pražského jara“. Asi aby bylo zřejmé, že revoluce není „asijská”… Jenže by se nemělo zapomínat, že tehdejší „evropský rozměr revoluce” končil naší západní hranicí, na jejíž druhé straně stály armády NATO.
      J. Procházka ještě připomíná M. R. Štefánika a E. Beneše a konstatuje, že „měli bychom snad už pochopit, že historie se skládá i z osob, se kterými nemusíme vždycky souhlasit”. (s. 185) To je správné. Není nic trapnějšího než tvářit se, že některé osoby, jež sehrály negativní úlohu, vůbec neexistovaly - jak byly dějiny i v období let 1948 - 1989 v některých případech interpretovány (dodejme, že je to menší vada než vymazávat z nich národní hrdiny a dělat z hrdinů vrahy a naopak, jak se to děje dnes).
      Text „Jsme vůbec schopni všechny současné problémy překonat?” z října 1967 má odstavce či jejich části zvýrazněny s poznámkou, že byly „pozastaveny Hlavní správou tiskového dohledu”. Vybírám z něj: „To se jenom zdálo, že revoluci můžeme uskutečnit s pomocí rezolucí. A že se může cokoliv uskutečňovat bez ohledu na zájem či nezájem zúčastněných. … Nikdo už nevylučuje z národa ani T. G. Masaryka, jeho druhy a spolupracovníky, nikdo už netvrdí, že Eduard Beneš byl agentem imperialistů.” (s. 190) To, že je někdo agentem imperialistů, nemusí nutně znamenat, že na to podepsal nějaký závazek. Proč vlastně prvorepublikoví komunisté bojovali proti Masarykovi a Benešovi? Asi byli v zajetí bludných „kominternovských představ o socialismu”…!
      „Máme ve své tradici něco, s čím se, myslím, socialismus v jiných bratrských zemích neměl příležitost setkat: demokracii. … Zabýváme-li se tedy dnes nepřetržitě otázkou lhostejnosti, měli bychom se alespoň trochu zabývat tím, co ji způsobilo. … Socialismus v našich podmínkách by tedy měl být demokratickým… Už to, že jsem tyto věty dnes mohl napsat, že se publikují a vy je čtete, svědčí pro životaschopnost socialismu i pro možnosti marxismu. Povzbuzuje mě, že tento systém stále méně tutlá své chyby, je schopen je přiznávat - aniž by se ihned vzápětí zhroutil - tu a tam je už i odstraňuje. … Pokusme se nechápat mlčení jenom jako souhlas, ale třeba i jako lhostejné ignorování. Jsem si jist, že by to prospěšně pozměnilo relace vžitého posuzování veřejného mínění. Jsem pro nadšení, kterého se dnes tak nedostává, ale pro nadšení, které je v rovnováze se skepsí. Pro živý kriticismus. … Kritici jsou nejednou dotazováni, na kterém břehu stojí? Ačkoliv všichni bez výjimky stojíme pochopitelně na jedné lodi.” (s. 190 - 192) K tomu by bylo dobré se zeptat, jestli všichni na té jedné lodi usilují, aby plula stejným směrem a jestli se ji někteří cestující nepokoušejí potopit.
      „Návrat k demokracii vůbec nemusí znamenat návrat ke kapitalismu. A je sporné, musí-li to být návrat. Jestliže nám doposud stačilo vědět, kam nechceme, teď už se skutečně musíme rozhodnout, kam vlastně chceme. Měli bychom chtít zpátky do Evropy.” (s. 193) Pod těmito hesly byla prováděna úspěšná kontrarevoluce let 1988 - 1989. Škoda, že se pisatel nesvěřil s tím, kdy byla podle něj na našem území demokracie, ke které je třeba se vrátit. Jako komunistovi by mu snad mělo být jasné, že naopak není sporné, musí-li to být návrat, že naopak návrat to být nesmí, neboť od nedokonalého socialismu se nelze vracet k dokonalému socialismu, pokud předtím neexistoval (a v Československu neexistoval, do triumfu revizionismu nestačil být vybudován), nýbrž jedině ke kapitalismu… A „návrat do Evropy” rozdělené železnou oponou by byl možný buď za předpokladu vítězství socialismu v kapitalistických evropských zemích, o čemž se protagonisté „Pražského jara” ani slovem nezmiňovali, nebo za předpokladu restaurace kapitalismu v socialistických evropských zemích, k čemuž „obrodný proces” v ČSSR dobře nakročil a likvidátorská gorbačovská „přestavba a otevřenost” to o dvacet let později dokonala.

      Manifest demokratického socialismu

      „Možná se vám to bude zdát divné, ale nestejné oblečení je i jistým výrazem svobodného myšlení. Je to vlastně tím základním prvkem, který neznatelně, ale vytrvale tříští jednotu. Opačné snahy lehčeji pochopíte, zamyslíte-li se nad současnými fotografiemi z davových shromáždění v Pekingu. Ideálem totalitních států je vždycky uniformita.” (s. 201)
      „…Ale podstata sporu je v tom, jsme-li schopni poskytnout člověku v socialismu více svobody a větší demokracii než v kterémkoliv jiném systému. Jestliže ano, nemusíme mít o budoucnost obavy. Bylo by neuvěřitelné, kdyby natrvalo zvítězil ten řád, který by člověka omezoval a kamsi vracel. To je skutečně nemyslitelné. Chtěl jsem tímto říci, že právě ti nejskalnější, kteří se prohlubování demokratizace ze všech sil snaží zabránit - ve jménu socialismu! - jsou sami pro budoucnost socialismu největším nebezpečím.” (s. 224)
      O občanovi praví J. Procházka: „Míní se napříště zúčastnit rozhodování. A hlavně si chce svobodně vybírat ty, kterým svěří správu svých věcí. Touží tyto muže nejenom povolávat, ale chtěl by mít možnost je i odvolávat. Není to snad nic přemrštěného, uvážíme-li, že to všechno už u nás bylo, a dokonce v tak zaostalém systému, jakým byl kapitalismus. Máme-li i dnes v hojném počtu obce a města, kde neodvolatelně dvě desetiletí vládnou tři rodiny, měli bychom chápat, že občan někdy diskutuje hlasitěji a hněvivě, neboť právě činnost těchto samozvaných představitelů se střetává s jeho vlastní představou o socialismu a lidské důstojnosti.” (s. 227) Tedy přece jenom byl kapitalismus demokratičtější než lidová demokracie a socialismus v Československu v l. 1948 - 1968, míní Jan Procházka - po dvacetiletém členství v KSČ. „Na varování před škodlivostí kritického monologu bych rád připomenul, že to byl mnohaletý nekritický monolog samochvály, který nás přivedl na práh hospodářského, politického i morálního neúspěchu.” (s. 228) S tím, na rozdíl od předchozího tvrzení, nelze než souhlasit.
      Procházkově knize neschází ani humor, např. v konstatováních typu: „Některým lidem by skutečně v zájmu socialismu mělo být zakázáno, aby nás k němu vedli.” (s. 213)
      Následuje projev J. Procházky k mládeži v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze 20. března 1968, který by se dal nazvat Manifestem demokratického socialismu a mohla by se jím inspirovat dnešní KSČM, kdyby na ni nebyl „příliš radikální”. Byla to velká slova, ale obtížnější to bylo s realizací. Tou se však už tribuni „Pražského jara” příliš nezabývali.
      „Socialismus našich představ je socialismus živý, přetékající soutěží myšlenek, a nikoliv bezútěšný kriminál rozumu. … Jsme-li pro socialismus, říkáme dnes současně, pro jaký socialismus jsme: pro československý, demokratický a lidský socialismus… Socialismus, chce-li obstát a chce-li být přitažlivým centrem světa, nemůže být budován na nenávisti, podezíravosti, na nepravdách a na násilí, ale musí naopak člověku skýtat více svobod než kterékoliv jiné zřízení, neboť jinak vznikl zbytečně.” (s. 230) Nemohu se zbavit dojmu, že marxistický socialismus je jenom jeden, samozřejmě v SSSR je přitom sovětský, v ČSSR československý a v Číně čínský. Problémem 60. let nebylo, je-li socialismus v dané zemi dostatečně sovětský, československý nebo čínský, ale je-li dostatečně marxistický! Nenávidět nepřítele je k jeho porážce bezpochyby zapotřebí. Imperialismus je pro socialismus jednoznačným nepřítelem. Tedy socialismus bez nenávisti je stejně utopický jako bez násilí, protože porazit nepřítele ozbrojeného samopaly a ručními granáty lze proklamacemi o míru a nenásilí těžko. Proto ani svoboda v socialismu nemůže být bezbřehá. Ostatně klasici marxismu-leninismu objasnili tento problém dostatečně jasně konstatováním, že stát je nástrojem třídního panství a dokud existuje stát, nelze hovořit o svobodě. Učení klasiků je zdálo „demokratickým socialistům” příliš tvrdé, nahradili ho tedy vlastním, „lidštějším”, jenže nereálným.
      „…Nechceme být podřízenými žádných pánů ani pány žádných podřízených, ale svobodnou zemí mezi rovnými národy ve spravedlivém světě.” (s. 230) Krásná proklamace, ale třídně rozdělený svět nemohl být spravedlivý. Vlastně mohl, ale jen za předpokladu, že by imperialismus nechal pokojně zvítězit v zemích svého panství socialistickou revoluci a spáchal tak sebevraždu. To se kupodivu nestalo.
      ČSSR v třídně rozděleném světě - červeně Varšavská smlouva, zeleně pakt NATO a žlutě formálně neutrální kapitalistické Rakousko „…My (inteligence) nejsme ničím víc než hlasem všech a byli jsme jím i tenkrát, když hlas národa byl umlčen a jeho bolest doléhala k bezcitným a neslyšícím. … Česká a slovenská inteligence není ani aristokratická, ani panská, je to inteligence plebejská a demokratická, vždycky takovou byla a navždy takovou zůstane…” (A od r. 1989 to dává patřičně najevo!) „Musíme oslovit všechny zavržené a zrazené, protože jenom usmířený národ může společnou silou dokázat zázrak.” (vše s. 230 - 231) Těžké bylo usmiřovat národ, kde působily třídní antagonismy. Také se to nepodařilo, navzdory proklamacím o opaku.
      „Neopakujme na prahu nového života staré chyby, buďme velkomyslní k těm, kteří byli nemilosrdní a kdyby mohli, neváhali by takovými být znovu. … Měli bychom dokázat, že dobrých cílů lze dosáhnout jenom dobrými prostředky.” (s. 231) Koho měl autor na mysli? Nemilosrdné ozbrojené bojovníky proti socialismu? O těch se nikdy nezmiňuje, asi neexistovali. Nebo nemilosrdné stranické a státní představitele let 1948 - 1968? V kontextu knihy evidentně je. Ale že by k nim „Pražské jaro” bylo zrovna milosrdné, to se říci nedalo.

      Něco vymyslet…

      „Popis situace z nejrůznějších úseku našeho života se celá dlouhá léta sestavoval nikoliv podle skutečností, ale podle toho, jak tam či onde si ten či onen činitel přál situaci vidět. … V systému uniformního myšlení se směrem nahoru neoponuje. Tak vzniká fantastická sebedůvěra vedoucích soudruhů. Ať řeknou cokoliv, podřízení s tím nejenom souhlasí, ale viditelně dávají najevo, že je samé by to nikdy nenapadlo. … Nikoliv systém, ale osoby nad systémem potřebují cenzora, žalářníky, prodejného soudce, naslouchače a bezmyšlenkovitou klaku v jásajících špalírech státních oslav. Na tom byl vybudován carismus, abych uvedl nějaký konkrétní příklad. …
      Jenom svoboda myšlení a svobodná výměna a zápas myšlenek vytváří atmosféru, kdy nejlepší z nejlepších jsou samočinně postaveni na ta místa, na kterých mohou pro celou společnost nejvíc znamenat. Je-li mocí obdařena vzdělanost a moudrost, je tolerantní a snášenlivá, ctí prostotu a veškerou lidskou práci. …” (s. 233 - 234) I práci nepřítele? Ale ne, ten přece neexistuje, tvrdit opak je chorobná podezřívavost!
      „Jestli něco v situaci, ve které jsme dnes, potřebujeme víc než dobré myšlenky, pak jsou to jedině ještě lepší myšlenky, jestliže se skutečně máme stát osvíceným socialismem, pro člověka snesitelným systémem.” (s. 234) Do té doby byl po 20 let systém v ČSSR nesnesitelný, tvrdí spisovatel, jenž byl po celou tu dobu členem vládnoucí strany.
      „Nejsme si přece jenom jisti, jestli by každý měl mít právo říkat, co si myslí. Ale jakmile znovu začneme vybírat, kdo bude mít právo a kdo nebude mít právo, stvoříme jenom novou variantu staré nespravedlnosti, a nikoliv novou spravedlnost. …
      Jsme odsouzeni k tomu něco vymyslet. … Aby to bylo československé, lidské a pokrokové.” (s. 235) Inu, nic lepšího než marxismus-leninismus už nikdo, ani Jan Procházka, nevymyslel. Pohledem z dneška nelze než konstatovat, že pro zachování a další rozvoj československého socialismu bylo žádoucí zamýšlet se nad tím, jak marxismus-leninismus aplikovat a rozvíjet a nikoli, jak jej nahrazovat něčím „novým”. Úspěšne jej uplatňovat se nepodařilo. A nemohlo podařit, nepřekročil-li návrat k marxismu-leninismu prováděný novým Husákovým vedením KSČ meze sovětského chruščovovsko-brežněvovského revizionismu. Dnešní diktatura buržoazie si z některých soudů člena KSČ Jana Procházky o socialismu dělá základ své propagandy: „Nebyla to vláda lidu, ale nad lidem, nebyla to vláda dělnické třídy, ale vláda nad dělnickou třídou; byla to ve skutečnosti neomezená moc několika lidí nad miliónovou vládnoucí stranou.” Dnes takové výroky slyšíme ze všech stran. Ale pokud dnes panuje ona „nová spravedlnost”, předkládaná nám za cíl protagonisty „obrodného procesu”, pak nazývání „demokratických socialistů” kontrarevolucionáři nebylo žádnou „chorobnou podezřívavostí”, nýbrž výstižným konstatováním.
      Dnes ostatně nesejde na tom, kdo z komunistických „reformátorů” chtěl upřímně zlepšit fungování socialismu a kdo chtěl návrat ke kapitalismu. Dějiny nehodnotí úmysly jednotlivých svých figurantů, nýbrž výsledky jejich činnosti. A ty jsou v případě „demokratických socialistů” všude na světě katastrofální.

Leopold Vejr